Zotavení neznamená konec překážek na cestě životem

moje pevné body mě drží nad vodou. Úplně vidím ty pevné větve stromu, které se občas zhoupnou ve větru, ale nezlomí se. A když se zlomí, znovu se člověk snaží, aby větve dorostla, a prozatím ho drží zbytek větví.

Poslední měsíc se budím do úzkosti. Jako když vás někdo polije studenou vodou, voda se vám dostane do pusy a dusíte se. Třesete se zimou a chcete se zahrabat do peřin a nevylézt. Strach. Obrovský pohlcující strach, který cítíte i v konečkách prstů. Jako nějaké zvíře se chcete schoulit zpět do nory a zavřít oči. Tyhle rána jsem zažívala tolikrát, nesčetněkrát v minulosti, když jsem měla vstát do školy nebo když jsem byla v nezdravých vztazích. Ta úzkost trvala už od noci a nějakou moji část života byla přítomna 24 hodin denně. Dokonce mě posílali na injekce, ale úzkost mi byla velice věrná a já zůstávala většinou v bezpečí domova, zavrtaná do deky. 
Musela se řešit slovy, intenzivní terapií a pevnými body v životě, protože až na tohle úzkost reagovala.

Teď je můj život nestabilně-stabilní, pevnější, ukotvenější a já zažívám radost, i když vidím i to těžší. Zvykla jsem si, že úzkost už tak často nemívám. Stala se hodně situační, chvilkovou. 
Přes to si musím znovu zvykat. Vždyť i v zotavení jsou díry v cestě, stejně jako v životě. Je to normální, žádná patologie. Vždyť úhledná cestička by byla nuda. Člověk by řekl, že už jsem na to expert, když mám s úzkostí zkušenost minimálně 14 let, ale když si na ni odvyknete, je pak těžké se vracet zpět.

Jenže já už teď mám naštěstí zbraně, které na ni můžu použít, a někdy si s ní i povídám. 
,,Tak pojď ty holka moje, co se děje?“ a obejmu ji do náruče. 
Mými zbraněmi je sám život. Moje silné kořeny pevně v zemi, které tam byly vždycky, jen jsem je neviděla, necítila. Je jimi můj zdravý partnerský vztah, práce, která mě baví, rodina, bezpečné místo, kde můžu být sama v tichu, moje vlastní hodnota a i stálá individuální terapie. Sdílení je často pro mě nejdůležitější, i když je třeba jen letmé a s kolegy v práci. Tohle jsou ty kotvy, které mě drží, i když je vichřice. Ale hlavní je vášeň k životu, oheň, který je tam uvnitř vždycky, i když je zrovna jen ve formě uhlíků. Vždycky je rozdýchám a znovu hoří. I přes tu úzkost či smutek tam jsou.
I když si myslíte, že už dávno z nich nic nedostanete, že už jsou polité ledovou vodou nebo dokonce zakryté ledem, mají sílu se znovu probudit k životu. Pomáhají jim malé drobnosti, ty malé jiskry, které v životě můžete potkat, posbírat a vdechnout do sebe. Mluvím teď o těch malých i velkých radostech, o kterých jsem psala už v předešlých článcích. Objetí, radost z paprsků slunce, pučícího keře či cibulové květiny, které si koupíte domů v očekávání jara. Je to vaše tvořivost, sdílení s přáteli, smích, pláč, úspěch v práci či ve škole, je to nalezení smyslu života, ambice, budoucí přání vašeho zaměstnání nebo i nástup na terapii či hospitalizaci. Je to ta síla, která vás žene kupředu, i když ji zrovna nevidíte. Vždyť my máme sílu Fénixe a z popelu se dokážeme znovu zrodit.

Znovu si tedy zvykám na častější úzkost a je to na prd, ale zároveň ji přijímám a zcela chápu.
Teď i přes to vše vstanu, vyčistím si zuby, oblíknu se, uvařím bylinkový čaj proti stresu s nadějí, že mi trošku pomůže. Soustředím se, jak můj vnitřek zahřeje a na jazyku mě potěší sladkost medu. 
Těmto dnům říkám bojové. Obléknu se do brnění a jdu čelit povinnostem, samotnému dnu. 
,,Hurá do boje!“ zašeptám si sama pro sebe, když se zvedám ze židle a nazouvám boty. Nemyslete si, není to žádné zvolání plné energie, je to jen šepot, i když plný strachu, přesto pevný. Převzala jsem zodpovědnost za svůj život a čelím všemu, co mě potká, protože ho mám ráda. 


A co mi konkrétně pomáhá v úzkosti?
Rozptýlit se.
Takže mi vlastně ty povinnosti dne přijdou vhod, i když jsou těžké a mám strach, že je nezvládnu, odvedu jimi trošku pozornost. No a když povinnosti nejsou, dívám se na nějaký odpočinkový seriál, upeču něco sladkého nebo pevně objímám svou milovanou. 
A také pojmenovat úzkost, pochopit, z čeho ji mám, mi dost pomáhá. 
I když vstát nedokážete, za nějaký čas ano a není to konec světa.

