Pověz mi něco o sobě a o svojí sbírce.

Je mi 21, studuju literaturu na výšce v Hradci. Sbírku jsem napsala začátkem tohoto roku, když jsem byla v nemocnici potom, co jsem měla takovou delší suicidální epizodu, kdy jsem se už ztrácela v realitě a potřebovala jsem pomoc odborníků.

Jak ses dostala ke psaní?

Já jsem psala od mala, od deseti let. Začalo to tak, že jsem už tenkrát nerozuměla svým pocitům a snažila jsem se v tom najít smysl, když se to aspoň rýmovalo, dávalo mi to nějaký řád. Nepíšu
pravidelně, ale když mi není nejlíp, tak se z toho vypíšu.

A psala jsi někdy i prózu, nebo čistě básničky?

Prózu jsem taky psala, ale tím, že jsem psala, když mi bylo hůř, tak to úplně nedávalo smysl, hodně jsem se v tom ztrácela. A ty básničky mi v tom dávaly pořádek.

Povíš mi něco o tom, jak se u tebe projevovala hraniční porucha osobnosti?

Ze začátku, na to jsme došly na terapii, že už někdy v osmi letech se už začaly objevovat první
náznaky. Pamatuju si, že jsem se dost stranila lidí a měla jsem pocit, že nikomu nemůžu věřit, což jsou dost silný pocity na osmiletý dítě. A gradovalo to v průběhu let. Když mi bylo třináct, nejvíc se rozjela sociální fobie, kdy jsem nemohla ani vylézt z pokoje. A když mi bylo patnáct, stranila jsem se kolektivu, nevyhledávala jsem ostatní, protože jsem zkoumala, co je se mnou špatně. A teď začátkem roku to vygradovalo úplně, že jsem měla suicidální sklony.

A byla jsi nějakou dobu hospitalizovaná…

Byla jsem hospitalizovaná v Hradci, byla jsem tam dva měsíce.

Jakou máš zkušenost s hospitalizací, pomohlo ti to?

Rozhodně. Když je člověk úplně ztracený a neví, co mu je, tak je docela úleva, když zjistí, že mu teda něco je, že to není jen nějaký přelud. Pomohlo mi to v tom, že jsem se naučila sama na sobě pracovat, o tom to je. Není to o tom, že tam člověk přijde, něco ho osvítí a najednou je zdravý, ale musí na tom pracovat. Ani tak nemá záruku, že se to povede, ale důležité je v tom setrvat a věřit, že to překoná.

A co ti nejvíc pomohlo v tom, začít na sobě pracovat?

I to prostředí tam. Jak jsme tam všichni měli nějaké problémy, na jednu stranu to bylo depresivní, ale na druhou stranu to bylo hodně přátelský. Říkala jsem si, že možná tady všichni nemáme stejné problémy, ale všichni jsme v háji, tak pojďme s tím něco dělat, nenecháme se v tom vzájemně. Když někomu bylo hůř a někomu líp, tak jsme se navzájem tahali nahoru, a paradoxně z nemocnice mám přátele, které bych za nic nevyměnila. Hodně mi to dalo.

A po hospitalizaci jsi navštěvovala (nebo navštěvuješ) ještě nějakou psychoterapii?

Momentálně jsem v dlouhodobé psychoterapii a medikaci také užívám. Hraničářství je v podstatě na celý život, když to tak řeknu, psychoterapie je důležitá součást. Myslím, že bez toho z toho nejde vybruslit. Ty myšlenkové vzorce jsou tak pevně uvázané, že rozvázat je dát zabrat, a rozhodně na to člověk nemůže být sám.

V tom videu na tvé facebookové stránce hodně zmiňuješ stigma a to, že je potřeba o duševním
zdraví mluvit, destigmatizovat psychické problémy. Setkala ses sama se stigmatem, třeba ze strany kamarádů nebo školy?

Pamatuju si, že první stigma bylo, když jsem se svěřila v patnácti kamarádce, že mám nějaké
problémy. A druhý den jsem přišla do školy a všichni si o tom povídali, dělali si z toho srandu. Ale já jsem vážně potřebovala pomoc. A potom u maturity, napoprvé jsem ji nedala, protože jsem tam chytla panický záchvat, chytla jsem ho vlastně i podruhé v září, ale nějak jsem to udělala. Doteď si pamatuju, jak kolem mě šla profesorka a ani mi nepogratulovala. Místo toho řekla, že čekala něco víc.
I když viděla, že se tam klepu, že ze sebe nemůžu nic dostat. Tak to je takový bod, kdy jsem si
uvědomila, že v tomhle je nutná nějaká edukace. V tu dobu jsem si to vyčítala, že jsem neschopná.

Jaké máš plány do budoucna? Chtěla bys dál psát?

Určitě. Psaní je můj koníček už delší dobu, takže bych se tomu ráda věnovala dál. Samozřejmě vím, jak je těžké uplatnit se jako spisovatelka, takže bych k tomu ještě připojila další věci, které ráda dělám a naplňují mě. Jako třeba modeling. Dost lidem přijde, že to k sobě nesedí, hraničář a modelka. Ale je to o tom, že si říkám, že nemám co ztratit. Počítám s tím, že se kdykoliv můžu vrátit tam, kde jsem
byla. V tom bodě na tom budu líp, když budu mít myšlenky na to, co mě bavilo dřív a k čemu se chci vrátit, než kdybych měla nějakou práci, která by mě akorát štvala. Takže dělám to, co mě baví a dělám to naplno, dokud můžu.

A už jsi někdy zkoušela modeling?

Jo, jsem teď pod agenturou a dělám s nimi modeling a jsou skvělí, o těch mých problémech vědí a vždycky jsem se na ně mohla obrátit, vždycky mě vyslechli. Je to pro mě taková druhá rodina.

Děláš přehlídky nebo spíš fotky?

Spíš fotky, i když přehlídku jsem taky měla.

A chtěla bys dělat i něco souvisejícího s literaturou, kterou studuješ?

Určitě. Bavilo by mě mít vlastní časopis a věnovat se tam tématům, kterým se moc nevěnujeme tady v Česku. Něco takového tady chybí. Je dobře, že máme na sociálních sítích mnoho účtů, které se tomu věnují, ale tištěná forma je taky důležitá. Už jenom z toho hlediska, že hodně lidí, kteří nechápou tyhle problémy, jsou starší generace. A starší generace tištěnou formu bere víc.

Co ti pomáhá jako prevence zhoršení psychického stavu? Co děláš, když cítíš, že ti už není nejlíp, ale není to ještě na hospitalizaci?

V tomhle je to těžké. Občas vím, že něco přichází, ale nevím, kdy to přijde, jako když je zamračeno a nevíte, kdy se rozprší. Snažím se chodit ven, domlouvat se s lidma. Vím, že jakmile si řeknu, že půjdu ven sama, záleží to jen na mně. A mám tendenci na to kašlat. Když to záleží ještě na někom dalším, vím, že půjdu a že mi to udělá dobře. A takhle se to snažím vždycky uvázat na nějakou situaci nebo člověka, abych měla ten závazek, že to musím splnit. Vím, že v těch stavech se můžu tak obrátit, že nikam nepůjdu a zalezu.

Co bys vzkázala někomu, kdo zažívá psychické potíže, ale dosud se o tom neodvážil mluvit nebo vyhledat pomoc?

Já bych řekla, že důležité je začít, a je jedno kde. Jestli to řeknete někomu, komu opravdu věříte,
nebo jestli půjdete za oblíbeným učitelem, vyhledáte školní psycholožku… Tak je to dobrý začátek, člověk nemusí jít hned za terapeutem, do nemocnice. Ale když je hůř a situace si to žádá, tak proč ne.

O tom to je – proč ne. Nejde o nic víc, než když jdete k obvoďačce, je to úplně to samé a mělo by se to takhle brát.

Je ještě něco důležitého, co bys chtěla dodat?

Asi jenom to, že když má člověk podezření, že by mu mohlo něco být nebo se necítí dobře, tak by měl pomoc vyhledat. Nikdy není moc brzo na to, vyhledat pomoc. Naopak by se to mělo řešit včas, pak to občas dopadá hodně špatně. Je to totéž, jako když si narazíte ruku a nevíte, jestli je zlomená, tak si to jdete nechat zkontrolovat. Stejně by se mělo zacházet s psychickým zdravím.

(Alenka)

Další z našich respondentů si přál vystupovat anonymně pod jménem Rebi.
Rebi má 40 let a žije v Praze. Pracuje jako ajťák v pojišťovně, baví ho cestování a práce s počítačem. Jinak koníčků moc nemá a je to právě jedna z věcí, co ho trápí. Má rád vodu, i když se jí zároveň trochu bojí (hloubky pod sebou) a to je asi tak všechno.
 

1. Jaké formy terapie/léčby využíváš a jak dlouho? 

Léčím se všehovšudy od svých 20 let, kdy jsem byl hospitalizován v blázinci po nejspíš demonstrativním pokusu o sebevraždu. Přes různé léky a terapie jsem nakonec dokonvergoval do zařízení Kaleidoskop, kde k pomáhání hraničářům využívají DBT (dialekticko-behaviorální terapie).
 

2. Co tě přimělo vyhledat odbornou pomoc? 

Víceméně jsem k tomu dospěl nedobrovolně tou hospitalizací v blázinci, takže to nebyl můj vědomý úmysl, ale spíš nebylo zbytí než začít mé depresivní stavy, sebevražedné myšlenky a sebepoškozující činy začít nějak řešit.
 

3. Jak ti terapie pomohla? Změnil se díky terapii tvůj život, tvoje fungování? 

Pomohla a stále mi pomáhá. Především mi pomohla vyznat se víc sám v sobě, zjistit, co právě prožívám a trochu mi pomohla i zjistit, proč to právě prožívám. Navíc mi k tomu dala techniky, kterými mohu své prudké výkyvy emocí ovlivňovat tak, aby mě už tolik nepřiměly k impulzivnímu a sebepoškozujícímu jednání. Prostě mi pomohla víc být v kontaktu sám se sebou, tím lépe rozpoznat co (ne)chci a mít se asi i víc rád, i když to mi stále moc nejde.
 

