"škatulky nám brání v blízkosti, brání nám v porozumění, brání nám v setkání s druhým člověkem. Škatulky jsou něčím, od čeho je třeba se oprošťovat, pokud máme druhému skutečně pomoci. Mohou nám však dávat pocit jistoty. Zjednodušují svět a lidi, zjednodušují vnitřní světy lidí, které jsou pro nás až příliš komplikované. " Photo by Luca Bravo on Unsplash Škatulky. Každý se někdy v určité škatulce ocitneme a každý máme v sobě vlastní škatulky, skrz které se díváme na svět a na druhé, možná i sami na sebe.
Vždy mi byly blízké psychoterapeutické směry nebo přístupy, které vnímají jako jeden z důležitých aspektů právě oprošťování se od škatulek. Daseinsanalýza, terapie v postmoderně… Tyto a další směry vnímají každého člověka jako jedinečnou bytost, škatulky diagnóz pro ně nejsou důležité. Diagnózu nevnímají jako klíč k porozumění člověku, ale naopak jako možnou překážku v porozumění. Ano, mnohem důležitější než diagnóza je snaha o porozumění každému člověku. Setkání s každým člověkem jako s jedinečnou bytostí s jedinečnými sny, touhami, problémy, tématy, silnými a slabými stránkami (což může být také škatulka, protože i ve "slabosti" může být síla a silná stránka nemusí vždy dělat člověka šťastným). Každý člověk má rovněž svou jedinečnou cestu životem, své vlastní pravdy a své vnímání světa, které může být odlišné od toho našeho. Ale naším cílem není najít nějakou objektivní pravdu, snažit se do ní toho druhého napasovat, snažit se změnit jeho svět a jeho vnímání, napasovat jeho názory, postoje a cíle do naší škatulky. Tyto přístupy jsou mi sympatické a jsem moc vděčná za to, že se v nich já i mnoho dalších kolegů a studentů pomáhajících profesí můžeme vzdělávat. Ale i přesto jsou tyto přístupy stále něčím, co se často bije se zdravotnickým systémem i s pravidly a zajetými kolejemi v sociálních službách. Bohužel někdy stále škatulky potřebujeme a není v našem zájmu se jich zcela zbavovat. Personál v nemocnici je potřebuje proto, aby pojišťovny pacientům zaplatily léčbu, Centra duševního zdraví potřebují škatulky diagnóz proto, aby mohla klientům poskytovat podporu a také proto, aby se dalo určit, kdo do jejich služby spadá. Kámen úrazu nastává tehdy, když nás škatulky ovládají, když nad námi mají moc, jak jsem zmiňovala již v jednom z předchozích článků. Co se týče diagnózy hraniční porucha osobnosti, vzhledem k nedostatečné informovanosti a vzdělávání pro pracovníky se často scvrkává na velmi malou, úzkou a ostře ohraničenou škatulku. Hraničáři “manipulují, jsou agresivní, problémoví, nesnaží se” atd… Dovolte mi tu škatulku přepsat! Nejedná se objektivní pravdu, jedná se o určitý úhel pohledu na určité konkrétní lidi s touto diagnózou. Na mě a na mnoho dalších lidí se zkušeností s HPO tento popis rozhodně nikdy neseděl a nikdy sedět nebude. Ale… Když se zamyslím nad touto škatulkou, může se jednat o momentální úhel pohledu, momentální pravdu určitých frustrovaných pracovníků. Pracovníků, kteří nevědí, co se skutečně skrývá za jednáním jejich klientů nebo pacientů. Jsou přepracovaní, jednání klientů na ně takto působí a jsou zvyklí ho takto pojmenovat. S některými klienty to skutečně nemají jednoduché. A je to v tu chvíli jejich pravda. Kdysi to mohla být pravda, kterou si určitý pracovník vytvořil o mně, když jsem se cítila bezradná, bezmocná, když jsem na své cestě k zotavení tápala a neviděla naději. Když mě někdy napadne podobná myšlenka ohledně některých klientů, většinou si vzpomenu právě na své minulé já, které bylo podobně ztracené, jako jsou teď možná oni. Vzpomenu si na svoje staré já, které rozhodně nechtělo být v jakékoliv škatulce. A rozhodně nemělo úmysl někomu ubližovat ani komplikovat práci. Jak jsem se cítila, když jsem měla pocit, že jsem ve škatulce? Cítila jsem frustraci, možná i vztek. Cítila jsem se jako v pasti, do které mě někdo uzavřel. V pasti, ze které jsem se sama od sebe nemohla dostat. Cítila jsem křivdu. Vadilo mi, že musím někomu dokazovat svoji hodnotu, že musím někomu dokazovat, jak moc se o mně zmýlil. Nerozuměla jsem tomu. Přišlo mi nespravedlivé, že jednom kvůli kusu papíru, jenom kvůli číslu diagnózy se na mě někdo dívá jako na úplně jiného člověka. A ještě větší vztek jsem pociťovala v období, kdy už jsem byla zotavená, s příznaky HPO se už neztotožňovala, ale doplácela jsem na svou upřímnost ohledně minulosti. Většinou jsem se dokázala se nad soudy druhých povznést, nenechat se ovlivňovat názory lidí, kteří o mně vůbec nic nevědí. Ale musím přiznat, že mě to minimálně zamrzelo, někdy dokonce zabolelo. Mrzelo mě, jakým způsobem je někdy v pomáhajících profesích na zkušenost s duševním onemocněním nahlíženo. Sama jsem tuto zkušenost vždy vnímala jako svou silnou stránku. Ale všechno je relativní, jak vidíte. Pro mě je moje těžká zkušenost silnou stránkou, podle někoho jiného je naopak něčím, co člověka může činit slabším a zranitelnějším. Jak jsem se ještě cítila ve škatulce? Cítila jsem, že je opravdu velmi nespravedlivé nemít stejné šance a podmínky jako kdokoliv jiný. Cítila jsem, že se musím snažit daleko více než ostatní, abych vůbec šanci dostala. A někdy nezáleželo ani na tom, jak moc se snažím, kolik toho reálně dělám, jaká jsem. Někdy záleželo opravdu jenom na tom číslu diagnózy, které jsem dostala kdysi před mnoha lety. S těmito pocity se možná většina z vás dokáže do určité míry ztotožnit. Každý z vás byl pravděpodobně někdy ve škatulce. Ve škatulce pilného žáka či naopak problémového dítěte, ve škatulce samotáře nebo podivína. Ve škatulce člověka, který je tady vždy pro druhé, nebo ve škatulce člověka, který druhým ubližuje. Celý svůj život žijeme ve škatulkách v očích druhých lidí. Můžeme být ve škatulce proto, jaký máme styl oblékání, jakou máme barvu pleti, věk nebo pohlaví. Můžeme být ve škatulce pracovitých zaměstnanců, flákačů, pečujících matek. Ale nic z toho nejsme skutečně my, nic z toho minimálně nevystihuje celou naši osobnost. Stejně jako je nesmyslné škatulkovat podle barvy pleti nebo pohlaví, nedává smysl škatulkovat ani podle diagnózy. Ale mnoho pracovníků v pomáhajících profesích to tak stále nevidí, někteří z nich se nad tím stále ani nepozastaví. Moje pravda je to, že škatulky nám brání v blízkosti, brání nám v porozumění, brání nám v setkání s druhým člověkem. Škatulky jsou něčím, od čeho je třeba se oprošťovat, pokud máme druhému skutečně pomoci. Mohou nám však dávat pocit jistoty. Zjednodušují svět a lidi, zjednodušují vnitřní světy lidí, které jsou pro nás až příliš komplikované. Sama mám zkušenost s tím, že jsem viděla a někdy stále vidím svět přes škatulky. Je to něco, co zná opravdu každý, sama se s tím snažím dlouhodobě pracovat. V práci s vlastními soudy mi v poslední době připadá moc užitečné DBT. Své škatulky můžu pozorovat, nehodnotit je, poznávat je. Ale nemusejí mě ovládat. Můžu pozorovat i škatulky, které vytvářejí druzí, můžu nehodnotit jejich soudy. Můžu se dopracovávat k tomu, že v mém životě budou