"škatulky nám brání v blízkosti, brání nám v porozumění, brání nám v setkání s druhým člověkem. Škatulky jsou něčím, od čeho je třeba se oprošťovat, pokud máme druhému skutečně pomoci. Mohou nám však dávat pocit jistoty. Zjednodušují svět a lidi, zjednodušují vnitřní světy lidí, které jsou pro nás až příliš komplikované. " Photo by Luca Bravo on Unsplash Škatulky. Každý se někdy v určité škatulce ocitneme a každý máme v sobě vlastní škatulky, skrz které se díváme na svět a na druhé, možná i sami na sebe.
Vždy mi byly blízké psychoterapeutické směry nebo přístupy, které vnímají jako jeden z důležitých aspektů právě oprošťování se od škatulek. Daseinsanalýza, terapie v postmoderně… Tyto a další směry vnímají každého člověka jako jedinečnou bytost, škatulky diagnóz pro ně nejsou důležité. Diagnózu nevnímají jako klíč k porozumění člověku, ale naopak jako možnou překážku v porozumění. Ano, mnohem důležitější než diagnóza je snaha o porozumění každému člověku. Setkání s každým člověkem jako s jedinečnou bytostí s jedinečnými sny, touhami, problémy, tématy, silnými a slabými stránkami (což může být také škatulka, protože i ve "slabosti" může být síla a silná stránka nemusí vždy dělat člověka šťastným). Každý člověk má rovněž svou jedinečnou cestu životem, své vlastní pravdy a své vnímání světa, které může být odlišné od toho našeho. Ale naším cílem není najít nějakou objektivní pravdu, snažit se do ní toho druhého napasovat, snažit se změnit jeho svět a jeho vnímání, napasovat jeho názory, postoje a cíle do naší škatulky. Tyto přístupy jsou mi sympatické a jsem moc vděčná za to, že se v nich já i mnoho dalších kolegů a studentů pomáhajících profesí můžeme vzdělávat. Ale i přesto jsou tyto přístupy stále něčím, co se často bije se zdravotnickým systémem i s pravidly a zajetými kolejemi v sociálních službách. Bohužel někdy stále škatulky potřebujeme a není v našem zájmu se jich zcela zbavovat. Personál v nemocnici je potřebuje proto, aby pojišťovny pacientům zaplatily léčbu, Centra duševního zdraví potřebují škatulky diagnóz proto, aby mohla klientům poskytovat podporu a také proto, aby se dalo určit, kdo do jejich služby spadá. Kámen úrazu nastává tehdy, když nás škatulky ovládají, když nad námi mají moc, jak jsem zmiňovala již v jednom z předchozích článků. Co se týče diagnózy hraniční porucha osobnosti, vzhledem k nedostatečné informovanosti a vzdělávání pro pracovníky se často scvrkává na velmi malou, úzkou a ostře ohraničenou škatulku. Hraničáři “manipulují, jsou agresivní, problémoví, nesnaží se” atd… Dovolte mi tu škatulku přepsat! Nejedná se objektivní pravdu, jedná se o určitý úhel pohledu na určité konkrétní lidi s touto diagnózou. Na mě a na mnoho dalších lidí se zkušeností s HPO tento popis rozhodně nikdy neseděl a nikdy sedět nebude. Ale… Když se zamyslím nad touto škatulkou, může se jednat o momentální úhel pohledu, momentální pravdu určitých frustrovaných pracovníků. Pracovníků, kteří nevědí, co se skutečně skrývá za jednáním jejich klientů nebo pacientů. Jsou přepracovaní, jednání klientů na ně takto působí a jsou zvyklí ho takto pojmenovat. S některými klienty to skutečně nemají jednoduché. A je to v tu chvíli jejich pravda. Kdysi to mohla být pravda, kterou si určitý pracovník vytvořil o mně, když jsem se cítila bezradná, bezmocná, když jsem na své cestě k zotavení tápala a neviděla naději. Když mě někdy napadne podobná