4. V jaké oblasti vnímáš největší posun? 

Asi v tom, že se nesebepoškozuju, alespoň ne nějak viditelně.
 

5. Pokud jsi navštěvoval skupinovou terapii - co ti dala skupina jako taková? 

Pomohla mi naučit se ty techniky, které jsem zmiňoval v bodu 3. Samozřejmě mi pomohlo i poznat lidi, kteří se potýkají se stejnými nebo podobnými problémy – to mi pomohlo době, prostě že v tom nejsem na ty problémy sám.
 

6. Co pro tebe bylo v terapii nejtěžší? 


Pravidelně docházet a plnit úkoly, které mi byly dány, abych se naučil ty techniky, které mi pomáhají.

 
7. Na co z terapie vzpomínáš v každodenním životě nejčastěji? 

Občas si vzpomenu na některého člověka ze skupiny. Často vzpomínám na ty techniky, které nás na terapii učili.
 

8. Co bys vzkázal někomu, kdo nad terapií uvažuje, ale zatím žádnou nevyhledal? 

„Počítej, že to bude těžké. Je mi jasné, že hledáš úlevu, ale ta přijde později, zato trvaleji, než ta, jakým způsobem ji získáváš doteď. A věř mi – nebudeš na to sám/sama!!!“
 
Naučil jsem se, že pro to, aby se situace zlepšila, musíš něco udělat a to znamená vynaložení většího úsilí ze začátku – ostatně je to koneckonců změna. Ale můžu potvrdit, že ta změna stojí za to, a proto se vyplatí prostě zatnout zuby (i když si myslím, že to nedokážu) a zkusit to a po malých krůčcích vytrvat. Možná nedosáhnu úplně přesně cíle, kterého jsem chtěl dosáhnout, ale i to, že jsem se přiblížil, je důležité a myslím, že je to furt lepší, než zůstávat v ubíjející rutině, která Tě poškozuje.
 
A ten klid, souznění sama se sebou a navíc i občas radost z toho, že žiješ – to prostě stojí za tu námahu!

„Jsi jedna z nás?“

To bylo to, co chtěla pacientka vědět a její terapeutka – Marsha M. Linehan z Washingtonské univerzity, autorka léčebného postupu, který je celosvětově používaný pro lidi se silnými sebevražednými sklony – měla připravenou pohotovou odpověď. Byla to ta, kterou používala vždy, když chtěla podobné rozhovory rychle utnout. Nehledě na to, zda se pacient ptal kvůli vlastní naději, chápavě nebo útočně poté, co zahlédl makramé zhojených popálenin, jizev a podlitin na lékařčiných rukou.  
„Myslíš, jestli jsem trpěla?“
„Ne, Marsho,“ odpověděla pacientka při setkání loni na jaře. „Myslím jedna z nás. Jako my. Protože pokud ano, dalo by nám to spoustu naděje.“  
„A tak se to stalo,“ řekla Dr. Linehan (68), když minulý týden poprvé povyprávěla svůj příběh před publikem tvořeným přáteli, rodinou a lékaři z Institute of Living (Institutu žití), Hartfordské kliniky, kde byla v 17 letech léčena kvůli extrémnímu sociálnímu vyčlenění. „Spousta lidí mě žádala, abych s tím šla ven, a tak jsem si řekla – proč ne, dlužím jim to. Nemůžu umřít jako zbabělec.“
Nikdo neví, kolik lidí okolo nás, kteří působí normálně a mají úspěšný život, žije s těžkou duševní nemocí, protože tito lidé nemají ve zvyku to o sobě rozhlašovat. Jsou příliš zaměstnáni povinnostmi, placením účtů, studiem, péčí o své rodiny – to vše během zvládání temných emocí a bludů, které by rychle zahltily kohokoli jiného.  

Aktuálně se zvyšuje počet těch, kteří rozkrývají své tajemství, protože věří, že teď je ten správný čas. Říkají, že národní systém psychiatrické péče jsou jatka dělající z pacientů kriminálníky a schovávající nejtěžší případy do pečovatelských domů a sanatorií, kde se o ně stará personál s minimálním odborným vzděláním.  
Navíc, přetrvávající stigma duševních nemocí učí lidi s těmito diagnózami vnímat se jako oběti, které uhasily ten jediný plamínek, který by je motivoval k hledání pomoci: naději.  
„Je velmi důležité bořit mýty o duševních nemocech a dávat tomu všemu podobu, která lidem ukáže, že psychiatrická diagnóza nemusí znamenat bolestivý a strastiplný život.“ říká Elyn R. Saks, profesorka z Právní univerzity Jižní Kalifornie (University of Southern California of Law), která zaznamenala svůj vlastní boj se schizofrenií v knize „The Center Cannot Hold: My Journey Through Madness“ (do češtiny přeloženo v roce 2011 jako Střed se hroutí zevnitř: Mé putování šílenstvím). „My, kteří bojujeme s těmito poruchami, můžeme mít plnohodnotný, šťastný a produktivní život, pokud máme zdroje, ze kterých můžeme čerpat.“

To obvykle obnáší medikaci, často doplněnou o terapii, určitou míru štěstí a především vnitřní sílu ovládnout své démony, pokud nejdou úplně vyhnat. Tato síla může pocházet z různých pramenů: lásky, odpuštění, víry v Boha či z dlouholetého přátelství.  
Nicméně případ doktorky Linehan ukazuje, že neexistuje žádný univerzální návod. Byla poháněna touhou pomáhat lidem, kteří měli dlouhodobě sebevražedné tendence, často jako důsledek hraniční poruchy osobnosti, nevyzpytatelným stavem, jehož součástí je často nutkání ubližovat si, sebepoškozovat se.  
„Upřímně, v tu dobu jsem si neuvědomovala, že vlastně zápasím sama se sebou“, přiznává. „Ale říkala jsem si, že je přirozené, že jsem přišla s terapií, kterou jsem tak dlouho sama potřebovala a nikdy nikde nedostala.“ „Žila jsem v pekle.“  Nejzákeřnější tvář těžké duševní nemoci poznala ve chvíli, kdy tloukla hlavou o zeď v zamčené místnosti.  
Marsha Linehan byla do Living Institute (Institutu žití) přijata 9. března 1961, bylo jí 17 let a rychle se se stala jediným obyvatelem samostatného pokoje na oddělení, které bylo známé jako „pro ty nejhorší případy“. Personál neviděl jinou možnost. Dívka si opakovaně ubližovala pálením se cigaretami do zápěstí a řezala se do rukou, do nohou i na břiše čímkoli ostrým, co jí přišlo pod ruku.  

Izolovaná místnost - malý prostor s maličkým zamřížovaným oknem, postelí a židlí - žádnou takovou zbraň nenabízela. Nicméně její nutkání zemřít akorát zesilovalo a jediné, co se dalo dělat, bylo bouchat hlavou o zeď, později i o podlahu. Tvrdě.  
„Jediný můj zážitek z těchto období je, jako by to dělal někdo jiný; bylo to jako: ‚vím, že to přichází, neovládám se, pomozte mi někdo; Bože, kde jsi?‘“, zmiňuje doktorka Linehan. „Cítila jsem se úplně prázdná, jako Tin Man (postava z knihy, která byla zakleta čarodějem- z muže se stal cínový vojáček, který si však zachoval živou duši, pozn. překladatele), neznala jsem žádný způsob, jak vyjádřit, co se ve mně děje, ani žádný způsob, jak tomu porozumět.“
Povědomí o jejím dětství v Tulse (Oklahoma) moc nemáme. Odjakživa byla vynikající studentka a talentovaná klavíristka. Narodila se jako třetí z šesti dětí těžaře ropy a jeho manželky, extrovertní dámy, která přelétala mezi péčí o děti a různými společenskými událostmi v jejich městě.  

Lidé, kteří v tu dobu Linehanovi znali, si pamatují, že jejich roztomilé dítě mělo doma často potíže, Dr. Linehan sama říká, že se vedle svých dokonalých a atraktivních sourozenců cítila velmi nedostatečná. Ať bylo původcem stresu cokoli, nikdo tomu moc nevěnoval pozornost, dokud v posledním ročníku střední školy nezůstala upoutaná na lůžko kvůli bolestem hlavy.  
Její mladší sestra, Aline Haynes, říká: „Bylo to v Tulse, v šedesátých letech, nemyslím si, že by rodiče tušili, jak mohou Marshe pomoct. Nikdo moc nevěděl, co je to psychická nemoc.“  
Místní psychiatr jim brzo doporučil pobyt v Instut of Living (Institut žití), aby se dokázali dostat k jádru problému. Tam jí doktoři diagnostikovali schizofrenii, nadopovali ji Thorazinem a Libriem a podobnými léky (léky z řady typických antipsychotik a benzodiazepinů se silně tlumícími účinky, pozn. překladatele) a podstupovala hodiny psychoanalýzy podle teorie Sigmunda Freuda. Byla připoutávána, aby mohla podstoupit elektrokonvulzivní terapii, podle lékařských záznamů absolvovala 14 „elektrošoků“ během první hospitalizace a 16 dalších během druhé. Nic se však nezměnilo a pacientka byla brzo zpět na izolaci na uzavřeném oddělení.  

„Každý z nás se děsil toho, že by tam mohl skončit“, říká Sebern Fisher, spolupacientka, se kterou se brzy spřátelily. Nicméně ať už bylo její rozpoložení jakékoli, dodává Sebern, „Marsha byla schopná podpořit všechny okolo, její vášeň pro pomoc druhým byla stejně hluboká, jako její pocity osamělosti.“
V propouštěcí zprávě z 31. května roku 1963 stálo mimo jiné, že „během 26 měsíců hospitalizace byla Marsha Linehan po většinu času nejvíc problémovým pacientem v celé nemocnici.“

Ve verších, které problémová dívka v tu dobu napsala, stojí:
Zavřeli mě mezi čtyři stěny
ale vlastně mě nechali venku
moje duše byla pohozena někde bokem
moje končetiny zmítaly se tu.