škatulky ubývat. V tom všem je DBT velmi nápomocné. Jako příklad zbavování se škatulek vidím skupinovou terapii. Sama jsem kdysi přišla na skupinu jako klient s různými škatulkami. Na první nebo na druhý pohled se mi zdálo, že si s některými lidmi na skupině neporozumím. Ale když jsem je poznávala blíž, zjišťovala jsem, že máme něco společného. V jiných případech jsme toho tolik společného skutečně neměli, ale zjistila jsem, že i přesto si můžeme navzájem prospět, strávit spolu příjemný čas, něco se od sebe navzájem naučit. I přesto, že si zcela nerozumíme, můžeme spolu vycházet. Přála bych každému zažít skupinovou terapii. Běžný život je samozřejmě jiný, běžně nemáme možnost poznávat lidi tolik do hloubky. Často, když mám tendenci někoho hodnotit, si však vzpomenu právě na skupinovou terapii, díky které jsem spřátelila s mnoha lidmi, se kterými bych se běžně ani nedala do řeči. S lidmi, kteří by mi v běžném kontaktu možná dokonce vadili. Odhodit škatulku je osvobozující. Přiblíží mě to k druhým, dovolí mi to blíže je poznat, snažit se porozumět jejich světu. Po odhození škatulky cítím větší blízkost s lidmi, necítím se osamělá nebo nepochopená. Co se týče klientů, odhození škatulky mi někdy pomůže v tom, lépe pochopit jejich skutečné starosti, jejich vnitřní boje, jejich skutečné přání a cíle. Rozhodně neříkám, že jsem v tom dokonalá, stále se mám hodně co učit. Spolupráce s klienty se může zdát díky škatulkám jednodušší. Ale myslím, že klient se může posunout spíše tehdy, když vnímá, že ho pracovník skutečně vidí, vnímá a přijímá, snaží se porozumět jemu, nikoliv diagnóze. My jako spolek bohužel musíme s diagnózou pracovat. Slyšela jsem názory, že destigmatizovat lidi s určitou diagnózou nepomůže, že nejdřív by musela zmizet škatulka té diagnózy jako taková. Ale škatulka diagnózy je stále přítomná, takže s ní musíme pracovat. V předchozím článku jsem napůl vážně psala, že sama sobě dávám novou škatulku - zotavený hraničář. Takže jaký je zotavený hraničář/nebo hraničář v procesu zotavení? Podle mých zkušeností jsou zotavení hraničáři lidé s velkou sebereflexí, kteří překonali mnoho těžkých problémů. Zotavení hraničáři prožili něco, co bych možná nazvala posttraumatickým růstem (výstižnější pojem zatím neznám). Těžké zkušenosti je tedy obohatily o něco, co by možná jinak nepoznali nebo neprožili. O určitou moudrost, větší soucit s lidmi, větší snahu o pochopení a odhození škatulek. O optimismus a víru v to, že je možné zvládnout a překonat leccos. Protože oni prošli peklem a vyšli z něj ještě silnější. My jsme ti zotavení hraničáři, jsme bojovníci, kteří mají co nabídnout druhým. Další škatulkou, kterou mám celkem ráda, je “vysoce citlivá osoba”. Někdy se tomuhle tématu možná budu věnovat více, v každém případě se jedná o vlastnosti, se kterými se jako zotavený hraničář můžu ztotožnit. Už dlouho se necítím nemocná, traumatizovaná, neprožívám utrpení. Jsem citlivější, což vnímám (většinou) jako tu silnou stránku. Ale stejně jako každá škatulka má i tato svá úskalí. Když budu hodnotit druhé jako méně citlivé, můžu sklouznout do pocitů odcizení. Můžu sklouznout do představy, že druzí se ode mě výrazně liší, což mi může bránit v kontaktu nebo vztahu s nimi. To je možná to největší nebezpečí škatulek, oddělují nás od druhých. A co tedy ta škatulka “hraničář”, správně “člověk s HPO” :) (pro ty, kteří nás zatím neznají, pojem hraničář nemyslíme vůbec hanlivě, právě naopak! :))? Když čtu nebo slyším stigmatizující informace, mám často tendenci vyrovnat je opakem. Takže hraničář je často naopak: citlivý, empatický, umělecky založený, přemýšlivý, má rád přírodu a zvířata, má sklon pomáhat druhým. Pro mě jsou tyto vlastnosti mnohem více pravdou než ty stigmatizující. Ale ani tyto vlastnosti se samozřejmě nedají zobecnit na všechny hraničáře. Takže: Kdo je hraničář? Hraničář je člověk, který je většinou citlivější, což pro něj může být jak náročné, tak obohacující. Velmi intenzivně prožívá všechny emoce, ale když jsou emoce silné, často má tendenci vnímat je jako fakta a jednat podle nich (až už navenek nebo dovnitř uzavřením se, ubližováním sobě, ať už v jakékoliv formě). Často prožívá vnitřní zmatek a vnitřně se sebou bojuje, cítí se ztracený, hledá sám sebe a svou identitu. Často se cítí bezradný a bezmocný, prožívá vnitřní bolest, nebo naopak prázdnotu, od které mu někdy uleví sebepoškození či jiné impulzivní jednání. Vztahy jsou pro něj to nejtěžší téma. Může být ve vztazích v různých rolích nebo se jim vyhýbat, ale podstatné je, že má velký strach z odmítnutí a opuštění. Sám sebe, druhé a svět okolo vnímá často v extrémech, je pro něj složité najít střední cestu. Sám sebe nemá rád, může pociťovat méněcennost, pocity sebenenávisti. Důležitým tématem je pro něj nalezení vlastní hodnoty, zlepšování vztahu k sobě. Cesta k zotavení je pro něj mj. o tom, naučit se mít rád sám sebe. Může mu velmi pomoci dlouhodobá psychoterapie, podporující blízké vztahy, zájmy i pocit vlastní užitečnosti. Jeho citlivost může mít i velmi pozitivní aspekty - intenzivní prožívání radosti a lásky, sklon k umění, soucit k druhým lidem atd. Zní vám to o něco lépe? Ani tahle tvrzení samozřejmě nemůžu prohlásit za objektivní pravdu (která z určitého pohledu ani neexistuje). S těmito tvrzeními se může ztotožnit mnoho lidí s HPO, ale i přesto je každý jedinečný. Každý si prožívá vlastní vnitřní boje, má své vlastní silné stránky, každý má trochu jinou cestu k zotavení. Co ale máme všichni společné, je to, že jsme bojovníci. Já vím, píšu to skoro v každém článku, ale mám potřebu se opakovat. :) Diagnózou se přestaneme zabývat tehdy, až se jí přestane zabývat většina odborníků, až zmizí její strašák a pracovníci se jí přestanou bát. Co bych chtěla většině odborníků pracujících s lidmi s duševním onemocněním říct? Zkuste se podívat na své vnitřní škatulky, přes které klienty vnímáte. Zkuste je pozorovat, nehodnotit, ale zamyslet se nad nimi. Zkuste je při práci s jednotlivými lidmi pouštět, tak, jak se o to snažím já, jak se o to snažíme (nejen) v CDZ. Dejte šanci lidem s různými diagnózami, i hraničářům. Škatulky můžeme mít různé, některé mohou být užitečné, ale v každém případě bych se ptala sama sebe, zda mně či druhým určitá škatulka pomáhá, nebo naopak škodí. Ať už se jedná o lidi s HPO, se schizofrenií, o lidi s kteroukoliv jinou diagnózou nebo bez diagnózy, všichni si zaslouží dostat šanci, být skutečně pochopeni, nebýt ve škatulkách. Já osobně vím, jaké to je, být ve škatulce, a proto pracuji právě s lidmi, kteří se také ve škatulkách ocitají. Vnímám, že přibývá lidí, kteří to vidí podobně, a jsem za ně moc ráda. Věřím, že společně leccos změníme. (Alenka)
0 Comments
"Jsem teď velmi šťastný člověk. Samozřejmě stále zažívám propady, nicméně ne víc, než kdokoliv jiný." Říká psycholožka Marsha Linehan, která odhaluje svou vlastní zkušenost s HPO. Photo by Marc Olivier Jodo on Unsplash „Jsi jedna z nás?“
