Studium na VŠ není samozřejmost

Siora Photography

"prozkoumejte v sobě, pokud o vysoké škole uvažujete nebo ji studujete a jste vlastně nešťastní, jestli je to pro vás opravdu ta správná cesta"

Kolega v práci se mi nedávno svěřil, že se chce přihlásit na vysokou školu a udělat si bakaláře v sociální práci. Musím se přiznat, že mě to vrátilo nějak zpět nebo spíše mi to ukázalo kousek sebe, který se srovnává a cítí slabinu v tom, že vysokou školu nemá. Ale chci ji? Vtipné je, že moji nejbližší přátelé i kolegové vlastně až na jednoho či dva vysokou či vyšší odbornou školu nemají. Tak nač to srovnávání a pocit méněcennosti, když se věnuji práci, která mě baví a dává smysl? Vynořilo se to jen kvůli tomu, že člověk v mém okolí chce jít na bakaláře, a často se to objevovalo v situacích, kdy mi někdo cizí sdělil, že má diplom nebo studuje. Srovnávám se, cítím se v tu chvíli jako něco míň a říkám si, že jsem měla tu vejšku zvládnout. V tu chvíli nějaký diplom, nějaký kus papíru zcela překryje radost z práce a moji cestu. To štiplavé–měla bych, se znovu objeví. Jak by se neobjevilo, když lidé mluví často o studiu, jako kdyby se šli sklouznout na klouzačku. Pamatuji si, jak se mi spolužačka na fakultě svěřila, že až si dodělá magistra…-nevím vlastně, co následovalo, jelikož jen to, že už mi sděluje, jak dokončuje magistra, když jsme teprve spolu dva měsíce na vysoké, bylo pro mě šokující. Nebyla jediná, všichni studenti, se kterými jsem chvíli mluvila, chápali vysokou školu jako zcela běžnou věc, samozřejmost. 
Připadala jsem si, že tam absolutně nepatřím.

V roce 2015 jsem se opravdu pokusila o Karlovu Univerzitu obor Sociální práce. Cítila jsem se hrozně důležitě a hlavně více jako součást společnosti. Pamatuji si, jak jsem měla hospitalizaci přesně naplánovanou, musela ji stihnout do určitého termínu, abych druhý den mohla nastoupit na zápis a začlenit se mezi ostatní vrstevníky. Když to vidím zpětně, napadá mě nadšená parašutistka, která se vrhne z letadla bez padáku. Vrhla jsem se do toho opravdu po hlavě. Ne že by má hospitalizace nebyla úspěšná, myslím, že se mi rozhodně na chvíli ulevilo, nabrala jsem tam nové síly a motivaci, jenže ta se po chvíli nějak v tom reálném světě rozplynula. Člověk se prostě nezbaví všech těch těžkých mraků za takovou chvíli, vždyť některé ani neví, že tam má.                                             
Připadala jsem si nabuzená jak nějakým lékem, který ihned vyprchá po návratu domů. Nebudu zastírat, že mě samotná myšlenka, že začínám vysokou školu a zařizuji si sama všechny věci okolo, dávku nabuzení na chvíli nedodala. Cítila jsem se hodně dobře a měla pocit, že jsem se začlenila mezi normálně fungující lidi. Byla jsem na sebe v těch okamžicích pyšná. Ujížděla jsem na té myšlence a představě, cítila jsem ji v kostech, byla na dosah ruky, na špičce jazyka. Vyčerpání a depresivní stavy jsem se snažila přehlížet. Konečně jsem se nemusela bát říct, co dělám, odpověď na tuhle otázku byla pravdivá a jelikož mi v té době bylo 20 let, zcela normální. Vytvořila jsem si růžový svět, začátek nové etapy života, návrat do společnosti. Taky vám z toho vyplívá, že jsem šla studovat jenom kvůli tomu, abych mohla bez úzkosti na otázku, co teď dělám, bezpečně odpovědět? Abych odfoukla všechny ty těžké mraky, které se samozřejmě odfouknout jen tak nedaly? A protože jsem si myslela, že když studujete, patříte do společnosti a nemusíte se cítit jako něco míň? Vytvořila jsem si zcela průkazné alibi na moje duševní onemocnění, které jsem měla černo-bíle na papíře, dokonce s razítkem, fotky z imatrikulace a index! Ha! Patřím mezi vás, jsem normální!

