"Myslela jsem, že jsem odsouzená k pochmurnému životu, někdo musí trpět. Ale hrozně jsem se mýlila."Už dříve jsem pociťovala, že jsem jiná. Vnímám věci jinak než ostatní a netušila jsem proč. Ovšem jen do té doby, než jsem se poprvé pokusila předávkovat. Věděla jsem, že je něco špatně a že musím něco dělat. Ale čekání na doktory bylo únavné a kolem mě mi nikdo nerozuměl. Rodina, přátelé. Všichni byli zmatení co se se mnou děje, nedokázali mi pomoct. Setkala jsem se spíše s nepochopením a odsuzováním.
Při mé první hospitalizaci jsme se dozvěděli diagnózu, jež byla hraniční porucha osobnosti. Všichni jsme se s tím učili žít. Jak já, tak mé okolí. Nevěděli, co si ke mně mohou dovolit. Buď na mě byli moc tvrdí, nebo se mnou zacházeli jak s dítětem. Po čase se ovšem našla rovnováha, také díky zlepšení mého psychického stavu. Trvalo to však dlouho. Dvě hospitalizace na psychiatrické klinice, antidepresiva, antipsychotika, psychologové, psychiatři. Tehdy jsem si myslela, že budu už navždy smutná, negativní a budu zavrhovat všechnu lásku a dobrotu, kterou jsem mohla mít. Myslela jsem, že jsem odsouzená k pochmurnému životu, někdo musí trpět. Ale hrozně jsem se mýlila. Po tom všem jsem začala od znova. Změnila školu, nebyla tolik zavřená doma a našla si nové přátele, kteří dokázali odvrátit mou pozornost od špatných myšlenek, co se mi občas ještě točily v hlavě. Dnes jsem šťastná, snažím se na své diagnóze najít ty pozitivní věci. Dokážu se lépe vcítit do ostatních, nyní nevnímám okolní svět jako špatný, ale soustředím se na to krásné a prožívám to. Samozřejmě ne vždy to jde, ale nepřestávám se snažit, když vím, že je rozhodnutí na mě, už se tolik netrápím. Je možné mít normální práci, vážný vztah. Musela jsem se naučit pracovat sama se sebou a pořád se učím. Mám radost z každého sebemenšího pokroku. Nyní mám okolo sebe lidi, kteří mě podporují a kvůli kterým se snažím být čím dál lepší. Oni jsou moji motivací, protože když mně bude špatně, jak pak budu moci pomoct druhým? Já vytvářím pocity, ne oni mě. Nebojuji proti sobě, ale proti tomu, co mě táhne dolů a brzdí. Vždy mi pomůže se na něco zaměřit, na co se chci soustředit. Činnost, do které chci dát všechno a zlepšovat se, to mě pohání. Každý někdy zakopne, důležité je vstát a zkusit to znovu. Bára
2 Comments
...aneb, jak jsem si ho prožila já"Co pro mě znamená domácí násilí? Ztráta svobody. Ztráta sebe."Jsem už téměř 2 roky od rodičů pryč, z toho 1,5 roku v terapeutické komunitě. Po ní jsem se konečně postavila na vlastní nohy a konečně vidím, co bylo špatně, jak moc omezená jsem předtím byla. Žiju svobodný život, který je vlastně z toho všeho nejtěžší. Ale teď hezky od začátku, protože jsem začala na konci! Do mých 8 let jsem žila s mámou a tátou. Pamatuju si z té doby málo, vlastně se k té době vracím teď. Byla to nevinná doba, kdy jsem prostě byla dítě. Měla jsem kamarády z našeho 4 patrového domu. Skoro pořád jsme si hráli, byla jsem odvážná a lezla po stromech, hrála večer schovku a bavila se především s klukama. Máma moc doma nebyla, byla pořád v práci. Co si pamatuju ale je, když jsme spolu tancovaly v kuchyni na taneční hudbu z té doby. Takové ty zlaté devadesátky! Taky si teď pouštím tyhle písničky a moc mě baví. Pamauju si, že táta byl doma. Neměl práci. Vlastně mě učil lásce ke knihám, k informacím. Založil mi kartičku v knihovně, pořídil mi moje první zvíře, křečka jménem Kobru (z