"škatulky nám brání v blízkosti, brání nám v porozumění, brání nám v setkání s druhým člověkem. Škatulky jsou něčím, od čeho je třeba se oprošťovat, pokud máme druhému skutečně pomoci. Mohou nám však dávat pocit jistoty. Zjednodušují svět a lidi, zjednodušují vnitřní světy lidí, které jsou pro nás až příliš komplikované. "  Photo by Luca Bravo on Unsplash Škatulky. Každý se někdy v určité škatulce ocitneme a každý máme v sobě vlastní škatulky, skrz které se díváme na svět a na druhé, možná i sami na sebe.
Vždy mi byly blízké psychoterapeutické směry nebo přístupy, které vnímají jako jeden z důležitých aspektů právě oprošťování se od škatulek. Daseinsanalýza, terapie v postmoderně… Tyto a další směry vnímají každého člověka jako jedinečnou bytost, škatulky diagnóz pro ně nejsou důležité. Diagnózu nevnímají jako klíč k porozumění člověku, ale naopak jako možnou překážku v porozumění. Ano, mnohem důležitější než diagnóza je snaha o porozumění každému člověku. Setkání s každým člověkem jako s jedinečnou bytostí s jedinečnými sny, touhami, problémy, tématy, silnými a slabými stránkami (což může být také škatulka, protože i ve "slabosti" může být síla a silná stránka nemusí vždy dělat člověka šťastným). Každý člověk má rovněž svou jedinečnou cestu životem, své vlastní pravdy a své vnímání světa, které může být odlišné od toho našeho. Ale naším cílem není najít nějakou objektivní pravdu, snažit se do ní toho druhého napasovat, snažit se změnit jeho svět a jeho vnímání, napasovat jeho názory, postoje a cíle do naší škatulky. Tyto přístupy jsou mi sympatické a jsem moc vděčná za to, že se v nich já i mnoho dalších kolegů a studentů pomáhajících profesí můžeme vzdělávat. Ale i přesto jsou tyto přístupy stále něčím, co se často bije se zdravotnickým systémem i s pravidly a zajetými kolejemi v sociálních službách. Bohužel někdy stále škatulky potřebujeme a není v našem zájmu se jich zcela zbavovat. Personál v nemocnici je potřebuje proto, aby pojišťovny pacientům zaplatily léčbu, Centra duševního zdraví potřebují škatulky diagnóz proto, aby mohla klientům poskytovat podporu a také proto, aby se dalo určit, kdo do jejich služby spadá. Kámen úrazu nastává tehdy, když nás škatulky ovládají, když nad námi mají moc, jak jsem zmiňovala již v jednom z předchozích článků. Co se týče diagnózy hraniční porucha osobnosti, vzhledem k nedostatečné informovanosti a vzdělávání pro pracovníky se často scvrkává na velmi malou, úzkou a ostře ohraničenou škatulku. Hraničáři “manipulují, jsou agresivní, problémoví, nesnaží se” atd… Dovolte mi tu škatulku přepsat! Nejedná se objektivní pravdu, jedná se o určitý úhel pohledu na určité konkrétní lidi s touto diagnózou. Na mě a na mnoho dalších lidí se zkušeností s HPO tento popis rozhodně nikdy neseděl a nikdy sedět nebude. Ale… Když se zamyslím nad touto škatulkou, může se jednat o momentální úhel pohledu, momentální pravdu určitých frustrovaných pracovníků. Pracovníků, kteří nevědí, co se skutečně skrývá za jednáním jejich klientů nebo pacientů. Jsou přepracovaní, jednání klientů na ně takto působí a jsou zvyklí ho takto pojmenovat. S některými klienty to skutečně nemají jednoduché. A je to v tu chvíli jejich pravda. Kdysi to mohla být pravda, kterou si určitý pracovník vytvořil o mně, když jsem se cítila bezradná, bezmocná, když jsem na své cestě k zotavení tápala a neviděla naději. Když mě někdy napadne podobná myšlenka ohledně některých klientů, většinou si vzpomenu právě na své minulé já, které bylo podobně ztracené, jako jsou teď možná oni. Vzpomenu si na svoje staré já, které rozhodně nechtělo být v jakékoliv škatulce. A rozhodně nemělo úmysl někomu ubližovat ani komplikovat práci. Jak jsem se cítila, když jsem měla pocit, že jsem ve škatulce? Cítila jsem frustraci, možná i vztek. Cítila jsem se jako v pasti, do které mě někdo uzavřel. V pasti, ze které jsem se sama od sebe nemohla dostat. Cítila jsem křivdu. Vadilo mi, že musím někomu dokazovat svoji hodnotu, že musím někomu dokazovat, jak moc se o mně zmýlil. Nerozuměla jsem tomu. Přišlo mi nespravedlivé, že jednom kvůli kusu papíru, jenom kvůli číslu diagnózy se na mě někdo dívá jako na úplně jiného člověka. A ještě větší vztek jsem pociťovala v období, kdy už jsem byla zotavená, s příznaky HPO se už neztotožňovala, ale doplácela jsem na svou upřímnost ohledně minulosti. Většinou jsem se dokázala se nad soudy druhých povznést, nenechat se ovlivňovat názory lidí, kteří o mně vůbec nic nevědí. Ale musím přiznat, že mě to minimálně zamrzelo, někdy dokonce zabolelo. Mrzelo mě, jakým způsobem je někdy v pomáhajících profesích na zkušenost s duševním onemocněním nahlíženo. Sama jsem tuto zkušenost vždy vnímala jako svou silnou stránku. Ale všechno je relativní, jak vidíte. Pro mě je moje těžká zkušenost silnou stránkou, podle někoho jiného je naopak něčím, co člověka může činit slabším a zranitelnějším. Jak jsem se ještě cítila ve škatulce? Cítila jsem, že je opravdu velmi nespravedlivé nemít stejné šance a podmínky jako kdokoliv jiný. Cítila jsem, že se musím snažit daleko více než ostatní, abych vůbec šanci dostala. A někdy nezáleželo ani na tom, jak moc se snažím, kolik toho reálně dělám, jaká jsem. Někdy záleželo opravdu jenom na tom číslu diagnózy, které jsem dostala kdysi před mnoha lety. S těmito pocity se možná většina z vás dokáže do určité