Uhodila se do hlavy, kdykoli měla příležitost a tragédie pokračovala. Nikdo neměl tušení, co se v ní odehrávalo a péče lékařů to akorát zhoršovala. Později došla k závěru, že jakákoli účinná léčba nemůže být založena na nějaké teorii, musí stát na faktech: jaká emoce konkrétně působí danou myšlenku, která pak vede k děsivému činu. Je potřeba pochopit ten bludný kruh, prolomit ho a naučit se nový vzorec chování.  
 
„Žila jsem tam v pekle,“ říká, „a zařekla jsem se, že se tam vrátím a dostanu odtamtud i ostatní.“ 

Radikální přijetí 

Když se jednou modlila v malé kapli v Chicagu, pocítila existenci vyššího bytí.  
To bylo v roce 1967, několik let poté, co opustila nemocnici jako zoufalá dvacetiletá slečna, které lékaři dávali minimální šanci na přežití mimo ústav. Přežila, avšak stěží; minimálně jednou se pokusila o sebevraždu, ještě když bydlela s rodinou, podruhé pak když se přestěhovala do Y.M.C.A v Chicagu (Young Men´s Christian Association – křesťanské sdružení mladých lidí), kde chtěla začít „od znova“.  

Byla znovu hospitalizována v nemocnici, odkud se vrátila zmatená, osamělá a víc než kdy dřív oddaná křesťanské víře. Znovu se přestěhovala, našla si práci ve zdravotní pojišťovně, začala navštěvovat večerní výuku na Loyola University (Loyolská univerzita) a často se chodila modlit do kaple v Cenacle retreat center (centrum nabízející ubytování a možnost setkávání se s dalšími věřícími všem potřebným – pozn. překladatele).  
„Jednou večer, když jsem tam klečela a koukala ke kříži, jakoby celé místo zezlátlo a najednou jsem cítila, jak ke mně něco přichází. Byl to takový zvláštní pocit, pak jsem se jen zvedla, vrátila se do svého pokoje a řekla ‚Mám se ráda.‘. Bylo to poprvé, co jsem k sobě mluvila v první osobě. Cítila jsem se jako proměněná.“
Dobře jí bylo přibližně rok, poté znovu přišly pocity zničenosti, vyvolané ukončením romantického vztahu. Něco už ale bylo jinak. Dokázala přečkat emoční bouři, bez toho, aniž by se pořezala nebo si jinak ubližovala.  

Co se změnilo?  
Trvalo to roky studia – Ph.D. titul získala na univerzitě v Loyole v roce 1971 – než našla odpověď. Na první pohled to vypadá jednoduše: přijala sama sebe takovou, jaká byla. Několikrát se pokusila o sebevraždu kvůli propasti mezi člověkem, kterým chtěla být a člověkem opuštěným v zoufalství, beznaději a v trvalém stesku po životě, který nemohla nikdy poznat. Propast byla opravdová a nešla překlenout.  
Základní myšlenka – radikální přijetí, jak tomu teď říká – začala být čím dál tím důležitější ve chvíli, kdy začala pracovat s pacienty, prvně na klinice v Buffalu, později v rámci vlastního výzkumu. Ano, opravdová změna byla možná. Pomalu vznikající obor, který zkoumal chování, říkal, že lidé se mohou naučit novým vzorcům chování a že tato změna chování může postupem času kompletně měnit naše základní emoce.  
Jenže lidé se silnými sebevražednými sklony se snažili změnit milionkrát a vždy selhali. Jedinou cestou, jak se z toho dostat, bylo vysvětlit jim, že jejich chování a reakce dávají smysl. Myšlenky na smrt byly pouze slabý odvar toho, co prožívali.  

„Uměla skvěle pracovat s lidmi, viděl jsem to na vlastní oči.“, říká Gerald C. Davison, který v roce 1972 přijal doktorku Linehan na postgraduální studium behaviorální terapie na Stony Brook University. (Nyní je psychologem na Univerzitě v Jižní Kalifornii (University of Southern California)). „Dokázala se přiblížit k lidem fakt blízko, uměla je dostat k věcem, ke kterým se sami nedokázali vracet, bez toho aniž by jim to nebylo velmi nepříjemné.“
Žádný terapeut vám nemůže slíbit rychlou změnu či náhlé pochopení a už vůbec ne jakoukoliv formu náboženského osvícení. Nicméně Dr. Linehan teď začala stavět terapii, která stála na dvou na první pohled úplně odlišných přístupech: přijetí reality takové, jaká je, ne takové, jakou bychom ji chtěli mít a na potřebě změny navzdory této realitě a právě kvůli ní. Jedinou cestou, jak zjistit, jestli to není jen teorie, bylo vědecky ji vyzkoušet v reálném světě. A tam nebylo žádných pochybností, odkud začít.  


Překonat každý den 

„Rozhodla jsem se začít pracovat s lidmi s extrémními sebevražednými tendencemi, s těmi nejhoršími případy, protože jsou to nejvíc nešťastní lidé na světě – jsou přesvědčení, že jsou zlí, že jsou špatní, hrozní, příšerní – a já jsem věděla, že nejsou. Rozuměla jsem jejich trápení, protože jsem v tom taky byla, byla jsem v pekle bez jediné možnosti dostat se ven.“
Rozhodla se pracovat zejména s lidmi s diagnózou, kterou by dřív dala sama sobě – hraniční poruchou osobnosti, minimálně známou poruchou charakterizovanou naléhavostí, výbuchy vzteku a potřebou sebepoškozovat se, často vedoucímu k řezání nebo pálení sama sebe. V průběhu terapie mohou být hraničáři příšerní – manipulující, nepřátelští, občas zlověstně mlčí a opakovaně vyhrožují sebevraždou.  

Doktorka Linehan si ověřila, že když se pacienti začnou přijímat, alespoň z terapeutické místnosti neutíkají. Začnou vnímat, kdo jsou, že se cítí na dně, že cítí neskutečný vztek, prázdnotu a úzkost, a to mnohem silněji, než většina ostatních lidí. Na oplátku je přijímá terapeut, který ví, že při tomhle všem, co prožívají, pak řezání či jiné sebepoškozování a pokusy o sebevraždu tak nějak dávají smysl.  
Nakonec může terapeut z pacienta vydolovat závazek, že opravdu chce změnit svoje chování, příslib, že zkusí dát životu šanci. „Terapie nefunguje pro ty, co jsou mrtví“ je jeden ze způsobů, kterým k tomu přistupuje.  
Tak, jak postupovala akademickým žebříčkem, stěhujíc se z Americké katolické univerzity (Catholic University of America) na Washingtonskou univerzitu (University of Washington) v roce 1977, díky své vlastní zkušenosti pochopila, že přijetí a práce na změně byly sotva dostačující. Během prvních let v Seattlu sama občas myslela na sebevraždu, když jela do práce, i dnes ji pohlcují pocity paniky, nejčastěji, když jede skrz tunel. Tu a tam sama potřebovala pomoc terapeuta, nějakou podporu a vedení. (Nepamatuje si, že by kdy brala léky po propuštění z nemocnice.)
Její vlastní vznikající přístup k léčbě – dnes známý jako dialekticko-behaviorální terapie nebo DBT – potřeboval taky dovednosti pro každodenní situace. Závazek je těžko udržitelný, pokud lidé nemají nástroje, jak jej plnit. Půjčila si některé dovednosti z jiných behaviorálních terapií, doplnila je o některé prvky – třeba opačnou akci, během které se lidé chovají přesně opačně, než jak to cítí ve chvíli, kdy emoce je neoprávněná – a mindfulness meditaci, Zenovou techniku, během které se lidé soustředí na svůj dech, pozorují svoje emoce a následují je. (Nyní je mindfulness součástí mnoha různých terapeutických přístupů.)

Ve studiích provedených v 80. a 90. letech výzkumníci z Washingtonské univerzity i odjinud sledovali progres stovek hraničních pacientů s vysokým rizikem sebevražedného jednání, kteří jednou týdně navštěvovali DBT sezení. Ve srovnání s pacienty, kteří absolvovali léčbu s jiným terapeutickým přístupem, pacienti podstupující DBT se méněkrát pokusili o sebevraždu, méně často potřebovali hospitalizaci a častěji v terapii vydrželi. DBT je nyní používané pro široké spektrum klientů, včetně nezletilých pachatelů trestné činnosti, lidí s poruchami příjmu potravy a závislých na drogách.  
„Myslím, že důvodem, proč se DBT takhle rozšířila, bylo to, že míří na něco, co se předtím prostě nedalo vyléčit. Lidé byli ztracení, když přišlo na práci s hraničáři,“ říká Lisa Onken, vedoucí oddělení behaviorální a integrativní terapie Národního ústavu zdraví (National Institutes of Health). „Taky si ale myslím, že to, proč to oslovilo tolik terapeutů, je způsobeno charismatem Marshy Linehan, její dovedností spolupracovat s odborníky stejně dobře, jako se sebevražednými klienty.“

Nejobdivuhodnější je snad především to, že se doktorka Linehan dostala do bodu, kdy si dokázala stoupnout před spoustu lidí a říct svůj příběh, ať už se pak stane cokoli. „Jsem teď velmi šťastný člověk“, říká během rozhovoru v jejím domě kousek od univerzity, kde žije se svou adoptovanou dcerou a jejím manželem. „Samozřejmě stále zažívám propady, nicméně ne nijak víc, než kdokoli jiný.“
Poté, co minulý týden přišla se svým příběhem, navštívila zmiňovanou izolační místnost v nemocnici, kterou mezitím předělali na malou kancelář. „Podívejte, předělali okna“, říká se zvednutými dlaněmi, „je tu teď mnohem víc světla.“

Článek přeložila Marie

Odkaz na článek v originále: https://www.nytimes.com/2011/06/23/health/23lives.html?fbclid=IwAR3e9fA-Qan_puNuiRp3BBl9EKBhhZhI7UL-6AVxMKDVrbru-57D5hmxz08

Jak ses dostala k práci s hraničáři?
 
