Moje bolest je neviditelná. Jsem ale i já?

"Od té doby co se neřežu, se mám líp. V kombinaci s dalšími pokroky v terapii jsem teď mnohem víc v pohodě sama v sobě, sama se sebou a hlavně mám i lepší vztahy s okolím. Sebepoškozování Je část mojí cesty, kterou jsem prošla, část mého boje a za ten se nikdy stydět nechci."

Photo by Sydney Sims on Unsplash

​Bolest, ať už fyzická nebo psychická, mě provází dennodenně již několik let. Za tu dobu jsem si
mnohokrát ověřila, že bolest prostě není vidět. A pokud ji lidé nevidí, často mají problém pochopit rozsah nebo závažnost jejího působení. Okolí se tak musí dozvědět, že nás něco bolí, jiným způsobem. Jako příklad bych uvedla třeba situaci, kdy do autobusu nastupují dva mladí lidé – jeden „po svých“, druhý na invalidním vozíku nebo s jinou kompenzační pomůckou. Druhému na invalidním vozíku se dostane pomoci a podpory – jeho problém je totiž vidět. První z nich může mít dost podobný problém, jen se snaží vystačit si sám, každý den bojuje, aby ještě zvládl vstát a chodit, i když ho to stojí spoustu utrpení, ale pokud on potom neuvolní místo starší paní, bude za „nevychovaného fracka“. Jeho bolest totiž není vidět, nijak na ni neupozorňuje svým chováním, tím, co říká, pomůckami, které používá. (Ani jeden z těchto mladých lidí to nedělá dobře nebo špatně! Každý máme svou cestu, kterou svou bolavou situaci zvládáme.)

A přesně na stejném principu se rozvinulo i moje sebepoškozování. Ač nešlo o bolest fyzickou, bolest jsem cítila a potřebovala jsem ji nějak dát najevo. Později se z toho rozvinul mnohem komplexnější problém, tak jak to u sebepoškozování většinou bývá, ale začátek byl vlastně hrozně jednoduchý. Měla jsem toho v sobě strašně moc; myšlenky, křivdy, smutek a všechna trápení mě zevnitř sžíraly. Umět to všechno vyjádřit slovy však potřebovalo mnoho let terapie. V tu dobu jsem to ještě neuměla, a tak jsem potřebovala najít jiný způsob, jak tu bolest ukázat někomu, kdo by mi s mým trápením pomohl.

Nejdříve to zafungovalo. Učitelky ve škole si rychle všimly, dalším postupem však bylo odvelení
k psychiatričce a navázání kontaktu s rodiči. Psychiatrička nám řekla, že to se mnou ještě není tak zlý, aby mi dávala léky a tím to pro ni skončilo. Víckrát jsem tam nebyla. Doma to označili za volání o pozornost a tak jsem dostávala pozornosti ještě méně. Jakoby volání o pozornost bylo něco špatného. Jasně, pokud budu volat o pozornost ve chvíli, kdy nedostanu desáté lízátko, asi je ignorace dobrým výchovným krokem, dítě asi nemůže mít vše, o co si zakřičí. Ovšem ve chvíli, kdy vlastně voláme o pomoc (já nebo kdokoli jiný), nemělo by to být přehlíženo, ať už voláme jakýmkoli způsobem. Osobně si myslím, že to, že jsem neuměla svoje problémy vyjádřit slovy, nebyla tak úplně moje chyba. Nikdo mě nenaučil o svých pocitech nebo problémech mluvit. Tak jsem volala o pomoc trochu netradičně.

Ve chvíli, kdy první mechanismus – sebepoškozovat se, aby byla moje bolest vidět – začal selhávat, nedokázala jsem to už zastavit. „Aha moment – tudy cesta nevede“ se nedostavil a místo toho jsem začala objevovat jiné benefity sebepoškozování. Jako první mezi ně patřilo asi především to, že pokud se pořežu, mám najednou docela dost práce, abych se o „to“ postarala, musím uklidit okolo, zastavit krvácení, schovat rány, protože tentokrát už nechci, aby je někdo viděl. To perfektní na tomhle je to, že v těchto chvílích myslíte na něco jiného, než na svou vnitřní psychickou bolest. A to je úžasné, ať to zní jakkoli divně. Je to jako když na chvíli zabere prášek na bolest hlavy, prostě úleva. Další bonus, který to přinášelo, byly hormony – pokud si způsobím bolest, ať už řezáním nebo jakkoli jinak, tělo začne vyplavovat endorfiny, které nejdříve tlumí bolest a obecně pak navozují pocit štěstí, takže od vlastního těla dostáváme přesně to, co nám chybí.

