...aneb, jak jsem si ho prožila já Photo by Ian Espinosa on Unsplash "Co pro mě znamená domácí násilí? Ztráta svobody. Ztráta sebe."Jsem už téměř 2 roky od rodičů pryč, z toho 1,5 roku v terapeutické komunitě. Po ní jsem se konečně postavila na vlastní nohy a konečně vidím, co bylo špatně, jak moc omezená jsem předtím byla. Žiju svobodný život, který je vlastně z toho všeho nejtěžší. Ale teď hezky od začátku, protože jsem začala na konci! Do mých 8 let jsem žila s mámou a tátou. Pamatuju si z té doby málo, vlastně se k té době vracím teď. Byla to nevinná doba, kdy jsem prostě byla dítě. Měla jsem kamarády z našeho 4 patrového domu. Skoro pořád jsme si hráli, byla jsem odvážná a lezla po stromech, hrála večer schovku a bavila se především s klukama. Máma moc doma nebyla, byla pořád v práci. Co si pamatuju ale je, když jsme spolu tancovaly v kuchyni na taneční hudbu z té doby. Takové ty zlaté devadesátky! Taky si teď pouštím tyhle písničky a moc mě baví. Pamauju si, že táta byl doma. Neměl práci. Vlastně mě učil lásce ke knihám, k informacím. Založil mi kartičku v knihovně, pořídil mi moje první zvíře, křečka jménem Kobru (z jednoho křečka bylo dalších 10, Kobra byla totiž těhotná). Táta ale pil, občas to přehnal. Mám jednu vzpomínku, kdy jsem odmítala jíst rajskou omáčku s osmaženými špekáčky. To mě dokopal. Nevím, kolik mi bylo. V tom bytě, kde jsme bydleli, jsem měla obrovský pokoj. Měla jsem spoustu hraček. V té době mí rodiče chodili hodně na pivo. Někdy jsem šla s nimi, vlastně většinou jsem chodila s nimi a pak jsem se vracela domů sama. Jednou se ale stalo, že jsem byla opuštěná před domem. Nevím, jak to vzniklo. Byly mi asi 4 a nemohla jsem najít rodiče. Doma nebyli. V žádné hospodě, kam chodili, nebyli. Nakonec jsem čekala pozdě do noci před domem, kde jsme bydleli. Tehdy nebyly mobily, abych jim zavolala. Vybavuju si docela živě ten strach, který jsem cítila. Můj nástup na základní školu nebyl nijak těžký. Taťka mě v první třídě vodil do školy a ze školy. Rozuměl si s mou třídní učitelkou. Ale pak nastal zvrat. Moje máma odešla od táty. Vlastně si toho z té doby nepamatuju moc. Jen vím, že jsem byla u tety na prázdninách a pak jsem se dozvěděla, že bydlím jinde. U mámy a jejího přítele, otčíma. Bydlela jsem blíž ke škole, ale nic dobrého na tom nebylo. Kluci z okolí mi začali nadávat, že jsem Gorila. Bála jsem se vycházet ven a pak to dopadlo tak, že mi házeli hlínu do oken. Jeden kluk na mě chtěl poslat i svého psa. Bála jsem se být venku. Ve škole to začalo být náročné kvůli třídní učitelce. Neschvalovala to, že jsem u mámy, ponižovala ji přede mnou a před celou mojí třídou. Ponižovala i mě, když jsem dostala z něčeho 5. Pamatuju si jednu urážku, když jsem neměla úkol. Řekla mi: „Nejsi hubená jak párátko, tak aspoň ty úkoly bys mohla nosit.“ Urážky a ponižování na moji váhu jsem slyšela i od svých rodinných členů a i od spolužáků a i od kluků ze čtvrti. Pak doma to začalo být náročné, otčím mě začal ponižovat a moje máma se k tomu přidávala. Nikde jsem nebyla v bezpečí. Táta hodně pil v té době, pamatuju si pár facek, co jsem od něj dostala, když jsem ho navštívila. Můj únik byly knížky a nové informace, které jsem mohla čerpat. Pak jsem přešla na druhý stupeň a třídní učitelka ubyla, ale za to ponižování od dalších spolužáků přibylo. Ale ve škole se mi dařilo. Škola mě bavila. Doma to bylo těžké. Přítel mamky jezdil na víkendy domů a v té době to byla muka. Nikdy mě ale neuhodil. Jen nadával a ponižoval. Jak moc jsem si přála, aby mi radši jednu vrazil. Ještě mám zážitek s vyhazovem z domů, ale to bylo dřív než na 2. stupni. Kradla jsem rodičům peníze, protože jsem nechtěla chodit do školy a místo toho jsem chodila do města. Když to máma a otčím zjistili, vyhodili mě z domu. Musela jsem tehdy k tátovi, který pil a měl odpojenou teplou vodu a plyn. Moc si to nepamatuju, jen vím, že jednou za čas jsem tajně mohla k mamce se jít vykoupat, když otčím nebyl doma. Pak jsem se nějak ocitla u babičky, i mamka se tam odstěhovala od otčíma a to si už nepamatuju, po nějaké době jsme se zas odstěhovaly k otčímovi. Tak teď zpátky ke 2. stupni. Taťka se odřízl na pár let a pak někdy okolo 8. třídy se se mnou spojil. Měl práci a trávila jsem s ním hodně času, ale tajně. V té době jsem věděla, že chci na střední do Brna, co nejdál od rodičů. Máma mi nevěnovala vůbec žádný čas. A s otčímem? To bylo zvláštní. Někdy to bylo fajn, rozuměli jsme si. A někdy to bylo to největší peklo na Zemi. Odešla jsem na střední doopravdy do Brna. Bylo to finančně náročné, ale máma s otčímem se mě snažili zajistit aspoň materiálně na základní škole. Jednou mi bývalý spolužák ze základky řekl, že mě považovali za nejbohatší. Na střední se to zhoršilo. Měla jsem 100 kč na týden, takže jsem se živila z čínských polívek. Víkendy byly peklo. Otčím byl horší a horší. V prvním ročníku střední táta ztratil práci díky alkoholu a od té doby to bylo taky těžké. Byla jsem jeho vrba. Když to vypisuju, je mi hrozně těžko. A to nejsem u konce. Během střední se mi rozjely pocity smutku. Teď to vnímám tak, že jsem si na střední mohla vydechnout a prožít tu všechnu bolest a smutek z šikany a z rodiny. Začalo sebepoškozování. Rozjely se mi pocity méněcennosti. Moje největší téma – moje hodnota a to, že ji často nevidím. Doma to ale neskončilo. Tím, že jsem byla na intru, se to zhoršilo, protože jsem byla doma jen na víkendy a otčím také byl jen o víkendech doma. Takže nejdřív jsme se přetahovali o máminu pozornost, po nějaké době jsem to vzdala. Ale ponižování a urážky se násobily. V 17 mě čekal další vyhazov z domu. Táta mě pro změnu citově vydíral: Když nepřijdeš, tak si něco udělám… Nejradši bych si půjčil od kamaráda revolver… V 17 jsem začala brát první antidepresiva a také tam byl první pokus o sebevraždu. Na chvilku se to uklidnilo, ale pak otčím vnuknul mámě myšlenku, že ji tím chci ubližovat a vrátilo se to do stejných kolejí. Já byla pokornější, nechtěla jsem nikoho zatěžovat. Můj pokus o sebevraždu jsem udělala na intru, takže mě pak vyhodili. Já měla dojíždět, jenže jaksi se mi rozjela sociální fobie a já nezvládala jezdit do školy. I otčím se uklidnil. Pak to bylo do maturity v pohodě, jen táta byl zahlcující. Volal mi klidně pětkrát denně. Po maturitě jsem se zhroutila, snažila jsem se držet, jak nejvíc to šlo, a pak jsem padla. Následovala první hospitalizace. Ta moc nepomohla, spíš se rozrostla sociální fobie a já pak nikam nechodila. Což samozřejmě provokovalo otčíma víc než cokoliv. Takže si stěžoval a nadával mi, že jsem pořád doma. Bylo to pořád to stejné. Urážky, ponižování, nadávky. Dokázala jsem se namotivovat natolik a utekla jsem studovat do Prahy. Šlo to. To nejhorší přišlo po prváku. Vrátila jsem domů na prázdniny. Byla jsem hodně unavená ze zkoušek. Otčím měl nemocenskou. Už jsem si odvykla na nadávky, tak to byla smršť. Ale v tom období jsem právě ztratila tu svobodu. Nejdřív se mi rozbila postel, takže jsem spala na matraci v obýváku. Otčím mi nejdřív zakazoval chodit do ložnice, pak do kuchyně. Nedokážu popsat, co se dělo ve mně. Je to tři roky a je to bolestivé. Každopádně jsem ztratila svobodu a chuť žít. Nakonec jsem utekla do léčebny, kam mi pomohl můj psychiatr. Volala jsem s ním tehdy a řekl mi, že chce, abych žila. V léčebně jsem se nakonec vzpamatovávala, ale nevzpamatovala se úplně. Během pobytu v léčebně mi