Studovala jsem v Americe psychologii a dělala jsem na menší úvazek v soukromé léčebně, která byla zaměřená na dvě cílové skupiny. Jedna byla trauma a druhá poruchy příjmu potravy. Hodně velký procento z těch lidí mělo poruchu osobnosti, zejména emočně nestabilní. V tu dobu jsem neměla žádnou preferenci, co budu jednou opravdu dělat, ale ta práce mě bavila, měla jsem pocit, že ty lidi se zlepšují, neměla jsem tam ani žádný otazníky, jestli s nimi jde nebo nejde pracovat. 
 
Asi jsi ani nezažila to stigma, když jsi studovala v Americe?
 
To ne, myslím, že tam jsou taky občas takový frustrace, že ta práce je těžká a že to nejde, ale není to něco dominantního. Takže jsem nebyla nastavená na to, že ta práce nejde. Bavilo mě to, viděla jsem, že se ty lidi posouvají. Co jsem ale taky zažila a bylo pro mě pak užitečný, že tam hodně docházelo k relapsům. Ty lidi šli hodně nahoru, tehdy tam byli hospitalizovaní třeba několik měsíců. A v momentě, když se začalo mluvit o propuštění, ten klient se zhoršil. Po studiu jsem se vrátila do Čech a po několika zaměstnáních jsem zakotvila v Domě na půl cesty, kde byli mladí s těžkým rodinným zázemím nebo z ústavní péče, a občas tam někdo měl minimálně rysy poruchy osobnosti. S ním bylo v tom formátu Domu na půl cesty náročnější pracovat, ta služba nebyla připravená na to, že se tam třeba někdo řeže. A přišlo mi fajn vymyslet něco, co by pomáhalo. Rozčilovalo mě, že v léčebnách sedí roky mladý lidi, který dle mě mají potenciál žít normální životy. Ale tím, že dostanou léky a bez intenzivnější terapie půjdou ven a budou se opět cítit opuštěný a zoufalí… A zase skončí v léčebně, tím se to nezlepší, je třeba nějaká dlouhodobá systematická práce. Takže jsem se tím začala víc zabývat.
A právě v ten moment už přišla ta myšlenka: uděláme soukromou léčebnu pro ty, ani jsem to nenazývala poruchou osobnosti, pro tyhle mladý lidi, co sedí v těch léčebnách a nikdo neví, co s nima, potřebujou se naučit nějaký dovednosti, potřebujou dlouhodobou podporu, nějaký místo, kam patří… Ale jak to zařídit, když je budeme vypouštět do toho světa, aby se hned nevraceli? Jestli existuje nějaký lepší model než ten zdravotnický, hierarchický, kdy pan psychiatr je ten nejvyšší, pod ním psychologové a ti poskytují péči a o pacientovi výrazně rozhodují.  Jinej model jsem ani neznala, ale přemýšlela jsem, že není úplně nejlepší.  Vydala jsem se tedy do Anglie, hledala jsem předtím všechny možný přístupy a objevila jsem komunity pro lidi s poruchou osobnosti. V Anglii v tý době, to byl rok 2005, bylo snad třicet komunit, pobytových. Říkala jsem si: jo, to chci vidět na živo, jak tohle funguje. A jela jsem do Hendersonu v Anglii na tři týdny a úplně jsem se tam zamilovala do komunity. Já jsem tam viděla lidi, který dokážou fungovat, klienty, který tam bydlí, fungujou, vzájemně se podporujou, přebírají zodpovědnost a rostou. A přišlo mi to jako velmi dobrej model. A tak jsem přitáhla sem do ČR jejich systém práce. Ale oni tam zároveň hodně používali dramaterapii a arteterapii, kterou já moc neumím. Takže my jsme měli komunitní systém, režim s jejich pravidlama a klientskou i týmovou hierarchií, ale ten vnitřek byl trochu nakombinovanej z Ameriky. Takže ta denní náplň byla taková, jak jsem to považovala za důležitý, ať mají skupinovou terapii, ať mají psychoedukační skupiny… Takže takhle to vzniklo. A ještě jsem v tu dobu měla kamarádku, která uměla psát projekty, takže já jsem pořád poletovala, že mám tyhle nápady, a ona přišla s tou praktickou stránkou, jak to sepíšem. Napsaly jsme na Evropský fondy a dostaly na dva roky finance. A tak to začalo.
 
A kdybys mohla povědět celkově něco o komunitě, DBT centru a celkově o DBT – v čem  může být užitečný pro lidi s HPO?
 
Pro mě je komunita místo, kam ty lidi můžou přijít, být tam poměrně dlouhou dobu, u nás je to rok až rok a půl, což je dost dlouhá doba na to, aby mohli osobnostně růst a opravdu měnit věci od základu. Pro mě DBT je skvělý, i třeba tady DBT centrum. Ale DBT je dobrý pro ty, kteří se učí zacházet se specifickýma situacema ve svým životě nebo s konkrétníma potížema, který se týkají jejich poruchy (nemám teda úplně ráda to slovo porucha…). Učí se zvládat projevy poruchy osobnosti, učí se dovednosti, jak nakládat se situacemi, které jsou pro ně náročné, a ideálně, postupně se mění i jejich postoj k životu, utrpení, vztahům… Komunita je místo, kam člověk přijde, žije tam s lidma, který si vzájemně víc rozumí, protože sdílí podobný potíže. Komunita je dělaná tak, aby tam každý člověk našel svý místo ve skupině lidí, byl užitečný. Každý je tam potřeba, každý tam přináší něco, co umí. Není celá ta osobnost nemocná, naopak většina osobnosti je docela funkční. A na tom se dá stavět, ty lidi tam žijou každodenní život, přináší tam ty silný stránky. A zároveň se tam začnou projevovat i ty jejich každodenní problémy. A na tom se dá v podpůrným prostředí pracovat. Mohou o tom mluvit, více to pochopit, něco změnit, třeba i díky DBT.  Pro ty, kteří komunitu dotáhnou, je to, že zažijou, že někam patří, že nejsou úplný ničemové, ale naopak něco zvládají a někdo to dokáže ocenit – postavení toho základu, že nejsem celá špatná a nemožná, to je i dle klientů největší přínos komunity.
 
To je ten základ, který klienti nedostanou často v rodině, takže chce asi víc času, aby ho člověk vybudoval…
 
Přesně tak, oni to tam zažijou, že i když něco zvorali, ostatní nad nimi nelámou hůl, začnou víc rozumět vztahům, sobě, prakticky komunitě něco dávají a ta komunita to oceňuje. Dochází tam často k tomu rodinnýmu základu – někam patřím, někdo mě může mít rád, svět není jenom nehostinný místo, do kterýho nebudu nikdy patřit, nikomu nebudu moct věřit… Zažijou tam, že můžou věřit a nejsou spáleni, že patří a jsou užitečný, tohle je to nejcennější na komunitě. Všechno ostatní je takovej krásnej přídavek – že se naučí nový věci, že se naučí zacházet s krizema…
 
Jsou odborníci, kteří se spíš vyhýbají práci s lidma s HPO, tvrdí, že se nemůžou zotavit a nedá se s nima pracovat. Ty ale pracuješ dlouho s lidma s touhle diagnózou a vypadá to, že v tom pořád vidíš smysl. Co tě na práci s hraničáři nejvíc baví a naplňuje?
 
Pro mě je to naopak velmi nadějná práce. Klienti jsou často lidi, který přicházej ve velký bolesti, to zoufalství je hodně hluboký. A já můžu být v práci svědkem toho, že dojdou postupně k tomu, že život má cenu, že se mohou zapojit do života a do světa, že můžou mít vztahy, pracovat, být jako ostatní. A opakovaně se nám to tam děje. I já jsem měla někdy u někoho pochybnosti. A pak ten člověk po roce a půl odchází a je úplně jinej… A přijde se za pár let ukázat a má dítě a partnera. A člověk by s nima šel na kafe jako rovnej s rovným. Tohle zažívám v práci opakovaně a hodně mě to dobíjí. Pro mě ta práce má smysl a baví mě. Často jsou to lidi chytrý, šikovný, je s nima fajn komunikace.
 
To je super, že to vnímáš takhle, doufám, že si to přečte třeba někdo, kdo má zatím opačný postoj a ovlivní ho to…
 
Myslím, že bez vztahu to nejde. Práce s touhle klientelou je o tom, navázat dobrej vztah, kdy oba jste ochotní investovat do změny. Někdy máme pocit, že ten druhej se nesnaží, ale já se to snažím vidět tak, že ten člověk se obvykle trápí a ta situace, kterou má teď, mu nevyhovuje. A dělá s tou situací, co může, nás to může rozčilovat a nelíbit se nám to, ale když se dostaneme k tomu, že chce to samý, aby mu bylo v životě dobře, tak se dá najít společná řeč a společná cesta. Někdy je to těžší a někdy to jde poměrně dobře. A někdy je to opravdu trochu boj, hledání, jeden krok dopředu a dva zpátky a člověk pochybuje, že to půjde, ale chce to se ukotvovat v tom, že ten druhej taky něco chce a po něčem touží. A že dělá, co může. A to mně vždycky pomáhá se z toho vybabrat.
 
