Rozhovor: Práce s lidmi s hraniční poruchou osobnosti z pohledu psychoterapeutky

„Pro mě ta práce má smysl a baví mě. Často jsou to lidi chytrý, šikovný, je s nima fajn komunikace. Mýty o HPO vznikají často vzájemným nepochopením mezi klientem a pracovníkem,“ říká Renata Tumlířová BA, psychoterapeutka a ředitelka organizace Kaleidoskop.

Jak ses dostala k práci s hraničáři?
 
Studovala jsem v Americe psychologii a dělala jsem na menší úvazek v soukromé léčebně, která byla zaměřená na dvě cílové skupiny. Jedna byla trauma a druhá poruchy příjmu potravy. Hodně velký procento z těch lidí mělo poruchu osobnosti, zejména emočně nestabilní. V tu dobu jsem neměla žádnou preferenci, co budu jednou opravdu dělat, ale ta práce mě bavila, měla jsem pocit, že ty lidi se zlepšují, neměla jsem tam ani žádný otazníky, jestli s nimi jde nebo nejde pracovat. 
 
Asi jsi ani nezažila to stigma, když jsi studovala v Americe?
 
To ne, myslím, že tam jsou taky občas takový frustrace, že ta práce je těžká a že to nejde, ale není to něco dominantního. Takže jsem nebyla nastavená na to, že ta práce nejde. Bavilo mě to, viděla jsem, že se ty lidi posouvají. Co jsem ale taky zažila a bylo pro mě pak užitečný, že tam hodně docházelo k relapsům. Ty lidi šli hodně nahoru, tehdy tam byli hospitalizovaní třeba několik měsíců. A v momentě, když se začalo mluvit o propuštění, ten klient se zhoršil. Po studiu jsem se vrátila do Čech a po několika zaměstnáních jsem zakotvila v Domě na půl cesty, kde byli mladí s těžkým rodinným zázemím nebo z ústavní péče, a občas tam někdo měl minimálně rysy poruchy osobnosti. S ním bylo v tom formátu Domu na půl cesty náročnější pracovat, ta služba nebyla připravená na to, že se tam třeba někdo řeže. A přišlo mi fajn vymyslet něco, co by pomáhalo. Rozčilovalo mě, že v léčebnách sedí roky mladý lidi, který dle mě mají potenciál žít normální životy. Ale tím, že dostanou léky a bez intenzivnější terapie půjdou ven a budou se opět cítit opuštěný a zoufalí… A zase skončí v léčebně, tím se to nezlepší, je třeba nějaká dlouhodobá systematická práce. Takže jsem se tím začala víc zabývat.
A právě v ten moment už přišla ta myšlenka: uděláme soukromou léčebnu pro ty, ani jsem to nenazývala poruchou osobnosti, pro tyhle mladý lidi, co sedí v těch léčebnách a nikdo neví, co s nima, potřebujou se naučit nějaký dovednosti, potřebujou dlouhodobou podporu, nějaký místo, kam patří… Ale jak to zařídit, když je budeme vypouštět do toho světa, aby se hned nevraceli? Jestli existuje nějaký lepší model než ten zdravotnický, hierarchický, kdy pan psychiatr je ten nejvyšší, pod ním psychologové a ti poskytují péči a o pacientovi výrazně rozhodují.  Jinej model jsem ani neznala, ale přemýšlela jsem, že není úplně nejlepší.  Vydala jsem se tedy do Anglie, hledala jsem předtím všechny možný přístupy a objevila jsem komunity pro lidi s poruchou osobnosti. V Anglii v tý době, to byl rok 2005, bylo snad třicet komunit, pobytových. Říkala jsem si: jo, to chci vidět na živo, jak tohle funguje. A jela jsem do Hendersonu v Anglii na tři týdny a úplně jsem se tam zamilovala do komunity. Já jsem tam viděla lidi, který dokážou fungovat, klienty, který tam bydlí, fungujou, vzájemně se podporujou, přebírají zodpovědnost a rostou. A přišlo mi to jako velmi dobrej model. A tak jsem přitáhla sem do ČR jejich systém práce. Ale oni tam zároveň hodně používali dramaterapii a arteterapii, kterou já moc neumím. Takže my jsme měli komunitní systém, režim s jejich pravidlama a klientskou i týmovou hierarchií, ale ten vnitřek byl trochu nakombinovanej z Ameriky. Takže ta denní náplň byla taková, jak jsem to považovala za důležitý, ať mají skupinovou terapii, ať mají psychoedukační skupiny… Takže takhle to vzniklo. A ještě jsem v tu dobu měla kamarádku, která uměla psát projekty, takže já jsem pořád poletovala, že mám tyhle nápady, a ona přišla s tou praktickou stránkou, jak to sepíšem. Napsaly jsme na Evropský fondy a dostaly na dva roky finance. A tak to začalo.
 