jednoho křečka bylo dalších 10, Kobra byla totiž těhotná). Táta ale pil, občas to přehnal. Mám jednu vzpomínku, kdy jsem odmítala jíst rajskou omáčku s osmaženými špekáčky. To mě dokopal. Nevím, kolik mi bylo. V tom bytě, kde jsme bydleli, jsem měla obrovský pokoj. Měla jsem spoustu hraček. V té době mí rodiče chodili hodně na pivo. Někdy jsem šla s nimi, vlastně většinou jsem chodila s nimi a pak jsem se vracela domů sama. Jednou se ale stalo, že jsem byla opuštěná před domem. Nevím, jak to vzniklo. Byly mi asi 4 a nemohla jsem najít rodiče. Doma nebyli. V žádné hospodě, kam chodili, nebyli. Nakonec jsem čekala pozdě do noci před domem, kde jsme bydleli. Tehdy nebyly mobily, abych jim zavolala. Vybavuju si docela živě ten strach, který jsem cítila. Můj nástup na základní školu nebyl nijak těžký. Taťka mě v první třídě vodil do školy a ze školy. Rozuměl si s mou třídní učitelkou. Ale pak nastal zvrat. Moje máma odešla od táty. Vlastně si toho z té doby nepamatuju moc. Jen vím, že jsem byla u tety na prázdninách a pak jsem se dozvěděla, že bydlím jinde. U mámy a jejího přítele, otčíma. Bydlela jsem blíž ke škole, ale nic dobrého na tom nebylo. Kluci z okolí mi začali nadávat, že jsem Gorila. Bála jsem se vycházet ven a pak to dopadlo tak, že mi házeli hlínu do oken. Jeden kluk na mě chtěl poslat i svého psa. Bála jsem se být venku. Ve škole to začalo být náročné kvůli třídní učitelce. Neschvalovala to, že jsem u mámy, ponižovala ji přede mnou a před celou mojí třídou. Ponižovala i mě, když jsem dostala z něčeho 5. Pamatuju si jednu urážku, když jsem neměla úkol. Řekla mi: „Nejsi hubená jak párátko, tak aspoň ty úkoly bys mohla nosit.“ Urážky a ponižování na moji váhu jsem slyšela i od svých rodinných členů a i od spolužáků a i od kluků ze čtvrti. Pak doma to začalo být náročné, otčím mě začal ponižovat a moje máma se k tomu přidávala. Nikde jsem nebyla v bezpečí. Táta hodně pil v té době, pamatuju si pár facek, co jsem od něj dostala, když jsem ho navštívila. Můj únik byly knížky a nové informace, které jsem mohla čerpat. Pak jsem přešla na druhý stupeň a třídní učitelka ubyla, ale za to ponižování od dalších spolužáků přibylo. Ale ve škole se mi dařilo. Škola mě bavila. Doma to bylo těžké. Přítel mamky jezdil na víkendy domů a v té době to byla muka. Nikdy mě ale neuhodil. Jen nadával a ponižoval. Jak moc jsem si přála, aby mi radši jednu vrazil. Ještě mám zážitek s vyhazovem z domů, ale to bylo dřív než na 2. stupni. Kradla jsem rodičům peníze, protože jsem nechtěla chodit do školy a místo toho jsem chodila do města. Když to máma a otčím zjistili, vyhodili mě z domu. Musela jsem tehdy k tátovi, který pil a měl odpojenou teplou vodu a plyn. Moc si to nepamatuju, jen vím, že jednou za čas jsem tajně mohla k mamce se jít vykoupat, když otčím nebyl doma. Pak jsem se nějak ocitla u babičky, i mamka se tam odstěhovala od otčíma a to si už nepamatuju, po nějaké době jsme se zas odstěhovaly k otčímovi. Tak teď zpátky ke 2. stupni. Taťka se odřízl na pár let a pak někdy okolo 8. třídy se se mnou spojil. Měl práci a trávila jsem s ním hodně času, ale tajně. V té době jsem věděla, že chci na střední do Brna, co nejdál od rodičů. Máma mi nevěnovala vůbec žádný čas. A s otčímem? To bylo zvláštní. Někdy to bylo fajn, rozuměli jsme si. A někdy to bylo to největší peklo na Zemi. Odešla jsem na střední doopravdy do Brna. Bylo to finančně náročné, ale