Na jednu stranu „příliš“ silné emoce, na druhou stranu pocity prázdnoty – obojí charakterizuje prožívání člověka s hraniční poruchou osobnosti. Kdykoliv jsem se zamýšlela nad příznakem „chronické pocity prázdnoty“, připadalo mi příliš obtížné na to téma něco napsat. Je jednodušší psát o pocitech, které zahlcují, ve kterých se ztrácíme, ale obtížnější psát o pohlcující prázdnotě. Pocit, že nemáme žádnou identitu, na povrchu prožíváme, ale uvnitř jsme prázdní, uvnitř není „nic“. Pocity, že cítíme „příliš málo“ nebo nemáme přístup k pocitům, jsme od nich odříznuti. Cítíme, že nám něco chybí, něco postrádáme, ale nelze přesně určit, co to vlastně je. Potřebujeme silné impulzy a podněty, abychom prázdné místo v nás zaplnili – a tak vyhledáváme nebezpečné zážitky, experimentujeme s návykovými látkami, sebepoškozujeme se… To vše, abychom přebili prázdnotu, abychom něco cítili. Jak tedy vnímám prázdnotu já? Pro mě neexistuje jediná, neměnná prázdnota – vždy, když jsem se cítila prázdná, bylo v tom obsaženo ještě něco – pocit nebo touha skrývající se za tou prázdnotou. Prázdnota pro mě není „nicota“, vnímám v ní několik tváří, několik podob v ní obsažených, které se doplňují a prolínají. Prázdnota jako „ztráta něčeho“ Většinu času, kdy jsem se cítila prázdná, na tom měly svůj podíl těžké depresivní stavy a pro mě tehdy nevhodně zvolené silné léky, které jsem nedobrovolně musela brát už v 17 letech. Do té doby jsem byla plná emocí, citlivá, měla jsem svůj vnitřní svět a mnoho zájmů. Možná to šlo ruku v ruce, působení léků a zhoršování depresí. Každopádně mě tehdy léky utlumovaly a vzdalovaly od sebe. Postupně jsem cítila kromě únavy i apatii, jako by mě opouštěl život. Necítila jsem už tak silné emoce jako předtím, ani silnou empatii a pocity ostatních. Podněty, které na mě dříve hodně působily, dodávaly mi radost a energii, jsem přestala vnímat a prožívat. Po prvním vysazením léků se to však nezměnilo. Zpětně bych řekla, že se jednalo určitě i o obranný mechanismus psychiky, která se často při depresi „brání“ pocitům. Měla jsem pocit, že „ztrácím sebe“, a z toho plynoucí prázdno. Pro deprese, které jsou u HPO časté, je „ztráta něčeho“, typická. Může to být reakce na ztrátu blízkého člověka, ztrátu vztahu, přátelství, rodiny, domova, smyslu života… nebo zkrátka ztráta části sebe. Do této tváře prázdnoty bych zařadila i stavy disociace, se kterými mám také vlastní zkušenost, depersonalizace nebo derealizace. Jedná se o odosobnění, kdy má člověk pocit nereálnosti sebe nebo okolí. Oddělení od svých skutečných pocitů, plynoucí často z extrémního stresu, traumatu nebo zranění. Odříznutí se od prožívání, které je příliš těžké. Prázdnota jako „touha po něčem“ Tato tvář prázdnoty souvisí s pocitem, že nám něco chybí, po něčem toužíme, většinou ve vztahové rovině. Pocity osamělosti, prožívané často lidmi s HPO, sklon vrhat se do vztahů po hlavě a být v nich závislí – pocit, že bez druhého člověka jsme neúplní a něco nám chybí, pramení podle existenciálního pojetí HPO z pocitu „stesku po domově“. Vždycky jsem měla ráda citáty o ztrátě domova, stesku po něm. „Cítím stesk po místě, které ani neexistuje.“ Hraničáři často nezažili v dětství nebo dospívání pocit domova, bezpečného místa. Místa, kde jsme akceptováni a milováni, kam se můžeme uchýlit a odpočívat. Základní funkce rodiny a domova jsou často oblastí, ve které zažili reálný deficit. Domácí násilí a zneužívání, rozpad rodiny, starost o nemocné členy, nemožnost prožít plnohodnotné dětství a dospět postupně jako ostatní, to vše může způsobit pocit „nenaplnění“ a „chybění něčeho“, což vede v dospělosti k pocitům prázdnoty, touhy vynahradit si deficit v partnerských vztazích nebo dalšími destruktivními způsoby. „Hlad po něčem“, „zaplnění prázdného místa“, „touha po naplnění“, to všechno jsou výrazy, které mě v této souvislosti napadají. Já osobně jsem si přišla na svoje hraniční sklony právě díky tendencím hledat ve vztazích – ať už v partnerských, přátelských nebo terapeutických, právě naplnění pocitu „domova“, zaplnění prázdného místa, nahrazení osamělosti nezdravou závislostí. Klid a nižší intenzita pocitů vnímaná jako prázdnota „Všechno nebo nic“, černobílé vnímání, je nedílnou součástí hraničních sklonů. Hraničáři, zvyklí na zahlcující intenzitu pocitů a prožitků, mohou mít sklon vnímat opačný „extrém“ - klid, ne příliš intenzivní pocity, jako prázdno. Mohou vyhledávat silné podněty a intenzivní vztahy, protože jim zkrátka klid a umírněné emoce nestačí, potřebují silnou emoční stimulaci. Prázdnota „uvnitř“, chybějící pocit vlastní identity Ginny Elkin v knize Každý den o trochu blíž popisuje, že se cítí prázdná uvnitř, že pod povrchem nic není. Připadá si jako „nikdo“, neví, jak popsat sama sebe. Poruchy identity, tápání v tom, kdo jsme, vedou u mnoha hraničářů k přebírání identity druhých lidí, k nejasným hodnotám, cílům, představám o tom, co v životě chtějí. Tímto tématem se budu v jiných článcích ještě více zabývat. Prázdnota jako hledání sebe sama, prostor pro něco nového Každý člověk se v průběhu života mění, hledá, roste a vyvíjí – pocity prázdnoty jsou často nedílnou součástí životních změn; když určité období končí, otevírá se prázdný prostor před námi, prostor pro něco nového, co může přijít. S uzavřením určitého období cítíme prázdno, dokud nevíme, co nového přijde, kam budeme nyní směřovat. Tyhle existenciální pocity může prožívat každý zdravý člověk, osobně je vnímám spíše jako naději pro nové začátky. V rámci práce na sobě, hledání identity a zásadních změn, jsem se s těmito pocity před časem setkávala častěji. Na jednu stranu navazují na práci s výše uvedenou „prázdnotou uvnitř“, na druhou stranu souvisí s osobnostním rozvojem a přirozenými změnami celkově – např. po ukončení bakalářského studia jsem hledala své další směřování. V procesu psychoterapie jsem zjišťovala, kdo jsem a kdo nejsem. Co skutečně chci a co jsem dělala spíše pro druhé. Otázky kým jsem a kudy chci jít, nacházení sebe sama a cesty, jak být spokojená, jsou zásadní u každé terapie a změny. Tímto chci říct, že i když se potýkáte s pocity prázdnoty, která se zdá nepřekonatelná, se vším se dá pracovat. Možná nelze překonat vždy a úplně, rozhodně to chce čas a trpělivost… Rozkrytí pocitů a co je za nimi, snaha o uvědomění a naděje v nové začátky, je však něco, na čem lze stavět. *Alenka