mamka oznámila, že už se nemám vracet domů, že mě tam otčím nechce. Další rána. Zkusila jsem jít zpátky na intr a do školy, ale nešlo to. Nedokázala jsem fungovat a žít. Rozhodla jsem se umřít. Kamarádka mě nakonec přemluvila, ať zkusím komunitu. Nejlepší řešení v životě! Co pro mě znamená domácí násilí? Ztráta svobody. Ztráta sebe. Teď jsem volná a svobodná a uvědomuju si, že právě tu svobodu jsem neměla. Z toho všeho, co jsem si prožila, tak ta ztráta svobody byla nejhorší. Teď žiju a vlastně neumím to. Byla jsem neustále utiskována něčím, spíš někým. Na jednu stranu se to může zdát jako výhoda a vlastně v něčem byla. Měla jsem jasně dané, co můžu a nemůžu. Ale říkám Vám, že to bylo prostě špatně ty hranice. Teď se učím být svobodná a vytvářet si své hranice. Vytvářet samu sebe. Je to ten nejtěžší úkol na světě. Učit se být sama sebou v 25 letech. Hledat, co mě baví. Proto se vracím do doby, kdy jsem žila s tátou a mámou, to jsem ten kus svobody měla. Psychický a fyzický teror jsem díky terapiím zvládla, ale pořád jsem citlivá na křik a to, když mě někdo ponižuje. Nebo se to blíží ke snižování mé hodnoty. Zaujímám obranný postoj anebo spíš ten únikový postoj. Dřív jsem se shazovala a svoji hodnotu neměla. Teď se učím být v takových situacích. Teď mě provází flashbacky (záblesky z minulosti), prostě jen tak se objeví. Je to vytěsněná vzpomínka nebo prostě něco, co jsem si neuvědomovala, že tam bylo jinak. Například u rodičů jsem se moc nemohla otáčet na posteli v noci, protože vrzala. Za to mi bylo vynadáno. Tahle vzpomínka se mi vybavila, když se teď otáčím na své posteli, ve svém pokoji, v bytě, který mám v pronájmu. A vlastně se můžu otáčet, ale vždycky jsem taková napjatá, jestli odněkud nepřijde křik, že to nemám dělat. Zjistila jsem taky, že je pro mě bezpečnější spát na zemi, protože nejdu slyšet a je mi to víc přirozené. Nebo třeba mám hrozný strach dělat chyby v čemkoliv, protože jsem vždycky za to dostala smršť nadávek, takže jsem se vyhýbala všemu, kde bych mohla chybovat. Teď se učím přijímat to, že můžu dělat chyby. Je to zatraceně těžké. Ty flashbacky jsou náročné a bolestivé, občas jen prostě sedím a brečím, co všechno jsem musela zkousnout, abych mohla přežít a že vlastně je hrozně těžké všechno měnit a někdy se mi fakt nechce. Ale na druhou stranu vidím to jako mimořádnou příležitost budovat sebe a své návyky, koníčky, názory od základu. Třeba teď se obklopuju v pokoji svíčkama, baví mě mít svíčky, ale nikdy jsem nemohla. Doma to nešlo a jinde, kde jsem byla, byly zakázané. Domácí násilí může přestat, ale neseme si následky s sebou jako nějakou kouli u nohy. Není to to násilí samo o sobě, ale je to to, co nás brzdí, co nám nahání strach. Často se mi děje, že jsem vzbudím, když slyším hlasy. Jsou to mé spolubydlící, musím si to opakovat jako mantru, abych se uklidnila. Ale někdy nezáleží, kdo to je, ale to, že je to nějaký hlas, mě děsí. Doma u rodičů jsem si nemohla dovolit ztratit kontrolu, musela jsem být ve střehu. Konečně si můžu dovolit cítit i vztek za to všechno, čím jsem si musela projít. Protože domácí násilí mi nevytvořilo rány na duši, ale vytvořilo mi nepopsatelnou závislost na té bolesti, kterou jsem vyhledávala s tím, že to už bude jiné. Ale přijala jsem i tu bolest, protože to bylo aspoň něco. Teď cítím volnost od toho všeho a můžu říct: Jsem, do prdele, naštvaná. Nikdo nemá právo ubližovat druhé bytosti. Svoboda. Hodně se mi to spojilo s tématem 17. listopad. Vlastně v tu dobu mě to někdy napadlo. Svoboda neznamená bezhraniční volnost. Když se řekne svoboda, vybavím si k tomu zodpovědnost. Jsem svobodná, ale zároveň zodpovědná. Nebyla jsem dřív ani jedno. Nebo spíš jsem to měla prostě jinak. Byla jsem svobodná tam, kde jsem měla být zodpovědná. A byla jsem zodpovědná tam, kde jsem měla být svobodná. Jsem totiž zodpovědná za to, co dělám, ale jsem svobodná v tom, co můžu dělat. Jsem zodpovědná za to, co udělám se svým životem a jsem svobodná ve svém rozhodnutí, co s ním udělám. (A.)
0 Comments
Alenka vyzpovídala Jiřku, autorku blogu Jak se stávám ženou. Photo by Viktor Hanacek Začtěte se do povídání o šikaně, o tranzici, o cestě k zotavení a osvětových aktivitách, ve kterých se Jiřka angažuje Nejdřív bych se ráda zeptala na to, čemu všemu kromě školy se věnuješ… A jak se ti to daří všechno stíhat - přijde mi, že toho máš opravdu hodně, podle toho, co máš uvedené na profilu – dobrovolnictví, politika… Ono se může zdát, že toho mám hrozně moc, ale je to taková iluze, část z těch aktivit dělám v menším množství, třeba dvě hodiny za týden. Kdybych měla dát příklad, tak ve svém volném čase dělám právě tu politiku – občas nahážu něco na twitter, občas děláme na těch mediálních výstupech, to je práce na pár hodin… Je to kontinuální práce, ale nemusím na tom dělat najednou třeba šest hodin v kuse. Záleží, jestli máme zrovna schůzi, záleží, jak je opozice zrovna aktivní, jak jsou schůze zastupitelstva a tak… A mluvíš v rámci politiky třeba i někde na veřejnosti? Když se dělala kampaň v rámci komunálních voleb, tak jsem se hodně zapojovala, rozdávala Pirátské listy a bavila se s občany o tom, co máme v programu. Jinak dělám spíš sociální sítě a mediální výstupy online, ale třeba se k tomu taky jednou dostanu. Tak to je super… Četla jsem, že děláš i dobrovolníka u Greenpeace… Ano, máme pražskou lokální skupinu, byla jsem na jedné přímé akci, na dobrovolnickém dni, když je třeba s něčím pomoct nárazově, tak pomůžu… Vymalovávala jsem jim třeba jednu místnost… 😊 A taky se angažuješ v osvětě o šikaně… To bylo tak, že když jsem začínala psát ten svůj blog, tak tím hlavním tématem byla tranzice, chtěla jsem o ní šířit povědomí… Jednou jsem napsala na blog, co se stalo na mojí bývalé škole, jak probíhal ten proces, že jsem odtamtud musela odejít. A ten blog vzbudil velké ohlasy. Mezi kamarády, mezi studentstvem, dokonce ho sdílel Eduin, dostalo se to daleko… A v tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle téma je taky něco, co bych chtěla sdílet. Uvědomila jsem si, jak málo lidí o tom mluví. Najednou mi chodily zprávy jako: „To je úžasný, že o tom mluvíš, nikdo o šikaně nemluví…“ Pak jsem psala status na facebooku v podobném znění, projížděla jsem facebook, jestli tohle už někdo dělá, něco jako Nevypusť duši na téma duševního zdraví… Zjistila jsem, že nějakou osvětu udělala Linka bezpečí, projekt Nenechte to být… Já jsem ale chtěla, aby bylo něco studentsky iniciativního, tak jsem založila stránku „Zastavme šikanu“ a vytvořila prezentaci na téma šikana ve škole. Jednou jsem ji už odprezentovala a budu se ji snažit odprezentovat na co nejvíc místech. Myslím, že ten studentský pohled je hodně důležitý. A jak to bylo vlastně u tebe s šikanou? Kdy začala, jak se projevovala, jaké u tebe měla důsledky? Šikana u mě začala už ve školce, kdy na mě byly děti agresivní a hnusný… Na základce to už bylo výraznější, agresor kontroloval ten kolektiv a jeho myšlení o mně. A já jsem byla vždycky dost senzitivní, tak jsem na to dost reagovala… Bylo jednodušší mě rozbrečet a dostat do víru emocí. A tohle se opakovalo až do střední. Nikdy se účinně nezasáhlo, nikdy se to neřešilo… Říkalo se, že si za to můžu sama, protože jsem byla jiná. A já si to potom začala dost brát za své, bylo toho hodně a já jsem to už nevydržela. Už se mi nechtělo ani být, zbyla už jen bolest z toho, jak mi lidi ubližovali. Naštěstí