V poslední době se mě občas někdo zeptá, zda si myslím, že má HPO (nebo jinou
psychickou poruchu), jak to poznat, nejlépe i bez odborníka. Zároveň se setkávám s tím, že si někteří poruchu osobnosti „diagnostikují“ sami, aniž by měli dostatečné informace, případně „diagnostikují“ druhé. Dále znám lidi, kteří byli (nebo si myslí, že byli) špatně diagnostikováni, jejich léčba byla zanedbána nebo byly zvoleny nevhodné postupy. Sama mám zkušenost s tím, že v určité fázi duševního onemocnění je pro mnohé důležité a osvobozující znát svoji diagnózu. Pro mnohé může být „nálepka“ duševní poruchy naopak demotivující a stigmatizující, stejně jako přístup některých lékařů. Hraniční porucha osobnosti je jednou z diagnóz, kterou možná není úplně jednoduché určit. Někteří odborníci mají sklon pacienty, kteří se sebepoškozují, chovají sebedestruktivně nebo projevují intenzivně vztek, hodit automaticky do škatulky HPO. Jindy se stává, že HPO nebývá včas rozpoznána, vzhledem k výkyvům nálad a depresivním stavům zaměněna za bipolární afektivní poruchu (projevující se střídáním deprese a mánie), depresi nebo jinou poruchu nálady. Příznaky, které se u hraničářů objevují, mohou skutečně souviset s více poruchami. Depresivní stavy, reakce na trauma, úzkostné stavy či poruchy příjmu potravy, to vše spadá pod problémy, se kterými se člověk s HPO často potýká. HPO je diagnóza, která s sebou přináší různorodé, ale spolu související problémy, vlivem silného stresu může dojít i k přechodným psychotickým stavům (halucinace, bludy). Jako „hraniční“ byli dříve označováni pacienti, které nešlo zcela zařadit do neurotických (úzkostných) ani psychotických poruch, jejich příznaky byly na hraně mezi neurózou a psychózou. Než mi byla diagnostikována HPO, mezi mé diagnózy patřila depresivní porucha, trpěla jsem panickou poruchou i obsesemi, moje poslední diagnóza byla reakce na těžký stres (reakce na prožité trauma). Každému, kdo má u sebe „podezření“ na HPO a chce se o tom ujistit, bych doporučovala návštěvu odborníka, který diagnostiku neodbyde a pacientům se skutečně věnuje. Podle mého názoru je nejlepším diagnostickým „nástrojem“ psychoterapie – vztah mezi klientem a terapeutem odhalí emoční a vztahové problémy, obranné mechanismy psychiky, které jsou pro HPO typické. Pro diagnostiku poruch osobnosti se používají psychologická vyšetření, ať už psychotesty formou dotazníků, projektivních metod (Rorschachův test se „skvrnami“), rozhovoru s odborníkem. Nemusí být ale dostatečně průkazné, např. mně nikdy v žádném testu HPO nevyšla. Věřila bych tedy spíš odborníkům, kteří pracují terapeuticky a nějakou dobu Vás znají, znají Vaše reakce a emoční problémy. Podle diagnostických kritérií používajících se v ČR (MKN 10 – Mezinárodní klasifikace nemocí) se rozlišuje emočně nestabilní porucha osobnosti – hraniční a impulzivní typ. Pro hraniční typ je typická nejistota ohledně své identity, zaplétání se do intenzivních vztahů, které vedou k emočním krizím, silný strach z odmítnutí, pocity prázdnoty a sebepoškozující chování. Zároveň by hraničáři měli splňovat alespoň některá kritéria pro impulzivní typ, kam patří především nestálá a nevypočitatelná nálada, intenzivní projevy vzteku, zaplétání se do konfliktů, neuvážené jednání. Je třeba zdůraznit, že diagnóza by neměla být vnímaná jako konec světa, doživotní ortel, že člověk nemůže být spokojený – každý jsme víc než naše diagnóza, avšak znát ji může sloužit k lepšímu porozumění svým problémům, vyhledání péče a terapie, která nám bude užitečná. Je to informace o našem psychickém stavu a hlubších problémech, za které bychom se neměli stydět, nikdo si psychickou nemoc nevybral. Co ale ovlivnit můžeme, je jak s tím vědomím naložit, jestli budeme bojovat a pracovat na sobě, jestli budeme pracovat na zlepšení našich vztahů, jakým způsobem budeme přistupovat k našim blízkým. O poruchách osobnosti se říká, že častěji trpí okolí takto duševně nemocného. S tímto tvrzením úplně nesouhlasím, záleží na konkrétní poruše a na přístupu konkrétního člověka, u pro část lidí s HPO jsou typické třeba intenzivní projevy vzteku. Takové projevy ale nelze zobecnit na všechny lidi s touto diagnózou – problémy v zacházení se vztekem se mohou projevovat různými způsoby, někteří hraničáři mají problém vztek vůbec cítit a projevit ho v přijatelné míře, jiní ho obracejí pouze proti sobě. V každém případě nelze tvrdit, že by lidi s touto diagnózou netrpěli (podle výzkumů je u HPO