Ačkoli tyhle „bonusy“ pro mě byly vlastně docela příznivé, během celé té doby, kdy jsem se
sebepoškozovala, jsem věděla, že dělám něco špatně a neměla jsem z toho úplně dobrý pocit.
Postupně jsem ale ztrácela další a další zábrany, řezala se víc a častěji a pak už prostě nešlo přestat. Sebepoškozování se může rozvinout v závislost, která je stejná, jako závislost na alkoholu či drogách. Je to proto, že nám sebepoškozování přináší úlevu a pozitivní zážitek, ale jen na chvíli a tak „to“ brzy potřebujeme znovu.

Sebepoškozovala jsem se asi 6 let, z toho 4 roky už jsem se toho snažila zbavit. Šlo to těžko. Na to, jak rychle se to během pár měsíců rozvinulo, docela dlouho jsem bojovala s tím, abych se toho zbavila. Někoho teď může napadnout „tak to tedy vlastně bylo zbytečné s tím začínat, ne?“. Nebylo, pro mě ne. V tu dobu to pro mě byl jediný mechanismus, jak přežít. Mnohokrát jsem byla v takovém napětí, že mi přišlo, že sebevražda je jediným řešením. Pořezat se přineslo dostatečnou úlevu, abych mohla přežít aspoň ještě jeden den s nadějí, že zítra třeba přijde pomoc. (A ona nakonec taky přišla.) Tím samozřejmě neříkám, že schvaluji sebepoškozování jako něco dobrého. Spíš odsuzuji povrchní pohrdání nad tím, že je to rozmařilost a „prostě blbost“, výmysl puberťáků. Není. Je to strategie, která nám pomáhá přežít v obdobích, kdy ještě neumíme strategie jiné. (A že jich je!)

Teď jsem asi devět měsíců „čistá“. Nepořezala jsem se od minulého podzimu. Než jsem se k tomuto bodu dostala, prošla jsem dlouhou cestou, jejíž součástí byla po většinu doby i terapie. Nyní mám terapii, která mi vyhovuje, a zároveň ještě stále beru léky. Myslím si, že v mém případě je to prozatím nezbytná kombinace pro aspoň nějak pohodlné žití.

Ano, stále mě někdy napadá, že pořezat by se bylo nejlepší řešení. Stejně jako u jiných závislostí, pravděpodobně to ve mně zůstane dlouho, ne-li napořád. Ta myšlenka, že by mi to přineslo alespoň chvilkovou úlevu, tam pořád je.

Ano, i když se velmi snažím neubližovat si, třeba se zase ještě někdy stane, že se pořežu. Nebude to konec světa, bude to známka toho, že moje cesta za zotavením ještě stále není úplně u konce. Bude to upozornění, že něco nejde správným směrem a měla bych se pořádně porozhlédnout, co to je.

Ne, žádná z terapeutických technik není dostatečně silná, aby mi ulevila stejně, jako se mi uleví, když se pořežu. Často musím zkoušet více technik, než se jejich efekt dostaví. Je to náročný boj, který musím často svádět. Navíc často to nepřináší tu kýženou potřebu spojit se s venkovním světem, sdílet, jak mi je, protože znovu nikdo nevidí, co se ve mně děje. Přesto to stojí za to. Vydržet. Pokud se neřežu, nejsem pro okolí za exota. Nejsem puberťák, který „neví co s časem a tak se řeže“. Okolo sebepoškozování koluje hrozně moc podobných mýtů a odsuzujících výroků.

Od té doby co se neřežu, se mám líp. Paradoxně, protože před sedmi lety jsem doufala, že se budu mít lépe se sebepoškozováním. V kombinaci s dalšími pokroky v terapii jsem teď mnohem víc v pohodě sama v sobě, sama se sebou a hlavně mám i lepší vztahy s okolím. Jak už jsem ale psala – bylo to mojí součástí v době, kdy jsem nevěděla jak jinak. Mohla bych ještě napsat, že teď se za veškeré svoje dřívější sebepoškozování a všechny ty jizvy, co mi zůstaly, stydím. Ale není to tak. Je to část mojí cesty, kterou jsem prošla, část mého boje a za ten se nikdy stydět nechci.

​(Marie)

https://www.facebook.com/marievhlave/
https://www.instagram.com/marievhlave/

​
​