mi bylo umožněno odejít z toho kolektivu a začít se léčit. Občas se to vrátí, že mě někdo začne šikanovat a já reaguju čím dál senzitivněji, už toho bylo hodně a je to pro mě těžké zpracovávat. Hodně se to zlomilo ve chvíli, kdy jsem si kolem sebe začala tvořit bezpečné prostředí, lidi, kteří mě mají rádi. Tak ve chvíli, kdy mě z toho bezpečí vytrhne nějaká šikana, bolí to ještě víc, ještě víc se z toho zhroutím. Nedávno jsem se z toho zhroutila a zavolala si záchrannou službu. To se stalo teď nedávno? V říjnu… Došlo k nějaké miskomunikaci mezi mnou a spolužáky, oni na to zareagovali tak, že si vytvořili nějakou tajnou skupinu na messengeru… A já jsem na to zareagovala tak, že jsem se zhroutila. Doma to taky nebylo úplně v pohodě, tak jsem to celkově nezvládala. A na tvé současné škole se to nějak řeší, reagovali na to učitelé? Řešilo. Oni se ve finále omluvili a slíbili, že se to už dít nebude. A už se to neopakovalo. A i teď se sleduje, co se ve třídě děje. Je tam i ta bariéra, že jsem starší, navíc jsem trans, musíme si na sebe nějak zvyknout. Plus začínají zjišťovat, že mám duševní problémy, což je pro ně taky šok. Je to složité, ale snažíme se s tím nějak pracovat, i v rámci výuky. Mluvím o tom s psycholožkou, ve škole… Co může být podle tebe řešením problémů s šikanou, samozřejmě nejlépe, aby k ní vůbec nedocházelo? Nejvíc by pomohlo, kdyby byla škola upřímná sama k sobě. Z průzkumu společnosti Scio vychází, že dvě třetiny žáků zažívají nějakým způsobem šikanu, ale zároveň 94% učitelů si myslí, že se jich to týká málo nebo vůbec. To mi připomíná i problematiku duševního zdraví, celkově mi přijde, že mají často školy tendenci přehlížet, co se žákům a studentům děje… Kdyby byly školy k sobě upřímné a schopné si přiznat, že se šikana stala a je nutné to řešit, můžou si na to pozvat externí odborníky, měly by dokonce podle metodiky… Měly by a často to nedělají, jak jsem slyšela i od psychologů, kteří se věnují šikaně… No, to je velký problém. Ta bagatelizace je tam viditelná. Na školách, na kterých jsem byla, se ten problém hodně bagatelizoval. Docházelo tam k tomu, že to prostě hodili na oběť. Což se v mým případě přesně stalo, hodili to na mě. Že já si můžu za to, že mě natlačili na plot během hodiny tělesné výchovy… Spousta škol to taky chtějí řešit rychle, hlavně, aby to nebylo, přeskakují kroky, které by měly dělat… A pak je druhá věc – když už ten problém je, tak se snaží o to, řešit ho ideálně pohledem soudu. Ale nesnaží se zabezpečit tu oběť, což by měl být první úkol. Nechají tu oběť, aby byla dál šikanovaná. A pak to uzavřou tím, že dají třídní důtku tomu pachateli. Ale to už je šikana zase někdy jinde a můžou směle otevřít nové vyšetřování. Myslíš, že cesta, jak to všechno změnit, je i v prevenci, osvětě? V přednáškách, kterým se věnuješ? Určitě. Důležité je říct, že šikanu jako takovou nezastavíš. Šikana je a vždycky bude. Co se dá dělat, je zabránit důsledkům. V českém prostředí se předpokládá, že šikana je něco normálního, způsob, jak se k tomu stavíme, je ten, že se to nějak přečká. Protože se to prostě dít bude. To je přístup, který vyhovuje všem, jen ne tomu, kdo šikanu zažívá. Protože ten z toho může mít vážné psychické problémy až do konce života. Ta šikana, pokud se děje dlouho, tak oběť může získat dojem, že je správné, že k tomu dochází. Že to je pro ni trest. Takže to může vést až do hlubokých depresivních epizod… A u tebe to došlo někdy taky až do takové míry, kdy sis myslela, že to je správné? Teď se snažím na terapii přesvědčit sebe sama, že nejsem odpad. To je podle mě hlavně důsledek té šikany. Když ve škole pořád omílali, jak jsem k ničemu, zůstalo mi v hlavě, že to tak nějak je, i když to tak není, nechci to tak. Jsou to takové okovy, který vás přivážou k zemi… a není kam jinam jít. Takže ti hodně pomohla terapie… Určitě. Jednak jsem se musela zbavit sociální fobie. Moje přirozená reakce na šikanu byla schovat se před tím. A vzhledem k tomu, že jsem neměla ani doma podporu v tomhle ohledu, tak jsem se schovávala do závislosti na počítačových hrách. A to mě sociálně izolovalo a dělalo ze mě sociálně neschopného člověka. Chtělo to postupně ze mě dělat člověka, který je schopný sociálně fungovat, stále to není ideální, ale jsem schopná vykonávat spoustu aktivit… Měla bych ale problém hledat si zaměstnání, ta sociální fobie tam ještě stále trochu je, stále mám problém třeba telefonovat… A s tou hodnotou… Pomalu si dovoluju pečovat o sebe, přestat si myslet, že nemám nárok na nic. Hlavně tím, že kolem sebe vytvářím bezpečné prostředí… Přijde mi, že jsi už udělala určitě hodně velké pokroky, protože jsi naopak hodně otevřená, mluvíš o těžkých věcech i na veřejnosti… Já vždycky říkám, že mi hodně pomohlo, začít o tom mluvit. Když něco dáte na veřejnost, tak vám spadne takový kámen ze srdce, že už to vědí všichni, že už je to v pohodě. Ve chvíli, kdy lidé kolem mě byli schopni přijmout, že jsem hraniční autistka - i když ne úplně oficiálně, tu diagnózu mi nejdřív sebrali, pak mi ji zase dali, tak je to komplikované… Každopádně že jsem minimálně hraniční, hyperaktivní, do toho si ještě procházím změnou pohlaví… Když tohle lidi přijmou, už je nemůže nic překvapit… Na druhou stranu se snažím ukazovat svoje kvality, že se snažím, neflákám, jsem empatická, nebojácná… Nebojím se s lidmi diskutovat… Mně právě přijde dost odvážné, že potom, co sis prošla šikanou, musela měnit školy, jsi byla schopná nastoupit do nový školy, navíc s tím, že měníš pohlaví… A celkově o tom mluvíš otevřeně, ještě navíc před spolužáky, kteří jsou mladší, jsou na jiné vlně… Jaký pro tebe byl vlastně ten přechod? Nějakou dobu jsi nebyla ve škole, prošla sis terapií, Kaleidoskopem… Měla jsi obavy, když ses vracela do školy? Když jsem odešla z té původní střední, tak jsem byla na pracáku a chodila na stacionář, pak jsem byla tři měsíce v terapeutické komunitě. Nedokončila jsem ji kvůli tranzici. Vyřešila jsem si tam to, co jsem potřebovala, ještě doteď řeším akorát téma vlastní hodnoty. Když jsem začala psát ten blog, myslela jsem, že ho nikdo nečte. Ale pak jsem zjišťovala, že se šíří nejen mezi žáky, ale i pedagogy. Takže si musím dát pozor na to, co tam napíšu 😊. Moji spolužáci můj blog evidentně čtou a nejen oni, čte ho evidentně půlka školy. Tak se snažím o škole až tolik nepsat, protože vnímám, že to je nějakým způsobem v klidu. Mohla jsem tam přijít jenom s tím, že jsem trans, ale tím, jak jsem otevřená, tak jsem prozradila i to, že jsem lesba. A to už pro ně bylo naprosto nestravitelný. Asi se báli, že bych jim něco udělala, to je moje hypotéza 😊. Ale zase je to pro učitele určitě velká lekce osvěty. Třeba díky tobě můžou trochu změnit svoje postoje. Myslím, že už teď je hodně mění, já tak trochu nastavuju standardy, protože jsem první případ tranzice v té škole. I pro spolužáky je hodně nastavuju. Třeba včera, když jsme měli imatrikulační ples, jsem dost zářila. V té situaci mě skutečně viděli jako ženu, zatímco do školy nechodím každý den v sukni, takže to není tolik vidět, ale tady to bylo očividný. Může to být lekce jak pro spolužáky, tak pro učitele. Tak na tu tranzici bych se tě chtěla taky zeptat. Nejdřív by mě zajímalo, jestli ses už od mala cítila jako holka a jestli třeba i to mohlo podnítit vznik šikany, že jsi byla „jiná“ v tomhle ohledu. Možná to trochu mohlo ovlivnit, necítila jsem se