„Pro mě ta práce má smysl a baví mě. Často jsou to lidi chytrý, šikovný, je s nima fajn komunikace. Mýty o HPO vznikají často vzájemným nepochopením mezi klientem a pracovníkem,“ říká Renata Tumlířová BA, psychoterapeutka a ředitelka organizace Kaleidoskop.  Jak ses dostala k práci s hraničáři? Studovala jsem v Americe psychologii a dělala jsem na menší úvazek v soukromé léčebně, která byla zaměřená na dvě cílové skupiny. Jedna byla trauma a druhá poruchy příjmu potravy. Hodně velký procento z těch lidí mělo poruchu osobnosti, zejména emočně nestabilní. V tu dobu jsem neměla žádnou preferenci, co budu jednou opravdu dělat, ale ta práce mě bavila, měla jsem pocit, že ty lidi se zlepšují, neměla jsem tam ani žádný otazníky, jestli s nimi jde nebo nejde pracovat. Asi jsi ani nezažila to stigma, když jsi studovala v Americe? To ne, myslím, že tam jsou taky občas takový frustrace, že ta práce je těžká a že to nejde, ale není to něco dominantního. Takže jsem nebyla nastavená na to, že ta práce nejde. Bavilo mě to, viděla jsem, že se ty lidi posouvají. Co jsem ale taky zažila a bylo pro mě pak užitečný, že tam hodně docházelo k relapsům. Ty lidi šli hodně nahoru, tehdy tam byli hospitalizovaní třeba několik měsíců. A v momentě, když se začalo mluvit o propuštění, ten klient se zhoršil. Po studiu jsem se vrátila do Čech a po několika zaměstnáních jsem zakotvila v Domě na půl cesty, kde byli mladí s těžkým rodinným zázemím nebo z ústavní péče, a občas tam někdo měl minimálně rysy poruchy osobnosti. S ním bylo v tom formátu Domu na půl cesty náročnější pracovat, ta služba nebyla připravená na to, že se tam třeba někdo řeže. A přišlo mi fajn vymyslet něco, co by pomáhalo. Rozčilovalo mě, že v léčebnách sedí roky mladý lidi, který dle mě mají potenciál žít normální životy. Ale tím, že dostanou léky a bez intenzivnější terapie půjdou ven a budou se opět cítit opuštěný a zoufalí… A zase skončí v léčebně, tím se to nezlepší, je třeba nějaká dlouhodobá systematická práce. Takže jsem se tím začala víc zabývat. A právě v ten moment už přišla ta myšlenka: uděláme soukromou léčebnu pro ty, ani jsem to nenazývala poruchou osobnosti, pro tyhle mladý lidi, co sedí v těch léčebnách a nikdo neví, co s nima, potřebujou se naučit nějaký dovednosti, potřebujou dlouhodobou podporu, nějaký místo, kam patří… Ale jak to zařídit, když je budeme vypouštět do toho světa, aby se hned nevraceli? Jestli existuje nějaký lepší model než ten zdravotnický, hierarchický, kdy pan psychiatr je ten nejvyšší, pod ním psychologové a ti poskytují péči a o pacientovi výrazně rozhodují. Jinej model jsem ani neznala, ale přemýšlela jsem, že není úplně nejlepší. Vydala jsem se tedy do Anglie, hledala jsem předtím všechny možný přístupy a objevila jsem komunity pro lidi s poruchou osobnosti. V Anglii v tý době, to byl rok 2005, bylo snad třicet komunit, pobytových. Říkala jsem si: jo, to chci vidět na živo, jak tohle funguje. A jela jsem do Hendersonu v Anglii na tři týdny a úplně jsem se tam zamilovala do komunity. Já jsem tam viděla lidi, který dokážou fungovat, klienty, který tam bydlí, fungujou, vzájemně se podporujou, přebírají zodpovědnost a rostou. A přišlo mi to jako velmi dobrej model. A tak jsem přitáhla sem do ČR jejich systém práce. Ale oni tam zároveň hodně používali dramaterapii a arteterapii, kterou já moc neumím. Takže my jsme měli komunitní systém, režim s jejich pravidlama a klientskou i týmovou hierarchií, ale ten vnitřek byl trochu nakombinovanej z Ameriky. Takže ta denní náplň byla taková, jak jsem to považovala za důležitý, ať mají skupinovou terapii, ať mají psychoedukační skupiny… Takže takhle to vzniklo. A ještě jsem v tu dobu měla kamarádku, která uměla psát projekty, takže já jsem pořád poletovala, že mám tyhle nápady, a ona přišla s tou praktickou stránkou, jak to sepíšem. Napsaly jsme na Evropský fondy a dostaly na dva roky finance. A tak to začalo. A kdybys mohla povědět celkově něco o komunitě, DBT centru a celkově o DBT – v čem může být užitečný pro lidi s HPO? Pro mě je komunita místo, kam ty lidi můžou přijít, být tam poměrně dlouhou dobu, u nás je to rok až rok a půl, což je dost dlouhá doba na to, aby mohli osobnostně růst a opravdu měnit věci od základu. Pro mě DBT je skvělý, i třeba tady DBT centrum. Ale DBT je dobrý pro ty, kteří se učí zacházet se specifickýma situacema ve svým životě nebo s konkrétníma potížema, který se týkají jejich poruchy (nemám teda úplně ráda to slovo porucha…). Učí se zvládat projevy poruchy osobnosti, učí se dovednosti, jak nakládat se situacemi, které jsou pro ně náročné, a ideálně, postupně se mění i jejich postoj k životu, utrpení, vztahům… Komunita je místo, kam člověk přijde, žije tam s lidma, který si vzájemně víc rozumí, protože sdílí podobný potíže. Komunita je dělaná tak, aby tam každý člověk našel svý místo ve skupině lidí, byl užitečný. Každý je tam potřeba, každý tam přináší něco, co umí. Není celá ta osobnost nemocná, naopak většina osobnosti je docela funkční. A na tom se dá stavět, ty lidi tam žijou každodenní život, přináší tam ty silný stránky. A zároveň se tam začnou projevovat i ty jejich každodenní problémy. A na tom se dá v podpůrným prostředí pracovat. Mohou o tom mluvit, více to pochopit, něco změnit, třeba i díky DBT. Pro ty, kteří komunitu dotáhnou, je to, že zažijou, že někam patří, že nejsou úplný ničemové, ale naopak něco zvládají a někdo to dokáže ocenit – postavení toho základu, že nejsem celá špatná a nemožná, to je i dle klientů největší přínos komunity. To je ten základ, který klienti nedostanou často v rodině, takže chce asi víc času, aby ho člověk vybudoval… Přesně tak, oni to tam zažijou, že i když něco zvorali, ostatní nad nimi nelámou hůl, začnou víc rozumět vztahům, sobě, prakticky komunitě něco dávají a ta komunita to oceňuje. Dochází tam často k tomu rodinnýmu základu – někam patřím, někdo mě může mít rád, svět není jenom nehostinný místo, do kterýho nebudu nikdy patřit, nikomu nebudu moct věřit… Zažijou tam, že můžou věřit a nejsou spáleni, že patří a jsou užitečný, tohle je to nejcennější na komunitě. Všechno ostatní je takovej krásnej přídavek – že se naučí nový věci, že se naučí zacházet s krizema… Jsou odborníci, kteří se spíš vyhýbají práci s lidma s HPO, tvrdí, že se nemůžou zotavit a nedá se s nima pracovat. Ty ale pracuješ dlouho s lidma s touhle diagnózou a vypadá to, že v tom pořád vidíš smysl. Co tě na práci s hraničáři nejvíc baví a naplňuje? Pro mě je to naopak velmi nadějná práce. Klienti jsou často lidi, který přicházej ve velký bolesti, to zoufalství je hodně hluboký. A já můžu být v práci svědkem toho, že dojdou postupně k tomu, že život má cenu, že se mohou zapojit do života a do světa, že můžou mít vztahy, pracovat, být jako ostatní. A opakovaně se nám to tam děje. I já jsem měla někdy u někoho pochybnosti. A pak ten člověk po roce a půl odchází a je úplně jinej… A přijde se za pár let ukázat a má dítě a partnera. A člověk by s nima šel na kafe jako rovnej s rovným. Tohle zažívám v práci opakovaně a hodně mě to dobíjí. Pro mě ta práce má smysl a baví mě. Často jsou to lidi chytrý, šikovný, je s nima fajn komunikace. To je super, že to vnímáš takhle, doufám, že si to přečte třeba někdo, kdo má zatím opačný postoj a ovlivní ho to… Myslím, že bez vztahu to nejde. Práce s touhle klientelou je o tom, navázat dobrej vztah, kdy oba jste ochotní investovat do změny. Někdy máme pocit, že ten druhej se nesnaží, ale já se to snažím vidět tak, že ten člověk se obvykle trápí a ta situace, kterou má teď, mu nevyhovuje. A dělá s tou situací, co může, nás to může rozčilovat a nelíbit se nám to, ale když se dostaneme k tomu, že chce to samý, aby mu bylo v životě dobře, tak se dá najít společná řeč a společná cesta. Někdy je to těžší a někdy to jde poměrně dobře. A někdy je to opravdu trochu boj, hledání, jeden krok dopředu a dva zpátky a člověk pochybuje, že to půjde, ale chce to se ukotvovat v tom, že ten druhej taky něco chce a po něčem touží. A že dělá, co může. A to mně vždycky pomáhá se z toho vybabrat. Tohle už vlastně navazuje na další téma, které by mě zajímalo – co bys doporučila odborníkům, kteří pracují s lidma s HPO, ale mají pocit, že to nezvládají nebo že to nemá cenu? Třeba sociálním pracovníkům, pro které jsi dělala kurz… V tomhle hodně pomáhá DBT. I v přijetí toho faktu, že klient se chce změnit, ale nemá k tomu dostatek zdrojů, dovedností, potýká se s překážkama, který brání změně. Když děláme prevenci relapsu, mapujeme, co se konkrétně dělo v situaci, když se člověk neřídil naší dohodou nebo předsevzetím a nepodařilo se mu zvládnout určitou náročnou situaci. V DBT je to řetězová analýza. Opravdu se podívat na to, co se děje, co se doopravdy stalo, co ten člověk zkoušel, proč to nešlo – neumí to nebo tam byly nějaké překážky? Je dobré si celou situaci opakovaně podrobně mapovat, abyste nedělali dokola tu stejnou chybu. Hledat společné řešení, malé kroky. Důležité je nechytit se do toho cyklu, že já ze sebe šťavím maximum doporučení a klient mi akorát říká: „no jo, ale…“. Anebo příště přijde s tím, že stejně nic z toho nefunguje. Takže hodně se pídit po tom, proč to nefunguje, co se děje, jak to ten klient prožívá. A často se tam najde odpověď; někdy to může být i to, že nemáte stejnej cíl. Že pro něj není tak důležitý to, na čem pracujete. Je to o tom dopodrobna si mapovat, co se v těch situacích děje. A když už dojdete k nějakýmu závěru, že něco se stane příště jinak, tak pokud to to nestalo, neodmávnout to tím, že je to blbý řešení nebo se klient nesnaží. Ale podívat se, co se tam konkrétně stalo, kdy ten klient nezafungoval. A zároveň si všímat toho, kdy zafungoval, kdy udělal něco dobře, třeba se sebepoškodil o hodinu později, protože do tý doby zkusil pět věcí, který nezafungovaly stoprocentně, ale oddálily to… Umět se nad tím zastavit a vyhodnotit i tuhle část. A v ten moment je terapie úspěšná, jdeme dál, je to proces růstu. Tohle je důležitý a dá se z toho čerpat povzbuzení pro obě strany. A jak vidíš situaci tady v ČR co se týče sociálních služeb, psychoterapie, CDZtek (atd.) pro lidi s HPO? V čem vidíš nedostatky, co by se dalo zlepšit a jak? Obecně mám spíš dobrý pocit. Ne z toho, že je všechno skvělý, ale že to jde dobrým směrem. My když jsme začínali v roce 2005, tak jsem cítila, že to postavení lidí s PO je, že s nimi nikdo nechce pracovat, že jejich potenciál pro změnu je velmi malý a že je nelze dávat do skupiny. A že my, kdo jsme se o to chtěli pokoušet, jsme se museli zbláznit. A dneska se ten postoj u mnoha lidí mění. Je tam ochota hledat nový způsoby, zkoušet nový typy terapií, přijde mi, že tohle se hodně posunulo. Hodně lidí chce otvírat programy pro lidi s PO, takže to nastavení jde dobrým směrem. Znám mladý lidi, kteří vycházejí ze škol a chtějí dělat s lidma s PO. Nejdou do toho s nastavením, že jsou to příšerný lidi, kterým nejde pomoct, ale naopak s tím: ty mě zajímají, s těma chci dělat… Takže myslím si, že bude líp a líp. Potíž jsou zdroje, který do toho jdou, jsou omezený, služeb je málo. A člověk, který má PO, potřebuje minimálně individuální terapii jednou týdně… A ještě často na pojišťovnu… Přesně, často nemají zdroje, takže potřebujou terapii a ideálně k tomu něco jako DBT, kde se učí zacházet s konkrétníma věcma v životě, s konkrétníma potížema. Jak řešit krizi, jak se vyznat v sobě. To může být i dynamická skupina, ale stejně k tomu mám ráda to DBT, který dodává konkrétní věci, co můžu dělat v určitý situaci. A k tomu stabilního individuálního terapeuta, který klienta provádí tím procesem, a když má propad, je tam nějaký základní vztah. A myslím si, že tohle je v současnosti pro většinu lidí nedostupný. Nemají peníze, je omezený počet terapeutů, kteří jsou ochotní s těma klientama pracovat. Takže tohle vidím jako hlavní potíže, pomoci je málo. A další krok by byla intenzivní práce s dětma na školách. S tím úplně souhlasím, říkám si, že kdyby se nějaký techniky z DBT nebo něco na ten způsob učily už na základkách nebo kdyby byl předmět vyloženě zaměřený na duševní zdraví... Myslím, že děti by se takhle naučily se sebou pracovat a ubylo by dětí a dospívajících, který se řežou, opíjí nebo experimentují s drogama… Tyhle problémy se ve věku dospívání hodně rozvíjí a děti často nemají šanci naučit se zacházet s pocity jinak. Zvlášť když to mají třeba těžký v rodině a nikdo je nenaučí zdravě zacházet s pocity… Naši klienti nemají ani tolik společný příšerný rodinný zázemí, o někoho pečovali moc, o někoho málo, někdo byl týranej, ty zázemí jsou různý. Ale konstanta je tam šikana, oběti šikany a problémy, který se projevovaly celou školní docházku. Nikdo to neřešil nebo to řešili, ale ne úplně dobře. Třeba individuálním plánem, máme x klientů, kteří střední školu studovali na individuálním plánu, do školy vůbec nechodili, jen na přezkoušení. Takový člověk místo, aby se dostával do kolektivu a mezi děti, do normálního života, tak se vyčleňuje na nějakou speciální kolej toho, co nefunguje, kterýmu všichni vychází vstříc, aby vůbec přežil. Ale výsledek je ten, že pak v osmnácti tyhle výhody přestanou. A ten člověk je naprosto nepoužitelnej pro tenhle svět, nemá základní dovednosti, jak zvládat stres, úzkosti, vztahy, každodenní situace. Líbil by se mi na školách speciálně vzdělanej člověk, který by se těmto dětem věnoval. Učil je něco ala techniky DBT, ale nemusí to být jen DBT. Komunikační dovednosti, schopnost pracovat se stresem, s úzkostí, trochu víc rozumět vlastním emocím… V Anglii teď začínají s všímavostí na školách, dokonce to snad zavedli jako předmět a má to výsledky… U nás nemusí být taková revoluce, že se zavede povinný předmět, ale vytipovávat děti, které nezvládají a posílat je do speciální skupiny, kde se to s nimi bude řešit, probírat, nacvičovat… Sehnat péči pro děcka s problémy je těžké. Programů je málo. Individuální psychoterapie je dobrá, ale nestačí…Děcka se potřebujou vyvíjet v dětský skupině. A když z kolektivu vypadnou a chodí si povídat k psychologovi… Kde získají pocit toho přijetí, že někam patří? Jo, dospělák je přijme, to je skvělý, ale že mě přijímá moje parta, ta identita, že jsem schopnej někam patřit, že nejsem z Marsu, ale jsem člověk jako každej jinej, to dostávají v sociální skupině. Skupinový programy pro děti strašně chybí. Takže otevřít skupinu, kde se bude učit komunikovat, postavit se za sebe a zvládat vztahy, to by se mělo učit. A myslím, že by bylo míň problémů, zneužívání drog, sebepoškozování, šikana, partičky, tohle všechno by se dalo snížit… Takže tohle je další krok, který by se měl podniknout, na to nemám kapacitu, ale kdybych byla mladá, volila bych teď takovou kariéru, protože ta prevence by byla skvělá… Takže získejte nějaký mladý duše, který mají chuť a energii tohle dělat a bude méně lidí, který budou potřebovat komunity… Chtělo by to i programy pro učitele, třeba už na základních školách… Rozpoznat, když se něco děje, podpořit a odeslat na správný místa by měl každý učitel umět. A pak právě mít odborníka, který už s těma děckama umí kvalifikovaně pracovat. Všímám si toho, že jak se o HPO učí na některých školách, je to často výčet příznaků, ale často v to vzdělávání zatím chybí, dostat se k podstatě a k tomu, čím se lidi s určitým problémem skutečně trápí. Kdybys měla hodně stručně popsat, čím si tví klienti procházejí, co skutečně prožívají a co je trápí, co by to bylo? Strašně důležitý je, abychom ty lidi neházeli do škatulek a kategorií, důležitý je, vydat se s tím člověkem na cestu, jak to má on. Ale co mi tam přijde podstatný u lidí s HPO, je hluboký nepřijetí sebe sama. Takový to lidový „já se nemám rád“. To mně přijde jako jedna ze základních věcí. A obrovská obava, že ostatní mě nemají rádi. A když už uvěřím, že mě někdo má rád, tak obrovská potřeba toho člověka mít a obava, že ho ztratím… Tohle už zní lidsky, ale když si čteš vyloženě dg. kritéria, tak vlastně nevíš, co je za tím… Přemýšlím, jak by se to dalo udělat u diagnostických kritérií, přemýšlím, jak je popsaná třeba i schizofrenie, tak to taky neodpovídá tomu, jaký ty jeho bludy jsou a proč tam jsou. Myslím, že každý dobrý terapeut se musí kultivovat. Pokud člověku chci pomoct, musím mu porozumět, to je jedinej způsob, jak se s ním vydat na cestu, která vede z toho ven… Přes diagnostický kritéria to nepůjde. Setkala ses se stigmatizací lidí s HPO? Jaký má na člověka vliv a dopad? Když máš hraniční poruchu, přístup ke všemu je horší, pokud to sděluješ… Psychiatři neberou. Psychoterapeuti neberou… Sociální služby neberou… Máš pravdu, nejvíc sociální služby neberou. V tomto ohledu se s tím setkávám. I sama sebe jsem při tom načapala. Volám někam, že potřebuju, aby si vzali klienta do péče, a říkám: „ale má poruchu osobnosti“. Už čekám, že ty klienty odmítnou. Jsem na to už podprahově připravená, že říkám „ale má poruchu osobnosti… ale je dobrej“. A začnu je přesvědčovat… „není to, co jste si okamžitě vybavil, je vlastně funkční, spolupracuje“ a tak dále. Takže setkáváme se s tím hodně, i já takhle funguju a někdy si to ani neuvědomuju. A setkala ses s tím, že k tobě přišel klient, který byl zničenej z toho, že ho všude odmítají nebo z toho, jak se k němu chovají? Mám pocit, že když se ten člověk už tak nemá rád, potřebuje zapracovat na sebeúctě a třeba deset odborníků za sebou ho odmítne, tak tím spíš se sebestigmatizuje. A třeba už po tom všem pomoc nevyhledá... Taky jsem se s tím setkala. Ne vždy je to takhle pojmenovaný, ale velmi častý je: „Vy mě stejně taky nepřijmete nebo vyhodíte, protože se mi to stalo už stopadesátkrát jinde a tady to nebude jiný.