Několik témat souvisejících s HPO (Z mého pohledU)

Emoční bolest
Jak už jsem uváděla v článku o diagnostice HPO, vysoká míra emoční bolesti je typická pro
hraniční poruchu osobnosti. Pocit zraněnosti jako reakce na odmítnutí, osamělost, pocit, že nikam nepatřím, bývaly po velmi dlouhou dobu moje každodenní problémy. Kdybych měla říci, co je na HPO nejtěžší, pro mě to byl právě ten každodenní boj. I přes světlé momenty a lepší období nikdy dopředu neodhadnete, kdy vás peklo emoční bolesti opět vcucne, zdá se, že tomu nelze uniknout a zabránit.

Pochybování o sobě, pocity zraněnosti a chronické deprese, nejsou přechodným stavem, ale součástí vaší osobnosti. Alespoň tak jsem nemoc před svým zotavením vnímala. Pro některá onemocnění jsou typické ataky, mimo které může člověk prožívat relativně normální život, ale HPO je vaší součástí.

​​Prázdnota a hledání sebe sama
Pocity prázdnoty, zmatek k sobě a v tom, kdo jsem, je jedním ze základních projevů HPO.
Tomuto tématu se budeme věnovat podrobněji v samostatném článku.

Vztek
Nepřiměřený vztek uváděný v diagnostických kritériích je pouze jedním způsobem zacházení
se vztekem. Faktem je, je vztek je jednou z problematických oblastí lidí s HPO. Může to být ale i
neschopnost cítit vztek, projevit ho v přijatelné míře, jeho potlačování a směřování proti sobě.

Osobně jsem dlouhou dobu měla problém vztek vůbec cítit, i v situacích, kdy byl na místě. Právě jeho objevení v sobě a projevení v rozumné míře mi velmi pomohlo v terapii. Někdy jsem si vztek
neuvědomovala a potlačovala, což se projevovalo tím, že jsem buď jednou za čas vybuchla (většinou když se to vůbec nehodilo) nebo se sebepoškozovala (nemyslím jen fyzické sebepoškození). Často jsem v případě, kdy bych měla vztek cítit k někomu nebo vlivem určité situace, byla naštvaná pouze na sebe. Pramenilo to z přesvědčení, že projevit vztek je pouze špatné a ubližuje to druhým, nechtěla jsem být tou, která ubližuje.

Pocity bezcennosti​
Často jsem vnímala sebe sama jako smítko prachu, které nemá žádnou hodnotu, jako někoho
špatného, méněcenného oproti jiným, nehodného lásky. Moje myšlenky se točily kolem
sebenenávisti, sebeobviňování, nutnosti se trestat, i když jsem nic tak strašného neudělala. Teď
zpětně musím samozřejmě říci, že to byla naprostá blbost, a ráda bych totéž řekla každému, kdo se tak cítí. Rozumím však tomu, že hluboce zakořeněné přesvědčení o sobě ze dne na den nelze změnit.

Ve změně pohledu na sebe pro mě byla důležitá terapie, terapeutická skupina, blízcí lidé. Prvním
krokem bylo začít naslouchat jinému pohledu na sebe.
Nyní už vím, nakolik lze pohled na sebe „přeprogramovat“, a tak je můj sebeobraz nyní natolik stabilní, že už neuvěřím každému negativnímu názoru na svoji osobu.

Idealizace a devalvace​
Za sebe mohu říci, že jsem dramatické střídání pohledů na druhého člověka tolik nezažívala,
přesto mu vcelku rozumím. Střídání idealizace a shazování druhých lze vysvětlit na popisu obraného mechanismu splitting (štěpení). Podle psychoanalytických teorií dítě do 12 měsíců vidí pečující osobu jako buď zcela dobrou nebo zcela špatnou. Nedokáže integrovat pozitivní i negativní vlastnosti do jedné osoby. Pokud se v tomto období pečující osoba chová nestále nebo dítě zanedbává, proces integrace se nezdaří a tzv. „štěpení“ je využíváno nadále. Takto jsou vysvětlovány některé projevy HPO, podle jiných teorií však k zásahu do osobnosti může dojít později než v raném dětství. Zde mi jde spíš o vysvětlení principu: pro některé lidi s HPO tedy stačí např. malý náznak toho, že člověku nemohou důvěřovat, že vás shodil nebo odmítá (může to být i domněnka), a přepnou z lásky do odmítání (někdy i nenávisti). Psychika hraničáře se potřebuje chránit, bylo by v tu chvíli příliš ohrožující nadále věřit a milovat.