máma s otčímem se mě snažili zajistit aspoň materiálně na základní škole. Jednou mi bývalý spolužák ze základky řekl, že mě považovali za nejbohatší. Na střední se to zhoršilo. Měla jsem 100 kč na týden, takže jsem se živila z čínských polívek. Víkendy byly peklo. Otčím byl horší a horší. V prvním ročníku střední táta ztratil práci díky alkoholu a od té doby to bylo taky těžké. Byla jsem jeho vrba. Když to vypisuju, je mi hrozně těžko. A to nejsem u konce. Během střední se mi rozjely pocity smutku. Teď to vnímám tak, že jsem si na střední mohla vydechnout a prožít tu všechnu bolest a smutek z šikany a z rodiny. Začalo sebepoškozování. Rozjely se mi pocity méněcennosti. Moje největší téma – moje hodnota a to, že ji často nevidím. Doma to ale neskončilo. Tím, že jsem byla na intru, se to zhoršilo, protože jsem byla doma jen na víkendy a otčím také byl jen o víkendech doma. Takže nejdřív jsme se přetahovali o máminu pozornost, po nějaké době jsem to vzdala. Ale ponižování a urážky se násobily. V 17 mě čekal další vyhazov z domu. Táta mě pro změnu citově vydíral: Když nepřijdeš, tak si něco udělám… Nejradši bych si půjčil od kamaráda revolver… V 17 jsem začala brát první antidepresiva a také tam byl první pokus o sebevraždu. Na chvilku se to uklidnilo, ale pak otčím vnuknul mámě myšlenku, že ji tím chci ubližovat a vrátilo se to do stejných kolejí. Já byla pokornější, nechtěla jsem nikoho zatěžovat. Můj pokus o sebevraždu jsem udělala na intru, takže mě pak vyhodili. Já měla dojíždět, jenže jaksi se mi rozjela sociální fobie a já nezvládala jezdit do školy. I otčím se uklidnil. Pak to bylo do maturity v pohodě, jen táta byl zahlcující. Volal mi klidně pětkrát denně. Po maturitě jsem se zhroutila, snažila jsem se držet, jak nejvíc to šlo, a pak jsem padla. Následovala první hospitalizace. Ta moc nepomohla, spíš se rozrostla sociální fobie a já pak nikam nechodila. Což samozřejmě provokovalo otčíma víc než cokoliv. Takže si stěžoval a nadával mi, že jsem pořád doma. Bylo to pořád to stejné. Urážky, ponižování, nadávky. Dokázala jsem se namotivovat natolik a utekla jsem studovat do Prahy. Šlo to. To nejhorší přišlo po prváku. Vrátila jsem domů na prázdniny. Byla jsem hodně unavená ze zkoušek. Otčím měl nemocenskou. Už jsem si odvykla na nadávky, tak to byla smršť. Ale v tom období jsem právě ztratila tu svobodu. Nejdřív se mi rozbila postel, takže jsem spala na matraci v obýváku. Otčím mi nejdřív zakazoval chodit do ložnice, pak do kuchyně. Nedokážu popsat, co se dělo ve mně. Je to tři roky a je to bolestivé. Každopádně jsem ztratila svobodu a chuť žít. Nakonec jsem utekla do léčebny, kam mi pomohl můj psychiatr. Volala jsem s ním tehdy a řekl mi, že chce, abych žila. V léčebně jsem se nakonec vzpamatovávala, ale nevzpamatovala se úplně. Během pobytu v léčebně mi mamka oznámila, že už se nemám vracet domů, že mě tam otčím nechce. Další rána. Zkusila jsem jít zpátky na intr a do školy, ale nešlo to. Nedokázala jsem fungovat a žít. Rozhodla jsem se umřít. Kamarádka mě nakonec přemluvila, ať zkusím komunitu. Nejlepší řešení v životě! Co pro mě znamená domácí násilí? Ztráta svobody. Ztráta sebe. Teď jsem volná a svobodná a uvědomuju si, že právě tu svobodu jsem neměla. Z toho všeho, co jsem si prožila, tak ta ztráta svobody byla nejhorší. Teď žiju a vlastně neumím to. Byla jsem neustále utiskována něčím, spíš někým. Na jednu stranu se to může zdát