Nikdy jsem vztahy neřešila, ani mě nenapadlo nějaký mít. Bylo to mými problémy? Částečně ano. Nejdřív jsem neměla vůbec kapacitu o tom přemýšlet, jelikož těžké deprese a úzkosti mi nedaly prostor na takové věci vůbec myslet, zajímat se o to, ale díky intenzivní psychoterapii ve stacionáři jsem postupně odkrývala věci, co vlastně v životě chci a hlavně, kým jsem. Pamatuji si, jak jsem poprvé v bezpečí komunity řekla, že jsem na holky. Bylo mi 21 let. Myslím si, že to byl taky jeden z důvodů, proč jsem vztahy moc neřešila. Vždycky mi tam totiž něco chybělo, připadalo mi neuvěřitelný a divný mít vztah s opačným pohlavím. No jak by ne, když jsem teplá a pokoušela se o nějaké románky s kluky. Jenže já to opravdu nevěděla, neměla jsem v té době někde nějaký příklad ženského páru. Ani v televizi ani v mém okolí jsem nic takového neviděla a možná by mě to trklo, kdyby ano. V té době jsem se ale hledala, nevěděla, kdo jsem, a tak asi v ten správný čas přišlo moje prozření a ulevilo se mi. Jak se mi ulevilo! Vše začalo dávat smysl! Jsem na holky! Huraaa!
Jenže to nebylo vše. Jsem na holky a mám duševní onemocnění. Takové dvojité stigma ve společnosti. A jak s tím začít randit, když v tu dobu stále bojujete se sociální fóbií, bojíte se nepřijetí/odmítnutí a vaše sebevědomí se dostalo jen z mínusu na nulu (ovšem i to je pokrok, že)? To je skoro nemožné! Ale nebylo. Zaplula jsem do světa inzerátů a jak to dopadlo? Myslím, že ta první se se mnou rozešla asi po dvou měsících, jelikož jsem nevypadala moc jako lesba - bála se heterosexuálního úprku (což se mi tahle jejich obava opakovala a sakra jako jak nevypadám jako lesba? To musíte mít určitou image, abyste mohly milovat ženy?!), ale taky neměla čas, jelikož byla stále v práci a stejně tak se nejspíš bála, že se bude muset o mě starat, když jsem tedy psychicky nemocná. Zkrátím to. Opakovaly se mi ty podobné typy žen. Měly v sobě určitou agresi. Ano, u té druhé jsem se bála, že mi dá pěstí. I když byly o 8-12 let starší, nevěděly, co vlastně chtějí a byly všechny nespokojené se svým životem, ale nedělaly nic proto, aby byly spokojenější a vinu kladly lidem okolo. Hlavně mně. Snažila jsem se rozvíjet vztah, aby tomu druhému v něm bylo dobře. Ale kde jsem byla já? Dala jsem se vždy automaticky do role pečovatele, člověka, který se jim snaží ukázat nějakou cestu, a zároveň se snažila potlačovat samu sebe, jelikož mě nepřijímaly se vším. Abych byla konkrétnější, nepřijímaly moji introvertnost, to, že někdy mám úzkost z větší společnosti lidí nebo z určitých situací, že jsem častěji unavenější a občas může nastat krátkodobá deprese. Nejvtipnější na tom je, že nikdy vlastně nezažily mé úplné špatně, jelikož jsem ho v sobě držela a dovolila si ho, až když jsem byla sama. Takže jsem se snažila v tichosti bojovat s úzkostí, depresí a s nízkým sebevědomím, zároveň to potlačovala a měla neustále strach z odmítnutí a opuštění. No jak by ne, když jsem vlastně stále za mé sebemenší projevy úzkosti či deprese byla trestána odmítáním?! Ve výsledku jsem ve vztahu byla skoro vždy jen já, anebo v něm zůstala sama. Jaký to může být vztah, když je v něm jen jeden? Bylo špatně, že jsem nechala sebou manipulovat, že jsem potlačovala samu sebe a dala se až na poslední místo, že jsem se vždy snažila vše chápat, ale nikdy jsem nebyla pochopena a necítila se v bezpečí říct, co cítím a jak zle