A kdybys mohla povědět celkově něco o komunitě, DBT centru a celkově o DBT – v čem  může být užitečný pro lidi s HPO?
 
Pro mě je komunita místo, kam ty lidi můžou přijít, být tam poměrně dlouhou dobu, u nás je to rok až rok a půl, což je dost dlouhá doba na to, aby mohli osobnostně růst a opravdu měnit věci od základu. Pro mě DBT je skvělý, i třeba tady DBT centrum. Ale DBT je dobrý pro ty, kteří se učí zacházet se specifickýma situacema ve svým životě nebo s konkrétníma potížema, který se týkají jejich poruchy (nemám teda úplně ráda to slovo porucha…). Učí se zvládat projevy poruchy osobnosti, učí se dovednosti, jak nakládat se situacemi, které jsou pro ně náročné, a ideálně, postupně se mění i jejich postoj k životu, utrpení, vztahům… Komunita je místo, kam člověk přijde, žije tam s lidma, který si vzájemně víc rozumí, protože sdílí podobný potíže. Komunita je dělaná tak, aby tam každý člověk našel svý místo ve skupině lidí, byl užitečný. Každý je tam potřeba, každý tam přináší něco, co umí. Není celá ta osobnost nemocná, naopak většina osobnosti je docela funkční. A na tom se dá stavět, ty lidi tam žijou každodenní život, přináší tam ty silný stránky. A zároveň se tam začnou projevovat i ty jejich každodenní problémy. A na tom se dá v podpůrným prostředí pracovat. Mohou o tom mluvit, více to pochopit, něco změnit, třeba i díky DBT.  Pro ty, kteří komunitu dotáhnou, je to, že zažijou, že někam patří, že nejsou úplný ničemové, ale naopak něco zvládají a někdo to dokáže ocenit – postavení toho základu, že nejsem celá špatná a nemožná, to je i dle klientů největší přínos komunity.
 
To je ten základ, který klienti nedostanou často v rodině, takže chce asi víc času, aby ho člověk vybudoval…
 
Přesně tak, oni to tam zažijou, že i když něco zvorali, ostatní nad nimi nelámou hůl, začnou víc rozumět vztahům, sobě, prakticky komunitě něco dávají a ta komunita to oceňuje. Dochází tam často k tomu rodinnýmu základu – někam patřím, někdo mě může mít rád, svět není jenom nehostinný místo, do kterýho nebudu nikdy patřit, nikomu nebudu moct věřit… Zažijou tam, že můžou věřit a nejsou spáleni, že patří a jsou užitečný, tohle je to nejcennější na komunitě. Všechno ostatní je takovej krásnej přídavek – že se naučí nový věci, že se naučí zacházet s krizema…
 
Jsou odborníci, kteří se spíš vyhýbají práci s lidma s HPO, tvrdí, že se nemůžou zotavit a nedá se s nima pracovat. Ty ale pracuješ dlouho s lidma s touhle diagnózou a vypadá to, že v tom pořád vidíš smysl. Co tě na práci s hraničáři nejvíc baví a naplňuje?
 