1 Comment
Jak poznat, že vaše dítě trpí psychickými problémy?"Když mi bylo 13 a poprvé jsem se začala potýkat s vážnějšími psychickými problémy, nevěděla jsem, co mi je, kde hledat pomoc. Nesvěřovala jsem se a ani netušila, že moje problémy mají nějaké pojmenování. Že v nich nejsem sama a spousta dalších lidí se s něčím podobným také potýká." Pro rodiče někdy není jednoduché zjistit, zda se jedná o projevy puberty a dospívání, které mohou být zvláštní nebo bouřlivé, zda jejich dítě prochází psychickou krizí nebo se jedná dokonce o projevy duševního onemocnění. Ačkoliv projektů ohledně prevence zaměřené na duševní zdraví v poslední době přibývá (např. projekt Blázníš? No A!, kterému se věnuji), tomuto tématu je např. na středních školách věnováno více pozornosti, předsudky a neinformovanost hrají stále značnou roli. Projevy psychických problémů v dětství a dospívání se od těch v dospělosti často liší, děti a dospívající mohou dávat najevo své pocity spíše svým chováním než verbálně. Za to, co prožívají, se mohou stydět, nevědí, co se s nimi děje, neumí to slovně vyjádřit. Zejména puberta a adolescence jsou však období, ve kterém se rozvíjí 2/3 duševních onemocnění, jedná se o zranitelnou etapu plnou změn – psychický vývoj člověka v tomto období předurčuje mnohé. Silné emoce, vyšší impulzivita, citlivost a krize doprovázející změny a hledání sebe sama, jsou normální součástí dospívání. Pokud však krize přerůstají únosnou míru, je třeba je včas podchytit. Hraniční porucha osobnosti, kterou lze diagnostikovat v rané dospělosti, se většinou začíná rozvíjet mnohem dříve. Většina lidí s HPO, které osobně znám, procházeli těžkými problémy a stavy od puberty, tyto problémy často nebyly rozpoznány, dotyční se nedostali včas do kvalitní psychologické nebo psychiatrické péče. Když mi bylo 13 a poprvé jsem se začala potýkat s vážnějšími psychickými problémy, nevěděla jsem, co mi je, kde hledat pomoc. Nesvěřovala jsem se a ani netušila, že moje problémy mají nějaké pojmenování. Že v nich nejsem sama a spousta dalších lidí se s něčím podobným také potýká. K pomoci jsem se tehdy nedostala, ani o pár let později, kdy jsem se začala sebepoškozovat a moje deprese se prohlubovaly. Vím, že kdyby tehdy moje okolí vědělo to, co vím já teď, kdyby jejich informovanost byla lepší, stejně jako přístup k duševním poruchám, dostala bych se dříve ke kvalitní terapii a můj život se mohl vyvíjet jinak… „Kdyby“ teď zpětně nic nezmění, s odstupem času však vím, co jsem potřebovala od okolí, jaký druh odborné péče mi mohl pomoci, což se nyní snažím předávat dál. Zaměřím se především na problémy rozvíjející se v tomto období (puberta, adolescence), se kterými mám sama mnoho zkušeností. Jak už jsem uvedla, dospívající člověk se může chovat zvláštně. Kde je ta hranice mezi „normální“ pubertou a duševní nemocí? Dospívající mohou být nejistí a úzkostnější, ale když jim úzkost nebo obavy z lidí brání chodit do školy nebo mít přátele, je to už problém. Pubertální projevy mohou být bouřlivé, ale právě i závažná schizofrenie se u mladých lidí může projevovat jako „přehnaná“ puberta. Silné emoce a impulzivita jsou do určité míry normální, ale ve větší míře mohou naznačovat začínající emoční nestabilitu. Jak už jsem uváděla i v jiných článcích, každý člověk a každý dospívající má určité rysy nebo chování zesílené, ale jde skutečně o tu MÍRU, o to, zda mu vlastnost nebo problém narušuje život, fungování a vztahy. O to, zda se změnil až příliš, necítí se ve své kůži, není spokojený. S dospíváním jsou spojené pochybnosti o sobě samém, určitá míra nejistoty, ale pokud o sobě dítě příliš pochybuje, nedostatek sebevědomí mu brání v kontaktu s lidmi nebo plnění povinností, pokud si ubližuje, NENÍ to normální a potřebuje pomoc. Nyní ještě shrnu v bodech „varovné znaky“, že s dítětem/především v pubertě a adolescenci není něco v pořádku. Některé znám i z vlastní zkušenosti – tehdy mě mrzelo, že byly vnímány právě jako něco normálního - jako puberta, lenost, apod. Jedná se většinou o projevy úzkostných poruch, depresí, reakce na trauma a rozvíjející se emoční nestabilitu. (Tedy vše, co souvisí i přímo s HPO). Dále shrnu další projevy, které mohou vypovídat o přítomnosti jiných duševních problémů (např. schizofrenie). Varovné znaky, že něco není v pořádku - dítě prochází psychickou krizí, začínají u něj projevy duševního onemocnění: 1) Uzavírá se do sebe, nechodí s vrstevníky ven nebo se bavit, odmítá volnočasové aktivity, čas trávený s blízkými Uzavírání se do sebe, nedostatek kontaktu s ostatními nebo nekomunikace ze strany dítěte někdy rodiče vnímají jako součást „pubertálních projevů, vzdoru“, apod. Je normální, že s nástupem puberty mladý člověk má tendenci „oddalovat“ se od rodiny, hledat svou vlastní identitu, tráví méně času s rodiči a více s vrstevníky. Pokud se však až příliš uzavírá do sebe, což neodpovídá jeho povaze, pokud netráví čas ani s vrstevníky a celkově se společnosti lidí vyhýbá, je třeba zvážit, co může být za tím. (Mohou to být projevy deprese, sociální fobie, dítě může procházet šikanou nebo zažilo něco jiného traumatizujícího.) Pokud však váš potomek byl vždycky uzavřenější, introvertní povahy, je možné, že se u něj zdá tento rys s pubertou výraznější. Introverti jsou k psychickým potížím obecně náchylnější, je u nich také větší riziko šikany ze strany spolužáků pro jejich „jinakost“. Mohou být úzkostnější a více pochybovat o sobě. Neznamená to však, že musí onemocnět psychickou nemocí. Je však důležité je podporovat, mít porozumění pro jejich povahu a zájmy, respektovat je takové, jací jsou. Dávat jim najevo, že se nemusí měnit a být jiní, aby zapadli. Podporovat je v hledání přátel s podobnými zájmy, pokud si nerozumí se spolužáky. Problém by mohl nastat tehdy, když si dítě kvůli své odlišnosti připadá nepatřičně nebo vadně, snaží se být někým, kým není, jít proti své přirozenosti. Uzavřenější děti a dospívající potřebují zázemí a skupinu přátel, kde se cítí přijímaní, která podporuje jejich často křehčí sebevědomí a sebehodnotu. 