Moment, kdy dostanete diagnózu...Pro někoho úleva, že našel pojmenování pro svoje těžkosti. Pro někoho jiného možná nálepka, díky které změní pohled na sebe a i ostatní na něj začnou pohlížet jinak.
Co pro mě znamenala diagnóza HPO a jak ji vnímám teď? Vidím sama sebe stále jako hraniční? To, jak jsem pohlížela na svou diagnózu, mělo svůj vývoj. Prošla jsem si několika fázemi, ve kterých se můj pohled na diagnózu proměňoval, což se pokusím shrnout v následujícím textu. Ještě, než dojdu k tomu momentu, kdy mi byla HPO diagnostikovaná, vrátím se v čase ještě o něco dál. Už v pubertě jsem cítila, že jsem nějakým způsobem jiná než ostatní. Nedokázala jsem to tehdy pojmenovat a vlastně doteď váhám, jak tu jinakost popsat, čím ji vysvětlit. Bylo to způsobeno těžkými problémy, se kterými jsem se v tak mladém věku potýkala? Byla jsem v něčem příliš vyspělá a v jiných věcech naopak nemohla dospět? Bylo to zkrátka o tom, že jsem měla jiné zájmy než mí vrstevníci, přemýšlela jsem nad životem jinak a ve svém věku až „příliš“ do hloubky? Měla jsem jiné osobnostní nastavení než většina, a proto pro mě bylo těžší potkat lidi, kteří by byli na stejné vlně? Byla jsem zkrátka vysoce citlivá? K vysoké citlivosti se ještě vrátím. Když už psychologie pojmenovává a „škatulkuje“ to, co je nějak „nezdravé“ nebo „patologické“, jsem upřímně moc ráda za to, že se čím dál víc dostává prostor i pro pojmenování vlastností a rysů, které mohou být naopak darem. Vysoká citlivost je skutečně dar, nejedná se o duševní onemocnění, ale o jiný způsob vnímání a zpracování informací, kterým se nyní i zabývají výzkumy. Díky vysoké citlivosti můžeme vnímat pocity intenzivněji, můžeme vše prožívat velmi hluboce, do hloubky nad věcmi přemýšlet. Více soucítit s ostatními. Vysoká citlivost s sebou nese i určitou kreativitu nebo umělecké sklony. Problém je však v tom, že se týká menšího procenta populace, společnost jako celek není vysoce citlivá. A myslím si, že spousta psychických poruch vzniká právě i díky střetu „příliš“ citlivých duší se zbytkem společnosti. S rodinou, která někdy neumí zacházet s projevy citlivého dítěte. Se školními kolektivy, ze kterých jsou děti, které jsou něčím odlišné, často vyloučeny. Se společností, která vidí sílu naopak v tom, nepřipouštět si pocity a neprojevovat je. Co je vlastně za škatulkou HPO? Nejsou hraničáři jen extrémně citlivé duše, které od mala nenacházeli potvrzení pro svoje pocity? Možná je HPO jen pojmenováním pro citlivé lidi, kteří od dětství zažívali mnohdy traumata a nepřijetí. A kombinace citlivosti a traumat podnítila vznik jejich problémů. Ale přestanu na chvíli filozofovat a vrátím se k sobě. Už v dospívání jsem se tedy cítila jiná, odmítaná, osamělá. Připadala jsem si jako z jiné planety, necítila jsem, že sem patřím, že mám na světě své místo. Provázela mě obrovská osamělost, pocity nepatřičnosti a hledání důvodů, proč tomu tak je. Hledání skupiny, kam bych mohla patřit, lidí, pro které by byla moji odlišnost naopak něco výjimečného nebo zajímavého. Hledání lidí, kteří by mě měli rádi. Poznala jsem spousty různých skupin, se kterými jsem se chtěla ztotožnit, ale skoro vždycky to dopadlo tak, že jsem zjistila, že tudy cesta nevede. Nejdřív jsem se chtěla ztotožňovat s určitou skupinovou identitou, ale pak si většinou uvědomila, že by to pro mě bylo spíš svazující. Nechtěla jsem, aby nějaká skupina definovala to, kým jsem, nechtěla jsem, aby mi někdo diktoval, jak mám myslet. Což se často dělo např. v různých duchovně zaměřených skupinách. A i když jsem si nakonec našla dobré kamarády, spíše to byli jednotlivci, pořád