míry ztotožnit. Každý z vás byl pravděpodobně někdy ve škatulce. Ve škatulce pilného žáka či naopak problémového dítěte, ve škatulce samotáře nebo podivína. Ve škatulce člověka, který je tady vždy pro druhé, nebo ve škatulce člověka, který druhým ubližuje. Celý svůj život žijeme ve škatulkách v očích druhých lidí. Můžeme být ve škatulce proto, jaký máme styl oblékání, jakou máme barvu pleti, věk nebo pohlaví. Můžeme být ve škatulce pracovitých zaměstnanců, flákačů, pečujících matek. Ale nic z toho nejsme skutečně my, nic z toho minimálně nevystihuje celou naši osobnost. Stejně jako je nesmyslné škatulkovat podle barvy pleti nebo pohlaví, nedává smysl škatulkovat ani podle diagnózy. Ale mnoho pracovníků v pomáhajících profesích to tak stále nevidí, někteří z nich se nad tím stále ani nepozastaví. Moje pravda je to, že škatulky nám brání v blízkosti, brání nám v porozumění, brání nám v setkání s druhým člověkem. Škatulky jsou něčím, od čeho je třeba se oprošťovat, pokud máme druhému skutečně pomoci. Mohou nám však dávat pocit jistoty. Zjednodušují svět a lidi, zjednodušují vnitřní světy lidí, které jsou pro nás až příliš komplikované. Sama mám zkušenost s tím, že jsem viděla a někdy stále vidím svět přes škatulky. Je to něco, co zná opravdu každý, sama se s tím snažím dlouhodobě pracovat. V práci s vlastními soudy mi v poslední době připadá moc užitečné DBT. Své škatulky můžu pozorovat, nehodnotit je, poznávat je. Ale nemusejí mě ovládat. Můžu pozorovat i škatulky, které vytvářejí druzí, můžu nehodnotit jejich soudy. Můžu se dopracovávat k tomu, že v mém životě budou škatulky ubývat. V tom všem je DBT velmi nápomocné. Jako příklad zbavování se škatulek vidím skupinovou terapii. Sama jsem kdysi přišla na skupinu jako klient s různými škatulkami. Na první nebo na druhý pohled se mi zdálo, že si s některými lidmi na skupině neporozumím. Ale když jsem je poznávala blíž, zjišťovala jsem, že máme něco společného. V jiných případech jsme toho tolik společného skutečně neměli, ale zjistila jsem, že i přesto si můžeme navzájem prospět, strávit spolu příjemný čas, něco se od sebe navzájem naučit. I přesto, že si zcela nerozumíme, můžeme spolu vycházet. Přála bych každému zažít skupinovou terapii. Běžný život je samozřejmě jiný, běžně nemáme možnost poznávat lidi tolik do hloubky. Často, když mám tendenci někoho hodnotit, si však vzpomenu právě na skupinovou terapii, díky které jsem spřátelila s mnoha lidmi, se kterými bych se běžně ani nedala do řeči. S lidmi, kteří by mi v běžném kontaktu možná dokonce vadili. Odhodit škatulku je osvobozující. Přiblíží mě to k druhým, dovolí mi to blíže je poznat, snažit se porozumět jejich světu. Po odhození škatulky cítím větší blízkost s lidmi, necítím se osamělá nebo nepochopená. Co se týče klientů, odhození škatulky mi někdy pomůže v tom, lépe pochopit jejich skutečné starosti, jejich vnitřní boje, jejich skutečné přání a cíle. Rozhodně neříkám, že jsem v tom dokonalá, stále se mám hodně co učit. Spolupráce s klienty se může zdát díky škatulkám jednodušší. Ale myslím, že klient se může posunout spíše tehdy, když vnímá, že ho pracovník skutečně vidí, vnímá a přijímá, snaží se porozumět jemu, nikoliv diagnóze. My jako spolek bohužel musíme s diagnózou pracovat. Slyšela jsem názory, že destigmatizovat lidi s určitou diagnózou nepomůže, že nejdřív by musela zmizet škatulka té diagnózy jako taková. Ale škatulka diagnózy je stále přítomná, takže s ní musíme pracovat. V předchozím článku jsem napůl vážně psala, že sama sobě dávám novou škatulku - zotavený hraničář. Takže jaký je zotavený hraničář/nebo hraničář v procesu zotavení? Podle mých zkušeností jsou zotavení hraničáři lidé s velkou sebereflexí, kteří překonali mnoho těžkých problémů. Zotavení hraničáři prožili něco, co bych možná nazvala posttraumatickým růstem (výstižnější pojem zatím neznám). Těžké zkušenosti je tedy obohatily o něco, co by možná jinak nepoznali nebo neprožili. O určitou moudrost, větší soucit s lidmi, větší snahu o pochopení a odhození škatulek. O optimismus a víru v to, že je možné zvládnout a překonat leccos. Protože oni prošli peklem a vyšli z něj ještě silnější. My jsme ti zotavení hraničáři, jsme bojovníci, kteří mají co nabídnout druhým. Další škatulkou, kterou mám celkem ráda, je “vysoce citlivá osoba”. Někdy se tomuhle tématu možná budu věnovat více, v každém případě se jedná o vlastnosti, se kterými se jako zotavený hraničář můžu ztotožnit. Už dlouho se necítím nemocná, traumatizovaná, neprožívám utrpení. Jsem citlivější, což vnímám (většinou) jako tu silnou stránku. Ale stejně jako každá škatulka má i tato svá úskalí. Když budu hodnotit druhé jako méně citlivé, můžu sklouznout do pocitů odcizení. Můžu sklouznout do představy, že druzí se ode mě výrazně liší, což mi může bránit v kontaktu nebo vztahu s nimi. To je možná to největší nebezpečí škatulek, oddělují nás od druhých. A co tedy ta škatulka “hraničář”, správně “člověk s HPO” :) (pro ty, kteří nás zatím neznají, pojem hraničář nemyslíme vůbec hanlivě, právě naopak! :))? Když čtu nebo slyším stigmatizující informace, mám často tendenci vyrovnat je opakem. Takže hraničář je často naopak: citlivý, empatický, umělecky založený, přemýšlivý, má rád přírodu a zvířata, má sklon pomáhat druhým. Pro mě jsou tyto vlastnosti mnohem více pravdou než ty stigmatizující. Ale