Překlad: Odbornice na duševní zdraví odhaluje svůj vlastní boj

"Jsem teď velmi šťastný člověk. Samozřejmě stále zažívám propady, nicméně ne víc, než kdokoliv jiný." Říká psycholožka Marsha Linehan, která odhaluje svou vlastní zkušenost s HPO.

Photo by Marc Olivier Jodo on Unsplash

„Jsi jedna z nás?“

To bylo to, co chtěla pacientka vědět a její terapeutka – Marsha M. Linehan z Washingtonské univerzity, autorka léčebného postupu, který je celosvětově používaný pro lidi se silnými sebevražednými sklony – měla připravenou pohotovou odpověď. Byla to ta, kterou používala vždy, když chtěla podobné rozhovory rychle utnout. Nehledě na to, zda se pacient ptal kvůli vlastní naději, chápavě nebo útočně poté, co zahlédl makramé zhojených popálenin, jizev a podlitin na lékařčiných rukou.  
„Myslíš, jestli jsem trpěla?“
„Ne, Marsho,“ odpověděla pacientka při setkání loni na jaře. „Myslím jedna z nás. Jako my. Protože pokud ano, dalo by nám to spoustu naděje.“  
„A tak se to stalo,“ řekla Dr. Linehan (68), když minulý týden poprvé povyprávěla svůj příběh před publikem tvořeným přáteli, rodinou a lékaři z Institute of Living (Institutu žití), Hartfordské kliniky, kde byla v 17 letech léčena kvůli extrémnímu sociálnímu vyčlenění. „Spousta lidí mě žádala, abych s tím šla ven, a tak jsem si řekla – proč ne, dlužím jim to. Nemůžu umřít jako zbabělec.“
Nikdo neví, kolik lidí okolo nás, kteří působí normálně a mají úspěšný život, žije s těžkou duševní nemocí, protože tito lidé nemají ve zvyku to o sobě rozhlašovat. Jsou příliš zaměstnáni povinnostmi, placením účtů, studiem, péčí o své rodiny – to vše během zvládání temných emocí a bludů, které by rychle zahltily kohokoli jiného.  

Aktuálně se zvyšuje počet těch, kteří rozkrývají své tajemství, protože věří, že teď je ten správný čas. Říkají, že národní systém psychiatrické péče jsou jatka dělající z pacientů kriminálníky a schovávající nejtěžší případy do pečovatelských domů a sanatorií, kde se o ně stará personál s minimálním odborným vzděláním.  
Navíc, přetrvávající stigma duševních nemocí učí lidi s těmito diagnózami vnímat se jako oběti, které uhasily ten jediný plamínek, který by je motivoval k hledání pomoci: naději.  
„Je velmi důležité bořit mýty o duševních nemocech a dávat tomu všemu podobu, která lidem ukáže, že psychiatrická diagnóza nemusí znamenat bolestivý a strastiplný život.“ říká Elyn R. Saks, profesorka z Právní univerzity Jižní Kalifornie (University of Southern California of Law), která zaznamenala svůj vlastní boj se schizofrenií v knize „The Center Cannot Hold: My Journey Through Madness“ (do češtiny přeloženo v roce 2011 jako Střed se hroutí zevnitř: Mé putování šílenstvím). „My, kteří bojujeme s těmito poruchami, můžeme mít plnohodnotný, šťastný a produktivní život, pokud máme zdroje, ze kterých můžeme čerpat.“

To obvykle obnáší medikaci, často doplněnou o terapii, určitou míru štěstí a především vnitřní sílu ovládnout své démony, pokud nejdou úplně vyhnat. Tato síla může pocházet z různých pramenů: lásky, odpuštění, víry v Boha či z dlouholetého přátelství.  
Nicméně případ doktorky Linehan ukazuje, že neexistuje žádný univerzální návod. Byla poháněna touhou pomáhat lidem, kteří měli dlouhodobě sebevražedné tendence, často jako důsledek hraniční poruchy osobnosti, nevyzpytatelným stavem, jehož součástí je často nutkání ubližovat si, sebepoškozovat se.  
„Upřímně, v tu dobu jsem si neuvědomovala, že vlastně zápasím sama se sebou“, přiznává. „Ale říkala jsem si, že je přirozené, že jsem přišla s terapií, kterou jsem tak dlouho sama potřebovala a nikdy nikde nedostala.“ „Žila jsem v pekle.“  Nejzákeřnější tvář těžké duševní nemoci poznala ve chvíli, kdy tloukla hlavou o zeď v zamčené místnosti.  
Marsha Linehan byla do Living Institute (Institutu žití) přijata 9. března 1961, bylo jí 17 let a rychle se se stala jediným obyvatelem samostatného pokoje na oddělení, které bylo známé jako „pro ty nejhorší případy“. Personál neviděl jinou možnost. Dívka si opakovaně ubližovala pálením se cigaretami do zápěstí a řezala se do rukou, do nohou i na břiše čímkoli ostrým, co jí přišlo pod ruku.  

