"A takhle den za dnem poznáváme sami sebe a společně hledáme cestu zpět. Zpět ke mně samotné. Ke každému z mých rozbitých kousků." Photo by Jr Korpa on Unsplash Bylo 7.března 2014. Den, který mě pak tolikrát děsil ve snech. Den, kdy se všechno změnilo. Den, kdy jsem ztratila sama sebe. Začal zcela obyčejně, typický školní den. Narušila ho však moje úplně první panická ataka. Přišla bez varování a bez zjevné příčiny. Dodnes nevím, proč přišla zrovna v tento den, ale minutou, kterou začala, už nenechala v mém životě nic tak, jak to bylo dřív. Akutní panika sice odezněla, ale nechala po sobě v mé hlavě obrovskou paseku v podobě hlasů. Najednou jsem je začala všude slyšet, pronásledovaly mě na každém kroku, křičely jeden přes druhý a co hůř, nedaly se nijak umlčet. Provázel je obrovský strach a vztek, emoce tak intenzivní, že se jim nedalo ubránit. V jednom kuse na mě křičely, že mě někdo pronásleduje, že ten chlap naproti, co na mě zírá, jen čeká, až se otočím, aby mě mohl zabít. Že učitel, kterého máme další hodinu, už vymýšlí záminku, jak mě dostat od spolužáků, aby mě mohl znásilnit. Že všichni, co se mnou jedou v autobuse, jsou proti mě společně spiknutí a chtějí mě unést a uvěznit. Že všichni kolemjdoucí na ulici na mě potají zírají a čekají na příležitost, aby mě mohli společně zabít. Že se nikdy nikdo nedozví, co se se mnou stalo, já upadnu v zapomnění a nikdo mě nebude hledat. Žila jsem v nesnesitelném strachu, který mě neopouštěl ani na jedinou chvíli. Musela jsem se neustále bát. Hlasy mě nenechaly v klidu ani ve spánku, při usínání mi ukazovaly mučivé obrazy a celé noci mě provázely děsivé noční můry a spánkové paralýzy. Začala jsem mít problémy s komunikací s ostatními lidmi – hlasy na mě pořád tolik křičely, jeden přes druhý a přitom každý něco jiného. Moje mysl musela v jednom okamžiku pobírat každý z nich zvlášť, vyhodnocovat to, co na mě křičí a někam to zařadit, až jsem zkrátka neslyšela to, co mi říkají lidé stojící naproti mě. A když jsem je slyšela, moje hlava už stejně byla tak zaneprázdněná, že neměla kapacity na porozumění slovům a vytvoření odpovědí, a já zkrátka odpovědět nedokázala. Ani jsem nevěděla, o čem se s lidmi bavím. Bylo to neskutečně frustrující. Zoufale jsem potřebovala pomoc, potřebovala jsem tomu porozumět a nějak to alespoň zmírnit, naučit se to ovládat, abych mohla fungovat. Ale tohle jsem přeci nemohla nikomu říct, vždyť by mě měli za blázna... Ubíhal čas a mně se to vymykalo z rukou čím dál víc. Za chvíli mě hlasy začaly nabádat a nutit k tomu, abych si ublížila. A bohužel jsem záhy zjistila, že to je to jediné, co je dokáže alespoň na chvíli utišit. Tak začal můj dlouhý koloběh sebepoškozování... Díky tomu na vše přišli rodiče a peklo už nebylo jen v mé hlavě, ale také u mě doma. A já přitom stále nevěděla, proč se mi to všechno děje. Proč hlasy slyším, proč se pořád musím tolik bát, proč mi říkají, že mi chce každý muž, co se na mě podívá, ublížit. O rok později, pár dní po prvním březnovém „výročí,“ jsem naléhání hlasů podlehla a pokusila se o sebevraždu. Teď, o pár let později, jsem jim za to vděčná. Protože mi díky tomu konečně začalo docházet, odkud vítr vane. Po ošetření jsem nastoupila na hospitalizaci na dětské oddělení v Bohnicích a poprvé jsem se pokusila požádat někoho o pomoc. Při příjmu jsem paní doktorce řekla to, co jsem se tak dlouho bála vyslovit. Že mé problémy zřejmě souvisí s mnohaletým sexuálním zneužíváním, které v té době bylo stále hrozícím nebezpečím. Doufala jsem, že se mi konečně dostane pomoci, že na to konečně nebudu sama. Bohužel jsem se velice zmýlila. Paní doktorka řekla, že to raději nenapíše do zápisu, když je pro mě těžké o tom mluvit. A tím to skončilo. Pomoci jsem se nedovolala. Ani tehdy, ani nikdy jindy při mých dalších prosbách o pomoc. Čas šel dál a já se se svými hlasy postupně smiřovala a učila se s nimi žít. Učila jsem se rozlišovat, co je skutečnost a co ne. Učila jsem se soustředit na to, co mi lidé říkají a ne na to, co se mi ozývá v hlavě. Odolávat tomu, k čemu mě hlasy navádějí. Bojovala jsem sama proti sobě. Pak, asi po 3 letech, co se hlasy objevily, přišel zlom. K hlasům přibyla Audrey. Vlastně tam vždycky byla, už mnohem dřív než hlasy, ale já o ní nevěděla. Rozdíl mezi Audrey a hlasy je ten, že Audrey je někdo. Je to osobnost, má vlastní povahu, vlastnosti, má vlastní názory a prožívá vlastní pocity, které jsou dost často jiné, než ty mé. Je zkrátka jako každý jiný člověk, pouze s tím rozdílem, že žije ve mně. Také nám trvalo, než jsme se spolu naučily vycházet, ale časem se mi stala obrovskou oporou. Tou, kterou vlastně byla vždycky. Ona byla totiž ta, ke které jsem ve své mysli už dávno utíkala do bezpečné tmy, když jsem nedokázala unést to, co se dělo v tom reálném nebezpečném světě. Nechala jsem vytrpět tělo to, co muselo, a duší jsem utekla za Audrey, která mě chránila. Vím, že bez ní bych to nezvládla. Začala jsem chodit na terapie ke skvělému panu terapeutovi, který mě postupně učil, jak se svými hlasy a s Audrey mám pracovat. Přestala jsem se snažit je všechny potlačit. Místo toho jsme začali spolupracovat a posilovat silné stránky každého z nás ku prospěchu všech. Snažíme se vzájemně podporovat a chránit, dávat si prostor a respektovat se navzájem. Učíme se neničit jeden druhého. Snažíme se pochopit svět. A společně bojujeme za život, ne jen za přežití. Není to vždy jednoduché, občas pro někoho z nás přijde něco tak silného, že nás to semele všechny, naše kousky neudržíme pohromadě a rozpadnou se. Ale pak je zase poskládáme dohromady a držíme se dál. A takhle den za dnem poznáváme sami sebe a společně hledáme cestu zpět. Zpět ke mně samotné. Ke každému z mých rozbitých kousků. A já jsem šťastná, že i přes neustálé překážky, které s sebou hlasy i Audrey přinášejí, na to celé nemusím být sama, ale mám je. Audrey