ani tyto vlastnosti se samozřejmě nedají zobecnit na všechny hraničáře. Takže: Kdo je hraničář? Hraničář je člověk, který je většinou citlivější, což pro něj může být jak náročné, tak obohacující. Velmi intenzivně prožívá všechny emoce, ale když jsou emoce silné, často má tendenci vnímat je jako fakta a jednat podle nich (až už navenek nebo dovnitř uzavřením se, ubližováním sobě, ať už v jakékoliv formě). Často prožívá vnitřní zmatek a vnitřně se sebou bojuje, cítí se ztracený, hledá sám sebe a svou identitu. Často se cítí bezradný a bezmocný, prožívá vnitřní bolest, nebo naopak prázdnotu, od které mu někdy uleví sebepoškození či jiné impulzivní jednání. Vztahy jsou pro něj to nejtěžší téma. Může být ve vztazích v různých rolích nebo se jim vyhýbat, ale podstatné je, že má velký strach z odmítnutí a opuštění. Sám sebe, druhé a svět okolo vnímá často v extrémech, je pro něj složité najít střední cestu. Sám sebe nemá rád, může pociťovat méněcennost, pocity sebenenávisti. Důležitým tématem je pro něj nalezení vlastní hodnoty, zlepšování vztahu k sobě. Cesta k zotavení je pro něj mj. o tom, naučit se mít rád sám sebe. Může mu velmi pomoci dlouhodobá psychoterapie, podporující blízké vztahy, zájmy i pocit vlastní užitečnosti. Jeho citlivost může mít i velmi pozitivní aspekty - intenzivní prožívání radosti a lásky, sklon k umění, soucit k druhým lidem atd. Zní vám to o něco lépe? Ani tahle tvrzení samozřejmě nemůžu prohlásit za objektivní pravdu (která z určitého pohledu ani neexistuje). S těmito tvrzeními se může ztotožnit mnoho lidí s HPO, ale i přesto je každý jedinečný. Každý si prožívá vlastní vnitřní boje, má své vlastní silné stránky, každý má trochu jinou cestu k zotavení. Co ale máme všichni společné, je to, že jsme bojovníci. Já vím, píšu to skoro v každém článku, ale mám potřebu se opakovat. :) Diagnózou se přestaneme zabývat tehdy, až se jí přestane zabývat většina odborníků, až zmizí její strašák a pracovníci se jí přestanou bát. Co bych chtěla většině odborníků pracujících s lidmi s duševním onemocněním říct? Zkuste se podívat na své vnitřní škatulky, přes které klienty vnímáte. Zkuste je pozorovat, nehodnotit, ale zamyslet se nad nimi. Zkuste je při práci s jednotlivými lidmi pouštět, tak, jak se o to snažím já, jak se o to snažíme (nejen) v CDZ. Dejte šanci lidem s různými diagnózami, i hraničářům. Škatulky můžeme mít různé, některé mohou být užitečné, ale v každém případě bych se ptala sama sebe, zda mně či druhým určitá škatulka pomáhá, nebo naopak škodí. Ať už se jedná o lidi s HPO, se schizofrenií, o lidi s kteroukoliv jinou diagnózou nebo bez diagnózy, všichni si zaslouží dostat šanci, být skutečně pochopeni, nebýt ve škatulkách. Já osobně vím, jaké to je, být ve škatulce, a proto pracuji právě s lidmi, kteří se také ve škatulkách ocitají. Vnímám, že přibývá lidí, kteří to vidí podobně, a jsem za ně moc ráda. Věřím, že společně leccos změníme. (Alenka)
0 Comments
2. část "Až přijde příště situace, která u vás vede k iracionálním myšlenkám, v případě, že jste se zabývali jejich rozborem, je pravděpodobné, že dokážete iracionální myšlenku dříve identifikovat. Kroky nebo krůčky k zotavení spočívají v tom, že si myšlenek začnete více všímat, zapojovat častěji “racionální mysl”, tím pádem i lépe zvládat negativní emoce s nimi spojené." Photo by Viktor Hanacek Jak tedy iracionální myšlenky přepracovat? Je třeba zpochybnit platnost své iracionální myšlenky logickými důvody a přepracovat iracionální myšlenku na myšlenku více odpovídající realitě. V případě své myšlenky B bych postupovala takto:
Někdy není třeba myšlenku od základu měnit, ale přemýšlet nad tím, co je na ní zdravého, co se může ponechat. U 1) může být zdravou částí potřeba mít dobré vztahy s druhými, potřeba lásky. To je naprosto normální lidská potřeba. Vzhledem k tomu, že jsem však příliš často zažívala podmíněnou lásku, zafixovala jsem si v sobě to „musíš“. V práci s myšlenkou je třeba poupravit to, v čem je extrémní – tedy slova jako „strašné“, „hrozné“, „nutné“, „musím“ nebo „vždy“. Zeptám se sama sebe na několik otázek. Skutečně musím lidem vždy vyhovět, aby mě měli rádi? Není to tak. V lidských vztazích to tak nefunguje, jedná se o špatný předpoklad. Možná jsem to tak prožívala v minulosti, teď je to ale jiné. Jaké vztahy mám se svými dobrými přáteli, jak by to viděli oni? Ne, skutečně by mě neopustili a nevytrestali za to, když jim jednou zruším schůzku, zvlášť, když jsem neměla jinou možnost. Přátelé mají pochopení pro to, když jsem nemocná nebo pro další důvody, kvůli kterým jim nemohu vyhovět. Musela bych konkrétnímu kamarádovi v jednom kuse rušit schůzky a nemít k tomu pochopitelný důvod, aby byl objektivně naštvaný nebo se se mnou nebavil. Myšlenku mohu upravit takto. (U jiných myšlenek s katastrofickým vyzněním lze místo „je strašné, pokud se stane…, nezvládnu to“ říci např.: „bude to nepříjemné, pokud se stane …, ale dá se to zvládnout.“)