“ Myslím, že pokud k odmítnutí dojde, mělo by to být na základě konkrétního jednání toho klienta a mělo by mu to být vysvětleno. Často jsou klienti odmítání jen na základě diagnózy. Diagnóza hraniční poruchy je stigmatizující. Nese sebou konotaci problémů, řadu mýtů… Bohužel, když klienta odmítnu na základě diagnózy, tak nepřímo předávám informaci, že je na něm něco nepřijatelného. Je to složitá otázka. Někteří terapeuti opravdu lépe pracují s jinou klientelou a odmítají, protože vědí, že by neposkytli tu nejlepší možnou péči. Každý máme typy klientů, se kterými se nám pracuje hůř, nemusí to být jen předsudek, ale i třeba nedostatek zkušeností s určitým typem klientů. Pro někoho je zase třeba těžké pracovat s někým, kdo se opakovaně ohrožuje na životě. Myslím, že ve všech těchto situacích je důležité to krátce vysvětlit a poskytnout kontakt na někoho, kdo pomoci může. Jeden z mýtů je, že lidi s HPO vědomě manipulují a chtějí tak druhým ublížit. Kvůli těm mýtům se někteří odborníci obávají pracovat s hraničáři. Dalším mýtem bývá třeba agresivita lidí s HPO. Jak vidíš tyhle mýty, proč vznikají? Jádrem toho je vzájemný nepochopení. Slovo manipulace nemám ráda. Je to takový flastr, který neodpovídá tomu, co se děje. Někdy se děje to, že klient v nějakým intenzivním emočním rozpoložení prezentuje, co se mu děje a nevnímá v tu chvíli okolí. Já teď trpím, mně je zle, já to asi nepřežiju… Tohle opravdu hluboce zažívá. A něco pouští ven typu: „Když se mnou nestrávíš večer, tak já asi umřu“. Klient mluví o svý zkušenosti, takhle to cítí. A vůbec neslyší, co dopadlo k tomu druhýmu do klína. Ten druhý, který je u sebe, slyší: on mě vydírá. Ten klient to tak v tu chvíli vůbec nevidí, jen sděluje, jak se cítí a chce pochopit, jak je mu hrozně. Děje se nám to i v komunitě. Obě strany mají určitou validitu, je třeba se v tom potkat, propojit. Většinou je cesta, jak se v tom dohodnout. Když klientovi řekneme, že na nás dopadá tahle část, kouká na nás a řekne, že to tak nemyslel. Takže to není cílený a účelový, je to hlavně zoufalý. Takže je třeba to komunikovat, nevzít jen to, jak to na mě teď působí. Když se mi stane, že jsem rozčílená na klienta, pomůže mi podívat se na to jeho očima. Když se do něj vžiju, dovedu si představit, že tohle říkám. A že chci pochopení a společný přemýšlení, co budu dělat. S lidma s HPO je to někdy na dřeň, je to někdy otázka života a smrti. A to nás děsí. A to zvyšuje pravděpodobnost našeho vzájemnýho neporozumění. Dalším mýtem je to, že jsou lidi s HPO agresivní. Já to tak ale nevnímám, myslím, že většina z nich spíš ubližují sobě. A když už projeví navenek vztek, je to v situaci, kdy cítí extrémní odmítnutí nebo ohrožení. Třeba když je člověk s HPO hospitalizovaný na oddělení, kde se cítí omezovaný, je mu špatně, personál mu řekne něco protivnýho… A pak ten člověk vybuchne a hned je za agresivního. Ale přitom je to hodně o kontextu, jinak se ten člověk chová třeba úplně normálně… Jak tohle téma vidíš ty? Nemám zkušenost, že hraničáři jsou agresivní. Mám zkušenost, že mají problém s hněvem. Buď ho projevit, že ho vůbec nedokážou projevovat. Další část je, že ho projevují směrem k sobě, cítí k sobě intenzivní nenávist. A pak je část, která tzv. „vybuchuje navenek“. A moje zkušenost je taky, že je důležitej ten kontext. Často se ten člověk cítí nepochopený, ukřivděný, je často citlivější na nějakou emoční reakci, ale když toho člověka už delší dobu znám, není tak těžké vypozorovat a porozumět tomu, co se tam děje. My jako spolek se snažíme ukazovat lidi s HPO v jiném světle, že nejsme černobílí, že máme spoustu silných stránek. Nedá se to říct samozřejmě obecně, ale jakých silných stránek si všímáš u svých klientů s HPO? Pro mě je tam určitá emoční vnímavost. V knihách se píše „nedostatek empatie“… …Ale výzkumy mluví spíš o opaku… Přesně. Pro mě je tam někdy v první fázi spolupráce „neschopnost empatie“ v tom, že člověk je někdy tak zahlcenej sám sebou, že ten zrak má ponořenej dovnitř a nevidí ostatní. A v momentě, kdy se klienti stabilizují, zklidní, začnou otáčet zrak i ven. A pak jsou talentovanější než běžná populace ve vnímavosti druhých. Pro mě je v nich spousta energie. Ze začátku může být destruktivní, ale když se tu energii podaří přetočit do konstruktivna, je tam obrovská síla pro změnu, pro tvoření, ten drive je velkej… To je něco, co mě baví, přetvářet tu energii do něčeho, co pak jde dobrým směrem, k tomu, aby člověk rostl… Tohle jsou věci, co mi tam hodně vyvstávají, potom je tam samozřejmě spousta individuálních věcí. Co bys vzkázala lidem s HPO, kteří jsou momentálně úplně na dně, marně hledají naději na zotavení, a jejich rodinným příslušníkům, kteří v tom taky tápají? Že je naděje na změnu. I když to často prožívají tak, že to utrpení je nekonečný a nikdy se nic nezmění. Bude to trvat, ale naděje na změnu je. Pro mě ty lidi mají potenciál žít kvalitní život se vztahy a se vším všudy. Znám dnes už plno lidí, kteří žili v zoufalství a beznaději a dnes se jim daří, zažívají dobré věci, jejich život má pro ně smysl. Je to o tom, vyhledat pomoc. Opravdu intenzivnější pomoc, minimálně skupinový program plus individuál. (Alenka)
0 Comments
"Součástí léčby psychedeliky je právě psychoterapie, kde je navázaný vztah v běžným stavu vědomí. Osobně vidím hlavní práci ne v psychedelickém stavu, ale pak mimo něj, kdy svůj život řeším s druhou osobou a vše integruju," říká psycholog Stanislav Milotinský.  Photo by Viktor Hanacek Rozhovor s psychologem Mgr. et Mgr. Stanislavem Milotinským, který se věnuje práci s lidmi s emočně nestabilní poruchou osobnosti v rámci Denního stacionáře primariátu komunitní péče. Stacionář je určený pro klienty do 30 let, probíhá zde strukturovaný skupinový program na principech dialektické behaviorální terapie, o kterém si můžete přečíst víc v předchozím rozhovoru s klientkou stacionáře. Kromě práce psychologa v psychiatrické nemocnici se Stanislav zabývá tématem psychedelik, společně s pár kolegy založil Českou psychedelickou společnost. Jak ses dostal k práci s lidma s HPO? Když jsem začal pracovat v Bohnicích, zjišťoval jsem, jak je těžké pro personál pracovat s lidma s poruchou osobnosti, hlavně s HPO. Bylo mi to dost líto, protože jsem v nich viděl lidi, který hrozně trpěli, a nepřišlo mi, že by to byla jejich chyba. A slyšel jsem hlášky typu: „Oni si to teď vymýšlí, ty mají pořád něco, ty přeháněj, chtějí s náma manipulovat, to je pozornostní“… Mně to lezlo krkem. I přesto, že práce s lidma s emočně nestabilní poruchou umí být náročná, a ne každej je motivovanej na sobě pracovat, přišlo mi to vůči nim nefér. Na jednu stranu chápu ten personál, mají spoustu práce, jsou to většinou dobrý lidi, dělají, co můžou… Ale občas, když je ten kontakt s pacientem náročnější, jim to leze na nervy… Obecně ale chybí ten základ – neučí se to na školách, neučí se to nikde, a pak lidi nevědí, jak s těma lidma s poruchou osobnosti pracovat. A jsou z toho bolavý obě strany. Já se taky setkávám s podobnými výroky personálu v psychiatrických nemocnicích. Občas slyším, že mluví o lidech s HPO pouze jako o diagnóze. Co bys doporučil někomu, kdo pracuje v nemocnici a má při práci s lidma s hraniční poruchou osobnosti takový problém? Tady je hodně úhlů pohledu. Ten úhel pohledu, který není vidět zvenčí, je, že všichni, co pracujeme v nemocnici, jsme dost blbě placený, pokud lidi neslouží večerní služby, který jsou hrozně namáhavý. Třeba když jsi sestřička nebo zdravotní bratr a denně k tobě přijdou stovky kontaktů, někdo je na tebe i hnusnej a jsi už vyčerpanej. Tak i když jsi sebelepší člověk se sebevětší chutí pomáhat, tak už na tebe jde to vyčerpání a začneš zjednodušovat. A pak z člověka, kterýmu mají původně všichni zájem pomáhat, se stane diagnóza. Je jednodušší být v kontaktu s diagnózou než s celým člověkem, z diagnózy je pak už nějaká věc a neosobní přístup. Myslím, že za to hodně může ten systém, jak jsou lidi přepracovaný a jak mají málo peněz, protože peníze motivujou. Druhá věc je, že některý lidi nezvládají kontakt s někým, kdo je jinej než on. Lidi s HPO dokážou být proměnlivý stejně jako každej z nás, akorát je to intenzivnější. A některý lidi nejsou vnitřně nastavený na to to zvládat. Pokud něčemu nerozumíš, něco nepřijímáš nebo se něčeho bojíš, jdeš vůči tomu. A když „to něco“ je člověk, tak jsi na něj nepříjemná. I já to tak někdy mám, sám jsem si toho všimnul, že když jsem byl vyčerpanej, z lidí se pro mě taky stával „psychotik“, „schizofrenik“… Ale protože jsme to ve škole hodně probírali, dával jsem si na to pozor. A když se přistihnu při tom, že z člověka je pro mě diagnóza, snažím se vrátit do toho, aby to pro mě byl zase člověk. Ale vlastně je to složitější a vyžaduje to spoustu energie. Co je pro tebe zásadní při práci s lidma s HPO? Co může dělat i vyřízený, přetížený personál, aby to pomohlo k lepší komunikaci? Pro mě ten největší zlom byl v tom, ale trvalo mi to asi rok, pochopit, že z velký části si lidi HPO ty obtíže nevymýšlí, že doopravdy takhle hodně trpí. Pro člověka, který tyhle obtíže nemá, je to nepředstavitelný. Pokud někdo nebyl zneužitej, nezažil nějaký obrovský trauma nebo těžkou výchovu plnou samoty a bolesti, je pro něj nepředstavitelný pochopit, kolik bolesti a zoufalství ty lidi prožívají. Taky mě to štvalo a kolikrát jsem si říkal: to snad není možný, to si musí vymýšlet… Ale potom jsem to řešil na supervizích, když jsem si to dovolil přijmout a uvěřil jsem, tak se to u mě zlomilo. Namísto toho zpruzení tam pro mě byl soucit a chuť jim pomáhat, protože mi to přišlo hodně nefér, že lidská bytost musí prožívat tolik bolesti. To byl ten okamžik, kdy jsem si řekl, že bych chtěl pracovat s lidma, který mají tyhle obtíže. Takže myslíš, že u personálu celkově může pomoct, když v sobě docílí většího soucitu s pacienty a budou se snažit pochopit, co ty lidi skutečně prožívají? Kdyby mohli být třeba na vašich besedách a nahlídnout do toho prožívání, že to není výmysl, že když někdo desetkrát přijde na sesternu, protože je vyřízenej, tak je fakt vyřízenej, tak by jim to mohlo pomoct přistupovat míň kriticky. Ale zároveň v tom chci hájit i ty pracovníky, někdy jsem sám vyčerpanej, protože ten zdravotnickej systém z nás sdírá kůži. Tak je těžký zareagovat vždycky empaticky, protože máme co dělat, abychom se drželi na nohách. Teď bych se na chvíli ráda věnovala psychedelikám. Založil jsi - nebo spoluzaložil - Českou psychedelickou společnost. Zajímalo by mě, jak ses k tomu dostal a jak ses dostal k zájmu o psychedelika celkově… Studoval jsem magistra ve Spojených státech a měl jsem spolužáky, kteří říkali: „měli jsme LSD nebo houby, bylo to skvělý…“ A já si vždycky říkal, že jsou to feťáci. Ale když jsem si o tom načetl nějaký výzkumy, zjistil jsem, že jsem žil ve světě předsudků, že tyhle látky zvaný psychedelika mají obrovský potenciál, kterej se dřív zkoumal. A ten výzkum byl před těma x rokama znovu rozjetej. Tak jsem zkusil od těch spolužáků salvii divinorum, která byla legální, pak jsem zkusil LSD. Samozřejmě jsem v té době neznal pravidla bezpečnýho „setu a settingu“, ale měl jsem to štěstí, že jsem chodil po kampusu a miloval jsem přírodu. Cítil jsem se tak napojenej na přírodu, že to byl nejkrásnější pocit v mým životě. Zjistil jsem, že to, co jsem považoval za lásku, byla frakce lásky. Tak jsem plynule zkoušel dál a dál, až jsem se ocitnul v Portoriku, kde jsem makal na vegetariánský farmě, kopal jsem tam záhonky a měl jsem tam možnost vyzkoušet ayahuascu. A ta mně brutálně srazila hřebínek. Já jsem byl tehdy takovej nafrněnej, měl jsem dobrý známky, studoval jsem v Americe, byl jsem tak trochu namachrovanej šulínek. A ta ayahuasca mě propleskla, hodila mě na kolena a měl jsem možnost zažít, kolik toho mám v sobě nepořešenýho. A dala mi nahlídnout do toho, co je to pokora a po jaký cestě můžu jít. Po týhle zkušenosti jsem byl rozhodnutej, že chci dostat psychedelika do péče pro lidi. Přijel jsem domů a vygooglil „psychedelika v Čechách“ a tady prostě nic. Získal jsem kontakt na Tomáše Páleníčka, vedoucího psychedelického výzkumu v Praze, napsal jsem mu, že bych k němu moc rád chtěl do výzkumu a že budu klidně vytírat chodby, když mě tam vezme. A on řekl, že klidně, tak jsem pod ním psal diplomku. A jednou jsem uspořádal akci s psycholožkou, která podává Ayahuascu v Peru. A na závěr akce jsem řekl, že bych rád založil nějakou společnost, kde bychom řešili transpersonální věci a psychedelika. A pak za mnou přišla spousta lidí, začali jsme se bavit. S jednou další kolegyní, Ritou Kočárovou, jsme to dali dohromady a vytvořili základní koncept. A pak se přidali další lidi, bez nich by to nebylo možný, pomohli to dostavět. A tak jsme vytvořili tři čtvrtě roku na to Českou psychedelickou společnost, která se pořád rozvíjí. Ale celý to bylo motivovaný tím, že jsem viděl, jaký mají psychedelika potenciál. Psychedelika mají potenciál v léčbě různých psychických potíží, dokonce i závislostí. Setkávám se i s lidma s HPO, kteří je chtějí vyzkoušet, ale někteří úplně sami, bez podpory terapeuta. Zajímalo by mě, co si o tom myslíš. A celkově mě zajímá tvůj názor na téma HPO a psychedelika. Může to hraničářům pomoct nebo spíš uškodit? Na tuhle otázku můžu odpovědět ve dvou rovinách. Jedna je vědecká a druhá jsou moje domněnky, který jsou založený na něčem, co vím, a zároveň na nějakých přáních. Primárně