Tohle už vlastně navazuje na další téma, které by mě zajímalo – co bys doporučila odborníkům, kteří pracují s lidma s HPO, ale mají pocit, že to nezvládají nebo že to nemá cenu? Třeba sociálním pracovníkům, pro které jsi dělala kurz…
 
V tomhle hodně pomáhá DBT. I v přijetí toho faktu, že klient se chce změnit, ale nemá k tomu dostatek zdrojů, dovedností, potýká se s překážkama, který brání změně. Když děláme prevenci relapsu, mapujeme, co se konkrétně dělo v situaci, když se člověk neřídil naší dohodou nebo předsevzetím a nepodařilo se mu zvládnout určitou náročnou situaci. V DBT je to řetězová analýza. Opravdu se podívat na to, co se děje, co se doopravdy stalo, co ten člověk zkoušel, proč to nešlo – neumí to nebo tam byly nějaké překážky? Je dobré si celou situaci opakovaně podrobně mapovat, abyste nedělali dokola tu stejnou chybu. Hledat společné řešení, malé kroky.  Důležité je nechytit se do toho cyklu, že já ze sebe šťavím maximum doporučení a klient mi akorát říká: „no jo, ale…“. Anebo příště přijde s tím, že stejně nic z toho nefunguje. Takže hodně se pídit po tom, proč to nefunguje, co se děje, jak to ten klient prožívá. A často se tam najde odpověď; někdy to může být i to, že nemáte stejnej cíl. Že pro něj není tak důležitý to, na čem pracujete. Je to o tom dopodrobna si mapovat, co se v těch situacích děje. A když už dojdete k nějakýmu závěru, že něco se stane příště jinak, tak pokud to to nestalo, neodmávnout to tím, že je to blbý řešení nebo se klient nesnaží. Ale podívat se, co se tam konkrétně stalo, kdy ten klient nezafungoval. A zároveň si všímat toho, kdy zafungoval, kdy udělal něco dobře, třeba se sebepoškodil o hodinu později, protože do tý doby zkusil pět věcí, který nezafungovaly stoprocentně, ale oddálily to… Umět se nad tím zastavit a vyhodnotit i tuhle část. A v ten moment je terapie úspěšná, jdeme dál, je to proces růstu. Tohle je důležitý a dá se z toho čerpat povzbuzení pro obě strany.
 
A jak vidíš situaci tady v ČR co se týče sociálních služeb, psychoterapie, CDZtek (atd.) pro lidi s HPO? V čem vidíš nedostatky, co by se dalo zlepšit a jak?
 
Obecně mám spíš dobrý pocit. Ne z toho, že je všechno skvělý, ale že to jde dobrým směrem. My když jsme začínali v roce 2005, tak jsem cítila, že to postavení lidí s PO je, že s nimi nikdo nechce pracovat, že jejich potenciál pro změnu je velmi malý a že je nelze dávat do skupiny.  A že my, kdo jsme se o to chtěli pokoušet, jsme se museli zbláznit. A dneska se ten postoj u mnoha lidí mění. Je tam ochota hledat nový způsoby, zkoušet nový typy terapií, přijde mi, že tohle se hodně posunulo. Hodně lidí chce otvírat programy pro lidi s PO, takže to nastavení jde dobrým směrem. Znám mladý lidi, kteří vycházejí ze škol a chtějí dělat s lidma s PO. Nejdou do toho s nastavením, že jsou to příšerný lidi, kterým nejde pomoct, ale naopak s tím: ty mě zajímají, s těma chci dělat… Takže myslím si, že bude líp a líp. Potíž jsou zdroje, který do toho jdou, jsou omezený, služeb je málo.  A člověk, který má PO, potřebuje minimálně individuální terapii jednou týdně…
 
A ještě často na pojišťovnu…
 
Přesně, často nemají zdroje, takže potřebujou terapii a ideálně k tomu něco jako DBT, kde se učí zacházet s konkrétníma věcma v životě, s konkrétníma potížema. Jak řešit krizi, jak se vyznat v sobě. To může být i dynamická skupina, ale stejně k tomu mám ráda to DBT, který dodává konkrétní věci, co můžu dělat v určitý situaci. A k tomu stabilního individuálního terapeuta, který klienta provádí tím procesem, a když má propad, je tam nějaký základní vztah. A myslím si, že tohle je v současnosti pro většinu lidí nedostupný. Nemají peníze, je omezený počet terapeutů, kteří jsou ochotní s těma klientama pracovat. Takže tohle vidím jako hlavní potíže, pomoci je málo. A další krok by byla intenzivní práce s dětma na školách.
 
S tím úplně souhlasím, říkám si, že kdyby se nějaký techniky z DBT nebo něco na ten způsob učily už na základkách nebo kdyby byl předmět vyloženě zaměřený na duševní zdraví... Myslím, že děti by se takhle naučily se sebou pracovat a ubylo by dětí a dospívajících, který se řežou, opíjí nebo experimentují s drogama… Tyhle problémy se ve věku dospívání hodně rozvíjí a děti často nemají šanci naučit se zacházet s pocity jinak. Zvlášť když to mají třeba těžký v rodině a nikdo je nenaučí zdravě zacházet s pocity…
 
Naši klienti nemají ani tolik společný příšerný rodinný zázemí, o někoho pečovali moc, o někoho málo, někdo byl týranej, ty zázemí jsou různý. Ale konstanta je tam šikana, oběti šikany a problémy, který se projevovaly celou školní docházku. Nikdo to neřešil nebo to řešili, ale ne úplně dobře. Třeba individuálním plánem, máme x klientů, kteří střední školu studovali na individuálním plánu, do školy vůbec nechodili, jen na přezkoušení.   Takový člověk místo, aby se dostával do kolektivu a mezi děti, do normálního života, tak se vyčleňuje na nějakou speciální kolej toho, co nefunguje, kterýmu všichni vychází vstříc, aby vůbec přežil.  Ale výsledek je ten, že pak v osmnácti tyhle výhody přestanou. A ten člověk je naprosto nepoužitelnej pro tenhle svět, nemá základní dovednosti, jak zvládat stres, úzkosti, vztahy, každodenní situace.  Líbil by se mi na školách speciálně vzdělanej člověk, který by se těmto dětem věnoval.  Učil je něco ala techniky DBT, ale nemusí to být jen DBT. Komunikační dovednosti, schopnost pracovat se stresem, s úzkostí, trochu víc rozumět vlastním emocím… V Anglii teď začínají s všímavostí na školách, dokonce to snad zavedli jako předmět a má to výsledky… U nás nemusí být taková revoluce, že se zavede povinný předmět, ale vytipovávat děti, které nezvládají a posílat je do speciální skupiny, kde se to s nimi bude řešit, probírat, nacvičovat…
Sehnat péči pro děcka s problémy je těžké. Programů je málo. Individuální psychoterapie je dobrá, ale nestačí…Děcka se potřebujou vyvíjet v dětský skupině.  A když z kolektivu vypadnou a chodí si povídat k psychologovi…
 
Kde získají pocit toho přijetí, že někam patří?
 
Jo, dospělák je přijme, to je skvělý, ale že mě přijímá moje parta, ta identita, že jsem schopnej někam patřit, že nejsem z Marsu, ale jsem člověk jako každej jinej, to dostávají v sociální skupině. Skupinový programy pro děti strašně chybí. Takže otevřít skupinu, kde se bude učit komunikovat, postavit se za sebe a zvládat vztahy, to by se mělo učit. A myslím, že by bylo míň problémů, zneužívání drog, sebepoškozování, šikana, partičky, tohle všechno by se dalo snížit… Takže tohle je další krok, který by se měl podniknout, na to nemám kapacitu, ale kdybych byla mladá, volila bych teď takovou kariéru, protože ta prevence by byla skvělá… Takže získejte nějaký mladý duše, který mají chuť a energii tohle dělat a bude méně lidí, který budou potřebovat komunity…
 
Chtělo by to i programy pro učitele, třeba už na základních školách…
 
Rozpoznat, když se něco děje, podpořit a odeslat na správný místa by měl každý učitel umět. A pak právě mít odborníka, který už s těma děckama umí kvalifikovaně pracovat.
 
Všímám si toho, že jak se o HPO učí na některých školách, je to často výčet příznaků, ale často v to vzdělávání zatím chybí, dostat se k podstatě a k tomu, čím se lidi s určitým problémem skutečně trápí. Kdybys měla hodně stručně popsat, čím si tví klienti procházejí, co skutečně prožívají a co je trápí, co by to bylo?
 
Strašně důležitý je, abychom ty lidi neházeli do škatulek a kategorií, důležitý je, vydat se s tím člověkem na cestu, jak to má on. Ale co mi tam přijde podstatný u lidí s HPO, je hluboký nepřijetí sebe sama. Takový to lidový „já se nemám rád“. To mně přijde jako jedna ze základních věcí. A obrovská obava, že ostatní mě nemají rádi. A když už uvěřím, že mě někdo má rád, tak obrovská potřeba toho člověka mít a obava, že ho ztratím…
 
Tohle už zní lidsky, ale když si čteš vyloženě dg. kritéria, tak vlastně nevíš, co je za tím…
 
Přemýšlím, jak by se to dalo udělat u diagnostických kritérií, přemýšlím, jak je popsaná třeba i schizofrenie, tak to taky neodpovídá tomu, jaký ty jeho bludy jsou a proč tam jsou. Myslím, že každý dobrý terapeut se musí kultivovat. Pokud člověku chci pomoct, musím mu porozumět, to je jedinej způsob, jak se s ním vydat na cestu, která vede z toho ven… Přes diagnostický kritéria to nepůjde.
 
Setkala ses se stigmatizací lidí s HPO? Jaký má na člověka vliv a dopad?
 
Když máš hraniční poruchu, přístup ke všemu je horší, pokud to sděluješ… Psychiatři neberou. Psychoterapeuti neberou…
 
Sociální služby neberou…
 
Máš pravdu, nejvíc sociální služby neberou. V tomto ohledu se s tím setkávám. I sama sebe jsem při tom načapala. Volám někam, že potřebuju, aby si vzali klienta do péče, a říkám: „ale má poruchu osobnosti“. Už čekám, že ty klienty odmítnou. Jsem na to už podprahově připravená, že říkám „ale má poruchu osobnosti… ale je dobrej“. A začnu je přesvědčovat… „není to, co jste si okamžitě vybavil, je vlastně funkční, spolupracuje“ a tak dále. Takže setkáváme se s tím hodně, i já takhle funguju a někdy si to ani neuvědomuju.
 
A setkala ses s tím, že k tobě přišel klient, který byl zničenej z toho, že ho všude odmítají nebo z toho, jak se k němu chovají? Mám pocit, že když se ten člověk už tak nemá rád, potřebuje zapracovat na sebeúctě a třeba deset odborníků za sebou ho odmítne, tak tím spíš se sebestigmatizuje. A třeba už po tom všem pomoc nevyhledá...
 
