Alenka vyzpovídala Jiřku, autorku blogu Jak se stávám ženou.Začtěte se do povídání o šikaně, o tranzici, o cestě k zotavení a osvětových aktivitách, ve kterých se Jiřka angažuje Nejdřív bych se ráda zeptala na to, čemu všemu kromě školy se věnuješ… A jak se ti to daří všechno stíhat - přijde mi, že toho máš opravdu hodně, podle toho, co máš uvedené na profilu – dobrovolnictví, politika… Ono se může zdát, že toho mám hrozně moc, ale je to taková iluze, část z těch aktivit dělám v menším množství, třeba dvě hodiny za týden. Kdybych měla dát příklad, tak ve svém volném čase dělám právě tu politiku – občas nahážu něco na twitter, občas děláme na těch mediálních výstupech, to je práce na pár hodin… Je to kontinuální práce, ale nemusím na tom dělat najednou třeba šest hodin v kuse. Záleží, jestli máme zrovna schůzi, záleží, jak je opozice zrovna aktivní, jak jsou schůze zastupitelstva a tak… A mluvíš v rámci politiky třeba i někde na veřejnosti? Když se dělala kampaň v rámci komunálních voleb, tak jsem se hodně zapojovala, rozdávala Pirátské listy a bavila se s občany o tom, co máme v programu. Jinak dělám spíš sociální sítě a mediální výstupy online, ale třeba se k tomu taky jednou dostanu. Tak to je super… Četla jsem, že děláš i dobrovolníka u Greenpeace… Ano, máme pražskou lokální skupinu, byla jsem na jedné přímé akci, na dobrovolnickém dni, když je třeba s něčím pomoct nárazově, tak pomůžu… Vymalovávala jsem jim třeba jednu místnost… 😊 A taky se angažuješ v osvětě o šikaně… To bylo tak, že když jsem začínala psát ten svůj blog, tak tím hlavním tématem byla tranzice, chtěla jsem o ní šířit povědomí… Jednou jsem napsala na blog, co se stalo na mojí bývalé škole, jak probíhal ten proces, že jsem odtamtud musela odejít. A ten blog vzbudil velké ohlasy. Mezi kamarády, mezi studentstvem, dokonce ho sdílel Eduin, dostalo se to daleko… A v tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle téma je taky něco, co bych chtěla sdílet. Uvědomila jsem si, jak málo lidí o tom mluví. Najednou mi chodily zprávy jako: „To je úžasný, že o tom mluvíš, nikdo o šikaně nemluví…“ Pak jsem psala status na facebooku v podobném znění, projížděla jsem facebook, jestli tohle už někdo dělá, něco jako Nevypusť duši na téma duševního zdraví… Zjistila jsem, že nějakou osvětu udělala Linka bezpečí, projekt Nenechte to být… Já jsem ale chtěla, aby bylo něco studentsky iniciativního, tak jsem založila stránku „Zastavme šikanu“ a vytvořila prezentaci na téma šikana ve škole. Jednou jsem ji už odprezentovala a budu se ji snažit odprezentovat na co nejvíc místech. Myslím, že ten studentský pohled je hodně důležitý. A jak to bylo vlastně u tebe s šikanou? Kdy začala, jak se projevovala, jaké u tebe měla důsledky? Šikana u mě začala už ve školce, kdy na mě byly děti agresivní a hnusný… Na základce to už bylo výraznější, agresor kontroloval ten kolektiv a jeho myšlení o mně. A já jsem byla vždycky dost senzitivní, tak jsem na to dost reagovala… Bylo jednodušší mě rozbrečet a dostat do víru emocí. A tohle se opakovalo až do střední. Nikdy se účinně nezasáhlo, nikdy se to neřešilo… Říkalo se, že si za to můžu sama, protože jsem byla jiná. A já si to potom začala dost brát za