Jsem hraničář - Příběh t.s.

Photo by Viktor Hanacek

Začalo to v dubnu 2017. Od obvodní lékařky jsem dostala antibiotika na zánět dutin. Byla jsem celkově přetažená – nový přítel, zamilovanost, nová stresující práce, perfekcionistický šéf, nová diagnóza mého táty… Hodně věcí najednou.

Doma v posteli to na mě začalo padat. Nemohla jsem usnout, v hlavě se mi točily nejrůznější myšlenky, moje tělo přestalo stíhat moji hlavu – celé to ve mně vřelo, točilo se. Když jsem zavřela oči, viděla jsem Ježíše na poušti.
Nepomohla ani procházka na čerstvém vzduchu, nepomohl ani přítel, který se o mě přijel starat.
Z nemoci jsem se jakž takž sebrala a zase na sebe zatlačila – tentokrát jsem se šla připravovat na doktorát do Klementina. Dneska si vzpomínám, jak jsem se v té knihovně klepala, jak se mi chodby točily sem tam…
Nakonec mě sebrala kamarádka a odjely jsme do Karlových Varů na „vejšlap“. Neusnula jsem ani tam, nepomohl Neurol, který mi obvoďačka napsala. Byla jsem vyčerpaná. A tak jsme se po telefonátech s krizovou intervencí a s mojí terapeutkou dohodly, že pojedu na ambulanci na psychiatrii do Bohnic.
Potřebuju se vyspat!
V Bohnicích jsem stále opakovala to samé: potřebovala bych se vyspat, nechte mě tu na chvíli odpočinout si… Doktoři mi ze začátku nechtěli věřit – při „výsleších“ jsem se usmívala i přesto, že jsem skoro čtyři dny nespala. Věděla jsem, že jsem jen ve špatné fázi a že se z toho rychle seberu. Nakonec to ale trvalo a trvá déle, než jsem si zpočátku myslela.
Z Bohnic mě kamarádka doprovodila na psychiatrickou ambulanci Ke Karlovu. Šoupli mě na to nejhorší oddělení, kde mi sebrali všechny osobní věci, ale to základní udělali – dali mi silnější prášek na spaní a já spala bůhvíkolik hodin. Konečně jsem si odpočinula. Pak jsem cestovala mezi odděleními, nakonec jsem skončila mezi depresivními poruchami, na oddělení 5.
Na psychiatrii do mě ládovali hrsti prášků na uklidnění, které brzy začaly působit. Také nastavovali dlouhodobou léčbu – antipsychotika a stabilizátory nálady. Z psychologických testů vylezlo, že mám schizoafektivní poruchu a prodělala jsem superpsychózu.
Dnes je to zhruba rok a čtvrt od mé první zkušenosti s psychiatrií. Do minulosti už bych se nevracela. Byly to asi ty nejhorší časy, které jsem v životě prožila, a také ta nejtěžší životní zkouška – pro mě i pro mé blízké. Prošla jsem tříměsíčním stacionářem v psychosomatické klinice. Tam mi hodně pomohli. Jsou tam neskuteční odborníci, vnímaví, neodsuzující lidé, kteří pracují s citem a porozuměním.
Moje obtíže se vrátily v zimě 2018 – opět jsem vzala práci, která byla příliš náročná a složila jsem se z toho. Zůstala jsem v depresi asi 12 dní v posteli. Nastoupila jsem do dalšího stacionáře, tentokrát v Psychiatrické klinice Ke Karlovu. Stacionář mi pomohl na chvíli zastavit, uklidnit se, úzkosti polevily...
Ve stacionáři jsem potkala mnoho nových lidí a po třech měsících pokračuji ve terapii individuální, a to dvakrát týdně. Našla jsem si skvělého psychoanalytika, se kterým rozebíráme moje sny, momentální rozpoležení, rodinné vztahy... Jednou za měsíc také docházím ke své ambulantní psychiatričce – stále totiž musím brát léky: slabou dávku antipsychotik a antidepresiva.
Moje paní doktorka si myslí, že schizoafektivní poruchou netrpím, i když někdy prý vykazuji psychotické symptomy. V lednu mi byla diagnostikována porucha nová – emočně nestabilní porucha osobnosti – hraniční typ. A co si myslím já?
Pomalé krůčky
Dnes je mi dvacet sedm let. Za těch dvacet sedm let se toho stačilo stát poměrně hodně – ve třinácti letech se mi rozvedli rodiče, kteří mají dodnes velmi chladné vztahy. S tátou jsem měla vždy komplikovaný vztah. V patnácti letech jsem si našla o sedmnáct let staršího muže, se kterým jsem byla celé čtyři roky.
Poté jsem se začala naplno věnovat škole a své práci – ve třetím ročníku jsem odjela na Erasmus do Bordeaux, v Čechách jsem spoluzaložila úspěšnou neziskovou organizaci, do toho všeho jsem chodila s klukem s bipolární poruchou – inu, bylo toho hodně. Nakonec jsem dokončila magisterské studium ve francouzském Lille, psala jsem poezii… Vždy jsem byla zvyklá jet na sto padesát procent. A pak to všechno bouchlo – celková přetíženost organismu.
Asi nejvíce mě trápí úzkosti. Jsou to takové nepříjemné stavy, které sama neovládám, jsou tu, tíživé a plíživé. Jsem schopná se rozklepat z každé prkotiny, i když teď hodně pomáhají antidepresiva... Někdy mě také trápí sebedestruktivní myšlení a strach ze strachu: „co by kdyby“... Na všechno mi hodně pomáhá terapie, i když jsem po ní velmi unavená.
Skupinové psychoterapie bych doporučila každému, kdo se nebojí lidí a rád se ostatním svěří. Není to jednoduchá cesta, ale mně velmi pomáhalo vědět, že jsou lidé, kteří mají podobné obtíže a že se jednou týdně můžeme prát společně. Pomáhá mi také sauna a pravidelný odpočinek. Vyhýbám se stresu.
Prozatím chodím do práce, ve které sice vydělávám málo peněz, ale zato jsem v klidu. Pracuji jako peer konzultantka ve spolku Dobré místo v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích. Naštěstí mám pořád mámu, která mě podporuje, a také chápajícího přítele, který mi dnes a denně stojí po boku a je tu, když je mi nejhůř. V červnu 2018 mi byl přiznán invalidní důchod třetího stupně. Nechápu to jako ústupek, ale jako pomoc, když by mi bylo nejhůř. Úzkosti se totiž v létě začaly projevovat i tělesně – po ránu je mi občas špatně od žaludku.
Neklesám ale na mysli. Chodím do kostela, cvičím jógu, dýchám. S paní doktorkou postupně stahujeme léky, beru jich mnohem míň než během hospitalizace… Vše se zlepšuje, ale jde to pomalými krůčky. Někdy je hůř, jindy lépe. Tak jako v životě každého.

​T.S.