2) Mění se k nepoznání, jeho chování neodpovídá jeho povaze, osobnosti, hodnotám Samozřejmě, že puberta je období plné změn. Pokud se ale předtím extrovertní, veselé dítě vyhýbá lidem a komunikaci, pokud ve škole obvykle vzorné dítě začne projevovat výraznější poruchy chování, je třeba zamyslet se nad příčinami. Uzavřeností i hodně nápadným nebo pobuřujícím chováním dává dítě nebo dospívající něco najevo. Tyto signály by se neměly přehlížet. 3) Má problém s docházkou, nechce chodit do školy/není schopný tam dojít/bojí se Důvodů problémů s docházkou může být více. Bohužel někteří rodiče a učitelé berou absence jako lajdáctví a lenost, i když se může jednat o vážný problém. Např. žáci se školní fobií nebývají „flákači“, ale spíš jedinci s vysokými nároky na sebe. Mohou mít strach ze selhání, z učitelů, spolužáků, z mluvení před lidmi, apod. Mohou procházet nerozpoznanou šikanou nebo jsou ovlivněni předchozími zkušenostmi se šikanou. Těžší deprese se projevují i únavou, sníženou koncentrací a výpadky paměti – absence, neschopnost ráno vstát či dojít do školy, zhoršení výkonu, to vše k nim patří. Z osobní zkušenosti vím, že pro mě bylo nejhorší právě to, když mi okolí moje stavy nevěřilo, byla jsem obviňována z toho, že se flákám, přestože k „flákači“ mám jako perfekcionista hodně daleko. 4) Sebepoškozuje se, mluví o tom, že si chce ublížit nebo o sebevraždě V tomto případě jsou hlubší psychické problémy evidentní. Sebepoškozování nebo úvahy o ublížení si jsou vážný problém, který by se nikdy neměl brát na lehkou váhu. Tyto projevy jsou minimálně voláním o pomoc, nepodceňovala bych ani riziko vážnějšího ublížení si nebo pokusu o sebevraždu. Být kýmkoliv v mém okolí, když jsem se od 16 viditelně poškozovala, řeším to ihned – v případě akutního stavu nebo ublížení si krizové centrum (v horším případě i hospitalizace), v každém případě vyhledání kvalitního dětského psychiatra a především psychoterapie. Někdy je bohužel nutná i hospitalizace, v případě, kdy je dítě nebo dospívající sám pro sebe ohrožující. Co se týče hospitalizací, byla bych ale opatrnější, neměly by trvat zbytečně dlouho, z vlastní zkušenosti vím, že někdy můžou mladého člověka spíše traumatizovat (záleží na konkrétní nemocnici a oddělení, na přístupu personálu, v posledních letech se to už lepší). Hlavní by měla být psychoterapie a medikace pouze v nutném případě, ne přehnaná vzhledem k věku – z vlastní zkušenosti můžu říct, že nasazení silných léků v mladém věku mi nepomohlo, spíše naopak. 5) Má zdravotní/psychosomatické problémy Deprese, úzkostné i jiné poruchy se mohou projevovat i tělesně. Pro depresi bývá typická zvýšená únava a/nebo nespavost, panická porucha se projevuje záchvaty, kdy má člověk pocit nedostatku dechu, buší mu srdce, brní ruce, atd., fyzické projevy jsou natolik silné, že mohou působit jako vážný zdravotní problém. Další fyzické problémy, nevolnosti, bolesti břicha, hlavy, aj., mohou souviset s depresemi, úzkostmi, apod. Pokud se zdravotní příčina problému nenajde, vyhýbala bych se jednoduchým závěrům, že dítě simuluje, vymýšlí si to, „je to v jeho hlavě“ a přejde to. Spíš bych se zabývala možnými příčinami, jestli není něco, co dítě nadměrně stresuje. Je zde možnost, že se u něj začínají rozvíjet psychické problémy. Další možné varovné signály:
2) Změny nálad jsou až příliš výrazné Pokud jsou výkyvy nálad extrémní nebo se střídají období, kdy je dospívající uzavřený do sebe a evidentně skleslý, s obdobími, kdy je až v euforii, velmi upovídaný, chová se nerozvážně, může jít o projevy bipolární afektivní poruchy (nemoc, která je typická střídáním období deprese a mánie – extrémně povznesené nálady). Zároveň se může jednat i o rozvíjející se emoční nestabilitu – „Hraničáři“, u kterých je střídání nálad výrazné, mohou působit jako bipolární. 3) Mladý člověk je extrémně podezřívavý, má neobvyklé představy, kterým věří. Slyší nebo vidí věci, které nejsou reálné a jedná podle toho Psychotické onemocnění se může začít projevovat už v hodně mladém věku. Nejčastější psychotickou poruchou je schizofrenie, vyznačující se bludy a halucinacemi. Blud je mylné přesvědčení např. o tom, že člověka někdo sleduje, někdo mu chce ublížit, uškodit, apod. Halucinace je porucha vnímání, projevující se nejčastěji slyšením hlasů, kromě sluchových halucinací mohou být optické, čichové, chuťové. Vždy jde o vnímání neexistujícího smyslového vjemu. V případě, když zaznamenáte některý z těchto příznaků, je nezbytně nutné, aby byl mladý člověk včas léčen. Hebefrenní schizofrenie, která se rozvíjí právě především v adolescenci a rané dospělosti, se ze začátku projevuje jako „přehnaná“ puberta. Kromě bouřlivého nebo výstředního chování se mladý člověk může uzavírat do sebe, typické je filozofování, zabývání se náboženskými nebo duchovními tématy, aniž by jim skutečně rozuměl. V řeči používá neologismy (vymyšlená slova, novotvary) a jeho úvahy jsou někdy těžko pochopitelné. Zároveň se mohou objevovat bludy a halucinace, o kterých nemusí přímo mluvit – vy můžete jen pozorovat, že se mění, chová nelogicky, „mimo“. Co dělat/nedělat v případě, že jste u vašeho dítěte zaznamenali projevy psychických problémů:
Pokud si nejste jistí, zda váš potomek potřebuje odbornou pomoc nebo se zatím zdráháte oslovit odborníka, můžete zkusit tuto krizovou linku pro rodiče, kde vám poradí a případně nasměrují dál: http://www.modralinka.cz/?page=pro_dospele Můžete také zkusit oslovit dětské krizové centrum: http://www.ditekrize.cz/ Dětští psychologové: http://www.klinikaeset.cz/kolega/prehled-vsech-terapii-kliniky/ http://www.thklinika.cz/alexandra-machkova-frankova/ http://www.psycholozkaprodeti.cz/ https://www.psychoterapie-andel.cz/nas-terapeuticky-tym/tym-pro-deti/ http://www.psychologbohunkazbiralova.cz/ Dětští psychiatři: MUDr. Magda Ryšánková MUDr. Michal Považan MUDr. Petra Tomášková MUDr. Ivana Růžičková *Alenka "Traumata se netýkají pouze fyzického nebo sexuálního násilí. Často jsou to slova, která bolí. Nezájem a odmítání, které se zarývá do morku kostí. "Nejistě jsem zaklepala na dveře ordinace. „Pojďte dál,“ vyzvala mě vlídným hlasem psycholožka. Sedla jsem si na pohodlné křeslo, na stolku mě již čekala sklenice vody. Schoulená v křesle, plná nervozity, ale zároveň odhodlání, jsem byla připravena podívat se minulosti do očí. „Jediná cesta ven je cesta skrz,“ připomínala jsem si. Chtěla jsem všemu znovu čelit hned. I přes veškerý strach a pochybnosti o tom, co terapie traumatu přinese. Plná naděje jsem pokaždé v křesle zavírala oči a představovala si vše, co mi psycholožka uklidňujícím hlasem říkala. Chtěla jsem opět spát bez nočních můr. Chtěla jsem se opět dívat lidem do očí. Setřást úzkost, která na mě padala, když jsem se procházela venku a stmívalo se. Nejhorší byly ty noci. Každou noc jsem prožívala znovu a znovu tu událost. Každou noc tam byly ty ruce svírající můj krk. Často jsem se „probudila“ do spánkové paralýzy. Nemohla se pohnout, ale s otevřenýma očima jsem sledovala, jak se blíží k mojí posteli. Snažila se pohnout, zakřičet, nevěděla, kde jsem… Nemohla nic dělat, nemohla utéct. Fyzicky jsem cítila ty ruce na krku, i když nebyly reálné. Tupou bolest hlavy, i když byla jen vracející se vzpomínkou. Když se mi konečně podařilo pohnout, posadila jsem se na postel. Dlouhé chvíle seděla a dívala se do tmy, než jsem pochopila, kde jsem, že jsem v bezpečí. Že už je dlouho po všem a nikdo mi neublíží. Ráno jsem vyčerpaná jen tak tak došla na snídani, rozcvičku často vynechávala. „Ty noci mě zabijou,“ psala jsem s trochou ironie ozdobný nápis, který jsem pak umístila na zeď nad hodiny. Ve společenské místnosti, kde se konaly ranní komunity, visely na stěnách nápisy bývalých i současných klientů, některé moudré, jiné sebeironické. „Ty rána mě zabijou,“ „Je to počasím,“ „Je to horoskopem“ , „To ne já! To moje nemoc!“ a mnoho dalších nápisů zdobilo zeď. „Nikdy se nezbavíš toho, o čem mlčíš,“ byl můj nejoblíbenější z citátů. „Je to horor a nebudu to dál rozebírat,“ přidala jsem časem svou další typickou hlášku. Nikdy nezapomenu na chvíle strávené se skupinou spoluklientů. Na večery, kdy jsme chodili na bowling, hráli hry. Na vtípky a vzájemné provokace. Aprílovou komunitu, kdy jsme si udělali legraci z terapeutů, přišli na ni v pyžamu a vyměnili si role – každý parodoval někoho jiného z členů. Dokázat se svým problémům zasmát a vidět je s nadhledem bylo také léčivé. Dny nabité programem a terapiemi na psychoterapeutickém oddělení rychle plynuly. Na skupinách i mimo ně jsme se navzájem podporovali. Občas vznikaly konflikty, které jsem ale vnímala jako přínosné. Nezažila jsem tam odsuzování, necitlivost, agresi. Taneční terapie byla moje srdeční záležitost a z arteterapie jsem si často odnášela cenné vhledy a postřehy. Autogenní tréning jsem musela spíš přetrpět, podobně jako funkci „budíčkáře“, který celý týden všechny budil na rozcvičku. Občas jsem se cítila trochu jako v rodině, zvlášť když nás bylo málo. Dvakrát jsem jela do Prahy na víkend, pomáhala se stěhováním. Příjezd do nového bytu po terapii pro mě byl symbolicky důležitý – nevrátila jsem se do starých kolejí, ale začala novou etapu. V bezpečí ordinace psycholožky jsem se v průběhu pobytu pozvolna pouštěla do imaginací. Když jsem měla poprvé zavřít oči, bylo mi řečeno, abych si vybrala a představila nějaký předmět z té místnosti. Uvědomila jsem si, že si ji vlastně pořádně nemůžu vybavit. Kytka, obraz, co na něm je? Nakonec se mi podařilo vybrat a představit si alespoň něco. Dále to byla moje oblíbená fialová barva a bezpečné místo. Výběr bezpečného místa pro mě byl ještě větší oříšek. Pokaždé, když jsem si pokoušela představit místo v Praze nebo jinde v Čechách, obraz v mé mysli se zalil tmou nebo krví. Tak jsem zkoušela vzdálenější místa. Domeček v Rakousku s přívětivou paní, kde jsem kdysi nějakou dobu pobývala. Příjemná zahrada, příjemná kuchyně, kde jsme si často povídaly. Slunečný den. Chvíli ta představa vydržela, než se do ní vplížilo opět něco ošklivého. Hledala jsem jiné místo. Mimo tento svět. Neexistující místo, středověký hrad z mého oblíbeného seriálu. Tady jsem se cítila bezpečně. Bezpečí, které poskytoval fantastický svět, bylo v mých představách trvalé. Jen tam jsem se mohla uchýlit, aniž by mě minulost dostihla. Byla jsem do všeho „hrr“, chtěla hned všechno změnit. Obrovská vůle žít a motivace pracovat na sobě, aby mi bylo lépe, byla darem, který jsem si z té šílené noci odnesla. Pozitivní změny, které ve mně trauma nastartovalo, bych označila jako posttraumatický růst. Psycholožka na nic ale nespěchala. Naopak trvala na tom, abychom nic neuspěchaly. Mnoho sezení bylo pouze o imaginacích bezpečného místa. Neměla jsem na sebe tlačit, neměla chtít všechno hned. Sezení, na kterém jsem konečně pracovala v imaginacích s traumatem, přišlo až ke konci pobytu. I to bylo vedené trpělivě a nenásilně. Začala jsem s představou bezpečného místa, poté se přesunula k obrazům z noci, kdy se to stalo. Situaci jsem si představovala jako cizí třetí osoba, která vidí samu sebe a osobu, která ji ubližuje. Popisovala jsem, co vidím, co se děje, jak se Alena cítí a co potřebuje. Popisování jsem si předtím zkoušela na jiných situacích a měla ho už zvládnuté. Potom jsem si měla představit někoho blízkého, kdo se se mnou na tom místě ocitl a to, jak mi pomáhá. Další problém. Už jenom představa, že té situaci vystavím někoho jiného, pro mě byla nemyslitelná. Aby mi někdo pomohl. Abych v tom nebyla sama. Tu noc jsem se v obrovské panice sama dokázala zachránit. Pohotově se dostat ven, zamknout za sebou dveře. Nazout si boty a vyběhnout, jinak na lehko oblečená, do zimní noci. Snažila jsem si dovolit představit