Od „té problémové“ přes číslo diagnózy zpátky k sobě samé – 1. část

"Všechny lidi okolo sebe jsem vždy vnímala jako lepší, dokonalejší, nadřazené. Sama sebe jsem tím stavěla do té nejspodnější vrstvy, vnímám se jako podřadná, špatná a především nemilování hodná. Jak by mě mohli mít rádi, když pro ně nikdy nejsem dost dobrá? Když jsem se o spoustu let později dostala mezi lidi, kteří mi říkají, že mě mají rádi, navíc bez jakýchkoli podmínek, je to pro mě neuvěřitelné a nepochopitelné."

Photo by Andrew Neel on Unsplash

Na dětství se snažím moc nevzpomínat. Ani po letech v terapii na toto téma ještě nikde moc nedošlo a vlastně jsem ho ani s nikým moc nesdílela. Stejně tak téma rodiny zůstává uzamčeno hluboko ve mně. I přesto mám za sebou dlouhý kus cesty, který bych postupně ráda sdílela. Pevně doufám, že to jednou někomu pomůže.

Ve většině vzpomínek, které z dětství mám, pláču, je mi zakazováno plakat nebo vyčítáno, že nejsem dostatečně veselá nebo vděčná. Jako malá jsem se pořád něčeho bála a nevěděla, jak jinak to řešit, než pláčem. Bála jsem se hlasitých zvuků a cizích lidí. Bála jsem se, že se bude paní učitelka zlobit, když zase přijdeme do školky pozdě, bála jsem se, že mě nikdo nepřijde odpoledne vyzvednout. Bála jsem se, že se táta už nikdy nevrátí z nekonečné služební cesty a pokud byl doma, bála jsem se, že odjede na další a máma zase bude o hodně víc nervózní. Na druhou stranu máma byla nervózní snad pořád. Když byl tát pryč, vadilo jí, že je pryč a když byl doma, vadilo jí, že jí nabourává její nastavený systém a režim. Bála jsem se, že se postarají se o malého bratra a na mě už nebudou mít čas a sílu. Bála jsem se opouštění a samoty. Táta jezdil pracovně do zahraničí čím dál častěji a máma mě každé ráno nechala ve školce mezi dětmi, kterým jsem snad vůbec nerozuměla. Nechtěla jsem si s nimi hrát, chtěla jsem se přece učit číst. Pamatuji si, že už tam učitelka mámě říkala, že jsem úzkostná a že je „něco divně“.

Oba rodiče byli zaměřeni na můj výkon. Celou základní školu jsem každý den po vyučování měla dva až tři kroužky. Netušila jsem, že můžu být unavená nebo říct, že něco nechci. Pro mámu byly snad všechny děti lepší než já. Jedna kamarádka lépe zpívala, další byla štíhlejší a ladněji se pohybovala, třetí se lépe chovala ke své mamince a kluci od tety byly rychlejší a lépe lozili po stromech. Rychle se tak z vrstevníků, kteří měli být mými kamarády, staly následování hodné idoly, mé vzory, jejichž lepším vlastnostem a schopnostem jsem se snažila vyrovnat. Tento vzorec si nesu do dnes a teprve poslední týdny se mi ho daří nabourávat. Všechny lidi okolo sebe jsem vždy vnímala jako lepší, dokonalejší, nadřazené. Sama sebe jsem tím stavěla do té nejspodnější vrstvy, vnímám se jako podřadná, špatná a především nemilování hodná. Jak by mě mohli mít rádi, když pro ně nikdy nejsem dost dobrá? Když jsem se o spoustu let později dostala mezi lidi, kteří mi říkají, že mě mají rádi, navíc bez jakýchkoli podmínek, je to pro mě neuvěřitelné a nepochopitelné.

Z tátovy výchovy si nesu asi především to, že lidské reakce jsou nevyzpytatelné. Co bylo jednou v pořádku, jindy byla katastrofa. Někdy se před okolím chlubil mými školními výsledky, jindy o mé neschopnosti a nešikovnosti vykládal náhodné prodavačce v supermarketu. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli mě zrovna má rád nebo by mě nejradši vyměnil za „vhodnější a lepší dítě“. Z tátova pohledu se lidi dělí na dvě skupiny – nevzdělané idioty za volantem a nebezpečné grázly, kteří čekají, až mě budou moct přepadnout v parku nebo tmavé uličce. Jeho katastrofické scénáře „tohle nedělej, ublížíš si, tam nechoď, spadneš“ se mi zarývaly čím dál hlouběji do paměti a brala jsem je za dogmata. Bála jsem se čím dál víc a tento strach - že spadnu nebo si něco udělám - se stal natolik chorobným, že byl všudypřítomný, zaháněla jsem ho kompulzivním chováním a pak jsem se ho velmi dlouho zbavovala. Navíc jsem se za něj, jako za všechny svoje nedokonalosti, strašně styděla, tudíž jsem s ním bojovala sama.