chci ale říct, že psychedelika sama o sobě nic moc nevyřeší. Léčba spočívá v tom, že člověk znovu navazuje bezpečný vztahy, což mu pomáhá léčit často hluboká zranění. Na to je nutný nezapomínat. Součástí léčby psychedeliky je právě psychoterapie, kde je navázaný vztah v běžným stavu vědomí. Osobně vidím hlavní práci ne v psychedelickém stavu, ale pak mimo něj, kdy svůj život řeším s druhou osobou a vše integruju. Na tohle lidi často zapomínají a myslí si, že pár psychedelických zážitků všechno vyřeší. Zrovna pro lidi s HPO jsou vztahy často velmi ohrožující, tak mají tendenci si vše řešit raději sami. Tudy ale cesta bohužel nevede, protože opět říkám, že léčí vztah s druhým člověkem a se sebou samotným. Na tý vědecký rovině aktuálně neexistují žádné výzkumy, kde by se řešilo podávání psychedelik nebo MDMA konkrétně lidem, kteří mají emočně nestabilní poruchu osobnosti (nebo já o nich aspoň nevím). Víme, že v 60. letech se dávalo LSD lidem, kteří měli schizofrenii, ale podle aktuálních diagnostických kritérií by to byla spíš HPO. A tam bylo vidět, u člověka, který byl psychotický, ale pravděpodobně měl HPO, že po 100 LSD sessions se údajně vrátil do běžnýho stavu fungování. Nebyl úplně bez obtíží, ale výrazně mu to pomohlo. Ale byl dva roky hospitalizovaný a pořád mu byla dávána nějaká péče. Ale to jsou jednotlivci, my nemáme žádný data, abychom mohli říct, jestli to pomáhá nebo nepomáhá. A naopak jsou výzkumy, kde se podávalo MDMA a byli tam lidi s HPO, kteří říkali, že nemají tuhle poruchu, až potom se zjistilo, že ji mají. A víme, že jim to uškodilo. Že to, co pomáhalo lidem bez tý poruchy, jim fakt škodilo. Takže nemáme tady nic jasnýho, ale teoreticky, to říkám jako moje přání, když koukáme na PO jako na multitrauma, kterým si člověk projde – absence lásky, nějaký poškození, nějaký genetický inklinace k tomu… A když koukneme na psychedelika jako na něco, čím se můžeme dostat do hluboký minulosti, dostat se k věcem, který si ani pořádně nepamatujem… Tak teoreticky tohle by psychedelika mohla umožnit, jít postupně a tak hluboko, aby se ta hluboký traumata řešila… Teoreticky tam ten potenciál může být, ale je třeba si uvědomit, že když je někdo takhle od ranýho dětství traumatizovaný, tak už tam máme i takový neuronový spoje. Víme, že psychedelika podporují neuroplasticitu, že se můžou měnit ty cesty, ale nevíme, jestli takhle masivně. Nevím, jestli bych mluvil o nějaký stoprocentní úzdravě, to spíše ne. Takový výzkumy jednou budou, že se lidem s HPO budou dávat psychedelika v nějaký míře. A moje naděje je, že když se houby nebo MDMA budou podávat bezpečně, tj. terapeutický pár, muž a žena, ty lidi možná budou hospitalizovaný… Protože znám spoustu lidí, co si vzali MDMA a otevřelo jim to takovou bolest, že jim to velmi nepomohlo. Tak kdyby byli hospitalizovaný a mohlo se s nima neustále pracovat, tak myslim, že nějaký věci, který by se třeba v terapii jinak ani nenaťukly, tak by se mohly pořešit. Ale rozhodně je tam obrovský nebezpečí, že se otevřou takový věci, na který ten člověk nebude připravenej, nebude na ně dost silnej, může mu to uškodit. Slyšel jsem o lidech s HPO, kteří si sami vzali psychedelika a byli v pohodě, ale slyšel jsem i o těch, kterým to uškodilo. Nicméně léčba by měla spočívat primárně právě v dlouhodobé psychoterapii a ne pouze v psychedelických stavech. Uškodilo ve smyslu nějakých sebevražedných sklonů nebo třeba psychotických stavů? Ano, slyšel jsem o psychóze, o masivním zvýšení sebevražedných ideací a vůbec tendencí k tomu. Sami si třeba vzali houby nebo „emko“ a otevřelo jim to spoustu bolesti, na kterou nebyli připravený. A když tohle cítíš, ta mysl sklouzne k tomu, co už znáš – takže k těm sebevražedným myšlenkám. Takže doopravdy je tam riziko samoužívání. Já bych nedoporučoval nikomu jít do toho bez terapeutickýho páru, který ví, jak ti pomoct, což je ale aktuálně nelegální a lidi na to nemají vzdělání ani zkušenosti. Takže možná jedině někde v zahraničí? Aktuálně to není legální nikde v zahraničí, pokud nejdeš na nějakou ayahuascovou ceremonii v jižní Americe, kde ale opět chybí ten bezpečný dlouhodobý mezilidský kontakt, který je právě pro lidi s takovými problémy to zásadní. Jsou státy, kde je povolený podhoubí, ale tam máš taky ty skupinový zážitky. Ono je to hrozně variabilní, někomu to může pomoct a někoho to může rozsekat. Já osobně tam vidím tu možnost, ale ta možnost tam má otazník a možná se změní časem na to, že to nepomůže. Já tam tu naději mám, ale rozhodně desetkrát podtrhnu, že je důležitej ten bezpečnej „set a setting“ a mít tam možnost okamžitý hospitalizace. A nikdy nezapomínat na to, že léčí vztah a ne psychedelická látka samotná. A kdybys věděl o někom, kdo má zkušenost s HPO a je zotavený, spoustu let stabilní… A má nějaký téma, který v sobě řeší, a třeba z toho důvodu by to chtěl zkusit – v tomhle případě bys psychedelikum doporučil? Tak já to hlavně nedoporučuju vůbec, protože je to samozřejmě nelegální… Ale kdybych nad tím uvažoval, tak bych si řekl, že pokud je ten člověk nějakou dobu stabilní, tak je v něčem pevnější, ale furt je tam to riziko, že to pro něj bude náročnější zážitek. I když je zcelenej, tak může být poskládanej víc křehce. Ale je to tak individuální, že těžko říct. To nám snad poví budoucí roky výzkumu. Ale upřímně můžu říct, že to je jeden z důvodů, proč jsem tady na stacionáři, doufám, že budu mít jednou možnost dělat výzkum s MDMA pro lidi s HPO. Proto se učím jeden styl práce a pak chci dělat další. Ale jak říkám – dělat to strašně bezpečně a opatrně… A co si myslíš o tématu HPO a závislost na návykových látkách? Já se setkávám s tím, že to jde často ruku v ruce. A ta závislost často komplikuje zotavení. Co je pro tebe zásadní v zotavení, pokud hraničář bojuje i se závislostí? Tady se přiznám, že mám relativně malý zkušenosti, nikdy jsem nepracovat na závislostech a lidí, kteří by byli fakt závislí, tady na stacíku moc nemáme. Takže tady můžu spíš teoretizovat. Na závislost koukám jako na nástroj, kterým si člověk snaží ulevit, pomoct, je to nějaká sebemedikace. Pokud by se chtěl zotavit, je důležité pochopit, že závislost není efektivní, škodíš si tím, není to trvalý řešení. Takže první krok by byl si přiznat, že to není efektivní řešení. Ale pochopit, jaký jsou ty mínusy a potom najít jiný alternativy, který by zkoušel, zjistil, že fungují, a řídil by se jima. Mám dotaz ještě ke stacíku – teď už to bude rok (rok a půl v době publikování rozhovoru), co jste ho s Eliškou Hrbkovou otevřeli. Jaká je zatím vaše zkušenost, jaký z toho máš pocit? Cítím se vděčně, že můžu poslouchat příběhy těch našich klientů, často jsem až ohromenej tím, jak jsou odvážný a silný. Protože když někdo prožívá takový množství utrpení, ale vždycky zvedne tu hlavu a jde dál, a přitom má na zádech 200kilový batoh, který lidi bez takových traumat nepoznali, pro mě je to ohromně motivující. A já si pak říkám, že když lidi, kteří si prožili tohle, na sobě takhle makají, tak to já přece taky dokážu. Ke klientům mám respekt a jsem jim vděčný, obdivuju je. Tak to je pro mě každotýdenní vzpruha. A z hlediska toho stacionáře, když na sobě ty lidi pracují, dělají doma činnosti, který zadáváme a zadávaj si ještě vlastní, tak to dost pomáhá. Kdyby byla korelace mezi tím, jak kdo maká a jak se mu uleví, řekl bych, že to je třeba 0,6, je to hodně spjatý. Těm, kdo makají, se tady zpravidla uleví. Ale pak jsou lidi, který jsou na tom hodně špatně a skupiny pro ně ještě nejsou dělaný. Potřebují si najít bezpečný rámec v individuální terapii, získat aspoň trochu pocitu bezpečí. A možná by pro ně byl lepší ten Kaleidoskop na rok. Tam by získali nějakou odolnost, aby ty dovednosti mohli aplikovat v životě. Měli jsme tu klienty, kterým skupinový rámec nevyhovoval. Celkově mám radost, jakou práci tady s Eliškou děláme, jsou ale i lidi, kterým ten náš styl nevyhovuje. Beru to tak, že se to snažíme dělat co nejlíp, ale nejsme dokonalí, taky máme svoje chybky. A někdy to holt nejde dohromady, my a někteří klienti, to se stává… Ale obecnej pocit je hrozně příjemnej. Mám radost, že se lidem ulevuje, že tady potkají nový kamarády… A že vidíme tu změnu. To je skvělý. A jsem ráda, že jsi zmiňoval i tu sílu klientů, že i tohle tě dokáže nějak motivovat. Chtěla jsem se zeptat ještě na další silný stránky tvých klientů s HPO – o tom se tolik nemluví. A my jako spolek se o tom snažíme mluvit, o tom, že nejsme černobílí, aby na to lidi začali pohlížet trošku jinak. Mluvíme o tom, že každý člověk je individualita a každý člověk má svoje silný a slabý stránky nehledě na škatulku diagnózy. A snažíme se vyzdvihovat právě ty přednosti. Takže - je ještě něco dalšího, čeho si všímáš na různých svých klientech, jejich silný stránky? Tak hlavně diagnóza je jenom diagnóza a všichni, kdo nám sem chodí, jsou primárně lidi. A každý člověk má v sobě něco skvělýho a něco náročnějšího. Tu perspektivu diagnózy mám až někde za rohem a primárně vidím to lidství. Ale co ty naše klienty spojuje, je obrovská vnitřní výdrž, i přesto, že tady pořád slyšíme: „mně nebude líp“. Ale nevzdávaj to většinou, zvednou se, zkouší to dál. Ta vnitřní síla a neúnavná touha po zdraví je pro mě silná. Nebo vděk za důvěru a za kontakt. Spousta klientů jsou hodně zraněný. Ale když cítí to bezpečný prostředí a můžou se otevřít, tak vidím, jak z lidí, který jsou vystrašený, vyrostou sebevědomý lidi, který mají co říct a mají příjemný srdce, se kterým chci být v kontaktu. Což má každý člověk, ale tady je to takový intenzivnější tím, jak vidíme tu uzavřenou stránku a pak tu otevřenou. V tom mi přijde rozdíl mezi tou hospitalizací, kdy ten personál klienty nezná jinak než v krizových stavech. A potom, když se klient dál někde léčí a zotaví se, tohle už nemají možnost vidět. Na těch akutních příjmech vidíme to nejtěžší, čím si ten člověk v životě prochází. Pak mají ty pracovníci naprosto zkreslenou představu, ale není to úplně jejich chyba. My to tady můžeme vidět, jaký jsou jiný, když dostanou prostor a bezpečný prostředí. A ještě k tomu vztahu a psychedelikám mě napadla další důležitá věc. Když lidi berou psychedelika sami, může to být přínosný, ale my lidi jsme hlavně vztahový bytosti, je to přirozená lidská potřeba být ve vztahu. A když někdo bere psychedelika sám, může se ještě víc uvrtat ve svý bublině. A pomůže mu naopak prožít to s druhým člověkem, znovu tak obnovit tu lidskou důvěru a kontakt. Když obnovuješ vztah, obnovuješ důvěru, život a lásku v sobě. Jakou terapii bys kromě vašeho stacionáře doporučil (ať už v rámci nějaké organizace nebo jiný terapetický směr)? V poslední době jsem slyšela hodně o schematerapii, ale v ČR teprve začínají výcviky v tomhle směru… Tady v Čechách máme skvělej Kaleidoskop, jsou první, kteří zavedli DBT, jsou nejzkušenější. To je za mě určitě první volba, ať už jejich roční pobyt nebo stacionář. Ti jsou pro mě vzor. Slyšel jsem, že Magdalena dělá DBT (pozn.: organizace věnující se lidem s duální diagnózou, tedy i lidem s HPO, kteří se potýkají navíc se závislostí). Taky jsem slyšel o schematerapii, že má dobrý výsledky v zahraničí a výzkumnou evidenci, ale těch terapeutů v Čechách zatím není moc. Ve světě se používá „na přenos zaměřená psychoterapie“ od Kernberga, kterou tady používají možná někteří dynamicky orientovaní terapeuti. Zároveň v posledních měsících vnímáme velkou změnu, kdy většina našich klientů, kteří k nám nastupují, už mají vlastní individuální psychoterapii, což jsme dříve neregistrovali. Myslím, že je to dost tím, že naše mladší generace si hledá nové informace ohledně léčby, takže už je mnohem přijímací vůči lidem s emočně nestabilní poruchou osobnosti. Napadá tě ještě něco, co bys chtěl dodat? Jestli tohle budou číst lidi, kteří ještě nevyhledali pomoc, tak bych řekl, že u spousty lidí je ta pomoc možná, i když si myslí, že je to beznadějný. Někdo jim pomůže, možná my, možná někdo jinej, možná taky ne, to nelze slíbit, ale naděje tady je. Lidi, co přicházeli k nám, často říkali, že si mysleli, že jim není pomoci. A odcházeli za tři měsíce s tím, že se mýlili. "Největší posun byl v tom, vyznat se v emocích. Celý dětství a většinu života jsem musela emoce skrývat," říká Anet, která absolvovala intenzivní program stacionáře na Centru krizové intervence v Bohnicích. Stacionář je určený pro lidi s emočně nestabilní poruchou osobnosti do 30 let, probíhá zde skupinový program na principech DBT (dialekticko behaviorální terapie).  Photo by Viktor Hanacek Pověz mi, jak ses dostala ke stacíku… Vím, že informaci o něm ses dočetla na našich stránkách, což nás těší… Co tě přimělo tam jít? Co byl ten hlavní impuls?
Měla jsem vztah, kde jsem si všímala, že hádky většinou začínaly z mé strany. A když jsme se pohádali, po čase, třeba po hodině jsem si uvědomila, že to byla přehnaná reakce. A věděla jsem, že mám tu hraniční poruchu a že bych s tím měla pracovat. A ještě předtím, než jsem věděla, že tam dělají DBTéčko, jsem viděla na netu video s nějakou americkou psycholožkou, která DBT doporučovala pro hraničáře. Popisovala tam zkráceně, jak DBT pracuje a já se v tom viděla, říkala jsem si, že tohle zrovna potřebuju a můžu to zkusit. Ozvala jsem se do stacionáře Elišce Hrbkový… A jak probíhal první rozhovor? Nejdřív byl přijímací rozhovor s Eliškou, chtěla po mně vědět, co vůbec očekávám od terapie, co chci změnit a proč jsem vůbec přišla. A tak jsem to všechno popisovala, proč si myslím, že mám hraniční poruchu, i když to eFko mi napsal sám psychiatr, tak ona chtěla vědět, jestli jsem svým jednáním podobná těm, co tam už chodili. Tak ona říkala, že jo, že je to něco pro mě. Byla jsem u ní v listopadu a v lednu jsem nastupovala. Nejdřív to byla čtvrteční skupina, byli tam všichni noví, byla jsem jedna z těch nejstarších, to jsem se cítila hodně blbě… Ale asi po hodině jsem si uvědomila, že všichni máme stejnej problém, podobný téma, hodně podobný chování, který chceme změnit… A taky naše pocity, třeba když jedna slečna nemluvila, měli jsme k tomu říct svůj názor, naše domněnky, proč asi nemluví, jako bychom byli v kůži toho člověka. A narazili jsme na hodně podobných témat: všichni nás soudí, my všechny soudíme, máme strach, co si o nás ostatní pomyslí a tak. Jak to tam obvykle probíhalo? Kdybys měla shrnout nějaký jeden den z toho stacíku… První hodina je seznamovací, seznamujeme se tam s tím, že naše myšlení funguje na třech principech – moudré myšlení, emoční myšlení a racionální myšlení. Že my jsme víc v tom emočním myšlení, všechno rozhodujeme, když jsme hodně v emocích, hodně naštvaní nebo tak. A po chvíli, kdy přejde ta emoce, si uvědomíme, že jsme to tak vlastně nechtěli. Takže jsme pochopili, že celá ta terapie je o tom, abychom našli to moudré myšlení, tu správnou chvíli, kdy opravdu můžeme říct, co si myslíme. Ten program je taky o tom, abychom se vyznali v našich emocích. Přišla jsem tam i proto, že jsem nevěděla, co se mi v hlavě honí, jaký mám pocity. A naplnil stacík tyhle očekávání? Naplnil. A kupodivu strašně rychle. A jak dlouho trvalo, než jsi cítila první změny? Celý ten leden jsem chodila do tý přípravný skupiny jednou týdně. A od února do května jsem chodila do tý intenzivní. Teď je to zase třetí týden, co jsem zpátky v tý čtvrteční skupině… A obvykle je to tak na půl roku, ten intenzivní? S tím, že záleží na tom, jestli se už člověk cítí na to, přejít do následný skupiny… Takhle to nejdřív mysleli, ale teď mluví o tom, že se musí hlavně projet všechny bloky, když se