Jak poznat, že vaše dítě trpí psychickými problémy?"Když mi bylo 13 a poprvé jsem se začala potýkat s vážnějšími psychickými problémy, nevěděla jsem, co mi je, kde hledat pomoc. Nesvěřovala jsem se a ani netušila, že moje problémy mají nějaké pojmenování. Že v nich nejsem sama a spousta dalších lidí se s něčím podobným také potýká." Pro rodiče někdy není jednoduché zjistit, zda se jedná o projevy puberty a dospívání, které mohou být zvláštní nebo bouřlivé, zda jejich dítě prochází psychickou krizí nebo se jedná dokonce o projevy duševního onemocnění. Ačkoliv projektů ohledně prevence zaměřené na duševní zdraví v poslední době přibývá (např. projekt Blázníš? No A!, kterému se věnuji), tomuto tématu je např. na středních školách věnováno více pozornosti, předsudky a neinformovanost hrají stále značnou roli. Projevy psychických problémů v dětství a dospívání se od těch v dospělosti často liší, děti a dospívající mohou dávat najevo své pocity spíše svým chováním než verbálně. Za to, co prožívají, se mohou stydět, nevědí, co se s nimi děje, neumí to slovně vyjádřit. Zejména puberta a adolescence jsou však období, ve kterém se rozvíjí 2/3 duševních onemocnění, jedná se o zranitelnou etapu plnou změn – psychický vývoj člověka v tomto období předurčuje mnohé. Silné emoce, vyšší impulzivita, citlivost a krize doprovázející změny a hledání sebe sama, jsou normální součástí dospívání. Pokud však krize přerůstají únosnou míru, je třeba je včas podchytit. Hraniční porucha osobnosti, kterou lze diagnostikovat v rané dospělosti, se většinou začíná rozvíjet mnohem dříve. Většina lidí s HPO, které osobně znám, procházeli těžkými problémy a stavy od puberty, tyto problémy často nebyly rozpoznány, dotyční se nedostali včas do kvalitní psychologické nebo psychiatrické péče. Když mi bylo 13 a poprvé jsem se začala potýkat s vážnějšími psychickými problémy, nevěděla jsem, co mi je, kde hledat pomoc. Nesvěřovala jsem se a ani netušila, že moje problémy mají nějaké pojmenování. Že v nich nejsem sama a spousta dalších lidí se s něčím podobným také potýká. K pomoci jsem se tehdy nedostala, ani o pár let později, kdy jsem se začala sebepoškozovat a moje deprese se prohlubovaly. Vím, že kdyby tehdy moje okolí vědělo to, co vím já teď, kdyby jejich informovanost byla lepší, stejně jako přístup k duševním poruchám, dostala bych se dříve ke kvalitní terapii a můj život se mohl vyvíjet jinak… „Kdyby“ teď zpětně nic nezmění, s odstupem času však vím, co jsem potřebovala od okolí, jaký druh odborné péče mi mohl pomoci, což se nyní snažím předávat dál. Zaměřím se především na problémy rozvíjející se v tomto období (puberta, adolescence), se kterými mám sama mnoho zkušeností. Jak už jsem uvedla, dospívající člověk se může chovat zvláštně. Kde je ta hranice mezi „normální“ pubertou a duševní nemocí? Dospívající mohou být nejistí a úzkostnější, ale když jim úzkost nebo obavy z lidí brání chodit do školy nebo mít přátele, je to už problém. Pubertální projevy mohou být bouřlivé, ale právě i závažná schizofrenie se u mladých lidí může projevovat jako „přehnaná“ puberta. Silné emoce a impulzivita jsou do určité míry normální, ale ve větší míře mohou naznačovat začínající emoční nestabilitu. Jak už jsem uváděla i v jiných článcích, každý člověk a každý dospívající má určité rysy nebo chování zesílené, ale jde skutečně o tu MÍRU, o to, zda mu vlastnost nebo problém narušuje život, fungování a vztahy. O to, zda se změnil až příliš, necítí se ve své kůži, není spokojený. S dospíváním jsou spojené pochybnosti o sobě samém, určitá míra nejistoty, ale pokud o sobě dítě příliš pochybuje, nedostatek