myšlenka ohledně některých klientů, většinou si vzpomenu právě na své minulé já, které bylo podobně ztracené, jako jsou teď možná oni. Vzpomenu si na svoje staré já, které rozhodně nechtělo být v jakékoliv škatulce. A rozhodně nemělo úmysl někomu ubližovat ani komplikovat práci. Jak jsem se cítila, když jsem měla pocit, že jsem ve škatulce? Cítila jsem frustraci, možná i vztek. Cítila jsem se jako v pasti, do které mě někdo uzavřel. V pasti, ze které jsem se sama od sebe nemohla dostat. Cítila jsem křivdu. Vadilo mi, že musím někomu dokazovat svoji hodnotu, že musím někomu dokazovat, jak moc se o mně zmýlil. Nerozuměla jsem tomu. Přišlo mi nespravedlivé, že jednom kvůli kusu papíru, jenom kvůli číslu diagnózy se na mě někdo dívá jako na úplně jiného člověka. A ještě větší vztek jsem pociťovala v období, kdy už jsem byla zotavená, s příznaky HPO se už neztotožňovala, ale doplácela jsem na svou upřímnost ohledně minulosti. Většinou jsem se dokázala se nad soudy druhých povznést, nenechat se ovlivňovat názory lidí, kteří o mně vůbec nic nevědí. Ale musím přiznat, že mě to minimálně zamrzelo, někdy dokonce zabolelo. Mrzelo mě, jakým způsobem je někdy v pomáhajících profesích na zkušenost s duševním onemocněním nahlíženo. Sama jsem tuto zkušenost vždy vnímala jako svou silnou stránku. Ale všechno je relativní, jak vidíte. Pro mě je moje těžká zkušenost silnou stránkou, podle někoho jiného je naopak něčím, co člověka může činit slabším a zranitelnějším. Jak jsem se ještě cítila ve škatulce? Cítila jsem, že je opravdu velmi nespravedlivé nemít stejné šance a podmínky jako kdokoliv jiný. Cítila jsem, že se musím snažit daleko více než ostatní, abych vůbec šanci dostala. A někdy nezáleželo ani na tom, jak moc se snažím, kolik toho reálně dělám, jaká jsem. Někdy záleželo opravdu jenom na tom číslu diagnózy, které jsem dostala kdysi před mnoha lety. S těmito pocity se možná většina z vás dokáže do určité míry ztotožnit. Každý z vás byl pravděpodobně někdy ve škatulce. Ve škatulce pilného žáka či naopak problémového dítěte, ve škatulce samotáře nebo podivína. Ve škatulce člověka, který je tady vždy pro druhé, nebo ve škatulce člověka, který druhým ubližuje. Celý svůj život žijeme ve škatulkách v očích druhých lidí. Můžeme být ve škatulce proto, jaký máme styl oblékání, jakou máme barvu pleti, věk nebo pohlaví. Můžeme být ve škatulce pracovitých zaměstnanců, flákačů, pečujících matek. Ale nic z toho nejsme skutečně my, nic z toho minimálně nevystihuje celou naši osobnost. Stejně jako je nesmyslné škatulkovat podle barvy pleti nebo pohlaví, nedává smysl škatulkovat ani podle diagnózy. Ale mnoho pracovníků v pomáhajících profesích to tak stále nevidí, někteří z nich se nad tím stále ani nepozastaví. Moje pravda je to, že škatulky nám brání v blízkosti, brání nám v porozumění, brání nám v setkání s druhým člověkem. Škatulky jsou něčím, od čeho je třeba se oprošťovat, pokud máme druhému skutečně pomoci. Mohou nám však dávat pocit jistoty. Zjednodušují svět a lidi, zjednodušují vnitřní světy lidí, které jsou pro nás až příliš komplikované. Sama mám zkušenost s tím, že jsem viděla a někdy stále vidím svět přes škatulky. Je to něco, co zná opravdu každý, sama se s tím snažím dlouhodobě pracovat. V práci s vlastními soudy mi v poslední době připadá moc užitečné DBT. Své škatulky můžu pozorovat, nehodnotit je, poznávat je. Ale nemusejí mě ovládat. Můžu