I druzí někdy reagují přehnaně a pro začátek může být těžké věřit tomu, že přátelé pochopí, pokud jim nevyhovíte. Skuteční přátelé by neměli mít problém pochopit naši situaci a důvody, proč jsme jim nevyhověli, když nás mají rádi. Skuteční přátelé se snaží vidět situaci i z našeho úhlu pohledu, vcítit se do nás. Je možné, že nás někdy nepochopí, je možné, že vznikne nedorozumění. Pokud jsme jim však srozumitelně sdělili objektivní důvody, proč jim nemůžeme vyhovět, ale i přesto jsou naštvaní, možná mají oni iracionální očekávání směrem k druhým. Nikdo není dokonalý, i druzí mohou mít svá iracionální přesvědčení. S tím však my nic nenaděláme. V naší moci jsou naše iracionální přesvědčení, iracionální myšlenky ostatních jsou zase v jejich moci. Nemůžeme přebírat zodpovědnost za problémy jiných a nemusíme se cítit špatně kvůli jejich nárokům, které s námi nesouvisí. Sebeznehodnocování Další věc je, že lidi s HPO sami sebe hodnotí často velmi kriticky, znehodnocují sami sebe, když neodpovídají svým přehnaným očekáváním, postrádají soucit k sobě. Je důležité prominout si, že nejste dokonalí, přiznat si, že vaše očekávání jsou přehnané. Dovolit si nedokonalost, která je lidská, skutečná a často krásná. Přijmout, že stejně jako ostatní máme svá omezení. Prominout si, že jste vždy nevyhověli, že nikdo nemá kapacitu vždy vyhovět. Ti, kteří vás v minulosti odmítli či potrestali, pokud jste jim nevyhověli, sami nebyli v pořádku. Je třeba v sobě zvnitřnit postoj, že je přirozené myslet i na sebe a na své potřeby, které se někdy neslučují s potřebami okolí, ale jsou platné minimálně stejně, jako ty jejich. Jsou vaše a vy máte právo myslet na sebe, starat se o sebe, vyhovět svým přáním a potřebám – na tom není nic špatného ani sobeckého. Myšlenky a domněnky je užitečné si ověřovat. Kolikrát se mi velmi ulevilo, když se někdo divil dotazu, zda na mě není naštvaný a odpověděl: „proč?“ Pomohlo mi to si uvědomit, jak moc iracionální myšlenka byla. Podívejte se na postupné upravování hlubší iracionální myšlenky: Iracionální myšlenka: Jsem špatná, sobecká, když druhým nevyhovím. O něco přijatelnější myšlenka: Když druhým nevyhovím, je to pro mě nepříjemné, protože je pro mě důležité, aby mě měli rádi. Mám strach, že mě mít rádi nebudou. Mám ale právo nebýt vždy dokonalá a schopná ve všem vyhovět. Další, již racionální myšlenka: Když druhým nevyhovím, mohou to vnímat jako sobectví, ale každý má právo myslet i na sebe. Skutečně zdravá myšlenka: Když druhým nevyhovím, nevypovídá to nic o mé sebehodnotě, o tom, jaký jsem člověk. Nejsem dokonalá a není v mých silách vždy vyhovět, i když ráda pomáhám druhým. Výsledná racionální myšlenka může vypadat takto: Nejen že je nereálné být dokonalá a vždy vyhovět druhým, někdy je i třeba nevyhovět, pokud požadavky druhých odporují mým momentálním potřebám. Zasloužím si myslet na sebe a pečovat o sebe, když to potřebuji. Až přijde příště situace, která u vás vede k iracionálním myšlenkám, v případě, že jste se zabývali jejich rozborem, je pravděpodobné, že dokážete iracionální myšlenku dříve identifikovat. Práce s myšlenkami se samozřejmě nedá natolik urychlit, aby vás hned přestaly napadat. Kroky nebo krůčky k zotavení spočívají v tom, že si myšlenek začnete více všímat, zapojovat častěji “racionální mysl”, tím pádem i lépe zvládat negativní emoce s nimi spojené. Pokud jste dosud bývali zahlceni např. depresivním prožíváním na základě neúspěchu, které trvalo velmi dlouho, díky uvědomění si iracionálních myšlenek se ta doba pravděpodobně začne zkracovat. “Nojo, teď se vnitřně zase shazuju,” uvědomíte si ve více situacích, “ale to už jsem přece rozebírala… Ta špatná myšlenka o sobě, to není pravda,” začne vás postupně čím dál častěji napadat. A začnete se opravovat: “Skutečně vždycky nemusím uspět, pořád jsem dost dobrá...” A čím víc si budete iracionální myšlenky uvědomovat, čím častěji vás budou napadat racionální myšlenky, kterými je začnete upravovat, tím víc je sjednotíte s vaším smýšlením o sobě, tím více jim začnete věřit. Postupně se dopracujete k pozitivnějšímu smýšlení o sobě a zdravějšímu prožívání. Na závěr přidávám ještě výstižnou tabulku „Hledání alternativních myšlenek“ a její překlad. Alenka   1. část "Prvním krokem je iracionální myšlenky odhalit, čehož můžete kromě dotazování sebe sama docílit i identifikací s obecnou iracionální myšlenkou, se kterou se ztotožňujete." Photo by Lukas Talab Deprese, úzkostné stavy, strachy a problémy ve vztazích… To vše jsou časté problémy lidí s HPO. V posledním ročníku magisterského studia jsem se v rámci volitelného semináře učila pracovat s REBT – racionálně emočně behaviorální terapií, což je metoda, na základě které vznikla známější KBT, jejíž prvky jsou i součástí dialektické behaviorální terapie pro hraniční poruchu osobnosti. V poslední době se více zajímám i o kognitivní směry v psychoterapii – tedy směry, které pracují s myšlením člověka, využívají více různých technik, úkolů a postupů než jiné směry v psychoterapii. O své psychoterapii se více rozepíšu ještě v jiných článcích, celkově bych však řekla, že mi pomohly postupy z více směrů, i z těch kognitivních. Přestože jsem se dříve orientovala spíš na psychoterapii pracující s nevědomím, se zkušenostmi z minulosti, které nás utvářely a ovlivňují současné vztahy (s druhými i se sebou), kromě skupinové terapie mi pomohla i změna v myšlení. Určité způsoby práce na sobě, které jsem si osvojila např. na skupinové terapii, odpovídaly postupům kognitivní terapie. Práce s vlastními myšlenkami, ovlivňování toho, jak přemýšlím o sobě, o druhých a o životě, pro mě neznamenala pouze opakování různých pozitivních afirmací. Pomohlo mi postupně upravovat určitá vnitřní přesvědčení, nikoliv se násilně nutit