Pro mě je to naopak velmi nadějná práce. Klienti jsou často lidi, který přicházej ve velký bolesti, to zoufalství je hodně hluboký. A já můžu být v práci svědkem toho, že dojdou postupně k tomu, že život má cenu, že se mohou zapojit do života a do světa, že můžou mít vztahy, pracovat, být jako ostatní. A opakovaně se nám to tam děje. I já jsem měla někdy u někoho pochybnosti. A pak ten člověk po roce a půl odchází a je úplně jinej… A přijde se za pár let ukázat a má dítě a partnera. A člověk by s nima šel na kafe jako rovnej s rovným. Tohle zažívám v práci opakovaně a hodně mě to dobíjí. Pro mě ta práce má smysl a baví mě. Často jsou to lidi chytrý, šikovný, je s nima fajn komunikace.
 
To je super, že to vnímáš takhle, doufám, že si to přečte třeba někdo, kdo má zatím opačný postoj a ovlivní ho to…
 
Myslím, že bez vztahu to nejde. Práce s touhle klientelou je o tom, navázat dobrej vztah, kdy oba jste ochotní investovat do změny. Někdy máme pocit, že ten druhej se nesnaží, ale já se to snažím vidět tak, že ten člověk se obvykle trápí a ta situace, kterou má teď, mu nevyhovuje. A dělá s tou situací, co může, nás to může rozčilovat a nelíbit se nám to, ale když se dostaneme k tomu, že chce to samý, aby mu bylo v životě dobře, tak se dá najít společná řeč a společná cesta. Někdy je to těžší a někdy to jde poměrně dobře. A někdy je to opravdu trochu boj, hledání, jeden krok dopředu a dva zpátky a člověk pochybuje, že to půjde, ale chce to se ukotvovat v tom, že ten druhej taky něco chce a po něčem touží. A že dělá, co může. A to mně vždycky pomáhá se z toho vybabrat.
 
Tohle už vlastně navazuje na další téma, které by mě zajímalo – co bys doporučila odborníkům, kteří pracují s lidma s HPO, ale mají pocit, že to nezvládají nebo že to nemá cenu? Třeba sociálním pracovníkům, pro které jsi dělala kurz…
 
V tomhle hodně pomáhá DBT. I v přijetí toho faktu, že klient se chce změnit, ale nemá k tomu dostatek zdrojů, dovedností, potýká se s překážkama, který brání změně. Když děláme prevenci relapsu, mapujeme, co se konkrétně dělo v situaci, když se člověk neřídil naší dohodou nebo předsevzetím a nepodařilo se mu zvládnout určitou náročnou situaci. V DBT je to řetězová analýza. Opravdu se podívat na to, co se děje, co se doopravdy stalo, co ten člověk zkoušel, proč to nešlo – neumí to nebo tam byly nějaké překážky? Je dobré si celou situaci opakovaně podrobně mapovat, abyste nedělali dokola tu stejnou chybu. Hledat společné řešení, malé kroky.  Důležité je nechytit se do toho cyklu, že já ze sebe šťavím maximum doporučení a klient mi akorát říká: „no jo, ale…“. Anebo příště přijde s tím, že stejně nic z toho nefunguje. Takže hodně se pídit po tom, proč to nefunguje, co se děje, jak to ten klient prožívá. A často se tam najde odpověď; někdy to může být i to, že nemáte stejnej cíl. Že pro něj není tak důležitý to, na čem pracujete. Je to o tom dopodrobna si mapovat, co se v těch situacích děje. A když už dojdete k nějakýmu závěru, že něco se stane příště jinak, tak pokud to to nestalo, neodmávnout to tím, že je to blbý řešení nebo se klient nesnaží. Ale podívat se, co se tam konkrétně stalo, kdy ten klient nezafungoval. A zároveň si všímat toho, kdy zafungoval, kdy udělal něco dobře, třeba se sebepoškodil o hodinu později, protože do tý doby zkusil pět věcí, který nezafungovaly stoprocentně, ale oddálily to… Umět se nad tím zastavit a vyhodnotit i tuhle část. A v ten moment je terapie úspěšná, jdeme dál, je to proces růstu. Tohle je důležitý a dá se z toho čerpat povzbuzení pro obě strany.
 