komfortně v těch sociálních situacích. Ale řekla bych, že jsem byla jiná i jiným způsobem, než že jsem se cítila jako holka. Ale cítila jsem to hodně brzo, ve školce nebo v první třídě, třeba že bych chtěla prsa, že je na tom něco trochu zvláštního… Ale tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost, myslela jsem, že je na to brzo. Pak v pubertě jsem tomu věnovala trochu pozornost, ale všichni mi říkali, že to je pubertou. Ani po pubertě se to nezměnilo, tak jsem to začala řešit, něco si o tom našla… Nejdřív jsem začala pokukovat po šatech, nechtěla jsem nosit klučičí oblečení, měla jsem růžovou tašku... Něco jsem si o tom vygooglila, říkala si, že jsem asi nebinární. Nedokázala jsem si připustit, že bych byla čistá žena, nevěděla jsem, že to jde. Ale když jsem zjistila, že to jde, rozhodla jsem se, že budu čistá žena. Dost mi pomohlo, že jsem zjistila, že bych nebyla šťastná ani jako ajťačka, původně jsem chtěla dělat v IT. Ale zjistila jsem, že to není prostředí, ve kterém bych chtěla dělat, spíš se teď soustředím na diplomacii, psychologii, humanitní vědy. Jak probíhá tranzice? Vím, že nejdřív se dělají různá psychologická vyšetření… Ano, dělají… V době, kdy jsem to řešila a zároveň ta šikana byla hodně na vrcholu, skončila jsem ve stacionáři pro adolescenty. Hodně jsem tam řešila tu šikanu. A ze školy přišel výsledek vyšetřování, že za všechno můžu já. A to pro mě byl takový hřebíček do rakve. V tu chvíli jsem se zhroutila, nechtěla jsem moc žít, volala jsem o pomoc, ať mě teda někam zavřou. A tím, že jsem si přiznala, že jsem holka, se to zlepšilo. Najednou jsem si uvědomila, že aspoň některé z těch pocitů se dají racionálně vyřešit. A dostalo mě to do euforie. Vydržela jsem ve škole ještě další dvě měsíce, ale po těch dvou měsících, kdy mě terorizovali pro změnu doma, jsem se chtěla zabít. Rodiče se s tou tranzicí těžko smiřovali? Nebo tam byly ještě další problémy? Ne, rodiče s tím neměli problém, spíš jde o to, že my s mámou a se ségrou jsme jiné osobnosti. Já dokážu druhým naslouchat, být nápomocná a empatická. Došlo tam k tomu, že určitou nekompatibilitou jsme si nechtěně ubližovaly. A zvlášť v době tranzice a když se všechno tohle dělo. Já už jsem to taky vyhrocovala, nevěděla, jak reagovat na ty situace, a pak se to vyhrotilo až natolik, že jsem se chtěla zabít. A jak se cítíš psychicky teď? Jsem na tom určitě lépe, celkově mám stabilnější život, stabilnější zázemí, které jsem si vytvořila, kamarády, zájmy. Chodím na psychoterapii, mám pro co žít, mám cíle, za kterými si jdu. Vím, že nejsem tak špatná, jak mi říkali. Ale ještě to není úplně ideální. V pátek mě pustili z Bohnic, byla jsem tam kvůli tomu, že se semlelo hodně věcí. Vyhrotilo se to až tak moc, že jsem se nechala sama hospitalizovat. Každopádně je super, že si umíš říct o pomoc… To je daný vnitřně tím, že mám ty cíle, které chci splnit. Potřebovala jsem ten pocit bezpečí, tak jsem si ho zajistila. Ještě mi pověz, jaké máš plány a cíle do budoucna, třeba co se týče studia… Táhnou mě hodně dva směry. Jednak jak píšu, táhne mě žurnalistika a média a tak. Druhý směr, kterým bych se mohla vydat, je ta diplomacie, mám sklony k diplomatickému jednání, hodně mě baví vyjednávat. A pak ještě třetí směr, pomáhající profese. Tyhle všechny tři směry by mě bavily, ráda bych studovala, uvidím, k čemu se ve finále přikloním. Taky bych ráda, aby můj blog nějak vydržel. A doufám, že ta moje práce k něčemu bude. Ráda bych se v tom dál nějak rozvíjela, jazykově a dovednostně. Hodně pokukuju po zkouškách CAE, ale to je asi na dýl. Napadá tě ještě něco důležitého, co jsi předtím nezmínila? Možná co se týče těch psychických důsledků šikany… Zpočátku dlouho nikdo nevěděl, co se děje. Dlouho se to přehlíželo, moje psychické problémy se přisuzovaly tomu, že jsem byla v pubertě. Naštěstí jsem se dostala do Kaleidoskopu, kde uznali, že to puberta není, že je to něco, s čím je třeba pracovat. Nakonec jsem dostala diagnózu HPO, což mi pomohlo. Mohla jsem na tom začít pracovat, zaměřila jsem se na problémy a vzorce, které potřebuju vyřešit. U mě je to hodně o tom vytváření bezpečného prostředí a nasávání toho, že nejsem odpad, že jsem normální lidská bytost. Tohle je potřeba nasát a potřebuju v tom být dlouho, je to hlavní vzorec, který musím změnit. Jinak telefonování s kamarády, v tom mi zabraňuje sociální fobie. Píšu si deníčky, které mi mají zvyšovat hodnotu, snažím se pečovat o svoje tělo. Pořád se snažím zbavovat následků šikany. Jednou týdně mám terapii, do toho se snažím se sebou terapeuticky pracovat sama. Ještě mě čeká dost práce. A napadá mě ještě jedna věc. Stává se mi, že psychologové tvrdí, že bych neměla být trans, když mám psychické problémy. Lidi si často myslí, že člověk s HPO automaticky neví, kým je. U mě je to ale tak, že vím, kdo jsem. Mám spíš problém s tou vlastní hodnotou a s emocemi. Nebo se mi stává, že lidi zpochybňují, že mám hraniční poruchu osobnosti kvůli tomu, že si procházím změnou pohlaví. Tranzice se u mě projevovala daleko dřív, pocity nedostatku vlastní hodnoty až později. Je potřeba tyhle dvě věci od sebe oddělovat. Nepochybuju o tom, že jsou lidi, kteří mají problémy s identitou vlivem psychických problémů, ale je potřeba se na to dívat individuálně. https://www.jaksestavamzenou.cz/  Photo by Viktor Hanacek Míša absolvovala intenzivní terapii ve stacionáři pro hraniční poruchu osobnosti v Esetu. V rozhovoru se s námi podělí o svou zkušenost jak to v Esetu funguje a co jí pobyt přinesl. Startujeme! Pověz mi nejdřív něco obecně o stacionáři. Jak dlouho stacionář trvá, jak to tam probíhá? Je to na devět měsíců, pět dní v týdnu, je to program od rána do dvou nebo do tří. Je tam jasnej řád, jasně danej rozvrh. Každej den je nějaká terapie, hlavně skupinová terapie, což je nejdůležitější pro nás všechny. Začíná to tím, že je ranní komunita, každej řekne, co dělal přechozí den, jak se cítí. Je tam s námi sestřička, která to vede. Každej má nějakou službu a po přestávce je skupinová psychoterapie. Jak říkáš, že každej den má určitej řád, nějaká pravidelnost v těch aktivitách ti pomáhala? Jo, musím mít rozvrh a pravidelnost. Je to jistota, nepřekvapí mě to, cítím se v tom bezpečně. Takhle to měli i další lidi, někdo s tím měl problém, někdo ne, ale nebyla jsem jediná, kdo to vyžadoval. Prostě to byla jistota. Nejdůležitější jsou určitě skupiny. Co bys o nich řekla? Co ti to dalo, jak ses na nich cítila? Hlavně jsem nebyla sama. Člověk si myslí, že je v tom sám, prožívá věci, který si myslí, že by neměl prožívat, a pak zjistí, že pět deset lidí to prožívá stejně, má podobný zážitky, prožívání. To je určitě léčivý faktor sám o sobě. To jo, to určitě. A pak ty zpětný vazby, zkušenosti. Nejsou to přímo rady, spíš takový sdílení toho problému nebo toho pocitu, kterej je vlastně stejnej. Kolik bylo členů skupiny? Vyhovoval ti počet lidí, kolik vás tam bylo? Stacionář má omezenou kapacitu, maximálně devět lidí. Na začátku, když jsem tam přišla, nás bylo sedm nebo osm. Pak lidi odcházeli, ke konci jsme tam byli jenom v pěti. Víc mi vyhovovalo, když nás tam bylo míň. Na každýho se dostane, každý má víc času na sdílení toho, jak se cítí. Čím míň nás je, tím delší má každý zpětnou vazbu od sestřičky a terapeutky. A taky se cítí samozřejmě bezpečněji. Není v tom takový chaos, tolik se samozřejmě nestydíš. Pamatuju si, když jsem byla na