0 Comments
"Začala jsem dělat věci pro sebe a podle sebe. Vím, kdo jsem, co jsem „já“. Začínám se cítit dobře. Spokojeně a šťastně. Samozřejmě, není každý den ideální a propady přichází, už to však není nic, co bych brala jako konečnou, něco, co se mnou bude napořád a nemám šanci se toho zbavit." Photo by Nathalie Désirée Mottet on Unsplash Když jsem byla poprvé v 17 letech hospitalizována, objevila jsem nový vesmír. Kolik existuje věcí a slov, o kterých jsem doposud neměla tušení! Hospitalizovaná jsem byla od září do prosince. Naučila jsem se mluvit o tom, co se mi děje a to, že to není „stěžování si“, jak jsem to doposud brala. Naopak to byla jediná cesta k tomu, aby mi mohl někdo pomoci od veškeré té bolesti, se kterou jsem se již tak dlouho potýkala sama a bez výsledků. Mohla jsem mluvit o tom, jak se cítím, i o sebevraždě strýce, otevřeně a bez strachu, že mi to bude akorát vyčítáno nebo zakazováno. Zjistila jsem, že moje bolesti mají názvy a dá se s nimi pracovat. Nicméně času, který trávíte s ostatními pacienty, je mnohem více než toho, který trávíte s lékaři. Od ostatních pacientů jsem se toho naučila hodně – kde se pořezat, aby to personál nezjistil, které žiletky jsou nejostřejší, a jak lépe schovat jídlo, které nechci jíst, případně kam kamery nevidí, a tak se tam dá dobře cvičit. Moje závislost na sebepoškozování a posedlost hubnutím však byla silnější, než jakou šlo v tamějších podmínkách zvládnout, a tak mě po více než třech měsících propustili. To bylo poprvé, kdy mi někdo řekl, že už fakt neví, co se mnou. Od té doby se to opakovalo ještě nesčetněkrát. Vybavena informacemi o hraniční poruše osobnosti a papírem se seznam dalších diagnóz jsem se vydala do světa. Rodiče mi zakázali intr, chtěli mě mít doma pod kontrolou. Já jsem se tam ale vrátit nedokázala, a tak jsem se nastěhovala ke kamarádce a její rodině, která mě během hospitalizace hojně navštěvovala, a vzniklo mezi námi silné pouto. Na rozdíl od rodičů jsem měla pocit, že jejich maminka se mi snaží pomoct, že tu pro mě je. Ve skutečnosti to byl jen další útěk z místa na místo bez toho, aniž bych si uvědomovala, že sebe a svoje bolesti si přestěhuji s sebou. Podařilo se nám najít v množství pražských gymnázií jedno, které mě vzalo do druhého pololetí bez známek z prvního. Svůj „vysněný“ gympl v Olomouci, kam jsem se těšila několik let předem, už jsem se styděla jen navštívit a dořešit tam poslední záležitosti. V Praze jsem od začátku měla nastavený individuální plán a škola se mi snažila vyjít vstříc, jak jen to šlo. Druhák jsem sice dokončila, měla jsem štěstí na kantory i spolužáky, nicméně vnitřní bolesti stále neubývalo. Úzkosti z pobytu mezi vrstevníky byly čím dál silnější. Ač se to ve skutečnosti nedělo, strašně jsem se bála dalšího odmítnutí, nepochopení a zavržení. Často jsem se v době vyučování toulala v zapadlých koutech Prahy, aby mě nemohl potkat nikdo, kdo věděl, že mám být v tu dobu přítomna na vyučování. Stejným způsobem jsem v průběhu čtyř let studovala další dva ročníky. Na radu ošetřující lékařky z nemocnice jsem vyhledala ambulantní péči. Vyzkoušela jsem několik psychiatrů, psychologů a terapeutů, ale měla jsem pocit, že mi nikdo pořádně nerozumí nebo že mi sezení nepomáhají, a tak jsem nikde nevydržela dlouhodobě. Jakékoli léky jsem dostala, nezabíraly, nebo mi po nich bylo špatně, a tak se pořád hledaly jiné varianty. Pokud mi nějaké seděly a udělalo se mi líp, vysadila jsem je s tím, že už je nepotřebuji. Život jako by najednou byl jednou velkou horskou dráhou. Nálady, myšlenky, vztahy se měnily tak rychle a prudce, že jsem to často ani nestihla postřehnout. Zároveň se stále stupňovala vnitřní prázdnota, která byla naprosto zavalující. Všechno bylo perfektní nebo příšerné, černé nebo bílé. Někteří lidi byli úžasní a jiní hrozní. S nikým jsem se moc nebavila, ti hrozní byli nebezpeční a ti úžasní byli tak dobří, že moje ponížené já je nemohlo ani oslovit. Přece by se někdo nezahazoval s takovým odpadem, jako jsem já. Tímto způsobem jsem promrhala možnosti pomoci od více lidí, kteří mi ji nabízeli. V tu dobu jsem víc viděla svou poníženost a to, že nejsem hodna komunikace s nimi než to, že mi nabízí podporu. Upnula jsem se na kamarádku, u které jsem bydlela, a na její maminku, i tam však začala komunikace postupně váznout. Uzavírala jsem se víc a víc do sebe, svoji vnitřní bolest jsem řešila sebepoškozováním, nejedením a nebo přejídáním a