Pokračování článku o tom, jak se dá přežít/prožít škola nebo práce.Nestabilní mezilidské vztahy Hraničáři, pro které jsou typické problémy ve vztazích, tyto těžkosti mohou prožívat nejen v partnerských vztazích, ale i ve školních a pracovních kolektivech. Mohou být těmi, kterým je ubližováno, mají problém uhlídat si vlastní hranice a ozvat se, když jim něco vadí. Mohou být také více impulzivní a snadno vybuchnout. Tyto dvě možnosti se vzájemně nevylučují, hraničář většinou vybuchne právě s případě, když se cítí odmítnutý, ukřivděný nebo zraněný. Pro jejich problémy ve vztazích bývají typické domněnky („ostatní mě nenávidí, nechápou, neberou...“) a projekce – promítání svých vlastních pocitů vzteku, sebenenávisti a méněcennosti do druhých. To vše komplikuje jejich vztahy ve škole i v práci, což přispívá ke zhoršení psychického stavu. Následky jako nedokončení školy nebo časté změny zaměstnání nejsou výjimkou. Pro hraničáře může být práce i škola dalším místem, kde bojují – ať už navenek s druhými nebo vnitřně. Někteří hraničáři popisují problém vycházet se svými spolužáky nebo kolegy, těžko zvládají vztek, mají pocit, že jsou druzí proti nim a křivdí jim. Často je realita jiná a jedná se o projekce vztahu k sobě a pocitům, které si sami v sobě neuvědomují. Jiní hraničáři si nedovolí projevit vztek ani vlastní názor, prosadit si pro ně přijatelnější podmínky v práci. Mají tendenci setrvávat i v nevhodných podmínkách a pocity nepochopení nebo křivdy drží v sobě, což je vnitřně sžírá. I ten jinak nejklidnější hraničář však může překvapit a vybuchnout, když je toho na něj už příliš. Sama jsem byla vždycky spíš nekonfliktní, ale někdy pro mě bylo těžké vydržet v kolektivu, kde jsem se cítila jako “černá ovce”, osamělá a odmítnutá. Mnoho hraničářů, které znám, říkají, že do každého kolektivu zapadali velmi obtížně. Osobně se i nyní, bez domněnek a silného strachu z odmítnutí, cítím v kolektivu lidí někdy jiná. Jak říkám svým kamarádům hraničářům, ta jinakost může být i pozitivní, nechtěla bych úplně splynout s davem, zapadnout na úkor ztráty sebe. I když mě občas zamrzí, že do některých kolektivů nezapadám, dokážu s druhými vycházet, aniž bych se cítila odmítnutá. Porozumění sobě pro mě bylo základem změny. Vztahy jsou pro hraničáře těžké téma, ale lze na nich pracovat. Nízké sebevědomí a pocity beznaděje Nízké sebevědomí a sebedůvěra je pro HPO typická. Mnoho hraničářů kvůli nervozitě a pochybnostem o sobě nezvládají pracovní pohovory a zkoušky, na které jsou výborně připraveni. Školní i pracovní výkon bývá často horší než jejich schopnosti. Výše uvedené pochybovačné a sebekritické myšlenky člověku s HPO často jedou v hlavě jako kolovrátek, což brání projevení skutečných schopností a potenciálu. Negativními reakcemi okolí se nízké sebevědomí ještě prohlubuje. Svým způsobem se ani nedivím těm, kteří po mnoha neúspěšných pokusech studium nebo hledání dobré práce vzdali. I u mě to chtělo odvahu, dvakrát znovu nastoupit do školy a zkusit to znovu. Ale znám i hraničáře, kteří museli např. opakovaně měnit střední školu, kvůli hospitalizaci v léčebně byli vyloučeni, kvůli duševním problémům opakovaně odmítáni u zaměstnavatelů. Čím víc neúspěšných pokusů, selhání nebo stigmatizace člověk zažije, tím méně sebevědomí, vůle a motivace mu zbývá. Jak vidíte, všechny aspekty „selhávání“ hraničářů ve škole a v práci se navzájem doplňují a prolínají. Někdy se mohou zdát jako začarovaný kruh, ale nezoufejte, je z něj cesta ven! Nejen já mám tu zkušenost, že se vyplatí snažit se znovu, vytrvat a bojovat odznova, i když je to těžké. Kreativita a přemýšlivost U mnoha hraničářů si všímám souvislostí s inteligencí, tvořivostí a problémy ve škole či v práci. Potřeba hledat smysl v tom, co děláme, potřeba prostoru pro vlastní tvořivost a nápady, umělecké vlohy a odlišné hodnoty… To vše může být další komplikací v úspěšném fungování a spokojenosti. Když jsem byla na gymplu, věnovala jsem se raději svým vědeckým a uměleckým zájmům než se učila