terapeutickým oddělení, a jednu dobu nás tam bylo jenom pět, tak jsme si dělali srandu, že jsme rodina, přidělovali jsme si role… Ale přišlo mi to právě takový příjemný, blízký. Přesně. Stala se taková hezká věc, když jsme měli arteterapii a byli jsme jen čtyři. Měli jsme téma živly a všichni se dohodli, jakej živel každej z nás je, takže jsme na to tak hezky přišli. Jaký jsi byla živel? Já jsem byla země. Všichni jsme se na tom hezky shodli a bylo to takový, že ty vazby byly ještě silnější. Tak to je super. Vnímám z toho co říkáš, že ti určitě pomohly hodně vzájemný vztahy ve skupině. Dalo by se říct, že sis z toho něco přenesla do života? Třeba že na základě toho, že ses tam cítila přijímaná, se změnil tvůj postoj k sobě, promítlo se to do vztahů? Co mě tam pořád udivovalo, že ty lidi mě tam mají rádi. Že jsem dostávala zpětný vazby o tom, jaká jsem. Když jsem tam přišla, vůbec jsem nevěděla, jaká jsem. A když jsem to věděla, bylo to negativní: jsem špatná. To bylo to jádro. A najednou jsem získávala zpětný vazby, jak mě tam lidi vidí, a vlastně mě tam měli všichni rádi… a rozšiřovali to. Uvědomila jsem si, že to jsem vlastně já: věděla jsem to nebo tušila, ale neviděla jsem to. To mi hodně pomohlo. Zvýšit sebevědomí, uvědomit si sama sebe, jaká jsi a tvoje jádro. To jsem měla podobný a k tomu jsou skupiny dobrý… Dostaneš tam víc zpětný vazby než na individuálu. Má to svoji sílu, když celá skupina má k tobě vztah, vidí tě jinak než ty sama sebe, a potom se to proměňuje… Co se týče konkrétních témat, který jsi řešila, v čem ti pomohly právě ty náhledy ostatních? Nejzásadnější věc, kterou jsem tam řešila a prožila si to tam, bylo sexuální napadení. Tam jsem zjistila, že se to fakt stalo, že já jsem za to nemohla, že je to hodně hnusný. Předtím jsem to zlehčovala, snažila se brát s nadhledem, že to neexistuje, že se to nestalo. Jednou na skupině jsem se otevřela a najednou jsem to vyslovila. To bylo poprvý, já jsem to nikomu neřekla, nikdo to nevěděl. A najednou na skupině to ze mě vypadlo. Nevím co se řešilo zrovna za téma, ale v tu chvíli jsem to vyslovila, prožila si tu bolest. Tím, že jsem to tam sdílela, jsem si to hodně vyřešila. Hodně jsem se pročistila a nějak našla zase cestu k sobě. K tomu mě napadl citát, který to dost vystihuje. „Nikdy se nezbavíš toho, o čem mlčíš“. Taky mi pomohlo v práci s traumatem o tom mluvit. Oběť násilí o tom často mlčí, a to pak způsobuje prohloubení traumatu. Důležitý je to sdílet, je super, že u vás na stacionáři byla taková atmosféra, důvěra mezi váma. Pracovala jsi s tím i nějak dál, třeba individuálně? Nebo ti nejvíc pomohlo říct to na skupině, dostat to nějak ven? No, říct to. A pak se to samozřejmě ještě dlouho čistilo, měla jsem nějaký flashbacky nebo jsem cítila po těle ruce nebo takový věci, který se tam děly. Ty pocity se mi vracely na novo, cítila jsem to, jako bych to prožívala znova. Ale všechno tohle jsem si musela projít, v bezpečí toho stacionáře. A tím se to pročistilo. Fakt čas je nejlepší na tohle. Nemohla jsem toho člověka odstřihnout úplně, musela jsem s ním být v kontaktu, abych věděla, kdy se vrátí, kde bude, abych pak nebyla překvapená. Byl to kamarád, u kterýho bych nečekala, že by tohle udělal. A po čase, asi tři měsíce před skončením stacionáře, jsem si ho dokázala zablokovat, úplně odebrat ze života. A od tý doby jsem neměla flashbacky, nic. Tu vnitřní bolest, ty pocity spojený s tím jsem neměla. Takže díky tomu se to vyřešilo. Tak to byl hodně velký posun. Dřív jsi vlastně mluvila o vnitřní bolesti a nevěděla, z čeho to pramení a nemohlo to odejít, takže tam je vidět tahle souvislost. Ještě se tě zeptám na téma vztahu k terapeutům. Kolik jste tam měli vlastně terapeutů? Byli tam pravidelně? Jak tě ovlivnil vztah s nimi? Byla tam s náma jenom jedna terapeutka a sestřička. Takže to bylo super v tom, že věděla denně, co se děje, znala nás. To bylo super, že se věci nemusely opakovat nebo vysvětlovat nikomu, že ten člověk věděl souvislosti. Měla jsem problém s tím, že jsem se bála jejích reakcí, přece jen ten člověk je pro mě autorita. Bála jsem se reakcí soudů, že toho dělám málo, že něco nemám cítit a tak. A že musím něco dokázat. Ze začátku jsem s tím bojovala, ale pak jsem se dokázala zaměřit na tu terapii, na sebe, na to, co potřebuju. Další členové mi k tomu pomohli, často tam terapeut jenom občas něco řekl nebo nás někam navedl, ale často jsme to vedli tak nějak my. To mi pomohlo se od toho oprostit, přestat se bát, že mě ten člověk odsoudí. Přitom je to úplná blbost, je to psychoterapeut. Ale nějak jsem to takhle pořád měla. To je taky pochopitelný. U HPO bývá důležitý vztah k autoritám a terapeut je taky ta autorita… Může to pramenit ze vztahu k rodičům, z toho, že ses třeba v rodině bála nějakýho hodnocení, a teď to vnímáš na tom terapeutovi. A pak pomůže, když se to prolomí. Ještě mě napadlo se tě zeptat, jestli jsi tam dostala někdy negativní reakci, kritiku – a jak jsi ji vnímala, jestli ti to něco dalo nebo tě to naopak odradilo… Skupiny bývají hodně o přijetí, ale vím, že někdy pomůže i negativní zpětná vazba. Byl tam takovej moment, kdy jsem byla nemocná a neměla jsem vyřešený to jídlo nějak. A tím jak jsem měla tu chřipku, tak jsem samozřejmě nejedla. A pak jsem tam přišla, všimli si, že jsem hodně zhubla. A jedna členka, která taky řešila poruchy příjmu potravy, mi na to dávala zpětný vazby, že to vidí a že se o mě bojí. Já to všechno vím, ale potřebovala jsem to, co jsem už věděla, znovu slyšet a uvědomit si to. Ta motivace nebyla bohužel kvůli mně, ale věděla jsem, že si to jídlo musím vyřešit, abych tam mohla dál pokračovat. Řekl mi to psychoterapeut i sestřička, že se mám na to zaměřit, abych mohla dál pokračovat. Takže v tu chvíli bylo možná těžký si to připustit… … že už je to za tou hranou. …Ale pak ti to pomohlo v tom uvědomění. Zeptám se, co se týče jiných aktivit a služeb, co tě tam zaujalo nebo bavilo? Mluvila jsi o tý arteterapii… Arteterapie byla jednou v týdnu, vždycky jsme dostali nějaký téma a byla tam s náma sestřička. Měli jsme témata jako můj dům nebo co v terapii získávám, co ztrácim. Rodinu… všechny možný témata. Pro mě tohle bylo důležitý vyjádření emocí skrz kreslení… Tím si tu situaci prožít a dát ji na papír. Hodně jsem se soustředila sama na sebe, nebyla to skupinová práce. Pak byly důležitý zpětný vazby na to, co tam ostatní vidí, co to může být, jak to vidí. To bylo hodně zajímavý, něco co bys neřekla že tam je, tam bylo. A nejlepší byly zpětný vazby od sestřičky, která z toho vytáhla to nejdůležitější, a řekla ti to. A hodně jsme se tam o sobě dozvěděli, i o ostatních. A stávalo se ti někdy, že se ti nějaký téma ze skupiny propojilo s tou arteterapií? Sama mám takový zkušenosti z terapeutickýho oddělení, kdy jsem mluvila o něčem na skupině a pak na arteterapii mi k tomu něco docvaklo… U nás ten den byl rozdělenej tak, že arteterapie byla jako první a skupina až potom. Ale někdy se otevřelo nějaký téma na arteterapii a pak se řešilo na něčí skupině. A taky se mi stávalo, že jsem na arteterapii vyjádřila nějakou věc, kterou jsem taky nikomu třeba neřekla. A tam se to zjistilo a pak se na to navázalo. Ještě bych se chtěla zeptat na HPO celkově – jak se u tebe projevovala a jestli po těch devíti měsících terapie se dá říct, že jsi nějakým způsobem zotavená… Jak vnímáš HPO předtím a teď? No, já jsem vlastně