Izolovaná místnost - malý prostor s maličkým zamřížovaným oknem, postelí a židlí - žádnou takovou zbraň nenabízela. Nicméně její nutkání zemřít akorát zesilovalo a jediné, co se dalo dělat, bylo bouchat hlavou o zeď, později i o podlahu. Tvrdě.  
„Jediný můj zážitek z těchto období je, jako by to dělal někdo jiný; bylo to jako: ‚vím, že to přichází, neovládám se, pomozte mi někdo; Bože, kde jsi?‘“, zmiňuje doktorka Linehan. „Cítila jsem se úplně prázdná, jako Tin Man (postava z knihy, která byla zakleta čarodějem- z muže se stal cínový vojáček, který si však zachoval živou duši, pozn. překladatele), neznala jsem žádný způsob, jak vyjádřit, co se ve mně děje, ani žádný způsob, jak tomu porozumět.“
Povědomí o jejím dětství v Tulse (Oklahoma) moc nemáme. Odjakživa byla vynikající studentka a talentovaná klavíristka. Narodila se jako třetí z šesti dětí těžaře ropy a jeho manželky, extrovertní dámy, která přelétala mezi péčí o děti a různými společenskými událostmi v jejich městě.  

Lidé, kteří v tu dobu Linehanovi znali, si pamatují, že jejich roztomilé dítě mělo doma často potíže, Dr. Linehan sama říká, že se vedle svých dokonalých a atraktivních sourozenců cítila velmi nedostatečná. Ať bylo původcem stresu cokoli, nikdo tomu moc nevěnoval pozornost, dokud v posledním ročníku střední školy nezůstala upoutaná na lůžko kvůli bolestem hlavy.  
Její mladší sestra, Aline Haynes, říká: „Bylo to v Tulse, v šedesátých letech, nemyslím si, že by rodiče tušili, jak mohou Marshe pomoct. Nikdo moc nevěděl, co je to psychická nemoc.“  
Místní psychiatr jim brzo doporučil pobyt v Instut of Living (Institut žití), aby se dokázali dostat k jádru problému. Tam jí doktoři diagnostikovali schizofrenii, nadopovali ji Thorazinem a Libriem a podobnými léky (léky z řady typických antipsychotik a benzodiazepinů se silně tlumícími účinky, pozn. překladatele) a podstupovala hodiny psychoanalýzy podle teorie Sigmunda Freuda. Byla připoutávána, aby mohla podstoupit elektrokonvulzivní terapii, podle lékařských záznamů absolvovala 14 „elektrošoků“ během první hospitalizace a 16 dalších během druhé. Nic se však nezměnilo a pacientka byla brzo zpět na izolaci na uzavřeném oddělení.  

„Každý z nás se děsil toho, že by tam mohl skončit“, říká Sebern Fisher, spolupacientka, se kterou se brzy spřátelily. Nicméně ať už bylo její rozpoložení jakékoli, dodává Sebern, „Marsha byla schopná podpořit všechny okolo, její vášeň pro pomoc druhým byla stejně hluboká, jako její pocity osamělosti.“
V propouštěcí zprávě z 31. května roku 1963 stálo mimo jiné, že „během 26 měsíců hospitalizace byla Marsha Linehan po většinu času nejvíc problémovým pacientem v celé nemocnici.“

Ve verších, které problémová dívka v tu dobu napsala, stojí:
Zavřeli mě mezi čtyři stěny
ale vlastně mě nechali venku
moje duše byla pohozena někde bokem
moje končetiny zmítaly se tu.

Uhodila se do hlavy, kdykoli měla příležitost a tragédie pokračovala. Nikdo neměl tušení, co se v ní odehrávalo a péče lékařů to akorát zhoršovala. Později došla k závěru, že jakákoli účinná léčba nemůže být založena na nějaké teorii, musí stát na faktech: jaká emoce konkrétně působí danou myšlenku, která pak vede k děsivému činu. Je potřeba pochopit ten bludný kruh, prolomit ho a naučit se nový vzorec chování.  
 