následným zvracením. Nejvíc peněz jsem utrácela za žiletky, projímadla a léky na hubnutí. Zacházelo to čím dál hlouběji. Věcem, kterých jsem se bála, jsem se začala vyhýbat. Tento mechanismus mi fungoval perfektně a ušetřil mi spousty pro mě nepřekonatelného stresu a strachu z některých situací. Brzy se však ukázal jako jedna z věcí, která prostě nemůže fungovat dlouhodobě, ale už jsem nevěděla, jak s tím přestat. Ještě během druháku jsem začala navštěvovat stacionář pro lidi s poruchami příjmu potravy. Pomohlo mi to, ale jen na chvilku. Byl tam kladen velký důraz na pravidla a na změnu, což pro mě vždycky bylo důležité, dělat všechno podle pravidel a hlavně se měnit k lepšímu, tak abych vyhovovala. Z dlouhodobého hlediska to tak pro mě bylo spíš ubližující než prospěšné. V následujících třech letech jsem byla hospitalizována ještě šestkrát. Můj život se scvrkl na střídání tří měsíců v léčebně a tří měsíců zoufalého dohánění učiva. Hospitalizace jsem vždy trávila na uzavřených odděleních, bez terapií, pro ty jsem údajně nebyla vhodná. Jediná léčba, kterou nemocnice nabízely, obnášela vysoké dávky léků, které mi utlumily sebevražedné myšlenky. Bohužel mě vždycky utlumily celou, byla jsem chodící nic. Sebepoškozování bylo ústředním tématem, které doktoři řešili, nic jiného jako by ode mě neslyšeli. Problémy s jídlem, úzkosti, všechno to zůstávalo v původním stavu, případně horší. Když se jim podařilo řezání léky utlumit, propustili mě, že víc se mnou udělat nemohou. Pracně jsem léky vysadila, abych byla schopná se učit a naskočila do svého běžného velmi vysokého tempa, které mě během krátké doby dostalo zpět do krizových stavů, někdy až psychózy a tím do léčebny. Stále jsem se snažila studovat, dlouho trvalo, než jsem se nechala poprvé přemluvit k tomu, abych školu na chvíli přerušila. Nenáviděla jsem se za to, tak moc jsem chtěla normálně fungovat, a tak strašně moc mi to nešlo. Během hospitalizací jsem byla pro lékaře číslo své primární diagnózy, „efšedesáttrojka“, a mezi hospitalizacemi jsem se cítila jako nic. Neměla jsem nikoho, u koho bych cítila, že mě má rád, že tu pro mě je i bez toho, aniž by mě poslal na léčení, když se svěřím s tím, co se mi honí hlavou. I když takoví lidé okolo mě byli, nedokázala jsem to v tu dobu vůbec vnímat. Byla jsem dost posunutá mimo realitu, aniž bych byla schopná si to uvědomovat. Zkoušela jsem hledat pomoc jinde než na uzavřených odděleních nemocnic. Hledala jsem sociální služby, stacionáře, psychoterapeutické skupiny, chráněná pracovní místa. Jakmile jsem se ale zmínila o diagnóze HPO, nebrali. Ačkoli jsem nikdy nebyla výbušná, agresivní, vulgární, promiskuitní ani nespolehlivá, bylo to jedno. Nikoho nezajímalo, že opravdu umím chodit včas, plním povinnosti a hraniční mám především své vnitřní prožívání, nikoli vnější projevy. Všichni hraničáři pro ně patřili do jednoho pytle, byli to narušitelé, které ve svých službách nechtěli. A pokud jsem našla programy, které byly pro lidi s poruchami osobnosti určené, byla jsem příliš těžký případ nebo jsem tam nemohla kvůli poruchám příjmu potravy. Přišlo mi, že kombinace HPO a PPP nemá místo snad nikde, čím dál víc jsem věřila ve svou zbytečnost, nechtěnost a nemilování hodnost, kterou jsem si nesla z dětství. Nepatřila jsem nikam. Rodina, u které jsem byla, mi během jedné z dalších hospitalizací oznámila, že se mám odstěhovat. Nechtěli mě jednoho rána najít mrtvou. Chápala jsem to, i přesto jsem se cítila příšerně. Další lidi nade mnou zlomili hůl. Jsem beznadějná. Přerušila jsem školu a odstěhovala se zpět k rodičům. Brzy jsem si našla brigádu, která se později stala zaměstnáním. Pracovala jsem v kuchyni v kavárně, milovala jsem to tam. Brzo jsem si našla svůj byt a přišlo mi, že se vše začíná obracet k lepšímu. Po pár měsících jsem se však opět nechala polapit pařáty anorexie, a i když jsem každý týden měla individuální terapii, nestačilo to. Opět jsem se propadla do svých bludných kruhů, v práci jsem dostala výpověď a byt jsem musela pustit. I tak to pro mě byl první nadějný záblesk – poprvé jsem neskončila v nemocnici po zásahu někoho zvenčí, ale sama jsem si domluvila pobyt na psychoterapeutickém oddělení s programem pro PPP. V tu dobu to byla devátá hospitalizace a já se zařekla, že už je poslední. Poprvé mi přišlo, že i přes to, že jsem na psychiatrii, je se mnou jednáno jako s člověkem a ne jako s problémem. Dala jsem se do kupy natolik, že jsem se vrátila do Prahy do školy, přestěhovala se na internát a chvíli šlo všechno hladce. Jakmile jsem však naskočila do svého klasického režimu s plnou zátěží – studium, přípravy na maturitu, brigády, péče o vztahy a snaha být v tom všem zase perfektní, opět jsem se propadla. Díky bydlení na internátu u sester dominikánek jsem pomalu začala poznávat lidi z církve a bylo mi s nimi velmi dobře. Když jsem měla pocit, že už je zase všechno na spadnutí a že se znovu nevyhnu nemocnici nebo pokusu o sebevraždu, došlo mi, že okolo sebe mám lidi, na kterých mi záleží. Měla jsem vztahy, ve kterých mi bylo dobře, a nechtěla jsem o ně přijít. „Utéct“ do stavů derealizace, k bludným představám, a tím se dostat