Rozhovor: Terapeutická komunita Kaleidoskop

Kaleidoskop změnil mnoha lidem život k lepšímu. Jedním z nich je i Anička. Co nám mladá "hraničářka" o Kaleidoskopu prozradila? 

Photo by Viktor Hanacek

Kaleidoskop je momentálně jedinou organizací v ČR, poskytující sociální a psychoterapeutické služby výhradně pro lidi s poruchou osobnosti. Kromě terapeutické komunity, což je intenzivní psychoterapeutický program na dobu 1 – 1,5 roku, nabízí i stacionář pro pracující i nepracující klienty, skupinové a individuální terapie, sociální poradenství. Klienti, kteří prošli TK v Solenicích, mohou dále využívat služeb následné péče Kaleidoskopu. V rámci terapeutické komunity i stacionáře je využívána mj. DBT terapie – dialektická behaviorální terapie, psychoterapeutický směr, který se uplatňuje v terapii poruch osobnosti. O komunitě, dalších službách Kaleidoskopu i DBT se dozvíte v rozhovoru s Aničkou, které pobyt v Kaleidoskopu změnil výrazně život k lepšímu.

V dalších rozhovorech a článcích se dozvíte více o jiných psychoterapeutických programech, které lidem s HPO pomohly. Každý „hraničář“ je jedinečný, to, jaký přístup, psychoterapeutický směr a zařízení mu sednou, je individuální. Záleží na momentálních potřebách, problémech, životní situaci. Doufám, že vám následující články a rozhovory pomohu pomoci vybrat tu „pravou“ terapii pro vás.

Známé logo Kaleidoskopu

​Připraveni na rozhovor? Jdeme na to!

Jak ses dozvěděla o Kaleidoskopu a co tě přimělo k tomu, jít do komunity?

Poprvý jsem se o Kaleidoskopu dozvěděla, když jsem byla hospitalizovaná v psychiatrický léčebně po pokusu o sebevraždu. Nedoporučil mi to nikdo z těch odborníků, ale mně hrozně pomohl ten moment, kdy jsem dostala diagnózu. Když mi řekli, že jsem hraniční, tak jsem si hledala informace o svý diagnóze. Hledala jsem nějakou literaturu, která by pojednávala o tom, co se sebou můžu dělat, jak můžu zlepšit kvalitu svýho života. Ale měla jsem problém s tím, že literatura ani moc nebyla, aspoň tehdy. A pak jsem narazila na blog jedný holky, která psala o Kaleidoskopu. A to mě hodně namotivovalo. Jinak čím víc jsem četla o tý diagnóze, tím víc jsem z toho byla vyděšená. A měla jsem to tak, že když mě propustí, tak se půjdu rovnou zabít, ale pak se to měnilo v průběhu hospitalizace. Najednou jsem byla pryč od těch problémů a bylo mi fajn. Takže jsem začala zase uvažovat o životě. Hledala jsem něco, proč dát životu ještě šanci.

Jak bys přiblížila pobyt v komunitě nebo následnou péči někomu, kdo o tom nic neví? Ať už je to hraničář, který by do něčeho takovýho šel, nebo jeho blízký člověk?

Myslím si, že hraničáři se ke Kaleidoskopu dostanou hrozně snadno, ale spíš je vyděsí pomyšlení, že by byli rok někde v komunitě. Ale já si myslím, že to za to stojí. Zároveň bych to asi nedoporučila každýmu, myslím si, že každej potřebuje trochu něco jinýho. Já jsem na tom byla fakt zle a potřebovala jsem komunitu, intenzivně si tam prožít rok. Ale lidem, kteří fungujou dobře a mají nějaký problémy, bych doporučila spíš stacionář, následku (pozn.: následnou péči). Já mám s obojím dobrou zkušenost, jsem ráda, že jsem prošla obojím.