Taky jsem se s tím setkala. Ne vždy je to takhle pojmenovaný, ale velmi častý je: „Vy mě stejně taky nepřijmete nebo vyhodíte, protože se mi to stalo už stopadesátkrát jinde a tady to nebude jiný.“
Myslím, že pokud k odmítnutí dojde, mělo by to být na základě konkrétního jednání toho klienta a mělo by mu to být vysvětleno.  Často jsou klienti odmítání jen na základě diagnózy. Diagnóza hraniční poruchy je stigmatizující. Nese sebou konotaci problémů, řadu mýtů…  Bohužel, když klienta odmítnu na základě diagnózy, tak nepřímo předávám informaci, že je na něm něco nepřijatelného.  Je to složitá otázka. Někteří terapeuti opravdu lépe pracují s jinou klientelou a odmítají, protože vědí, že by neposkytli tu nejlepší možnou péči. Každý máme typy klientů, se kterými se nám pracuje hůř, nemusí to být jen předsudek, ale i třeba nedostatek zkušeností s určitým typem klientů. Pro někoho je zase třeba těžké pracovat s někým, kdo se opakovaně ohrožuje na životě. Myslím, že ve všech těchto situacích je důležité to krátce vysvětlit a poskytnout kontakt na někoho, kdo pomoci může.
 
Jeden z mýtů je, že lidi s HPO vědomě manipulují a chtějí tak druhým ublížit. Kvůli těm mýtům se někteří odborníci obávají pracovat s hraničáři. Dalším mýtem bývá třeba agresivita lidí s HPO. Jak vidíš tyhle mýty, proč vznikají?
 
Jádrem toho je vzájemný nepochopení. Slovo manipulace nemám ráda. Je to takový flastr, který neodpovídá tomu, co se děje. Někdy se děje to, že klient v nějakým intenzivním emočním rozpoložení prezentuje, co se mu děje a nevnímá v tu chvíli okolí. Já teď trpím, mně je zle, já to asi nepřežiju… Tohle opravdu hluboce zažívá. A něco pouští ven typu: „Když se mnou nestrávíš večer, tak já asi umřu“. Klient mluví o svý zkušenosti, takhle to cítí. A vůbec neslyší, co dopadlo k tomu druhýmu do klína. Ten druhý, který je u sebe, slyší: on mě vydírá. Ten klient to tak v tu chvíli vůbec nevidí, jen sděluje, jak se cítí a chce pochopit, jak je mu hrozně. Děje se nám to i v komunitě. Obě strany mají určitou validitu, je třeba se v tom potkat, propojit. Většinou je cesta, jak se v tom dohodnout. Když klientovi řekneme, že na nás dopadá tahle část, kouká na nás a řekne, že to tak nemyslel. Takže to není cílený a účelový, je to hlavně zoufalý. Takže je třeba to komunikovat, nevzít jen to, jak to na mě teď působí. Když se mi stane, že jsem rozčílená na klienta, pomůže mi podívat se na to jeho očima. Když se do něj vžiju, dovedu si představit, že tohle říkám. A že chci pochopení a společný přemýšlení, co budu dělat. S lidma s HPO je to někdy na dřeň, je to někdy otázka života a smrti. A to nás děsí. A to zvyšuje pravděpodobnost našeho vzájemnýho neporozumění.
 
Dalším mýtem je to, že jsou lidi s HPO agresivní. Já to tak ale nevnímám, myslím, že většina z nich spíš ubližují sobě. A když už projeví navenek vztek, je to v situaci, kdy cítí extrémní odmítnutí nebo ohrožení. Třeba když je člověk s HPO hospitalizovaný na oddělení, kde se cítí omezovaný, je mu špatně, personál mu řekne něco protivnýho… A pak ten člověk vybuchne a hned je za agresivního. Ale přitom je to hodně o kontextu, jinak se ten člověk chová třeba úplně normálně… Jak tohle téma vidíš ty?
 
Nemám zkušenost, že hraničáři jsou agresivní. Mám zkušenost, že mají problém s hněvem. Buď ho projevit, že ho vůbec nedokážou projevovat. Další část je, že ho projevují směrem k sobě, cítí k sobě intenzivní nenávist. A pak je část, která tzv. „vybuchuje navenek“. A moje zkušenost je taky, že je důležitej ten kontext. Často se ten člověk cítí nepochopený, ukřivděný, je často citlivější na nějakou emoční reakci, ale když toho člověka už delší dobu znám, není tak těžké vypozorovat a porozumět tomu, co se tam děje.
 
My jako spolek se snažíme ukazovat lidi s HPO v jiném světle, že nejsme černobílí, že máme spoustu silných stránek. Nedá se to říct samozřejmě obecně, ale jakých silných stránek si všímáš u svých klientů s HPO?
 
Pro mě je tam určitá emoční vnímavost. V knihách se píše „nedostatek empatie“…
 
…Ale výzkumy mluví spíš o opaku…
 
Přesně. Pro mě je tam někdy v první fázi spolupráce „neschopnost empatie“ v tom, že člověk je někdy tak zahlcenej sám sebou, že ten zrak má ponořenej dovnitř a nevidí ostatní. A v momentě, kdy se klienti stabilizují, zklidní, začnou otáčet zrak i ven. A pak jsou talentovanější než běžná populace ve vnímavosti druhých. Pro mě je v nich spousta energie. Ze začátku může být destruktivní, ale když se tu energii podaří přetočit do konstruktivna, je tam obrovská síla pro změnu, pro tvoření, ten drive je velkej… To je něco, co mě baví, přetvářet tu energii do něčeho, co pak jde dobrým směrem, k tomu, aby člověk rostl… Tohle jsou věci, co mi tam hodně vyvstávají, potom je tam samozřejmě spousta individuálních věcí.
 
Co bys vzkázala lidem s HPO, kteří jsou momentálně úplně na dně, marně hledají naději na zotavení, a jejich rodinným příslušníkům, kteří v tom taky tápají?
 
Že je naděje na změnu. I když to často prožívají tak, že to utrpení je nekonečný a nikdy se nic nezmění. Bude to trvat, ale naděje na změnu je. Pro mě ty lidi mají potenciál žít kvalitní život se vztahy a se vším všudy. Znám dnes už plno lidí, kteří žili v zoufalství a beznaději a dnes se jim daří, zažívají dobré věci, jejich život má pro ně smysl.  Je to o tom, vyhledat pomoc. Opravdu intenzivnější pomoc, minimálně skupinový program plus individuál.
 

(Alenka)

 
Rozhovor s psychologem Mgr. et Mgr. Stanislavem Milotinským, který se věnuje práci s lidmi s emočně nestabilní poruchou osobnosti v rámci Denního stacionáře primariátu komunitní péče. Stacionář je určený pro klienty do 30 let, probíhá zde strukturovaný skupinový program na principech dialektické behaviorální terapie, o kterém si můžete přečíst víc v předchozím rozhovoru s klientkou stacionáře. Kromě práce psychologa v psychiatrické nemocnici se Stanislav zabývá tématem psychedelik, společně s pár kolegy založil Českou psychedelickou společnost.
 
Jak ses dostal k práci s lidma s HPO?
 
Když jsem začal pracovat v Bohnicích, zjišťoval jsem, jak je těžké pro personál pracovat s lidma s poruchou osobnosti, hlavně s HPO. Bylo mi to dost líto, protože jsem v nich viděl lidi, který hrozně trpěli, a nepřišlo mi, že by to byla jejich chyba. A slyšel jsem hlášky typu: „Oni si to teď vymýšlí, ty mají pořád něco, ty přeháněj, chtějí s náma manipulovat, to je pozornostní“… Mně to lezlo krkem. I přesto, že práce s lidma s emočně nestabilní poruchou umí být náročná, a ne každej je motivovanej na sobě pracovat, přišlo mi to vůči nim nefér. Na jednu stranu chápu ten personál, mají spoustu práce, jsou to většinou dobrý lidi, dělají, co můžou… Ale občas, když je ten kontakt s pacientem náročnější, jim to leze na nervy… Obecně ale chybí ten základ – neučí se to na školách, neučí se to nikde, a pak lidi nevědí, jak s těma lidma s poruchou osobnosti pracovat. A jsou z toho bolavý obě strany.
 
Já se taky setkávám s podobnými výroky personálu v psychiatrických nemocnicích. Občas slyším, že mluví o lidech s HPO pouze jako o diagnóze. Co bys doporučil někomu, kdo pracuje v nemocnici a má při práci s lidma s hraniční poruchou osobnosti takový problém?
 
Tady je hodně úhlů pohledu. Ten úhel pohledu, který není vidět zvenčí, je, že všichni, co pracujeme v nemocnici, jsme dost blbě placený, pokud lidi neslouží večerní služby, který jsou hrozně namáhavý. Třeba když jsi sestřička nebo zdravotní bratr a denně k tobě přijdou stovky kontaktů, někdo je na tebe i hnusnej a jsi už vyčerpanej. Tak i když jsi sebelepší člověk se sebevětší chutí pomáhat, tak už na tebe jde to vyčerpání a začneš zjednodušovat. A pak z člověka, kterýmu mají původně všichni zájem pomáhat, se stane diagnóza. Je jednodušší být v kontaktu s diagnózou než s celým člověkem, z diagnózy je pak už nějaká věc a neosobní přístup. Myslím, že za to hodně může ten systém, jak jsou lidi přepracovaný a jak mají málo peněz, protože peníze motivujou.
Druhá věc je, že některý lidi nezvládají kontakt s někým, kdo je jinej než on. Lidi s HPO dokážou být proměnlivý stejně jako každej z nás, akorát je to intenzivnější. A některý lidi nejsou vnitřně nastavený na to to zvládat. Pokud něčemu nerozumíš, něco nepřijímáš nebo se něčeho bojíš, jdeš vůči tomu. A když „to něco“ je člověk, tak jsi na něj nepříjemná. I já to tak někdy mám, sám jsem si toho všimnul, že když jsem byl vyčerpanej, z lidí se pro mě taky stával „psychotik“, „schizofrenik“… Ale protože jsme to ve škole hodně probírali, dával jsem si na to pozor. A když se přistihnu při tom, že z člověka je pro mě diagnóza, snažím se vrátit do toho, aby to pro mě byl zase člověk. Ale vlastně je to složitější a vyžaduje to spoustu energie.
 
