Rozhovor: HPO a porucha příjmu potravy

Photo by Danny G. on Unsplash

„Nějakou dobu ti to vyhovuje a ta porucha příjmu potravy je jako kamarádka. A pak se stane obrat, kdy už není kamarádka, je to mrcha, která tě týrá. A ty to už nemůžeš úplně sama změnit,“ říká  kolegyně Petra, se kterou jsem si povídala o zotavení z poruchy příjmu potravy.

Pověz nejdřív něco o sobě našim čtenářům.

 
To je docela těžké, tahle otázka pro hraničáře, kdo jsem (smích). Jsem skoro třicetidvouletá žena, nicméně tak trošku s duší dítěte nebo řekněme dvacetileté holky, která nedávno objevila, co by ve svém životě chtěla dělat, co by ji naplňovalo. Sedm let jsem pracovala jako asistent pedagoga s autistou, bylo to náročné… Teď bych chtěla využít nějaké svoje zkušenosti, co jsem prožila, abych mohla i to těžké využít pro něco smysluplného… Takže jsem si udělala kurz peera a byl to nějaký první krok. A mám pocit, že by to mohla být i dlouhodobá stabilizační práce, pomáhat druhým, být neustále v kontaktu se zotavováním, se svými dovednostmi, s tou nemocí už nebojovat, ale proměnit ji v něco dobrýho.

 
Moc děkuju… Teď se teda dostaneme k tomu těžkýmu, k poruše příjmu potravy… Zeptám se, kdy ti to začalo, jak to začalo, jak se to projevovalo v tom začátku?
 
Já jsem byla vždycky hubená, holky se mi už na základce smály, že mám tasemnici. Byla jsem takový průměrný žák, s dyslexií, dysortografií, šikanovaná na základní škole… A na střední se to úplně obrátilo, strašně mě bavila ta škola, ta zdrávka… Navíc jsem studovala výživu, takže neustále kolem jídla. A tam začaly moje první problémy, úzkosti, deprese, ve druháku kolem šestnácti, sedmnácti let… Začala jsem tehdy blbnout s jídlem, protože jsem si připadala tlustá. Měla jsem ale pořád normální váhu… Jedna holka to tam taky začala řešit a já jsem ji brala jako konkurentku – a teď kdo bude lepší… Plus se mi tam začala rozjíždět strašná nenávist k sobě, sebepoškozování. A začala jsem teda blbnout s tím jídlem, chtěla jsem omezovat jídlo, nejíst… Ale tam byl zvláštní ten moment, že jsem to začala strašně rychle řešit. V sedmnácti jsem si našla organizaci Anabell… Byla tam ve mně ta část, která si říkala, že to je fajn, ta nemoc, je to pocit jistoty… Ale přesto ve mně byla i nějaká zdravá část, která říkala: musíš to nějak řešit. A tak jsem začala chodit do Anabell a poprvé k psycholožce… Ale spíš bych řekla, že to nebyla čistá porucha příjmu potravy, že to patřilo do těch symptomů hraniční poruchy osobnosti – nějaká forma sebepoškozování…
 
Jo, na to jsem se taky chtěla zeptat… Porucha příjmu potravy může mít různý příčiny, nemusí to souviset jenom s tím, že chceš být štíhlá nebo nemáš ráda svoje tělo, ale taky mi přijde, že je to často takový sebepoškozující chování. A taky podobnej začarovanej kruh jako když se třeba řežeš…
 
Určitě, nějaká závislost, mít to pod kontrolou, umět si ulevit, cítit se líp než ostatní, zvlášť po té šikaně na základní škole, být dobrá a perfekcionistická… Takže u mě se to pojilo spíše s tímhle – s tím perfekcionismem, s tou šikanou, takové další možnosti, jak si ublížit… Takže proto jsem to neměla jako ti, kdo si na tom ujíždí roky a žádný problém s tím nemají… Ale rychle jsem zmerčila, že to je komplikace…
 
A můžeš popsat nějaký konkrétní projevy u tebe? Jestli jsi hubla nebo třeba i zvracela?
 
Vynechávala jsem jídlo, brala jsem projímadla, pak jsem si sehnala i léky na hubnutí, buď na černém trhu na internetu, později jsem zmanipulovala i obvodní doktorku, takže jsem zneužívala léky… A zkoušela jsem i zvracet, ale musím říct, že jsem strašně ráda, že jsem se to nenaučila. Hodně jsem taky sportovala. U mě ta váha ale neklesla pod nějakou kritickou mez, spíš mě to ovlivňovalo a ničilo po té psychické stránce, pocity výčitek, odporu k sobě, vnitřní, psychická šikana… Nikdy jsem neměla takovou váhu jako čtyřicet, třicet kilo, nebyla jsem ohrožená na životě. Nicméně jsem byla kvůli tomu i na klinice v Brně pro poruchy příjmu potravy.
 