pozorovat i škatulky, které vytvářejí druzí, můžu nehodnotit jejich soudy. Můžu se dopracovávat k tomu, že v mém životě budou škatulky ubývat. V tom všem je DBT velmi nápomocné. Jako příklad zbavování se škatulek vidím skupinovou terapii. Sama jsem kdysi přišla na skupinu jako klient s různými škatulkami. Na první nebo na druhý pohled se mi zdálo, že si s některými lidmi na skupině neporozumím. Ale když jsem je poznávala blíž, zjišťovala jsem, že máme něco společného. V jiných případech jsme toho tolik společného skutečně neměli, ale zjistila jsem, že i přesto si můžeme navzájem prospět, strávit spolu příjemný čas, něco se od sebe navzájem naučit. I přesto, že si zcela nerozumíme, můžeme spolu vycházet. Přála bych každému zažít skupinovou terapii. Běžný život je samozřejmě jiný, běžně nemáme možnost poznávat lidi tolik do hloubky. Často, když mám tendenci někoho hodnotit, si však vzpomenu právě na skupinovou terapii, díky které jsem spřátelila s mnoha lidmi, se kterými bych se běžně ani nedala do řeči. S lidmi, kteří by mi v běžném kontaktu možná dokonce vadili. Odhodit škatulku je osvobozující. Přiblíží mě to k druhým, dovolí mi to blíže je poznat, snažit se porozumět jejich světu. Po odhození škatulky cítím větší blízkost s lidmi, necítím se osamělá nebo nepochopená. Co se týče klientů, odhození škatulky mi někdy pomůže v tom, lépe pochopit jejich skutečné starosti, jejich vnitřní boje, jejich skutečné přání a cíle. Rozhodně neříkám, že jsem v tom dokonalá, stále se mám hodně co učit. Spolupráce s klienty se může zdát díky škatulkám jednodušší. Ale myslím, že klient se může posunout spíše tehdy, když vnímá, že ho pracovník skutečně vidí, vnímá a přijímá, snaží se porozumět jemu, nikoliv diagnóze. My jako spolek bohužel musíme s diagnózou pracovat. Slyšela jsem názory, že destigmatizovat lidi s určitou diagnózou nepomůže, že nejdřív by musela zmizet škatulka té diagnózy jako taková. Ale škatulka diagnózy je stále přítomná, takže s ní musíme pracovat. V předchozím článku jsem napůl vážně psala, že sama sobě dávám novou škatulku - zotavený hraničář. Takže jaký je zotavený hraničář/nebo hraničář v procesu zotavení? Podle mých zkušeností jsou zotavení hraničáři lidé s velkou sebereflexí, kteří překonali mnoho těžkých problémů. Zotavení hraničáři prožili něco, co bych možná nazvala posttraumatickým růstem (výstižnější pojem zatím neznám). Těžké zkušenosti je tedy obohatily o něco, co by možná jinak nepoznali nebo neprožili. O určitou moudrost, větší soucit s lidmi, větší snahu o pochopení a odhození škatulek. O optimismus a víru v to, že je možné zvládnout a překonat leccos. Protože oni prošli peklem a vyšli z něj ještě silnější. My jsme ti zotavení hraničáři, jsme bojovníci, kteří mají co nabídnout druhým. Další škatulkou, kterou mám celkem ráda, je “vysoce citlivá osoba”. Někdy se tomuhle tématu možná budu věnovat více, v každém případě se jedná o vlastnosti, se kterými se jako zotavený hraničář můžu ztotožnit. Už dlouho se necítím nemocná, traumatizovaná, neprožívám utrpení. Jsem citlivější, což vnímám (většinou) jako tu silnou stránku. Ale stejně jako každá škatulka má i tato svá úskalí. Když budu hodnotit druhé jako méně citlivé, můžu sklouznout do pocitů odcizení. Můžu sklouznout do představy, že druzí se ode mě výrazně liší, což mi může bránit v kontaktu nebo vztahu s nimi. To je možná to největší nebezpečí škatulek, oddělují nás