své, bylo toho hodně a já jsem to už nevydržela. Už se mi nechtělo ani být, zbyla už jen bolest z toho, jak mi lidi ubližovali. Naštěstí mi bylo umožněno odejít z toho kolektivu a začít se léčit. Občas se to vrátí, že mě někdo začne šikanovat a já reaguju čím dál senzitivněji, už toho bylo hodně a je to pro mě těžké zpracovávat. Hodně se to zlomilo ve chvíli, kdy jsem si kolem sebe začala tvořit bezpečné prostředí, lidi, kteří mě mají rádi. Tak ve chvíli, kdy mě z toho bezpečí vytrhne nějaká šikana, bolí to ještě víc, ještě víc se z toho zhroutím. Nedávno jsem se z toho zhroutila a zavolala si záchrannou službu. To se stalo teď nedávno? V říjnu… Došlo k nějaké miskomunikaci mezi mnou a spolužáky, oni na to zareagovali tak, že si vytvořili nějakou tajnou skupinu na messengeru… A já jsem na to zareagovala tak, že jsem se zhroutila. Doma to taky nebylo úplně v pohodě, tak jsem to celkově nezvládala. A na tvé současné škole se to nějak řeší, reagovali na to učitelé? Řešilo. Oni se ve finále omluvili a slíbili, že se to už dít nebude. A už se to neopakovalo. A i teď se sleduje, co se ve třídě děje. Je tam i ta bariéra, že jsem starší, navíc jsem trans, musíme si na sebe nějak zvyknout. Plus začínají zjišťovat, že mám duševní problémy, což je pro ně taky šok. Je to složité, ale snažíme se s tím nějak pracovat, i v rámci výuky. Mluvím o tom s psycholožkou, ve škole… Co může být podle tebe řešením problémů s šikanou, samozřejmě nejlépe, aby k ní vůbec nedocházelo? Nejvíc by pomohlo, kdyby byla škola upřímná sama k sobě. Z průzkumu společnosti Scio vychází, že dvě třetiny žáků zažívají nějakým způsobem šikanu, ale zároveň 94% učitelů si myslí, že se jich to týká málo nebo vůbec. To mi připomíná i problematiku duševního zdraví, celkově mi přijde, že mají často školy tendenci přehlížet, co se žákům a studentům děje… Kdyby byly školy k sobě upřímné a schopné si přiznat, že se šikana stala a je nutné to řešit, můžou si na to pozvat externí odborníky, měly by dokonce podle metodiky… Měly by a často to nedělají, jak jsem slyšela i od psychologů, kteří se věnují šikaně… No, to je velký problém. Ta bagatelizace je tam viditelná. Na školách, na kterých jsem byla, se ten problém hodně bagatelizoval. Docházelo tam k tomu, že to prostě hodili na oběť. Což se v mým případě přesně stalo, hodili to na mě. Že já si můžu za to, že mě natlačili na plot během hodiny tělesné výchovy… Spousta škol to taky chtějí řešit rychle, hlavně, aby to nebylo, přeskakují kroky, které by měly dělat… A pak je druhá věc – když už ten problém je, tak se snaží o to, řešit ho ideálně pohledem soudu. Ale nesnaží se zabezpečit tu oběť, což by měl být první úkol. Nechají tu oběť, aby byla dál šikanovaná. A pak to uzavřou tím, že dají třídní důtku tomu pachateli. Ale to už je šikana zase někdy jinde a můžou směle otevřít nové vyšetřování. Myslíš, že cesta, jak to všechno změnit, je i v prevenci, osvětě? V přednáškách, kterým se věnuješ? Určitě. Důležité je říct, že šikanu jako takovou nezastavíš. Šikana je a vždycky bude. Co se dá dělat, je zabránit důsledkům. V českém prostředí se předpokládá, že šikana je něco normálního, způsob, jak se k tomu stavíme, je ten, že se to nějak přečká. Protože