A jak vidíš situaci tady v ČR co se týče sociálních služeb, psychoterapie, CDZtek (atd.) pro lidi s HPO? V čem vidíš nedostatky, co by se dalo zlepšit a jak?
 
Obecně mám spíš dobrý pocit. Ne z toho, že je všechno skvělý, ale že to jde dobrým směrem. My když jsme začínali v roce 2005, tak jsem cítila, že to postavení lidí s PO je, že s nimi nikdo nechce pracovat, že jejich potenciál pro změnu je velmi malý a že je nelze dávat do skupiny.  A že my, kdo jsme se o to chtěli pokoušet, jsme se museli zbláznit. A dneska se ten postoj u mnoha lidí mění. Je tam ochota hledat nový způsoby, zkoušet nový typy terapií, přijde mi, že tohle se hodně posunulo. Hodně lidí chce otvírat programy pro lidi s PO, takže to nastavení jde dobrým směrem. Znám mladý lidi, kteří vycházejí ze škol a chtějí dělat s lidma s PO. Nejdou do toho s nastavením, že jsou to příšerný lidi, kterým nejde pomoct, ale naopak s tím: ty mě zajímají, s těma chci dělat… Takže myslím si, že bude líp a líp. Potíž jsou zdroje, který do toho jdou, jsou omezený, služeb je málo.  A člověk, který má PO, potřebuje minimálně individuální terapii jednou týdně…
 
A ještě často na pojišťovnu…
 
Přesně, často nemají zdroje, takže potřebujou terapii a ideálně k tomu něco jako DBT, kde se učí zacházet s konkrétníma věcma v životě, s konkrétníma potížema. Jak řešit krizi, jak se vyznat v sobě. To může být i dynamická skupina, ale stejně k tomu mám ráda to DBT, který dodává konkrétní věci, co můžu dělat v určitý situaci. A k tomu stabilního individuálního terapeuta, který klienta provádí tím procesem, a když má propad, je tam nějaký základní vztah. A myslím si, že tohle je v současnosti pro většinu lidí nedostupný. Nemají peníze, je omezený počet terapeutů, kteří jsou ochotní s těma klientama pracovat. Takže tohle vidím jako hlavní potíže, pomoci je málo. A další krok by byla intenzivní práce s dětma na školách.
 
S tím úplně souhlasím, říkám si, že kdyby se nějaký techniky z DBT nebo něco na ten způsob učily už na základkách nebo kdyby byl předmět vyloženě zaměřený na duševní zdraví... Myslím, že děti by se takhle naučily se sebou pracovat a ubylo by dětí a dospívajících, který se řežou, opíjí nebo experimentují s drogama… Tyhle problémy se ve věku dospívání hodně rozvíjí a děti často nemají šanci naučit se zacházet s pocity jinak. Zvlášť když to mají třeba těžký v rodině a nikdo je nenaučí zdravě zacházet s pocity…
 