„Žila jsem tam v pekle,“ říká, „a zařekla jsem se, že se tam vrátím a dostanu odtamtud i ostatní.“ 

Radikální přijetí 

Když se jednou modlila v malé kapli v Chicagu, pocítila existenci vyššího bytí.  
To bylo v roce 1967, několik let poté, co opustila nemocnici jako zoufalá dvacetiletá slečna, které lékaři dávali minimální šanci na přežití mimo ústav. Přežila, avšak stěží; minimálně jednou se pokusila o sebevraždu, ještě když bydlela s rodinou, podruhé pak když se přestěhovala do Y.M.C.A v Chicagu (Young Men´s Christian Association – křesťanské sdružení mladých lidí), kde chtěla začít „od znova“.  

Byla znovu hospitalizována v nemocnici, odkud se vrátila zmatená, osamělá a víc než kdy dřív oddaná křesťanské víře. Znovu se přestěhovala, našla si práci ve zdravotní pojišťovně, začala navštěvovat večerní výuku na Loyola University (Loyolská univerzita) a často se chodila modlit do kaple v Cenacle retreat center (centrum nabízející ubytování a možnost setkávání se s dalšími věřícími všem potřebným – pozn. překladatele).  
„Jednou večer, když jsem tam klečela a koukala ke kříži, jakoby celé místo zezlátlo a najednou jsem cítila, jak ke mně něco přichází. Byl to takový zvláštní pocit, pak jsem se jen zvedla, vrátila se do svého pokoje a řekla ‚Mám se ráda.‘. Bylo to poprvé, co jsem k sobě mluvila v první osobě. Cítila jsem se jako proměněná.“
Dobře jí bylo přibližně rok, poté znovu přišly pocity zničenosti, vyvolané ukončením romantického vztahu. Něco už ale bylo jinak. Dokázala přečkat emoční bouři, bez toho, aniž by se pořezala nebo si jinak ubližovala.  

Co se změnilo?  
Trvalo to roky studia – Ph.D. titul získala na univerzitě v Loyole v roce 1971 – než našla odpověď. Na první pohled to vypadá jednoduše: přijala sama sebe takovou, jaká byla. Několikrát se pokusila o sebevraždu kvůli propasti mezi člověkem, kterým chtěla být a člověkem opuštěným v zoufalství, beznaději a v trvalém stesku po životě, který nemohla nikdy poznat. Propast byla opravdová a nešla překlenout.  
Základní myšlenka – radikální přijetí, jak tomu teď říká – začala být čím dál tím důležitější ve chvíli, kdy začala pracovat s pacienty, prvně na klinice v Buffalu, později v rámci vlastního výzkumu. Ano, opravdová změna byla možná. Pomalu vznikající obor, který zkoumal chování, říkal, že lidé se mohou naučit novým vzorcům chování a že tato změna chování může postupem času kompletně měnit naše základní emoce.  
Jenže lidé se silnými sebevražednými sklony se snažili změnit milionkrát a vždy selhali. Jedinou cestou, jak se z toho dostat, bylo vysvětlit jim, že jejich chování a reakce dávají smysl. Myšlenky na smrt byly pouze slabý odvar toho, co prožívali.  

„Uměla skvěle pracovat s lidmi, viděl jsem to na vlastní oči.“, říká Gerald C. Davison, který v roce 1972 přijal doktorku Linehan na postgraduální studium behaviorální terapie na Stony Brook University. (Nyní je psychologem na Univerzitě v Jižní Kalifornii (University of Southern California)). „Dokázala se přiblížit k lidem fakt blízko, uměla je dostat k věcem, ke kterým se sami nedokázali vracet, bez toho aniž by jim to nebylo velmi nepříjemné.“
Žádný terapeut vám nemůže slíbit rychlou změnu či náhlé pochopení a už vůbec ne jakoukoliv formu náboženského osvícení. Nicméně Dr. Linehan teď začala stavět terapii, která stála na dvou na první pohled úplně odlišných přístupech: přijetí reality takové, jaká je, ne takové, jakou bychom ji chtěli mít a na potřebě změny navzdory této realitě a právě kvůli ní. Jedinou cestou, jak zjistit, jestli to není jen teorie, bylo vědecky ji vyzkoušet v reálném světě. A tam nebylo žádných pochybností, odkud začít.  


Překonat každý den 

„Rozhodla jsem se začít pracovat s lidmi s extrémními sebevražednými tendencemi, s těmi nejhoršími případy, protože jsou to nejvíc nešťastní lidé na světě – jsou přesvědčení, že jsou zlí, že jsou špatní, hrozní, příšerní – a já jsem věděla, že nejsou. Rozuměla jsem jejich trápení, protože jsem v tom taky byla, byla jsem v pekle bez jediné možnosti dostat se ven.“
Rozhodla se pracovat zejména s lidmi s diagnózou, kterou by dřív dala sama sobě – hraniční poruchou osobnosti, minimálně známou poruchou charakterizovanou naléhavostí, výbuchy vzteku a potřebou sebepoškozovat se, často vedoucímu k řezání nebo pálení sama sebe. V průběhu terapie mohou být hraničáři příšerní – manipulující, nepřátelští, občas zlověstně mlčí a opakovaně vyhrožují sebevraždou.  