sebevědomí mu brání v kontaktu s lidmi nebo plnění povinností, pokud si ubližuje, NENÍ to normální a potřebuje pomoc. Nyní ještě shrnu v bodech „varovné znaky“, že s dítětem/především v pubertě a adolescenci není něco v pořádku. Některé znám i z vlastní zkušenosti – tehdy mě mrzelo, že byly vnímány právě jako něco normálního - jako puberta, lenost, apod. Jedná se většinou o projevy úzkostných poruch, depresí, reakce na trauma a rozvíjející se emoční nestabilitu. (Tedy vše, co souvisí i přímo s HPO). Dále shrnu další projevy, které mohou vypovídat o přítomnosti jiných duševních problémů (např. schizofrenie). Varovné znaky, že něco není v pořádku - dítě prochází psychickou krizí, začínají u něj projevy duševního onemocnění: 1) Uzavírá se do sebe, nechodí s vrstevníky ven nebo se bavit, odmítá volnočasové aktivity, čas trávený s blízkými Uzavírání se do sebe, nedostatek kontaktu s ostatními nebo nekomunikace ze strany dítěte někdy rodiče vnímají jako součást „pubertálních projevů, vzdoru“, apod. Je normální, že s nástupem puberty mladý člověk má tendenci „oddalovat“ se od rodiny, hledat svou vlastní identitu, tráví méně času s rodiči a více s vrstevníky. Pokud se však až příliš uzavírá do sebe, což neodpovídá jeho povaze, pokud netráví čas ani s vrstevníky a celkově se společnosti lidí vyhýbá, je třeba zvážit, co může být za tím. (Mohou to být projevy deprese, sociální fobie, dítě může procházet šikanou nebo zažilo něco jiného traumatizujícího.) Pokud však váš potomek byl vždycky uzavřenější, introvertní povahy, je možné, že se u něj zdá tento rys s pubertou výraznější. Introverti jsou k psychickým potížím obecně náchylnější, je u nich také větší riziko šikany ze strany spolužáků pro jejich „jinakost“. Mohou být úzkostnější a více pochybovat o sobě. Neznamená to však, že musí onemocnět psychickou nemocí. Je však důležité je podporovat, mít porozumění pro jejich povahu a zájmy, respektovat je takové, jací jsou. Dávat jim najevo, že se nemusí měnit a být jiní, aby zapadli. Podporovat je v hledání přátel s podobnými zájmy, pokud si nerozumí se spolužáky. Problém by mohl nastat tehdy, když si dítě kvůli své odlišnosti připadá nepatřičně nebo vadně, snaží se být někým, kým není, jít proti své přirozenosti. Uzavřenější děti a dospívající potřebují zázemí a skupinu přátel, kde se cítí přijímaní, která podporuje jejich často křehčí sebevědomí a sebehodnotu. 2) Mění se k nepoznání, jeho chování neodpovídá jeho povaze, osobnosti, hodnotám Samozřejmě, že puberta je období plné změn. Pokud se ale předtím extrovertní, veselé dítě vyhýbá lidem a komunikaci, pokud ve škole obvykle vzorné dítě začne projevovat výraznější poruchy chování, je třeba zamyslet se nad příčinami. Uzavřeností i hodně nápadným nebo pobuřujícím chováním dává dítě nebo dospívající něco najevo. Tyto signály by se neměly přehlížet. 3) Má problém s docházkou, nechce chodit do školy/není schopný tam dojít/bojí se Důvodů problémů s docházkou může být více. Bohužel někteří rodiče a učitelé berou absence jako lajdáctví a lenost, i když se může jednat o vážný problém. Např. žáci se školní fobií nebývají „flákači“, ale spíš jedinci s vysokými nároky na sebe. Mohou mít strach ze selhání, z učitelů, spolužáků, z mluvení před lidmi, apod. Mohou procházet nerozpoznanou šikanou nebo jsou ovlivněni předchozími zkušenostmi se šikanou. Těžší deprese se projevují i únavou, sníženou koncentrací a výpadky paměti – absence, neschopnost ráno vstát či dojít do školy, zhoršení výkonu, to vše k nim patří. Z osobní zkušenosti vím, že pro mě bylo nejhorší právě to, když mi okolí moje stavy nevěřilo, byla jsem obviňována z toho, že se flákám, přestože k „flákači“ mám jako perfekcionista hodně daleko. 