si tam někoho dalšího. Nejlepší kamarádku, která tady pro mě po traumatické události byla. Ti, kdo mě tehdy měli chránit, byli necitliví, nepomohli nebo mi dokonce nevěřili. Policie, lékař, ti nejbližší. Traumatem často není jen samotná událost, ale i reakce okolí a blízkých, chybějící pomoc a podpora. Měla jsem však přátele, kterým jsem si mohla dovolit říct všechno. Měla jsem lidi na skupině, kteří byli obrovskou podporou. V průběhu terapie jsem si vybavovala mnoho situací, kdy mi bylo ublíženo. Mnoho jizev, které bolely, i když už dávno nekrvácely. Rány, které se od dětství zařezávaly do duše. Ale duše mlčela. Vydržela vše, s každým mlčením se však rána prohloubila. Sebepoškozování, sebedestruktivní chování, mnoho různých příznaků duševní nemoci. Nebyla jsem hraniční jen tak. Moje porucha byla ovlivněna i posttraumatickou stresovou poruchou, událostmi, které mě formovaly. Pocity z nich vyplývající, které jsem neventilovala, ale pouze potlačovala, což s postupem času příznaky zhoršovalo. Emoce jsem obracela proti sobě, ubližovala jsem si mnoha různými způsoby. A někdy tím ubližovala i druhým, i když neúmyslně. Traumata se netýkají pouze fyzického nebo sexuálního násilí. Často jsou to slova, která bolí. Nezájem a odmítání, které se zarývá do morku kostí. Mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti má za sebou traumatickou minulost, která je často už v dětství připravila o mnohé, narušila vývoj osobnosti. Násilí, ať už jakéhokoliv typu, je traumatem, vlivem kterého ztrácíme jistoty. Ztrácíme důvěru k lidem a ke světu. Ztrácíme pocit vlastní hodnoty. Pocit domova. Ztrácíme sebe sama. Často jsem se cítila jako ve vzduchoprázdnu, měla pocit, že vše v mém životě je nejisté. Každého mohu ztratit. Vše, z čeho mám radost, může trvat přece jen chvíli. Jistoty a vztahy se jenom rozpadaly a rozpadaly a dlouho jsem necítila jistotu ani v sobě. Všechno a všechny jsem ztrácela, držela se stébel naděje, ale i naděje odcházela. Chtěla jsem ji dostihnout, chytit a nepustit. Ale vracela se a odcházela, lidé odcházeli, život odcházel… Tehdy na terapii jsem však věděla, že to nejhorší mám za sebou. Na svět se dívala jinýma očima, jako bych se znovu narodila. Prožívala každé nové ráno, každý nádech, každý západ slunce, jako by byl tím prvním a zároveň posledním. Postupně se znovu naučila dívat lidem do očí. Moje řeč těla přestala působit tak, jako kdybych chtěla být neviditelná. Vyplakala jsem dost slz, ale zásadní pro mě bylo objevit v sobě vztek. Dlouho potlačovanou právoplatnou reakcí na situaci a lidi, kteří mi ublížili. Uvědomění, že za mnoho událostí jsem si skutečně nemohla sama, nezasloužila jsem si je. Byla jsem obětí a někdo jiný agresorem, kterému jsem uvěřila, že jsem špatná. Že má právo mi ubližovat. Láska ale nemá bolet. Láska nezpůsobuje modřiny, láska nedusí. Ten klíč k zotavení nebyl smutek, ale vztek, který jsem si dovolila cítit a projevit. Už jsem nebyla obětí, ale bojovnicí, která má svůj život pevně v rukou. „Nejsem tím, co se mi stalo, jsem tím, kým jsem si vybral, že se stanu.“ Tento výstižný citát od Junga přesně vystihoval moji pozitivní změnu v uvažování o sobě, o zotavení a budoucnosti. A když jsem seděla naposled v tom křesle, se zavřenýma očima a představující si traumatickou situaci jinak, začal mě zaplavovat klid. Imaginace byla u konce, zvládla jsem to. Otevřela oči, cítila hřejivý pocit na hrudníku. Překvapilo mě, jak klidně a normálně se cítím. „Děkuju…“ „Mně neděkujte, děkujte jen sama sobě.“ Pochválila mě psycholožka a dodala, že jsem schopná nyní mnohem více sebepéče a sebeochrany. Od toho sezení noční můry zmizely. Považovala jsem to téměř za zázrak. „Jediná cesta ven je cesta skrz,“ napsala jsem nový nápis na zeď a přikreslila k němu motýlka. Když jsem odjížděla do Prahy, cítila se výborně. Nabitá pozitivní energií a radostí jsem vylétla jako ten motýl po přeměně z housenky. Vstříc lepší budoucnosti, novému životu, novým vztahům. Zotavování samozřejmě pokračovalo dál, vztahy nebyly hned ideální, život není nikdy ideální. S láskou k sobě jsem postupně našla i lásku, která nebolí. Jaro Nám přineslo spoustu energie a inspirace a my vám přinášíme na oplátku optimistický článek o vlastních zkušenostech se zotavováním.Před osmi lety jsem odcházela ze schůzky v psychiatrické léčebně v Bohnicích s novou nálepkou na čele. Vedle snílka, nerváka a vzteklouna jsem si s sebou odnášela novinku. Emočně nestabilní. Hraniční typ. “Budete to mít těžké” povídal pan doktor směrem k rodině. “Ale ona to bude mít těžší”. Hmm. To nezní zrovna jako hezké vyhlídky do budoucna. Ale mám, co jsem chtěla. A já jsem přece chtěla vědět “co mi je”. A pak to přišlo. Že jsem silná holka (bylo mi 24). Že za žádnou cenu nesmím moc dlouho marodit a už vůbec nesmím usilovat o invalidní důchod. Ten by mě zlikvidoval. “Musíte na sobě pracovat, musíte makat, mít pevný režim, chodit do práce, plnit každodenní úkoly. Klidně si teď dejte malou pauzu, ale moc to neprotahujte. V té pauze tvořte, najeďte si na režim, lépe se vám pak bude vracet do práce.” Ještě mi po společné cigaretě venku popřál hodně štěstí a předpověděl, že mezi 40 a 50 rokem by se to mohlo uklidnit. Odcházeli jsme, já s ovázaným zápěstím, jako ve snách. Mohlo to být horší. Pan doktor mi navrhl vysadit antidepresiva, ty prý mi nepomohou. Zvýšit dávku stabilizátoru a hlavně na sobě pracovat. Za tohle jsem byla ráda. Ta antidepresiva mi nedělala dobře. Cestou domů jsem si připadala jinak než ráno na cestě na schůzku. Trochu se mi ulevilo, ale zároveň jsem si najednou připadala nemocná. Mám diagnózu. A strach co bude. Protože i ta nejmenší povinnost mi přijde jako nezvladatelný úkol a všechno mě vyčerpává. Jak bych se vůbec kdy mohla vrátit k “normálnímu” životu? Co když to přijde znova? Vyčerpání, kolaps… Už mi nikdy nebude dobře... Nakonec jsem navzdory doporučení pana doktora o krátké pauze marodila celý jeden rok. Byla to překvapivě máma, která přišla s tím, ať s návratem do práce nespěchám. Pokud se mi ještě nepřitíží