A co bys řekla někomu, kdo by rád šel do komunity, ale rozhoduje se, má v sobě pořád nedůvěru, váhá…? Má i spoustu komplikací proč tam nejít…

Já bych mu řekla, že tohle znám, sama jsem to řešila, ale že každej si musí vyhodnotit sám, jestli mu to za to stojí. A já si myslím, že to za to stojí… Než řešit po zbytek svýho života, že nefunguju a pak se jít zabít, dát šanci životu… A to si myslím, že je silná motivace. A pak jsem tam zažila lidi, co měli děti, měli dluhy, spoustu důvodů, proč nenastoupit… A šli do toho a myslím, že se jim to vrátilo. Chápu důvody, proč je to těžký, mám domácího mazlíčka, mám dítě, ale vždycky se to dá nějakým způsobem zařídit… A život je prostě to nejdůležitější.



Co pro tebe bylo v komunitě nejtěžší a jak jsi to překonala?

Pravidla. Ze začátku bylo těžký pochopit smysl toho, že pravidla tam nejsou proto, aby mě buzerovaly, ale proto, aby mě chránily. A pak jsem měla samozřejmě problém s tím, že jsem byla v úplně cizím prostředí, byla jsem daleko od domova, daleko od lidí, který mám ráda. Ale zrovna v době, kdy jsem nastupovala, to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.
Co se týče pravidel, nakonec mi hrozně pomohlo vybudovat si nějaký režim, který mi pomáhal. Ale hrozně jsem tam s tím bojovala, s celým systémem. I když se mi ho snažili vysvětlovat, často to mohlo být lepší. Až jsem si to ozkoušela na vlastní kůži a porušila nějaký pravidlo, tak až při zpětným vyhodnocování, který se muselo udělat, abych nebyla vyhozená, až tehdy mi došlo, proč tam to pravidlo je, jaký má smysl. A na tom jsem si uvědomovala, co jsem udělala. Často jsem tedy pochopila smysl pravidel, až když jsem je porušila nebo je ostatní porušili, co to vlastně dělá se skupinou.

V čem ti pobyt v komunitě pomohl a jak žiješ teď?

V první řadě mi pomohlo vypadnout z prostředí, který nebylo vůbec zdravý. Byl to vztah, který jsem tehdy měla, vztahy s přáteli, který byly v tu dobu na bodu mrazu. A hlavně vztahy s rodičema. Pomohlo mi být poprvý v životě sama za sebe, budovat pocit vlastní identity a kompetence, v momentě, kdy jsem odtržená od vnějších vlivů.
Pomohlo mi, že jsem tam měla individuály (pozn.: individuální terapie), že jsem mohla pracovat na svých konkrétních tématech, ať už to bylo sebepoškozování, alkohol, poruchy příjmu potravy, závislý vztahy... A hrozně mi pomáhala skupina, sice nejsem skupinovej typ a hrozně těžko jsem si na to zvykala, ale získala jsem spoustu podpory, spoustu zpětnejch vazeb. Skrz ostatní jsem se o sobě hrozně moc dozvěděla. Zjistila jsem, že tam jsou fakt lidi, co řeší podobný problémy, ale můžou i pomoct v tom, abych našla adekvátní řešení pro sebe. Dlouho jsem měla problém s důvěrou, budovala jsem ji krůček po krůčku, fakt postupně. A individuály byly pro mě ten odrazovej můstek. Pak jsem i s tou skupinou zkoušela mluvit ze začátku o nějakých tématech, který nebyly tak ohrožující, tak jsem to testovala… Na přelomu třetího a čtvrtýho měsíce jsem začala brát svoje témata na skupinu, ale s těma těžšíma tématama jsem měla problém i ke konci. Ale když už jsem to udělala, byla jsem strašně ráda, vlastně mi to dávalo víc než individuály. Slyšet jejich zkušenosti, zpětnou vazbu.
Taky sociální nácviky, pro někoho to není, někdo tyhle věci zvládá, ale já jsem to nezvládala. Naučit se postarat sama o sebe, v tom jsem hodně selhávala. Nebo třeba vstát včas do práce... Neuměla jsem naplňovat režim, kterej by někdo vyžadoval… Tam jsem se naučila všechno. Naučila jsem se vařit, naučila jsem se uklízet, naučila jsem se nějak si ten den rozvrhnout, aby byl prostor pro odpočinek i pro práci. Naučilo mě to nějak vlastně fungovat i v období krize - jak nevypustit to, co je důležitý, jak chodit do práce, když mi není po emoční stránce dobře.
A hodně mi pomohla závěrečná fáze, kdy už to bylo zaměřený směrem ven, takže už se tolik neřešily nějaký hluboký terapeutický témata, ale šlo o to, abych mohla dovednosti, co jsem se tam naučila, přenýst ven, nějak je tam aplikovat. Takže závěrečná fáze je hodně zaměřená na fungování venku, kdy mi pomáhali hledat práci, shánět ubytování, pomáhali mi úplně se vším. A bylo to v situaci, kdy jsem byla z větší části venku a jenom jsem se tam vracela pro podporu, pro rady, pro to, aby mě nějak podpořili ve fungování, co jsem se rok složitě učila. A zpětně mi to fakt pomohlo, v tom, zapojit se nějak do toho života. Chodim do školy, studuju, pracuju… Zvládám většinou plnit nároky společnosti.
Pomohlo mi, že jsem měla pocit, že terapeuti ve mně hrozně věří. Podporovali mě v tom, abych se vrátila zpátky na školu, podporovali mě v tom, abych dělala, co chci dělat, ať si o tom myslí kdokoliv cokoliv. Terapeut mě připravuje na přijímačky na psychologii.