projedou, tak se člověk přesune do tý čtvrteční… Projít všechny bloky trvá tak tři, čtyři měsíce. A ty změny jsem pociťovala tak po dvou měsících, možná kdybych byla hned v tý intenzivní, tak by to bylo po měsíci… Po těch dvou měsících jsem si všimla, že dokážu reflektovat minulý týden, říct, že jsem si všímala tohohle pocitu... Konečně jsem se vyznávala v sobě. To jsou docela rychlý změny… A v jaký oblasti jsi cítila největší posun? Největší posun byl v tom, vyznat se v těch emocích. Celý dětství a většinu života jsem musela skrývat emoce. Takže jsem si jich vůbec nevšímala a ignorovala je. A pak jsem nevěděla, jestli mám v sobě vztek nebo nenávist nebo závist. A po tom, co jsme to probírali, jsem si uvědomila, že vím, co je závist a nenávist. Je v tom velký rozdíl. Hodně se tam probírá i komunikace ve vztazích. Cítíš i tam nějaký rozdíl? Je to pro mě pořád užitečný. Když jsem v nějakým náročným prostředí, třeba u rodičů, a přijde hádka, pořád to neumím. Ale třeba už dokážu říct ne. Tak to je super. A ještě máš určitě na to ostatní čas, můžeš chodit ještě do prosince, že jo? Jo, celkově ten program je na rok. Eliška to i ze začátku doporučovala, chodit potom do následný skupiny, ať se to dál procvičí, ať potom ta hlava automaticky reaguje… Jo, ono je třeba to pořád opakovat, protože když jsi celý život v nějakých zaběhlých vzorcích, potřebuješ nějaký delší čas na to, aby se to změnilo… Přesně… A jak tam probíhal nějaký typický den? V tý inzenzivní skupině… jakmile se začal novej papír, nový téma, tak jsme věděli, že do druhýho dne musíme projet ty papíry a vyzkoušet si nějaký nácvik. A když jsme nedostali papír, tak nám řekli, ať zkoušíme třeba párovou relaxaci… A pomohlo ti zkoušet ty věci v běžným životě? Jo, já už to potom ani nebrala jako úkol, ale jako povinnost. Když už jsem tam dlouho docházela, tak jsem viděla, že ony ty změny nepřicházejí jenom tím, že člověk přijde do toho stacionáře, vyslechne si to, má papíry a má hotovo… Musí se trénovat, musí se cvičit, takže je to důležitý dělat ty úkoly. A bylo to znát, jako ve škole, když nějaký žák věčně nepřinášel ty úkoly, tak byl nepřipravenej. I u nás to tak vypadalo, když někdo pořád nedělal úkoly, bylo vidět, že ta osoba je zaseklá, nemá to procvičený, nezvládá ty dovednosti. A co tam bylo pro tebe nejtěžší? Reflexe z minulýho týdne od středečního odpoledne do neděle do večera. Ty dny, co jsme se neviděli, jsme probírali, co se nám dělo v životě, hlavně tím trénujeme pozorování, nejen jak jsme se cítili my, ale jak to vypadalo… Bylo pro tebe těžký to popisovat nezaujatě? Pro mě ani ne, i když pro hodně lidí ano. Spíš jsem měla problém s tím, že někdo měl opravdu těžký, náročný týden a u mě se nic nedělo. Tak jsem cítila, že tam ani nepatřím, když se nic tak hroznýho nestalo… Takže ses srovnávala s ostatníma ten svůj problém jsi nevnímala jako tak zásadní? Přesně… Takže pak jsem měla problém i cokoliv ze sebe dostat. A vždycky se mě terapeuti zeptali tak, že jsem to ze sebe dostala. Na to nehodnocení sebe sama se používá i ta všímavost, jak na tebe působily tyhle techniky? To, že třeba pozoruješ svoje myšlenky a nehodnotíš je… To pro mě bylo netěžší, pozorovat svoje myšlenky a nesoudit je… Nesoudit sebe, že mám takovýhle myšlenky. Nechat plynout ty myšlenky, jenom pozorovat, co se mi honí v tý hlavě a nechat to být. Pro mě to byl velký problém, vždycky jsem se zasekávala u nějaký myšlenky. Člověk musí mít silnou vůli a pořád si opakovat, jen si to prohlížej, jen to pozoruj… A teď to jde líp? Jde to líp, ale když mám zrovna těžký období, tak myslím, že mám to sebepoškozování. Představuju si nejhorší scénáře a snažím se do toho co nejvíc vžít… A jak na tebe působily techniky, kdy si můžete vybrat z nejrůznějších možností, co vyzkoušet, když se necítíte dobře? Pro mě to bylo hrozně pitomý, když to bylo v těch papírech, třeba vyvenčit psa (smích), pustit si písničky, že to je samozřejmý, když člověku není dobře, tak ať se rozptýlí. Ale pro člověka, který je na tom špatně, jen sedí a kouká do blba. Dostali jsme třeba za úkol, vybrat si aspoň čtyři věci, čtyři aktivity, vyzkoušet si to a potom to reflektovat. Nemuselo to působit úplně pozitivně, ale aspoň trošku zlepšit ten stav… A přišla sis díky tomu na něco, co jsi dřív nezkoušela, ale zjistila jsi, že ti to pomáhá? Víc se svěřovat, když mi bylo nejhůř, ozvala jsem se kamarádovi. To mi moc pomáhalo, byla to velká změna a pozitivní, když je nejhůř, vím, že pomůže, když se někomu ozvu… Další téma DBT je emoční regulace. Říkala jsi, že teď umíš emoce lépe rozeznat. Vnímáš nějakou změnu i v těch reakcích? Když to není nějaká situace s mámou, tak vnímám rozdíl, že dokážu moudře říct, třeba v práci, že se mi něco nelíbí. Konečně už nevybuchuju, nepráskám dveřma, jsem klidnější. A co ti pomohlo v tom „říkání ne“? Třeba jsem byla na horách s otcem a dalšíma lidma. Na těch lyžích jsem to už nezvládala, potřebovala jsem pauzu a táta mě pořád přemlouval, ať si dáme ještě další jízdu a já jsem na to vždycky kejvala… A teď jsem to fakt řekla, že mě bolí koleno a potřebuju pauzu… Bála jsem se, že se mi vysměje, ale pochopil to. A od tý doby mám menší strach říct, že potřebuju pauzu. Nemám ten strach se ozvat. Takže sis to zkusila nějak v reálu a zjistila jsi, že ty scénáře se nepotvrdily… Přesně… Jak jsi vnímala terapeuty? V čem ti sedli nebo v čem třeba naopak ne…? Když jsem odcházela z intenzivní skupiny, tak tam byl psycholog, kterýho nemáme ve čtvrtek, Standa… A on se mě právě ptal, co mi ta terapie dala a vzala, co by oni jako terapeuti mohli změnit. A já právě řekla, že jsem tam potkala tolik lidí a bohužel i ty, co si nesedli s těma terapeutama. Myslím, že pro ty klienty bylo těžký přijmout jejich zpětný vazby, nebyli připravení na tu terapii. Mně ale terapeuti sedli. Eliška je hodně praktický člověk, já se svěřím a ona mi poradí, prakticky. A Standa se tam vždycky snažil udržet pozitivní náladu, vsadil nějaký vtip… Takže jsem byla fakt ráda za ty lidi. A v čem ti pomohly konkrétně individuály? Individuály jsem měla každý týden s Eliškou, tam jsem reflektovala víc dopodrobna celý týden. Ve stacionáři nemůžeme mluvit o sebepoškozování nebo o myšlenkách na sebevraždu, omamných látkách… Já teda takový sklony nemívám, takže spíš probírám, jaký byl předešlý týden a co mě nejvíc trápí, většinou je to rodina nebo vztahy. Já ty individuály mám těsně před stacionářem, takže ráda to pak zopakuju na stacionáři, uslyším zpětnou vazbu lidí, jak to oni vnímají, co by oni udělali jinak. A dařilo se ti to skloubit s prací, když to bylo tři dny na tři hodiny? Ze začátku to bylo těžký, když bylo víc zakázek, měnili se lidi v práci, takže jsem se kolikrát musela omlouvat, že bohužel nedorazím. Jo, dá se to skloubit, ale nedoporučuju. Lidi, kteří během toho studovali, to jakž takž zvládali, ale nebylo to stoprocentní, takže doporučuju udělat si pauzu. Když člověk může, tak ať to udělá. Napadá tě ještě něco důležitýho, co bys ráda řekla? Důležitý je, že já jsem ty změny pociťovala po měsíci nebo po dvou, ale každý den se může něco stát a člověk se může zaseknout a říct si: hele, to stačilo, stejně to nemá smysl… Doporučuju mít silnou vůli a chodit tam do tý doby, dokud sám terapeut řekne: stop, už jste připravení odejít… Souhlasím s tím, že každý má svoje tempo, někdo začne cítit pokroky třeba až po půl roce… Nebo třeba to ani nemusí vidět, ale někdy to vidí nejdřív okolí.  Photo by Danny G. on Unsplash „Nějakou dobu ti to vyhovuje a ta porucha příjmu potravy je jako kamarádka. A pak se stane obrat, kdy už není kamarádka, je to mrcha, která tě týrá. A ty to už nemůžeš úplně sama změnit,“ říká kolegyně Petra, se kterou jsem si povídala o zotavení z poruchy příjmu potravy. Pověz nejdřív něco o sobě našim čtenářům. To je docela těžké, tahle otázka pro hraničáře, kdo jsem (smích). Jsem skoro třicetidvouletá žena, nicméně tak trošku s duší dítěte nebo řekněme dvacetileté holky, která nedávno objevila, co by ve svém životě chtěla dělat, co by ji naplňovalo. Sedm let jsem pracovala jako asistent pedagoga s autistou, bylo to náročné… Teď bych chtěla využít nějaké svoje zkušenosti, co jsem prožila, abych mohla i to těžké využít pro něco smysluplného… Takže jsem si udělala kurz peera a byl to nějaký první krok. A mám pocit, že by to mohla být i dlouhodobá stabilizační práce, pomáhat druhým, být neustále v kontaktu se zotavováním, se svými dovednostmi, s tou nemocí už nebojovat, ale proměnit ji v něco dobrýho. Moc děkuju… Teď se teda dostaneme k tomu těžkýmu, k poruše příjmu potravy… Zeptám se, kdy ti to začalo, jak to začalo, jak se to projevovalo v tom začátku? Já jsem byla vždycky hubená, holky se mi už na základce smály, že mám tasemnici. Byla jsem takový průměrný žák, s dyslexií, dysortografií, šikanovaná na základní škole… A na střední se to úplně obrátilo, strašně mě bavila ta škola, ta zdrávka… Navíc jsem studovala výživu, takže neustále kolem jídla. A tam začaly moje první problémy, úzkosti, deprese, ve druháku kolem šestnácti, sedmnácti let… Začala jsem tehdy blbnout s jídlem, protože jsem si připadala tlustá. Měla jsem ale pořád normální váhu… Jedna holka to tam taky začala řešit a já jsem ji brala jako konkurentku – a teď kdo bude lepší… Plus se mi tam začala rozjíždět strašná nenávist k sobě, sebepoškozování. A začala jsem teda blbnout s tím jídlem, chtěla jsem omezovat jídlo, nejíst… Ale tam byl zvláštní ten moment, že jsem to začala strašně rychle řešit. V sedmnácti jsem si našla organizaci Anabell… Byla tam ve mně ta část, která si říkala, že to je fajn, ta nemoc, je to pocit jistoty… Ale přesto ve mně byla i nějaká zdravá část, která říkala: musíš to nějak řešit. A tak jsem začala chodit do Anabell a poprvé k psycholožce… Ale spíš bych řekla, že to nebyla čistá porucha příjmu potravy, že to patřilo do těch symptomů hraniční poruchy osobnosti – nějaká forma sebepoškozování… Jo, na to jsem se taky chtěla zeptat… Porucha příjmu potravy může mít různý příčiny, nemusí to souviset jenom s tím, že chceš být štíhlá nebo nemáš ráda svoje tělo, ale taky mi přijde, že je to často takový sebepoškozující chování. A taky podobnej začarovanej kruh jako když se třeba řežeš… Určitě, nějaká závislost, mít to pod kontrolou, umět si ulevit, cítit se líp než ostatní, zvlášť po té šikaně na základní škole, být dobrá a perfekcionistická… Takže u mě se to pojilo spíše s tímhle – s tím perfekcionismem, s tou šikanou, takové další možnosti, jak si ublížit… Takže proto jsem to neměla jako ti, kdo si na tom ujíždí roky a žádný problém s tím nemají… Ale rychle jsem zmerčila, že to je komplikace… A můžeš popsat nějaký konkrétní projevy u tebe? Jestli jsi hubla nebo třeba i zvracela? Vynechávala jsem jídlo, brala jsem projímadla, pak jsem si sehnala i léky na hubnutí, buď na černém trhu na internetu, později jsem zmanipulovala i obvodní doktorku, takže jsem zneužívala léky… A zkoušela jsem i zvracet, ale musím říct, že jsem strašně ráda, že jsem se to nenaučila. Hodně jsem taky sportovala. U mě ta váha ale neklesla pod nějakou kritickou mez, spíš mě to ovlivňovalo a ničilo po té psychické stránce, pocity výčitek, odporu k sobě, vnitřní, psychická šikana… Nikdy jsem neměla takovou váhu jako čtyřicet, třicet kilo, nebyla jsem ohrožená na životě. Nicméně jsem byla kvůli tomu i na klinice v Brně pro poruchy příjmu potravy. A měla jsi někdy i zdravotní následky? Přímo díky poruše příjmu potravy ne, díky tomu sebepoškozování, protože abych nemohla jíst, tak jsem si třeba leptala pusu hydroxidem sodným… A tím jsem vlastně zjistila, jakou má tendenci dutina ústní se rychle uzdravit, to tělo je neuvěřitelně chytré… A jsem ráda, že to nikdy nedošlo k tomu, že bych vyloženě vypila ten louh, to by bylo opravdu blbý… Takže jsem se třeba řezala do pusy, leptala… Takže spíš tohle, než abych nejedla – a měla osteoporózu, vypadávání vlasů a ztrátu menstruace… A pak i ty léky, tak někdy tam byly šílené vedlejší účinky… Šlo spíš ale o to, že tam ten démon v té hlavě je - a občas vykoukne i teď a nabídne možnost řešení situace. Něco jako Aladin: máš problém? Tady máš řešení, co můžeš dělat… Stále to tam i po těch letech je… Takže máš v sobě pořád nějakou část, která ti v určitých situacích našeptává, že bys třeba neměla jíst? Jo, já si myslím, že je to podobný jako alkoholici, když jsou uzdravený a abstinujou celý život, ale v krizový situaci je napadne to řešit takhle. S jídlem je to komplikace, alkoholu se můžeš vyhýbat a nemít ho, ale jídlu se nevyhneš… Když je mi blbě psychicky, tak přestávám mít chuť k jídlu, stažený žaludek… A pak je tam ta nezdravá část, že mě to těší. Takže ta část tam je, ale mám nad ní kontrolu… Zeptám se ještě, jak dlouho ses léčila s tímhle problémem? Začala ses léčit teda už v sedmnácti, prošla jsi víc organizací a terapií… Později i Kaleidoskop, kde jsi řešila spíš poruchu osobnosti… Tam jsem řešila spíš pokřivený vztah ke svému tělu… Takže vlastně ty příčiny… No, tu psychickou část, to, že jsem nechtěla být žena, že mi ženské tělo přišlo odporné, tlusté, divné, jeho tvar, že jsem chtěla jít dokonce na nějakou operaci… A musím říct, že čtyři roky zpátky v listopadu, kdy jsem byla nešťastná z toho těla, tak jsem dala čtyřicet tisíc za liposukci… A stydím se za to, když to říkám… Oni mi říkali, že to nepomůže, že se nebudu cítit líp. A já jsem říkala: nenene, já chci do toho jít, věřím, že mi to určitě nějak pomůže. No, nebyla jsem šťastnější. A jak ses cítila po tý operaci? Ze začátku jsi třeba byla spokojenější a pak se všechny ty pocity vrátily? Přišla jsem na to, že mi to nevyřeší toho démona v hlavě, nepřijetí sebe sama, nedá mi to lásku ani přijetí toho ženského těla, to jde jedině v terapii… Samozřejmě, že se snížila ta tenze, ta úzkost, ale nevyřešilo se to prostě… A co ti pomohlo nejvíc? Terapie, zabývat se vztahem k sobě? No, mně nejvíc pomohla terapie na zpracování těch myšlenek, že nejsem špatná, nejsem hnusná, jsem v pořádku, hodně téma těla… I to, že jsem nesnesla, aby se mě někdo někdy dotknul a v terapii jsme na tom s terapeutkou pracovaly… Tuhle závislost potom částečně přebilo to aktivní sebepoškozování, ale potom nastal přelom, že mi pomohl ten Kaleidoskop. Tam nebyl čas to řešit, tam jsem prostě žila a užívala si ten život. A pak démon už tolik nemá kapacitu zasahovat v těch myšlenkách… Takže klasická terapie, nebylo ani třeba se tolik bavit o jídle, spíš co je za tím - vztah k sobě, sebevědomí. Když je mi dobře, věřím si, cítím se sebevědomě, mám kolem sebe přátele, tak tam není kapacita řešit to, jak vypadám, protože oni mě přijímaj takovou, jaká jsem. Ale když jsem v té prázdnotě, samotě, sama, opuštěná, bez přátel, tak hned se tam množí ty myšlenky: „a podívej se… a tady to je špatně… jsi tlustá…“ A v tu chvíli, když ses ocitla v takový prázdnotě a měla takový myšlenky, co pomáhá v tu chvíli, abys třeba nepřestala jíst? Noo… (smích) V tu chvíli úplně nevím, v tu chvíli možná přestanu, ale přinesu to na terapii, řeknu to tam. A bavíme se o tom… Ale v tu chvíli, když mě napadne, že jsem hnusná a odporná, tak je to hrozně těžké ty myšlenky zarazit. A nějaký ten akt, že si třeba nevezmu večeři, nepovažuju za úplně ohrožující, hlavně tím, že o tom potom mluvím a vím, že je to nějakej malej propad na týden. Ještě by mě zajímalo, co bys řekla někomu, komu je třeba kolem patnácti jako bylo tobě a začínají u něj tyhle problémy… Kdyby sis představila třeba sama sebe v tom věku, kdy jsi byla nešťastná a rozjížděly se ti tyhle problémy… Co bys