"Moje chování asi říká sex, i když já hledám pouze útěchu, blízkost a bezpečí, něco, čeho jsem měla tak málo." Photo by Erik McIaen on Unsplash Příběh, který chci sdílet, je plný hanby a strachu. Ke všem, ke kterým se vztahuji se snažím přistupovat s respektem, hlavně k sobě a nikdo není jmenován, nebo obviňován. Je to taková krutá sebereflexe. Můj otec umřel, když mi bylo 10 let. Byl pravděpodobně hraniční, měl těžké deprese a byl alkoholik. Moje vztahy s muži jsou jím hodně poznamenány. Jeho vztah s mámou byl vlastně věčný boj, celý jeho život byl boj. Mě bral víc jako partnerku, kamarádku, možná sourozence. Zpětně ho někdy vnímám spíš jako dítě. S erotickým chatem jsem začala asi ve 12-13 letech. Bavilo mě svádět starší muže, naštěstí to nikdy nedošlo dál než k fotkám a placení kreditu. Svůj první styk jsem měla, když mi bylo čerstvých 14. Vybírala jsem si sexuálně agresivní, silně se snažíc být maskulinní typy se sklony k závislostem. Takové ty, kterým nestačí jedno, někdy ani třetí ne. Kopírovala jsem nevědomě vzorec, který jsem znala. Sex jsem vnímala jako zbraň, jako boj o moc. Můj otec zneužíval moje sestry, zneužívání je možná silné slovo. Koupaly jsme se s ním ve vaně, dlouho, moje sestry až do svých nácti. Sahaly mu na přirození, jemu se to líbilo, nechával si od nich honit, řečeno lidově. Mně se to dělo asi taky, nepamatuji si to, hodně věcí ze svého dětství si nepamatuji. Bohužel to do mého příběhu spíš zapadá. Odmítnout sex mi celý život přišlo jako nezdvořilé, mám problém s hranicemi a často jsem se dostala do situací, kdy se sex tak nějak očekával a mně bylo hloupé říct ne, to mu nemůžu přeci udělat. Až nedávno při podobném zážitku jsem zjistila, že jsem se vlastně nechala dobrovolně znásilňovat. Znásilňovala jsem sama sebe. Prostě jsem ležela, nechala se píchat a říkala si, kdy už to skončí. Utekla jsem do světa svých myšlenek ke koťátkům a jednorožcům. Sama jsem v něčem ještě pořád dítě. Mám velký problém i s doteky, jsem hodně kontaktní člověk, říkám, že jsem otlapkávací. Netuším, které z mých dotyků jsou přes čáru. Nikdo se netvářil, že by můj otec v mém dětství dělal něco za hranice normálního vztahu otec-dítě. Pro mě je dotek způsob komunikace, když s někým mluvím a dotýkám se ho, jako bych se na něj líp naladila. S holkami nemám takový problém, mám kamarádky, které jsou kontaktní, s nimi se třeba držím za ruce, nebo se stulíme u filmu, mám takové, kterým to není příjemné, tak to nedělám. Problém je, že i se svými bi nebo gay kamarádkami jsem měla něco za hranu kamarádství. Nejlépe se cítím s gayi, kdy vím, že mi zkrátka žádné nebezpečí nehrozí a můžu být sama sebou. Moje chování asi říká sex, i když já hledám pouze útěchu, blízkost a bezpečí, něco, čeho jsem měla tak málo. Chci se prostě schoulit na hromádku s ostatními koťaty, jen už nejsem kotě. Píšu to s hlubokým smutkem a se slzami v očích, vyrostla jsem, už nejsem ta malá a bezbranná holčička, ale je mi jí strašně líto a zároveň se tak stydím, tak moc že bych nejraději tento příběh smazala z povrchu světa, ale sdílení léčí. Já se chci posunout k novým vztahům, vztahům s respektem a vzájemnou důvěrou. Můžu říkat NE a mělo by to stačit jednou. Teď trochu veseleji. Po sdílení příběhu s blízkými, na skupině, s terapeuty jsem zjistila velmi důležitou zprávu. Nic se nestalo. Nikdo se se mnou nepřestal bavit, pohled lidí na mě se nijak významně nezměnil. Život jde dál. Když jsem v červnu 2019 nastoupila do Bohnic a zjistila, že mám HPO, měla jsem pocit, že život skončil. Mám poruchu, nikdy nebudu žít normální život. No porucha tam byla vždycky, jen jsem o ní nevěděla. Teď o 8 měsíců později jsem si díky terapii uvědomila, že minulost mě nedefinuje. Je mi o tolik lépe, pořád mám propady, ale už je zvládám lépe, změny v mém chování si všímá moje okolí. Vztahy s lidmi se zlepšily, celková spokojenost taky. Za těch 8 měsíců jsem měla často pocit, že to nikam nevede, že se tak snažím a nic z toho. Když porovnám sebe teď a před rokem, přijdu si jako někdo úplně nový. Mám se ráda, přijímám svoji nemoc, pracuji s ní. Je mojí součástí, ale nedefinuje mě. Věnovat čas, prostor a laskavost sama sobě bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala. 😊 Nejdůležitější pro mě bylo to sdílení s ostatními, na terapii, s kamarády, s rodinou, tady s Vámi. Dovolila jsem si říct o pomoc, říct, že to sama nezvládnu, a dostalo se mi pomoci opravdu hodně. Díky všem a držte se! Největší tma je vždycky před úsvitem! 😊 BlackCat
0 Comments
|