Dalo by se říct, že po návratu z komunity ses cítila zotavená - psychické problémy se zlepšily o hodně, i vztahy, od té doby jsi spokojenější?

Jo, i když ten přechod byl těžkej. V poslední fázi jsem žila venku a ještě jsem se mohla vracet do komunity. Celou dobu jsem měla pocit, že se fakt těším, až se vrátím, ale ke konci to bylo naopak, bála jsem se, že zase půjdu do toho světa, ze kterýho jsem se vrátila do komunity, že mě zničí, že to bude zase v háji, strašně jsem se bála. Ale všichni mi pomáhali, a zároveň jsem byla hrozně nadšená. Měla jsem pocit, že zvládám úplně všechno. Psychicky jsem na tom byla rok po komunitě úplně nejlíp co jsem kdy byla.


Kdybys mohla srovnat, jaký byl tvůj život před komunitou a jaký potom, co bys řekla?

Vybavuju si hlavně poslední půlrok, předtím, než jsem nastoupila do komunity. A to byly obrovský deprese, kdy jsem skoro nevstávala ani z postele. Často jsem měla problémy v těch základních věcech jako se najíst, umýt se. Vlastně jsem byla jenom v tý temný místnosti ve svým pokoji, vůbec jsem nevylejzala ven. A snažila jsem se vždycky nějak pracovat nebo studovat, ale v tom jsem taky selhávala, nebyla jsem schopná vstát z postele, neměla jsem nic, co by mě donutilo někam jít. Měla jsem problém s poruchama příjmu potravy, měla jsem problémy se sebepoškozováním. A měla jsem hrozný problémy s alkoholem, občas i s drogama. Měla jsem hrozný problémy ve vztazích, v tu dobu před komunitou jsem ztrácela vztahy. Pro všechny lidi to bylo náročný, tak už to nedávali, cítila jsem se i hodně sama. A fakt jsem se neuměla o sebe vůbec postarat, neuměla jsem vyprat, neuměla jsem nic.

Myslím, že teď žiju to, co jsem si představovala v době, kdy mi bylo zle, jak by měl normální život vypadat. Jako neni to úplnej ideál, ale mám pocit, že se změnilo úplně všechno. Osamostatnila jsem se hrozně. Vypadla jsem od rodičů, což si myslím, že taky pomohlo mýmu psychickýmu stavu. Naučila jsem se o sebe postarat, naučila jsem se znovu plnit nějakej režim. Hlavně jsem začala studovat, vrátila jsem se na školu. Předtím jsem do školy nechodila, před zkouškama jsem měla tak hrozný úzkosti, že jsem na ně ani nešla. Teď už jsem skoro dostudovaná, doufám, že se to nějak podaří, zvládám do toho i pracovat, zvládám do toho mít koníčky, vztahy, ze kterých mám fakt radost, to jsem nikdy předtím neměla.