4) Sebepoškozuje se, mluví o tom, že si chce ublížit nebo o sebevraždě V tomto případě jsou hlubší psychické problémy evidentní. Sebepoškozování nebo úvahy o ublížení si jsou vážný problém, který by se nikdy neměl brát na lehkou váhu. Tyto projevy jsou minimálně voláním o pomoc, nepodceňovala bych ani riziko vážnějšího ublížení si nebo pokusu o sebevraždu. Být kýmkoliv v mém okolí, když jsem se od 16 viditelně poškozovala, řeším to ihned – v případě akutního stavu nebo ublížení si krizové centrum (v horším případě i hospitalizace), v každém případě vyhledání kvalitního dětského psychiatra a především psychoterapie. Někdy je bohužel nutná i hospitalizace, v případě, kdy je dítě nebo dospívající sám pro sebe ohrožující. Co se týče hospitalizací, byla bych ale opatrnější, neměly by trvat zbytečně dlouho, z vlastní zkušenosti vím, že někdy můžou mladého člověka spíše traumatizovat (záleží na konkrétní nemocnici a oddělení, na přístupu personálu, v posledních letech se to už lepší). Hlavní by měla být psychoterapie a medikace pouze v nutném případě, ne přehnaná vzhledem k věku – z vlastní zkušenosti můžu říct, že nasazení silných léků v mladém věku mi nepomohlo, spíše naopak. 5) Má zdravotní/psychosomatické problémy Deprese, úzkostné i jiné poruchy se mohou projevovat i tělesně. Pro depresi bývá typická zvýšená únava a/nebo nespavost, panická porucha se projevuje záchvaty, kdy má člověk pocit nedostatku dechu, buší mu srdce, brní ruce, atd., fyzické projevy jsou natolik silné, že mohou působit jako vážný zdravotní problém. Další fyzické problémy, nevolnosti, bolesti břicha, hlavy, aj., mohou souviset s depresemi, úzkostmi, apod. Pokud se zdravotní příčina problému nenajde, vyhýbala bych se jednoduchým závěrům, že dítě simuluje, vymýšlí si to, „je to v jeho hlavě“ a přejde to. Spíš bych se zabývala možnými příčinami, jestli není něco, co dítě nadměrně stresuje. Je zde možnost, že se u něj začínají rozvíjet psychické problémy. Další možné varovné signály:
2) Změny nálad jsou až příliš výrazné Pokud jsou výkyvy nálad extrémní nebo se střídají období, kdy je dospívající uzavřený do sebe a evidentně skleslý, s obdobími, kdy je až v euforii, velmi upovídaný, chová se nerozvážně, může jít o projevy bipolární afektivní poruchy (nemoc, která je typická střídáním období deprese a mánie – extrémně povznesené nálady). Zároveň se může jednat i o rozvíjející se emoční nestabilitu – „Hraničáři“, u kterých je střídání nálad výrazné, mohou působit jako bipolární. 3) Mladý člověk je extrémně podezřívavý, má neobvyklé představy, kterým věří. Slyší nebo vidí věci, které nejsou reálné a jedná podle toho Psychotické onemocnění se může začít projevovat už v hodně mladém věku. Nejčastější psychotickou poruchou je schizofrenie, vyznačující se bludy a halucinacemi. Blud je mylné přesvědčení např. o tom, že člověka někdo sleduje, někdo mu chce ublížit, uškodit, apod. Halucinace je porucha vnímání, projevující se nejčastěji slyšením hlasů, kromě sluchových halucinací mohou být optické, čichové, chuťové. Vždy jde o vnímání neexistujícího smyslového vjemu. V případě, když zaznamenáte některý z těchto příznaků, je nezbytně nutné, aby byl mladý člověk včas léčen. Hebefrenní schizofrenie, která se rozvíjí právě především v adolescenci a rané dospělosti, se ze začátku projevuje jako „přehnaná“ puberta. Kromě bouřlivého nebo výstředního chování se mladý člověk může uzavírat do sebe, typické je filozofování, zabývání se náboženskými nebo duchovními tématy, aniž by jim skutečně rozuměl. V řeči používá neologismy (vymyšlená slova, novotvary) a jeho úvahy jsou někdy těžko pochopitelné. Zároveň se mohou objevovat bludy a halucinace, o kterých nemusí přímo mluvit – vy můžete jen pozorovat, že se mění, chová nelogicky, „mimo“. Co dělat/nedělat v případě, že jste u vašeho dítěte zaznamenali projevy psychických problémů:
Pokud si nejste jistí, zda váš potomek potřebuje odbornou pomoc nebo se zatím zdráháte oslovit odborníka, můžete zkusit tuto krizovou linku pro rodiče, kde vám poradí a případně nasměrují dál: http://www.modralinka.cz/?page=pro_dospele Můžete také zkusit oslovit dětské krizové centrum: http://www.ditekrize.cz/ Dětští psychologové: http://www.klinikaeset.cz/kolega/prehled-vsech-terapii-kliniky/ http://www.thklinika.cz/alexandra-machkova-frankova/ http://www.psycholozkaprodeti.cz/ https://www.psychoterapie-andel.cz/nas-terapeuticky-tym/tym-pro-deti/ http://www.psychologbohunkazbiralova.cz/ Dětští psychiatři: MUDr. Magda Ryšánková MUDr. Michal Považan MUDr. Petra Tomášková MUDr. Ivana Růžičková *Alenka
0 Comments
"Traumata se netýkají pouze fyzického nebo sexuálního násilí. Často jsou to slova, která bolí. Nezájem a odmítání, které se zarývá do morku kostí. "Nejistě jsem zaklepala na dveře ordinace. „Pojďte dál,“ vyzvala mě vlídným hlasem psycholožka. Sedla jsem si na pohodlné křeslo, na stolku mě již čekala sklenice vody. Schoulená v křesle, plná nervozity, ale zároveň odhodlání, jsem byla připravena podívat se minulosti do očí. „Jediná cesta ven je cesta skrz,“ připomínala jsem si. Chtěla jsem všemu znovu čelit hned. I přes veškerý strach a pochybnosti o tom, co terapie traumatu přinese. Plná naděje jsem pokaždé v křesle zavírala oči a představovala si vše, co mi psycholožka uklidňujícím hlasem říkala. Chtěla jsem opět spát bez nočních můr. Chtěla jsem se opět dívat lidem do očí. Setřást úzkost, která na mě padala, když jsem se procházela venku a stmívalo se. Nejhorší byly ty noci. Každou noc jsem prožívala znovu a znovu tu událost. Každou noc tam byly ty ruce svírající můj krk. Často jsem se „probudila“ do spánkové paralýzy. Nemohla se pohnout, ale s otevřenýma očima jsem sledovala, jak se blíží k mojí posteli. Snažila se pohnout, zakřičet, nevěděla, kde jsem… Nemohla nic dělat, nemohla utéct. Fyzicky jsem cítila ty ruce na krku, i když nebyly reálné. Tupou bolest hlavy, i když byla jen vracející se vzpomínkou. Když se mi konečně podařilo pohnout, posadila jsem se na postel. Dlouhé chvíle seděla a dívala se do tmy, než jsem pochopila, kde jsem, že jsem v bezpečí. Že už je dlouho po všem a nikdo mi neublíží. Ráno jsem vyčerpaná jen tak tak došla na snídani, rozcvičku často vynechávala. „Ty noci mě zabijou,“ psala jsem s trochou ironie ozdobný nápis, který jsem pak umístila na zeď nad hodiny. Ve společenské místnosti, kde se konaly ranní komunity, visely na stěnách nápisy bývalých i současných klientů, některé moudré, jiné sebeironické. „Ty rána mě zabijou,“ „Je to počasím,“ „Je to horoskopem“ , „To ne já! To moje nemoc!“ a mnoho dalších nápisů zdobilo zeď. „Nikdy se nezbavíš toho, o čem mlčíš,“ byl můj nejoblíbenější z citátů. „Je to horor a nebudu to dál rozebírat,“ přidala jsem časem svou další typickou hlášku. Nikdy nezapomenu na chvíle strávené se skupinou spoluklientů. Na večery, kdy jsme chodili na bowling, hráli hry. Na vtípky a vzájemné provokace. Aprílovou komunitu, kdy jsme si udělali legraci z terapeutů, přišli na ni v pyžamu a vyměnili si role – každý parodoval někoho jiného z členů. Dokázat se svým problémům zasmát a vidět je s nadhledem bylo také léčivé. Dny nabité programem a terapiemi na psychoterapeutickém oddělení rychle plynuly. Na skupinách i mimo ně