se to prostě dít bude. To je přístup, který vyhovuje všem, jen ne tomu, kdo šikanu zažívá. Protože ten z toho může mít vážné psychické problémy až do konce života. Ta šikana, pokud se děje dlouho, tak oběť může získat dojem, že je správné, že k tomu dochází. Že to je pro ni trest. Takže to může vést až do hlubokých depresivních epizod… A u tebe to došlo někdy taky až do takové míry, kdy sis myslela, že to je správné? Teď se snažím na terapii přesvědčit sebe sama, že nejsem odpad. To je podle mě hlavně důsledek té šikany. Když ve škole pořád omílali, jak jsem k ničemu, zůstalo mi v hlavě, že to tak nějak je, i když to tak není, nechci to tak. Jsou to takové okovy, který vás přivážou k zemi… a není kam jinam jít. Takže ti hodně pomohla terapie… Určitě. Jednak jsem se musela zbavit sociální fobie. Moje přirozená reakce na šikanu byla schovat se před tím. A vzhledem k tomu, že jsem neměla ani doma podporu v tomhle ohledu, tak jsem se schovávala do závislosti na počítačových hrách. A to mě sociálně izolovalo a dělalo ze mě sociálně neschopného člověka. Chtělo to postupně ze mě dělat člověka, který je schopný sociálně fungovat, stále to není ideální, ale jsem schopná vykonávat spoustu aktivit… Měla bych ale problém hledat si zaměstnání, ta sociální fobie tam ještě stále trochu je, stále mám problém třeba telefonovat… A s tou hodnotou… Pomalu si dovoluju pečovat o sebe, přestat si myslet, že nemám nárok na nic. Hlavně tím, že kolem sebe vytvářím bezpečné prostředí… Přijde mi, že jsi už udělala určitě hodně velké pokroky, protože jsi naopak hodně otevřená, mluvíš o těžkých věcech i na veřejnosti… Já vždycky říkám, že mi hodně pomohlo, začít o tom mluvit. Když něco dáte na veřejnost, tak vám spadne takový kámen ze srdce, že už to vědí všichni, že už je to v pohodě. Ve chvíli, kdy lidé kolem mě byli schopni přijmout, že jsem hraniční autistka - i když ne úplně oficiálně, tu diagnózu mi nejdřív sebrali, pak mi ji zase dali, tak je to komplikované… Každopádně že jsem minimálně hraniční, hyperaktivní, do toho si ještě procházím změnou pohlaví… Když tohle lidi přijmou, už je nemůže nic překvapit… Na druhou stranu se snažím ukazovat svoje kvality, že se snažím, neflákám, jsem empatická, nebojácná… Nebojím se s lidmi diskutovat… Mně právě přijde dost odvážné, že potom, co sis prošla šikanou, musela měnit školy, jsi byla schopná nastoupit do nový školy, navíc s tím, že měníš pohlaví… A celkově o tom mluvíš otevřeně, ještě navíc před spolužáky, kteří jsou mladší, jsou na jiné vlně… Jaký pro tebe byl vlastně ten přechod? Nějakou dobu jsi nebyla ve škole, prošla sis terapií, Kaleidoskopem… Měla jsi obavy, když ses vracela do školy? Když jsem odešla z té původní střední, tak jsem byla na pracáku a chodila na stacionář, pak jsem byla tři měsíce v terapeutické komunitě. Nedokončila jsem ji kvůli tranzici. Vyřešila jsem si tam to, co jsem potřebovala, ještě doteď řeším akorát téma vlastní hodnoty. Když jsem začala psát ten blog, myslela jsem, že ho nikdo nečte. Ale pak jsem zjišťovala, že se šíří nejen mezi žáky, ale i pedagogy. Takže si musím dát pozor na to, co tam napíšu 😊. Moji spolužáci můj blog evidentně čtou a nejen oni, čte ho evidentně půlka