Naši klienti nemají ani tolik společný příšerný rodinný zázemí, o někoho pečovali moc, o někoho málo, někdo byl týranej, ty zázemí jsou různý. Ale konstanta je tam šikana, oběti šikany a problémy, který se projevovaly celou školní docházku. Nikdo to neřešil nebo to řešili, ale ne úplně dobře. Třeba individuálním plánem, máme x klientů, kteří střední školu studovali na individuálním plánu, do školy vůbec nechodili, jen na přezkoušení.   Takový člověk místo, aby se dostával do kolektivu a mezi děti, do normálního života, tak se vyčleňuje na nějakou speciální kolej toho, co nefunguje, kterýmu všichni vychází vstříc, aby vůbec přežil.  Ale výsledek je ten, že pak v osmnácti tyhle výhody přestanou. A ten člověk je naprosto nepoužitelnej pro tenhle svět, nemá základní dovednosti, jak zvládat stres, úzkosti, vztahy, každodenní situace.  Líbil by se mi na školách speciálně vzdělanej člověk, který by se těmto dětem věnoval.  Učil je něco ala techniky DBT, ale nemusí to být jen DBT. Komunikační dovednosti, schopnost pracovat se stresem, s úzkostí, trochu víc rozumět vlastním emocím… V Anglii teď začínají s všímavostí na školách, dokonce to snad zavedli jako předmět a má to výsledky… U nás nemusí být taková revoluce, že se zavede povinný předmět, ale vytipovávat děti, které nezvládají a posílat je do speciální skupiny, kde se to s nimi bude řešit, probírat, nacvičovat…
Sehnat péči pro děcka s problémy je těžké. Programů je málo. Individuální psychoterapie je dobrá, ale nestačí…Děcka se potřebujou vyvíjet v dětský skupině.  A když z kolektivu vypadnou a chodí si povídat k psychologovi…
 
Kde získají pocit toho přijetí, že někam patří?
 
Jo, dospělák je přijme, to je skvělý, ale že mě přijímá moje parta, ta identita, že jsem schopnej někam patřit, že nejsem z Marsu, ale jsem člověk jako každej jinej, to dostávají v sociální skupině. Skupinový programy pro děti strašně chybí. Takže otevřít skupinu, kde se bude učit komunikovat, postavit se za sebe a zvládat vztahy, to by se mělo učit. A myslím, že by bylo míň problémů, zneužívání drog, sebepoškozování, šikana, partičky, tohle všechno by se dalo snížit… Takže tohle je další krok, který by se měl podniknout, na to nemám kapacitu, ale kdybych byla mladá, volila bych teď takovou kariéru, protože ta prevence by byla skvělá… Takže získejte nějaký mladý duše, který mají chuť a energii tohle dělat a bude méně lidí, který budou potřebovat komunity…
 
Chtělo by to i programy pro učitele, třeba už na základních školách…
 
Rozpoznat, když se něco děje, podpořit a odeslat na správný místa by měl každý učitel umět. A pak právě mít odborníka, který už s těma děckama umí kvalifikovaně pracovat.
 
Všímám si toho, že jak se o HPO učí na některých školách, je to často výčet příznaků, ale často v to vzdělávání zatím chybí, dostat se k podstatě a k tomu, čím se lidi s určitým problémem skutečně trápí. Kdybys měla hodně stručně popsat, čím si tví klienti procházejí, co skutečně prožívají a co je trápí, co by to bylo?
 
Strašně důležitý je, abychom ty lidi neházeli do škatulek a kategorií, důležitý je, vydat se s tím člověkem na cestu, jak to má on. Ale co mi tam přijde podstatný u lidí s HPO, je hluboký nepřijetí sebe sama. Takový to lidový „já se nemám rád“. To mně přijde jako jedna ze základních věcí. A obrovská obava, že ostatní mě nemají rádi. A když už uvěřím, že mě někdo má rád, tak obrovská potřeba toho člověka mít a obava, že ho ztratím…
 
Tohle už zní lidsky, ale když si čteš vyloženě dg. kritéria, tak vlastně nevíš, co je za tím…
 
Přemýšlím, jak by se to dalo udělat u diagnostických kritérií, přemýšlím, jak je popsaná třeba i schizofrenie, tak to taky neodpovídá tomu, jaký ty jeho bludy jsou a proč tam jsou. Myslím, že každý dobrý terapeut se musí kultivovat. Pokud člověku chci pomoct, musím mu porozumět, to je jedinej způsob, jak se s ním vydat na cestu, která vede z toho ven… Přes diagnostický kritéria to nepůjde.
 