mi nějak chyběla ta skupina, kde bych se cítila jako doma. Zároveň jsem se dlouhé roky hodně trápila, pro svoje stavy neměla dostatečné pojmenování nebo „ospravedlnění“. Podle své rodiny jsem neměla žádný problém, a tak jsem se cítila provinile kvůli všemu tomu peklu, které jsem prožívala. Myslela jsem, že nemám právo na své pocity. Deprese ani úzkosti dostatečně nevysvětlovaly vše, co jsem prožívala. O diagnóze HPO jsem četla už na gymplu, ale tehdy jsem usoudila, že na mě nesedí. Podle literatury, kterou jsem tehdy četla, mi přišlo, že bych musela být nechtěné a odmítnuté dítě, musela bych se projevovat agresivně a střídat pocity lásky a nenávisti k druhým. Ne, tohle jsem nebyla já. Byla jsem „tichý hraničář“, který cítil nenávist spíše k sobě. Když už jsem střídala pohledy na druhé lidi, bylo to pro mě spíš v rovině „jsi nejlepší, nejvíc mi rozumíš“ nebo naopak „vůbec mě nechápeš, ale asi budu já ta špatná“. Tehdy jsem se našla více v závislé poruše osobnosti, která popisuje určité rysy, které na mě seděly, ale mohou souviset i s HPO. Ale pak přišla vejška a začala jsem se tématem HPO více zabývat. Nacházela jsem sama v sobě hraniční sklony, říkala to i odborníkům, ale ti mě nejdřív neslyšeli. Byla jsem pro ně příliš potichu, než aby mě viděli jako hraniční? Byla jsem pro ně příliš slušná, fungující a bezproblémová? Tehdy jsem si vlastně hodně přála, aby někdo uznal moji diagnózu. Aby alespoň odborníci uznali, jak moc trpím, jak moc špatné to se mnou je. Aby se někdo staral, abych dostala péči. Abych dostala potvrzení toho, že si problémy nevymýšlím. Že nejsem špatná ani neschopná, ale mám skutečný problém. A tak jsem to eFko nakonec dostala. Cítila jsem úlevu a byla za diagnózu vlastně ráda. Na jednu stranu pro mě byla vysvětlením mých problémů, vodítkem, díky kterému jsem na sobě mohla pracovat. Na druhou stranu jsem tehdy byla až příliš „zaseklá“ v určitém rezignovaném postoji. A tu diagnózu jsem vnímala i jako důvod, proč mi vlastně nemůže být dobře. Začala jsem se s diagnózou až příliš ztotožňovat. Na jednu stranu mi poskytla vědomí, že nejsem sama, kdo prožívá takovým šíleným způsobem. Našla jsem díky ní spřízněné duše, se kterými mě nespojují pouze podobné problémy, ale podobný způsob prožívání a podobné zájmy. Ale tehdy jsem se chtěla za každou cenu ztotožnit i s lidmi, kteří měli alespoň tehdy úplně jinou cestu. A já jsem to nevnímala. Ztotožňovala jsem se i s chováním, které nebylo úplně moje, nebyla jsem to já. Zažívala jsem možná určitý stav svobody, kdy jsem si konečně dovolila jednat někdy nevhodně, dávat emoce víc najevo navenek. Ale dělala jsem i další věci, které mi ubližovaly. Byla jsem více sebedestruktivní, více impulzivní, častěji jsem pila, zneužívala léky, nechala si ubližovat. Část mě si říkala, že to je vlastně v pohodě, když mám tuhle diagnózu. Ztotožňovala jsem se s problémovým člověkem, s těžkým případem, kterému jen tak něco nepomůže. Asi jsem to potřebovala, protože většinu života jsem musela hrát, jak jsem šťastná a spokojená, že mě nic netrápí. Ale zároveň to bylo dost nebezpečné a nezodpovědné, hlavně k sobě. Později, když nastal v mém životě velký obrat k lepšímu, právě i díky událostem, které dopadly málem tragicky, jsem se přestala s diagnózou ztotožňovat. V tomto období jsem ji vlastně spíš odmítala. Byla jsem hrdá na to, jak moc jsem se posunula a že HPO už není mým hlavním problémem, jak mi bylo řečeno i na terapii. Nacházela jsem se v jiných skupinách než mezi lidmi s HPO. Ale nelze úplně odmítat něco, co bylo a stále je nějakým způsobem mojí součástí, odmítat část svého příběhu. A