Co je pro tebe zásadní při práci s lidma s HPO? Co může dělat i vyřízený, přetížený personál, aby to pomohlo k lepší komunikaci?
 
Pro mě ten největší zlom byl v tom, ale trvalo mi to asi rok, pochopit, že z velký části si lidi HPO ty obtíže nevymýšlí, že doopravdy takhle hodně trpí. Pro člověka, který tyhle obtíže nemá, je to nepředstavitelný. Pokud někdo nebyl zneužitej, nezažil nějaký obrovský trauma nebo těžkou výchovu plnou samoty a bolesti, je pro něj nepředstavitelný pochopit, kolik bolesti a zoufalství ty lidi prožívají. Taky mě to štvalo a kolikrát jsem si říkal: to snad není možný, to si musí vymýšlet… Ale potom jsem to řešil na supervizích, když jsem si to dovolil přijmout a uvěřil jsem, tak se to u mě zlomilo. Namísto toho zpruzení tam pro mě byl soucit a chuť jim pomáhat, protože mi to přišlo hodně nefér, že lidská bytost musí prožívat tolik bolesti. To byl ten okamžik, kdy jsem si řekl, že bych chtěl pracovat s lidma, který mají tyhle obtíže.
 
Takže myslíš, že u personálu celkově může pomoct, když v sobě docílí většího soucitu s pacienty a budou se snažit pochopit, co ty lidi skutečně prožívají?
 
Kdyby mohli být třeba na vašich besedách a nahlídnout do toho prožívání, že to není výmysl, že když někdo desetkrát přijde na sesternu, protože je vyřízenej, tak je fakt vyřízenej, tak by jim to mohlo pomoct přistupovat míň kriticky. Ale zároveň v tom chci hájit i ty pracovníky, někdy jsem sám vyčerpanej, protože ten zdravotnickej systém z nás sdírá kůži. Tak je těžký zareagovat vždycky empaticky, protože máme co dělat, abychom se drželi na nohách.
 
Teď bych se na chvíli ráda věnovala psychedelikám. Založil jsi - nebo spoluzaložil - Českou psychedelickou společnost. Zajímalo by mě, jak ses k tomu dostal a jak ses dostal k zájmu o psychedelika celkově…
 
Studoval jsem magistra ve Spojených státech a měl jsem spolužáky, kteří říkali: „měli jsme LSD nebo houby, bylo to skvělý…“ A já si vždycky říkal, že jsou to feťáci. Ale když jsem si o tom načetl nějaký výzkumy, zjistil jsem, že jsem žil ve světě předsudků, že tyhle látky zvaný psychedelika mají obrovský potenciál, kterej se dřív zkoumal. A ten výzkum byl před těma x rokama znovu rozjetej. Tak jsem zkusil od těch spolužáků salvii divinorum, která byla legální, pak jsem zkusil LSD. Samozřejmě jsem v té době neznal pravidla bezpečnýho „setu a settingu“, ale měl jsem to štěstí, že jsem chodil po kampusu a miloval jsem přírodu. Cítil jsem se tak napojenej na přírodu, že to byl nejkrásnější pocit v mým životě. Zjistil jsem, že to, co jsem považoval za lásku, byla frakce lásky. Tak jsem plynule zkoušel dál a dál, až jsem se ocitnul v Portoriku, kde jsem makal na vegetariánský farmě, kopal jsem tam záhonky a měl jsem tam možnost vyzkoušet ayahuascu. A ta mně brutálně srazila hřebínek. Já jsem byl tehdy takovej nafrněnej, měl jsem dobrý známky, studoval jsem v Americe, byl jsem tak trochu namachrovanej šulínek. A ta ayahuasca mě propleskla, hodila mě na kolena a měl jsem možnost zažít, kolik toho mám v sobě nepořešenýho. A dala mi nahlídnout do toho, co je to pokora a po jaký cestě můžu jít. Po týhle zkušenosti jsem byl rozhodnutej, že chci dostat psychedelika do péče pro lidi. Přijel jsem domů a vygooglil „psychedelika v Čechách“ a tady prostě nic. Získal jsem kontakt na Tomáše Páleníčka, vedoucího psychedelického výzkumu v Praze, napsal jsem mu, že bych k němu moc rád chtěl do výzkumu a že budu klidně vytírat chodby, když mě tam vezme. A on řekl, že klidně, tak jsem pod ním psal diplomku.
A jednou jsem uspořádal akci s psycholožkou, která podává Ayahuascu v Peru. A na závěr akce jsem řekl, že bych rád založil nějakou společnost, kde bychom řešili transpersonální věci a psychedelika. A pak za mnou přišla spousta lidí, začali jsme se bavit. S jednou další kolegyní, Ritou Kočárovou, jsme to dali dohromady a vytvořili základní koncept. A pak se přidali další lidi, bez nich by to nebylo možný, pomohli to dostavět. A tak jsme vytvořili tři čtvrtě roku na to Českou psychedelickou společnost, která se pořád rozvíjí. Ale celý to bylo motivovaný tím, že jsem viděl, jaký mají psychedelika potenciál.
 
Psychedelika mají potenciál v léčbě různých psychických potíží, dokonce i závislostí. Setkávám se i s lidma s HPO, kteří je chtějí vyzkoušet, ale někteří úplně sami, bez podpory terapeuta. Zajímalo by mě, co si o tom myslíš. A celkově mě zajímá tvůj názor na téma HPO a psychedelika. Může to hraničářům pomoct nebo spíš uškodit?
 
Na tuhle otázku můžu odpovědět ve dvou rovinách. Jedna je vědecká a druhá jsou moje domněnky, který jsou založený na něčem, co vím, a zároveň na nějakých přáních.
Primárně chci ale říct, že psychedelika sama o sobě nic moc nevyřeší. Léčba spočívá v tom, že člověk znovu navazuje bezpečný vztahy, což mu pomáhá léčit často hluboká zranění. Na to je nutný nezapomínat. Součástí léčby psychedeliky je právě psychoterapie, kde je navázaný vztah v běžným stavu vědomí. Osobně vidím hlavní práci ne v psychedelickém stavu, ale pak mimo něj, kdy svůj život řeším s druhou osobou a vše integruju. Na tohle lidi často zapomínají a myslí si, že pár psychedelických zážitků všechno vyřeší.  Zrovna pro lidi s HPO jsou vztahy často velmi ohrožující, tak mají tendenci si vše řešit raději sami. Tudy ale cesta bohužel nevede, protože opět říkám, že léčí vztah s druhým člověkem a se sebou samotným.
Na tý vědecký rovině aktuálně neexistují žádné výzkumy, kde by se řešilo podávání psychedelik nebo MDMA konkrétně lidem, kteří mají emočně nestabilní poruchu osobnosti (nebo já o nich aspoň nevím). Víme, že v 60. letech se dávalo LSD lidem, kteří měli schizofrenii, ale podle aktuálních diagnostických kritérií by to byla spíš HPO. A tam bylo vidět, u člověka, který byl psychotický, ale pravděpodobně měl HPO, že po 100 LSD sessions se údajně vrátil do běžnýho stavu fungování. Nebyl úplně bez obtíží, ale výrazně mu to pomohlo. Ale byl dva roky hospitalizovaný a pořád mu byla dávána nějaká péče. Ale to jsou jednotlivci, my nemáme žádný data, abychom mohli říct, jestli to pomáhá nebo nepomáhá. A naopak jsou výzkumy, kde se podávalo MDMA a byli tam lidi s HPO, kteří říkali, že nemají tuhle poruchu, až potom se zjistilo, že ji mají. A víme, že jim to uškodilo. Že to, co pomáhalo lidem bez tý poruchy, jim fakt škodilo.
Takže nemáme tady nic jasnýho, ale teoreticky, to říkám jako moje přání, když koukáme na PO jako na multitrauma, kterým si člověk projde – absence lásky, nějaký poškození, nějaký genetický inklinace k tomu… A když koukneme na psychedelika jako na něco, čím se můžeme dostat do hluboký minulosti, dostat se k věcem, který si ani pořádně nepamatujem… Tak teoreticky tohle by psychedelika mohla umožnit, jít postupně a tak hluboko, aby se ta hluboký traumata řešila… Teoreticky tam ten potenciál může být, ale je třeba si uvědomit, že když je někdo takhle od ranýho dětství traumatizovaný, tak už tam máme i takový neuronový spoje. Víme, že psychedelika podporují neuroplasticitu, že se můžou měnit ty cesty, ale nevíme, jestli takhle masivně. Nevím, jestli bych mluvil o nějaký stoprocentní úzdravě, to spíše ne. Takový výzkumy jednou budou, že se lidem s HPO budou dávat psychedelika v nějaký míře. A moje naděje je, že když se houby nebo MDMA budou podávat bezpečně, tj. terapeutický pár, muž a žena, ty lidi možná budou hospitalizovaný… Protože znám spoustu lidí, co si vzali MDMA a otevřelo jim to takovou bolest, že jim to velmi nepomohlo. Tak kdyby byli hospitalizovaný a mohlo se s nima neustále pracovat, tak myslim, že nějaký věci, který by se třeba v terapii jinak ani nenaťukly, tak by se mohly pořešit.
Ale rozhodně je tam obrovský nebezpečí, že se otevřou takový věci, na který ten člověk nebude připravenej, nebude na ně dost silnej, může mu to uškodit. Slyšel jsem o lidech s HPO, kteří si sami vzali psychedelika a byli v pohodě, ale slyšel jsem i o těch, kterým to uškodilo. Nicméně léčba by měla spočívat primárně právě v dlouhodobé psychoterapii a ne pouze v psychedelických stavech.
 
Uškodilo ve smyslu nějakých sebevražedných sklonů nebo třeba psychotických stavů?
 