od druhých. A co tedy ta škatulka “hraničář”, správně “člověk s HPO” :) (pro ty, kteří nás zatím neznají, pojem hraničář nemyslíme vůbec hanlivě, právě naopak! :))? Když čtu nebo slyším stigmatizující informace, mám často tendenci vyrovnat je opakem. Takže hraničář je často naopak: citlivý, empatický, umělecky založený, přemýšlivý, má rád přírodu a zvířata, má sklon pomáhat druhým. Pro mě jsou tyto vlastnosti mnohem více pravdou než ty stigmatizující. Ale ani tyto vlastnosti se samozřejmě nedají zobecnit na všechny hraničáře. Takže: Kdo je hraničář? Hraničář je člověk, který je většinou citlivější, což pro něj může být jak náročné, tak obohacující. Velmi intenzivně prožívá všechny emoce, ale když jsou emoce silné, často má tendenci vnímat je jako fakta a jednat podle nich (až už navenek nebo dovnitř uzavřením se, ubližováním sobě, ať už v jakékoliv formě). Často prožívá vnitřní zmatek a vnitřně se sebou bojuje, cítí se ztracený, hledá sám sebe a svou identitu. Často se cítí bezradný a bezmocný, prožívá vnitřní bolest, nebo naopak prázdnotu, od které mu někdy uleví sebepoškození či jiné impulzivní jednání. Vztahy jsou pro něj to nejtěžší téma. Může být ve vztazích v různých rolích nebo se jim vyhýbat, ale podstatné je, že má velký strach z odmítnutí a opuštění. Sám sebe, druhé a svět okolo vnímá často v extrémech, je pro něj složité najít střední cestu. Sám sebe nemá rád, může pociťovat méněcennost, pocity sebenenávisti. Důležitým tématem je pro něj nalezení vlastní hodnoty, zlepšování vztahu k sobě. Cesta k zotavení je pro něj mj. o tom, naučit se mít rád sám sebe. Může mu velmi pomoci dlouhodobá psychoterapie, podporující blízké vztahy, zájmy i pocit vlastní užitečnosti. Jeho citlivost může mít i velmi pozitivní aspekty - intenzivní prožívání radosti a lásky, sklon k umění, soucit k druhým lidem atd. Zní vám to o něco lépe? Ani tahle tvrzení samozřejmě nemůžu prohlásit za objektivní pravdu (která z určitého pohledu ani neexistuje). S těmito tvrzeními se může ztotožnit mnoho lidí s HPO, ale i přesto je každý jedinečný. Každý si prožívá vlastní vnitřní boje, má své vlastní silné stránky, každý má trochu jinou cestu k zotavení. Co ale máme všichni společné, je to, že jsme bojovníci. Já vím, píšu to skoro v každém článku, ale mám potřebu se opakovat. :) Diagnózou se přestaneme zabývat tehdy, až se jí přestane zabývat většina odborníků, až zmizí její strašák a pracovníci se jí přestanou bát. Co bych chtěla většině odborníků pracujících s lidmi s duševním onemocněním říct? Zkuste se podívat na své vnitřní škatulky, přes které klienty vnímáte. Zkuste je pozorovat, nehodnotit, ale zamyslet se nad nimi. Zkuste je při práci s jednotlivými lidmi pouštět, tak, jak se o to snažím já, jak se o to snažíme (nejen) v CDZ. Dejte šanci lidem s různými diagnózami, i hraničářům. Škatulky můžeme mít různé, některé mohou být užitečné, ale v každém případě bych se ptala sama sebe, zda mně či druhým určitá škatulka pomáhá, nebo naopak škodí. Ať už se jedná o lidi s HPO, se schizofrenií, o lidi s kteroukoliv jinou diagnózou nebo bez diagnózy, všichni si zaslouží dostat šanci, být skutečně pochopeni, nebýt ve škatulkách. Já osobně vím, jaké to je, být ve škatulce, a proto pracuji právě s lidmi, kteří se také ve škatulkách ocitají. Vnímám, že přibývá lidí, kteří to vidí podobně, a jsem za ně moc ráda. Věřím, že společně leccos změníme. (Alenka)
0 Comments
|