nevěděla, co to je a odmítala to, protože to já nejsem. Prostě jsem se v tom neviděla a byla jsem jiná, nezapadala jsem do toho obecnýho předpokladu. Díky stacionáři jsem se naučila víc s tím žít, přijmout to, že nejsem sama, že to mají i ostatní. Že nejsi jedinej blázen na světě. U mě se to vždycky projevovalo tím, že ty emoce jsou prostě větší, dvojnásobný, než prožívá asi většina. Na přednášce o poruchách osobnosti se mi líbilo, že naše lektorka měla pochopení pro to, že reagujeme podle emocí, který jsou zesílený oproti jiným lidem, a kdyby někdo byl v naší kůži, tak by to taky nesnesl. Takže emoce jsou rozhodně intenzivnější… … intenzivnější a dřív jsem to nepřijímala a neviděla se v tom, protože jsem tichý, klidný hraničář, který má tu agresi otočenou proti sobě. A pokud jsem vztek hodně cítila k někomu, tak jsem ho otočila proti sobě a potlačila. A pak jsem byla naštvaná na sebe, že to nemůžu prožít, že jsem v právu, ale vlastně nakonec, že za to můžu já. V konfliktu, i když jsem v právu, cítím, co by ten druhý mohl cítit a cítim ty věci za něj, a tak vlastně nemůžu na něj být naštvaná, protože on by třeba cítil nějaký odmítnutí. Takže vlastně to cítění za druhý. Hmm, to taky znám… A ještě nějaký další projevy, jako třeba sebeubližování…? Jo, to určitě… V tom stacionáři už to nebylo tolik, stalo se mi to jen párkrát, co se týče třeba řezání, to jsem si tam docela vyřešila. Ale spíš ubližování v hlavě, myšlenky proti sobě: že jsem to nejhorší na světě, odpad společnosti, že jsem špatnej člověk, nic si nezasloužim… … to taky souvisí s depresema, který jsou u nás víc chronický a tolik nereagují na léčbu… Přesně, další věc jsou právě ty deprese. Teď už vím, proč se dějou, většinou je to způsobený buď okolnostma, někdy třeba jen počasím. Někdy si řeknu, proč tohle teď cítím, ale třeba je jen blbý počasí počasí a nemusí tam něco být, něco velkýho, prostě se to spustí a je to… Díky tomu stacionáři teď už dlouho nemám nějakou delší depresi. Teď se trošku obávám podzimu a zimy, poprvý budu na to sama. Předtím jsem to zažila na stacionáři, přišla jsem tam depresivní a dlouho jsem tam byla depresivní, denně. A pak se to vyčistilo a na jaře jsem si říkala, že už jsem měla nějaký delší období, kdy mi bylo dobře…. Ale teď se vlastně bojím, že jsem na to sama, i když nejsem…! Nevím co od toho očekávat, na druhou stranu jsem na to zvědavá. Z toho hlediska, že mě zajímá psychologie, jsem i zvědavá. Jak budu reagovat, co na tom můžu zjistit pro sebe. Někdy ta deprese přijde a člověk neví proč to je, prostě to přijde. Ale už se s tím dá nějak žít a není to tak intenzivní. V práci s depresema ti teda pomohlo hodně to přijetí… Jo, člověk s tím hodně bojuje nebo si myslí, že to tak nemá být… Já jsem byla na to pořád naštvaná, nespokojená, tu depresi jsem otočila proti sobě, že já za to můžu, že jsem zkažená a to jádro je špatný a tak… Ale tím že jsem zjistila, že ostatní lidi to mají ve skupině stejně nebo podobně, tak jsem vlastně zjistila, že je to v pořádku a že se to děje i ostatním… Je to v pořádku, i když je to těžký… Tím jak jsem to přijala, tak už to nebylo tak hrozný. Bylo mi špatně, ale věděla jsem, že to přijde a odejde a že mám na sebe bejt hodnější, mám to všechno vzít pomalu a vim, že to přejde. Vím, že pro hodně lidí je těžko představitelný, být takhle dlouhou dobu na terapii, třeba těch devět měsíců. V čem bylo pro tebe přínosný být v dlouhodobý intenzivní terapii? Potřebuje ji z tvého pohledu člověk s HPO? Já si to myslím, myslím si, že jo. Protože máme toho tam hodně, máme tam plno nánosů, který se potřebujou vyřešit. Samozřejmě, za těch devět měsíců se všechno nevyřeší. Něco se otevře, něco se zjistí, na něčem se zapracuje, něco se pročistí, ale něco taky ne. Už na začátku jsem byla upozorněna terapeutkou, že to není stacionář pro vyléčení. Že jsem někde na začátku a posunu se jen třeba o dva centimetry. To zní docela pesimisticky. Já teda myslím, že ses posunula daleko víc… Ale chápu, jak to myslela. Takže doporučuješ pro lidi, kteří už takovou terapii absolvovali, aby pokračovali dál na individuálu nebo měli nějakou sociální službu, něco, čeho se chytit… Určitě. Ale zase chci upozornit, že ne každej je na těch devět měsíců, na tu cestu tý terapie, připravenej. Ne pro každýho je to správnej čas, aby na sobě pracoval. Měli jsme tam různý věkový skupiny. Třeba já jsem tam byla nejmladší a dlouho byla třeba o osm let úplně nejmladší. Takže každej to má nastavený jinak, někomu se to otevře v tomhle věku, někomu později a je to hrozně individuální. Není nic špatně, není nic dobře. Taky jsem to měla tak, že v určitým období, kdy jsem šla do terapie, jsem na to nebyla úplně připravená a tolik mi to nedalo. A později, kdy se odehrálo spoustu jiných věcí, byla jsem v trochu jiný fázi a měla dost věcí srovnaných v sobě, tak jsem na to byla víc připravená. To jsem si tam taky hodně uvědomila a pomohlo mi to získat svoji vlastní hodnotu v tom, že jsem nejmladší a dokázala jsem to, co někdo jiný nevydržel. Byli tam za tu dobu dva nebo tři, který to nezvládli a ukončili to. Utekli z toho a byli daleko starší. A to mi dodávalo sebevědomí, že jsem v tomhle věku (když jsem začínala, bylo mi 21) zralá na to, aby se něco posunulo. Ten stacionář byl takovej záchrannej kruh, kterej přišel vážně načasovaně, v tu chvíli jsem to fakt hodně potřebovala a fakt hodně to pomohlo. Pořád jsem opakovala, že mě to vlastně zachránilo a jsem hrozně za to vděčná. Kdybys měla vypíchnout tři věci, který ti to dalo, co bys vybrala? Uvědomění sebe, jaká jsem. Vlastní hodnoty, že jsem důležitá Druhá věc, že hraniční porucha osobnosti je v pořádku, že to mají ostatní, že nejsem jediná na světě a je dalších plno lidí na světě, který to prožívaj stejně. Že dokážu pracovat v kolektivu, i když jsou tam věkový rozdíly, jsem člověk, stejně jako oni., že mezi ně patřím, dokážu s nimi pracovat. Co bys doporučila někomu, kdo se spíš izoluje, nevyhledává pomoc, má spíš špatný zkušenosti se sdílením, nedůvěřuje…? Z tvýho pohledu, kde jsi teď… No, nevim, jestli by ten člověk byl ochotnej to vůbec zkusit… Ale kdyby byl ochotnej to zkusit, ať to zkusí. Byla tam jedna členka, která se izolovala, byla roky doma a právě díky stacionáři začala vycházet ven, protože musela prostě dojet do stacionáře. A byla zodpovědná, stejně jako já, takže to chtěla dotáhnout do konce. A tím zase navázala kontakt s lidma, to, že začala vycházet ven. Ale každej má ten správnej čas jindy a neví se kdy, může se zkusit vrátit… Ale je to tam postavený tak, že jsou tam určitý pravidla a nemůže se 10x vracet. Dostane jednu šanci a buď ji využije nebo ne. Častá věc v průběhu zotavení nebo zotavování jsou relapsy. Sklouznutí do nějakýho stavu, kdy se po dlouhý době pořežeš nebo jsi v depresi… Jak jsi to vnímala ty? Mně vždycky přijde důležitý říct, že zotavení není předvídatelný proces, dochází k propadům a neznamená to nic špatnýho, že nejsi na dobrý cestě… Prožívala jsi to taky? Já si myslím, že jo. Tím pracováním na sobě byly ty reakce a deprese pořád snesitelnější a snesitelnější. Sice jo, bylo to hodně blbý, ale už jsem nespadla tak hluboko, že bych to všechno obrátila proti sobě a vnímala to jádro špatný. Ve chvíli, kdy už jsem byla nahoře a ten relaps se stal, jsem byla překvapená a bylo to těžký. Byla jsem překvapená a zmatená, proč se to vlastně děje a časem jsem se naučila s