emoční utrpení a bolest ze všech psychiatrických diagnóz nejčastější). Co se týče těch negativních projevů vůči okolí, vím, že i já jsem občas v akutní fázi nemoci takto projevovala (i když velkou většinu času jsem chtěla ublížit sobě a druhé především chránit). Každý dělá chyby a každý v minulosti udělal něco, čeho lituje, s pomocí sebereflexe a snahy na sobě pracovat se dá změnit hodně. Já jsem teď třeba v mnoha oblastech jiný člověk než jsem byla dřív a za tu změnu jsem moc ráda. I odborníci by měli mít na paměti, že přestože je někdy těžké nám porozumět, klient potýkající se silnými emocemi, kterými je zmítán, zaslouží šanci a naději, aby mu bylo lépe a mohl dělat pokroky. Věřím, že mnoho lidí s HPO se mohou s trpělivým přístupem odborníků a okolí zotavit podobně jako já a další mí přátelé s touto poruchou. Potřebujeme kolem sebe odborníky a lidi, kteří to s námi nevzdají a neodmítnou nás, přestože je to někdy těžké. Je také nutné zdůraznit, že každý hraničář je jiný, u někoho převažují určité projevy a příznaky, u někoho jiného zase jiné. Další aspekt, který může diagnostiku komplikovat, je fakt, že podle terapeutů málokdo spadá 100% pod jednu jedinou diagnóz – poruchy osobnosti se často prolínají, člověk může mít rysy více poruch. Jsou hraničáři, u kterých se více projevují impulzivní nebo narcistické rysy, své problémy více promítají do druhých, projevují se více agresivně a je pro ně obtížnější dosáhnout sebereflexe. Dokud si neuvědomí, že mají oni určitý problém a nepřestanou hledat chybu pouze v okolí, na terapii se s nimi pracuje obtížně. U jiných hraničářů převažuje agrese vůči sobě, sebepoškozování, deprese a větší míra emoční bolesti, protože obviňují především sebe. Můžou mít závislejší rysy, inklinovat k roli oběti ve vztazích, v terapii se s nimi však pracuje lépe díky vyšší schopnosti sebereflexe. Zdroje v angličtině zmiňují někdy tzv. „quiet borderlines“ - klidní, tišší hraničáři. Jedná se o osobnosti, které se více uzavírají do sebe, své problémy skrývají, především nechtějí, aby trpělo okolí. Pro mě bylo většinu času, kdy jsem na tom byla špatně, typické právě takové chování. Záleželo na situaci, ale většinou jsem dusila všechno v sobě, ubližovala sobě a pouze jednou za čas „projevila“ jak se cítím – když už to nešlo vydržet, provedla jsem něco impulzivního, vybuchla nebo se chtěla zabít. Pro úplnost uvádím příznaky podle diagnostického manuálu DSM VI., který mi přijde výstižnější. V odkazu najdete docela dobrý test, který vám může potvrdit, zda na vás hraniční rysy sedí – samozřejmě na tyto typy testů bych úplně nespoléhala, ale základní rysy a příznaky zrovna tento test zachytit může. Pokud si stále nejste jistí, jestli vyhledat odborníka a nechat se vyšetřit, ale trpíte depresemi nebo úzkostmi, máte impulzivní a sebedestruktivní sklony, inklinujete k závislostem a prožíváte nestabilní vztahy, nemáte se rádi nebo cítíte často vztek vůči ostatním, odbornou pomoc bych určitě vyhledala. DSM-IV kritéria 1) používá extrémní opatření, aby se vyhnul reálnému nebo domnělému odmítnutí (nepatří sem chování popsané v bodě 5), 2) nestálé vztahy s druhými, charakteristické střídáním nadměrné idealizace a znehodnocování, 3) poruchy identity s nestabilním pocitem vlastní hodnoty 4) impulzivita nejméně ve dvou potenciálně škodlivých oblastech (např. utrácení, sexualita, abúzus látek, bezohledné řízení vozidla, přejídání) 5) sebevražedné tendence, pokusy nebo hrozby, 6) sebepoškozující chování 7) střídání nálad s pozorovatelnými rychlými změnami 8) chronické pocity prázdnoty, 9) nepřiměřený, extrémní nebo těžko kontrolovatelný vztek 10) přechodné a se stresem související paranoidní představy nebo disociační příznaky *Autorka článku studuje poslední ročník magisterského studia na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, pracuje jako peer konzultant. A je hraničář. Odkaz na test: psychcentral.com/quizzes/borderline.htm - test je pouze orientační a v žádném případě nemůže nahradit diagnózu odborníkem, stejně tak prosíme, abyste i v případě článku nevyvozovali žádné závěry - test i článek slouží pouze pro porovnání zkušeností a jako úvod do problematiky HPO, nezastupujeme však v tomto případě odborníky. Pro odborné posouzení se prosím obraťte na některou z odborných institucí v sekci s kontakty. Děkujeme :)
10 Comments
anosak
1/22/2018 22:46:54
Dobrý článek, vcelku souhlasím, co ještě rozvézt ony dvě verze hraniční poruchy? viz bod 6 ?!