To bylo to, co chtěla pacientka vědět a její terapeutka – Marsha M. Linehan z Washingtonské univerzity, autorka léčebného postupu, který je celosvětově používaný pro lidi se silnými sebevražednými sklony – měla připravenou pohotovou odpověď. Byla to ta, kterou používala vždy, když chtěla podobné rozhovory rychle utnout. Nehledě na to, zda se pacient ptal kvůli vlastní naději, chápavě nebo útočně poté, co zahlédl makramé zhojených popálenin, jizev a podlitin na lékařčiných rukou. „Myslíš, jestli jsem trpěla?“ „Ne, Marsho,“ odpověděla pacientka při setkání loni na jaře. „Myslím jedna z nás. Jako my. Protože pokud ano, dalo by nám to spoustu naděje.“ „A tak se to stalo,“ řekla Dr. Linehan (68), když minulý týden poprvé povyprávěla svůj příběh před publikem tvořeným přáteli, rodinou a lékaři z Institute of Living (Institutu žití), Hartfordské kliniky, kde byla v 17 letech léčena kvůli extrémnímu sociálnímu vyčlenění. „Spousta lidí mě žádala, abych s tím šla ven, a tak jsem si řekla – proč ne, dlužím jim to. Nemůžu umřít jako zbabělec.“ Nikdo neví, kolik lidí okolo nás, kteří působí normálně a mají úspěšný život, žije s těžkou duševní nemocí, protože tito lidé nemají ve zvyku to o sobě rozhlašovat. Jsou příliš zaměstnáni povinnostmi, placením účtů, studiem, péčí o své rodiny – to vše během zvládání temných emocí a bludů, které by rychle zahltily kohokoli jiného. Aktuálně se zvyšuje počet těch, kteří rozkrývají své tajemství, protože věří, že teď je ten správný čas. Říkají, že národní systém psychiatrické péče jsou jatka dělající z pacientů kriminálníky a schovávající nejtěžší případy do pečovatelských domů a sanatorií, kde se o ně stará personál s minimálním odborným vzděláním. Navíc, přetrvávající stigma duševních nemocí učí lidi s těmito diagnózami vnímat se jako oběti, které uhasily ten jediný plamínek, který by je motivoval k hledání pomoci: naději. „Je velmi důležité bořit mýty o duševních nemocech a dávat tomu všemu podobu, která lidem ukáže, že psychiatrická diagnóza nemusí znamenat bolestivý a strastiplný život.“ říká Elyn R. Saks, profesorka z Právní univerzity Jižní Kalifornie (University of Southern California of Law), která zaznamenala svůj vlastní boj se schizofrenií v knize „The Center Cannot Hold: My Journey Through Madness“ (do češtiny přeloženo v roce 2011 jako Střed se hroutí zevnitř: Mé putování šílenstvím). „My, kteří bojujeme s těmito poruchami, můžeme mít plnohodnotný, šťastný a produktivní život, pokud máme zdroje, ze kterých můžeme čerpat.“ To obvykle obnáší medikaci, často doplněnou o terapii, určitou míru štěstí a především vnitřní sílu ovládnout své démony, pokud nejdou úplně vyhnat. Tato síla může pocházet z různých pramenů: lásky, odpuštění, víry v Boha či z dlouholetého přátelství. Nicméně případ doktorky Linehan ukazuje, že neexistuje žádný univerzální návod. Byla poháněna touhou pomáhat lidem, kteří měli dlouhodobě sebevražedné tendence, často jako důsledek hraniční poruchy osobnosti, nevyzpytatelným stavem, jehož součástí je často nutkání ubližovat si, sebepoškozovat se. „Upřímně, v tu dobu jsem si neuvědomovala, že vlastně zápasím sama se sebou“, přiznává. „Ale říkala jsem si, že je přirozené, že jsem přišla s terapií, kterou jsem tak dlouho sama potřebovala a nikdy nikde nedostala.“ „Žila jsem v pekle.“ Nejzákeřnější tvář těžké duševní nemoci poznala ve chvíli, kdy tloukla hlavou o zeď v zamčené místnosti. Marsha Linehan byla do Living Institute (Institutu žití) přijata 9. března 1961, bylo jí 17 let a rychle se se stala jediným obyvatelem samostatného pokoje na oddělení, které bylo známé jako „pro ty nejhorší případy“. Personál neviděl jinou možnost. Dívka si opakovaně ubližovala pálením se cigaretami do zápěstí a řezala se do rukou, do nohou i na břiše čímkoli ostrým, co jí přišlo pod ruku. Izolovaná místnost - malý prostor s maličkým zamřížovaným oknem, postelí a židlí - žádnou takovou zbraň nenabízela. Nicméně její nutkání zemřít akorát zesilovalo a jediné, co se dalo dělat, bylo bouchat hlavou o zeď, později i o podlahu. Tvrdě. „Jediný můj zážitek z těchto období je, jako by to dělal někdo jiný; bylo to jako: ‚vím, že to přichází, neovládám se, pomozte mi někdo; Bože, kde jsi?‘“, zmiňuje doktorka Linehan. „Cítila jsem se úplně prázdná, jako Tin Man (postava z knihy, která byla zakleta čarodějem- z muže se stal cínový vojáček, který si však zachoval živou duši, pozn. překladatele), neznala jsem žádný způsob, jak vyjádřit, co se ve mně děje, ani žádný způsob, jak tomu porozumět.“ Povědomí o jejím dětství v Tulse (Oklahoma) moc nemáme. Odjakživa byla vynikající studentka a talentovaná klavíristka. Narodila se jako třetí z šesti dětí těžaře ropy a jeho manželky, extrovertní dámy, která přelétala mezi péčí o děti a různými společenskými událostmi v jejich městě. Lidé, kteří v tu dobu Linehanovi znali, si pamatují, že jejich roztomilé dítě mělo doma často potíže, Dr. Linehan sama říká, že se vedle svých dokonalých a atraktivních sourozenců cítila velmi nedostatečná. Ať bylo původcem stresu cokoli, nikdo tomu moc nevěnoval pozornost, dokud v posledním ročníku střední školy nezůstala upoutaná na lůžko kvůli bolestem hlavy. Její mladší sestra, Aline Haynes, říká: „Bylo to v Tulse, v šedesátých letech, nemyslím si, že by rodiče tušili, jak mohou Marshe pomoct. Nikdo moc nevěděl, co je to psychická nemoc.“ Místní psychiatr jim brzo doporučil pobyt v Instut of Living (Institut žití), aby se dokázali dostat k jádru problému. Tam jí doktoři diagnostikovali schizofrenii, nadopovali ji Thorazinem a Libriem a podobnými léky (léky z řady typických antipsychotik a benzodiazepinů se silně tlumícími účinky, pozn. překladatele) a podstupovala hodiny psychoanalýzy podle teorie Sigmunda Freuda. Byla připoutávána, aby mohla podstoupit elektrokonvulzivní terapii, podle lékařských záznamů absolvovala 14 „elektrošoků“ během první hospitalizace a 16 dalších během druhé. Nic se však nezměnilo a pacientka byla brzo zpět na izolaci na uzavřeném oddělení. „Každý z nás se děsil toho, že by tam mohl skončit“, říká Sebern Fisher, spolupacientka, se kterou se brzy spřátelily. Nicméně ať už bylo její rozpoložení jakékoli, dodává Sebern, „Marsha byla schopná podpořit všechny okolo, její vášeň pro pomoc druhým byla stejně hluboká, jako její pocity osamělosti.“ V propouštěcí zprávě z 31. května roku 1963 stálo mimo jiné, že „během 26 měsíců hospitalizace byla Marsha Linehan po většinu času nejvíc problémovým pacientem v celé nemocnici.“ Ve verších, které problémová dívka v tu dobu napsala, stojí: Zavřeli mě mezi čtyři stěny ale vlastně mě nechali venku moje duše byla pohozena někde bokem moje končetiny zmítaly se tu. Uhodila se do hlavy, kdykoli měla příležitost a tragédie pokračovala. Nikdo neměl tušení, co se v ní odehrávalo a péče lékařů to akorát zhoršovala. Později došla k závěru, že jakákoli účinná léčba nemůže být založena na nějaké teorii, musí stát na faktech: jaká emoce konkrétně působí danou myšlenku, která pak vede k děsivému činu. Je potřeba pochopit ten bludný kruh, prolomit ho a naučit se nový vzorec chování. „Žila jsem tam v pekle,“ říká, „a zařekla jsem se, že se tam vrátím a dostanu odtamtud i ostatní.