znovu do nemocnice by znamenalo, že se tyto vztahy opět přeruší, a to jsem nechtěla. Začala jsem hledat, jaké jiné možnosti mám, než nechat ze sebe udělat salát. Nemám tušení, díky čemu jsem si vzpomněla na Kaleidoskop. Když mi komunitu před čtyřmi roky doporučovali poprvé, zavrhla jsem to velmi rychle. Nejsem na tom přece tak špatně, abych potřebovala být někde zavřená 18 měsíců. Když jsem se teď podívala, kolik měsíců už jsem byla v nemocnicích a k ničemu to nevedlo, bylo jasno. I když jsem měla podanou přihlášku k maturitě, pravděpodobně bych se jí vyhnula jako v tu dobu všemu nepříjemnému. Neměla jsem žádná velká očekávání, chtěla jsem to jen zkusit jako jednu z dalších možností, neměla jsem co ztratit. Jídlo jsem v tu dobu měla celkem pod kontrolou, a tak jsem v celkem krátkém čase nastoupila. Komunita mi změnila život, přesto to však pro mě nebyl tak významný zlom, jak jsem o tom slyšela mluvit ostatní úspěšné klienty. Strávila jsem tam 14 měsíců. Byl to obrovský boj. Ze začátku jsem ani já sama, ani někteří lidé okolo mě nevěřili, že to tam zvládnu, že tam vydržím déle než první měsíc. Častokrát jsem měla chuť jednoduše utéct, pořád mi bylo zle, nemělo to smysl, nic nemělo smysl, stejně jako kdekoli jinde, ani tady se mi nechtělo žít. Postupně se to ale zlepšovalo a nakonec jsem prošla 5 fází pobytu z šesti. Nicméně vnitřní bolest, kterou jsem trvale prožívala, tam stále byla. To, co jsem se v komunitě naučila, bylo, jak s touto vnitřní bolestí pracovat, aby byla natolik snesitelná, že s ní můžu fungovat během dne. To hlavní, co mi komunita dala, bylo přijetí mých problémů pouze jako mojí součást od ostatních. Nebyla jsem číslo diagnózy, byla jsem Marie, kterou mají ostatní rádi. To, že mám problémy, znamenalo, že na nich budeme společně pracovat a ne, že mě kvůli tomu všichni zavrhnou. Zjistila jsem, že mě lidé mají rádi, že mi věří a že to samé můžu vnímat i já k nim. Pamatuji si, jak mi bylo, když jsem poprvé slyšela větu „mám tě ráda“ a dokázala jí uvěřit i to, jak těžké pro mě bylo vyslovit to stejně. I teď, když si na to vzpomenu, se mi hrnou slzy do očí. Postupně jsem se taky dostala zpět ke svým emocím, které byly po mnoho let někde zašité. Nevěřila jsem, že je ještě někdy můžu najít. Díky laskavé a zároveň důsledné a pevně ohraničené péči, kterou jsem dostávala od terapeutů i ostatních klientů, jsem svoje emoce našla a dokázala si je dovolit. Naučila jsem se je nerozdělovat na dobré/vhodné a špatné/nevhodné a pracovat s nimi tak, aby mohly přicházet a zároveň mě svou intenzitou úplně nepřeválcovaly. Zkoušela jsem se pohybovat ve vztazích jinak, než do té doby, ale tam se mi moc změn očividně udělat nepodařilo. V určitých ohledech jsem teď díky komunitnímu režimu ještě mnohem úzkostnější, než kdy dřív. Alespoň s tím už teď umím pracovat a neužírá mě to zevnitř. Nabyla jsem spousty dalších dovedností a schopností, které teď nezvládnu všechny vyjmenovat a posunula jsem se tak, jak bych se asi neposunula za celý život s terapií jednou týdně. Z komunity mě nakonec předčasně vyhnala anorexie a to, že když jsem během odchodových fází ochutnala klasické tempo života, komunita na mě už byla příliš pomalá a já se nemohla dočkat, až se zase do všeho vrhu ve své obvyklé rychlosti a extrémnosti. S tím, jak jsem o sebe během komunity začínala pečovat, přišlo i více sportu a obecně pohybu, který mi najednou dělal dobře. Nebyla to hnusná povinnost, které se věnuji kvůli hubnutí. I tak se ale váha pohnula pro mě vytouženým směrem a tak, jak jsem se celou komunitu více méně v této oblasti držela a touhám po hubnutí průchod nedala, teď už to nešlo. Spirála hubnutí se roztáčela čím dál rychleji, mě bylo s méně kily subjektivně lépe, měla jsem radost, že to jde, a tak jsem z komunity utekla, abych mohla pokračovat. Nechtěla jsem se dočkat toho, že budu vyhozena, protože „PPP do komunity prostě nepatří“. S vnitřním nastavením „tentokrát to určitě zvládnu“ jsem z komunity odešla. Nevím, jestli to byla chyba a co všechno by teď bylo jinak, kdybych ten poslední závěrečný kousek dotáhla. Nicméně následující měsíce byly „jízda“. Od terapie jsem si chtěla dát pauzu, a tak jsem v tom zase zůstala sama. Ze začátku jsem měla tři různé brigády, do toho jsem už téměř vůbec nejedla a několik hodin denně cvičila. Přestala jsem se vídat s přáteli, které jsem po komunitě měla. Bála jsem se, že by chtěli, abych jedla. Zašla jsem mnohem dál, než kdy dřív. Po fyzické stránce už mi bylo příšerně, byla jsem slabá, vyčerpaná, nešťastná. Údajně jsem hrozně i vypadala, což jsem ale vidět nedokázala. Když doktorka začala vyhrožovat hospitalizací, která by byla v době plánované dovolené, začala jsem přibírat sama. S každým přibraným kilem jsem „nabírala“ i depresi. Sice jsem přibrala a pro okolí už jsem díky tomu zase byla v pohodě, uvnitř mě to ale umíralo víc, než kdy dřív. Zároveň jsem se znovu vrátila do školy. V tomto období nade mnou zlomilo hůl i několik lidí, kteří se mnou všechny předchozí období a dlouhé roky vydrželi. Všechny pocity prázdnoty, nenávisti vůči sobě, zklamání a beznaděj byly zpět v plném rozsahu a já nevěděla, jak se s nimi