Deprese toho hodně "nakecá". Nevěřte tomu, co deprese říká, ale ani ji nepodceňujte! Deprese patří mezi problémy, se kterými se potýká mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti. V kombinaci s nedostatečným pocitem vlastní hodnoty celkově, sebedestruktivními sklony, pocity méněcennosti a sebenenávisti, může deprese udělat ze života peklo. Co se honí hlavou člověku s depresí, jak se cítí? Deprese vám našeptává spoustu lží o sobě – lži, kterým věříte. Věříte, že jste ten nejhorší člověk na světě, který nemá žádnou hodnotu, že by bylo lidem lépe bez vás. Depresí jsem trpěla dlouhé roky. S odstupem nyní mohu popsat několik lží, kterým jsem věřila. Nyní vidím jejich absurdnost. Pomohlo mi, když jsem místo depresi naslouchala těm, kdo mě mají rádi, lidem na skupinové terapii, terapeutům – tedy všem, kdo mě viděli jinak. Tímto způsobem jsem i já začala měnit pohled na sebe. 1. Jsi ošklivá Hraničáři jsou často perfekcionisté, podceňují se, jsou na sebe tvrdí. Když jsem byla v zajetí deprese, připadala jsem si často zkrátka „celá špatná“. Své nedokonalosti jsem viděla jako pod lupou. Připadala jsem si špatná, protože nejsem dokonalá, proto, že nejsem jako všichni, ale odlišuju se. Znám mnoho hraničářů (a především hraničářek), které jsou na sebe přísné, co se týče vzhledu. Hodnotí se jako ošklivé nebo tlusté, mají sklon k poruchám příjmu potravy, chtějí dosáhnout vysněného ideálu dokonalosti a myslí si, že jinak se sebou nemohou být spokojené, nenajdou si partnera, nikdo je nebude mít rád... Všechny moje kamarádky, které samy sebe díky HPO a depresi vidí zkresleně a tvrdí o sobě, že jsou ošklivé, jsou z mého pohledu hezké. Nemusí mít postavu jako modelky, mohou mít nadváhu, nezapadají do „ideálu“ krásy, který nám cpou média, ale jsou své a krásné takové, jaké jsou. Sama jsem se také cítila kolikrát ošklivá, zvlášť když jsem vlivem deprese neměla ani sílu se upravit, umýt si vlasy nebo jakkoliv řešit své oblečení. Cítila jsem se ošklivá i tehdy, když mi to lidi kolem mě vyvraceli, byl o mě zájem, když mi to evidentně velmi slušelo. Deprese nám může říkat „Musíš vypadat takhle, abys byla krásná“. Omyl. Nemusíme vypadat jinak ani být nikdo jiný. Jediné co musíme je přijmout se a mít se rádi takový, jací jsme. Pracovat na sebepřijetí, které nepřijde ze dne na den. Jsem přesvědčená, že líbit se může člověk s každým typem postavy a osobně mám jiný pohled na krásu než je dnes „ideál“. Krásu vidím v originalitě, odlišnosti, přirozenosti a celkovém vyzařování člověka. Každý člověk může být hezký, i když třeba ne pro všechny. Pokud tohle čte někdo, kdo má podobné myšlenky, vězte, je to lež. 2. Jsi hloupá, zlá, horší než ostatní lidi Deprese toho hodně nakecá. Zkazíte zkoušku – a hned jste hloupí. Udělali jste v životě pár chyb a někomu ublížili – jste zlí. Typické je srovnávání se se všemi - zde bych opět zdůraznila totéž, co jsem popsala výše. Každý jsme originál se svými přednostmi a chybami, se svými talenty a schopnostmi. Nikdo není dokonalý a nemusí vědět a umět všechno, být jako někdo jiný. Moje hraniční deprese spočívala v tom, že jsem se cítila horší než ostatní, že se nevyrovnám nikomu, koho znám. Ne, nebyla to pravda. Pomáhá odstup a uvědomění, že i druzí mají své problémy, chyby, i ten nejúspěšnější člověk je víc než tvář, kterou ukazuje okolí. Často mi skutečně pomohla zpětná vazba od ostatních. Zatímco jsem sama sebe viděla jako špatnou a neschopnou, ostatní na mě oceňovali mnoho vlastností. Může vás dokonce překvapit, že ti, se kterými se srovnáváte, se srovnávají s vámi a chtějí být jako vy. Deprese znamená naprosto zkreslené vnímání sebe sama. Lži, které mohou postupně utichat, když si je ověřujeme. 