“ Radikální přijetí Když se jednou modlila v malé kapli v Chicagu, pocítila existenci vyššího bytí. To bylo v roce 1967, několik let poté, co opustila nemocnici jako zoufalá dvacetiletá slečna, které lékaři dávali minimální šanci na přežití mimo ústav. Přežila, avšak stěží; minimálně jednou se pokusila o sebevraždu, ještě když bydlela s rodinou, podruhé pak když se přestěhovala do Y.M.C.A v Chicagu (Young Men´s Christian Association – křesťanské sdružení mladých lidí), kde chtěla začít „od znova“. Byla znovu hospitalizována v nemocnici, odkud se vrátila zmatená, osamělá a víc než kdy dřív oddaná křesťanské víře. Znovu se přestěhovala, našla si práci ve zdravotní pojišťovně, začala navštěvovat večerní výuku na Loyola University (Loyolská univerzita) a často se chodila modlit do kaple v Cenacle retreat center (centrum nabízející ubytování a možnost setkávání se s dalšími věřícími všem potřebným – pozn. překladatele). „Jednou večer, když jsem tam klečela a koukala ke kříži, jakoby celé místo zezlátlo a najednou jsem cítila, jak ke mně něco přichází. Byl to takový zvláštní pocit, pak jsem se jen zvedla, vrátila se do svého pokoje a řekla ‚Mám se ráda.‘. Bylo to poprvé, co jsem k sobě mluvila v první osobě. Cítila jsem se jako proměněná.“ Dobře jí bylo přibližně rok, poté znovu přišly pocity zničenosti, vyvolané ukončením romantického vztahu. Něco už ale bylo jinak. Dokázala přečkat emoční bouři, bez toho, aniž by se pořezala nebo si jinak ubližovala. Co se změnilo? Trvalo to roky studia – Ph.D. titul získala na univerzitě v Loyole v roce 1971 – než našla odpověď. Na první pohled to vypadá jednoduše: přijala sama sebe takovou, jaká byla. Několikrát se pokusila o sebevraždu kvůli propasti mezi člověkem, kterým chtěla být a člověkem opuštěným v zoufalství, beznaději a v trvalém stesku po životě, který nemohla nikdy poznat. Propast byla opravdová a nešla překlenout. Základní myšlenka – radikální přijetí, jak tomu teď říká – začala být čím dál tím důležitější ve chvíli, kdy začala pracovat s pacienty, prvně na klinice v Buffalu, později v rámci vlastního výzkumu. Ano, opravdová změna byla možná. Pomalu vznikající obor, který zkoumal chování, říkal, že lidé se mohou naučit novým vzorcům chování a že tato změna chování může postupem času kompletně měnit naše základní emoce. Jenže lidé se silnými sebevražednými sklony se snažili změnit milionkrát a vždy selhali. Jedinou cestou, jak se z toho dostat, bylo vysvětlit jim, že jejich chování a reakce dávají smysl. Myšlenky na smrt byly pouze slabý odvar toho, co prožívali. „Uměla skvěle pracovat s lidmi, viděl jsem to na vlastní oči.“, říká Gerald C. Davison, který v roce 1972 přijal doktorku Linehan na postgraduální studium behaviorální terapie na Stony Brook University. (Nyní je psychologem na Univerzitě v Jižní Kalifornii (University of Southern California)). „Dokázala se přiblížit k lidem fakt blízko, uměla je dostat k věcem, ke kterým se sami nedokázali vracet, bez toho aniž by jim to nebylo velmi nepříjemné.“ Žádný terapeut vám nemůže slíbit rychlou změnu či náhlé pochopení a už vůbec ne jakoukoliv formu náboženského osvícení. Nicméně Dr. Linehan teď začala stavět terapii, která stála na dvou na první pohled úplně odlišných přístupech: přijetí reality takové, jaká je, ne takové, jakou bychom ji chtěli mít a na potřebě změny navzdory této realitě a právě kvůli ní. Jedinou cestou, jak zjistit, jestli to není jen teorie, bylo vědecky ji vyzkoušet v reálném světě. A tam nebylo žádných pochybností, odkud začít. Překonat každý den „Rozhodla jsem se začít pracovat s lidmi s extrémními sebevražednými tendencemi, s těmi nejhoršími případy, protože jsou to nejvíc nešťastní lidé na světě – jsou přesvědčení, že jsou zlí, že jsou špatní, hrozní, příšerní – a já jsem věděla, že nejsou. Rozuměla jsem jejich trápení, protože jsem v tom taky byla, byla jsem v pekle bez jediné možnosti dostat se ven.“ Rozhodla se pracovat zejména s lidmi s diagnózou, kterou by dřív dala sama sobě – hraniční poruchou osobnosti, minimálně známou poruchou charakterizovanou naléhavostí, výbuchy vzteku a potřebou sebepoškozovat se, často vedoucímu k řezání nebo pálení sama sebe. V průběhu terapie mohou být hraničáři příšerní – manipulující, nepřátelští, občas zlověstně mlčí a opakovaně vyhrožují sebevraždou. Doktorka Linehan si ověřila, že když se pacienti začnou přijímat, alespoň z terapeutické místnosti neutíkají. Začnou vnímat, kdo jsou, že se cítí na dně, že cítí neskutečný vztek, prázdnotu a úzkost, a to mnohem silněji, než většina ostatních lidí. Na oplátku je přijímá terapeut, který ví, že při tomhle všem, co prožívají, pak řezání či jiné sebepoškozování a pokusy o sebevraždu tak nějak dávají smysl. Nakonec může terapeut z pacienta vydolovat závazek, že opravdu chce změnit svoje chování, příslib, že zkusí dát životu šanci. „Terapie nefunguje pro ty, co jsou mrtví“ je jeden ze způsobů, kterým k tomu přistupuje. Tak, jak postupovala akademickým žebříčkem, stěhujíc se z Americké katolické univerzity (Catholic University of America) na Washingtonskou univerzitu (University of Washington) v roce 1977, díky své vlastní zkušenosti pochopila, že přijetí a práce na změně byly sotva dostačující. Během prvních let v Seattlu sama občas myslela na sebevraždu, když jela do práce, i dnes ji pohlcují pocity paniky, nejčastěji, když jede skrz tunel. Tu a tam sama potřebovala pomoc terapeuta, nějakou podporu a vedení. (Nepamatuje si, že by kdy brala léky po propuštění z nemocnice.) Její vlastní vznikající přístup k léčbě – dnes známý jako dialekticko-behaviorální terapie nebo DBT – potřeboval taky dovednosti pro každodenní situace. Závazek je těžko udržitelný, pokud lidé nemají nástroje, jak jej plnit. Půjčila si některé dovednosti z jiných behaviorálních terapií, doplnila je o některé prvky – třeba opačnou akci, během které se lidé chovají přesně opačně, než jak to cítí ve chvíli, kdy emoce je neoprávněná – a mindfulness meditaci, Zenovou techniku, během které se lidé soustředí na svůj dech, pozorují svoje emoce a následují je. (Nyní je mindfulness součástí mnoha různých terapeutických přístupů.) Ve studiích provedených v 80. a 90. letech výzkumníci z Washingtonské univerzity i odjinud sledovali progres stovek hraničních pacientů s vysokým rizikem sebevražedného jednání, kteří jednou týdně navštěvovali DBT sezení. Ve srovnání s pacienty, kteří absolvovali léčbu s jiným terapeutickým přístupem, pacienti podstupující DBT se méněkrát pokusili o sebevraždu, méně často potřebovali hospitalizaci a častěji v terapii vydrželi. DBT je nyní používané pro široké spektrum klientů, včetně nezletilých pachatelů trestné činnosti, lidí s poruchami příjmu potravy a závislých na drogách. „Myslím, že důvodem, proč se DBT takhle rozšířila, bylo to, že míří na něco, co se předtím prostě nedalo vyléčit. Lidé byli ztracení, když přišlo na práci s hraničáři,“ říká Lisa Onken, vedoucí oddělení behaviorální a integrativní terapie Národního ústavu zdraví (National Institutes of Health). „Taky si ale myslím, že to, proč to oslovilo tolik terapeutů, je způsobeno charismatem Marshy Linehan, její dovedností spolupracovat s odborníky stejně dobře, jako se sebevražednými klienty.