Ano, slyšel jsem o psychóze, o masivním zvýšení sebevražedných ideací a vůbec tendencí k tomu. Sami si třeba vzali houby nebo „emko“ a otevřelo jim to spoustu bolesti, na kterou nebyli připravený. A když tohle cítíš, ta mysl sklouzne k tomu, co už znáš – takže k těm sebevražedným myšlenkám. Takže doopravdy je tam riziko samoužívání. Já bych nedoporučoval nikomu jít do toho bez terapeutickýho páru, který ví, jak ti pomoct, což je ale aktuálně nelegální a lidi na to nemají vzdělání ani zkušenosti.
 
Takže možná jedině někde v zahraničí?
 
Aktuálně to není legální nikde v zahraničí, pokud nejdeš na nějakou ayahuascovou ceremonii v jižní Americe, kde ale opět chybí ten bezpečný dlouhodobý mezilidský kontakt, který je právě pro lidi s takovými problémy to zásadní. Jsou státy, kde je povolený podhoubí, ale tam máš taky ty skupinový zážitky. Ono je to hrozně variabilní, někomu to může pomoct a někoho to může rozsekat. Já osobně tam vidím tu možnost, ale ta možnost tam má otazník a možná se změní časem na to, že to nepomůže. Já tam tu naději mám, ale rozhodně desetkrát podtrhnu, že je důležitej ten bezpečnej „set a setting“ a mít tam možnost okamžitý hospitalizace. A nikdy nezapomínat na to, že léčí vztah a ne psychedelická látka samotná.
 
A kdybys věděl o někom, kdo má zkušenost s HPO a je zotavený, spoustu let stabilní… A má nějaký téma, který v sobě řeší, a třeba z toho důvodu by to chtěl zkusit – v tomhle případě bys psychedelikum doporučil?
 
Tak já to hlavně nedoporučuju vůbec, protože je to samozřejmě nelegální… Ale kdybych nad tím uvažoval, tak bych si řekl, že pokud je ten člověk nějakou dobu stabilní, tak je v něčem pevnější, ale furt je tam to riziko, že to pro něj bude náročnější zážitek. I když je zcelenej, tak může být poskládanej víc křehce. Ale je to tak individuální, že těžko říct. To nám snad poví budoucí roky výzkumu. Ale upřímně můžu říct, že to je jeden z důvodů, proč jsem tady na stacionáři, doufám, že budu mít jednou možnost dělat výzkum s MDMA pro lidi s HPO. Proto se učím jeden styl práce a pak chci dělat další. Ale jak říkám – dělat to strašně bezpečně a opatrně…
 
A co si myslíš o tématu HPO a závislost na návykových látkách? Já se setkávám s tím, že to jde často ruku v ruce. A ta závislost často komplikuje zotavení. Co je pro tebe zásadní v zotavení, pokud hraničář bojuje i se závislostí?
 
Tady se přiznám, že mám relativně malý zkušenosti, nikdy jsem nepracovat na závislostech a lidí, kteří by byli fakt závislí, tady na stacíku moc nemáme. Takže tady můžu spíš teoretizovat. Na závislost koukám jako na nástroj, kterým si člověk snaží ulevit, pomoct, je to nějaká sebemedikace. Pokud by se chtěl zotavit, je důležité pochopit, že závislost není efektivní, škodíš si tím, není to trvalý řešení. Takže první krok by byl si přiznat, že to není efektivní řešení. Ale pochopit, jaký jsou ty mínusy a potom najít jiný alternativy, který by zkoušel, zjistil, že fungují, a řídil by se jima.
 
Mám dotaz ještě ke stacíku – teď už to bude rok (rok a půl v době publikování rozhovoru), co jste ho s Eliškou Hrbkovou otevřeli. Jaká je zatím vaše zkušenost, jaký z toho máš pocit?
 
Cítím se vděčně, že můžu poslouchat příběhy těch našich klientů, často jsem až ohromenej tím, jak jsou odvážný a silný. Protože když někdo prožívá takový množství utrpení, ale vždycky zvedne tu hlavu a jde dál, a přitom má na zádech 200kilový batoh, který lidi bez takových traumat nepoznali, pro mě je to ohromně motivující. A já si pak říkám, že když lidi, kteří si prožili tohle, na sobě takhle makají, tak to já přece taky dokážu. Ke klientům mám respekt a jsem jim vděčný, obdivuju je. Tak to je pro mě každotýdenní vzpruha.
A z hlediska toho stacionáře, když na sobě ty lidi pracují, dělají doma činnosti, který zadáváme a zadávaj si ještě vlastní, tak to dost pomáhá. Kdyby byla korelace mezi tím, jak kdo maká a jak se mu uleví, řekl bych, že to je třeba 0,6, je to hodně spjatý. Těm, kdo makají, se tady zpravidla uleví. Ale pak jsou lidi, který jsou na tom hodně špatně a skupiny pro ně ještě nejsou dělaný. Potřebují si najít bezpečný rámec v individuální terapii, získat aspoň trochu pocitu bezpečí. A možná by pro ně byl lepší ten Kaleidoskop na rok. Tam by získali nějakou odolnost, aby ty dovednosti mohli aplikovat v životě. Měli jsme tu klienty, kterým skupinový rámec nevyhovoval. Celkově mám radost, jakou práci tady s Eliškou děláme, jsou ale i lidi, kterým ten náš styl nevyhovuje. Beru to tak, že se to snažíme dělat co nejlíp, ale nejsme dokonalí, taky máme svoje chybky. A někdy to holt nejde dohromady, my a někteří klienti, to se stává… Ale obecnej pocit je hrozně příjemnej. Mám radost, že se lidem ulevuje, že tady potkají nový kamarády… A že vidíme tu změnu.
 
To je skvělý. A jsem ráda, že jsi zmiňoval i tu sílu klientů, že i tohle tě dokáže nějak motivovat. Chtěla jsem se zeptat ještě na další silný stránky tvých klientů s HPO – o tom se tolik nemluví. A my jako spolek se o tom snažíme mluvit, o tom, že nejsme černobílí, aby na to lidi začali pohlížet trošku jinak. Mluvíme o tom, že každý člověk je individualita a každý člověk má svoje silný a slabý stránky nehledě na škatulku diagnózy. A snažíme se vyzdvihovat právě ty přednosti. Takže - je ještě něco dalšího, čeho si všímáš na různých svých klientech, jejich silný stránky?
 
Tak hlavně diagnóza je jenom diagnóza a všichni, kdo nám sem chodí, jsou primárně lidi. A každý člověk má v sobě něco skvělýho a něco náročnějšího. Tu perspektivu diagnózy mám až někde za rohem a primárně vidím to lidství. Ale co ty naše klienty spojuje, je obrovská vnitřní výdrž, i přesto, že tady pořád slyšíme: „mně nebude líp“. Ale nevzdávaj to většinou, zvednou se, zkouší to dál. Ta vnitřní síla a neúnavná touha po zdraví je pro mě silná. Nebo vděk za důvěru a za kontakt. Spousta klientů jsou hodně zraněný. Ale když cítí to bezpečný prostředí a můžou se otevřít, tak vidím, jak z lidí, který jsou vystrašený, vyrostou sebevědomý lidi, který mají co říct a mají příjemný srdce, se kterým chci být v kontaktu. Což má každý člověk, ale tady je to takový intenzivnější tím, jak vidíme tu uzavřenou stránku a pak tu otevřenou.
 
V tom mi přijde rozdíl mezi tou hospitalizací, kdy ten personál klienty nezná jinak než v krizových stavech. A potom, když se klient dál někde léčí a zotaví se, tohle už nemají možnost vidět.
 
Na těch akutních příjmech vidíme to nejtěžší, čím si ten člověk v životě prochází. Pak mají ty pracovníci naprosto zkreslenou představu, ale není to úplně jejich chyba. My to tady můžeme vidět, jaký jsou jiný, když dostanou prostor a bezpečný prostředí.
A ještě k tomu vztahu a psychedelikám mě napadla další důležitá věc. Když lidi berou psychedelika sami, může to být přínosný, ale my lidi jsme hlavně vztahový bytosti, je to přirozená lidská potřeba být ve vztahu. A když někdo bere psychedelika sám, může se ještě víc uvrtat ve svý bublině. A pomůže mu naopak prožít to s druhým člověkem, znovu tak obnovit tu lidskou důvěru a kontakt. Když obnovuješ vztah, obnovuješ důvěru, život a lásku v sobě.
 
Jakou terapii bys kromě vašeho stacionáře doporučil (ať už v rámci nějaké organizace nebo jiný terapetický směr)? V poslední době jsem slyšela hodně o schematerapii, ale v ČR teprve začínají výcviky v tomhle směru…
 
Tady v Čechách máme skvělej Kaleidoskop, jsou první, kteří zavedli DBT, jsou nejzkušenější. To je za mě určitě první volba, ať už jejich roční pobyt nebo stacionář. Ti jsou pro mě vzor. Slyšel jsem, že Magdalena dělá DBT (pozn.: organizace věnující se lidem s duální diagnózou, tedy i lidem s HPO, kteří se potýkají navíc se závislostí). Taky jsem slyšel o schematerapii, že má dobrý výsledky v zahraničí a výzkumnou evidenci, ale těch terapeutů v Čechách zatím není moc.
Ve světě se používá „na přenos zaměřená psychoterapie“ od Kernberga, kterou tady používají možná někteří dynamicky orientovaní terapeuti.
Zároveň v posledních měsících vnímáme velkou změnu, kdy většina našich klientů, kteří k nám nastupují, už mají vlastní individuální psychoterapii, což jsme dříve neregistrovali. Myslím, že je to dost tím, že naše mladší generace si hledá nové informace ohledně léčby, takže už je mnohem přijímací vůči lidem s emočně nestabilní poruchou osobnosti.
 
Napadá tě ještě něco, co bys chtěl dodat?
 
Jestli tohle budou číst lidi, kteří ještě nevyhledali pomoc, tak bych řekl, že u spousty lidí je ta pomoc možná, i když si myslí, že je to beznadějný. Někdo jim pomůže, možná my, možná někdo jinej, možná taky ne, to nelze slíbit, ale naděje tady je. Lidi, co přicházeli k nám, často říkali, že si mysleli, že jim není pomoci. A odcházeli za tři měsíce s tím, že se mýlili.

(Alenka)