,Permanentně zapomínám, že jsem "hraničář".
Život plyne a překvapuje mě svou jednoduchostí. Chodím do práce, z práce domů. Doma zasedám k počítači a pracuji pro své vlastní klienty, ve snaze být nezávislým profesionálem. Být freelancerem. Nebo beru fotoaparát a jedu fotit reportáž, či portrét. Někdy jedeme na výlet. Před tím, než den skončí si počtu, společně povečeříme, pohladím kočku. Usínám vedle spřízněné duše. Všechno je tak jednoduchý a přirozený. Kupuju si věci, vyrážím za kulturou. Poslouchám hudbu, sleduju filmy, užívám si výstavy. Jím dobrá a zajímavá jídla. Tvořím. Mám poměrně přirozené reakce na situace, se kterými se denně potýkám. Jsem introvert, takže svou energii směřuji dovnitř. Snadno se unavím. Větší společnost lidí, hluk a shon mi rychle vybíjí baterie, ale není problém se dobít. Už jsem se naučila říkat ne. Už se dobrovolně netrýzním, abych vyhověla ostatním za každou cenu. Možná se rozruším nebo vzteknu rychleji, než bych měla, ale to není nic s čím bych si neporadila. Směju se a vnímám, že se mám dobře, že jsem šťastná. Občas mi někdo z blízkých připomene, jak dalekou cestu jsem ušla. Jak moc jsem na sobě pracovala a stále pracuji. Ohlédnu se... A skutečně! Vidím tu ztracenou bytost, která hledala útěchu v alkoholu, v sebepoškozování a ve vydírání druhých. Nezazlívám jí to. Vím, že prožívala bolest, která se nedá vyčíslit. Nelze ji vyjádřit. Zkrátka ji nelze změřit. Můj současný život je v podstatě pohádka. Ano, jsem frustrovaná. No a jak! Ale frustrace k životu patří. Já ale svůj život řídím, já rozhoduji, co udělám a co ne. Některé věci, které mě dnes frustrují zkrátka musí ještě nějakou dobu být, abych předešla jiným, horším frustracím. Jak to tak vypadá není důvod "vyšilovat". Ale to bych nesměla mít HPO! Život je fajn, zrovna jsem si pořídila další radost do výbavy fotografa, klient odeslal platbu za fakturu a mám před sebou volný víkend. A najednou PRÁSK! Leknu se! Třesu se po celém těle a je mi na zvracení. Slzy se tlačí ven. Nesnáším sebe, svůj život a nechci být. Co se to děje? Skoro všechno je perfektní! Tak proč se cítím, jakoby mě sežrala monstrózní kráva a já jsem procestovala všemi jejími žaludky? A pak jejím trávícím traktem, střevy ven, do hromady hnoje. Hromada se propadá a s ní i půda. Zarůstám do hlíny někde pod zemí. Nemůžu dejchat... A tak dále a tak dále. Jasně, že se začnu vztekat, co to jako má znamenat? Chvíli mi trvá, než mi dojde, že to k tomu prostě patří. Zase jsem zapomněla, že HPO je součástí mýho života a i když už "hraničáře" v sobě znám a umím ho ovládat, někdy se přihlásí. Řešení? Nechám ho ať se vyřádí. Je to pro něj odměna za to, že mne už několik let nepotopil v práci. Že se drží stranou, když řeším důležité věci a že neútočí na lidi, na kterých mi záleží nebo na klienty. Chvíli se bude realizovat, a pak toho nechá. Každý máme právo na to občas podlehnout slabosti. Ať už s diagnózou, nebo bez ní. Denně čelíme stresu, snažíme se být sami sebou, bojujeme za svoje místo ve smečce. Já například pořád vyvíjím nějakou činnost protože se bojím, že když přestanu tak mne "to" přepadne. Jenomže "to" si cestu vždycky najde. A nakonec je nějaké krátké "to" lepší, než třeba vleklá nemoc. Takže někdy "to" raději poslechnu a pustím "tomu" nějakou depresivní hudbu, nebo film, ať se v "tom" můžu trochu poválet a ono to nakonec samo odejde. Jak ale poznat, kdy si mohu dovolit "plíživou" (termín, který použil Filip Topol pro "špatnou náladu", nebo i pro začínající depresi, nebo zkrátka pro bolest duše) připustit k tělu a nechat ji, aby se mě na čas zmocnila a prošla skrze mne? A kdy jí naopak nesmím dovolit vkročit dál a musím jí rychle vypakovat? To už je individuální. Já jí to dovolím například když vím, že nemám žádné povinnosti. Nesmí mne vystavit nebezpečí, že bych přišla o práci, nebo klienta. Ani mne nesmí poňoukat k tomu, abych se vykašlala na rodinu a blízké. Každý si sám musí nastavit svoje priority. Například, když jsem doma, venku je hnusně a nikdo po mně nic nechce, můžu si dovolit se trochu přestat hlídat. Ale sama musím poznat, kdy je případně čas na odborníka. Z praxe vím, že nesmím těmto stavům podléhat déle, než 72 hodin (ani jednou se ale nesmí stát, že bych trpěla nechutenstvím, které nedovedu pokořit, nebo za celý den vůbec nevstala z postele). Pořád musím mít kontrolu. I když si dovolím tomu podlehnout a trochu si to "dát" společně s filmy jako například The Wall, Alien nebo The shinig, musím být vždy já ten, kdo má navrch. Musím být vůdce ve svý psycho smečce. Takže ano, ať si vaši milí hraničáři někdy tu plíživou k tělu klidně připustí, ale vždy mějte na paměti, že jim nesmí bránit se najíst, vykonat potřebu, ohrozit jejich práci nebo vztahy s vámi a jinými blízkými. V opačném případě vyhledejte pomoc na naší stránce s důležitými kontakty. *Autorkou článku je hraničář Sandra, umělec, vztekloun a věčný snílek, která projekt "Nejsem psychopat" s pomocí ostatních autorů založila.
2 Comments
Eva
2/27/2018 14:59:53
Jo no, hraničářka je relativně v klidu, ale občas se ukáže jako ta ublížená a na všechno si stěžující. Občas mi něco zničí. Ale dala sem jí kafe, tak je relativně spokojená. Učím se s tím žít ještě teď.
Reply
Adam
11/21/2019 19:27:47
Líbivé věci tady píšete, ale myslím, že to tak není... Já když řekl holce na který mě hodně záleželo, že mám HPO, tak od té doby sem pro ni přestal existovat ☹️ v práci mě mají za úplnýho blbečka. Pravda, právo na život mě nikdo neupírá. V praxi se to projevuje tzv. milosrdnou lží, kdy jsem ujištěn o vlastní hodnotě a vzápětí zas opuštěn. Takže keci o plnohodnotným životě s touto nemocí si nechte pro malý děcka.
Reply
Leave a Reply. |