Doktorka Linehan si ověřila, že když se pacienti začnou přijímat, alespoň z terapeutické místnosti neutíkají. Začnou vnímat, kdo jsou, že se cítí na dně, že cítí neskutečný vztek, prázdnotu a úzkost, a to mnohem silněji, než většina ostatních lidí. Na oplátku je přijímá terapeut, který ví, že při tomhle všem, co prožívají, pak řezání či jiné sebepoškozování a pokusy o sebevraždu tak nějak dávají smysl.  
Nakonec může terapeut z pacienta vydolovat závazek, že opravdu chce změnit svoje chování, příslib, že zkusí dát životu šanci. „Terapie nefunguje pro ty, co jsou mrtví“ je jeden ze způsobů, kterým k tomu přistupuje.  
Tak, jak postupovala akademickým žebříčkem, stěhujíc se z Americké katolické univerzity (Catholic University of America) na Washingtonskou univerzitu (University of Washington) v roce 1977, díky své vlastní zkušenosti pochopila, že přijetí a práce na změně byly sotva dostačující. Během prvních let v Seattlu sama občas myslela na sebevraždu, když jela do práce, i dnes ji pohlcují pocity paniky, nejčastěji, když jede skrz tunel. Tu a tam sama potřebovala pomoc terapeuta, nějakou podporu a vedení. (Nepamatuje si, že by kdy brala léky po propuštění z nemocnice.)
Její vlastní vznikající přístup k léčbě – dnes známý jako dialekticko-behaviorální terapie nebo DBT – potřeboval taky dovednosti pro každodenní situace. Závazek je těžko udržitelný, pokud lidé nemají nástroje, jak jej plnit. Půjčila si některé dovednosti z jiných behaviorálních terapií, doplnila je o některé prvky – třeba opačnou akci, během které se lidé chovají přesně opačně, než jak to cítí ve chvíli, kdy emoce je neoprávněná – a mindfulness meditaci, Zenovou techniku, během které se lidé soustředí na svůj dech, pozorují svoje emoce a následují je. (Nyní je mindfulness součástí mnoha různých terapeutických přístupů.)

Ve studiích provedených v 80. a 90. letech výzkumníci z Washingtonské univerzity i odjinud sledovali progres stovek hraničních pacientů s vysokým rizikem sebevražedného jednání, kteří jednou týdně navštěvovali DBT sezení. Ve srovnání s pacienty, kteří absolvovali léčbu s jiným terapeutickým přístupem, pacienti podstupující DBT se méněkrát pokusili o sebevraždu, méně často potřebovali hospitalizaci a častěji v terapii vydrželi. DBT je nyní používané pro široké spektrum klientů, včetně nezletilých pachatelů trestné činnosti, lidí s poruchami příjmu potravy a závislých na drogách.  
„Myslím, že důvodem, proč se DBT takhle rozšířila, bylo to, že míří na něco, co se předtím prostě nedalo vyléčit. Lidé byli ztracení, když přišlo na práci s hraničáři,“ říká Lisa Onken, vedoucí oddělení behaviorální a integrativní terapie Národního ústavu zdraví (National Institutes of Health). „Taky si ale myslím, že to, proč to oslovilo tolik terapeutů, je způsobeno charismatem Marshy Linehan, její dovedností spolupracovat s odborníky stejně dobře, jako se sebevražednými klienty.“

Nejobdivuhodnější je snad především to, že se doktorka Linehan dostala do bodu, kdy si dokázala stoupnout před spoustu lidí a říct svůj příběh, ať už se pak stane cokoli. „Jsem teď velmi šťastný člověk“, říká během rozhovoru v jejím domě kousek od univerzity, kde žije se svou adoptovanou dcerou a jejím manželem. „Samozřejmě stále zažívám propady, nicméně ne nijak víc, než kdokoli jiný.“
Poté, co minulý týden přišla se svým příběhem, navštívila zmiňovanou izolační místnost v nemocnici, kterou mezitím předělali na malou kancelář. „Podívejte, předělali okna“, říká se zvednutými dlaněmi, „je tu teď mnohem víc světla.“

Článek přeložila Marie

Odkaz na článek v originále: https://www.nytimes.com/2011/06/23/health/23lives.html?fbclid=IwAR3e9fA-Qan_puNuiRp3BBl9EKBhhZhI7UL-6AVxMKDVrbru-57D5hmxz08