Reply
Sandra (admin)
1/26/2018 15:31:00
Dobrý den,
Reply
Rachel
1/31/2018 23:47:46
Tak s nejakou nalepkou "dysmnezii" absolutne nesouhlasim.To ze hranicari zapominaji chodit na terapie je pouze a jen jejich nezodpovednost vyplyvajici z jejich dg!Neschovavejme a neomlouvejme prosim nezodpovednost za nejakou "DYS"....sama jsem hranicar a je to pouze o zodpovednosti a nauceni potrebnych dovednostnech!
Reply
aha
2/1/2018 12:41:21
nesouhlasím. Dysmnézie může nastat. Nevím jestli zrovna v souvislosti s terapií se to dá takto nazvat - u mě to není přímo o paměti, ale možná o depersonalizaci - zažila jsem mockrát, že jsem si musela připomínat den, hodinu, a neustále kontrolovat v kolik mi to jede a kolik je hodin, ale kdybych mohlo se snadno stát, že bych stejně nedorazila, nebo ne včas. Často se mi stávalo, že jsem si ve stresu z toho, že tam jedu, spletla nástupiště, vlak.
Reply
envoy
6/14/2018 22:05:46
Znám...vůbec mi přijde že když např. jde o(až extrémně)silnou poruchu osobnosti, terapie to možná nemá úplně zmapované :(
Ahoj jsem hpo a muj dlouholetý muž je také hpo- narodil se nám syn ,který má aspergruv syndrom (autista).
Reply
Tom
7/12/2018 19:17:38
Mám doplnujici otázku. Co jsou to disociační priznaky? Vůbec nevím, co si pod tím mám představit.
Reply
Jsem ráda, že jste vytvořily tento web. Trpěla jsem HPO mnoho let, psychologové a lékaři nepoznali ani co mi je, měla jsem hlavně deprese (od dětství) a později velmi silné emoční problémy ve vztazích. Co mi je jsem poznala až v roce 2003 z knihy Rohra (pohádka Janježek). Pomohla mi hodně jungiánská psychoterapie u Kamily Ženaté (4 cykly seminářů během asi 5 let). Studovala jsem v té době na Pražské psychoterapeutické fakultě, tehdy ale ještě terapie HPO na ESETu nebyla dostupná. Mnozí psychiatři mi řekli, že mi nepomohou, a to i doc. Praško, nebo jeden psychoanalytik (freudián), na jehož terapie bych stejně neměla peníze, byla jsem samoživitelka s ochrnutým synem). Myslím, že mi dost pomohl i úbytek hormonů po přechodu.
Reply
Jana
6/17/2019 11:45:17
2. září 2013 ... měla jsem podobný záměr jako zdejší "Hraničářky" ... ale nevytrvala jsem ...
Reply
Dita
8/8/2024 00:09:08
jsem hraničář a neuvěřitelně mě posunulo, když mě terapeut nejdřív nechal pořádně se na něm stát závislou, pak byl odmítavý - chtěl useknout terapii a nakonec si to rozmyslel a zůstal tam pro mě - bylo to sice těžko k přežití, ale když to zvrátil a v otázce, která se vyhrotila najednou změnil názor z odmítnutí v to, že mi uvěřil, že to je pro mě potřeba a přijal mě, udělal pro mě to co v tu chvíli pro mě bylo zásadní a zlomové a o co jsem žádala - (uvědomila jsem si, že podle toho zjišťuju, jestli mu na mně záleží) a od té doby, jako bych začala vylézat z propasti. A taky mi moc pomohlo, když jsem dostala čas z té závislosti pomalu odrůstat a sama pomalu vztah ukončovat - kdyby nebyl narcis a nedělal náhlá ukončení terapie,... zřejmě bych dneska byla z propasti venku - ale i tak jsem obrovsky vyrostla a zestabilnila se.
Reply
Leave a Reply. |