školy. Tak se snažím o škole až tolik nepsat, protože vnímám, že to je nějakým způsobem v klidu. Mohla jsem tam přijít jenom s tím, že jsem trans, ale tím, jak jsem otevřená, tak jsem prozradila i to, že jsem lesba. A to už pro ně bylo naprosto nestravitelný. Asi se báli, že bych jim něco udělala, to je moje hypotéza 😊. Ale zase je to pro učitele určitě velká lekce osvěty. Třeba díky tobě můžou trochu změnit svoje postoje. Myslím, že už teď je hodně mění, já tak trochu nastavuju standardy, protože jsem první případ tranzice v té škole. I pro spolužáky je hodně nastavuju. Třeba včera, když jsme měli imatrikulační ples, jsem dost zářila. V té situaci mě skutečně viděli jako ženu, zatímco do školy nechodím každý den v sukni, takže to není tolik vidět, ale tady to bylo očividný. Může to být lekce jak pro spolužáky, tak pro učitele. Tak na tu tranzici bych se tě chtěla taky zeptat. Nejdřív by mě zajímalo, jestli ses už od mala cítila jako holka a jestli třeba i to mohlo podnítit vznik šikany, že jsi byla „jiná“ v tomhle ohledu. Možná to trochu mohlo ovlivnit, necítila jsem se komfortně v těch sociálních situacích. Ale řekla bych, že jsem byla jiná i jiným způsobem, než že jsem se cítila jako holka. Ale cítila jsem to hodně brzo, ve školce nebo v první třídě, třeba že bych chtěla prsa, že je na tom něco trochu zvláštního… Ale tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost, myslela jsem, že je na to brzo. Pak v pubertě jsem tomu věnovala trochu pozornost, ale všichni mi říkali, že to je pubertou. Ani po pubertě se to nezměnilo, tak jsem to začala řešit, něco si o tom našla… Nejdřív jsem začala pokukovat po šatech, nechtěla jsem nosit klučičí oblečení, měla jsem růžovou tašku... Něco jsem si o tom vygooglila, říkala si, že jsem asi nebinární. Nedokázala jsem si připustit, že bych byla čistá žena, nevěděla jsem, že to jde. Ale když jsem zjistila, že to jde, rozhodla jsem se, že budu čistá žena. Dost mi pomohlo, že jsem zjistila, že bych nebyla šťastná ani jako ajťačka, původně jsem chtěla dělat v IT. Ale zjistila jsem, že to není prostředí, ve kterém bych chtěla dělat, spíš se teď soustředím na diplomacii, psychologii, humanitní vědy. Jak probíhá tranzice? Vím, že nejdřív se dělají různá psychologická vyšetření… Ano, dělají… V době, kdy jsem to řešila a zároveň ta šikana byla hodně na vrcholu, skončila jsem ve stacionáři pro adolescenty. Hodně jsem tam řešila tu šikanu. A ze školy přišel výsledek vyšetřování, že za všechno můžu já. A to pro mě byl takový hřebíček do rakve. V tu chvíli jsem se zhroutila, nechtěla jsem moc žít, volala jsem o pomoc, ať mě teda někam zavřou. A tím, že jsem si přiznala, že jsem holka, se to zlepšilo. Najednou jsem si uvědomila, že aspoň některé z těch pocitů se dají racionálně vyřešit. A dostalo mě to do euforie. Vydržela jsem ve škole ještě další dvě měsíce, ale po těch dvou měsících, kdy mě terorizovali pro změnu doma, jsem se chtěla zabít. Rodiče se s tou tranzicí těžko smiřovali? Nebo tam byly ještě další problémy? Ne, rodiče s tím neměli problém, spíš jde o to, že my s mámou a se ségrou jsme jiné osobnosti. Já dokážu druhým naslouchat, být nápomocná a empatická. Došlo tam k tomu, že určitou nekompatibilitou