A jak vypadalo mé studium? Asi ne moc standartně…
Nedokáži ani popsat, jak těžké a doslova bolestné bylo pro mě vydržet na přednášce. I když mě většina témat opravdu zajímala. Chtěla jsem být v pomáhající profesi, chtěla jsem se stát sociálním pracovníkem a následně psychoterapeutkou, ale páni, vydržet přednášku bylo mučení. Hlavu jsem měla jako ve svěrači, pocit že vyletím z kůže, nedokázala jsem se soustředit. Po přednášce jsem se odplazila těžce domů na gauč. Časem jsem začala na přednášky chodit míň a míň a zůstávala vyčerpaná v posteli. Zvládla jsem alespoň udělat zkoušku z Psychologie a Rizikových skupin, jak by ne, když jsem to vše tak důvěrně znala. Na začátku druhého semestru jsem už z postele vstát nedokázala, deprese mě zcela pohltila. Můj život pak dalších pár měsíců vypadal tak, že všechnu tu bolest a prázdnotu jsem se snažila zaspat. Ale člověk si to vše musel projít, aby se dostal na správnou cestu, a tou cestou pro měl byl denní stacionář na 9 měsíců, kde jsem se mohla začít věnovat intenzivněji sama sobě, všem svým traumatům, bolesti, prázdnotě a neutíkat od toho. 
Ale co bylo nejdůležitější, mohla jsem pociťovat naději, že možná zotavení existuje.

A proč vlastně tady sdílím svoji zkušenost s VŠ? 
Protože jsem si myslela, že vysoká škola je něco, co člověk v životě musí splnit a vím, že nejsem jediná, kdo se opakovaně cítí jako něco míň, protože ji nezvládl nebo ji nemá. Nastoupila jsem na vysokou školu hlavně proto, abych patřila více do společnosti a mohla v klidu bez úzkosti odpovídat na otázku, co dělám. Bylo u mě na prvním místě, že jdu studovat, protože chci/je to mé přání? Ne. I když je pravdou, že jsem se chtěla věnovat pomáhající profesi v oboru sociální práce a následně cestu směřovat na psychoterapeutický výcvik, na prvním místě bylo přesvědčení, že člověk má mít bakalářský titul a strach z otázek, co tedy vlastně dělám. Měla jsem pocit, že je určeno, že člověk má po střední škole vystudovat bakaláře, magisterské už je dobrovolné, ale vřele se doporučuje. A když nejdete studovat, jdete pracovat, nic o depresi, plácání se v úzkosti, traumatech a věnování se léčení vaší duše, jsem nečetla, neslyšela, není na to čas, místo v tomhle uspěchaném světe zaměřeném na výkony. Musím se teď tomu smát, jak šíleně to zní a jak vlastně daleko lidsky mi připadá ta těžší varianta s léčením vaší duše. To, že pokud řešíte svoje zdraví a natolik vám ovlivňuje spokojenost v životě, vaše fungování, vůbec vaše žití, je přece naprosto logické, že se mu budete věnovat. Nebo pokud vůbec na vysokou školu nechcete, je naprosto v pořádku tam nejít. Jak bych se mohla věnovat pomáhající profesi, když jsem nejdřív musela pomoc sama sobě? Když někdo řeší fyzické zdraví, nemůže kvůli tomu studovat, je to pro většinu lidí více srozumitelné, nepozastavíme se nad tím natolik jako nad člověkem, který řeší zdraví psychické a potřebuje léčit duši. Vždyť nejsme stroje nastavené na výkony a tituly, i když je nám to často naznačováno nebo máme pocit, že to tak je. Jsme z masa a kostí, máme sny, přání, limity, ale hlavně pocity.

