ROZHOVOR: hpo A PSYCHOTERAPIE (3. ČÁST)

"NAUČIL JSEM SE, ŽE PRO TO, ABY SE SITUACE ZLEPŠILA, MUSÍŠ NĚCO UDĚLAT A TO ZNAMENÁ VYNALOŽENÍ VĚTŠÍHO ÚSILÍ ZE ZAČÁTKU - OSTATNĚ JE TO KONECKONCŮ ZMĚNA. ALE MŮŽU POTVRDIT, ŽE TA ZMĚNA STOJÍ ZA TO A PROTO SE VYPLATÍ PROSTĚ ZATNOUT ZUBY, ZKUSIT TO A PO MALÝCH KRŮČCÍCH VYTRVAT." 

Photo by Nathan Anderson on Unsplash

Další z našich respondentů si přál vystupovat anonymně pod jménem Rebi.
Rebi má 40 let a žije v Praze. Pracuje jako ajťák v pojišťovně, baví ho cestování a práce s počítačem. Jinak koníčků moc nemá a je to právě jedna z věcí, co ho trápí. Má rád vodu, i když se jí zároveň trochu bojí (hloubky pod sebou) a to je asi tak všechno.
 

1. Jaké formy terapie/léčby využíváš a jak dlouho? 

Léčím se všehovšudy od svých 20 let, kdy jsem byl hospitalizován v blázinci po nejspíš demonstrativním pokusu o sebevraždu. Přes různé léky a terapie jsem nakonec dokonvergoval do zařízení Kaleidoskop, kde k pomáhání hraničářům využívají DBT (dialekticko-behaviorální terapie).
 

2. Co tě přimělo vyhledat odbornou pomoc? 

Víceméně jsem k tomu dospěl nedobrovolně tou hospitalizací v blázinci, takže to nebyl můj vědomý úmysl, ale spíš nebylo zbytí než začít mé depresivní stavy, sebevražedné myšlenky a sebepoškozující činy začít nějak řešit.
 

3. Jak ti terapie pomohla? Změnil se díky terapii tvůj život, tvoje fungování? 

Pomohla a stále mi pomáhá. Především mi pomohla vyznat se víc sám v sobě, zjistit, co právě prožívám a trochu mi pomohla i zjistit, proč to právě prožívám. Navíc mi k tomu dala techniky, kterými mohu své prudké výkyvy emocí ovlivňovat tak, aby mě už tolik nepřiměly k impulzivnímu a sebepoškozujícímu jednání. Prostě mi pomohla víc být v kontaktu sám se sebou, tím lépe rozpoznat co (ne)chci a mít se asi i víc rád, i když to mi stále moc nejde.
 

4. V jaké oblasti vnímáš největší posun? 

Asi v tom, že se nesebepoškozuju, alespoň ne nějak viditelně.
 

5. Pokud jsi navštěvoval skupinovou terapii - co ti dala skupina jako taková? 

Pomohla mi naučit se ty techniky, které jsem zmiňoval v bodu 3. Samozřejmě mi pomohlo i poznat lidi, kteří se potýkají se stejnými nebo podobnými problémy – to mi pomohlo době, prostě že v tom nejsem na ty problémy sám.
 

6. Co pro tebe bylo v terapii nejtěžší? 


Pravidelně docházet a plnit úkoly, které mi byly dány, abych se naučil ty techniky, které mi pomáhají.

 
7. Na co z terapie vzpomínáš v každodenním životě nejčastěji? 

Občas si vzpomenu na některého člověka ze skupiny. Často vzpomínám na ty techniky, které nás na terapii učili.
 

8. Co bys vzkázal někomu, kdo nad terapií uvažuje, ale zatím žádnou nevyhledal? 

„Počítej, že to bude těžké. Je mi jasné, že hledáš úlevu, ale ta přijde později, zato trvaleji, než ta, jakým způsobem ji získáváš doteď. A věř mi – nebudeš na to sám/sama!!!“
 
Naučil jsem se, že pro to, aby se situace zlepšila, musíš něco udělat a to znamená vynaložení většího úsilí ze začátku – ostatně je to koneckonců změna. Ale můžu potvrdit, že ta změna stojí za to, a proto se vyplatí prostě zatnout zuby (i když si myslím, že to nedokážu) a zkusit to a po malých krůčcích vytrvat. Možná nedosáhnu úplně přesně cíle, kterého jsem chtěl dosáhnout, ale i to, že jsem se přiblížil, je důležité a myslím, že je to furt lepší, než zůstávat v ubíjející rutině, která Tě poškozuje.
 
A ten klid, souznění sama se sebou a navíc i občas radost z toho, že žiješ – to prostě stojí za tu námahu!