tím pracovat v tu chvíli, takže to už tak hrozný nebylo. Není to hrozný v tom, že vím, že to bude zase lepší. Bude to trvat třeba dva dny nebo týden, ale bude to lepší. Určitě je v tu chvíli důležitý uchovávat si tu naději a vědomí toho, že teď ti není úplně dobře, ale už to není takový propad jako dřív a bude to lepší, protože jsi na dobrý cestě… Tak ještě poslední otázka: jestli bys dokázala najít něco pozitivního na hraniční poruše nebo co ti daly ty zkušenosti, i když byly těžký… Pozitivum je určitě cítění těch emocí… Vždycky jsem byla hodně empatická, ale tím jak jsem prožívala emoce druhých, vím, co ten člověk prožívá nebo jak se může cítit. A že jsem zažila to nejhorší, co člověk zažívá a že to znám… Tak to je důležitý, že mě to jako člověka hodně posunulo a jsem vlastně na druhou stranu za to vděčná, protože je to velkej osobnostní růst. A že si hodně těch věcí uvědomuju díky tomu všemu co se stalo. Pokud máte zájem dozvědět se o Esetu více, navštivte jejich stránky Klinika Eset *Autorka článku studuje poslední ročník magisterského studia na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, pracuje jako peer konzultant. A je hraničář. Kaleidoskop změnil mnoha lidem život k lepšímu. Jedním z nich je i Anička. Co nám mladá "hraničářka" o Kaleidoskopu prozradila?  Photo by Viktor Hanacek Kaleidoskop je momentálně jedinou organizací v ČR, poskytující sociální a psychoterapeutické služby výhradně pro lidi s poruchou osobnosti. Kromě terapeutické komunity, což je intenzivní psychoterapeutický program na dobu 1 – 1,5 roku, nabízí i stacionář pro pracující i nepracující klienty, skupinové a individuální terapie, sociální poradenství. Klienti, kteří prošli TK v Solenicích, mohou dále využívat služeb následné péče Kaleidoskopu. V rámci terapeutické komunity i stacionáře je využívána mj. DBT terapie – dialektická behaviorální terapie, psychoterapeutický směr, který se uplatňuje v terapii poruch osobnosti. O komunitě, dalších službách Kaleidoskopu i DBT se dozvíte v rozhovoru s Aničkou, které pobyt v Kaleidoskopu změnil výrazně život k lepšímu. V dalších rozhovorech a článcích se dozvíte více o jiných psychoterapeutických programech, které lidem s HPO pomohly. Každý „hraničář“ je jedinečný, to, jaký přístup, psychoterapeutický směr a zařízení mu sednou, je individuální. Záleží na momentálních potřebách, problémech, životní situaci. Doufám, že vám následující články a rozhovory pomohu pomoci vybrat tu „pravou“ terapii pro vás.  Známé logo Kaleidoskopu Připraveni na rozhovor? Jdeme na to! Jak ses dozvěděla o Kaleidoskopu a co tě přimělo k tomu, jít do komunity? Poprvý jsem se o Kaleidoskopu dozvěděla, když jsem byla hospitalizovaná v psychiatrický léčebně po pokusu o sebevraždu. Nedoporučil mi to nikdo z těch odborníků, ale mně hrozně pomohl ten moment, kdy jsem dostala diagnózu. Když mi řekli, že jsem hraniční, tak jsem si hledala informace o svý diagnóze. Hledala jsem nějakou literaturu, která by pojednávala o tom, co se sebou můžu dělat, jak můžu zlepšit kvalitu svýho života. Ale měla jsem problém s tím, že literatura ani moc nebyla, aspoň tehdy. A pak jsem narazila na blog jedný holky, která psala o Kaleidoskopu. A to mě hodně namotivovalo. Jinak čím víc jsem četla o tý diagnóze, tím víc jsem z toho byla vyděšená. A měla jsem to tak, že když mě propustí, tak se půjdu rovnou zabít, ale pak se to měnilo v průběhu hospitalizace. Najednou jsem byla pryč od těch problémů a bylo mi fajn. Takže jsem začala zase uvažovat o životě. Hledala jsem něco, proč dát životu ještě šanci. Jak bys přiblížila pobyt v komunitě nebo následnou péči někomu, kdo o tom nic neví? Ať už je to hraničář, který by do něčeho takovýho šel, nebo jeho blízký člověk? Myslím si, že hraničáři se ke Kaleidoskopu dostanou hrozně snadno, ale spíš je vyděsí pomyšlení, že by byli rok někde v komunitě. Ale já si myslím, že to za to stojí. Zároveň bych to asi nedoporučila každýmu, myslím si, že každej potřebuje trochu něco jinýho. Já jsem na tom byla fakt zle a potřebovala jsem komunitu, intenzivně si tam prožít rok. Ale lidem, kteří fungujou dobře a mají nějaký problémy, bych doporučila spíš stacionář, následku (pozn.: následnou péči). Já mám s obojím dobrou zkušenost, jsem ráda, že jsem prošla obojím. A co bys řekla někomu, kdo by rád šel do komunity, ale rozhoduje se, má v sobě pořád nedůvěru, váhá…? Má i spoustu komplikací proč tam nejít… Já bych mu řekla, že tohle znám, sama jsem to řešila, ale že každej si musí vyhodnotit sám, jestli mu to za to stojí. A já si myslím, že to za to stojí… Než řešit po zbytek svýho života, že nefunguju a pak se jít zabít, dát šanci životu… A to si myslím, že je silná motivace. A pak jsem tam zažila lidi, co měli děti, měli dluhy, spoustu důvodů, proč nenastoupit… A šli do toho a myslím, že se jim to vrátilo. Chápu důvody, proč je to těžký, mám domácího mazlíčka, mám dítě, ale vždycky se to dá nějakým způsobem zařídit… A život je prostě to nejdůležitější. Co pro tebe bylo v komunitě nejtěžší a jak jsi to překonala? Pravidla. Ze začátku bylo těžký pochopit smysl toho, že pravidla tam nejsou proto, aby mě buzerovaly, ale proto, aby mě chránily. A pak jsem měla samozřejmě problém s tím, že jsem byla v úplně cizím prostředí, byla jsem daleko od domova, daleko od lidí, který mám ráda. Ale zrovna v době, kdy jsem nastupovala, to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Co se týče pravidel, nakonec mi hrozně pomohlo vybudovat si nějaký režim, který mi pomáhal. Ale hrozně jsem tam s tím bojovala, s celým systémem. I když se mi ho snažili vysvětlovat, často to mohlo být lepší. Až jsem si to ozkoušela na vlastní kůži a porušila nějaký pravidlo, tak až při zpětným vyhodnocování, který se muselo udělat, abych nebyla vyhozená, až tehdy mi došlo, proč tam to pravidlo je, jaký má smysl. A na tom jsem si uvědomovala, co jsem udělala. Často jsem tedy pochopila smysl pravidel, až když jsem je porušila nebo je ostatní porušili, co to vlastně dělá se skupinou. V čem ti pobyt v komunitě pomohl a jak žiješ teď? V první řadě mi pomohlo vypadnout z prostředí, který nebylo vůbec zdravý. Byl to vztah, který jsem tehdy měla, vztahy s přáteli, který byly v tu dobu na bodu mrazu. A hlavně vztahy s rodičema. Pomohlo mi být poprvý v životě sama za sebe, budovat pocit vlastní identity a kompetence, v momentě, kdy jsem odtržená od vnějších vlivů. Pomohlo mi, že jsem tam měla individuály (pozn.: individuální terapie), že jsem mohla pracovat na svých konkrétních tématech, ať už to bylo sebepoškozování, alkohol, poruchy příjmu potravy, závislý vztahy... A hrozně mi pomáhala skupina, sice nejsem skupinovej typ a hrozně těžko jsem si na to zvykala, ale získala jsem spoustu podpory, spoustu zpětnejch vazeb. Skrz ostatní jsem se o sobě hrozně moc dozvěděla. Zjistila jsem, že tam jsou fakt lidi, co řeší podobný problémy, ale můžou i pomoct v tom, abych našla adekvátní řešení pro sebe. Dlouho jsem měla problém s důvěrou, budovala jsem ji krůček po krůčku, fakt postupně. A individuály byly pro mě ten odrazovej můstek. Pak jsem i s tou skupinou zkoušela mluvit ze začátku o nějakých tématech, který nebyly tak ohrožující, tak jsem to testovala… Na přelomu třetího a čtvrtýho měsíce jsem začala brát svoje témata na skupinu, ale s těma těžšíma tématama jsem měla problém i ke konci. Ale když už jsem to udělala, byla jsem strašně ráda, vlastně mi to dávalo