“ Nejobdivuhodnější je snad především to, že se doktorka Linehan dostala do bodu, kdy si dokázala stoupnout před spoustu lidí a říct svůj příběh, ať už se pak stane cokoli. „Jsem teď velmi šťastný člověk“, říká během rozhovoru v jejím domě kousek od univerzity, kde žije se svou adoptovanou dcerou a jejím manželem. „Samozřejmě stále zažívám propady, nicméně ne nijak víc, než kdokoli jiný.“ Poté, co minulý týden přišla se svým příběhem, navštívila zmiňovanou izolační místnost v nemocnici, kterou mezitím předělali na malou kancelář. „Podívejte, předělali okna“, říká se zvednutými dlaněmi, „je tu teď mnohem víc světla.“ Článek přeložila Marie Odkaz na článek v originále: https://www.nytimes.com/2011/06/23/health/23lives.html?fbclid=IwAR3e9fA-Qan_puNuiRp3BBl9EKBhhZhI7UL-6AVxMKDVrbru-57D5hmxz08 Jak poznat, že vaše dítě trpí psychickými problémy?"Když mi bylo 13 a poprvé jsem se začala potýkat s vážnějšími psychickými problémy, nevěděla jsem, co mi je, kde hledat pomoc. Nesvěřovala jsem se a ani netušila, že moje problémy mají nějaké pojmenování. Že v nich nejsem sama a spousta dalších lidí se s něčím podobným také potýká." Pro rodiče někdy není jednoduché zjistit, zda se jedná o projevy puberty a dospívání, které mohou být zvláštní nebo bouřlivé, zda jejich dítě prochází psychickou krizí nebo se jedná dokonce o projevy duševního onemocnění. Ačkoliv projektů ohledně prevence zaměřené na duševní zdraví v poslední době přibývá (např. projekt Blázníš? No A!, kterému se věnuji), tomuto tématu je např. na středních školách věnováno více pozornosti, předsudky a neinformovanost hrají stále značnou roli. Projevy psychických problémů v dětství a dospívání se od těch v dospělosti často liší, děti a dospívající mohou dávat najevo své pocity spíše svým chováním než verbálně. Za to, co prožívají, se mohou stydět, nevědí, co se s nimi děje, neumí to slovně vyjádřit. Zejména puberta a adolescence jsou však období, ve kterém se rozvíjí 2/3 duševních onemocnění, jedná se o zranitelnou etapu plnou změn – psychický vývoj člověka v tomto období předurčuje mnohé. Silné emoce, vyšší impulzivita, citlivost a krize doprovázející změny a hledání sebe sama, jsou normální součástí dospívání. Pokud však krize přerůstají únosnou míru, je třeba je včas podchytit. Hraniční porucha osobnosti, kterou lze diagnostikovat v rané dospělosti, se většinou začíná rozvíjet mnohem dříve. Většina lidí s HPO, které osobně znám, procházeli těžkými problémy a stavy od puberty, tyto problémy často nebyly rozpoznány, dotyční se nedostali včas do kvalitní psychologické nebo psychiatrické péče. Když mi bylo 13 a poprvé jsem se začala potýkat s vážnějšími psychickými problémy, nevěděla jsem, co mi je, kde hledat pomoc. Nesvěřovala jsem se a ani netušila, že moje problémy mají nějaké pojmenování. Že v nich nejsem sama a spousta dalších lidí se s něčím podobným také potýká. K pomoci jsem se tehdy nedostala, ani o pár let později, kdy jsem se začala sebepoškozovat a moje deprese se prohlubovaly. Vím, že kdyby tehdy moje okolí vědělo to, co vím já teď, kdyby jejich informovanost byla lepší, stejně jako přístup k duševním poruchám, dostala bych se dříve ke kvalitní terapii a můj život se mohl vyvíjet jinak… „Kdyby“ teď zpětně nic nezmění, s odstupem času však vím, co jsem potřebovala od okolí, jaký druh odborné péče mi mohl pomoci, což se nyní snažím předávat dál. Zaměřím se především na problémy rozvíjející se v tomto období (puberta, adolescence), se kterými mám sama mnoho zkušeností. Jak už jsem uvedla, dospívající člověk se může chovat zvláštně. Kde je ta hranice mezi „normální“ pubertou a duševní nemocí? Dospívající mohou být nejistí a úzkostnější, ale když jim úzkost nebo obavy z lidí brání chodit do školy nebo mít přátele, je to už problém. Pubertální projevy mohou být bouřlivé, ale právě i závažná schizofrenie se u mladých lidí může projevovat jako „přehnaná“ puberta. Silné emoce a impulzivita jsou do určité míry normální, ale ve větší míře mohou naznačovat začínající emoční nestabilitu. Jak už jsem uváděla i v jiných článcích, každý člověk a každý dospívající má určité rysy nebo chování zesílené, ale jde skutečně o tu MÍRU, o to, zda mu vlastnost nebo problém narušuje život, fungování a vztahy. O to, zda se změnil až příliš, necítí se ve své kůži, není spokojený. S dospíváním jsou spojené pochybnosti o sobě samém, určitá míra nejistoty, ale pokud o sobě dítě příliš pochybuje, nedostatek sebevědomí mu brání v kontaktu s lidmi nebo plnění povinností, pokud si ubližuje, NENÍ to normální a potřebuje pomoc. Nyní ještě shrnu v bodech „varovné znaky“, že s dítětem/především v pubertě a adolescenci není něco v pořádku. Některé znám i z vlastní zkušenosti – tehdy mě mrzelo, že byly vnímány právě jako něco normálního - jako puberta, lenost, apod. Jedná se většinou o projevy úzkostných poruch, depresí, reakce na trauma a rozvíjející se emoční nestabilitu. (Tedy vše, co souvisí i přímo s HPO). Dále shrnu další projevy, které mohou vypovídat o přítomnosti jiných duševních problémů (např. schizofrenie). Varovné znaky, že něco není v pořádku - dítě prochází psychickou krizí, začínají u něj projevy duševního onemocnění: 1) Uzavírá se do sebe, nechodí s vrstevníky ven nebo se bavit, odmítá volnočasové aktivity, čas trávený s blízkými Uzavírání se do sebe, nedostatek kontaktu s ostatními nebo nekomunikace ze strany dítěte někdy rodiče vnímají jako součást „pubertálních projevů, vzdoru“, apod. Je normální, že s nástupem puberty mladý člověk má tendenci „oddalovat“ se od rodiny, hledat svou vlastní identitu, tráví méně času s rodiči a více s vrstevníky. Pokud se však až příliš uzavírá do sebe, což neodpovídá jeho povaze, pokud netráví čas ani s vrstevníky a celkově se společnosti lidí vyhýbá, je třeba zvážit, co může být za tím. (Mohou to být projevy deprese, sociální fobie, dítě může procházet šikanou nebo zažilo něco jiného traumatizujícího.) Pokud však váš potomek byl vždycky uzavřenější, introvertní povahy, je možné, že se u něj zdá tento rys s pubertou výraznější. Introverti jsou k psychickým potížím obecně náchylnější, je u nich také větší riziko šikany ze strany spolužáků pro jejich „jinakost“. Mohou být úzkostnější a více pochybovat o sobě. Neznamená to však, že musí onemocnět psychickou nemocí. Je však důležité je podporovat, mít porozumění pro jejich povahu a zájmy, respektovat je takové, jací jsou. Dávat jim najevo, že se nemusí měnit a být jiní, aby zapadli. Podporovat je v hledání přátel s podobnými zájmy, pokud si nerozumí se spolužáky. Problém by mohl nastat tehdy, když si dítě kvůli své odlišnosti připadá nepatřičně nebo vadně, snaží se být někým, kým není, jít proti své přirozenosti. Uzavřenější děti a dospívající potřebují zázemí a skupinu přátel, kde se cítí přijímaní, která podporuje jejich často křehčí sebevědomí a sebehodnotu. 