jsme si nechtěně ubližovaly. A zvlášť v době tranzice a když se všechno tohle dělo. Já už jsem to taky vyhrocovala, nevěděla, jak reagovat na ty situace, a pak se to vyhrotilo až natolik, že jsem se chtěla zabít. A jak se cítíš psychicky teď? Jsem na tom určitě lépe, celkově mám stabilnější život, stabilnější zázemí, které jsem si vytvořila, kamarády, zájmy. Chodím na psychoterapii, mám pro co žít, mám cíle, za kterými si jdu. Vím, že nejsem tak špatná, jak mi říkali. Ale ještě to není úplně ideální. V pátek mě pustili z Bohnic, byla jsem tam kvůli tomu, že se semlelo hodně věcí. Vyhrotilo se to až tak moc, že jsem se nechala sama hospitalizovat. Každopádně je super, že si umíš říct o pomoc… To je daný vnitřně tím, že mám ty cíle, které chci splnit. Potřebovala jsem ten pocit bezpečí, tak jsem si ho zajistila. Ještě mi pověz, jaké máš plány a cíle do budoucna, třeba co se týče studia… Táhnou mě hodně dva směry. Jednak jak píšu, táhne mě žurnalistika a média a tak. Druhý směr, kterým bych se mohla vydat, je ta diplomacie, mám sklony k diplomatickému jednání, hodně mě baví vyjednávat. A pak ještě třetí směr, pomáhající profese. Tyhle všechny tři směry by mě bavily, ráda bych studovala, uvidím, k čemu se ve finále přikloním. Taky bych ráda, aby můj blog nějak vydržel. A doufám, že ta moje práce k něčemu bude. Ráda bych se v tom dál nějak rozvíjela, jazykově a dovednostně. Hodně pokukuju po zkouškách CAE, ale to je asi na dýl. Napadá tě ještě něco důležitého, co jsi předtím nezmínila? Možná co se týče těch psychických důsledků šikany… Zpočátku dlouho nikdo nevěděl, co se děje. Dlouho se to přehlíželo, moje psychické problémy se přisuzovaly tomu, že jsem byla v pubertě. Naštěstí jsem se dostala do Kaleidoskopu, kde uznali, že to puberta není, že je to něco, s čím je třeba pracovat. Nakonec jsem dostala diagnózu HPO, což mi pomohlo. Mohla jsem na tom začít pracovat, zaměřila jsem se na problémy a vzorce, které potřebuju vyřešit. U mě je to hodně o tom vytváření bezpečného prostředí a nasávání toho, že nejsem odpad, že jsem normální lidská bytost. Tohle je potřeba nasát a potřebuju v tom být dlouho, je to hlavní vzorec, který musím změnit. Jinak telefonování s kamarády, v tom mi zabraňuje sociální fobie. Píšu si deníčky, které mi mají zvyšovat hodnotu, snažím se pečovat o svoje tělo. Pořád se snažím zbavovat následků šikany. Jednou týdně mám terapii, do toho se snažím se sebou terapeuticky pracovat sama. Ještě mě čeká dost práce. A napadá mě ještě jedna věc. Stává se mi, že psychologové tvrdí, že bych neměla být trans, když mám psychické problémy. Lidi si často myslí, že člověk s HPO automaticky neví, kým je. U mě je to ale tak, že vím, kdo jsem. Mám spíš problém s tou vlastní hodnotou a s emocemi. Nebo se mi stává, že lidi zpochybňují, že mám hraniční poruchu osobnosti kvůli tomu, že si procházím změnou pohlaví. Tranzice se u mě projevovala daleko dřív, pocity nedostatku vlastní hodnoty až později. Je potřeba tyhle dvě věci od sebe oddělovat. Nepochybuju o tom, že jsou lidi, kteří mají problémy s identitou vlivem psychických problémů, ale je potřeba se na to dívat individuálně. https://www.jaksestavamzenou.cz/
0 Comments
Leave a Reply. |