popasovat. Zvládla jsem si neublížit v mnoha situacích, nakonec to však bylo číslo na váze, které mě donutilo sáhnout si na život. Mnohokrát jsem si říkala „jsem na dně, tak teď se z něj už jen odrazím a dál už to půjde“. To se však nikdy nestalo, myslela jsem si, že se jen dostatečně nesnažím. Ono to však nebylo to opravdové dno, to přišlo až po tomto pokusu o sebevraždu, loni na podzim. Během krátké hospitalizace, která potom následovala, jsem si uvědomila strašně moc věcí. Myslím, že právě díky této události přišel ten zlom, na který jsem tak dlouho čekala. Teď už vím, že jsem ho tak zoufale vyhlížela marně. On totiž nepřišel z vnější, musela jsem si ho sama v sobě vytvořit. Nejdůležitější pro mě bylo asi uvědomění, že já sama jsem jediná, kdo mi opravdu může pomoct kdykoli a kdekoli. Racionálně jsem to věděla už dávno, teprve v emočně nabitých dnech v nemocnici se mi to podařilo prožít. Mnohokrát jsem si ověřila, že pomoc od ostatních někdy prostě nepřijde a musím si dokázat pomoct sama. Jak to mám ale udělat, když všechny kapacity jsem věnovala ostatním a pro mě samotnou už mi nic nezbývá? Celou dobu, co jsem podstupovala nejrůznější terapie, jsem si říkala, že to dělám pro sebe. Ve skutečnosti jsem to dělala pro to, abych byla lepší studentka (dcera, sestra, kamarádka,…) a tím pádem to bylo pro ostatní. Sice jsem pracovala na sobě, na svých dovednostech, ale vše to bylo jen proto, abych lépe obstála nárokům z venku. Abych byla lepší. Teď to všechno dělám proto, aby mi bylo dobře. Začala jsem dělat věci pro sebe a podle sebe. Vím, kdo jsem, co jsem „já“. Neznamená to, že jsem přestala brát ohled na ostatní nebo se jim věnovat. Neznamená to, že jsem se stala sobeckou nestvůrou tak, jak jsem si to vždycky představovala, že by to bylo. Jediné co teď je zásadně jinak je to, že si vážím sama sebe a nenechám sebou úplně zametat, nechci se totálně rozdat pro ostatní, pokud by to znamenalo, že v tom budu zase akorát šíleně trpět. Nechci se nechat úplně vyčerpat službou ostatním. Díky komunitě vím, že je to tak v pořádku, a jsem za to ráda. Kromě toho, že vím, že chci žít, jsem dokonce schopná říct, že se mám ráda a znám svou hodnotu, kterou mám stejně tak, jako ji pro mě vždycky měli a stále mají lidé okolo mě. Tato uvědomění mi přinesly do mého prožívání a žití spoustu změn. Nebolím, nebo alespoň ne tolik jako dřív. Proměnily se mi i vztahy s okolím. I když jsou to často prudké změny, vidím, že to jde k lepšímu. Přicházím o vztahy, které přestože pro mě byly velmi důležité, byly velmi toxické a ničivé. Naopak buduji silnější a zdravější vztahy. To, kvůli čemu jsem před dvěma lety šla do komunity, se začíná dít. Stále mám témata, především ohledně rodiny, která zůstávají zavřená někde hodně hluboko. Ještě na ně asi není čas, ale věřím, že i ta se někdy zpracují. Začínám se cítit dobře. Spokojeně a šťastně. Samozřejmě, není každý den ideální a propady přichází, už to však není nic, co bych brala jako konečnou, něco, co se mnou bude napořád a nemám šanci se toho zbavit. Teď to dokonce vypadá, že po sedmi letech na střední škole dodělám maturitu, ač to byl boj. Mám naději a s tou se můj svět po dlouhé době začíná otáčet správným směrem a správnou rychlostí. A proč to všechno píšu? Chtěla bych šířit osvětu. Snažím se sdílet destigmatizační příspěvky na sociálních sítích, chtěla bych psát články a v únoru jsem nafotila první sadu svých fotografií, které bych ráda použila v projektu o sebepoškozování a problémech s jídlem. Chtěla bych, aby se k co nejvíce lidem dostávalo, že něco jako duševní zdraví existuje a že někteří lidmi mezi námi, naši kolegové nebo spolužáci, mohou mít nějaké problémy. A že to není nic, co by si zasloužilo odvržení. Chtěla bych, aby svět věděl, že lidi s psychickými problémy jsou stejně lidmi, jako ti ostatní. Věřím, že mluvit o těchto problémech, šířit osobní zkušenosti a pravdivá fakta pomůže nejen široké společnosti, ale i těm, kteří sami se sebou bojují a netuší, že jim lze pomoct a že v tom nemusí být sami. Doufám, že i mezi odborníky se co nejdřív začne rozpouštět bariéra „s hraničáři nepracuju, to nemá smysl“. Možná, že kdyby mi někdo poprvé nabídl pomoc v 10 letech při prvních problémech, nemusela bych se v tom babrat víc než třetinu života. Taky ze své zkušenosti vím, jak mi pomohlo a do teď pomáhá sdílení lidí, kteří měli stejné potíže jako já a teď už se mají v rámci možností fajn. Mají normální život, partnera, práci. To bych chtěla světu ukázat a nabídnout. Chtěla bych do širokých sfér sdílet naději, že s hraniční poruchou osobnosti (nebo s člověkem s hraniční poruchou osobnost) se dá žít. Třeba jinak, než úplně snadno a běžně, ale dá. (Marie) https://www.facebook.com/marievhlave/ https://www.instagram.com/marievhlave/ "Zároveň jsem pochopila, co všechno v mé hlavě jsou jen ohlasy máminých nadávek a ponižování. Došlo mi, že to nejsem opravdu já. To byl velmi zásadní zlom. Časem jsem se nenáviděla míň a míň, až to přešlo v to, že jsem schopná říct, že se mám ráda. To bylo ještě před dvěma lety naprosto nemyslitelné," píše Natálie o své cestě k zotavení. Photo by Kevin Wolf on Unsplash Když mi