Jak bys popsala DBT (dialektickou behaviorální terapii) a v čem může pomoct, v komunitě i na stacíku?



e to terapie, která je primárně zaměřená na lidi s poruchou osobnosti. Psycholožka a profesorka, která to zakládala, sama trpěla HPO. Proto znala problémy hraničářů, měla je z první ruky, a zároveň ve svý praxi pracovala s lidma s poruchou osobnosti. Vycházela z KBT (kognitivně behaviorální terapie) a zjišťovala, že pro hraničáře není dostačující. Nebere v potaz jejich potřeby, je silně zaměřená na změnu. Zjistila, že potřebuje pracovat s těma lidma i na vytvoření stresový tolerance, na přijetí skutečností, který nelze změnit, takže to namíchala hodně s východníma směrama, leccos tam dala i z vlastních zkušeností. Já vidím v tý terapii, že mi tam něco chybí, ale to jsou možná moje pocity. Ale přijde mi, že se zaměřuje na témata, který řeší lidi s poruchou osobnosti. Každý si tam najde to svoje.


Zpočátku se zaměřuje na snížení sebevražednýho jednání. Zaměřuje se i na sebepoškozování, poruchy přijmu potravy, způsoby, kterým si ubližujeme. Na tohle je to zaměřený, postarat se o tyhle problémy, aby mohla probíhat terapie efektivnějším způsobem.
Ten druhej modul se soustředí na komunikaci v mezilidských vztazích, což je zase důležitý téma - jak jednat asertivně, jak se za sebe postavit, jak jednat s lidma, aby to bylo efektivní. Jak komunikovat na různých úrovních vztahů, třeba se šéfem, s přítelem, jak si říkat o svoje potřeby. Jak budovat z dlouhodobýho hlediska pevný vztahy, který vydrží, i když nám není zrovna dobře.
Další modul je zaměřený na stresovou toleranci, což znamená přijetí skutečnosti v momentě, kdy ji nemůžeme změnit. Jde o to, abychom se vyhli přílišnýmu utrpení. Nejednat impulzivním způsobem, třeba do tý sebevraždy nebo sebepoškozování. A čtvrtej modul, kterej je asi nejdůležitější, tam patří mindfulness, techniky na zvědomování přítomnosti s metodou moudrý mysli, což je průsečík mezi racionální a emoční myslí.
A pak ta poslední fáze, to je už pokročilý DBT, pracuje s osobníma tématama. A zaměřuje se zejména na vyřešení traumat. Ale nejdřív člověk musí zvládat ten základ. Nejde řešit traumatický věci s lidma, který jsou tak nestabilní, že by je to mohlo natolik rozrušit, že by se šli zabít. Je třeba ošéfovat ze začátku nějaký to ohrožující chování.

Můžeš říct příklad nějaký konkrétní techniky a jak na tebe působila?

To je těžký, máš jednu techniku, ale ona je hodně různorodá, každý si tam najde nějakou, která mu vyhovuje. Hodně se pracuje i s tímhle, abychom čerpali z nějakých vlastních zdrojů a zkušeností, co nám v tom funguje. Mně hodně pomáhá technika stresový tolerance, jmenuje se „pro a proti“. Ale není to to klasický pro a proti co všichni známe. Pomáhají mi distractions – odvedení pozornosti jinam. Když mám tendenci nějak vybouchnout, tak používám tyhle různý techniky, který vedou k rozptýlení, do doby, než se zklidním natolik, abych mohla racionálně uvažovat.

A jakým způsobem se rozptýlíš, zaměřením na něco vnějšího?

Je to zaměření na aktivity, který mi v tu chvíli pomůžou, je v tom zahrnutá i nějaká forma sebeopečování nebo působení intenzivních podnětů. Nebo dělání si radosti.


Zaujal vás Kaleidoskop a chcete se dozvědět více? Doporučujeme návštěvu jejich stránek Kaleidoskop.cz


*Autorka článku studuje poslední ročník magisterského studia na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, pracuje jako peer konzultant. A je hraničář.