Přestože toto „přepínaní“ pro mě nebylo typické, také jsem zažila situace a momenty, kdy
jsem k někomu ztratila důvěru poté, co jsem důvěřovala bezmezně. Měla jsem však náhled na to, že moje vnímání je zkreslené, a pocity jsem si nechávala spíše pro sebe. Tohoto náhledu je možné dosáhnout, pracovat na tom, aby vztahy byly stabilnější. Mýtus, že lidi s HPO by neměli mít vztahy nebo že nedokáží milovat, skutečně není realitou. Postupně lze pracovat na změně vnímání sebe i druhých, na budování stabilnějších a zralých vztahů.

Idealizace a devalvace se často týká i pohledu na sebe. Hodně dlouhou dobu jsem měla
problém přijmout samu sebe jako člověka se svými klady i slabostmi a chybami. Udělám chybu = jsem špatná. Něčeho dosáhnu a mám ze sebe dobrý pocit = jsem dobrá, všechno je v pořádku. Abych se mohla cítit jako dobrý člověk, nemohu mít špatné myšlenky, nemohu selhat, nemohu být nikdy sobecká, apod. Tato přesvědčení mě dlouho držela. Vzhledem k tomu, že nikdo nemůže dosáhnout dokonalosti, hraničář si vždy může najít něco, na základě čeho si připadá špatný. Je třeba integrovat pozitivní I negativní vlastní vlastnosti do obrazu o sobě, dovolit si chybovat, přijmout se takoví, jací jsme.

Černobílé vidění a bytí v extrémech
Podobně jako lze vnímat sebe sama a vztahy černobíle, hraničář často celkově žije
v extrémech. Buď je něco dobré nebo špatné, buď se snaží příliš nebo málo, pracuje příliš nebo málo, atd. Černobílé vnímání se promítá do všech oblastí, chybění hranic a míry byl aspekt pro mě hodně typický.

Závislosti
Sklon k závislostem, které dočasně utlumí emoční bolest nebo pocity prázdnoty, je pro HPO
typický. Může jít o různé druhy závislostí, ať už jsou to drogy, alkohol, internet, sex… Častá je také závislost na vztazích, která mně osobně ubližovala asi nejvíc. Pocit, že bez druhého člověka nic neznamenám, jsem bezcenná, bezmocná a neúplná, mě udržoval dlouho v patologických vztazích, které nikam nevedly a ubližovaly mi.

Problémy s příjmem potravy
Shazování sebe sama, špatný pocit ze sebe při nedokonalosti, se i mnohých hraničářů
promítá i do vztahu ke svému tělu a zevnějšku. Poruchy příjmu potravy jsou diagnózou, která je
k HPO také často přidružená.

Deprese, úzkosti, střídání nálad
S HPO se pojí mnoho těžkých psychických stavů i problémů. Sama jsem si prošla panickou
poruchou, těžkými depresivními stavy a dalšími příznaky. Výkyvy nálad mohou být u HPO natolik intenzivní, že připomínají bipolární afektivní poruchu (maniodepresi). I toto střídání nálad je však hodně individuální – u někoho převažují deprese, někdo jiný prožívá velmi rychlé střídání nálad, nálada skáče „nahoru a dolů“.

Úzkosti vyplývají často z přehnaných nároků na sebe a strachu z nedokonalosti a selhání.
Doteď jsem někdy trochu úzkostnější co se týče povinností, dříve pro mě však byly intenzivní úzkosti a panika noční můrou. Hraničáři mohou trpět např. i OCD (nutkavé myšlenky a opakování rituálů v chování), disociací (pocity nereálnosti sebe nebo světa okolo), která je často spojená právě s úzkostí, se stresem nebo traumatem. Přechodně se můžou objevit i halucinace i bludy, ale dlouhodobě není vnímání reality natolik narušené, že by odpovídalo psychóze. Říká se tomu „slabší testování reality“.

Z uvedeného výčtu příznaků a projevů je znát, že HPO není jednoduchá diagnóza. Snaha o
porozumění lidem s HPO jejich prožitkům je zásadní pro blízké a známé. Kolikrát mi bylo někým
řečeno, že být v mojí kůži, tak by to už nevydržel. I tento pohled mi v tu chvíli pomohl, protože bylo znát, že o tom ten druhý přemýšlí a snaží se vcítit. Ne vždy ale hraničář dokáže takto pojmenovat své pocity, někdy je to chaos, je toho příliš, člověk nerozumí ani sám sobě… tak doufám, že i tyto stránky mohou porozumění lidem s HPO napomoct.

*Autorka článku studuje poslední ročník magisterského studia na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, pracuje jako peer konzultant. A je hraničář. 

​