řekla svýmu mladšímu já, se zkušenostma, co máš teď? Nebýt v tom sám, určitě to vzít do terapie, protože je za tím nějakej háček, proč to člověk začne dělat. Vztahy u něj byly špatné, něco si tím nahrazoval, díky tomu mohl být dobrý… Já jsem díky tomu dostala zájem o sebe, někdo si všimnul, že jsem nemocná, lidi o mě více pečovali… Takže tam jsou vlastně pozitiva na tom, být nemocná, mít i tuhle nemoc… Ale určitě řešit to terapií, je hrozně blbá cesta zvolit si poruchu příjmu potravy jako řešení šikany, nízkého sebevědomí, nefunkčních vztahů… V těch patnácti jsi přesvědčená, že to bude fungovat, nechceš jinak to řešit, chceš to řešit teď hned, tímhle způsobem. Nějakou dobu ti to vyhovuje a ta porucha příjmu potravy je jako kamarádka. A pak se stane obrat, kdy už není kamarádka, je to mrcha, která tě týrá. A ty to už nemůžeš úplně sama změnit… To je strašně těžké, někoho přesvědčit, hele, není to dobré, co děláš. Protože ty to prostě nevidíš, že to je problém, nemáš ještě fyzické problémy a od psychických ti to ulevuje. V tom je ta nemoc strašná, protože ono tě to ze začátku vůbec neomezuje, tak proč bych to měla měnit, když mi to naopak dává… Pozornost, já se cítím dobře, lidi mě chválí, já mám nad sebou kontrolu, já mám pocit, že jsem schopná, jen blázen by to měnil. Jenže pak se to může rozjet do takových obrátek, kdy je to těžší. A pokud má někdo dobrý vztah s rodičema, tak řešit to s nima, já jsem dobrý vztah s nima neměla, já jsem to řešila s tou organizací a psycholožkou. A kam by se podle tebe měl člověk obrátit jako první? Na tu organizaci Anabell, která se na to specializuje? Ano, buď na ni nebo na linku důvěry, já jsem určitě psala v těch letech na linku důvěry… Ale jinak ta Anabell, ta se mi zdá jako super organizace. Já jsem si všimla, že mají dokonce i peerky. No, mají… Nebo pokud člověk důvěřuje třeba třídní učitelce nebo kamarádce, někomu to říct. Ale tam je háček, že ty to řekneš, jakmile ti to začne nevyhovovat… A to už na tom může být někdo hodně špatně. Já jsem ráda, že jsem v téhle nemoci byla spíše na povrchu, a přesto se ta mrcha uhnízdila po psychické stránce v mé hlavě, prostě tam je, furt. To je na tom takové zákeřné. A jak často se ti teď stává, že máš takové myšlenky? Když jsem v propadu kvůli poruše osobnosti, v nějaké krizi, ve stresu… Rozhodně ale mnohem méně často než dřív… Předtím byla intenzivní ta sebenenávist, to bylo něco pohlcujícího… Když jsem říkala: „Mé tělo není moje“. Tak jo, moc děkuju, je ještě něco, co bys zdůraznila, na co jsem se neptala nebo co jsi ještě neřekla k tématu? Že někdy u téhle nemoci si na to dotyčný musí přijít sám, nejde ho přesvědčit, uargumentovat, říct, že se ničí. Doufám, že u těch, kterých se to týká, rychle přijde ten moment, kdy si uvědomí, že je za tím něco jiného, co by bylo dobré řešit na terapii. Že to není o jídle, jídlo je prostě zástěrka. (Alenka) ...aneb, jak jsem si ho prožila já Photo by Ian Espinosa on Unsplash "Co pro mě znamená domácí násilí? Ztráta svobody. Ztráta sebe."Jsem už téměř 2 roky od rodičů pryč, z toho 1,5 roku v terapeutické komunitě. Po ní jsem se konečně postavila na vlastní nohy a konečně vidím, co bylo špatně, jak moc omezená jsem předtím byla. Žiju svobodný život, který je vlastně z toho všeho nejtěžší. Ale teď hezky od začátku, protože jsem začala na konci! Do mých 8 let jsem žila s mámou a tátou. Pamatuju si z té doby málo, vlastně se k té době vracím teď. Byla to nevinná doba, kdy jsem prostě byla dítě. Měla jsem kamarády z našeho 4 patrového domu. Skoro pořád jsme si hráli, byla jsem odvážná a lezla po stromech, hrála večer schovku a bavila se především s klukama. Máma moc doma nebyla, byla pořád v práci. Co si pamatuju ale je, když jsme spolu tancovaly v kuchyni na taneční hudbu z té doby. Takové ty zlaté devadesátky! Taky si teď pouštím tyhle písničky a moc mě baví. Pamauju si, že táta byl doma. Neměl práci. Vlastně mě učil lásce ke knihám, k informacím. Založil mi kartičku v knihovně, pořídil mi moje první zvíře, křečka jménem Kobru (z jednoho křečka bylo dalších 10, Kobra byla totiž těhotná). Táta ale pil, občas to přehnal. Mám jednu vzpomínku, kdy jsem odmítala jíst rajskou omáčku s osmaženými špekáčky. To mě dokopal. Nevím, kolik mi bylo. V tom bytě, kde jsme bydleli, jsem měla obrovský pokoj. Měla jsem spoustu hraček. V té době mí rodiče chodili hodně na pivo. Někdy jsem šla s nimi, vlastně většinou jsem chodila s nimi a pak jsem se vracela domů sama. Jednou se ale stalo, že jsem byla opuštěná před domem. Nevím, jak to vzniklo. Byly mi asi 4 a nemohla jsem najít rodiče. Doma nebyli. V žádné hospodě, kam chodili, nebyli. Nakonec jsem čekala pozdě do noci před domem, kde jsme bydleli. Tehdy nebyly mobily, abych jim zavolala. Vybavuju si docela živě ten strach, který jsem cítila. Můj nástup na základní školu nebyl nijak těžký. Taťka mě v první třídě vodil do školy a ze školy. Rozuměl si s mou třídní učitelkou. Ale pak nastal zvrat. Moje máma odešla od táty. Vlastně si toho z té doby nepamatuju moc. Jen vím, že jsem byla u tety na prázdninách a pak jsem se dozvěděla, že bydlím jinde. U mámy a jejího přítele, otčíma. Bydlela jsem blíž ke škole, ale nic dobrého na tom nebylo. Kluci z okolí mi začali nadávat, že jsem Gorila. Bála jsem se vycházet ven a pak to dopadlo tak, že mi házeli hlínu do oken. Jeden kluk na mě chtěl poslat i svého psa. Bála jsem se být venku. Ve škole to začalo být náročné kvůli třídní učitelce. Neschvalovala to, že jsem u mámy, ponižovala ji přede mnou a před celou mojí třídou. Ponižovala i mě, když jsem dostala z něčeho 5. Pamatuju si jednu urážku, když jsem neměla úkol. Řekla mi: „Nejsi hubená jak párátko, tak aspoň ty úkoly bys mohla nosit.“ Urážky a ponižování na moji váhu jsem slyšela i od svých rodinných členů a i od spolužáků a i od kluků ze čtvrti. Pak doma to začalo být náročné, otčím mě začal ponižovat a moje máma se k tomu přidávala. Nikde jsem nebyla v bezpečí. Táta hodně pil v té době, pamatuju si pár facek, co jsem od něj dostala, když jsem ho navštívila. Můj únik byly knížky a nové informace, které jsem mohla čerpat. Pak jsem přešla na druhý stupeň a třídní učitelka ubyla, ale za to ponižování od dalších spolužáků přibylo. Ale ve škole se mi dařilo. Škola mě bavila. Doma to bylo těžké. Přítel mamky jezdil na víkendy domů a v té době to byla muka. Nikdy mě ale neuhodil. Jen nadával a ponižoval. Jak moc jsem si přála, aby mi radši jednu vrazil. Ještě mám zážitek s vyhazovem z domů, ale to bylo dřív než na 2. stupni. Kradla jsem rodičům peníze, protože jsem nechtěla chodit do školy a místo toho jsem chodila do města. Když to máma a otčím zjistili, vyhodili mě z domu. Musela jsem tehdy k tátovi, který pil a měl odpojenou teplou vodu a plyn. Moc si to nepamatuju, jen vím, že jednou za čas jsem tajně mohla k mamce se jít vykoupat, když otčím nebyl doma. Pak jsem se nějak ocitla u babičky, i mamka se tam odstěhovala od otčíma a to si už nepamatuju, po nějaké době jsme se zas odstěhovaly k otčímovi. Tak teď zpátky ke 2. stupni. Taťka se odřízl na pár let a pak někdy okolo 8. třídy se se mnou spojil. Měl práci a trávila jsem s ním hodně času, ale tajně. V té době jsem věděla, že chci na střední do Brna, co nejdál od rodičů. Máma mi nevěnovala vůbec žádný čas. A s otčímem? To bylo zvláštní. Někdy to bylo fajn, rozuměli jsme si. A někdy to bylo to největší peklo na Zemi. Odešla jsem na střední doopravdy do Brna. Bylo to finančně náročné, ale máma s otčímem se mě snažili zajistit aspoň materiálně na základní škole. Jednou mi bývalý spolužák ze základky řekl, že mě považovali za nejbohatší. Na střední se to zhoršilo. Měla jsem 100 kč na týden, takže jsem se živila z čínských polívek. Víkendy byly peklo. Otčím byl horší a horší. V prvním ročníku střední táta ztratil práci díky alkoholu a od té doby to bylo taky těžké. Byla jsem jeho vrba. Když to vypisuju, je mi hrozně těžko. A to nejsem u konce. Během střední se mi rozjely pocity smutku. Teď to vnímám tak, že jsem si na střední mohla vydechnout a prožít tu všechnu bolest a smutek z šikany a z rodiny. Začalo sebepoškozování. Rozjely se mi pocity méněcennosti. Moje největší téma – moje hodnota a to, že ji často nevidím. Doma to ale neskončilo. Tím, že jsem byla na intru, se to zhoršilo, protože jsem byla doma jen na víkendy a otčím také byl jen o víkendech doma. Takže nejdřív jsme se přetahovali o máminu pozornost, po nějaké době jsem to vzdala. Ale ponižování a urážky se násobily. V 17 mě čekal další vyhazov z domu. Táta mě pro změnu citově vydíral: Když nepřijdeš, tak si něco udělám… Nejradši bych si půjčil od kamaráda revolver… V 17 jsem začala brát první antidepresiva a také tam byl první pokus o sebevraždu. Na chvilku se to uklidnilo, ale pak otčím vnuknul mámě myšlenku, že ji tím chci ubližovat a vrátilo se to do stejných kolejí. Já byla pokornější, nechtěla jsem nikoho zatěžovat. Můj pokus o sebevraždu jsem udělala na intru, takže mě pak vyhodili. Já měla dojíždět, jenže jaksi se mi rozjela sociální fobie a já nezvládala jezdit do školy. I otčím se uklidnil. Pak to bylo do maturity v pohodě, jen táta byl zahlcující. Volal mi klidně pětkrát denně. Po maturitě jsem se zhroutila, snažila jsem se držet, jak nejvíc to šlo, a pak jsem padla. Následovala první hospitalizace. Ta moc nepomohla, spíš se rozrostla sociální fobie a já pak nikam nechodila. Což samozřejmě provokovalo otčíma víc než cokoliv. Takže si stěžoval a nadával mi, že jsem pořád doma. Bylo to pořád to stejné. Urážky, ponižování, nadávky. Dokázala jsem se namotivovat natolik a utekla jsem studovat do Prahy. Šlo to. To nejhorší přišlo po prváku. Vrátila jsem domů na prázdniny. Byla jsem hodně unavená ze zkoušek. Otčím měl nemocenskou. Už jsem si odvykla na nadávky, tak to byla smršť. Ale v tom období jsem právě ztratila tu svobodu. Nejdřív se mi rozbila postel, takže jsem spala na matraci v obýváku. Otčím mi nejdřív zakazoval chodit do ložnice, pak do kuchyně. Nedokážu popsat, co se dělo ve mně. Je to tři roky a je to bolestivé. Každopádně jsem ztratila svobodu a chuť žít. Nakonec jsem utekla do léčebny, kam mi pomohl můj psychiatr. Volala jsem s ním tehdy a řekl mi, že chce, abych žila. V léčebně jsem se nakonec vzpamatovávala, ale nevzpamatovala se úplně. Během pobytu v léčebně mi mamka oznámila, že už se nemám vracet domů, že mě tam otčím nechce. Další rána. Zkusila jsem jít zpátky na intr a do školy, ale nešlo to. Nedokázala jsem fungovat a žít. Rozhodla jsem se umřít. Kamarádka mě nakonec přemluvila, ať zkusím komunitu. Nejlepší řešení v životě! Co pro mě znamená domácí násilí? Ztráta svobody. Ztráta sebe. Teď jsem volná a svobodná a uvědomuju si, že právě tu svobodu jsem neměla. Z toho všeho, co jsem si prožila, tak ta ztráta svobody byla nejhorší. Teď žiju a vlastně neumím to. Byla jsem neustále utiskována něčím, spíš někým. Na jednu stranu se to může zdát jako výhoda a vlastně v něčem byla. Měla jsem jasně dané, co můžu a nemůžu. Ale říkám Vám, že to bylo prostě špatně ty hranice. Teď se učím být svobodná a vytvářet si své hranice. Vytvářet samu sebe. Je to ten nejtěžší úkol na světě. Učit se být sama sebou v 25 letech. Hledat, co mě baví. Proto se vracím do doby, kdy jsem žila s tátou a mámou, to jsem ten kus svobody měla. Psychický a fyzický teror jsem díky terapiím zvládla, ale pořád jsem citlivá na křik a to, když mě někdo ponižuje. Nebo se to blíží ke snižování mé hodnoty. Zaujímám obranný postoj anebo spíš ten únikový postoj. Dřív jsem se shazovala a svoji hodnotu neměla. Teď se učím být v takových situacích. Teď mě provází flashbacky (záblesky z minulosti), prostě jen tak se objeví. Je to vytěsněná vzpomínka nebo prostě něco, co jsem si neuvědomovala, že tam bylo jinak. Například u rodičů jsem se moc nemohla otáčet na posteli v noci, protože vrzala. Za to mi bylo vynadáno. Tahle vzpomínka se mi vybavila, když se teď otáčím na své posteli, ve svém pokoji, v bytě, který mám v pronájmu. A vlastně se můžu otáčet, ale vždycky jsem taková napjatá, jestli odněkud nepřijde křik, že to nemám dělat. Zjistila jsem taky, že je pro mě bezpečnější spát na zemi, protože nejdu slyšet a je mi to víc přirozené. Nebo třeba mám hrozný strach dělat chyby v čemkoliv, protože jsem vždycky za to dostala smršť nadávek, takže jsem se vyhýbala všemu, kde bych mohla chybovat. Teď se učím přijímat to, že můžu dělat chyby. Je to zatraceně těžké. Ty flashbacky jsou náročné a bolestivé, občas jen prostě sedím a brečím, co všechno jsem musela zkousnout, abych mohla přežít a že vlastně je hrozně těžké všechno měnit a někdy se mi fakt nechce. Ale na druhou stranu vidím to jako mimořádnou příležitost budovat sebe a své návyky, koníčky, názory od základu. Třeba teď se obklopuju v pokoji svíčkama, baví mě mít svíčky, ale nikdy jsem nemohla. Doma to nešlo a jinde, kde jsem byla, byly zakázané. Domácí násilí může přestat, ale neseme si následky s sebou jako nějakou kouli u nohy. Není to to násilí samo o sobě, ale je to to, co nás brzdí, co nám nahání strach. Často se mi děje, že jsem vzbudím, když slyším hlasy. Jsou to mé spolubydlící, musím si to opakovat jako mantru, abych se uklidnila. Ale někdy nezáleží, kdo to je, ale to, že je to nějaký hlas, mě děsí. Doma u rodičů jsem si nemohla dovolit ztratit kontrolu, musela jsem být ve střehu. Konečně si můžu dovolit cítit i vztek za to všechno, čím jsem si musela projít. Protože domácí násilí mi nevytvořilo rány na duši, ale vytvořilo mi nepopsatelnou závislost na té bolesti, kterou jsem vyhledávala s tím, že to už bude jiné. Ale přijala jsem i tu bolest, protože to bylo aspoň něco. Teď cítím volnost od toho všeho a můžu říct: Jsem, do prdele, naštvaná. Nikdo nemá právo ubližovat druhé bytosti. Svoboda. Hodně se mi to spojilo s tématem 17. listopad. Vlastně v tu dobu mě to někdy napadlo. Svoboda neznamená bezhraniční volnost. Když se řekne svoboda, vybavím si k tomu zodpovědnost. Jsem svobodná, ale zároveň zodpovědná. Nebyla jsem dřív ani jedno. Nebo spíš jsem to měla prostě jinak. Byla jsem svobodná tam, kde jsem měla být zodpovědná. A byla jsem zodpovědná tam, kde jsem měla být svobodná. Jsem totiž zodpovědná za to, co dělám, ale jsem svobodná v tom, co můžu dělat. Jsem zodpovědná za to, co udělám se svým životem a jsem svobodná ve svém rozhodnutí, co s ním udělám. (A.) Alenka vyzpovídala Jiřku, autorku blogu Jak se stávám ženou. Photo by Viktor Hanacek Začtěte se do povídání o šikaně, o tranzici, o cestě k zotavení a osvětových aktivitách, ve kterých se Jiřka angažuje Nejdřív bych se ráda zeptala na to, čemu všemu kromě školy se věnuješ… A jak se ti to daří všechno stíhat - přijde mi, že toho máš opravdu hodně, podle toho, co máš uvedené na profilu – dobrovolnictví, politika… Ono se může zdát, že toho mám hrozně moc, ale je to taková iluze, část z těch aktivit dělám v menším množství, třeba dvě hodiny za týden. Kdybych měla dát příklad, tak ve svém volném čase dělám právě tu politiku – občas nahážu něco na twitter, občas děláme na těch mediálních výstupech, to je práce na pár hodin… Je to kontinuální práce, ale nemusím na tom dělat najednou třeba šest hodin v kuse. Záleží, jestli máme zrovna schůzi, záleží, jak je opozice zrovna aktivní, jak jsou schůze zastupitelstva a tak… A mluvíš v rámci politiky třeba i někde na veřejnosti? Když se dělala kampaň v rámci komunálních voleb, tak jsem se hodně zapojovala, rozdávala Pirátské listy a bavila se s občany o tom, co máme v programu. Jinak dělám spíš sociální sítě a mediální výstupy online, ale třeba se k