povinnou látku, měla jsem vnitřní problém učit se něco, v čem jsem neviděla smysl. V tématech, kterými jsem se sama zabývala, jsem naopak vnímala výuku jako nedostatečnou nebo omezující. Sama jsem psala, ale rozebírat básně mě nebavilo, protože to pro mě ztrácelo kouzlo, atd. Výuka některých předmětů pro mě byla „nutným zlem“, které jsem musela nějak skousnout. (Jako však asi pro většinu vrstevníků ☺.) Hnacím motorem pro mě tehdy byly moje sny a cíle – to, že si po gymplu budu moct sama vybrat VŠ a studovat obor, který mě táhne. Kdybych však studovala cokoliv jiného, motivaci bych pro to neměla a nejspíš na VŠ dlouho nevydržela. Nejasná identita a cíle Základním příznakem HPO je nejistota ohledně vlastní identity, zájmů a cílů. Pro člověka s HPO může být tedy volba studijního oboru nebo zaměstnání složitější. Někteří hraničáři častěji mění školy, zaměstnání nebo obor. Podle mého názoru je to v dnešní době časté a pochopitelné. Na jednu stranu mnoho svobody, možností a informací, na druhou stranu velké nároky společnosti, která nás neučí skutečně poznat sami sebe. Znám mnoho lidí (i bez HPO nebo jakékoliv diagnózy), kteří nejsou spokojeni v oboru, který vystudovali, delší dobu hledají svou cestu. Přišli si na to, že k volbě oboru byli ve skutečnosti dotlačeni rodinou, očekáváním druhých, zvnitřnělým postojem společnosti. Společnosti, která nám vnucuje, že naše hodnota spočívá v kariéře, v tom, kolik vyděláváme peněz. Často lidé pochopitelně potřebují víc času, aby našli to, co je skutečně „jejich“. Hraničář s křehčí identitou, který se může hledat déle než ostatní, snadněji přijme za svou identitu někoho jiného – tedy zájmy, cíle a hodnoty, které mu nejsou vlastní. Nespokojenost v práci, která se pro něj nehodí, se logicky odrazí na psychickém stavu a tím pádem i fungování. Co může pomoci? Přestože problémů, kterým musí hraničář ve škole či v práci čelit, je mnoho, se vším lze pracovat. Osobně pro mě byl největším posunem a obohacením rok, když jsem si dala pauzu od VŠ. Jen díky tomu, že jsem si dopřála čas a prostor pro terapii, mohla jsem docílit toho, aby mi fungování nestěžovaly šílené psychické stavy, abych se cítila lépe sama se sebou a díky tomu i v kolektivu. Velmi důležité je zjistit, kam to člověka skutečně táhne, poslouchat ve volbě školy a povolání cit a intuici, nejen rozum a svoje okolí. Někdo je šťastný v práci s pravidelným režimem, který u HPO často pomáhá. Někdo nevydrží v práci s mnoha lidmi, preferuje pracovat spíše sám. Někomu sedí kreativní práce s nepravidelnou pracovní dobou a větší svobodou. Prací na sobě lze ovlivnit mnohé, ale určité vlastní nastavení, osobnost a vlohy je třeba přijmout a následovat – jinak by byl člověk nešťastný. Překračovat různá vnitřní omezení a strachy, ale zároveň respektovat sebe, je pro mnohé cestou ke spokojenosti v práci. Moc bych to přála každému… Pokud vás momentálně psychický stav omezuje natolik, že je pro vás nezvládnutelné studovat nebo pracovat plný úvazek, není nic špatného na tom, zkusit zažádat o invalidní důchod, využít pomoc organizací pro lidi s duševní nemocí. Např. Baobab poskytuje program pro studenty, kteří mají vlivem duševní nemoci problémy při studiu, několik dalších organizací se věnuje pomoci v hledání a poskytování práce lidem s duševním onemocněním – např. Green doors, Fokus. Tyto organizace poskytují i nácviky dovedností potřebných v práci. Užitečné může být v tomto ohledu i DBT centrum Kaleidoskopu, kde můžete rozvíjet své komunikační schopnosti, frustrační toleranci, úroveň mindfulness, naučit se lépe pracovat se svými emocemi. *Alenka
2 Comments
Renata Antošová
10/23/2018 20:56:25
Dobrý den. Děkuji za vaše stránky. V jednom článku píšete, že na hraničáře máte čich. Mám dceru v pubertě, které se snažím pomoci. Ráda bych se ss Vám setkala, abych konzultovala jeji i sve rysy, zda je možné, že se u ni vyvíjí tato porucha. Bylo by to možné? Děkuji za odpověď. [email protected]
Reply
Kateřina
11/7/2018 18:26:20
Dobrý den,
Reply
Leave a Reply. |