do opačných, než mi byly vlastní. Pomohlo mi také slyšet od ostatních jejich pohled na mě, postupně ho přijímat, a tak měnit svoje smýšlení o sobě, připouštět si pozitivnější pohled na sebe. Jak vznikají deprese a úzkosti a jakou mají souvislost s naším myšlením? Jak lze s psychickými problémy pomocí REBT pracovat? Vynechám nyní komplexní teorii deprese, HPO a dalších psychických potíží. Kognitivní terapie se zaměřují na určitý úsek teorie, vycházejí z toho, že naše přemýšlení a uvažování o událostech, o druhých a o sobě, vytváří negativní psychické stavy. Člověk v hluboké dlouhotrvající depresi je často zahlcen svým stavem natolik, že možné spouštěče a myšlenky, které ho ovlivňují, často nevidí. Když jsem na tom byla nejhůř, bylo pro mě těžko představitelné, že za veškerou temnotou, která mě zaplavovala, lze najít konkrétní myšlenky, které by mohly být klíčem z mého vězení. Skutečně tam však byly a postupně jsem na ně přicházela. Některé myšlenky jsem v těžké depresi ani nepovažovala za iracionální, bez zpětné vazby okolí, skupiny a terapeuta bych je možná nezačala vidět v jiném světle. Když začínáte pracovat se svými myšlenkami, nejprve se zkuste zaměřit na situace a pocity, které se netýkají nejtěžších či nejkomplikovanějších témat. Doporučuji vybrat si jako první situaci, kterou budete rozebírat, raději zklamání z toho, že jste neudělali zkoušku, než půl roku trvající hluboké deprese či panické ataky. Na příkladu ze svého života vám vysvětlím základní body teorie a možnosti práce se svými myšlenkami. Jedná se o model A-B-C, kdy
C, tedy emoční důsledek byl strach, obavy, stres - z toho, že se se mnou už nebaví, je naštvaný, protože jsem minule zrušila naplánovaný sraz s ním, přestože jsem za to nemohla… Tohle už jsou ty myšlenky, které byly s obavami a se stresem spojené, rozjížděly se dál. Nelze ale říci, že myšlenka „je naštvaný, protože…“ by byla původní iracionální myšlenka. Tahle myšlenka se vázala k této konkrétní situaci, v jiných situacích to byly zase jiné myšlenky. Jde o to, dopátrat se toho „jádra pudla“, základní myšlenky, ze které vycházejí všechny ostatní v podobných situacích. Není to jen moje domněnka? Zeptala jsem se sama sebe na větu, která mi utkvěla z terapie. Již víckrát se mi osvědčilo položit si tuto otázku. Zřejmě to je moje domněnka, je nepravděpodobné, že by byl kamarád naštvaný. Za tím, že mi dosud neodpověděl, může být mnoho racionálních důvodů – dosud neměl čas odepsat, zapomněl na to, má problém s telefonem a zpráva mu nepřišla… Takové vysvětlení mi pomohlo. Co ale stojí za tím, že jsem se začala tolik zabývat tím, zda není naštvaný? Proč stačí taková maličkost k tomu, abych předpokládala, že se na mě druzí zlobí? V minulosti se mi to stalo, občas se na mě někdo naštval kvůli maličkosti. Cítila jsem se za to provinile a měla pocit, že je to moje vina, že jsem dotyčnému měla vyhovět. A když jsem to neudělala, měl právo na to, být naštvaný. STOP. Teď se nebudeme zabývat nejhlubšími příčinami tohoto přesvědčení. V tomto postupu na ně není prostor. Podle mého názoru je důležité uvědomovat si hlubší příčiny a pracovat s nimi, pracovat s traumaty z minulosti. Mně osobně pomáhalo pracovat s minulostí a se současností, s vlivem minulosti na můj současný stav a zároveň s možnostmi ovlivnění tohoto stavu. Pracovat s tím, co je teď, znamená i pracovat s důsledky traumat a minulých zkušeností, ze kterých vyplývajících přesvědčení o sobě, o druhých a světě. Jaké bylo tedy B, moje iracionální přesvědčení? Musím druhým lidem vždy vyhovět, aby mě měli rádi. Pokud jim nevyhovím, mají právo být naštvaní, opustit mě, potrestat mě. Myšlenka odhalena! Na to, že se nejedná o zcela závažnou situaci nebo duševní stav, byla myšlenka vlastně docela silná. Není divu, že jsem si dělala kvůli jedné zprávě takové starosti. Ale nyní vidím, jak byly iracionální. Pocity viny nasvědčují tomu, že se jedná o myšlenku, která byla hluboce spjatá s mým sebehodnocením. Pokud bych šla ještě o něco víc do hloubky, našla bych myšlenku: Jsem špatná, sobecká, když druhým nevyhovím. Silné a vlivné přesvědčení o sobě. Existují různé druhy iracionálních myšlenek. Často v nich hrají roli nároky na sebe („musím“!) nebo sebeznehodnocení („jsem špatná, když…“) Prvky iracionálních myšlenek jsou:
Než se budu zabývat možnostmi práce s těmito iracionálními přesvědčeními, uvedu nejčastější nesprávné myšlenky. Prvním krokem je iracionální myšlenky odhalit, čehož můžete kromě dotazování sebe sama docílit i identifikací s obecnou iracionální myšlenkou, se kterou se ztotožňujete.
Když si čtete tyto myšlenky, co vám na nich připadá nesprávné? Možná je to katastrofické hodnocení situací „strašné, hrozné“. Možná je to černobílé vnímání, které jako hraničáři určitě dobře znáte: „musím být úspěšný ve všem… všechno nebo nic“. Pro mě zde také bije do očí nedostatek odpovědnosti za svůj život, pasivní a rezignovaný postoj, že nic nemůžu ovlivnit: „Jaký je člověk záleží na jeho minulosti… Lidské city jsou způsobeny vnějšími okolnostmi a člověk to nemůže ovlivnit…“. Objevuje se zde mnoho „musíš“, mnoho „nezbytností“, stejně jako nároky na druhé, apod. Alenka  Moment, kdy dostanete diagnózu...Pro někoho úleva, že našel pojmenování pro svoje těžkosti. Pro někoho jiného možná nálepka, díky které změní pohled na sebe a i ostatní na něj začnou pohlížet jinak.