3. Nikdo tě nemá rád. A pokud někdo přece jen má, drž se od něj dál Depresivní hraničář často od sebe odhání lidi. Nevěří, že druzí skutečně mají zájem o kontakt s ním, že ho mají rádi, že ho jeho partner miluje. „Mám tě rád,“ řekl mi blízký člověk. „Ale co když lže? Nebo co když to říká jenom ze soucitu?“ našeptávala deprese. Osobně jsem většinou věřila, že mě mají rádi ti, které jsem znala dlouho a dobře. Ti, u kterých jsem se mnohokrát mohla přesvědčit o tom, že tady jsou pro mě a jejich náklonnost je upřímná. Měla jsem problém spíš s lidmi, kteří se se mnou chtěli seznámit, které jsem znala krátce – u nových lidí našeptávala deprese o sto šest. V nejtěžších obdobích jsem měla tendenci se izolovat, protože jsem byla přesvědčená, že jinak ostatním ublížím. Že na mě musí být deprese poznat na první pohled, vyzařuju něco negativního, čím mohu ublížit každému, s kým přijdu do styku. Lež. Lidem, kterým na vás záleží, neubližuje vaše přítomnost, může jim ublížit naopak spíš to, když se izolujete. Mohou mít strach, když se jim neozvete, jestli je vše v pořádku. Skutečné přátele neotravují vaše problémy a nepřestanou vás mít rádi kvůli depresi. 4. Nikdy nebudeš mít partnera, rodinu, práci, o kterou stojíš (atd…) „Jsem přesvědčená, že nebudu mít stabilní vztah a rodinu. To je něco, co není pro mě,“ říkala jsem jednou psychiatričce. „Ale budete. Vsadíme se?“ odpověděla tehdy. Nyní mám stabilní vztah a věřím tomu, že jednou budu mít i rodinu (zatím to není priorita). Šťastný vztah a rodina není něco, co je pro hraničáře „zapovězené“ – jak jim deprese může našeptávat. Co se týče práce a studia, ze začátku VŠ jsem se podceňovala. Deprese nechtěla připustit jinou variantu, než že jsem oproti všem svým spolužákům neschopná, špatná, nezvládnu dokončit školu a nikdy se nedostanu ke své vysněné práci. Lež. Nyní jsem v posledním ročníku magisterského studia, školu určitě nějak doklepu. Co se týče práce v oboru, jsem víc než spokojená. 5. Všem by bylo bez tebe lépe Lež, která může vést až k pokusu o sebevraždu. Pokud to čte někdo, koho deprese dohnala až k takovým myšlenkám – není to pravda! Svěřte se někomu blízkému, vyhledejte pomoc! Pro blízké nebo známé hraničáře nebo člověka v depresi, který takové myšlenky vysloví – nepodceňujte to, nikdo takhle nemluví jen tak! Jedná se o závažný problém a váš blízký potřebuje pomoc. Doufám, že tento článek bude užitečný právě i těm, kteří sami depresi neznají, ale trpí jí někdo z jejich blízkých. Tyhle všechny lži byly dlouho mojí součástí. Od svých blízkých jsem často potřebovala ujištění, že to tak není, slyšet od nich ocenění. Dlouho jsem se neuměla sama ocenit, sama pochválit, sama sebe přesvědčit, že jsem dost dobrá. To, co je zdravému člověku dáno automaticky, si hraničář musí často dlouho vybudovávat. Abych sama v sobě zvnitřnila tu část, která o sebe pečuje, má se ráda a dokáže se ocenit, potřebovala jsem nejen terapii, ale i celkově podpůrné prostředí. Důležitou část mého zotavení představují i přátelé, kteří za mnou vždy stáli, snažili se mi porozumět. Nebyla jsem pro ně nemocí, ale přese všechny mé stavy a projevy za tím vždycky viděli mě – připomínali mi, že mě vidí, připomínali mi, kdo jsem a že skutečně nejsem špatná. *Alena
0 Comments
|