mi s nimi často je. Já jsem přece ta psychicky nemocná, ony ne, nemusí nic se sebou dělat, mi bylo naznačováno i řečeno. Tyhle vztahy trvaly 2-3 měsíce a vždy to ukončila druhá strana. Nedávno jsem dokonce našla deník, který jsem si občas psala. Týkalo se to jednoho vztahu, té, které jsem se bála, že mi jednou jednu vrazí. Zapisovala jsem si tam znaky emocionálního zneužívání a manipulace, dokonce tam byl krásný případ, u kterého jsem strachy zadržela dech. Ach Míšo, Míšo, proč tohle nebylo tím velkým vykřičníkem, abys z toho toxického vztahu odešla a zbytečně se nevyčerpávala? Kde byla tvá hodnota? No…ještě jsem ji v té době nezískala. Můj delší první vztah trval dva roky, odjely jsme do ciziny, zasnoubily se, ale i přesto mě nikdy nepřijala s mým duševním onemocněním, přehlížela ho a já si nikdy nedovolila, abych mé špatně projevila naplno. Jaký měla tedy úmysl, když mě žádala o ruku a věděla o tom všem? Ale díky tomu všemu jsem zjišťovala, že i když jsem bojovala s duševním onemocněním, tak jsem ve výsledku byla spokojenější, stabilnější v životě jak ony a věděla, co od vztahu chci. Jsem vděčná za tuhle životní školu ve vztazích, která mě posunula dál k mému zotavení a doufám, že i ony našly smysl a klid v životě. Moje duševní onemocnění sice nedefinuje to, kým jsem, ale je mou součástí a když to ten druhý odmítá či přehlíží, odmítá a přehlíží mě. Člověk tak moc chce lásku, že je schopen potlačit sám sebe. Toužila jsem po přijetí, respektu a bezpečí, ale nenacházela. Naštěstí nastal další zlom v mém zotavení. Když jsem se vrátila zpět do ČR a procházela si bolestivým rozchodem, začala jsem se věnovat sama sobě. Začala jsem objevovat své koníčky, terapii a trávila čas s přáteli a rodinou. Ovšem nebylo to hned, následoval další velice krátký vztah/nevztah, kde jsem opět potlačila samu sebe, i když to byl poprvé člověk s duševním onemocněním a měl HPO jako já. Hodila jsem se do role té silnější a měla strach vůbec říct, že mi je špatně, protože mi bylo řečeno, že se jí to hnusí, což bylo celkem nefér od člověka, který daleko častěji prožíval depky z různých situací. Opět v tom bylo nepřijetí, odmítání a já se vše snažila chápat a polykala zranění. Neměla jsem vůbec začínat vztah s někým, kdo nemá v sobě ukončený vztah předešlý, i když jsem byla ujišťována, že to skončilo dávno, s člověkem, který neví, co chce, ale to, že to byla kamarádka, kterou jsem už pár let znala (tedy myslela, že znám), bylo omluvou v mé hlavě. Omlouvala jsem to sama sobě i ostatním. Pamatuji si ty reakce mých přátel, když jsem jim ukazovala naše šílené konverzace. ,,Ta tě přece nemůže mít ráda, když se k tobě takhle chová!“ Mi znělo ještě dlouho hlavou, ale přesto bylo těžké si to připustit, když si říkáte, že je to přece vaše kamarádka a byla u těch předešlých vztahů, kterými jsem si prošla, přece se nemůže chovat podobně. Každý to má u HPO namíchaný jinak, ale tohle mě hrozně překvapilo, najednou to byl úplně jiný člověk než předtím. Myslím, že byla natolik v háji, že si neuvědomovala, jak moc mi ubližuje, ale byla moje chyba, že jsem to neřekla už na začátku. A zas a znovu, byla chyba být ve vztahu s člověkem, se kterým vám není dobře a shazuje vás. (Já vím, já vím.) A asi tady přišla ta poslední kapka, za kterou jsem moc vděčná. Chtěla jsem se rozejít, ale předběhla mě a mně se ulevilo. Finální bod zlomu zotavení ve vztazích