tomu taky jednou dostanu. Tak to je super… Četla jsem, že děláš i dobrovolníka u Greenpeace… Ano, máme pražskou lokální skupinu, byla jsem na jedné přímé akci, na dobrovolnickém dni, když je třeba s něčím pomoct nárazově, tak pomůžu… Vymalovávala jsem jim třeba jednu místnost… 😊 A taky se angažuješ v osvětě o šikaně… To bylo tak, že když jsem začínala psát ten svůj blog, tak tím hlavním tématem byla tranzice, chtěla jsem o ní šířit povědomí… Jednou jsem napsala na blog, co se stalo na mojí bývalé škole, jak probíhal ten proces, že jsem odtamtud musela odejít. A ten blog vzbudil velké ohlasy. Mezi kamarády, mezi studentstvem, dokonce ho sdílel Eduin, dostalo se to daleko… A v tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle téma je taky něco, co bych chtěla sdílet. Uvědomila jsem si, jak málo lidí o tom mluví. Najednou mi chodily zprávy jako: „To je úžasný, že o tom mluvíš, nikdo o šikaně nemluví…“ Pak jsem psala status na facebooku v podobném znění, projížděla jsem facebook, jestli tohle už někdo dělá, něco jako Nevypusť duši na téma duševního zdraví… Zjistila jsem, že nějakou osvětu udělala Linka bezpečí, projekt Nenechte to být… Já jsem ale chtěla, aby bylo něco studentsky iniciativního, tak jsem založila stránku „Zastavme šikanu“ a vytvořila prezentaci na téma šikana ve škole. Jednou jsem ji už odprezentovala a budu se ji snažit odprezentovat na co nejvíc místech. Myslím, že ten studentský pohled je hodně důležitý. A jak to bylo vlastně u tebe s šikanou? Kdy začala, jak se projevovala, jaké u tebe měla důsledky? Šikana u mě začala už ve školce, kdy na mě byly děti agresivní a hnusný… Na základce to už bylo výraznější, agresor kontroloval ten kolektiv a jeho myšlení o mně. A já jsem byla vždycky dost senzitivní, tak jsem na to dost reagovala… Bylo jednodušší mě rozbrečet a dostat do víru emocí. A tohle se opakovalo až do střední. Nikdy se účinně nezasáhlo, nikdy se to neřešilo… Říkalo se, že si za to můžu sama, protože jsem byla jiná. A já si to potom začala dost brát za své, bylo toho hodně a já jsem to už nevydržela. Už se mi nechtělo ani být, zbyla už jen bolest z toho, jak mi lidi ubližovali. Naštěstí mi bylo umožněno odejít z toho kolektivu a začít se léčit. Občas se to vrátí, že mě někdo začne šikanovat a já reaguju čím dál senzitivněji, už toho bylo hodně a je to pro mě těžké zpracovávat. Hodně se to zlomilo ve chvíli, kdy jsem si kolem sebe začala tvořit bezpečné prostředí, lidi, kteří mě mají rádi. Tak ve chvíli, kdy mě z toho bezpečí vytrhne nějaká šikana, bolí to ještě víc, ještě víc se z toho zhroutím. Nedávno jsem se z toho zhroutila a zavolala si záchrannou službu. To se stalo teď nedávno? V říjnu… Došlo k nějaké miskomunikaci mezi mnou a spolužáky, oni na to zareagovali tak, že si vytvořili nějakou tajnou skupinu na messengeru… A já jsem na to zareagovala tak, že jsem se zhroutila. Doma to taky nebylo úplně v pohodě, tak jsem to celkově nezvládala. A na tvé současné škole se to nějak řeší, reagovali na to učitelé? Řešilo. Oni se ve finále omluvili a slíbili, že se to už dít nebude. A už se to neopakovalo. A i teď se sleduje, co se ve třídě děje. Je tam i ta bariéra, že jsem starší, navíc jsem trans, musíme si na sebe nějak zvyknout. Plus začínají zjišťovat, že mám duševní problémy, což je pro ně taky šok. Je to složité, ale snažíme se s tím nějak pracovat, i v rámci výuky. Mluvím o tom s psycholožkou, ve škole… Co může být podle tebe řešením problémů s šikanou, samozřejmě nejlépe, aby k ní vůbec nedocházelo? Nejvíc by pomohlo, kdyby byla škola upřímná sama k sobě. Z průzkumu společnosti Scio vychází, že dvě třetiny žáků zažívají nějakým způsobem šikanu, ale zároveň 94% učitelů si myslí, že se jich to týká málo nebo vůbec. To mi připomíná i problematiku duševního zdraví, celkově mi přijde, že mají často školy tendenci přehlížet, co se žákům a studentům děje… Kdyby byly školy k sobě upřímné a schopné si přiznat, že se šikana stala a je nutné to řešit, můžou si na to pozvat externí odborníky, měly by dokonce podle metodiky… Měly by a často to nedělají, jak jsem slyšela i od psychologů, kteří se věnují šikaně… No, to je velký problém. Ta bagatelizace je tam viditelná. Na školách, na kterých jsem byla, se ten problém hodně bagatelizoval. Docházelo tam k tomu, že to prostě hodili na oběť. Což se v mým případě přesně stalo, hodili to na mě. Že já si můžu za to, že mě natlačili na plot během hodiny tělesné výchovy… Spousta škol to taky chtějí řešit rychle, hlavně, aby to nebylo, přeskakují kroky, které by měly dělat… A pak je druhá věc – když už ten problém je, tak se snaží o to, řešit ho ideálně pohledem soudu. Ale nesnaží se zabezpečit tu oběť, což by měl být první úkol. Nechají tu oběť, aby byla dál šikanovaná. A pak to uzavřou tím, že dají třídní důtku tomu pachateli. Ale to už je šikana zase někdy jinde a můžou směle otevřít nové vyšetřování. Myslíš, že cesta, jak to všechno změnit, je i v prevenci, osvětě? V přednáškách, kterým se věnuješ? Určitě. Důležité je říct, že šikanu jako takovou nezastavíš. Šikana je a vždycky bude. Co se dá dělat, je zabránit důsledkům. V českém prostředí se předpokládá, že šikana je něco normálního, způsob, jak se k tomu stavíme, je ten, že se to nějak přečká. Protože se to prostě dít bude. To je přístup, který vyhovuje všem, jen ne tomu, kdo šikanu zažívá. Protože ten z toho může mít vážné psychické problémy až do konce života. Ta šikana, pokud se děje dlouho, tak oběť může získat dojem, že je správné, že k tomu dochází. Že to je pro ni trest. Takže to může vést až do hlubokých depresivních epizod… A u tebe to došlo někdy taky až do takové míry, kdy sis myslela, že to je správné? Teď se snažím na terapii přesvědčit sebe sama, že nejsem odpad. To je podle mě hlavně důsledek té šikany. Když ve škole pořád omílali, jak jsem k ničemu, zůstalo mi v hlavě, že to tak nějak je, i když to tak není, nechci to tak. Jsou to takové okovy, který vás přivážou k zemi… a není kam jinam jít. Takže ti hodně pomohla terapie… Určitě. Jednak jsem se musela zbavit sociální fobie. Moje přirozená reakce na šikanu byla schovat se před tím. A vzhledem k tomu, že jsem neměla ani doma podporu v tomhle ohledu, tak jsem se schovávala do závislosti na počítačových hrách. A to mě sociálně izolovalo a dělalo ze mě sociálně neschopného člověka. Chtělo to postupně ze mě dělat člověka, který je schopný sociálně fungovat, stále to není ideální, ale jsem schopná vykonávat spoustu aktivit… Měla bych ale problém hledat si zaměstnání, ta sociální fobie tam ještě stále trochu je, stále mám problém třeba telefonovat… A s tou hodnotou… Pomalu si dovoluju pečovat o sebe, přestat si myslet, že nemám nárok na nic. Hlavně tím, že kolem sebe vytvářím bezpečné prostředí… Přijde mi, že jsi už udělala určitě hodně velké pokroky, protože jsi naopak hodně otevřená, mluvíš o těžkých věcech i na veřejnosti… Já vždycky říkám, že mi hodně pomohlo, začít o tom mluvit. Když něco dáte na veřejnost, tak vám spadne takový kámen ze srdce, že už to vědí všichni, že už je to v pohodě. Ve chvíli, kdy lidé kolem mě byli schopni přijmout, že jsem hraniční autistka - i když ne úplně oficiálně, tu diagnózu mi nejdřív sebrali, pak mi ji zase dali, tak je to komplikované… Každopádně že jsem minimálně hraniční, hyperaktivní, do toho si ještě procházím změnou pohlaví… Když tohle lidi přijmou, už je nemůže nic překvapit… Na druhou stranu se snažím ukazovat svoje kvality, že se snažím, neflákám, jsem empatická, nebojácná… Nebojím se s lidmi diskutovat… Mně právě přijde dost odvážné, že potom, co sis prošla šikanou, musela měnit školy, jsi byla schopná nastoupit do nový školy, navíc s tím, že měníš pohlaví… A celkově o tom mluvíš otevřeně, ještě navíc před spolužáky, kteří jsou mladší, jsou na jiné vlně… Jaký pro tebe byl vlastně ten přechod? Nějakou dobu jsi nebyla ve škole, prošla sis terapií, Kaleidoskopem… Měla jsi obavy, když ses vracela do školy? Když jsem odešla z té původní střední, tak jsem byla na pracáku a chodila na stacionář, pak jsem byla tři měsíce v terapeutické komunitě. Nedokončila jsem ji kvůli tranzici. Vyřešila jsem si tam to, co jsem potřebovala, ještě doteď řeším akorát téma vlastní hodnoty. Když jsem začala psát ten blog, myslela jsem, že ho nikdo nečte. Ale pak jsem zjišťovala, že se šíří nejen mezi žáky, ale i pedagogy. Takže si musím dát pozor na to, co tam napíšu 😊. Moji spolužáci můj blog evidentně čtou a nejen oni, čte ho evidentně půlka školy. Tak se snažím o škole až tolik nepsat, protože vnímám, že to je nějakým způsobem v klidu. Mohla jsem tam přijít jenom s tím, že jsem trans, ale tím, jak jsem otevřená, tak jsem prozradila i to, že jsem lesba. A to už pro ně bylo naprosto nestravitelný. Asi se báli, že bych jim něco udělala, to je moje hypotéza 😊. Ale zase je to pro učitele určitě velká lekce osvěty. Třeba díky tobě můžou trochu změnit svoje postoje. Myslím, že už teď je hodně mění, já tak trochu nastavuju standardy, protože jsem první případ tranzice v té škole. I pro spolužáky je hodně nastavuju. Třeba včera, když jsme měli imatrikulační ples, jsem dost zářila. V té situaci mě skutečně viděli jako ženu, zatímco do školy nechodím každý den v sukni, takže to není tolik vidět, ale tady to bylo očividný. Může to být lekce jak pro spolužáky, tak pro učitele. Tak na tu tranzici bych se tě chtěla taky zeptat. Nejdřív by mě zajímalo, jestli ses už od mala cítila jako holka a jestli třeba i to mohlo podnítit vznik šikany, že jsi byla „jiná“ v tomhle ohledu. Možná to trochu mohlo ovlivnit, necítila jsem se komfortně v těch sociálních situacích. Ale řekla bych, že jsem byla jiná i jiným způsobem, než že jsem se cítila jako holka. Ale cítila jsem to hodně brzo, ve školce nebo v první třídě, třeba že bych chtěla prsa, že je na tom něco trochu zvláštního… Ale tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost, myslela jsem, že je na to brzo. Pak v pubertě jsem tomu věnovala trochu pozornost, ale všichni mi říkali, že to je pubertou. Ani po pubertě se to nezměnilo, tak jsem to začala řešit, něco si o tom našla… Nejdřív jsem začala pokukovat po šatech, nechtěla jsem nosit klučičí oblečení, měla jsem růžovou tašku... Něco jsem si o tom vygooglila, říkala si, že jsem asi nebinární. Nedokázala jsem si připustit, že bych byla čistá žena, nevěděla jsem, že to jde. Ale když jsem zjistila, že to jde, rozhodla jsem se, že budu čistá žena. Dost mi pomohlo, že jsem zjistila, že bych nebyla šťastná ani jako ajťačka, původně jsem chtěla dělat v IT. Ale zjistila jsem, že to není prostředí, ve kterém bych chtěla dělat, spíš se teď soustředím na diplomacii, psychologii, humanitní vědy. Jak probíhá tranzice? Vím, že nejdřív se dělají různá psychologická vyšetření… Ano, dělají… V době, kdy jsem to řešila a zároveň ta šikana byla hodně na vrcholu, skončila jsem ve stacionáři pro adolescenty. Hodně jsem tam řešila tu šikanu. A ze školy přišel výsledek vyšetřování, že za všechno můžu já. A to pro mě byl takový hřebíček do rakve. V tu chvíli jsem se zhroutila, nechtěla jsem moc žít, volala jsem o pomoc, ať mě teda někam zavřou. A tím, že jsem si přiznala, že jsem holka, se to zlepšilo. Najednou jsem si uvědomila, že aspoň některé z těch pocitů se dají racionálně vyřešit. A dostalo mě to do euforie. Vydržela jsem ve škole ještě další dvě měsíce, ale po těch dvou měsících, kdy mě terorizovali pro změnu doma, jsem se chtěla zabít. Rodiče se s tou tranzicí těžko smiřovali? Nebo tam byly ještě další problémy? Ne, rodiče s tím neměli problém, spíš jde o to, že my s mámou a se ségrou jsme jiné osobnosti. Já dokážu druhým naslouchat, být nápomocná a empatická. Došlo tam k tomu, že určitou nekompatibilitou jsme si nechtěně ubližovaly. A zvlášť v době tranzice a když se všechno tohle dělo. Já už jsem to taky vyhrocovala, nevěděla, jak reagovat na ty situace, a pak se to vyhrotilo až natolik, že jsem se chtěla zabít. A jak se cítíš psychicky teď? Jsem na tom určitě lépe, celkově mám stabilnější život, stabilnější zázemí, které jsem si vytvořila, kamarády, zájmy. Chodím na psychoterapii, mám pro co žít, mám cíle, za kterými si jdu. Vím, že nejsem tak špatná, jak mi říkali. Ale ještě to není úplně ideální. V pátek mě pustili z Bohnic, byla jsem tam kvůli tomu, že se semlelo hodně věcí. Vyhrotilo se to až tak moc, že jsem se nechala sama hospitalizovat. Každopádně je super, že si umíš říct o pomoc… To je daný vnitřně tím, že mám ty cíle, které chci splnit. Potřebovala jsem ten pocit bezpečí, tak jsem si ho zajistila. Ještě mi pověz, jaké máš plány a cíle do budoucna, třeba co se týče studia… Táhnou mě hodně dva směry. Jednak jak píšu, táhne mě žurnalistika a média a tak. Druhý směr, kterým bych se mohla vydat, je ta diplomacie, mám sklony k diplomatickému jednání, hodně mě baví vyjednávat. A pak ještě třetí směr, pomáhající profese. Tyhle všechny tři směry by mě bavily, ráda bych studovala, uvidím, k čemu se ve finále přikloním. Taky bych ráda, aby můj blog nějak vydržel. A doufám, že ta moje práce k něčemu bude. Ráda bych se v tom dál nějak rozvíjela, jazykově a dovednostně. Hodně pokukuju po zkouškách CAE, ale to je asi na dýl. Napadá tě ještě něco důležitého, co jsi předtím nezmínila? Možná co se týče těch psychických důsledků šikany… Zpočátku dlouho nikdo nevěděl, co se děje. Dlouho se to přehlíželo, moje psychické problémy se přisuzovaly tomu, že jsem byla v pubertě. Naštěstí jsem se dostala do Kaleidoskopu, kde uznali, že to puberta není, že je to něco, s čím je třeba pracovat. Nakonec jsem dostala diagnózu HPO, což mi pomohlo. Mohla jsem na tom začít pracovat, zaměřila jsem se na problémy a vzorce, které potřebuju vyřešit. U mě je to hodně o tom vytváření bezpečného prostředí a nasávání toho, že nejsem odpad, že jsem normální lidská bytost. Tohle je potřeba nasát a potřebuju v tom být dlouho, je to hlavní vzorec, který musím změnit. Jinak telefonování s kamarády, v tom mi zabraňuje sociální fobie. Píšu si deníčky, které mi mají zvyšovat hodnotu, snažím se pečovat o svoje tělo. Pořád se snažím zbavovat následků šikany. Jednou týdně mám terapii, do toho se snažím se sebou terapeuticky pracovat sama. Ještě mě čeká dost práce. A napadá mě ještě jedna věc. Stává se mi, že psychologové tvrdí, že bych neměla být trans, když mám psychické problémy. Lidi si často myslí, že člověk s HPO automaticky neví, kým je. U mě je to ale tak, že vím, kdo jsem. Mám spíš problém s tou vlastní hodnotou a s emocemi. Nebo se mi stává, že lidi zpochybňují, že mám hraniční poruchu osobnosti kvůli tomu, že si procházím změnou pohlaví. Tranzice se u mě projevovala daleko dřív, pocity nedostatku vlastní hodnoty až později. Je potřeba tyhle dvě věci od sebe oddělovat. Nepochybuju o tom, že jsou lidi, kteří mají problémy s identitou vlivem psychických problémů, ale je potřeba se na to dívat individuálně. https://www.jaksestavamzenou.cz/  Photo by Viktor Hanacek Míša absolvovala intenzivní terapii ve stacionáři pro hraniční poruchu osobnosti v Esetu. V rozhovoru se s námi podělí o svou zkušenost jak to v Esetu funguje a co jí pobyt přinesl. Startujeme! Pověz mi nejdřív něco obecně o stacionáři. Jak dlouho stacionář trvá, jak to tam probíhá? Je to na devět měsíců, pět dní v týdnu, je to program od rána do dvou nebo do tří. Je tam jasnej řád, jasně danej rozvrh. Každej den je nějaká terapie, hlavně skupinová terapie, což je nejdůležitější pro nás všechny. Začíná to tím, že je ranní komunita, každej řekne, co dělal přechozí den, jak se cítí. Je tam s námi sestřička, která