a budu mít dost aktivit. Ať se soustředím na svoje zotavování. Nebydlela jsem tou dobou už dávno s rodiči, ale byli mi velkou oporou a vždy nablízku. Někdy bývala máma tvrdá, ten den ne. Pravidelně jsem docházela za svých psychiatrem, na psychoterapie už tak pravidelně ne. Vlastně to byla moje první psychoterapeutka, která ze mě tehdy dostala větu “Chci si odpočinout” a poslala mě za psychiatrem. Dostala jsem od něj léky, ale asi už bylo pozdě, protože jsem se pár týdnů na to stejně zhroutila, opila jsem se a na kopci si chtěla opižlat žíly tupým nožem. Do práce jsem ten den už pochopitelně nedojela. No a dál už to znáte. Za ten rok jsem toho vlastně moc neudělala, byla jsem naštvaná a smutná, chodila jsem na procházky. Děsilo mě jít si nakoupit, moje tehdejší přítelkyně dělala skoro všechno sama. Sem tam jsem si fotila, malovala, četla. Věděla jsem, že nesmím pít, ale občas jsem neodolala. Propadala jsem se, byla jsem vzteklá a pořídila jsem si z útulku tříbarevnou šelmu, kterou mám doteď. To hodně pomohlo, starat se o živou bytost, vychovávat ji a učit, jak se správná kočka má chovat v domácnosti. První večer, kdy byla sama doma, nám skočila do kastrolu plného zelňačky. Ale to už je jiná kapitola :) Kdepak Amelie, na tu nedám dopustit, zažila toho se mnou hodně… Rok utekl jako voda a byl čas se vrátit do reality. Nechtělo se mi. Jsem přece nemocná! V hlavě mi zněla ta slova o režimu a o tom, že to nesmím vzdát a jít do invalidního důchodu. Že by mě to zničilo. Tak jo pane doktore. Já vám budu věřit. Ukončila jsem neschopenku a po roční pauze přijala výzvu v podobě práce v kavárně. Mezi lidmi. S penězma. Žádná tréningová kavárna. Uf. Po 14 dnech jsem dostala záchvat paniky přímo na place. A pak se děly věci! Tady musím poděkovat vedení kavárny, které si mě vzalo tak trochu do prádla a naučilo mě, že do práce se chodí i když je vám zle. Že z tý postele se musí vstát. Zákazník se musí obsloužit, i když zrovna nemáte náladu. Že na vás jde panika? To ale zákazníky nezajímá. Bylo to drsný. A tehdy se psal začátek mého skutečného zotavování. V tom období přicházely neshody doma s partnerkou. V jednu chvíli jsem nechápala, jak to všechno můžu zvládat. Rozchod, kavárnu zavírali, spala jsem u kamarádů na gauči. Šílená doba. Ale taky hodně dobrá škola do života. A od té doby už to bylo jen lepší. I když jsme se nakonec rozešli, i když se kavárna zavřela. Přišla nová pracovní příležitost, nové vztahy, nové bydlení. A taky nová zklamání, to abych zase nelhala. Byla to jízda. Jízda sebeuvědomování, práce sama se sebou. Někde mezi tím vším jsem si přestala pižlat ruce. To byl obrovský pokrok. Ale moje vztekání, paniky a hysteráky byly na denním pořádku. Jak je to dnes? Vztekám se pořád, ale o něco méně. Už nemívám tolik paniky ani hysterie, občas to přijde, ale většinou to zažehnám hned v zárodku. Pracuji s lidmi, s velkým množstvím lidí v oddělení informací, což přiznávám, je docela stres, ale beru to jako součást tréninku - naučila jsem se tady zvládat krizové situace a navíc je to stabilní zaměstnání se slušným finančním zázemím a to se hodí na cestě za velkými sny :) Hodně tvořím a hlavně ve fotografii jsem udělala ohromný kus práce. Spolupracuji na řadě zajímavých kulturních projektů, založila jsem si malou živnost. Mám spokojený a harmonický vztah založený především na komunikaci, ano, to je nesmírně důležité, umět správně komunikovat. A pozor, už tři roky nezobu stabilizátory. Nemám vůbec žádnou medikaci. Před časem jsem zase začala chodit na terapie a zdá se, že mi to nějakou dobu vydrží. Hodně cestuji, učím se správně dýchat, správně se stravovat, zaměřuji se na hledání rovnováhy a klidu. Začala jsem se o hraniční poruchu zajímat, hledat lidi jako já. Založila jsem náš spolek Nejsem psychopat a i když to vypadalo, že z toho nic nebude… Mrkejte na to! Velký dík patří hlavně mým kolegyním, které na tom teď opravdu tvrdě makají! Díky holky! Taky mi hodně v mém růstu a zotavování pomohla změna přístupu k ostatním lidem, k blízkým, známým i k cizím. Nezahlcuji se zbytečně informacemi a občas si dopřeju digitální detox. Vzdělávám se v oblastech o které se zajímám a ve své snaze nebrat si věci osobně a mít nadhled jsem pokročila opravdu daleko, hlavně za poslední rok. Z ničeho nic jsem přestala kouřit. Cigareta byla moje berlička. Už ji nepotřebuju a o alkoholu ani nemluvím. Něco jako sklenička na kuráž už je taky minulost. Méně se oddávám snění o nemožném a více se soustředím na svoje blízké. Ta frustrace je pak vážně menší :) a oni mají pochopitelně radost. Dělám domácí práce sama a “bez říkání”. Zní to jakoby to psalo dítě? Inu...přes všechna ta svoje trápení jsem prostě zapomínala. Nehledě na to, že mě to nebaví! Ale nakonec je přece fajn si v klidu udělat nějaké ty úkoly a potěšit ostatní. A potěšit tak i sebe. V posledních měsících mi sice nebylo nejlépe, ale zde je nutno brát v potaz, že byla zima (za mě teda fuj, jako každej rok) a byla jsem v dlouhé izolaci po chirurgickém zákroku v čelisti. Což byla otrava, ale musím se pochlubit, že jsem v tomto období začala více poslouchat a méně mluvit (já jsem ani moc mluvit nemohla), hodně jsem četla a rozšiřovala si obzory v komunikaci s ostatními. Je to těžké, ale když mě někdo začne rozčilovat, počítám do 5, nadechnu se, a pak klidným hlasem promluvím. Když to vezmu kolem a kolem a prolítnu si těch 8 let v roli hraničáře, tak nevidím peklo. Vidím za sebou ohromný kus práce, bolesti, ale taky podporu blízkých, pokoru, které jsem se na své cestě naučila (to je hodně dobrá vlastnost) a hlavně vidím, že nic není nemožné, cokoli jsem si umanula se nakonec splnilo. Někde to trvalo třeba i několik let, ale ze zkušenosti už teď vím, že když něco opravdu moc chcete, tak se vám toho dostane. Jen je potřeba se nevzdávat. Pomozte svým blízkým a řekněte jim to. Řekněte jim, ať nemají strach, že jste tu pro ně a že je milujete takové jací jsou. Že společně budete pracovat na tom, aby se zotavili a aby mohli žít obyčejnej, spokojenej život. Protože