Často se sama sobě směji a zároveň mě fascinuje, z čeho všeho ji může člověk mít. Musím se vám přiznat, z čeho ta úzkost polovičně byla. Byla ,,jen“ z toho, že mě čekalo řešení věcí s majitelem bytu. Nešlo o nic, co bych provedla, naopak. Pán mi měl zaplatit dveře, které jsem po jeho souhlasu nechala do pokoje zařídit, ale pak mi peníze najednou dát moc nechtěl, i když se jednalo o malou částku. Prostě bylo okolo toho velké divadlo a já z toho měla úzkost a ta úzkost se zapnula přesně od toho dne měsíce, kdy se to mělo znovu řešit. Takže celý měsíc jsem se několikrát do týdne s úzkostí budila. Dokonce jednou tak prudce, protože jsem se vyděsila, že mi někdo ráno klepe na dveře. Polila mě ledová voda a bušilo srdce.
Ulevilo se mi, když se to tento měsíc vyřešilo a já už se tím nemusím dál zabývat. Dokonce vyjednávání o penězích šlo daleko lépe než předtím a neměla jsem pak žádné špatné pocity, jen úlevu a vítězoslavný pocit, že jsem to zvládla. Pak jsem se tomu samozřejmě zasmála. 
,,Tak já skoro přes měsíc mám úzkost kvůli tomuhle?!“ Ani nevíte, kolik energie mi to vzalo. Přitom se to zdá jako úplná blbost. Píšu vám tedy tento příklad, jelikož vím o plno dalších z vás, které to vnímáte podobně, a chci vám tedy říci: ,,Nejste sami!“

Samozřejmě ta úzkost nebyla jen z toho, jelikož pár měsíců v osobním životě řeším náročnou věc, kterou nějak zpracovávám a způsobuje další část mé úzkosti, nejistoty a občas depresivní stav. 
Moje mamka má rakovinu. Zatím bez žádné prognózy, ale jsou tam metastáze. Nešla na jedno vyšetření včas a výsledek je tenhle.
Je pro mě fascinující, jak opět má psychika okolo toho funguje. Mám často pocit, že mě moje hlava v poslední době chrání před tím těžším a dovolí mi cítit obrovskou úzkost z řešení s nepříjemným člověkem, ale nehází mě do stálé deprese ze stavu mamky. Vybere si ,,to lehčí“.
Nevím, jestli je to správně, ale zvažuji všechny varianty. Na tohle se asi nedá nikdy připravit, přesto mě má hlava připravuje na vše, co může nastat. Hází mi srdce rvoucí obrázky i ty šťastné. Ale hlavně mi dávkuje ten těžký hluboký smutek, to lámání srdce na kousíčky. Myslím na citát, s kterým se poslední dobou hodně ztotožňuji. 
,,Když nemůžete mít pod kontrolou to, co se právě děje, můžete mít pod kontrolou, jak na to reagujete. Tam je vaše síla.“ 
Takže s mamkou hodně sdílím svůj život a to, co se v něm děje. Chodím k ní každý týden a pomáhám ji se vším, co je potřeba, ale zároveň si dávám pozor, abych měla od toho všeho odstup a věnovala se dostatečně sobě. Taky jsme se s partnerkou dohodly, že k ní budeme pravidelně chodit i společně a až se oteplí, vezmeme ji autem do přírody, tam, kam může dojít pár metrů a hned si sednout. Taky chceme půjčit kolečkové křeslo, aby se s námi mohla více ,,projít“ po místech, které má ráda.
Nevím, jak jsem k tomu došla a jak se to stalo, ale samu sebe chráním, abych nespadla do deprese. Takže si občas večer pobrečím nebo pociťuji panický strach, ale snažím se nezajít do hloubky. Ale hlavně si uvědomuji, že i v téhle těžké době dokážu cítit radost, není to černobílé. Párkrát depresivní stav mám a ležím vyčerpaná o víkendu na gauči, ale v pondělí se znovu zvednu a pokračuji dál. Potřebuji fungovat pro sebe, pro ni, pro celou rodinu. Pro svůj život. 
Vlastně si teď uvědomuji, proč si to dokážu dávkovat. Ty moje pevné body, které tak nějak mám všechny, mě drží nad vodou. Úplně vidím ty pevné větve stromu, které se občas zhoupnou ve větru, ale nezlomí se. A když se zlomí, znovu se člověk snaží, aby větve dorostla, a prozatím ho drží zbytek větví. Ten strom má přece pevné kořeny, a i když se zlomí všechny větve, znovu obroste.

Takže chápu své úzkostnější období a jsem na to připravená tak, jak se na to jen člověk reálně připravit dá.
S láskou ve svém srdci a květinami ve vlasech…

Jaké máte v životě pevné body vy a co vám dodává sílu?

*** Míša (Peer konzultantka) ***