to vede. Každej má nějakou službu a po přestávce je skupinová psychoterapie. Jak říkáš, že každej den má určitej řád, nějaká pravidelnost v těch aktivitách ti pomáhala? Jo, musím mít rozvrh a pravidelnost. Je to jistota, nepřekvapí mě to, cítím se v tom bezpečně. Takhle to měli i další lidi, někdo s tím měl problém, někdo ne, ale nebyla jsem jediná, kdo to vyžadoval. Prostě to byla jistota. Nejdůležitější jsou určitě skupiny. Co bys o nich řekla? Co ti to dalo, jak ses na nich cítila? Hlavně jsem nebyla sama. Člověk si myslí, že je v tom sám, prožívá věci, který si myslí, že by neměl prožívat, a pak zjistí, že pět deset lidí to prožívá stejně, má podobný zážitky, prožívání. To je určitě léčivý faktor sám o sobě. To jo, to určitě. A pak ty zpětný vazby, zkušenosti. Nejsou to přímo rady, spíš takový sdílení toho problému nebo toho pocitu, kterej je vlastně stejnej. Kolik bylo členů skupiny? Vyhovoval ti počet lidí, kolik vás tam bylo? Stacionář má omezenou kapacitu, maximálně devět lidí. Na začátku, když jsem tam přišla, nás bylo sedm nebo osm. Pak lidi odcházeli, ke konci jsme tam byli jenom v pěti. Víc mi vyhovovalo, když nás tam bylo míň. Na každýho se dostane, každý má víc času na sdílení toho, jak se cítí. Čím míň nás je, tím delší má každý zpětnou vazbu od sestřičky a terapeutky. A taky se cítí samozřejmě bezpečněji. Není v tom takový chaos, tolik se samozřejmě nestydíš. Pamatuju si, když jsem byla na terapeutickým oddělení, a jednu dobu nás tam bylo jenom pět, tak jsme si dělali srandu, že jsme rodina, přidělovali jsme si role… Ale přišlo mi to právě takový příjemný, blízký. Přesně. Stala se taková hezká věc, když jsme měli arteterapii a byli jsme jen čtyři. Měli jsme téma živly a všichni se dohodli, jakej živel každej z nás je, takže jsme na to tak hezky přišli. Jaký jsi byla živel? Já jsem byla země. Všichni jsme se na tom hezky shodli a bylo to takový, že ty vazby byly ještě silnější. Tak to je super. Vnímám z toho co říkáš, že ti určitě pomohly hodně vzájemný vztahy ve skupině. Dalo by se říct, že sis z toho něco přenesla do života? Třeba že na základě toho, že ses tam cítila přijímaná, se změnil tvůj postoj k sobě, promítlo se to do vztahů? Co mě tam pořád udivovalo, že ty lidi mě tam mají rádi. Že jsem dostávala zpětný vazby o tom, jaká jsem. Když jsem tam přišla, vůbec jsem nevěděla, jaká jsem. A když jsem to věděla, bylo to negativní: jsem špatná. To bylo to jádro. A najednou jsem získávala zpětný vazby, jak mě tam lidi vidí, a vlastně mě tam měli všichni rádi… a rozšiřovali to. Uvědomila jsem si, že to jsem vlastně já: věděla jsem to nebo tušila, ale neviděla jsem to. To mi hodně pomohlo. Zvýšit sebevědomí, uvědomit si sama sebe, jaká jsi a tvoje jádro. To jsem měla podobný a k tomu jsou skupiny dobrý… Dostaneš tam víc zpětný vazby než na individuálu. Má to svoji sílu, když celá skupina má k tobě vztah, vidí tě jinak než ty sama sebe, a potom se to proměňuje… Co se týče konkrétních témat, který jsi řešila, v čem ti pomohly právě ty náhledy ostatních? Nejzásadnější věc, kterou jsem tam řešila a prožila si to tam, bylo sexuální napadení. Tam jsem zjistila, že se to fakt stalo, že já jsem za to nemohla, že je to hodně hnusný. Předtím jsem to zlehčovala, snažila se brát s nadhledem, že to neexistuje, že se to nestalo. Jednou na skupině jsem se otevřela a najednou jsem to vyslovila. To bylo poprvý, já jsem to nikomu neřekla, nikdo to nevěděl. A najednou na skupině to ze mě vypadlo. Nevím co se řešilo zrovna za téma, ale v tu chvíli jsem to vyslovila, prožila si tu bolest. Tím, že jsem to tam sdílela, jsem si to hodně vyřešila. Hodně jsem se pročistila a nějak našla zase cestu k sobě. K tomu mě napadl citát, který to dost vystihuje. „Nikdy se nezbavíš toho, o čem mlčíš“. Taky mi pomohlo v práci s traumatem o tom mluvit. Oběť násilí o tom často mlčí, a to pak způsobuje prohloubení traumatu. Důležitý je to sdílet, je super, že u vás na stacionáři byla taková atmosféra, důvěra mezi váma. Pracovala jsi s tím i nějak dál, třeba individuálně? Nebo ti nejvíc pomohlo říct to na skupině, dostat to nějak ven? No, říct to. A pak se to samozřejmě ještě dlouho čistilo, měla jsem nějaký flashbacky nebo jsem cítila po těle ruce nebo takový věci, který se tam děly. Ty pocity se mi vracely na novo, cítila jsem to, jako bych to prožívala znova. Ale všechno tohle jsem si musela projít, v bezpečí toho stacionáře. A tím se to pročistilo. Fakt čas je nejlepší na tohle. Nemohla jsem toho člověka odstřihnout úplně, musela jsem s ním být v kontaktu, abych věděla, kdy se vrátí, kde bude, abych pak nebyla překvapená. Byl to kamarád, u kterýho bych nečekala, že by tohle udělal. A po čase, asi tři měsíce před skončením stacionáře, jsem si ho dokázala zablokovat, úplně odebrat ze života. A od tý doby jsem neměla flashbacky, nic. Tu vnitřní bolest, ty pocity spojený s tím jsem neměla. Takže díky tomu se to vyřešilo. Tak to byl hodně velký posun. Dřív jsi vlastně mluvila o vnitřní bolesti a nevěděla, z čeho to pramení a nemohlo to odejít, takže tam je vidět tahle souvislost. Ještě se tě zeptám na téma vztahu k terapeutům. Kolik jste tam měli vlastně terapeutů? Byli tam pravidelně? Jak tě ovlivnil vztah s nimi? Byla tam s náma jenom jedna terapeutka a sestřička. Takže to bylo super v tom, že věděla denně, co se děje, znala nás. To bylo super, že se věci nemusely opakovat nebo vysvětlovat nikomu, že ten člověk věděl souvislosti. Měla jsem problém s tím, že jsem se bála jejích reakcí, přece jen ten člověk je pro mě autorita. Bála jsem se reakcí soudů, že toho dělám málo, že něco nemám cítit a tak. A že musím něco dokázat. Ze začátku jsem s tím bojovala, ale pak jsem se dokázala zaměřit na tu terapii, na sebe, na to, co potřebuju. Další členové mi k tomu pomohli, často tam terapeut jenom občas něco řekl nebo nás někam navedl, ale často jsme to vedli tak nějak my. To mi pomohlo se od toho oprostit, přestat se bát, že mě ten člověk odsoudí. Přitom je to úplná blbost, je to psychoterapeut. Ale nějak jsem to takhle pořád měla. To je taky pochopitelný. U HPO bývá důležitý vztah k autoritám a terapeut je taky ta autorita… Může to pramenit ze vztahu k rodičům, z toho, že ses třeba v rodině bála nějakýho hodnocení, a teď to vnímáš na tom terapeutovi. A pak pomůže, když se to prolomí. Ještě mě napadlo se tě zeptat, jestli jsi tam dostala někdy negativní reakci, kritiku – a jak jsi ji vnímala, jestli ti to něco dalo nebo tě to naopak odradilo… Skupiny bývají hodně o přijetí, ale vím, že někdy pomůže i negativní zpětná vazba. Byl tam takovej moment, kdy jsem byla nemocná a neměla jsem vyřešený to jídlo nějak. A tím jak jsem měla tu chřipku, tak jsem samozřejmě nejedla. A pak jsem tam přišla, všimli si, že jsem hodně zhubla. A jedna členka, která taky řešila poruchy příjmu potravy, mi na to dávala zpětný vazby, že to vidí a že se o mě bojí. Já to všechno vím, ale potřebovala jsem to, co jsem už věděla, znovu slyšet a uvědomit si to. Ta motivace nebyla bohužel kvůli mně, ale věděla jsem, že si to jídlo musím vyřešit, abych tam mohla dál pokračovat. Řekl mi to psychoterapeut i sestřička, že se mám na to zaměřit, abych mohla dál pokračovat. Takže v tu chvíli bylo možná těžký si to připustit… … že už je to za tou hranou. …Ale pak ti to pomohlo v tom uvědomění. Zeptám se, co se týče jiných aktivit a služeb, co tě tam zaujalo nebo bavilo? Mluvila jsi o tý arteterapii… Arteterapie byla jednou v týdnu, vždycky jsme dostali nějaký téma a byla tam s náma sestřička. Měli jsme témata jako můj dům nebo co v terapii získávám, co ztrácim. Rodinu… všechny možný témata. Pro mě tohle bylo důležitý vyjádření emocí skrz kreslení… Tím si tu situaci prožít a dát ji na papír. Hodně jsem se soustředila sama na sebe, nebyla to skupinová práce. Pak byly důležitý zpětný vazby na to, co tam ostatní vidí, co to může být, jak to vidí. To bylo hodně zajímavý, něco co bys neřekla že tam je, tam bylo. A nejlepší byly zpětný vazby od sestřičky, která z toho vytáhla to nejdůležitější, a řekla ti to. A hodně jsme se tam o sobě dozvěděli, i o ostatních. A stávalo se ti někdy, že se ti nějaký téma ze skupiny propojilo s tou arteterapií? Sama mám takový zkušenosti z terapeutickýho oddělení, kdy jsem mluvila o něčem na skupině a pak na arteterapii mi k tomu něco docvaklo… U nás ten den byl rozdělenej tak, že arteterapie byla jako první a skupina až potom. Ale někdy se otevřelo nějaký téma na arteterapii a pak se řešilo na něčí skupině. A taky se mi stávalo, že jsem na arteterapii vyjádřila nějakou věc, kterou jsem taky nikomu třeba neřekla. A tam se to zjistilo a pak se na to navázalo. Ještě bych se chtěla zeptat na HPO celkově – jak se u tebe projevovala a jestli po těch devíti měsících terapie se dá říct, že jsi nějakým způsobem zotavená… Jak vnímáš HPO předtím a teď? No, já jsem vlastně nevěděla, co to je a odmítala to, protože to já nejsem. Prostě jsem se v tom neviděla a byla jsem jiná, nezapadala jsem do toho obecnýho předpokladu. Díky stacionáři jsem se naučila víc s tím žít, přijmout to, že nejsem sama, že to mají i ostatní. Že nejsi jedinej blázen na světě. U mě se to vždycky projevovalo tím, že ty emoce jsou prostě větší, dvojnásobný, než prožívá asi většina. Na přednášce o poruchách osobnosti se mi líbilo, že naše lektorka měla pochopení pro to, že reagujeme podle emocí, který jsou zesílený oproti jiným lidem, a kdyby někdo byl v naší kůži, tak by to taky nesnesl. Takže emoce jsou rozhodně intenzivnější… … intenzivnější a dřív jsem to nepřijímala a neviděla se v tom, protože jsem tichý, klidný hraničář, který má tu agresi otočenou proti sobě. A pokud jsem vztek hodně cítila k někomu, tak jsem ho otočila proti sobě a potlačila. A pak jsem byla naštvaná na sebe, že to nemůžu prožít, že jsem v právu, ale vlastně nakonec, že za to můžu já. V konfliktu, i když jsem v právu, cítím, co by ten druhý mohl cítit a cítim ty věci za něj, a tak vlastně nemůžu na něj být naštvaná, protože on by třeba cítil nějaký odmítnutí. Takže vlastně to cítění za druhý. Hmm, to taky znám… A ještě nějaký další projevy, jako třeba sebeubližování…? Jo, to určitě… V tom stacionáři už to nebylo tolik, stalo se mi to jen párkrát, co se týče třeba řezání, to jsem si tam docela vyřešila. Ale spíš ubližování v hlavě, myšlenky proti sobě: že jsem to nejhorší na světě, odpad společnosti, že jsem špatnej člověk, nic si nezasloužim… … to taky souvisí s depresema, který jsou u nás víc chronický a tolik nereagují na léčbu… Přesně, další věc jsou právě ty deprese. Teď už vím, proč se dějou, většinou je to způsobený buď okolnostma, někdy třeba jen počasím. Někdy si řeknu, proč tohle teď cítím, ale třeba je jen blbý počasí počasí a nemusí tam něco být, něco velkýho, prostě se to spustí a je to… Díky tomu stacionáři teď už dlouho nemám nějakou delší depresi. Teď se trošku obávám podzimu a zimy, poprvý budu na to sama. Předtím jsem to zažila na stacionáři, přišla jsem tam depresivní a dlouho jsem tam byla depresivní, denně. A pak se to vyčistilo a na jaře jsem si říkala, že už jsem měla nějaký delší období, kdy mi bylo dobře…. Ale teď se vlastně bojím, že jsem na to sama, i když nejsem…! Nevím co od toho očekávat, na druhou stranu jsem na to zvědavá. Z toho hlediska, že mě zajímá psychologie, jsem i zvědavá. Jak budu reagovat, co na tom můžu zjistit pro sebe. Někdy ta deprese přijde a člověk neví proč to je, prostě to přijde. Ale už se s tím dá nějak žít a není to tak intenzivní. V práci s depresema ti teda pomohlo hodně to přijetí… Jo, člověk s tím hodně bojuje nebo si myslí, že to tak nemá být… Já jsem byla na to pořád naštvaná, nespokojená, tu depresi jsem otočila proti sobě, že já za to můžu, že jsem zkažená a to jádro je špatný a tak… Ale tím že jsem zjistila, že ostatní lidi to mají ve skupině stejně nebo podobně, tak jsem vlastně zjistila, že je to v pořádku a že se to děje i ostatním… Je to v pořádku, i když je to těžký… Tím jak jsem to přijala, tak už to nebylo tak hrozný. Bylo mi špatně, ale věděla jsem, že to přijde a odejde a že mám na sebe bejt hodnější, mám to všechno vzít pomalu a vim, že to přejde. Vím, že pro hodně lidí je těžko představitelný, být takhle dlouhou dobu na terapii, třeba těch devět měsíců. V čem bylo pro tebe přínosný být v dlouhodobý intenzivní terapii? Potřebuje ji z tvého pohledu člověk s HPO? Já si to myslím, myslím si, že jo. Protože máme toho tam hodně, máme tam plno nánosů, který se potřebujou vyřešit. Samozřejmě, za těch devět měsíců se všechno nevyřeší. Něco se otevře, něco se zjistí, na něčem se zapracuje, něco se pročistí, ale něco taky ne. Už na začátku jsem byla upozorněna terapeutkou, že to není stacionář pro vyléčení. Že jsem někde na začátku a posunu se jen třeba o dva centimetry. To zní docela pesimisticky. Já teda myslím, že ses posunula daleko víc… Ale chápu, jak to myslela. Takže doporučuješ pro lidi, kteří už takovou terapii absolvovali, aby pokračovali dál na individuálu nebo měli nějakou sociální službu, něco, čeho se chytit… Určitě. Ale zase chci upozornit, že ne každej je na těch devět měsíců, na tu cestu tý terapie, připravenej. Ne pro každýho je to správnej čas, aby na sobě pracoval. Měli jsme tam různý věkový skupiny. Třeba já jsem tam byla nejmladší a dlouho byla třeba o osm let úplně nejmladší. Takže každej to má nastavený jinak, někomu se to otevře v tomhle věku, někomu později a je to hrozně individuální. Není nic špatně, není nic dobře. Taky jsem to měla tak, že v určitým období, kdy jsem šla do terapie, jsem na to nebyla úplně připravená a tolik mi to nedalo. A později, kdy se odehrálo spoustu jiných věcí, byla jsem v trochu jiný fázi a měla dost věcí srovnaných v sobě, tak jsem na to byla víc připravená. To jsem si tam taky hodně uvědomila a pomohlo mi to získat svoji vlastní hodnotu v tom, že jsem nejmladší a dokázala jsem to, co někdo jiný nevydržel. Byli tam za tu dobu dva nebo tři, který to nezvládli a ukončili to. Utekli z toho a byli daleko starší. A to mi dodávalo sebevědomí, že jsem v tomhle věku (když jsem začínala, bylo mi 21) zralá na to, aby se něco posunulo. Ten stacionář byl takovej záchrannej kruh, kterej přišel vážně načasovaně, v tu chvíli jsem to fakt hodně potřebovala a fakt hodně to pomohlo. Pořád jsem opakovala, že mě to vlastně zachránilo a jsem hrozně za to vděčná. Kdybys měla vypíchnout tři věci, který ti to dalo, co bys vybrala? Uvědomění sebe, jaká jsem. Vlastní hodnoty, že jsem důležitá Druhá věc, že hraniční porucha osobnosti je v pořádku, že to mají ostatní, že nejsem jediná na světě a je dalších plno lidí na světě, který to prožívaj stejně. Že dokážu pracovat v kolektivu, i když jsou tam věkový rozdíly, jsem člověk, stejně jako oni., že mezi ně patřím, dokážu s nimi pracovat. Co bys doporučila někomu, kdo se spíš izoluje, nevyhledává pomoc, má spíš špatný zkušenosti se sdílením, nedůvěřuje…? Z tvýho pohledu, kde jsi teď… No, nevim, jestli by ten člověk byl ochotnej to vůbec zkusit… Ale kdyby byl ochotnej to zkusit, ať to zkusí. Byla tam jedna členka, která se izolovala, byla roky doma a právě díky stacionáři začala vycházet ven, protože musela prostě dojet do stacionáře. A byla zodpovědná, stejně jako já, takže to chtěla dotáhnout do konce. A tím zase navázala kontakt s lidma, to, že začala vycházet ven. Ale každej má ten správnej čas jindy a neví se kdy, může se zkusit vrátit… Ale je to tam postavený tak, že jsou tam určitý pravidla a nemůže se 10x vracet. Dostane jednu šanci a buď ji využije nebo ne. Častá věc v průběhu zotavení nebo zotavování jsou relapsy. Sklouznutí do nějakýho stavu, kdy se po dlouhý době pořežeš nebo jsi v depresi… Jak jsi to vnímala ty? Mně vždycky přijde důležitý říct, že zotavení není předvídatelný proces, dochází k propadům a neznamená to nic špatnýho, že nejsi na dobrý cestě… Prožívala jsi to taky? Já si myslím, že jo. Tím pracováním na sobě byly ty reakce a deprese pořád snesitelnější a snesitelnější. Sice jo, bylo to hodně blbý, ale už jsem nespadla tak hluboko, že bych to všechno obrátila proti sobě a vnímala to jádro špatný. Ve chvíli, kdy už jsem byla nahoře a ten relaps se stal, jsem byla překvapená a bylo to těžký. Byla jsem překvapená a zmatená, proč se to vlastně děje a časem jsem se naučila s tím pracovat v tu chvíli, takže to už tak hrozný nebylo. Není to hrozný v tom, že vím, že to bude zase lepší. Bude to trvat třeba dva dny nebo týden, ale bude to lepší. Určitě je v tu chvíli důležitý uchovávat si tu naději a vědomí toho, že teď ti není úplně dobře, ale už to není takový propad jako dřív a bude to lepší, protože jsi na dobrý cestě… Tak ještě poslední otázka: jestli bys dokázala najít něco pozitivního na hraniční poruše nebo co ti daly ty zkušenosti, i když byly těžký… Pozitivum je určitě cítění těch emocí… Vždycky jsem byla hodně empatická, ale tím jak jsem prožívala emoce druhých, vím, co ten člověk prožívá nebo jak se může cítit. A že jsem zažila to nejhorší, co člověk zažívá a že to znám… Tak to je důležitý, že mě to jako člověka hodně posunulo a jsem vlastně na druhou stranu za to vděčná, protože je to velkej osobnostní růst. A že si hodně těch věcí uvědomuju díky tomu všemu co se stalo. Pokud máte zájem dozvědět se o Esetu více, navštivte jejich stránky Klinika Eset *Autorka článku studuje poslední ročník magisterského studia na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, pracuje jako peer konzultant. A je hraničář. Kaleidoskop změnil mnoha lidem život k lepšímu. Jedním z nich je i Anička. Co nám mladá "hraničářka" o Kaleidoskopu prozradila?  