jsme se navzájem podporovali. Občas vznikaly konflikty, které jsem ale vnímala jako přínosné. Nezažila jsem tam odsuzování, necitlivost, agresi. Taneční terapie byla moje srdeční záležitost a z arteterapie jsem si často odnášela cenné vhledy a postřehy. Autogenní tréning jsem musela spíš přetrpět, podobně jako funkci „budíčkáře“, který celý týden všechny budil na rozcvičku. Občas jsem se cítila trochu jako v rodině, zvlášť když nás bylo málo. Dvakrát jsem jela do Prahy na víkend, pomáhala se stěhováním. Příjezd do nového bytu po terapii pro mě byl symbolicky důležitý – nevrátila jsem se do starých kolejí, ale začala novou etapu. V bezpečí ordinace psycholožky jsem se v průběhu pobytu pozvolna pouštěla do imaginací. Když jsem měla poprvé zavřít oči, bylo mi řečeno, abych si vybrala a představila nějaký předmět z té místnosti. Uvědomila jsem si, že si ji vlastně pořádně nemůžu vybavit. Kytka, obraz, co na něm je? Nakonec se mi podařilo vybrat a představit si alespoň něco. Dále to byla moje oblíbená fialová barva a bezpečné místo. Výběr bezpečného místa pro mě byl ještě větší oříšek. Pokaždé, když jsem si pokoušela představit místo v Praze nebo jinde v Čechách, obraz v mé mysli se zalil tmou nebo krví. Tak jsem zkoušela vzdálenější místa. Domeček v Rakousku s přívětivou paní, kde jsem kdysi nějakou dobu pobývala. Příjemná zahrada, příjemná kuchyně, kde jsme si často povídaly. Slunečný den. Chvíli ta představa vydržela, než se do ní vplížilo opět něco ošklivého. Hledala jsem jiné místo. Mimo tento svět. Neexistující místo, středověký hrad z mého oblíbeného seriálu. Tady jsem se cítila bezpečně. Bezpečí, které poskytoval fantastický svět, bylo v mých představách trvalé. Jen tam jsem se mohla uchýlit, aniž by mě minulost dostihla. Byla jsem do všeho „hrr“, chtěla hned všechno změnit. Obrovská vůle žít a motivace pracovat na sobě, aby mi bylo lépe, byla darem, který jsem si z té šílené noci odnesla. Pozitivní změny, které ve mně trauma nastartovalo, bych označila jako posttraumatický růst. Psycholožka na nic ale nespěchala. Naopak trvala na tom, abychom nic neuspěchaly. Mnoho sezení bylo pouze o imaginacích bezpečného místa. Neměla jsem na sebe tlačit, neměla chtít všechno hned. Sezení, na kterém jsem konečně pracovala v imaginacích s traumatem, přišlo až ke konci pobytu. I to bylo vedené trpělivě a nenásilně. Začala jsem s představou bezpečného místa, poté se přesunula k obrazům z noci, kdy se to stalo. Situaci jsem si představovala jako cizí třetí osoba, která vidí samu sebe a osobu, která ji ubližuje. Popisovala jsem, co vidím, co se děje, jak se Alena cítí a co potřebuje. Popisování jsem si předtím zkoušela na jiných situacích a měla ho už zvládnuté. Potom jsem si měla představit někoho blízkého, kdo se se mnou na tom místě ocitl a to, jak mi pomáhá. Další problém. Už jenom představa, že té situaci vystavím někoho jiného, pro mě byla nemyslitelná. Aby mi někdo pomohl. Abych v tom nebyla sama. Tu noc jsem se v obrovské panice sama dokázala zachránit. Pohotově se dostat ven, zamknout za sebou dveře. Nazout si boty a vyběhnout, jinak na lehko oblečená, do zimní noci. Snažila jsem si dovolit představit si tam někoho dalšího. Nejlepší kamarádku, která tady pro mě po traumatické události byla. Ti, kdo mě tehdy měli chránit, byli necitliví, nepomohli nebo mi dokonce nevěřili. Policie, lékař, ti nejbližší. Traumatem často není jen samotná událost, ale i reakce okolí a blízkých, chybějící pomoc a podpora. Měla jsem však přátele, kterým jsem si mohla dovolit říct všechno. Měla jsem lidi na skupině, kteří byli obrovskou podporou. V průběhu terapie jsem si vybavovala