Druhý stupeň základní školy přinášel skvělé školní výsledky, výhry v soutěžích a čím dál víc nepochopení s vrstevníky. Byla jsem pro ně šprt a podivín. Nechápala jsem to, učení mě nic nestálo a jediné, o co jsem se snažila, bylo mezi ně zapadnout. Po úraze kolene jsem musela přestat s baletem, učitelka mě tam nechtěla – během rekonvalescence jsem přibrala a stále jsem ještě trochu kulhala. Postupně jsem se vzdala všech svých zájmů, které obnášely kontakt s lidmi a zůstala jsem doma s knihami a matematikou. Hledala jsem klidné místo bez posměšků a hádek, ale jako bych si to nosila všude sebou, nikde mi nebylo dobře. Vnitřní bolest, kterou jsem cítila, a prázdnota střídaná zahlcujícím všudypřítomným chaosem sílily. Neměla jsem o tom s kým mluvit, máma věčně neměla čas, tátovu reakci jsem nedokázala odhadnout a kamarádi nebyli. Začala jsem hledat porozumění a útěchu od lidí, které jsem znala jen přes sociální sítě. Zjistila jsem, že existují duševní onemocnění a začala číst diagnostické manuály, abych zjistila, co je se mnou špatně. Potřebuji všechno logicky chápat a tak jsem doufala, že pokud najdu pojmenování a popis mých problémů, budu tomu rozumět a uleví se mi. Názvy diagnóz občas seděly a já jsem se s nimi začala ztotožňovat. Ačkoli byly z počátku mimo, už jsem v sobě neviděla sebe, svoje já, už jsem byla problém, který má číslo – diagnóza. Ve stejnou dobu jsem se – inspirována spolužaččiným řešením nešťastné lásky – začala sebepoškozovat. Co pro ni byla jedna událost, pro mě se stalo mnohaletou brutální závislostí. Doufala jsem, že pokud nedokážu svoji bolest vyjádřit slovy, jizev si někdo všimne a pomůže mi. Zároveň jsem rychle zjistila, že cítit fyzickou bolest mi ulevuje od bolesti psychické. Ve škole si všimli jizev i toho, že jsem se začala vyhýbat svačinám a obědům a obecně všemu společnému. Utíkala jsem z hodin, na kterých jsem nevydržela sedět a schovávala se plačíc všude možně, aby mě nikdo neviděl. Tátovo „nebreč, když se ti nic neděje“ v mé hlavě znělo silněji než jindy. Něco se mi dělo, ale absolutně jsem nevěděla, co to je, nedokázala jsem to slovy popsat. Škola reagovala, avšak po konzultaci s mámou, která vyučující i psychiatričku ujistila, že jsem úplně v pořádku, se dál nic nedělo a já protrpěla poslední rok, který už byl vlastně jen permanentním utíkáním ze školy domů a z domu do školy. Netušila jsem, že celou dobu utíkám jen před sebou a to, co hledám u druhých – klid, pochopení a lásku – můžu v té potřebné podobě najít jen u sebe.

V tomto období jsem se stala svědkem tragické smrti svého strýce. Zažila jsem šok, nicméně bylo potřeba zařídit všechny praktické věci okolo a o den později taťka prohlásil, že je to vyřešeno a už o tom vůbec nebudeme mluvit. Všechno to zůstalo ve mně. Přestala jsem mluvit o této události i o všem ostatním. Společně se všemi dalšími emocemi jsem to zaskládala někde, kde jsem k tomu ani já sama neměla několik let přístup.

Na střední školu jsem odešla na intr. Nechtěla jsem se spokojit s malým gymplem u nás, nechtěla jsem se další čtyři roky vídat se spolužáky ze základky, nechtěla jsem nadále bydlet v tom napětí, které jsem vnímala doma. Chtěla jsem se osamostatnit, hospodařit si sama, studovat ve větším městě s více možnostmi a chtěla jsem být sama, abych mohla co nejmíň jíst a co nejvíc cvičit a hubnout. Zažívala jsem velký rozpor sama v sobě – přímýma nohama jsem se snažila skočit do spárů poruch příjmů potravy a rukama jsem se zarytě držela, abych v nich neskončila. Věděla jsem, že dělám něco zatraceně špatně, ale měla jsem pocit, že pokud nezhubnu natolik, abych byla viditelně nemocná, nemám šanci dostat se k pozornosti, k péči a k pomoci. Spirála anorexie a sebepoškozování se díky nárokům učitelů a šikanou spolužáků rozjížděla na plné obrátky. Týden ve škole byl peklo, víkend doma byl peklo.

Na začátku druháku jsem po návratu z mezinárodního soustředění zkolabovala. Duchapřítomné vedoucí zareagovaly a já se v 17 letech poprvé dostala na dětské psychiatrické oddělení. Do té doby jsem tušila, že něco takového existuje, občas jsme navštěvovali strýce v Opavě. Absolutně jsem ale netušila, jak to vypadá a že by se to někdy v životě mohlo týkat i mě. Přes počáteční šok jsem se ocitla na místě, které nabízelo pomoc, a já se tam postupně začala cítit o trochu lépe. Předpokládala jsem, že tímto moje utrpení skončí, dostanu léky a budu zdravá. O necelé čtyři měsíce později mě poslali domů s tím, že nevědí, co se mnou mají udělat a že je zbytečné, abych tam byla na Vánoce. Doktorka mi řekla, že mám hraniční poruchu osobnosti, o které je zatím v češtině jen jedna knížka a ať počkám, až budu plnoletá a pak ať jdu do Kaleidoskopu. Vybavena těmito informacemi jsem se pustila do světa, který pro mě pomalu získával nový rozměr. Ani v těch nejhorších snech mě nenapadlo, že se nacházím jen na začátku šíleně bláznivé jízdy, která bude snad ještě horší než vše, co se dělo do teď a bude trvat několik dalších nekonečných let.

(Marie)