2) Mění se k nepoznání, jeho chování neodpovídá jeho povaze, osobnosti, hodnotám Samozřejmě, že puberta je období plné změn. Pokud se ale předtím extrovertní, veselé dítě vyhýbá lidem a komunikaci, pokud ve škole obvykle vzorné dítě začne projevovat výraznější poruchy chování, je třeba zamyslet se nad příčinami. Uzavřeností i hodně nápadným nebo pobuřujícím chováním dává dítě nebo dospívající něco najevo. Tyto signály by se neměly přehlížet. 3) Má problém s docházkou, nechce chodit do školy/není schopný tam dojít/bojí se Důvodů problémů s docházkou může být více. Bohužel někteří rodiče a učitelé berou absence jako lajdáctví a lenost, i když se může jednat o vážný problém. Např. žáci se školní fobií nebývají „flákači“, ale spíš jedinci s vysokými nároky na sebe. Mohou mít strach ze selhání, z učitelů, spolužáků, z mluvení před lidmi, apod. Mohou procházet nerozpoznanou šikanou nebo jsou ovlivněni předchozími zkušenostmi se šikanou. Těžší deprese se projevují i únavou, sníženou koncentrací a výpadky paměti – absence, neschopnost ráno vstát či dojít do školy, zhoršení výkonu, to vše k nim patří. Z osobní zkušenosti vím, že pro mě bylo nejhorší právě to, když mi okolí moje stavy nevěřilo, byla jsem obviňována z toho, že se flákám, přestože k „flákači“ mám jako perfekcionista hodně daleko. 4) Sebepoškozuje se, mluví o tom, že si chce ublížit nebo o sebevraždě V tomto případě jsou hlubší psychické problémy evidentní. Sebepoškozování nebo úvahy o ublížení si jsou vážný problém, který by se nikdy neměl brát na lehkou váhu. Tyto projevy jsou minimálně voláním o pomoc, nepodceňovala bych ani riziko vážnějšího ublížení si nebo pokusu o sebevraždu. Být kýmkoliv v mém okolí, když jsem se od 16 viditelně poškozovala, řeším to ihned – v případě akutního stavu nebo ublížení si krizové centrum (v horším případě i hospitalizace), v každém případě vyhledání kvalitního dětského psychiatra a především psychoterapie. Někdy je bohužel nutná i hospitalizace, v případě, kdy je dítě nebo dospívající sám pro sebe ohrožující. Co se týče hospitalizací, byla bych ale opatrnější, neměly by trvat zbytečně dlouho, z vlastní zkušenosti vím, že někdy můžou mladého člověka spíše traumatizovat (záleží na konkrétní nemocnici a oddělení, na přístupu personálu, v posledních letech se to už lepší). Hlavní by měla být psychoterapie a medikace pouze v nutném případě, ne přehnaná vzhledem k věku – z vlastní zkušenosti můžu říct, že nasazení silných léků v mladém věku mi nepomohlo, spíše naopak. 5) Má zdravotní/psychosomatické problémy Deprese, úzkostné i jiné poruchy se mohou projevovat i tělesně. Pro depresi bývá typická zvýšená únava a/nebo nespavost, panická porucha se projevuje záchvaty, kdy má člověk pocit nedostatku dechu, buší mu srdce, brní ruce, atd., fyzické projevy jsou natolik silné, že mohou působit jako vážný zdravotní problém. Další fyzické problémy, nevolnosti, bolesti břicha, hlavy, aj., mohou souviset s depresemi, úzkostmi, apod. Pokud se zdravotní příčina problému nenajde, vyhýbala bych se jednoduchým závěrům, že dítě simuluje, vymýšlí si to, „je to v jeho hlavě“ a přejde to. Spíš bych se zabývala možnými příčinami, jestli není něco, co dítě nadměrně stresuje. Je zde možnost, že se u něj začínají rozvíjet psychické problémy. Další možné varovné signály:
2) Změny nálad jsou až příliš výrazné Pokud jsou výkyvy nálad extrémní nebo se střídají období, kdy je dospívající uzavřený do sebe a evidentně skleslý, s obdobími, kdy je až v euforii, velmi upovídaný, chová se nerozvážně, může jít o projevy bipolární afektivní poruchy (nemoc, která je typická střídáním období deprese a mánie – extrémně povznesené nálady). Zároveň se může jednat i o rozvíjející se emoční nestabilitu – „Hraničáři“, u kterých je střídání nálad výrazné, mohou působit jako bipolární. 3) Mladý člověk je extrémně podezřívavý, má neobvyklé představy, kterým věří. Slyší nebo vidí věci, které nejsou reálné a jedná podle toho Psychotické onemocnění se může začít projevovat už v hodně mladém věku. Nejčastější psychotickou poruchou je schizofrenie, vyznačující se bludy a halucinacemi. Blud je mylné přesvědčení např. o tom, že člověka někdo sleduje, někdo mu chce ublížit, uškodit, apod. Halucinace je porucha vnímání, projevující se nejčastěji slyšením hlasů, kromě sluchových halucinací mohou být optické, čichové, chuťové. Vždy jde o vnímání neexistujícího smyslového vjemu. V případě, když zaznamenáte některý z těchto příznaků, je nezbytně nutné, aby byl mladý člověk včas léčen. Hebefrenní schizofrenie, která se rozvíjí právě především v adolescenci a rané dospělosti, se ze začátku projevuje jako „přehnaná“ puberta. Kromě bouřlivého nebo výstředního chování se mladý člověk může uzavírat do sebe, typické je filozofování, zabývání se náboženskými nebo duchovními tématy, aniž by jim skutečně rozuměl. V řeči používá neologismy (vymyšlená slova, novotvary) a jeho úvahy jsou někdy těžko pochopitelné. Zároveň se mohou objevovat bludy a halucinace, o kterých nemusí přímo mluvit – vy můžete jen pozorovat, že se mění, chová nelogicky, „mimo“. Co dělat/nedělat v případě, že jste u vašeho dítěte zaznamenali projevy psychických problémů:
Pokud si nejste jistí, zda váš potomek potřebuje odbornou pomoc nebo se zatím zdráháte oslovit odborníka, můžete zkusit tuto krizovou linku pro rodiče, kde vám poradí a případně nasměrují dál: http://www.modralinka.cz/?page=pro_dospele Můžete také zkusit oslovit dětské krizové centrum: http://www.ditekrize.cz/ Dětští psychologové: http://www.klinikaeset.cz/kolega/prehled-vsech-terapii-kliniky/ http://www.thklinika.cz/alexandra-machkova-frankova/ http://www.psycholozkaprodeti.cz/ https://www.psychoterapie-andel.cz/nas-terapeuticky-tym/tym-pro-deti/ http://www.psychologbohunkazbiralova.cz/ Dětští psychiatři: MUDr. Magda Ryšánková MUDr. Michal Považan MUDr. Petra Tomášková MUDr. Ivana Růžičková *Alenka Deprese toho hodně "nakecá". Nevěřte tomu, co deprese říká, ale ani ji nepodceňujte! Deprese patří mezi problémy, se kterými se potýká mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti. V kombinaci s nedostatečným pocitem vlastní hodnoty celkově, sebedestruktivními sklony, pocity méněcennosti a sebenenávisti, může deprese udělat ze života peklo. Co se honí hlavou člověku s depresí, jak se cítí? Deprese vám našeptává spoustu lží o sobě – lži, kterým věříte. Věříte, že jste ten nejhorší člověk na světě, který nemá žádnou hodnotu, že by bylo lidem lépe bez vás. Depresí jsem trpěla dlouhé roky. S odstupem nyní mohu popsat několik lží, kterým jsem věřila. Nyní vidím jejich