jak to vnímám teď? Součástí mojí práce je mluvit otevřeně o svém příběhu, o duševní nemoci a zotavení. Zároveň souzním s přístupy, které využíváme právě i u nás v práci s lidmi s duševním onemocněním. Diagnóza by neměla být nálepkou, která předurčuje život člověka. Nikdo z odborníků by neměl člověku vnucovat, že se nemůže zotavit, nemůže dosáhnout svých cílů, nemůže dělat, co ho baví, jen proto, že má nějakou nálepku. Diagnóza má někdy obrovskou moc a člověk, který ji dostane, se někdy ztotožní se stigmatem této diagnózy, ztotožní se s tím, co mu vnucují někteří odborníci, ztotožní se s pohledem svých známých na duševní onemocnění, s pohledem společnosti. Přestane vidět sám sebe jako člověka, který je stejně hodnotný jako ostatní, který má stejné možnosti a silné stránky jako kdokoliv jiný. Někdy přestane i doufat, že se zotaví. Žádná nálepka by neměla mít takovou moc. Diagnóza by měla člověku pouze pomáhat – v tom, že není se svým problémem sám, v tom, že ví, na čem může pracovat, má o co se opřít. Může vyhledat terapii, která se na jeho problém specializuje. Diagnóza ale nemůže definovat život člověka! Takže momentálně pro mě obecně žádné diagnózy nejsou důležité. Důležitější než čistě medicínský nebo psychologický pohled je vidět za diagnózy, individualitu každého člověka. Není nikde psáno, že se z HPO nedá úplně vyléčit (ve smyslu, že už člověk nebude splňovat kritéria diagnózy, naopak jsou výzkumy potvrzující, že to možné je). Není nikde psáno, jak dlouho a jakým způsobem na sobě člověk musí pracovat, aby se cítil zdravý/zotavený/spokojený… Žádná diagnóza nepředurčuje to, jaký bude mít člověk život. Takže milí hraničáři, můžete být tím, kým chcete být, můžete být šťastní a spokojení. Žádná nálepka není reálnou překážkou v tom, abyste dosáhli svých cílů, mohli dělat vysněnou práci nebo mít rodinu. Každý jste jedinečný člověk, se spoustou předností a potenciálu, i potenciálu se zotavit. Cestu k zotavení máte každý v sobě a je vždy jedinečná, objevujte ji, navzájem se inspirujte, ale nenechte si ji vymluvit. Pokud bych měla říct, jestli mám pořád reálně tuhle diagnózu: ne, nemám. Ale vlastně je mi už i jedno, jak to vidí který odborník, co mám nebo nemám v papírech. Občas přemýšlím nad tím, jak mluvit sama o sobě: jestli jako o hraničáři nebo o někom, kdo je zdravý. Za HPO se však nestydím a určité rysy vnímám stále jako svou součást, která mi už neubližuje, ale pomáhá (třeba ta vysoká citlivost). Takže jsem si vytvořila novou „škatulku“: zotavený hraničář 😊 Jediné, co jsem v článku více neupřesňovala, je rozdíl mezi vyléčením a zotavením. V článku na téma zotavení vysvětluji, co znamená ten pojem pro mě. Vyléčení je spíše lékařský pojem, nepřítomnost nemoci, tedy v tomhle případě nepřítomnost příznaků HPO. Zotavení je dlouhodobý hluboký proces a vývoj, cesta každého člověka s duševními problémy s naplněnému a spokojenému životu. Zotavení pro mě znamená osobnostní rozvoj, práci na sobě, která nemá jasně ohraničený konec, vždyť člověk se vyvíjí a roste celý život. Když však říkám, že jsem zotavená, znamená to pro mě životní spokojenost, naplnění v práci a ve vztazích. Neznamená to, že už nikdy nebudu mít krizi nebo problém, ale že mám v sobě vybudovanou určitou vnitřní stabilitu a zdroje, ze kterých můžu v těžších obdobích čerpat. Zotavení nemusí znamenat nepřítomnost nemoci, ale kvalitní život i přes určitá omezení způsobená nemocí. Ale pro mě osobně zotavení znamená i to, že už nezažívám to zdánlivě nekonečné utrpení způsobené příznaky HPO, tedy i to, že na mě diagnóza jako taková už příliš nesedí. *Alenka
2 Comments
|