Rozhovor: HPO a psychoterapie (1. část)

"Terapie mi nejen život změnila, ale spíš celkově zachránila. Díky terapiím dokážu fungovat v normálním světě a zvládat každodenní život. Teď mě většinu času provází klid a pevnost, a když už mě něco rozhodí, vím, jak se zase poskládat zpátky."

Photo by Hello I'm Nik on Unsplash

​Alenka společně s Marií vyzpovídaly formou dotazníku několik hraničářů se zkušeností s dlouhodobou psychoterapií. Zde si můžeme přečíst odpovědi první dotazované slečny! 

Úvod: Je mi 21let a žiju v Praze. Náplní mého života jsou koně a jezdectví všeho druhu - práce ze země, drezura, parkur a voltiž. Momentálně pracuji jako trenér jezdectví pro děti i dospělé. Prosím o anonymitu v dotazníku, děkuji.


1. Jaké formy terapie/léčby využíváš a jak dlouho?

Přes 2 roky chodím k panu terapeutovi, se kterým pracujeme nejčastěji formou tzv. hry na písku, imaginací a meditacemi. Rok a půl na sobě také pracuji s pomocí DBT, nejdříve formou intenzivního denního stacionáře v rámci Psychiatrické nemocnice Bohnice na půl roku, a poté s pomocí svépomocné DBT skupiny. Také jsem asi 3 roky podstupovala léčbu farmaky, ale bohužel jsem dost farmakoimunní, takže bez uspokojivého výsledku a nyní jsem už rok bez léků.


2. Co tě přimělo vyhledat odbornou pomoc?

Odbornou pomoc jsem vyhledala na popud svého okolí, které mě přesvědčilo, že je se mnou něco špatně, když jsem přesvědčovala já je, že já jsem v pořádku, a špatně je všechno ostatní.


3. Jak ti terapie pomohla? Změnil se díky terapii tvůj život, tvoje fungování?

Díky terapii jsem udělala obrovský posun, vůbec nechci domýšlet, kde bych bez terapie byla. Naučila jsem se porozumět vlastním emocím a pracovat s nimi, pracovat sama se sebou a číst vlastní chování. Díky tomu můžu snáz poznat, co je reálné a co je jen v mé hlavě, dokážu své emoce ovládat, nenechat se jimi vláčet. Celkově jsem se dokázala ve svých náladách vycentrovat a stabilizovat, dokážu včas rozpoznat přicházející krizi a vím, jak si pomoct. Terapie mi nejen život změnila, ale spíš celkově zachránila. Díky terapiím dokážu fungovat v normálním světě a zvládat každodenní život.


4. V jaké oblasti vnímáš největší posun?

Největší posun vnímám ve své nynější stabilitě. Dřív mě rozhodilo do extrému úplně cokoliv, nedokázala jsem mluvit a jednat s ostatními lidmi, protože jsem sebou nechala pořád zametat, neměla jsem žádnou sebejistotu a pevnost. Teď mě většinu času provází klid a pevnost, a když už mě něco rozhodí, vím, jak se zase poskládat zpátky. Také se u mě konečně začíná objevovat schopnost rozhodovat se a spoléhat na sebe, což velice oceňuji každý den.


5. Pokud jsi navštěvovala skupinovou terapii - Co ti dala skupina jako taková?

Skupina mi ze všeho nejvíc dodala odvahu být sama sebou. Bylo úžasné vidět, že v tom nejsem sama a poslouchat názory a zkušenosti ostatních. Zažila jsem obrovský pocit přijetí ostatními, a díky tomu jsem mohla začít přijímat sama sebe.


6. Co pro tebe bylo v terapii nejtěžší?

Nejtěžší pro mě asi bylo nevzdat to a vydržet. Nejednou jsem se při terapii zhroutila a odstartovala se tím nějaká dlouhodobá hluboká krize. V tu chvíli bylo opravdu nejtěžším úkolem se zase postavit na nohy a jít v terapii dál, neutéct z bojiště schovat se někam do rohu a nepracovat dál na těch kostlivcích ve skříni. Teď jsem ale neskutečně vděčná všem, i sama sobě, díky kterým jsem zvládla v terapii pokračovat a znovu a znovu se sbírat ze země. Pokaždé jsem vstala silnější a po každém propadu následoval velký pokrok.


7. Na co z terapie vzpomínáš v každodenním životě nejčastěji?

Nejčastěji asi na větu mého terapeuta, že každý člověk je zodpovědný za své emoce. Já jsem zodpovědná za ty své, je jen mé rozhodnutí, jak se budu cítit a nemůžu z toho vinit nikoho jiného. A naopak, já nejsem zodpovědná za emoce ostatních, a nemůžu se vinit z toho, jak se cítí někdo jiný. A nemůže mě z toho vinit ani on. A druhá věc, na kterou už nikdy nezapomenu, že emoce přicházejí a zase odcházejí. Každá emoce jednou skončí, je potřeba ji jen prožít a nechat jít. Nepotlačovat ani nedržet, jen prožít a nechat plynout zase dál.


8. Co bys vzkázala někomu, kdo nad terapií uvažuje, ale zatím žádnou nevyhledal?

Těm, kteří zatím hledají odvahu na terapii jít, bych ráda vzkázala hlavně to, že není důvod se bát, protože nemůžete ztratit vůbec nic. Můžete jen získat. A není třeba se bát, terapie nejsou povinné a zajít k terapeutovi neznamená žádný závazek, kdykoliv můžete terapii ukončit. Zároveň je ale potřeba mít jistou míru odhodlání, a neutéct z terapie při prvních slzách. Terapie jsou náročné, dost často hodně bolestivé a jsou během na dlouhou trať.. Rozhodně to nebude jednoduché. Ale věřte mi, bude to stát za to!