Co pro mě znamenala diagnóza HPO a jak ji vnímám teď? Vidím sama sebe stále jako hraniční? To, jak jsem pohlížela na svou diagnózu, mělo svůj vývoj. Prošla jsem si několika fázemi, ve kterých se můj pohled na diagnózu proměňoval, což se pokusím shrnout v následujícím textu. Ještě, než dojdu k tomu momentu, kdy mi byla HPO diagnostikovaná, vrátím se v čase ještě o něco dál. Už v pubertě jsem cítila, že jsem nějakým způsobem jiná než ostatní. Nedokázala jsem to tehdy pojmenovat a vlastně doteď váhám, jak tu jinakost popsat, čím ji vysvětlit. Bylo to způsobeno těžkými problémy, se kterými jsem se v tak mladém věku potýkala? Byla jsem v něčem příliš vyspělá a v jiných věcech naopak nemohla dospět? Bylo to zkrátka o tom, že jsem měla jiné zájmy než mí vrstevníci, přemýšlela jsem nad životem jinak a ve svém věku až „příliš“ do hloubky? Měla jsem jiné osobnostní nastavení než většina, a proto pro mě bylo těžší potkat lidi, kteří by byli na stejné vlně? Byla jsem zkrátka vysoce citlivá? K vysoké citlivosti se ještě vrátím. Když už psychologie pojmenovává a „škatulkuje“ to, co je nějak „nezdravé“ nebo „patologické“, jsem upřímně moc ráda za to, že se čím dál víc dostává prostor i pro pojmenování vlastností a rysů, které mohou být naopak darem. Vysoká citlivost je skutečně dar, nejedná se o duševní onemocnění, ale o jiný způsob vnímání a zpracování informací, kterým se nyní i zabývají výzkumy. Díky vysoké citlivosti můžeme vnímat pocity intenzivněji, můžeme vše prožívat velmi hluboce, do hloubky nad věcmi přemýšlet. Více soucítit s ostatními. Vysoká citlivost s sebou nese i určitou kreativitu nebo umělecké sklony. Problém je však v tom, že se týká menšího procenta populace, společnost jako celek není vysoce citlivá. A myslím si, že spousta psychických poruch vzniká právě i díky střetu „příliš“ citlivých duší se zbytkem společnosti. S rodinou, která někdy neumí zacházet s projevy citlivého dítěte. Se školními kolektivy, ze kterých jsou děti, které jsou něčím odlišné, často vyloučeny. Se společností, která vidí sílu naopak v tom, nepřipouštět si pocity a neprojevovat je. Co je vlastně za škatulkou HPO? Nejsou hraničáři jen extrémně citlivé duše, které od mala nenacházeli potvrzení pro svoje pocity? Možná je HPO jen pojmenováním pro citlivé lidi, kteří od dětství zažívali mnohdy traumata a nepřijetí. A kombinace citlivosti a traumat podnítila vznik jejich problémů. Ale přestanu na chvíli filozofovat a vrátím se k sobě. Už v dospívání jsem se tedy cítila jiná, odmítaná, osamělá. Připadala jsem si jako z jiné planety, necítila jsem, že sem patřím, že mám na světě své místo. Provázela mě obrovská osamělost, pocity nepatřičnosti a hledání důvodů, proč tomu tak je. Hledání skupiny, kam bych mohla patřit, lidí, pro které by byla moji odlišnost naopak něco výjimečného nebo zajímavého. Hledání lidí, kteří by mě měli rádi. Poznala jsem spousty různých skupin, se kterými jsem se chtěla ztotožnit, ale skoro vždycky to dopadlo tak, že jsem zjistila, že tudy cesta nevede. Nejdřív jsem se chtěla ztotožňovat s určitou skupinovou identitou, ale pak si většinou uvědomila, že by to pro mě bylo spíš svazující. Nechtěla jsem, aby nějaká skupina definovala to, kým jsem, nechtěla jsem, aby mi někdo diktoval, jak mám myslet. Což se často dělo např. v různých duchovně zaměřených skupinách. A i když jsem si nakonec našla dobré kamarády, spíše to byli jednotlivci, pořád mi nějak chyběla ta skupina, kde bych se cítila jako doma. Zároveň jsem se dlouhé roky hodně trápila, pro svoje stavy neměla dostatečné pojmenování nebo „ospravedlnění“. Podle své rodiny jsem neměla žádný problém, a tak jsem se cítila provinile kvůli všemu tomu peklu, které jsem prožívala. Myslela jsem, že nemám právo na své pocity. Deprese ani úzkosti dostatečně nevysvětlovaly vše, co jsem prožívala. O diagnóze HPO jsem četla už na gymplu, ale tehdy jsem usoudila, že na mě nesedí. Podle literatury, kterou jsem tehdy četla, mi přišlo, že bych musela být nechtěné a odmítnuté dítě, musela bych se projevovat agresivně a střídat pocity lásky a nenávisti k druhým. Ne, tohle jsem nebyla já. Byla jsem „tichý hraničář“, který cítil nenávist spíše k sobě. Když už jsem střídala pohledy na druhé lidi, bylo to pro mě spíš v rovině „jsi nejlepší, nejvíc mi rozumíš“ nebo naopak „vůbec mě nechápeš, ale asi budu já ta špatná“. Tehdy jsem se našla více v závislé poruše osobnosti, která popisuje určité rysy, které na mě seděly, ale mohou souviset i s HPO. Ale pak přišla vejška a začala jsem se tématem HPO více zabývat. Nacházela jsem sama v sobě hraniční sklony, říkala to i odborníkům, ale ti mě nejdřív neslyšeli. Byla jsem pro ně příliš potichu, než aby mě viděli jako hraniční? Byla jsem pro ně příliš slušná, fungující a bezproblémová? Tehdy jsem si vlastně hodně přála, aby někdo uznal moji diagnózu. Aby alespoň odborníci uznali, jak moc trpím, jak moc špatné to se mnou je. Aby se někdo staral, abych dostala péči. Abych dostala potvrzení toho, že si problémy nevymýšlím. Že nejsem špatná ani neschopná, ale mám skutečný problém. A tak jsem to eFko nakonec dostala. Cítila jsem úlevu a byla za diagnózu vlastně ráda. Na jednu stranu pro mě byla vysvětlením mých problémů, vodítkem, díky kterému jsem na sobě mohla pracovat. Na druhou stranu jsem tehdy byla až příliš „zaseklá“ v určitém rezignovaném postoji. A tu diagnózu jsem vnímala i jako důvod, proč mi vlastně nemůže být dobře. Začala jsem se s diagnózou až příliš ztotožňovat. Na jednu stranu mi poskytla vědomí, že nejsem sama, kdo prožívá takovým šíleným způsobem. Našla jsem díky ní spřízněné duše, se kterými mě nespojují pouze podobné problémy, ale podobný způsob prožívání a podobné zájmy. Ale tehdy jsem se chtěla za každou cenu ztotožnit i s lidmi, kteří měli alespoň tehdy úplně jinou cestu. A já jsem to nevnímala. Ztotožňovala jsem se i s chováním, které nebylo úplně