Photo by Viktor Hanacek Kaleidoskop je momentálně jedinou organizací v ČR, poskytující sociální a psychoterapeutické služby výhradně pro lidi s poruchou osobnosti. Kromě terapeutické komunity, což je intenzivní psychoterapeutický program na dobu 1 – 1,5 roku, nabízí i stacionář pro pracující i nepracující klienty, skupinové a individuální terapie, sociální poradenství. Klienti, kteří prošli TK v Solenicích, mohou dále využívat služeb následné péče Kaleidoskopu. V rámci terapeutické komunity i stacionáře je využívána mj. DBT terapie – dialektická behaviorální terapie, psychoterapeutický směr, který se uplatňuje v terapii poruch osobnosti. O komunitě, dalších službách Kaleidoskopu i DBT se dozvíte v rozhovoru s Aničkou, které pobyt v Kaleidoskopu změnil výrazně život k lepšímu. V dalších rozhovorech a článcích se dozvíte více o jiných psychoterapeutických programech, které lidem s HPO pomohly. Každý „hraničář“ je jedinečný, to, jaký přístup, psychoterapeutický směr a zařízení mu sednou, je individuální. Záleží na momentálních potřebách, problémech, životní situaci. Doufám, že vám následující články a rozhovory pomohu pomoci vybrat tu „pravou“ terapii pro vás.  Známé logo Kaleidoskopu Připraveni na rozhovor? Jdeme na to! Jak ses dozvěděla o Kaleidoskopu a co tě přimělo k tomu, jít do komunity? Poprvý jsem se o Kaleidoskopu dozvěděla, když jsem byla hospitalizovaná v psychiatrický léčebně po pokusu o sebevraždu. Nedoporučil mi to nikdo z těch odborníků, ale mně hrozně pomohl ten moment, kdy jsem dostala diagnózu. Když mi řekli, že jsem hraniční, tak jsem si hledala informace o svý diagnóze. Hledala jsem nějakou literaturu, která by pojednávala o tom, co se sebou můžu dělat, jak můžu zlepšit kvalitu svýho života. Ale měla jsem problém s tím, že literatura ani moc nebyla, aspoň tehdy. A pak jsem narazila na blog jedný holky, která psala o Kaleidoskopu. A to mě hodně namotivovalo. Jinak čím víc jsem četla o tý diagnóze, tím víc jsem z toho byla vyděšená. A měla jsem to tak, že když mě propustí, tak se půjdu rovnou zabít, ale pak se to měnilo v průběhu hospitalizace. Najednou jsem byla pryč od těch problémů a bylo mi fajn. Takže jsem začala zase uvažovat o životě. Hledala jsem něco, proč dát životu ještě šanci. Jak bys přiblížila pobyt v komunitě nebo následnou péči někomu, kdo o tom nic neví? Ať už je to hraničář, který by do něčeho takovýho šel, nebo jeho blízký člověk? Myslím si, že hraničáři se ke Kaleidoskopu dostanou hrozně snadno, ale spíš je vyděsí pomyšlení, že by byli rok někde v komunitě. Ale já si myslím, že to za to stojí. Zároveň bych to asi nedoporučila každýmu, myslím si, že každej potřebuje trochu něco jinýho. Já jsem na tom byla fakt zle a potřebovala jsem komunitu, intenzivně si tam prožít rok. Ale lidem, kteří fungujou dobře a mají nějaký problémy, bych doporučila spíš stacionář, následku (pozn.: následnou péči). Já mám s obojím dobrou zkušenost, jsem ráda, že jsem prošla obojím. A co bys řekla někomu, kdo by rád šel do komunity, ale rozhoduje se, má v sobě pořád nedůvěru, váhá…? Má i spoustu komplikací proč tam nejít… Já bych mu řekla, že tohle znám, sama jsem to řešila, ale že každej si musí vyhodnotit sám, jestli mu to za to stojí. A já si myslím, že to za to stojí… Než řešit po zbytek svýho života, že nefunguju a pak se jít zabít, dát šanci životu… A to si myslím, že je silná motivace. A pak jsem tam zažila lidi, co měli děti, měli dluhy, spoustu důvodů, proč nenastoupit… A šli do toho a myslím, že se jim to vrátilo. Chápu důvody, proč je to těžký, mám domácího mazlíčka, mám dítě, ale vždycky se to dá nějakým způsobem zařídit… A život je prostě to nejdůležitější. Co pro tebe bylo v komunitě nejtěžší a jak jsi to překonala? Pravidla. Ze začátku bylo těžký pochopit smysl toho, že pravidla tam nejsou proto, aby mě buzerovaly, ale proto, aby mě chránily. A pak jsem měla samozřejmě problém s tím, že jsem byla v úplně cizím prostředí, byla jsem daleko od domova, daleko od lidí, který mám ráda. Ale zrovna v době, kdy jsem nastupovala, to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Co se týče pravidel, nakonec mi hrozně pomohlo vybudovat si nějaký režim, který mi pomáhal. Ale hrozně jsem tam s tím bojovala, s celým systémem. I když se mi ho snažili vysvětlovat, často to mohlo být lepší. Až jsem si to ozkoušela na vlastní kůži a porušila nějaký pravidlo, tak až při zpětným vyhodnocování, který se muselo udělat, abych nebyla vyhozená, až tehdy mi došlo, proč tam to pravidlo je, jaký má smysl. A na tom jsem si uvědomovala, co jsem udělala. Často jsem tedy pochopila smysl pravidel, až když jsem je porušila nebo je ostatní porušili, co to vlastně dělá se skupinou. V čem ti pobyt v komunitě pomohl a jak žiješ teď? V první řadě mi pomohlo vypadnout z prostředí, který nebylo vůbec zdravý. Byl to vztah, který jsem tehdy měla, vztahy s přáteli, který byly v tu dobu na bodu mrazu. A hlavně vztahy s rodičema. Pomohlo mi být poprvý v životě sama za sebe, budovat pocit vlastní identity a kompetence, v momentě, kdy jsem odtržená od vnějších vlivů. Pomohlo mi, že jsem tam měla individuály (pozn.: individuální terapie), že jsem mohla pracovat na svých konkrétních tématech, ať už to bylo sebepoškozování, alkohol, poruchy příjmu potravy, závislý vztahy... A hrozně mi pomáhala skupina, sice nejsem skupinovej typ a hrozně těžko jsem si na to zvykala, ale získala jsem spoustu podpory, spoustu zpětnejch vazeb. Skrz ostatní jsem se o sobě hrozně moc dozvěděla. Zjistila jsem, že tam jsou fakt lidi, co řeší podobný problémy, ale můžou i pomoct v tom, abych našla adekvátní řešení pro sebe. Dlouho jsem měla problém s důvěrou, budovala jsem ji krůček po krůčku, fakt postupně. A individuály byly pro mě ten odrazovej můstek. Pak jsem i s tou skupinou zkoušela mluvit ze začátku o nějakých tématech, který nebyly tak ohrožující, tak jsem to testovala… Na přelomu třetího a čtvrtýho měsíce jsem začala brát svoje témata na skupinu, ale s těma těžšíma tématama jsem měla problém i ke konci. Ale když už jsem to udělala, byla jsem strašně ráda, vlastně mi to dávalo víc než individuály. Slyšet jejich zkušenosti, zpětnou vazbu. Taky sociální nácviky, pro někoho to není, někdo tyhle věci zvládá, ale já jsem to nezvládala. Naučit se postarat sama o sebe, v tom jsem hodně selhávala. Nebo třeba vstát včas do práce... Neuměla jsem naplňovat režim, kterej by někdo vyžadoval… Tam jsem se naučila všechno. Naučila jsem se vařit, naučila jsem se uklízet, naučila jsem se nějak si ten den rozvrhnout, aby byl prostor pro odpočinek i pro práci. Naučilo mě to nějak vlastně fungovat i v období krize - jak nevypustit to, co je důležitý, jak chodit do práce, když mi není po emoční stránce dobře. A hodně mi pomohla závěrečná fáze, kdy už to bylo zaměřený směrem ven, takže už se tolik neřešily nějaký hluboký terapeutický témata, ale šlo o to, abych mohla dovednosti, co jsem se tam naučila, přenýst ven, nějak je tam aplikovat. Takže závěrečná fáze je hodně zaměřená na fungování venku, kdy mi pomáhali hledat práci, shánět ubytování, pomáhali mi úplně se vším. A bylo to v situaci, kdy jsem byla z větší části venku a jenom jsem se tam vracela pro podporu, pro rady, pro to, aby mě nějak podpořili ve fungování, co jsem se rok složitě učila. A zpětně mi to fakt pomohlo, v tom, zapojit se nějak do toho života. Chodim do školy, studuju, pracuju… Zvládám většinou plnit nároky společnosti. Pomohlo mi, že jsem měla pocit, že terapeuti ve mně hrozně věří. Podporovali mě v tom, abych se vrátila zpátky na školu, podporovali mě v tom, abych dělala, co chci dělat, ať si o tom myslí kdokoliv cokoliv. Terapeut mě připravuje na přijímačky na psychologii. Dalo by se říct, že po návratu z komunity ses cítila zotavená - psychické problémy se zlepšily o hodně, i vztahy, od té doby jsi spokojenější? Jo, i když ten přechod byl těžkej. V poslední fázi jsem žila venku a ještě jsem se mohla vracet do komunity. Celou dobu jsem měla pocit, že se fakt těším, až se vrátím, ale ke konci to bylo naopak, bála jsem se, že zase půjdu do toho světa, ze kterýho jsem se vrátila do komunity, že mě zničí, že to bude zase v háji, strašně jsem se bála. Ale všichni mi pomáhali, a zároveň jsem byla hrozně nadšená. Měla jsem pocit, že zvládám úplně všechno. Psychicky jsem na tom byla rok po komunitě úplně nejlíp co jsem kdy byla. Kdybys mohla srovnat, jaký byl tvůj život před komunitou a jaký potom, co bys řekla? Vybavuju si hlavně poslední půlrok, předtím, než jsem nastoupila do komunity. A to byly obrovský deprese, kdy jsem skoro nevstávala ani z postele. Často jsem měla problémy v těch základních věcech jako se najíst, umýt se. Vlastně jsem byla jenom v tý temný místnosti ve svým pokoji, vůbec jsem nevylejzala ven. A snažila jsem se vždycky nějak pracovat nebo studovat, ale v tom jsem taky selhávala, nebyla jsem schopná vstát z postele, neměla jsem nic, co by mě donutilo někam jít. Měla jsem problém s poruchama příjmu potravy, měla jsem problémy se sebepoškozováním. A měla jsem hrozný problémy s alkoholem, občas i s drogama. Měla jsem hrozný problémy ve vztazích, v tu dobu před komunitou jsem ztrácela vztahy. Pro všechny lidi to bylo náročný, tak už to nedávali, cítila jsem se i hodně sama. A fakt jsem se neuměla o sebe vůbec postarat, neuměla jsem vyprat, neuměla jsem nic. Myslím, že teď žiju to, co jsem si představovala v době, kdy mi bylo zle, jak by měl normální život vypadat. Jako neni to úplnej ideál, ale mám pocit, že se změnilo úplně všechno. Osamostatnila jsem se hrozně. Vypadla jsem od rodičů, což si myslím, že taky pomohlo mýmu psychickýmu stavu. Naučila jsem se o sebe postarat, naučila jsem se znovu plnit nějakej režim. Hlavně jsem začala studovat, vrátila jsem se na školu. Předtím jsem do školy nechodila, před zkouškama jsem měla tak hrozný úzkosti, že jsem na ně ani nešla. Teď už jsem skoro dostudovaná, doufám, že se to nějak podaří, zvládám do toho i pracovat, zvládám do toho mít koníčky, vztahy, ze kterých mám fakt radost, to jsem nikdy předtím neměla. Jak bys popsala DBT (dialektickou behaviorální terapii) a v čem může pomoct, v komunitě i na stacíku? e to terapie, která je primárně zaměřená na lidi s poruchou osobnosti. Psycholožka a profesorka, která to zakládala, sama trpěla HPO. Proto znala problémy hraničářů, měla je z první ruky, a zároveň ve svý praxi pracovala s lidma s poruchou osobnosti. Vycházela z KBT (kognitivně behaviorální terapie) a zjišťovala, že pro hraničáře není dostačující. Nebere v potaz jejich potřeby, je silně zaměřená na změnu. Zjistila, že potřebuje pracovat s těma lidma i na vytvoření stresový tolerance, na přijetí skutečností, který nelze změnit, takže to namíchala hodně s východníma směrama, leccos tam dala i z vlastních zkušeností. Já vidím v tý terapii, že mi tam něco chybí, ale to jsou možná moje pocity. Ale přijde mi, že se zaměřuje na témata, který řeší lidi s poruchou osobnosti. Každý si tam najde to svoje. Zpočátku se zaměřuje na snížení sebevražednýho jednání. Zaměřuje se i na sebepoškozování, poruchy přijmu potravy, způsoby, kterým si ubližujeme. Na tohle je to zaměřený, postarat se o tyhle problémy, aby mohla probíhat terapie efektivnějším způsobem. Ten druhej modul se soustředí na komunikaci v mezilidských vztazích, což je zase důležitý téma - jak jednat asertivně, jak se za sebe postavit, jak jednat s lidma, aby to bylo efektivní. Jak komunikovat na různých úrovních vztahů, třeba se šéfem, s přítelem, jak si říkat o svoje potřeby. Jak budovat z dlouhodobýho hlediska pevný vztahy, který vydrží, i když nám není zrovna dobře. Další modul je zaměřený na stresovou toleranci, což znamená přijetí skutečnosti v momentě, kdy ji nemůžeme změnit. Jde o to, abychom se vyhli přílišnýmu utrpení. Nejednat impulzivním způsobem, třeba do tý sebevraždy nebo sebepoškozování. A čtvrtej modul, kterej je asi nejdůležitější, tam patří mindfulness, techniky na zvědomování přítomnosti s metodou moudrý mysli, což je průsečík mezi racionální a emoční myslí. A pak ta poslední fáze, to je už pokročilý DBT, pracuje s osobníma tématama. A zaměřuje se zejména na vyřešení traumat. Ale nejdřív člověk musí zvládat ten základ. Nejde řešit traumatický věci s lidma, který jsou tak nestabilní, že by je to mohlo natolik rozrušit, že by se šli zabít. Je třeba ošéfovat ze začátku nějaký to ohrožující chování. Můžeš říct příklad nějaký konkrétní techniky a jak na tebe působila? To je těžký, máš jednu techniku, ale ona je hodně různorodá, každý si tam najde nějakou, která mu vyhovuje. Hodně se pracuje i s tímhle, abychom čerpali z nějakých vlastních zdrojů a zkušeností, co nám v tom funguje. Mně hodně pomáhá technika stresový tolerance, jmenuje se „pro a proti“. Ale není to to klasický pro a proti co všichni známe. Pomáhají mi distractions – odvedení pozornosti jinam. Když mám tendenci nějak vybouchnout, tak používám tyhle různý techniky, který vedou k rozptýlení, do doby, než se zklidním natolik, abych mohla racionálně uvažovat. A jakým způsobem se rozptýlíš, zaměřením na něco vnějšího? Je to zaměření na aktivity, který mi v tu chvíli pomůžou, je v tom zahrnutá i nějaká forma sebeopečování nebo působení intenzivních podnětů. Nebo dělání si radosti. Zaujal vás Kaleidoskop a chcete se dozvědět více? Doporučujeme návštěvu jejich stránek Kaleidoskop.cz *Autorka článku studuje poslední ročník magisterského studia na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, pracuje jako peer konzultant. A je hraničář. |
RSS Feed