víc než individuály. Slyšet jejich zkušenosti, zpětnou vazbu. Taky sociální nácviky, pro někoho to není, někdo tyhle věci zvládá, ale já jsem to nezvládala. Naučit se postarat sama o sebe, v tom jsem hodně selhávala. Nebo třeba vstát včas do práce... Neuměla jsem naplňovat režim, kterej by někdo vyžadoval… Tam jsem se naučila všechno. Naučila jsem se vařit, naučila jsem se uklízet, naučila jsem se nějak si ten den rozvrhnout, aby byl prostor pro odpočinek i pro práci. Naučilo mě to nějak vlastně fungovat i v období krize - jak nevypustit to, co je důležitý, jak chodit do práce, když mi není po emoční stránce dobře. A hodně mi pomohla závěrečná fáze, kdy už to bylo zaměřený směrem ven, takže už se tolik neřešily nějaký hluboký terapeutický témata, ale šlo o to, abych mohla dovednosti, co jsem se tam naučila, přenýst ven, nějak je tam aplikovat. Takže závěrečná fáze je hodně zaměřená na fungování venku, kdy mi pomáhali hledat práci, shánět ubytování, pomáhali mi úplně se vším. A bylo to v situaci, kdy jsem byla z větší části venku a jenom jsem se tam vracela pro podporu, pro rady, pro to, aby mě nějak podpořili ve fungování, co jsem se rok složitě učila. A zpětně mi to fakt pomohlo, v tom, zapojit se nějak do toho života. Chodim do školy, studuju, pracuju… Zvládám většinou plnit nároky společnosti. Pomohlo mi, že jsem měla pocit, že terapeuti ve mně hrozně věří. Podporovali mě v tom, abych se vrátila zpátky na školu, podporovali mě v tom, abych dělala, co chci dělat, ať si o tom myslí kdokoliv cokoliv. Terapeut mě připravuje na přijímačky na psychologii. Dalo by se říct, že po návratu z komunity ses cítila zotavená - psychické problémy se zlepšily o hodně, i vztahy, od té doby jsi spokojenější? Jo, i když ten přechod byl těžkej. V poslední fázi jsem žila venku a ještě jsem se mohla vracet do komunity. Celou dobu jsem měla pocit, že se fakt těším, až se vrátím, ale ke konci to bylo naopak, bála jsem se, že zase půjdu do toho světa, ze kterýho jsem se vrátila do komunity, že mě zničí, že to bude zase v háji, strašně jsem se bála. Ale všichni mi pomáhali, a zároveň jsem byla hrozně nadšená. Měla jsem pocit, že zvládám úplně všechno. Psychicky jsem na tom byla rok po komunitě úplně nejlíp co jsem kdy byla. Kdybys mohla srovnat, jaký byl tvůj život před komunitou a jaký potom, co bys řekla? Vybavuju si hlavně poslední půlrok, předtím, než jsem nastoupila do komunity. A to byly obrovský deprese, kdy jsem skoro nevstávala ani z postele. Často jsem měla problémy v těch základních věcech jako se najíst, umýt se. Vlastně jsem byla jenom v tý temný místnosti ve svým pokoji, vůbec jsem nevylejzala ven. A snažila jsem se vždycky nějak pracovat nebo studovat, ale v tom jsem taky selhávala, nebyla jsem schopná vstát z postele, neměla jsem nic, co by mě donutilo někam jít. Měla jsem problém s poruchama příjmu potravy, měla jsem problémy se sebepoškozováním. A měla jsem hrozný problémy s alkoholem, občas i s drogama. Měla jsem hrozný problémy ve vztazích, v tu dobu před komunitou jsem ztrácela vztahy. Pro všechny lidi to bylo náročný, tak už to nedávali, cítila jsem se i hodně sama. A fakt jsem se neuměla o sebe vůbec postarat, neuměla jsem vyprat, neuměla jsem nic. Myslím, že teď žiju to, co jsem si představovala v době, kdy mi bylo zle, jak by měl normální život vypadat. Jako neni to úplnej ideál, ale mám pocit, že se změnilo úplně všechno. Osamostatnila jsem se hrozně. Vypadla jsem od rodičů, což si myslím, že taky pomohlo mýmu psychickýmu stavu. Naučila jsem se o sebe postarat, naučila jsem se znovu plnit nějakej režim. Hlavně jsem začala studovat, vrátila jsem se na školu. Předtím jsem do školy nechodila, před zkouškama jsem měla tak hrozný úzkosti, že jsem na ně ani nešla. Teď už jsem skoro dostudovaná, doufám, že se to nějak podaří, zvládám do toho i pracovat, zvládám do toho mít koníčky, vztahy, ze kterých mám fakt radost, to jsem nikdy předtím neměla. Jak bys popsala DBT (dialektickou behaviorální terapii) a v čem může pomoct, v komunitě i na stacíku? e to terapie, která je primárně zaměřená na lidi s poruchou osobnosti. Psycholožka a profesorka, která to zakládala, sama trpěla HPO. Proto znala problémy hraničářů, měla je z první ruky, a zároveň ve svý praxi pracovala s lidma s poruchou osobnosti. Vycházela z KBT (kognitivně behaviorální terapie) a zjišťovala, že pro hraničáře není dostačující. Nebere v potaz jejich potřeby, je silně zaměřená na změnu. Zjistila, že potřebuje pracovat s těma lidma i na vytvoření stresový tolerance, na přijetí skutečností, který nelze změnit, takže to namíchala hodně s východníma směrama, leccos tam dala i z vlastních zkušeností. Já vidím v tý terapii, že mi tam něco chybí, ale to jsou možná moje pocity. Ale přijde mi, že se zaměřuje na témata, který řeší lidi s poruchou osobnosti. Každý si tam najde to svoje. Zpočátku se zaměřuje na snížení sebevražednýho jednání. Zaměřuje se i na sebepoškozování, poruchy přijmu potravy, způsoby, kterým si ubližujeme. Na tohle je to zaměřený, postarat se o tyhle problémy, aby mohla probíhat terapie efektivnějším způsobem. Ten druhej modul se soustředí na komunikaci v mezilidských vztazích, což je zase důležitý téma - jak jednat asertivně, jak se za sebe postavit, jak jednat s lidma, aby to bylo efektivní. Jak komunikovat na různých úrovních vztahů, třeba se šéfem, s přítelem, jak si říkat o svoje potřeby. Jak budovat z dlouhodobýho hlediska pevný vztahy, který vydrží, i když nám není zrovna dobře. Další modul je zaměřený na stresovou toleranci, což znamená přijetí skutečnosti v momentě, kdy ji nemůžeme změnit. Jde o to, abychom se vyhli přílišnýmu utrpení. Nejednat impulzivním způsobem, třeba do tý sebevraždy nebo sebepoškozování. A čtvrtej modul, kterej je asi nejdůležitější, tam patří mindfulness, techniky na zvědomování přítomnosti s metodou moudrý mysli, což je průsečík mezi racionální a emoční myslí. A pak ta poslední fáze, to je už pokročilý DBT, pracuje s osobníma tématama. A zaměřuje se zejména na vyřešení traumat. Ale nejdřív člověk musí zvládat ten základ. Nejde řešit traumatický věci s lidma, který jsou tak nestabilní, že by je to mohlo natolik rozrušit, že by se šli zabít. Je třeba ošéfovat ze začátku nějaký to ohrožující chování. Můžeš říct příklad nějaký konkrétní techniky a jak na tebe působila? To je těžký, máš jednu techniku, ale ona je hodně různorodá, každý si tam najde nějakou, která mu vyhovuje. Hodně se pracuje i s tímhle, abychom čerpali z nějakých vlastních zdrojů a zkušeností, co nám v tom funguje. Mně hodně pomáhá technika stresový tolerance, jmenuje se „pro a proti“. Ale není to to klasický pro a proti co všichni známe. Pomáhají mi distractions – odvedení pozornosti jinam. Když mám tendenci nějak vybouchnout, tak používám tyhle různý techniky, který vedou k rozptýlení, do doby, než se zklidním natolik, abych mohla racionálně uvažovat. A jakým způsobem se rozptýlíš, zaměřením na něco vnějšího? Je to zaměření na aktivity, který mi v tu chvíli pomůžou, je v tom zahrnutá i nějaká forma sebeopečování nebo působení intenzivních podnětů. Nebo dělání si radosti. Zaujal vás Kaleidoskop a chcete se dozvědět více? Doporučujeme návštěvu jejich stránek Kaleidoskop.cz *Autorka článku studuje poslední ročník magisterského studia na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, pracuje jako peer konzultant. A je hraničář. |
RSS Feed
