Bářin příběh

"Myslela jsem, že jsem odsouzená k pochmurnému životu, někdo musí trpět. Ale hrozně jsem se mýlila."

Photo by Edu Lauton on Unsplash

Už dříve jsem pociťovala, že jsem jiná. Vnímám věci jinak než ostatní a netušila jsem proč. Ovšem jen do té doby, než jsem se poprvé pokusila předávkovat. Věděla jsem, že je něco špatně a že musím něco dělat. Ale čekání na doktory bylo únavné a kolem mě mi nikdo nerozuměl. Rodina, přátelé. Všichni byli zmatení co se se mnou děje, nedokázali mi pomoct. Setkala jsem se spíše s nepochopením a odsuzováním. 
Při mé první hospitalizaci jsme se dozvěděli diagnózu, jež byla hraniční porucha osobnosti. Všichni jsme se s tím učili žít. Jak já, tak mé okolí. Nevěděli, co si ke mně mohou dovolit. Buď na mě byli moc tvrdí, nebo se mnou zacházeli jak s dítětem. Po čase se ovšem našla rovnováha, také díky zlepšení mého psychického stavu. Trvalo to však dlouho. Dvě hospitalizace na psychiatrické klinice, antidepresiva, antipsychotika, psychologové, psychiatři.
Tehdy jsem si myslela, že budu už navždy smutná, negativní a budu zavrhovat všechnu lásku a dobrotu, kterou jsem mohla mít. Myslela jsem, že jsem odsouzená k pochmurnému životu, někdo musí trpět. Ale hrozně jsem se mýlila. Po tom všem jsem začala od znova. Změnila školu, nebyla tolik zavřená doma a našla si nové přátele, kteří dokázali odvrátit mou pozornost od špatných myšlenek, co se mi občas ještě točily v hlavě. Dnes jsem šťastná, snažím se na své diagnóze najít ty pozitivní věci. Dokážu se lépe vcítit do ostatních, nyní nevnímám okolní svět jako špatný, ale soustředím se na to krásné a prožívám to. Samozřejmě ne vždy to jde, ale nepřestávám se snažit, když vím, že je rozhodnutí na mě, už se tolik netrápím. Je možné mít normální práci, vážný vztah. Musela jsem se naučit pracovat sama se sebou a pořád se učím. Mám radost z každého sebemenšího pokroku. Nyní mám okolo sebe lidi, kteří mě podporují a kvůli kterým se snažím být čím dál lepší.  Oni jsou moji motivací, protože když mně bude špatně, jak pak budu moci pomoct druhým? Já vytvářím pocity, ne oni mě. Nebojuji proti sobě, ale proti tomu, co mě táhne dolů a brzdí. Vždy mi pomůže se na něco zaměřit, na co se chci soustředit. Činnost, do které chci dát všechno a zlepšovat se, to mě pohání. Každý někdy zakopne, důležité je vstát a zkusit to znovu.

​Bára