jako výhoda a vlastně v něčem byla. Měla jsem jasně dané, co můžu a nemůžu. Ale říkám Vám, že to bylo prostě špatně ty hranice. Teď se učím být svobodná a vytvářet si své hranice. Vytvářet samu sebe. Je to ten nejtěžší úkol na světě. Učit se být sama sebou v 25 letech. Hledat, co mě baví. Proto se vracím do doby, kdy jsem žila s tátou a mámou, to jsem ten kus svobody měla. Psychický a fyzický teror jsem díky terapiím zvládla, ale pořád jsem citlivá na křik a to, když mě někdo ponižuje. Nebo se to blíží ke snižování mé hodnoty. Zaujímám obranný postoj anebo spíš ten únikový postoj. Dřív jsem se shazovala a svoji hodnotu neměla. Teď se učím být v takových situacích. Teď mě provází flashbacky (záblesky z minulosti), prostě jen tak se objeví. Je to vytěsněná vzpomínka nebo prostě něco, co jsem si neuvědomovala, že tam bylo jinak. Například u rodičů jsem se moc nemohla otáčet na posteli v noci, protože vrzala. Za to mi bylo vynadáno. Tahle vzpomínka se mi vybavila, když se teď otáčím na své posteli, ve svém pokoji, v bytě, který mám v pronájmu. A vlastně se můžu otáčet, ale vždycky jsem taková napjatá, jestli odněkud nepřijde křik, že to nemám dělat. Zjistila jsem taky, že je pro mě bezpečnější spát na zemi, protože nejdu slyšet a je mi to víc přirozené. Nebo třeba mám hrozný strach dělat chyby v čemkoliv, protože jsem vždycky za to dostala smršť nadávek, takže jsem se vyhýbala všemu, kde bych mohla chybovat. Teď se učím přijímat to, že můžu dělat chyby. Je to zatraceně těžké. Ty flashbacky jsou náročné a bolestivé, občas jen prostě sedím a brečím, co všechno jsem musela zkousnout, abych mohla přežít a že vlastně je hrozně těžké všechno měnit a někdy se mi fakt nechce. Ale na druhou stranu vidím to jako mimořádnou příležitost budovat sebe a své návyky, koníčky, názory od základu. Třeba teď se obklopuju v pokoji svíčkama, baví mě mít svíčky, ale nikdy jsem nemohla. Doma to nešlo a jinde, kde jsem byla, byly zakázané. Domácí násilí může přestat, ale neseme si následky s sebou jako nějakou kouli u nohy. Není to to násilí samo o sobě, ale je to to, co nás brzdí, co nám nahání strach. Často se mi děje, že jsem vzbudím, když slyším hlasy. Jsou to mé spolubydlící, musím si to opakovat jako mantru, abych se uklidnila. Ale někdy nezáleží, kdo to je, ale to, že je to nějaký hlas, mě děsí. Doma u rodičů jsem si nemohla dovolit ztratit kontrolu, musela jsem být ve střehu. Konečně si můžu dovolit cítit i vztek za to všechno, čím jsem si musela projít. Protože domácí násilí mi nevytvořilo rány na duši, ale vytvořilo mi nepopsatelnou závislost na té bolesti, kterou jsem vyhledávala s tím, že to už bude jiné. Ale přijala jsem i tu bolest, protože to bylo aspoň něco. Teď cítím volnost od toho všeho a můžu říct: Jsem, do prdele, naštvaná. Nikdo nemá právo ubližovat druhé bytosti. Svoboda. Hodně se mi to spojilo s tématem 17. listopad. Vlastně v tu dobu mě to někdy napadlo. Svoboda neznamená bezhraniční volnost. Když se řekne svoboda, vybavím si k tomu zodpovědnost. Jsem svobodná, ale zároveň zodpovědná. Nebyla jsem dřív ani jedno. Nebo spíš jsem to měla prostě jinak. Byla jsem svobodná tam, kde jsem měla být zodpovědná. A byla jsem zodpovědná tam, kde jsem měla být svobodná. Jsem totiž zodpovědná za to, co dělám, ale jsem svobodná v tom, co můžu dělat. Jsem zodpovědná za to, co udělám se svým životem a jsem svobodná ve svém rozhodnutí, co s ním udělám. (A.) |