nastal. Dva týdny jsem smutnila, ale pak najednou místo deprese přišla velká úleva a já začala cítit obrovskou úctu k sobě a své hranice. Skrz tanec jsem se propojila se svým tělem a začala se mít naplno ráda. Od té doby jsem neměla žádnou depku ve vztahu. Díky těmhle zkušenostem jsem zjistila a potvrdila si, že dokážu být stabilní. Moje deprese se stala časem už ,,jen,, situační a byla pak opakovaně z nespokojenosti ve vztazích, z krizových či stresových situací, které život přináší, stejně tak úzkost. Těmi roky a zkušenostmi se přetransformovala.Takže když je vám blbě a nevíte proč, řekněte si upřímně, jestli s kým koho milujete, jste šťastní. Pokud ne, bude to nejspíš jeden z faktorů. I přes to vše jsem stále věřila, že spřízněná duše existuje, a jelikož jsem vytrvalý kozoroh, znova jsem dala inzerát a ona si mě opravdu našla. S velkým potěšením s vámi sdílím, že přijetí našeho duševního onemocnění v partnerském vztahu opravdu jde. Prostě to nesmí být blbec! Našla si mě opět starší žena, jenže úplně jiná než ty předešlé. Je to zcela pozitivní člověk, spokojený se svým životem! Už od začátku jsem cítila přijetí. Přijetí toho, že jsem klidná a často tichá, že si dokážu všímat maličkostí, které se ostatním můžou zdát moc malé na to, aby jim přinesly radost. Najednou jsem neměla potřebu říkat hned na začátku poznávání se o svém duševním onemocnění, nebála se, kdy to praskne, jelikož jsem byla sama sebou a tím pádem mi bylo dobře. Brala jsem to tak, že buď si mě ten člověk zamiluje, nebo prostě půjdu dál, neměla jsem žádná očekávání, ale hlavně jsem měla ráda samu sebe! Počkala jsem, až pozná, jaká opravdu jsem bez nějaké nálepky a po měsíci a půl jsem jí řekla celý svůj příběh zotavení. Když jsem se ji svěřovala, třásl se mi ze začátku hlas. Chytla mě v jednom okamžiku za ruku a držela, dokud jsem to nedořekla. Pak mě objala, nepustila a děkovala, že jsem jí to řekla. Přijala to, zajímala se o to a nechala si to vysvětlit. Váží si mé cesty a toho, kam jsem to dotáhla, a vidí mě jako velice silnou ženu, která traumata dokázala překonat a naučila se s tím žít. Už nemám pochybnosti, jestli mě ten druhý miluje, nemám strach z odmítnutí a nebojím se opuštění. Nemám žádné růžové brýle. Podporuje mě a já ji a dáváme sami sobě dostatečně prostoru na svoje vlastní koníčky, který vyhovuje nám oběma. Myslela jsem, že takovéto klišé, jak najdete člověka a pasujete k sobě jako dvě skládačky či puzzle úplně neexistuje, ale teď vím, že ano. Oslavily jsme spolu už půl roku, ale už od první hodiny jsem sama sebou a to je to nejdůležitější. A nejlepší na tom je, že mě díky tomu miluje a nebojí se mi to dávat dostatečně najevo. Není tím důvodem, proč mi začalo být dobře, tím důvodem jsem byla já a moje přijetí, ale je tím důvodem, proč jsem šťastná v našem vztahu, a je další podporou v mé stabilitě. Byla skoro stejně nadšená z mého plnění si snu být peer konzultantem a podporovat lidi na cestě k zotavení. Když mě přijali do Dobrého místa, pamatuji si, jak mi napsala, jak je na mě pyšná, a já měla slzy dojetí. Nedávno se mě dokonce sama od sebe zeptala na krizový plán, kdyby mi bylo někdy hůř. Tohle je opravdu zdravý partnerský vztah a jsem za něj opravdu vděčná, je mou odměnou za roky úsilí a cesty k zotavení nejen ve vztazích. Míša
0 Comments
Rozhovor s básnířkou Badjalou Diaby o její tvorbě, zkušenostech s psychickými |