psychiatr poprvé řekl, že jsem nejspíš hraniční, kývla jsem a reagovala velkým povzdechem. ,,Toho jsem se přesně bála. '' vypadlo ze mě. Hodně jsem se zajímala o psychologii, takže jsem v tu chvíli dobře věděla, co to znamená. A taky jak moc pomluv a stigmat kolem této poruchy je. A samozřejmě, že to bude běh na dlouhou trať. Ten začal v podstatě už když jsem byla malá. Stále je pro mě těžké si to v některých chvílích přiznat, že se to skutečně dělo, nicméně máma mne i mladší sestru od útlého věku fyzicky i psychicky týrala. Táta byl často pracovně pryč a o ničem nevěděl. Přes ním jsme modřiny schovávala, bála jsem se, že by nás opustil a už se nevrátil kvůli ní. V mých osmi letech se rodiče rozvedli a nás přidělili mámě. Ta na mě i sestru vyvíjela nátlak, že se zabije, když přijde i o nás. A tak jsem dál mlčela. Začala u mne obsedantně kompulzivní porucha. Každý večer jsem si musela říkat před spaním desítky vět, které měly zabránit tomu, aby nás máma bila. Měla jsem kvůli tomuto rituálu problémy se spaním, protože jich bylo víc a víc. Tady také začaly myšlenky na sebevraždu. Upnula jsem se na školu. Začal u mne pocit, že musím být nejlepší ve třídě, jinak jsem podle sebe nebyla nic. Když jsem dostala špatnou známku, sesypala jsem se. Poté na Gymnáziu to bylo to samé. Musela jsem ve svých očích být nejhezčí, nejchytřejší, nejhodnější, prostě nejlepší. Ale to samozřejmě nešlo. Většinu času jsem si přišla naopak nedokonalá - takže nejhorší, nejodpornější a podobně. V tu chvíli jsem si ubližovala a myslela na smrt. Zhoršovaly se čím dál víc moje úzkosti. Také jsem přestala jíst. Musela jsem být pochopitelně i nejhubenější. To přešlo v pubertě v hodně těžkou bulimii. Stala se ze mě troska. Měla jsem jedny z nejlepších známek ve třídě a byla jsem dle společnosti až moc dokonale hubená, nicméně v mé hlavě se odehrával denní teror. Nenáviděla jsem se ještě víc než předtím. Bylo mi zle z toho, co mne má porucha nutila neustále dělat. Nezvládla jsem se na sebe ani podívat do zrcadla. Každý den jsem si zoufale přála zemřít, v podstatě jsem skrz bulimii páchala pomalou sebevraždu. Bylo mi čerstvých patnáct, ale měla jsem pocit, že můj život už měl dávno skončit. A v tu chvíli přišla změna. Tak dokonale hraniční, řekla bych dnes. Ze dne na den jsem si řekla: a dost. Perfekcionismus mne zničil. Dle společnosti jsme byla dokonalá, ale přesto jsem trpěla víc než kdy jindy. Měla jsem vztek na společnost, na mámu, na systém. A ze dne na den se tak ze mě zrodil punkáč. Potrhala jsem si džíny, popsala batoh, obarvila vlasy a začala na všechno kašlat. Skládala jsem básně o anarchii a opíjela se s kamarády na koncertech, kde jsem později začala i hrát. Jedla jsem tak, jak se mi zachtělo a školu jsem vždycky prospala. Upřímně moc nevím, jak jsem vlastně gympl a maturitu zvládla. Učitelé si mysleli, že jsem začala brát drogy, protože si neuměli tu náhlou změnu chování jinak vysvětlit. Hodně spolužáků mě kvůli tomu odepsalo. Přitom to vůbec nebyla pravda, že bych něco brala. Ale dá se říct, že tohle osvobození mi v tu chvíli zachránilo život. Pochopitelně to není krásný konec pohádky. Po nějaké době jsem začala trpět opět těžkými úzkostmi a depresemi. Zase jsem se postupně začala ničit. Na chvíli mi hodně pomohl můj nový přítel, který mě ve všem chápal, ale má sebedestrukce neskončila. Každou malou hádku s ním jsem trávila úplným psychickým zhroucením. V slzách jsem mluvila o sebevraždě, která mi v tu chvíli přišla jako jediné východisko. Sebemenší problém pro mne znamenal zhroucení. Potom přišla má první hospitalizace a já se dozvěděla svou diagnózu. Začala jsem v maturitním ročníku chodit po propuštění z léčebny do denního stacionáře pro poruchy osobnosti v Bohnicích. Tam vše šlo velmi dobře, ale po dvou měsících, co jsem ho navštěvovala, mne opustil přítel, který už mé stavy nezvládal. A já se pokusila zabít předávkováním. Bylo to celkem těsné, ale zachránili mě. Přítele jsem milovala nade vše. Přišlo mi, že s nikým nebudu mít už tolik věcí společného, že mi nikdo už takhle nemůže rozumět. Neustále jsem brečela a myslela na smrt, i v léčebně, kde jsem musela být. Přítel se ke mě po propuštění z léčebny s omluvami vrátil, že beze mne nezvládne být. A ve stacionáři jsem pokračovala. Potom se ale všechno začalo pomalu zlepšovat. Nejvíc mi zde pomohlo, když jsem díky psycholožce pochopila, že vztek je v pořádku. Kvůli mámě jsem jakýkoliv projev vzteku potlačovala ve strachu, že budu jako ona. Ale ten se potom převtělil v mojí hlavě v hroznou úzkost a bolest a já ho obracela proti sobě. Naučila jsem se postupně ho projevovat a dostat ven. V hádkách už jsem byla schopná nejen bez emocí opakovat svůj argument, ale problém řešit a emoce ze sebe skutečně dostat. Už jsem se nesesypávala. Zároveň jsem pochopila, co všechno v mé hlavě jsou jen ohlasy máminých nadávek a ponižování. Došlo mi, že to nejsem opravdu já. To byl velmi zásadní zlom. Také jsem pochopila, že můj panický strach z opuštění ze strany přítele je způsobený tím, že mě po rozvodu vlastně opustil táta, protože o ničem zlém nevěděl. A že se bojím, aby se to nestalo znovu. Časem jsem se