moje, nebyla jsem to já. Zažívala jsem možná určitý stav svobody, kdy jsem si konečně dovolila jednat někdy nevhodně, dávat emoce víc najevo navenek. Ale dělala jsem i další věci, které mi ubližovaly. Byla jsem více sebedestruktivní, více impulzivní, častěji jsem pila, zneužívala léky, nechala si ubližovat. Část mě si říkala, že to je vlastně v pohodě, když mám tuhle diagnózu. Ztotožňovala jsem se s problémovým člověkem, s těžkým případem, kterému jen tak něco nepomůže. Asi jsem to potřebovala, protože většinu života jsem musela hrát, jak jsem šťastná a spokojená, že mě nic netrápí. Ale zároveň to bylo dost nebezpečné a nezodpovědné, hlavně k sobě. Později, když nastal v mém životě velký obrat k lepšímu, právě i díky událostem, které dopadly málem tragicky, jsem se přestala s diagnózou ztotožňovat. V tomto období jsem ji vlastně spíš odmítala. Byla jsem hrdá na to, jak moc jsem se posunula a že HPO už není mým hlavním problémem, jak mi bylo řečeno i na terapii. Nacházela jsem se v jiných skupinách než mezi lidmi s HPO. Ale nelze úplně odmítat něco, co bylo a stále je nějakým způsobem mojí součástí, odmítat část svého příběhu. A jak to vnímám teď? Součástí mojí práce je mluvit otevřeně o svém příběhu, o duševní nemoci a zotavení. Zároveň souzním s přístupy, které využíváme právě i u nás v práci s lidmi s duševním onemocněním. Diagnóza by neměla být nálepkou, která předurčuje život člověka. Nikdo z odborníků by neměl člověku vnucovat, že se nemůže zotavit, nemůže dosáhnout svých cílů, nemůže dělat, co ho baví, jen proto, že má nějakou nálepku. Diagnóza má někdy obrovskou moc a člověk, který ji dostane, se někdy ztotožní se stigmatem této diagnózy, ztotožní se s tím, co mu vnucují někteří odborníci, ztotožní se s pohledem svých známých na duševní onemocnění, s pohledem společnosti. Přestane vidět sám sebe jako člověka, který je stejně hodnotný jako ostatní, který má stejné možnosti a silné stránky jako kdokoliv jiný. Někdy přestane i doufat, že se zotaví. Žádná nálepka by neměla mít takovou moc. Diagnóza by měla člověku pouze pomáhat – v tom, že není se svým problémem sám, v tom, že ví, na čem může pracovat, má o co se opřít. Může vyhledat terapii, která se na jeho problém specializuje. Diagnóza ale nemůže definovat život člověka! Takže momentálně pro mě obecně žádné diagnózy nejsou důležité. Důležitější než čistě medicínský nebo psychologický pohled je vidět za diagnózy, individualitu každého člověka. Není nikde psáno, že se z HPO nedá úplně vyléčit (ve smyslu, že už člověk nebude splňovat kritéria diagnózy, naopak jsou výzkumy potvrzující, že to možné je). Není nikde psáno, jak dlouho a jakým způsobem na sobě člověk musí pracovat, aby se cítil zdravý/zotavený/spokojený… Žádná diagnóza nepředurčuje to, jaký bude mít člověk život. Takže milí hraničáři, můžete být tím, kým chcete být, můžete být šťastní a spokojení. Žádná nálepka není reálnou překážkou v tom, abyste dosáhli svých cílů, mohli dělat vysněnou práci nebo mít rodinu. Každý jste jedinečný člověk, se spoustou předností a potenciálu, i potenciálu se zotavit. Cestu k zotavení máte každý v sobě a je vždy jedinečná, objevujte ji, navzájem se inspirujte, ale nenechte si ji vymluvit. Pokud bych měla říct, jestli mám pořád reálně tuhle diagnózu: ne, nemám. Ale vlastně je mi už i jedno, jak to vidí který odborník, co mám nebo nemám v papírech. Občas přemýšlím nad tím, jak mluvit sama o sobě: jestli jako o hraničáři nebo o někom, kdo je zdravý. Za HPO se však nestydím a určité rysy vnímám stále jako svou součást, která mi už neubližuje, ale pomáhá (třeba ta vysoká citlivost). Takže jsem si vytvořila novou „škatulku“: zotavený hraničář 😊 Jediné, co jsem v článku více neupřesňovala, je rozdíl mezi vyléčením a zotavením. V článku na téma zotavení vysvětluji, co znamená ten pojem pro mě. Vyléčení je spíše lékařský pojem, nepřítomnost nemoci, tedy v tomhle případě nepřítomnost příznaků HPO. Zotavení je dlouhodobý hluboký proces a vývoj, cesta každého člověka s duševními problémy s naplněnému a spokojenému životu. Zotavení pro mě znamená osobnostní rozvoj, práci na sobě, která nemá jasně ohraničený konec, vždyť člověk se vyvíjí a roste celý život. Když však říkám, že jsem zotavená, znamená to pro mě životní spokojenost, naplnění v práci a ve vztazích. Neznamená to, že už nikdy nebudu mít krizi nebo problém, ale že mám v sobě vybudovanou určitou vnitřní stabilitu a zdroje, ze kterých můžu v těžších obdobích čerpat. Zotavení nemusí znamenat nepřítomnost nemoci, ale kvalitní život i přes určitá omezení způsobená nemocí. Ale pro mě osobně zotavení znamená i to, že už nezažívám to zdánlivě nekonečné utrpení způsobené příznaky HPO, tedy i to, že na mě diagnóza jako taková už příliš nesedí. *Alenka Deprese toho hodně "nakecá". Nevěřte tomu, co deprese říká, ale ani ji nepodceňujte!  Deprese znamená naprosto zkreslené vnímání sebe sama Deprese patří mezi problémy, se kterými se potýká mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti. V kombinaci s nedostatečným pocitem vlastní hodnoty celkově, sebedestruktivními sklony, pocity méněcennosti a sebenenávisti, může deprese udělat ze života peklo. Co se honí hlavou člověku s depresí, jak se cítí? Deprese vám našeptává spoustu lží o sobě – lži, kterým věříte. Věříte, že jste ten nejhorší člověk na světě, který nemá žádnou hodnotu, že by bylo lidem lépe bez vás. Depresí jsem trpěla dlouhé roky. S odstupem nyní mohu popsat několik lží, kterým jsem věřila. Nyní vidím jejich absurdnost. Pomohlo mi, když jsem místo depresi naslouchala těm, kdo mě mají rádi, lidem na skupinové terapii, terapeutům – tedy všem, kdo mě viděli jinak. Tímto způsobem jsem i já začala měnit pohled na sebe. 1. Jsi ošklivá Hraničáři jsou často perfekcionisté, podceňují se, jsou na sebe tvrdí. Když jsem byla v zajetí deprese, připadala jsem si často zkrátka „celá špatná“. Své