A měla jsi někdy i zdravotní následky?
 
Přímo díky poruše příjmu potravy ne, díky tomu sebepoškozování, protože abych nemohla jíst, tak jsem si třeba leptala pusu hydroxidem sodným… A tím jsem vlastně zjistila, jakou má tendenci dutina ústní se rychle uzdravit, to tělo je neuvěřitelně chytré… A jsem ráda, že to nikdy nedošlo k tomu, že bych vyloženě vypila ten louh, to by bylo opravdu blbý… Takže jsem se třeba řezala do pusy, leptala… Takže spíš tohle, než abych nejedla – a měla osteoporózu, vypadávání vlasů a ztrátu menstruace… A pak i ty léky, tak někdy tam byly šílené vedlejší účinky… Šlo spíš ale o to, že tam ten démon v té hlavě je - a občas vykoukne i teď a nabídne možnost řešení situace. Něco jako Aladin: máš problém? Tady máš řešení, co můžeš dělat… Stále to tam i po těch letech je…

 
Takže máš v sobě pořád nějakou část, která ti v určitých situacích našeptává, že bys třeba neměla jíst?
 
Jo, já si myslím, že je to podobný jako alkoholici, když jsou uzdravený a abstinujou celý život, ale v krizový situaci je napadne to řešit takhle. S jídlem je to komplikace, alkoholu se můžeš vyhýbat a nemít ho, ale jídlu se nevyhneš… Když je mi blbě psychicky, tak přestávám mít chuť k jídlu, stažený žaludek… A pak je tam ta nezdravá část, že mě to těší. Takže ta část tam je, ale mám nad ní kontrolu…
 
Zeptám se ještě, jak dlouho ses léčila s tímhle problémem? Začala ses léčit teda už v sedmnácti, prošla jsi víc organizací a terapií… Později i Kaleidoskop, kde jsi řešila spíš poruchu osobnosti…
 
Tam jsem řešila spíš pokřivený vztah ke svému tělu…
 
Takže vlastně ty příčiny…
 
No, tu psychickou část, to, že jsem nechtěla být žena, že mi ženské tělo přišlo odporné, tlusté, divné, jeho tvar, že jsem chtěla jít dokonce na nějakou operaci… A musím říct, že čtyři roky zpátky v listopadu, kdy jsem byla nešťastná z toho těla, tak jsem dala čtyřicet tisíc za liposukci… A stydím se za to, když to říkám… Oni mi říkali, že to nepomůže, že se nebudu cítit líp. A já jsem říkala: nenene, já chci do toho jít, věřím, že mi to určitě nějak pomůže. No, nebyla jsem šťastnější.
 
A jak ses cítila po tý operaci? Ze začátku jsi třeba byla spokojenější a pak se všechny ty pocity vrátily?
 
Přišla jsem na to, že mi to nevyřeší toho démona v hlavě, nepřijetí sebe sama, nedá mi to lásku ani přijetí toho ženského těla, to jde jedině v terapii… Samozřejmě, že se snížila ta tenze, ta úzkost, ale nevyřešilo se to prostě…
 
A co ti pomohlo nejvíc? Terapie, zabývat se vztahem k sobě?
 
No, mně nejvíc pomohla terapie na zpracování těch myšlenek, že nejsem špatná, nejsem hnusná, jsem v pořádku, hodně téma těla… I to, že jsem nesnesla, aby se mě někdo někdy dotknul a v terapii jsme na tom s terapeutkou pracovaly… Tuhle závislost potom částečně přebilo to aktivní sebepoškozování, ale potom nastal přelom, že mi pomohl ten Kaleidoskop. Tam nebyl čas to řešit, tam jsem prostě žila a užívala si ten život. A pak démon už tolik nemá kapacitu zasahovat v těch myšlenkách… Takže klasická terapie, nebylo ani třeba se tolik bavit o jídle, spíš co je za tím - vztah k sobě, sebevědomí. Když je mi dobře, věřím si, cítím se sebevědomě, mám kolem sebe přátele, tak tam není kapacita řešit to, jak vypadám, protože oni mě přijímaj takovou, jaká jsem. Ale když jsem v té prázdnotě, samotě, sama, opuštěná, bez přátel, tak hned se tam množí ty myšlenky: „a podívej se… a tady to je špatně… jsi tlustá…“
 
A v tu chvíli, když ses ocitla v takový prázdnotě a měla takový myšlenky, co pomáhá v tu chvíli, abys třeba nepřestala jíst?
 