Setkala ses se stigmatizací lidí s HPO? Jaký má na člověka vliv a dopad?
 
Když máš hraniční poruchu, přístup ke všemu je horší, pokud to sděluješ… Psychiatři neberou. Psychoterapeuti neberou…
 
Sociální služby neberou…
 
Máš pravdu, nejvíc sociální služby neberou. V tomto ohledu se s tím setkávám. I sama sebe jsem při tom načapala. Volám někam, že potřebuju, aby si vzali klienta do péče, a říkám: „ale má poruchu osobnosti“. Už čekám, že ty klienty odmítnou. Jsem na to už podprahově připravená, že říkám „ale má poruchu osobnosti… ale je dobrej“. A začnu je přesvědčovat… „není to, co jste si okamžitě vybavil, je vlastně funkční, spolupracuje“ a tak dále. Takže setkáváme se s tím hodně, i já takhle funguju a někdy si to ani neuvědomuju.
 
A setkala ses s tím, že k tobě přišel klient, který byl zničenej z toho, že ho všude odmítají nebo z toho, jak se k němu chovají? Mám pocit, že když se ten člověk už tak nemá rád, potřebuje zapracovat na sebeúctě a třeba deset odborníků za sebou ho odmítne, tak tím spíš se sebestigmatizuje. A třeba už po tom všem pomoc nevyhledá...
 
Taky jsem se s tím setkala. Ne vždy je to takhle pojmenovaný, ale velmi častý je: „Vy mě stejně taky nepřijmete nebo vyhodíte, protože se mi to stalo už stopadesátkrát jinde a tady to nebude jiný.“
Myslím, že pokud k odmítnutí dojde, mělo by to být na základě konkrétního jednání toho klienta a mělo by mu to být vysvětleno.  Často jsou klienti odmítání jen na základě diagnózy. Diagnóza hraniční poruchy je stigmatizující. Nese sebou konotaci problémů, řadu mýtů…  Bohužel, když klienta odmítnu na základě diagnózy, tak nepřímo předávám informaci, že je na něm něco nepřijatelného.  Je to složitá otázka. Někteří terapeuti opravdu lépe pracují s jinou klientelou a odmítají, protože vědí, že by neposkytli tu nejlepší možnou péči. Každý máme typy klientů, se kterými se nám pracuje hůř, nemusí to být jen předsudek, ale i třeba nedostatek zkušeností s určitým typem klientů. Pro někoho je zase třeba těžké pracovat s někým, kdo se opakovaně ohrožuje na životě. Myslím, že ve všech těchto situacích je důležité to krátce vysvětlit a poskytnout kontakt na někoho, kdo pomoci může.
 
Jeden z mýtů je, že lidi s HPO vědomě manipulují a chtějí tak druhým ublížit. Kvůli těm mýtům se někteří odborníci obávají pracovat s hraničáři. Dalším mýtem bývá třeba agresivita lidí s HPO. Jak vidíš tyhle mýty, proč vznikají?
 
Jádrem toho je vzájemný nepochopení. Slovo manipulace nemám ráda. Je to takový flastr, který neodpovídá tomu, co se děje. Někdy se děje to, že klient v nějakým intenzivním emočním rozpoložení prezentuje, co se mu děje a nevnímá v tu chvíli okolí. Já teď trpím, mně je zle, já to asi nepřežiju… Tohle opravdu hluboce zažívá. A něco pouští ven typu: „Když se mnou nestrávíš večer, tak já asi umřu“. Klient mluví o svý zkušenosti, takhle to cítí. A vůbec neslyší, co dopadlo k tomu druhýmu do klína. Ten druhý, který je u sebe, slyší: on mě vydírá. Ten klient to tak v tu chvíli vůbec nevidí, jen sděluje, jak se cítí a chce pochopit, jak je mu hrozně. Děje se nám to i v komunitě. Obě strany mají určitou validitu, je třeba se v tom potkat, propojit. Většinou je cesta, jak se v tom dohodnout. Když klientovi řekneme, že na nás dopadá tahle část, kouká na nás a řekne, že to tak nemyslel. Takže to není cílený a účelový, je to hlavně zoufalý. Takže je třeba to komunikovat, nevzít jen to, jak to na mě teď působí. Když se mi stane, že jsem rozčílená na klienta, pomůže mi podívat se na to jeho očima. Když se do něj vžiju, dovedu si představit, že tohle říkám. A že chci pochopení a společný přemýšlení, co budu dělat. S lidma s HPO je to někdy na dřeň, je to někdy otázka života a smrti. A to nás děsí. A to zvyšuje pravděpodobnost našeho vzájemnýho neporozumění.
 