absurdnost. Pomohlo mi, když jsem místo depresi naslouchala těm, kdo mě mají rádi, lidem na skupinové terapii, terapeutům – tedy všem, kdo mě viděli jinak. Tímto způsobem jsem i já začala měnit pohled na sebe. 1. Jsi ošklivá Hraničáři jsou často perfekcionisté, podceňují se, jsou na sebe tvrdí. Když jsem byla v zajetí deprese, připadala jsem si často zkrátka „celá špatná“. Své nedokonalosti jsem viděla jako pod lupou. Připadala jsem si špatná, protože nejsem dokonalá, proto, že nejsem jako všichni, ale odlišuju se. Znám mnoho hraničářů (a především hraničářek), které jsou na sebe přísné, co se týče vzhledu. Hodnotí se jako ošklivé nebo tlusté, mají sklon k poruchám příjmu potravy, chtějí dosáhnout vysněného ideálu dokonalosti a myslí si, že jinak se sebou nemohou být spokojené, nenajdou si partnera, nikdo je nebude mít rád... Všechny moje kamarádky, které samy sebe díky HPO a depresi vidí zkresleně a tvrdí o sobě, že jsou ošklivé, jsou z mého pohledu hezké. Nemusí mít postavu jako modelky, mohou mít nadváhu, nezapadají do „ideálu“ krásy, který nám cpou média, ale jsou své a krásné takové, jaké jsou. Sama jsem se také cítila kolikrát ošklivá, zvlášť když jsem vlivem deprese neměla ani sílu se upravit, umýt si vlasy nebo jakkoliv řešit své oblečení. Cítila jsem se ošklivá i tehdy, když mi to lidi kolem mě vyvraceli, byl o mě zájem, když mi to evidentně velmi slušelo. Deprese nám může říkat „Musíš vypadat takhle, abys byla krásná“. Omyl. Nemusíme vypadat jinak ani být nikdo jiný. Jediné co musíme je přijmout se a mít se rádi takový, jací jsme. Pracovat na sebepřijetí, které nepřijde ze dne na den. Jsem přesvědčená, že líbit se může člověk s každým typem postavy a osobně mám jiný pohled na krásu než je dnes „ideál“. Krásu vidím v originalitě, odlišnosti, přirozenosti a celkovém vyzařování člověka. Každý člověk může být hezký, i když třeba ne pro všechny. Pokud tohle čte někdo, kdo má podobné myšlenky, vězte, je to lež. 2. Jsi hloupá, zlá, horší než ostatní lidi Deprese toho hodně nakecá. Zkazíte zkoušku – a hned jste hloupí. Udělali jste v životě pár chyb a někomu ublížili – jste zlí. Typické je srovnávání se se všemi - zde bych opět zdůraznila totéž, co jsem popsala výše. Každý jsme originál se svými přednostmi a chybami, se svými talenty a schopnostmi. Nikdo není dokonalý a nemusí vědět a umět všechno, být jako někdo jiný. Moje hraniční deprese spočívala v tom, že jsem se cítila horší než ostatní, že se nevyrovnám nikomu, koho znám. Ne, nebyla to pravda. Pomáhá odstup a uvědomění, že i druzí mají své problémy, chyby, i ten nejúspěšnější člověk je víc než tvář, kterou ukazuje okolí. Často mi skutečně pomohla zpětná vazba od ostatních. Zatímco jsem sama sebe viděla jako špatnou a neschopnou, ostatní na mě oceňovali mnoho vlastností. Může vás dokonce překvapit, že ti, se kterými se srovnáváte, se srovnávají s vámi a chtějí být jako vy. Deprese znamená naprosto zkreslené vnímání sebe sama. Lži, které mohou postupně utichat, když si je ověřujeme. 3. Nikdo tě nemá rád. A pokud někdo přece jen má, drž se od něj dál Depresivní hraničář často od sebe odhání lidi. Nevěří, že druzí skutečně mají zájem o kontakt s ním, že ho mají rádi, že ho jeho partner miluje. „Mám tě rád,“ řekl mi blízký člověk. „Ale co když lže? Nebo co když to říká jenom ze soucitu?“ našeptávala deprese. Osobně jsem většinou věřila, že mě mají rádi ti, které jsem znala dlouho a dobře. Ti, u kterých jsem se mnohokrát mohla přesvědčit o tom, že tady jsou pro mě a jejich náklonnost je upřímná. Měla jsem problém spíš s lidmi, kteří se se mnou chtěli seznámit, které jsem znala krátce – u nových lidí našeptávala deprese o sto šest. V nejtěžších obdobích jsem měla tendenci se izolovat, protože jsem byla přesvědčená, že jinak ostatním ublížím. Že na mě musí být deprese poznat na první pohled, vyzařuju něco negativního, čím mohu ublížit každému, s kým přijdu do styku. Lež. Lidem, kterým na vás záleží, neubližuje vaše přítomnost, může jim ublížit naopak spíš to, když se izolujete. Mohou mít strach, když se jim neozvete, jestli je vše v pořádku. Skutečné přátele neotravují vaše problémy a nepřestanou vás mít rádi kvůli depresi. 4. Nikdy nebudeš mít partnera, rodinu, práci, o kterou stojíš (atd…) „Jsem přesvědčená, že nebudu mít stabilní vztah a rodinu. To je něco, co není pro mě,“ říkala jsem jednou psychiatričce. „Ale budete. Vsadíme se?“ odpověděla tehdy. Nyní mám stabilní vztah a věřím tomu, že jednou budu mít i rodinu (zatím to není priorita). Šťastný vztah a rodina není něco, co je pro hraničáře „zapovězené“ – jak jim deprese může našeptávat. Co se týče práce a studia, ze začátku VŠ jsem se podceňovala. Deprese nechtěla připustit jinou variantu, než že jsem oproti všem svým spolužákům neschopná, špatná, nezvládnu dokončit školu a nikdy se nedostanu ke své vysněné práci. Lež. Nyní jsem v posledním ročníku magisterského studia, školu určitě nějak doklepu. Co se týče práce v oboru, jsem víc než spokojená. 5. Všem by bylo bez tebe lépe Lež, která může vést až k pokusu o sebevraždu. Pokud to čte někdo, koho deprese dohnala až k takovým myšlenkám – není to pravda! Svěřte se někomu blízkému, vyhledejte pomoc! Pro blízké nebo známé hraničáře nebo člověka v depresi, který takové myšlenky vysloví – nepodceňujte to, nikdo takhle nemluví jen tak! Jedná se o závažný problém a váš blízký potřebuje pomoc. Doufám, že tento článek bude užitečný právě i těm, kteří sami depresi neznají, ale trpí jí někdo z jejich blízkých. Tyhle všechny lži byly dlouho mojí součástí. Od svých blízkých jsem často potřebovala ujištění, že to tak není, slyšet od nich ocenění. Dlouho jsem se neuměla sama ocenit, sama pochválit, sama sebe přesvědčit, že jsem dost dobrá. To, co je zdravému člověku dáno automaticky, si hraničář musí často dlouho vybudovávat. Abych sama v sobě zvnitřnila tu část, která o sebe pečuje, má se ráda a dokáže se ocenit, potřebovala jsem nejen terapii, ale i celkově podpůrné prostředí. Důležitou část mého zotavení představují i přátelé, kteří za mnou vždy stáli, snažili se mi porozumět. Nebyla jsem pro ně nemocí, ale přese všechny mé stavy a projevy za tím vždycky viděli mě – připomínali mi, že mě vidí, připomínali mi, kdo jsem a že skutečně nejsem špatná. *Alena Emoční bolest Jak už jsem uváděla v článku o diagnostice HPO, vysoká míra emoční bolesti je typická pro hraniční poruchu osobnosti. Pocit zraněnosti jako reakce na odmítnutí, osamělost, pocit, že nikam nepatřím, bývaly po velmi dlouhou dobu moje každodenní problémy. Kdybych měla říci, co je na HPO nejtěžší, pro mě to byl právě ten každodenní boj. I přes světlé momenty a lepší období nikdy dopředu neodhadnete, kdy vás peklo emoční bolesti opět vcucne, zdá se, že tomu nelze uniknout a zabránit. Pochybování o sobě, pocity zraněnosti a chronické deprese, nejsou přechodným stavem, ale součástí vaší osobnosti. Alespoň tak jsem nemoc před svým zotavením vnímala. Pro některá onemocnění jsou typické ataky, mimo