mnoho situací, kdy mi bylo ublíženo. Mnoho jizev, které bolely, i když už dávno nekrvácely. Rány, které se od dětství zařezávaly do duše. Ale duše mlčela. Vydržela vše, s každým mlčením se však rána prohloubila. Sebepoškozování, sebedestruktivní chování, mnoho různých příznaků duševní nemoci. Nebyla jsem hraniční jen tak. Moje porucha byla ovlivněna i posttraumatickou stresovou poruchou, událostmi, které mě formovaly. Pocity z nich vyplývající, které jsem neventilovala, ale pouze potlačovala, což s postupem času příznaky zhoršovalo. Emoce jsem obracela proti sobě, ubližovala jsem si mnoha různými způsoby. A někdy tím ubližovala i druhým, i když neúmyslně. Traumata se netýkají pouze fyzického nebo sexuálního násilí. Často jsou to slova, která bolí. Nezájem a odmítání, které se zarývá do morku kostí. Mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti má za sebou traumatickou minulost, která je často už v dětství připravila o mnohé, narušila vývoj osobnosti. Násilí, ať už jakéhokoliv typu, je traumatem, vlivem kterého ztrácíme jistoty. Ztrácíme důvěru k lidem a ke světu. Ztrácíme pocit vlastní hodnoty. Pocit domova. Ztrácíme sebe sama. Často jsem se cítila jako ve vzduchoprázdnu, měla pocit, že vše v mém životě je nejisté. Každého mohu ztratit. Vše, z čeho mám radost, může trvat přece jen chvíli. Jistoty a vztahy se jenom rozpadaly a rozpadaly a dlouho jsem necítila jistotu ani v sobě. Všechno a všechny jsem ztrácela, držela se stébel naděje, ale i naděje odcházela. Chtěla jsem ji dostihnout, chytit a nepustit. Ale vracela se a odcházela, lidé odcházeli, život odcházel… Tehdy na terapii jsem však věděla, že to nejhorší mám za sebou. Na svět se dívala jinýma očima, jako bych se znovu narodila. Prožívala každé nové ráno, každý nádech, každý západ slunce, jako by byl tím prvním a zároveň posledním. Postupně se znovu naučila dívat lidem do očí. Moje řeč těla přestala působit tak, jako kdybych chtěla být neviditelná. Vyplakala jsem dost slz, ale zásadní pro mě bylo objevit v sobě vztek. Dlouho potlačovanou právoplatnou reakcí na situaci a lidi, kteří mi ublížili. Uvědomění, že za mnoho událostí jsem si skutečně nemohla sama, nezasloužila jsem si je. Byla jsem obětí a někdo jiný agresorem, kterému jsem uvěřila, že jsem špatná. Že má právo mi ubližovat. Láska ale nemá bolet. Láska nezpůsobuje modřiny, láska nedusí. Ten klíč k zotavení nebyl smutek, ale vztek, který jsem si dovolila cítit a projevit. Už jsem nebyla obětí, ale bojovnicí, která má svůj život pevně v rukou. „Nejsem tím, co se mi stalo, jsem tím, kým jsem si vybral, že se stanu.“ Tento výstižný citát od Junga přesně vystihoval moji pozitivní změnu v uvažování o sobě, o zotavení a budoucnosti. A když jsem seděla naposled v tom křesle, se zavřenýma očima a představující si traumatickou situaci jinak, začal mě zaplavovat klid. Imaginace byla u konce, zvládla jsem to. Otevřela oči, cítila hřejivý pocit na hrudníku. Překvapilo mě, jak klidně a normálně se cítím. „Děkuju…“ „Mně neděkujte, děkujte jen sama sobě.“ Pochválila mě psycholožka a dodala, že jsem schopná nyní mnohem více sebepéče a sebeochrany. Od toho sezení noční můry zmizely. Považovala jsem to téměř za zázrak. „Jediná cesta ven je cesta skrz,“ napsala jsem nový nápis na zeď a přikreslila k němu motýlka. Když jsem odjížděla do Prahy, cítila se výborně. Nabitá pozitivní energií a radostí jsem vylétla jako ten motýl po přeměně z housenky. Vstříc lepší budoucnosti, novému životu, novým vztahům. Zotavování samozřejmě pokračovalo dál, vztahy nebyly hned ideální, život není nikdy ideální. S láskou k sobě jsem postupně našla i lásku, která nebolí. |