Noo… (smích) V tu chvíli úplně nevím, v tu chvíli možná přestanu, ale přinesu to na terapii, řeknu to tam. A bavíme se o tom… Ale v tu chvíli, když mě napadne, že jsem hnusná a odporná, tak je to hrozně těžké ty myšlenky zarazit. A nějaký ten akt, že si třeba nevezmu večeři, nepovažuju za úplně ohrožující, hlavně tím, že o tom potom mluvím a vím, že je to nějakej malej propad na týden.
 
Ještě by mě zajímalo, co bys řekla někomu, komu je třeba kolem patnácti jako bylo tobě a začínají u něj tyhle problémy… Kdyby sis představila třeba sama sebe v tom věku, kdy jsi byla nešťastná a rozjížděly se ti tyhle problémy… Co bys řekla svýmu mladšímu já, se zkušenostma, co máš teď?
 
Nebýt v tom sám, určitě to vzít do terapie, protože je za tím nějakej háček, proč to člověk začne dělat. Vztahy u něj byly špatné, něco si tím nahrazoval, díky tomu mohl být dobrý… Já jsem díky tomu dostala zájem o sebe, někdo si všimnul, že jsem nemocná, lidi o mě více pečovali… Takže tam jsou vlastně pozitiva na tom, být nemocná, mít i tuhle nemoc… Ale určitě řešit to terapií, je hrozně blbá cesta zvolit si poruchu příjmu potravy jako řešení šikany, nízkého sebevědomí, nefunkčních vztahů… V těch patnácti jsi přesvědčená, že to bude fungovat, nechceš jinak to řešit, chceš to řešit teď hned, tímhle způsobem. Nějakou dobu ti to vyhovuje a ta porucha příjmu potravy je jako kamarádka. A pak se stane obrat, kdy už není kamarádka, je to mrcha, která tě týrá. A ty to už nemůžeš úplně sama změnit… To je strašně těžké, někoho přesvědčit, hele, není to dobré, co děláš. Protože ty to prostě nevidíš, že to je problém, nemáš ještě fyzické problémy a od psychických ti to ulevuje. V tom je ta nemoc strašná, protože ono tě to ze začátku vůbec neomezuje, tak proč bych to měla měnit, když mi to naopak dává… Pozornost, já se cítím dobře, lidi mě chválí, já mám nad sebou kontrolu, já mám pocit, že jsem schopná, jen blázen by to měnil. Jenže pak se to může rozjet do takových obrátek, kdy je to těžší. A pokud má někdo dobrý vztah s rodičema, tak řešit to s nima, já jsem dobrý vztah s nima neměla, já jsem to řešila s tou organizací a psycholožkou.
 
A kam by se podle tebe měl člověk obrátit jako první? Na tu organizaci Anabell, která se na to specializuje?
 
Ano, buď na ni nebo na linku důvěry, já jsem určitě psala v těch letech na linku důvěry… Ale jinak ta Anabell, ta se mi zdá jako super organizace.
 
Já jsem si všimla, že mají dokonce i peerky.
 
No, mají… Nebo pokud člověk důvěřuje třeba třídní učitelce nebo kamarádce, někomu to říct. Ale tam je háček, že ty to řekneš, jakmile ti to začne nevyhovovat… A to už na tom může být někdo hodně špatně. Já jsem ráda, že jsem v téhle nemoci byla spíše na povrchu, a přesto se ta mrcha uhnízdila po psychické stránce v mé hlavě, prostě tam je, furt. To je na tom takové zákeřné.
 
A jak často se ti teď stává, že máš takové myšlenky?
 
Když jsem v propadu kvůli poruše osobnosti, v nějaké krizi, ve stresu… Rozhodně ale mnohem méně často než dřív… Předtím byla intenzivní ta sebenenávist, to bylo něco pohlcujícího… Když jsem říkala: „Mé tělo není moje“.
 
Tak jo, moc děkuju, je ještě něco, co bys zdůraznila, na co jsem se neptala nebo co jsi ještě neřekla k tématu?
 
Že někdy u téhle nemoci si na to dotyčný musí přijít sám, nejde ho přesvědčit, uargumentovat, říct, že se ničí. Doufám, že u těch, kterých se to týká, rychle přijde ten moment, kdy si uvědomí, že je za tím něco jiného, co by bylo dobré řešit na terapii. Že to není o jídle, jídlo je prostě zástěrka.

(Alenka)