které může člověk prožívat relativně normální život, ale HPO je vaší součástí. Prázdnota a hledání sebe sama Pocity prázdnoty, zmatek k sobě a v tom, kdo jsem, je jedním ze základních projevů HPO. Tomuto tématu se budeme věnovat podrobněji v samostatném článku. Vztek Nepřiměřený vztek uváděný v diagnostických kritériích je pouze jedním způsobem zacházení se vztekem. Faktem je, je vztek je jednou z problematických oblastí lidí s HPO. Může to být ale i neschopnost cítit vztek, projevit ho v přijatelné míře, jeho potlačování a směřování proti sobě. Osobně jsem dlouhou dobu měla problém vztek vůbec cítit, i v situacích, kdy byl na místě. Právě jeho objevení v sobě a projevení v rozumné míře mi velmi pomohlo v terapii. Někdy jsem si vztek neuvědomovala a potlačovala, což se projevovalo tím, že jsem buď jednou za čas vybuchla (většinou když se to vůbec nehodilo) nebo se sebepoškozovala (nemyslím jen fyzické sebepoškození). Často jsem v případě, kdy bych měla vztek cítit k někomu nebo vlivem určité situace, byla naštvaná pouze na sebe. Pramenilo to z přesvědčení, že projevit vztek je pouze špatné a ubližuje to druhým, nechtěla jsem být tou, která ubližuje. Pocity bezcennosti Často jsem vnímala sebe sama jako smítko prachu, které nemá žádnou hodnotu, jako někoho špatného, méněcenného oproti jiným, nehodného lásky. Moje myšlenky se točily kolem sebenenávisti, sebeobviňování, nutnosti se trestat, i když jsem nic tak strašného neudělala. Teď zpětně musím samozřejmě říci, že to byla naprostá blbost, a ráda bych totéž řekla každému, kdo se tak cítí. Rozumím však tomu, že hluboce zakořeněné přesvědčení o sobě ze dne na den nelze změnit. Ve změně pohledu na sebe pro mě byla důležitá terapie, terapeutická skupina, blízcí lidé. Prvním krokem bylo začít naslouchat jinému pohledu na sebe. Nyní už vím, nakolik lze pohled na sebe „přeprogramovat“, a tak je můj sebeobraz nyní natolik stabilní, že už neuvěřím každému negativnímu názoru na svoji osobu. Idealizace a devalvace Za sebe mohu říci, že jsem dramatické střídání pohledů na druhého člověka tolik nezažívala, přesto mu vcelku rozumím. Střídání idealizace a shazování druhých lze vysvětlit na popisu obraného mechanismu splitting (štěpení). Podle psychoanalytických teorií dítě do 12 měsíců vidí pečující osobu jako buď zcela dobrou nebo zcela špatnou. Nedokáže integrovat pozitivní i negativní vlastnosti do jedné osoby. Pokud se v tomto období pečující osoba chová nestále nebo dítě zanedbává, proces integrace se nezdaří a tzv. „štěpení“ je využíváno nadále. Takto jsou vysvětlovány některé projevy HPO, podle jiných teorií však k zásahu do osobnosti může dojít později než v raném dětství. Zde mi jde spíš o vysvětlení principu: pro některé lidi s HPO tedy stačí např. malý náznak toho, že člověku nemohou důvěřovat, že vás shodil nebo odmítá (může to být i domněnka), a přepnou z lásky do odmítání (někdy i nenávisti). Psychika hraničáře se potřebuje chránit, bylo by v tu chvíli příliš ohrožující nadále věřit a milovat. Přestože toto „přepínaní“ pro mě nebylo typické, také jsem zažila situace a momenty, kdy jsem k někomu ztratila důvěru poté, co jsem důvěřovala bezmezně. Měla jsem však náhled na to, že moje vnímání je zkreslené, a pocity jsem si nechávala spíše pro sebe. Tohoto náhledu je možné dosáhnout, pracovat na tom, aby vztahy byly stabilnější. Mýtus, že lidi s HPO by neměli mít vztahy nebo že nedokáží milovat, skutečně není realitou. Postupně lze pracovat na změně vnímání sebe i druhých, na budování stabilnějších a zralých vztahů. Idealizace a devalvace se často týká i pohledu na sebe. Hodně dlouhou dobu jsem měla problém přijmout samu sebe jako člověka se svými klady i slabostmi a chybami. Udělám chybu = jsem špatná. Něčeho dosáhnu a mám ze sebe dobrý pocit = jsem dobrá, všechno je v pořádku. Abych se mohla cítit jako dobrý člověk, nemohu mít špatné myšlenky, nemohu selhat, nemohu být nikdy sobecká, apod. Tato přesvědčení mě dlouho držela. Vzhledem k tomu, že nikdo nemůže dosáhnout dokonalosti, hraničář si vždy může najít něco, na základě čeho si připadá špatný. Je třeba integrovat pozitivní I negativní vlastní vlastnosti do obrazu o sobě, dovolit si chybovat, přijmout se takoví, jací jsme. Černobílé vidění a bytí v extrémech Podobně jako lze vnímat sebe sama a vztahy černobíle, hraničář často celkově žije v extrémech. Buď je něco dobré nebo špatné, buď se snaží příliš nebo málo, pracuje příliš nebo málo, atd. Černobílé vnímání se promítá do všech oblastí, chybění hranic a míry byl aspekt pro mě hodně typický. Závislosti Sklon k závislostem, které dočasně utlumí emoční bolest nebo pocity prázdnoty, je pro HPO typický. Může jít o různé druhy závislostí, ať už jsou to drogy, alkohol, internet, sex… Častá je také závislost na vztazích, která mně osobně ubližovala asi nejvíc. Pocit, že bez druhého člověka nic neznamenám, jsem bezcenná, bezmocná a neúplná, mě udržoval dlouho v patologických vztazích, které nikam nevedly a ubližovaly mi. Problémy s příjmem potravy Shazování sebe sama, špatný pocit ze sebe při nedokonalosti, se i mnohých hraničářů promítá i do vztahu ke svému tělu a zevnějšku. Poruchy příjmu potravy jsou diagnózou, která je k HPO také často přidružená. Deprese, úzkosti, střídání nálad S HPO se pojí mnoho těžkých psychických stavů i problémů. Sama jsem si prošla panickou poruchou, těžkými depresivními stavy a dalšími příznaky. Výkyvy nálad mohou být u HPO natolik intenzivní, že připomínají bipolární afektivní poruchu (maniodepresi). I toto střídání nálad je však hodně individuální – u někoho převažují deprese, někdo jiný prožívá velmi rychlé střídání nálad, nálada skáče „nahoru a dolů“. Úzkosti vyplývají často z přehnaných nároků na sebe a strachu z nedokonalosti a selhání. Doteď jsem někdy trochu úzkostnější co se týče povinností, dříve pro mě však byly intenzivní úzkosti a panika noční můrou. Hraničáři mohou trpět např. i OCD (nutkavé myšlenky a opakování rituálů v chování), disociací (pocity nereálnosti sebe nebo světa okolo), která je často spojená právě s úzkostí, se stresem nebo traumatem. Přechodně se můžou objevit i halucinace i bludy, ale dlouhodobě není vnímání reality natolik narušené, že by odpovídalo psychóze. Říká se tomu „slabší testování reality“. Z uvedeného výčtu příznaků a projevů je znát, že HPO není jednoduchá diagnóza. Snaha o porozumění lidem s HPO jejich prožitkům je zásadní pro blízké a známé. Kolikrát mi bylo někým řečeno, že být v mojí kůži, tak by to už nevydržel. I tento pohled mi v tu chvíli pomohl, protože bylo znát, že o tom ten druhý přemýšlí a snaží se vcítit. Ne vždy ale hraničář dokáže takto pojmenovat své pocity, někdy je to chaos, je toho příliš, člověk nerozumí ani sám sobě… tak doufám, že i tyto stránky mohou porozumění lidem s HPO napomoct. *Autorka článku studuje poslední ročník magisterského studia na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, pracuje jako peer konzultant. A je hraničář. |