to jde a je paráda sledovat výsledky :) A hlavně nezapomenout na komunikaci a relax! Komunikujte se svým hraničářem! Učte ho, jak má reagovat ve vypjatých situacích a naopak se i vy učte co je třeba udělat, když nebude mít svůj den. A pokud můžu něco ještě na závěr poradit, pak je to abyste relaxovali. Učte se relaxovat, naučte sebe i svého hraničáře správně dýchat. Mějte spolu klidnou mysl, oddávejte se každý den aspoň pár minut sladkému nicnedělání. Nespěchejte a naučte se žít teď. Co bylo bylo, co bude bude. Teď je nejdůležitější. A nezapomínejte na kvalitní spánek. Dopřejte si před ním nějaký rituál, poslech hudby, dechové cvičení nebo meditaci. To platí pro všechny bez ohledu na to, jestli mají nebo nemají diagnózu! Pamatujete na začátek mého článku, kde píšu o tom, co mi řekl doktor? Že se to zlepší mezi 40 a 50 rokem? Teď je mi 32 a ke zřetelnému zlepšení u mě začalo docházet před 4 lety. Takže, jak s oblibou říkám, nepropadejte panice! Sandra Deprese toho hodně "nakecá". Nevěřte tomu, co deprese říká, ale ani ji nepodceňujte! Deprese patří mezi problémy, se kterými se potýká mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti. V kombinaci s nedostatečným pocitem vlastní hodnoty celkově, sebedestruktivními sklony, pocity méněcennosti a sebenenávisti, může deprese udělat ze života peklo. Co se honí hlavou člověku s depresí, jak se cítí? Deprese vám našeptává spoustu lží o sobě – lži, kterým věříte. Věříte, že jste ten nejhorší člověk na světě, který nemá žádnou hodnotu, že by bylo lidem lépe bez vás. Depresí jsem trpěla dlouhé roky. S odstupem nyní mohu popsat několik lží, kterým jsem věřila. Nyní vidím jejich absurdnost. Pomohlo mi, když jsem místo depresi naslouchala těm, kdo mě mají rádi, lidem na skupinové terapii, terapeutům – tedy všem, kdo mě viděli jinak. Tímto způsobem jsem i já začala měnit pohled na sebe. 1. Jsi ošklivá Hraničáři jsou často perfekcionisté, podceňují se, jsou na sebe tvrdí. Když jsem byla v zajetí deprese, připadala jsem si často zkrátka „celá špatná“. Své nedokonalosti jsem viděla jako pod lupou. Připadala jsem si špatná, protože nejsem dokonalá, proto, že nejsem jako všichni, ale odlišuju se. Znám mnoho hraničářů (a především hraničářek), které jsou na sebe přísné, co se týče vzhledu. Hodnotí se jako ošklivé nebo tlusté, mají sklon k poruchám příjmu potravy, chtějí dosáhnout vysněného ideálu dokonalosti a myslí si, že jinak se sebou nemohou být spokojené, nenajdou si partnera, nikdo je nebude mít rád... Všechny moje kamarádky, které samy sebe díky HPO a depresi vidí zkresleně a tvrdí o sobě, že jsou ošklivé, jsou z mého pohledu hezké. Nemusí mít postavu jako modelky, mohou mít nadváhu, nezapadají do „ideálu“ krásy, který nám cpou média, ale jsou své a krásné takové, jaké jsou. Sama jsem se také cítila kolikrát ošklivá, zvlášť když jsem vlivem deprese neměla ani sílu se upravit, umýt si vlasy nebo jakkoliv řešit své oblečení. Cítila jsem se ošklivá i tehdy, když mi to lidi kolem mě vyvraceli, byl o mě zájem, když mi to evidentně velmi slušelo. Deprese nám může říkat „Musíš vypadat takhle, abys byla krásná“. Omyl. Nemusíme vypadat jinak ani být nikdo jiný. Jediné co musíme je přijmout se a mít se rádi takový, jací jsme. Pracovat na sebepřijetí, které nepřijde ze dne na den. Jsem přesvědčená, že líbit se může člověk s každým typem postavy a osobně mám jiný pohled na krásu než je dnes „ideál“. Krásu vidím v originalitě, odlišnosti, přirozenosti a celkovém vyzařování člověka. Každý člověk může být hezký, i když třeba ne pro všechny. Pokud tohle čte někdo, kdo má podobné myšlenky, vězte, je to lež. 2. Jsi hloupá, zlá, horší než ostatní lidi Deprese toho hodně nakecá. Zkazíte zkoušku – a hned jste hloupí. Udělali jste v životě pár chyb a někomu ublížili – jste zlí. Typické je srovnávání se se všemi - zde bych opět zdůraznila totéž, co jsem popsala výše. Každý jsme originál se svými přednostmi a chybami, se svými talenty a schopnostmi. Nikdo není dokonalý a nemusí vědět a umět všechno, být jako někdo jiný. Moje hraniční deprese spočívala v tom, že jsem se cítila horší než ostatní, že se nevyrovnám nikomu, koho znám. Ne, nebyla to pravda. Pomáhá odstup a uvědomění, že i druzí mají své problémy, chyby, i ten nejúspěšnější člověk je víc než tvář, kterou ukazuje okolí. Často mi skutečně pomohla zpětná vazba od ostatních. Zatímco jsem sama sebe viděla jako špatnou a neschopnou, ostatní na mě oceňovali mnoho vlastností. Může vás dokonce překvapit, že ti, se kterými se srovnáváte, se srovnávají s vámi a chtějí být jako vy. Deprese znamená naprosto zkreslené vnímání sebe sama. Lži, které mohou postupně utichat, když si je ověřujeme. 3. Nikdo tě nemá rád. A pokud někdo přece jen má, drž se od něj dál Depresivní hraničář často od sebe odhání lidi. Nevěří, že druzí skutečně mají zájem o kontakt s ním, že ho mají rádi, že ho jeho partner miluje. „Mám tě rád,“ řekl mi blízký člověk. „Ale co když lže? Nebo co když to říká jenom ze soucitu?“ našeptávala deprese. Osobně jsem většinou věřila, že mě mají rádi ti, které jsem znala dlouho a dobře. Ti, u kterých jsem se mnohokrát mohla přesvědčit o tom, že tady jsou pro mě a jejich náklonnost je upřímná. Měla jsem problém spíš s lidmi, kteří se se mnou chtěli seznámit, které jsem znala krátce – u nových lidí našeptávala deprese o sto šest. V nejtěžších obdobích jsem měla tendenci se izolovat, protože jsem byla přesvědčená, že jinak ostatním ublížím. Že na mě musí být deprese poznat na první pohled, vyzařuju něco negativního, čím mohu ublížit každému, s kým přijdu do styku. Lež. Lidem, kterým na vás záleží, neubližuje vaše přítomnost, může jim ublížit naopak spíš to, když se izolujete. Mohou mít strach, když se jim neozvete, jestli je vše v pořádku. Skutečné přátele neotravují vaše problémy a nepřestanou vás mít rádi kvůli depresi. 4. Nikdy nebudeš mít partnera, rodinu, práci, o kterou stojíš (atd…) „Jsem přesvědčená, že nebudu mít stabilní vztah a rodinu. To je něco, co není pro mě,“ říkala jsem jednou psychiatričce. „Ale budete. Vsadíme se?