nedokonalosti jsem viděla jako pod lupou. Připadala jsem si špatná, protože nejsem dokonalá, proto, že nejsem jako všichni, ale odlišuju se. Znám mnoho hraničářů (a především hraničářek), které jsou na sebe přísné, co se týče vzhledu. Hodnotí se jako ošklivé nebo tlusté, mají sklon k poruchám příjmu potravy, chtějí dosáhnout vysněného ideálu dokonalosti a myslí si, že jinak se sebou nemohou být spokojené, nenajdou si partnera, nikdo je nebude mít rád... Všechny moje kamarádky, které samy sebe díky HPO a depresi vidí zkresleně a tvrdí o sobě, že jsou ošklivé, jsou z mého pohledu hezké. Nemusí mít postavu jako modelky, mohou mít nadváhu, nezapadají do „ideálu“ krásy, který nám cpou média, ale jsou své a krásné takové, jaké jsou. Sama jsem se také cítila kolikrát ošklivá, zvlášť když jsem vlivem deprese neměla ani sílu se upravit, umýt si vlasy nebo jakkoliv řešit své oblečení. Cítila jsem se ošklivá i tehdy, když mi to lidi kolem mě vyvraceli, byl o mě zájem, když mi to evidentně velmi slušelo. Deprese nám může říkat „Musíš vypadat takhle, abys byla krásná“. Omyl. Nemusíme vypadat jinak ani být nikdo jiný. Jediné co musíme je přijmout se a mít se rádi takový, jací jsme. Pracovat na sebepřijetí, které nepřijde ze dne na den. Jsem přesvědčená, že líbit se může člověk s každým typem postavy a osobně mám jiný pohled na krásu než je dnes „ideál“. Krásu vidím v originalitě, odlišnosti, přirozenosti a celkovém vyzařování člověka. Každý člověk může být hezký, i když třeba ne pro všechny. Pokud tohle čte někdo, kdo má podobné myšlenky, vězte, je to lež. 2. Jsi hloupá, zlá, horší než ostatní lidi Deprese toho hodně nakecá. Zkazíte zkoušku – a hned jste hloupí. Udělali jste v životě pár chyb a někomu ublížili – jste zlí. Typické je srovnávání se se všemi - zde bych opět zdůraznila totéž, co jsem popsala výše. Každý jsme originál se svými přednostmi a chybami, se svými talenty a schopnostmi. Nikdo není dokonalý a nemusí vědět a umět všechno, být jako někdo jiný. Moje hraniční deprese spočívala v tom, že jsem se cítila horší než ostatní, že se nevyrovnám nikomu, koho znám. Ne, nebyla to pravda. Pomáhá odstup a uvědomění, že i druzí mají své problémy, chyby, i ten nejúspěšnější člověk je víc než tvář, kterou ukazuje okolí. Často mi skutečně pomohla zpětná vazba od ostatních. Zatímco jsem sama sebe viděla jako špatnou a neschopnou, ostatní na mě oceňovali mnoho vlastností. Může vás dokonce překvapit, že ti, se kterými se srovnáváte, se srovnávají s vámi a chtějí být jako vy. Deprese znamená naprosto zkreslené vnímání sebe sama. Lži, které mohou postupně utichat, když si je ověřujeme. 3. Nikdo tě nemá rád. A pokud někdo přece jen má, drž se od něj dál Depresivní hraničář často od sebe odhání lidi. Nevěří, že druzí skutečně mají zájem o kontakt s ním, že ho mají rádi, že ho jeho partner miluje. „Mám tě rád,“ řekl mi blízký člověk. „Ale co když lže? Nebo co když to říká jenom ze soucitu?“ našeptávala deprese. Osobně jsem většinou věřila, že mě mají rádi ti, které jsem znala dlouho a dobře. Ti, u kterých jsem se mnohokrát mohla přesvědčit o tom, že tady jsou pro mě a jejich náklonnost je upřímná. Měla jsem problém spíš s lidmi, kteří se se mnou chtěli seznámit, které jsem znala krátce – u nových lidí našeptávala deprese o sto šest. V nejtěžších obdobích jsem měla tendenci se izolovat, protože jsem byla přesvědčená, že jinak ostatním ublížím. Že na mě musí být deprese poznat na první pohled, vyzařuju něco negativního, čím mohu ublížit každému, s kým přijdu do styku. Lež. Lidem, kterým na vás záleží, neubližuje vaše přítomnost, může jim ublížit naopak spíš to, když se izolujete. Mohou mít strach, když se jim neozvete, jestli je vše v pořádku. Skutečné přátele neotravují vaše problémy a nepřestanou vás mít rádi kvůli depresi. 4. Nikdy nebudeš mít partnera, rodinu, práci, o kterou stojíš (atd…) „Jsem přesvědčená, že nebudu mít stabilní vztah a rodinu. To je něco, co není pro mě,“ říkala jsem jednou psychiatričce. „Ale budete. Vsadíme se?“ odpověděla tehdy. Nyní mám stabilní vztah a věřím tomu, že jednou budu mít i rodinu (zatím to není priorita). Šťastný vztah a rodina není něco, co je pro hraničáře „zapovězené“ – jak jim deprese může našeptávat. Co se týče práce a studia, ze začátku VŠ jsem se podceňovala. Deprese nechtěla připustit jinou variantu, než že jsem oproti všem svým spolužákům neschopná, špatná, nezvládnu dokončit školu a nikdy se nedostanu ke své vysněné práci. Lež. Nyní jsem v posledním ročníku magisterského studia, školu určitě nějak doklepu. Co se týče práce v oboru, jsem víc než spokojená. 5. Všem by bylo bez tebe lépe Lež, která může vést až k pokusu o sebevraždu. Pokud to čte někdo, koho deprese dohnala až k takovým myšlenkám – není to pravda! Svěřte se někomu blízkému, vyhledejte pomoc! Pro blízké nebo známé hraničáře nebo člověka v depresi, který takové myšlenky vysloví – nepodceňujte to, nikdo takhle nemluví jen tak! Jedná se o závažný problém a váš blízký potřebuje pomoc. Doufám, že tento článek bude užitečný právě i těm, kteří sami depresi neznají, ale trpí jí někdo z jejich blízkých. Tyhle všechny lži byly dlouho mojí součástí. Od svých blízkých jsem často potřebovala ujištění, že to tak není, slyšet od nich ocenění. Dlouho jsem se neuměla sama ocenit, sama pochválit, sama sebe přesvědčit, že jsem dost dobrá. To, co je zdravému člověku dáno automaticky, si hraničář musí často dlouho vybudovávat. Abych sama v sobě zvnitřnila tu část, která o sebe pečuje, má se ráda a dokáže se ocenit, potřebovala jsem nejen terapii, ale i celkově podpůrné prostředí. Důležitou část mého zotavení představují i přátelé, kteří za mnou vždy stáli, snažili se mi porozumět. Nebyla jsem pro ně nemocí, ale přese všechny mé stavy a projevy za tím vždycky viděli mě – připomínali mi, že mě vidí, připomínali mi, kdo jsem a že skutečně nejsem špatná. *Alena
|
RSS Feed