nenáviděla míň a míň, až to přešlo v to, že jsem schopná říct, že se mám ráda. To bylo ještě před dvěma lety naprosto nemyslitelné. Sebevražedné myšlenky už nemám vůbec. Vím, že i kdyby mě teď přítel opustil, bude to velmi těžké, ale není to konec všeho. Už dokážu vidět nějaké řešení a budoucnost bez něj. Dříve mi jen pomyšlení na život bez něj způsobilo úzkost. Jím normálně, dokonce i beru vedle běžné stravy železo a další látky, jelikož mi bulimie v patnácti způsobila velkou chudokrevnost. Dříve bych něco takového pro sebe opravdu udělat nezvládla. Zlepšilo se moje štěpení (černobílé vidění reality) všeho kolem, hlavně mého přítele. Už jsem se postupně naučila s tím pracovat. Naučila jsem se vidět to, že mě mé okolí má rádo. Dříve mi přišlo, že se se mnou lidé baví z lítosti. Nebo proto, že nikoho jiného nemají. Teď vidím, jak moc pro mne ostatní dělají, i když by nemuseli. Mám kapelu, učím se vedle kytary hrát i na bicí a momentálně se připravuji na přijímačky na VŠ, jelikož mi ta současná nevyhovuje. Pořídili jsme si s přítelem pejska, který mi denně přináší spoustu radosti. Nevěřila bych, že se před svými dvacátými narozeninami dostanu až takhle daleko. Moje cesta tu nekončí, stále na sobě pracuji, ale z toho nejhoršího jsem venku. Opravdu to je možné. Jen se nesmíte nikdy vzdát. (Natálie) "Všechny lidi okolo sebe jsem vždy vnímala jako lepší, dokonalejší, nadřazené. Sama sebe jsem tím stavěla do té nejspodnější vrstvy, vnímám se jako podřadná, špatná a především nemilování hodná. Jak by mě mohli mít rádi, když pro ně nikdy nejsem dost dobrá? Když jsem se o spoustu let později dostala mezi lidi, kteří mi říkají, že mě mají rádi, navíc bez jakýchkoli podmínek, je to pro mě neuvěřitelné a nepochopitelné." Photo by Andrew Neel on Unsplash Na dětství se snažím moc nevzpomínat. Ani po letech v terapii na toto téma ještě nikde moc nedošlo a vlastně jsem ho ani s nikým moc nesdílela. Stejně tak téma rodiny zůstává uzamčeno hluboko ve mně. I přesto mám za sebou dlouhý kus cesty, který bych postupně ráda sdílela. Pevně doufám, že to jednou někomu pomůže. Ve většině vzpomínek, které z dětství mám, pláču, je mi zakazováno plakat nebo vyčítáno, že nejsem dostatečně veselá nebo vděčná. Jako malá jsem se pořád něčeho bála a nevěděla, jak jinak to řešit, než pláčem. Bála jsem se hlasitých zvuků a cizích lidí. Bála jsem se, že se bude paní učitelka zlobit, když zase přijdeme do školky pozdě, bála jsem se, že mě nikdo nepřijde odpoledne vyzvednout. Bála jsem se, že se táta už nikdy nevrátí z nekonečné služební cesty a pokud byl doma, bála jsem se, že odjede na další a máma zase bude o hodně víc nervózní. Na druhou stranu máma byla nervózní snad pořád. Když byl tát pryč, vadilo jí, že je pryč a když byl doma, vadilo jí, že jí nabourává její nastavený systém a režim. Bála jsem se, že se postarají se o malého bratra a na mě už nebudou mít čas a sílu. Bála jsem se opouštění a samoty. Táta jezdil pracovně do zahraničí čím dál častěji a máma mě každé ráno nechala ve školce mezi dětmi, kterým jsem snad vůbec nerozuměla. Nechtěla jsem si s nimi hrát, chtěla jsem se přece učit číst. Pamatuji si, že už tam učitelka mámě říkala, že jsem úzkostná a že je „něco divně“. Oba rodiče byli zaměřeni na můj výkon. Celou základní školu jsem každý den po vyučování měla dva až tři kroužky. Netušila jsem, že můžu být unavená nebo říct, že něco nechci. Pro mámu byly snad všechny děti lepší než já. Jedna kamarádka lépe zpívala, další byla štíhlejší a ladněji se pohybovala, třetí se lépe chovala ke své mamince a kluci od tety byly rychlejší a lépe lozili po stromech. Rychle se tak z vrstevníků, kteří měli být mými kamarády, staly následování hodné idoly, mé vzory, jejichž lepším vlastnostem a schopnostem jsem se snažila vyrovnat. Tento vzorec si nesu do dnes a teprve poslední týdny se mi ho daří nabourávat. Všechny lidi okolo sebe jsem vždy vnímala jako lepší, dokonalejší, nadřazené. Sama sebe jsem tím stavěla do té nejspodnější vrstvy, vnímám se jako podřadná, špatná a především nemilování hodná. Jak by mě mohli mít rádi, když pro ně nikdy nejsem dost dobrá? Když jsem se o spoustu let později dostala mezi lidi, kteří mi říkají, že mě mají rádi, navíc bez jakýchkoli podmínek, je to pro mě neuvěřitelné a nepochopitelné. Z tátovy výchovy si nesu asi především to, že lidské reakce jsou nevyzpytatelné. Co bylo jednou v pořádku, jindy byla katastrofa. Někdy se před okolím chlubil mými školními výsledky, jindy o mé neschopnosti a nešikovnosti vykládal náhodné prodavačce v supermarketu. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli mě zrovna má rád nebo by mě nejradši vyměnil za „vhodnější a lepší dítě“. Z tátova pohledu se lidi dělí na dvě skupiny – nevzdělané idioty za volantem a nebezpečné grázly, kteří čekají, až mě budou moct přepadnout v parku nebo tmavé uličce. Jeho katastrofické scénáře „tohle nedělej, ublížíš si, tam nechoď, spadneš“ se mi zarývaly čím dál hlouběji do paměti a brala jsem je za dogmata. Bála jsem se čím dál víc a tento strach - že spadnu nebo si něco udělám - se stal natolik chorobným, že byl všudypřítomný, zaháněla jsem ho kompulzivním chováním a pak jsem se ho velmi dlouho zbavovala. Navíc jsem se za něj, jako za všechny svoje nedokonalosti, strašně styděla, tudíž jsem s ním bojovala sama. Druhý stupeň základní školy přinášel skvělé školní výsledky, výhry v soutěžích a čím dál víc nepochopení s vrstevníky. Byla jsem pro ně šprt a podivín. Nechápala jsem to, učení mě nic nestálo a jediné, o co jsem se snažila, bylo mezi ně zapadnout. Po úraze kolene jsem musela přestat s baletem, učitelka mě tam nechtěla – během rekonvalescence jsem přibrala a stále jsem ještě trochu kulhala. Postupně jsem se vzdala všech svých zájmů, které obnášely kontakt s lidmi a zůstala jsem doma s knihami a matematikou. Hledala jsem klidné místo bez posměšků a hádek, ale jako bych si to nosila všude sebou, nikde mi nebylo dobře. Vnitřní bolest, kterou jsem cítila, a prázdnota střídaná zahlcujícím všudypřítomným chaosem sílily. Neměla jsem o tom s kým mluvit, máma věčně neměla čas, tátovu reakci jsem nedokázala odhadnout a kamarádi nebyli. Začala jsem hledat porozumění a útěchu od lidí, které jsem znala jen přes sociální sítě. Zjistila jsem, že existují duševní onemocnění a začala číst diagnostické manuály, abych zjistila, co je se mnou špatně. Potřebuji všechno logicky chápat a tak jsem doufala, že pokud najdu pojmenování a popis mých problémů, budu tomu rozumět a uleví se mi. Názvy diagnóz občas seděly a já jsem se s nimi začala ztotožňovat. Ačkoli byly z počátku mimo, už jsem v sobě neviděla sebe, svoje já, už jsem byla problém, který má číslo – diagnóza. Ve stejnou dobu jsem se – inspirována spolužaččiným řešením nešťastné lásky – začala sebepoškozovat. Co pro ni byla jedna událost, pro mě se stalo mnohaletou brutální závislostí. Doufala jsem, že pokud nedokážu svoji bolest vyjádřit slovy, jizev si někdo všimne a pomůže mi. Zároveň jsem rychle zjistila, že cítit fyzickou bolest mi ulevuje od bolesti psychické. Ve škole si všimli jizev i toho, že jsem se začala vyhýbat svačinám a obědům a obecně všemu společnému. Utíkala jsem z hodin, na kterých jsem nevydržela sedět a schovávala se plačíc všude možně, aby mě nikdo neviděl. Tátovo „nebreč, když se ti nic neděje“ v mé hlavě znělo silněji než jindy. Něco se mi dělo, ale absolutně jsem nevěděla, co to je, nedokázala jsem to slovy popsat. Škola reagovala, avšak po konzultaci s mámou, která vyučující i psychiatričku ujistila, že jsem úplně v pořádku, se dál nic nedělo a já protrpěla poslední rok, který už byl vlastně jen permanentním utíkáním ze školy domů a z domu do školy. Netušila jsem, že celou dobu utíkám jen před sebou a to, co hledám u druhých – klid, pochopení a lásku – můžu v té potřebné podobě najít jen u sebe. V tomto období jsem se stala svědkem tragické smrti svého strýce. Zažila jsem šok, nicméně bylo potřeba zařídit všechny praktické věci okolo a o den později taťka prohlásil, že je to vyřešeno a už o tom vůbec nebudeme mluvit. Všechno to zůstalo ve mně. Přestala jsem mluvit o této události i o všem ostatním. Společně se všemi dalšími emocemi jsem to zaskládala někde, kde jsem k tomu ani já sama neměla několik let přístup. Na střední školu jsem odešla na intr. Nechtěla jsem se spokojit s malým gymplem u nás, nechtěla jsem se další čtyři roky vídat se spolužáky ze základky, nechtěla jsem nadále bydlet v tom napětí, které jsem vnímala doma. Chtěla jsem se osamostatnit, hospodařit si sama, studovat ve větším městě s více možnostmi a chtěla jsem být sama, abych mohla co nejmíň jíst a co nejvíc cvičit a hubnout. Zažívala jsem velký rozpor sama v sobě – přímýma nohama jsem se snažila skočit do spárů poruch příjmů potravy a rukama jsem se zarytě držela, abych v nich neskončila. Věděla jsem, že dělám něco zatraceně špatně, ale měla jsem pocit, že pokud nezhubnu natolik, abych byla viditelně nemocná, nemám šanci dostat se k pozornosti, k péči a k pomoci. Spirála anorexie a sebepoškozování se díky nárokům učitelů a šikanou spolužáků rozjížděla na plné obrátky. Týden ve škole byl peklo, víkend doma byl peklo. Na začátku druháku jsem po návratu z mezinárodního soustředění zkolabovala. Duchapřítomné vedoucí zareagovaly a já se v 17 letech poprvé dostala na dětské psychiatrické oddělení. Do té doby jsem tušila, že něco takového existuje, občas jsme navštěvovali strýce v Opavě. Absolutně jsem ale netušila, jak to vypadá a že by se to někdy v životě mohlo týkat i mě. Přes počáteční šok jsem se ocitla na místě, které nabízelo pomoc, a já se tam postupně začala cítit o trochu lépe. Předpokládala jsem, že tímto moje utrpení skončí, dostanu léky a budu zdravá. O necelé čtyři měsíce později mě poslali domů s tím, že nevědí, co se mnou mají udělat a že je zbytečné, abych tam byla na Vánoce. Doktorka mi řekla, že mám hraniční poruchu osobnosti, o které je zatím v češtině jen jedna knížka a ať počkám, až budu plnoletá a pak ať jdu do Kaleidoskopu. Vybavena těmito informacemi jsem se pustila do světa, který pro mě pomalu získával nový rozměr. Ani v těch nejhorších snech mě nenapadlo, že se nacházím jen na začátku šíleně bláznivé jízdy, která bude snad ještě horší než vše, co se dělo do teď a bude trvat několik dalších nekonečných let. (Marie) |