Dalším mýtem je to, že jsou lidi s HPO agresivní. Já to tak ale nevnímám, myslím, že většina z nich spíš ubližují sobě. A když už projeví navenek vztek, je to v situaci, kdy cítí extrémní odmítnutí nebo ohrožení. Třeba když je člověk s HPO hospitalizovaný na oddělení, kde se cítí omezovaný, je mu špatně, personál mu řekne něco protivnýho… A pak ten člověk vybuchne a hned je za agresivního. Ale přitom je to hodně o kontextu, jinak se ten člověk chová třeba úplně normálně… Jak tohle téma vidíš ty?
 
Nemám zkušenost, že hraničáři jsou agresivní. Mám zkušenost, že mají problém s hněvem. Buď ho projevit, že ho vůbec nedokážou projevovat. Další část je, že ho projevují směrem k sobě, cítí k sobě intenzivní nenávist. A pak je část, která tzv. „vybuchuje navenek“. A moje zkušenost je taky, že je důležitej ten kontext. Často se ten člověk cítí nepochopený, ukřivděný, je často citlivější na nějakou emoční reakci, ale když toho člověka už delší dobu znám, není tak těžké vypozorovat a porozumět tomu, co se tam děje.
 
My jako spolek se snažíme ukazovat lidi s HPO v jiném světle, že nejsme černobílí, že máme spoustu silných stránek. Nedá se to říct samozřejmě obecně, ale jakých silných stránek si všímáš u svých klientů s HPO?
 
Pro mě je tam určitá emoční vnímavost. V knihách se píše „nedostatek empatie“…
 
…Ale výzkumy mluví spíš o opaku…
 
Přesně. Pro mě je tam někdy v první fázi spolupráce „neschopnost empatie“ v tom, že člověk je někdy tak zahlcenej sám sebou, že ten zrak má ponořenej dovnitř a nevidí ostatní. A v momentě, kdy se klienti stabilizují, zklidní, začnou otáčet zrak i ven. A pak jsou talentovanější než běžná populace ve vnímavosti druhých. Pro mě je v nich spousta energie. Ze začátku může být destruktivní, ale když se tu energii podaří přetočit do konstruktivna, je tam obrovská síla pro změnu, pro tvoření, ten drive je velkej… To je něco, co mě baví, přetvářet tu energii do něčeho, co pak jde dobrým směrem, k tomu, aby člověk rostl… Tohle jsou věci, co mi tam hodně vyvstávají, potom je tam samozřejmě spousta individuálních věcí.
 
Co bys vzkázala lidem s HPO, kteří jsou momentálně úplně na dně, marně hledají naději na zotavení, a jejich rodinným příslušníkům, kteří v tom taky tápají?
 
Že je naděje na změnu. I když to často prožívají tak, že to utrpení je nekonečný a nikdy se nic nezmění. Bude to trvat, ale naděje na změnu je. Pro mě ty lidi mají potenciál žít kvalitní život se vztahy a se vším všudy. Znám dnes už plno lidí, kteří žili v zoufalství a beznaději a dnes se jim daří, zažívají dobré věci, jejich život má pro ně smysl.  Je to o tom, vyhledat pomoc. Opravdu intenzivnější pomoc, minimálně skupinový program plus individuál.
 

(Alenka)