Můžete se ptát, když jsem si tedy nějak už pomohla, uplynulo 5 let od mého pokusu na VŠ, kdy jsem byla pěkně v háji, proč jsem se na školu nevrátila a nezkusila ji?
Myslím, že prostě vysoká škola není pro mě, možná mám nějaké své osobní limity, přes které to nejde. A není vlastně zdravé si přiznat, že byste vysokou školu nezvládli, pokud vás to nějak výrazně často nedeptá a nemrzí? I přes občasné vracející se pocity, že bych měla, když školu někdo zmíní, cítím, že to není moje cesta a tím neříkám, že se to nemůže změnit. Nedávno jsem si dokonce zkusila, jaké je to být na přednášce, a i přes velký zájem o téma, jsem si myslela, že budu muset odejít dřív, jelikož se hlava ocitla opět ve svěrači, i když jsem depresi nepociťovala. Vím, že ještě tenhle svůj kousek musím více prozkoumat, ale světe div se, k tomu co mě baví a naplňuje žádný titul nepotřebuji! Vrátila jsem se ke snu pomáhající profese a uchopila mě zcela z jiné strany. Nějak ta správná cesta si mě našla, směřovala jsem k ní vlastně od těch dvou úspěšně splněných zkoušek na vysoké škole-všechno jsem to moc dobře znala přes svoji vlastní zkušenost. A kdo říká, že si v budoucnu třeba neudělám psychoterapeutický výcvik? Nebo možná zůstanu tím ,,pankáčem“ bez titulu a přes to se v sociálních službách budu pohybovat. Věnuji se tomu, co mě baví a to je pro mě nejdůležitější. Hlídám si svoji kapacitu a limity, zajišťuji si tím stabilnější duševní zdraví a tím i spokojenost v životě. 
A cítím se nějak vyčleněna ze společnosti? Jak šokující a uklidňující bylo zjistit, že lidé se zkušeností s duševním onemocněním jsou součást společnosti! Možná můžeme být více křehčí, můžeme mít specifické potřeby, abychom mohli fungovat, ale co víc lidštějšího může být? Mám naopak pocit, že víme něco víc než lidé, kteří žádné propady ve svém zdraví nezažili. Plno z nás se totiž naučilo, jak přežít. A není to vlastně jedna z těch nejzákladnějších a nejpotřebnějších věcí, co v životě musíte znát? Naučili jsme se nebo se učíme, jak se odrazit ode dna, protože ten odraz bude směřovat k daleko spokojenějšímu a kvalitnějšímu životu a naučíte se, jak žít i přes vaše těžkosti.

Hrozně moc obdivuji ty, kteří dokázali vystudovat školu, bez i s duševním onemocněním, ty, kteří školu přerušili nebo se k ní vrátili po letech a dokončili ji. Obdivuji ty, kteří zjistili, že vysoká škola není cestou pro ně, nechtějí se ji věnovat a vydali se jinou.                                                                                                                                                                    
​A hrozně moc obdivuji ty, kteří si uvědomili svoje vlastní hranice a limity přes které studium vysoké prostě nejde a věnují se i bez titulu profesi, která je baví.
Takže prosím prozkoumejte v sobě, pokud o vysoké škole uvažujete nebo ji studujete a jste vlastně nešťastní, jestli je to pro vás opravdu ta správná cesta a nenaplňujete jen očekávání okolí, nebo si jen nemyslíte, že vysokou prostě musíte splnit vlivem společnosti. Zastavte se, pokud si potřebujete vytvořit prostor pro léčení vaší duše. Zastavte se, pokud potřebujete více času na rozhodnutí, kam vaše kroky povedou.
Je v pořádku to nezvládnout a zvládnout místo toho jinou cestu.

Míša (Peer konzultantka)