“ odpověděla tehdy. Nyní mám stabilní vztah a věřím tomu, že jednou budu mít i rodinu (zatím to není priorita). Šťastný vztah a rodina není něco, co je pro hraničáře „zapovězené“ – jak jim deprese může našeptávat. Co se týče práce a studia, ze začátku VŠ jsem se podceňovala. Deprese nechtěla připustit jinou variantu, než že jsem oproti všem svým spolužákům neschopná, špatná, nezvládnu dokončit školu a nikdy se nedostanu ke své vysněné práci. Lež. Nyní jsem v posledním ročníku magisterského studia, školu určitě nějak doklepu. Co se týče práce v oboru, jsem víc než spokojená. 5. Všem by bylo bez tebe lépe Lež, která může vést až k pokusu o sebevraždu. Pokud to čte někdo, koho deprese dohnala až k takovým myšlenkám – není to pravda! Svěřte se někomu blízkému, vyhledejte pomoc! Pro blízké nebo známé hraničáře nebo člověka v depresi, který takové myšlenky vysloví – nepodceňujte to, nikdo takhle nemluví jen tak! Jedná se o závažný problém a váš blízký potřebuje pomoc. Doufám, že tento článek bude užitečný právě i těm, kteří sami depresi neznají, ale trpí jí někdo z jejich blízkých. Tyhle všechny lži byly dlouho mojí součástí. Od svých blízkých jsem často potřebovala ujištění, že to tak není, slyšet od nich ocenění. Dlouho jsem se neuměla sama ocenit, sama pochválit, sama sebe přesvědčit, že jsem dost dobrá. To, co je zdravému člověku dáno automaticky, si hraničář musí často dlouho vybudovávat. Abych sama v sobě zvnitřnila tu část, která o sebe pečuje, má se ráda a dokáže se ocenit, potřebovala jsem nejen terapii, ale i celkově podpůrné prostředí. Důležitou část mého zotavení představují i přátelé, kteří za mnou vždy stáli, snažili se mi porozumět. Nebyla jsem pro ně nemocí, ale přese všechny mé stavy a projevy za tím vždycky viděli mě – připomínali mi, že mě vidí, připomínali mi, kdo jsem a že skutečně nejsem špatná. *Alena Nelze popírat, že život s hraniční poruchou osobnosti není nic jednoduchého. Prožívání hraničáře je pro druhé často těžko pochopitelné, jedná se o vnitřní boj, ze kterého je patrná pouze špička ledovce. Podle výzkumů se jedná o „strašný způsob zažívání bytí“, nejde o přechodné stavy nebo ataky. Porucha osobnosti je součástí člověka, je to každodenní boj. Výzkumy ukázaly, že pacienti s HPO se dokonce oproti lidem s jinými psychickými poruchami cítí větší část svého času emočně přetíženi, zaplaveni negativními pocity jako je bezmoc, bezcennost, vztek, lítost či osamělost. Čím víc se sebou hraničář pracuje, tím víc si uvědomuje, že mnoho věcí je obtížné změnit, změny nelze docílit ze dne na den, je to postupný proces. Proces, během kterého zažívá radost z pokroků, ale i propady nebo situace, které ho hodí zpátky. Mnohokrát může spadnout na dno, mnohokrát v sobě musí najít sílu, pokračovat dál a nevzdat to. Uvědomuje si však i to, že jeho spokojenost v životě záleží do velké míry na tom, jak s tím, co má v sobě, zachází. Osobnost nelze zcela a od základu změnit, i přes dlouhodobou terapii si uvědomuji, že určité zkušenosti, které mě utvářely, vlastnosti a zděděné rysy, budou vždycky mojí součástí. Za některé vlastnosti, které ke mně patří, jsem svým způsobem ráda – bez nich bych to nebyla já. Svoje „hraničářství“ vnímám z části tak, že jsem zkrátka svá. Dnešní společnost má sklon na vše, co se vymyká, dívat se jako na poruchu. Na druhou stranu svým způsobem každý se nějakým způsobem vymyká od normy (vlastně... co to vůbec je norma?). Asi neexistuje člověk, který by měl všechny osobnostní rysy v průměru. Svým způsobem jsme možná všichni trochu „narušení“. I odlišnost a různorodost je třeba. Někdo je více introvertní, někdo extrovertní. Někdo je prudší povahy, někdo zase klidnější. Mít poruchu znamená možná „jen“ to, vymykat se v určité oblasti natolik, že vlastnost nebo rys ovlivňuje negativně naše vztahy k druhým a k sobě. Naše fungování ve světě, naše zdraví a spokojenost. To, že lidé s hraničními rysy většinou trpí, není jen tak. Když vezmeme v úvahu pohled, že společnost jako taková je svým způsobem nemocná, pokud by fungovala jinak, lidé by se v ní cítili jinak. Naše společnost nám říká, že být citlivý je špatně. Naše společnost nám říká, že musíme být dokonalí. Zároveň bychom měli splynout s davem a neodlišovat se. Začít se cítit ve světě dobře pro mě znamenalo vykašlat se na to, co si myslí a říká mnoho lidí, a důvěřovat sobě a svému vnímání. Vykašlat se na to, že se musím změnit, musím být lhostejnější, méně citlivá a více nedůvěřivá, přizpůsobit se davu a hlavně nevyčnívat. „Tenhle svět není pro mě,“ říkala jsem si dřív, než jsem pocítila jako to je, být ráda sama sebou. Přes veškerou lhostejnost, osamělost a předsudky, které ve společnosti vnímám, svým způsobem jsem tady našla své místo. Nyní zkusím popsat, co mi zatím dalo nebo dává, být „hraniční“, jakých pozitivních aspektů si více všímám na hraničářích, které znám (naprosto zobecnit však samozřejmě nelze). 1)Intenzivní prožívání pozitivních pocitů: stejně jako vnímám intenzivně smutek, vnitřní bolest cítím celou svou duší i celým svým tělem, stejnou intenzitou cítím radost, nadšení, náklonnost. Přes veškerou stabilitu, které jsem docílila, myslím, že i tak jsou moje pocity o něco více proměnlivé než je průměr. Nyní však vnímám, že intenzivní pocity a prožívání mohou být i dar. 1)Citlivost k druhým: možná ne všichni a ne vždy jsme citliví k druhým. Když je někdo příliš zahlcený svým prožíváním a stavy, může být v tu chvíli sobecký a bezohledný. U mnoha hraničářů ale celkově vyšší citlivost vnímám, stejně jako sklon využít ji v pomáhající profesi. Je třeba docílit i nadhledu a držet si své hranice - z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, být prožíváním druhého až příliš zahlcen a zapomínat na sebe. Nejsem ani zdaleka jediná, kdo si tohoto pozitivního aspektu všiml. I v publikaci Hraniční porucha osobnosti a její léčba od Grambala, Praška a Kasalové, si můžete přečíst kapitolu o „obětavém chování“ hraničářů, jejich sklonu pomáhat druhým. 2)Impulzivita x spontánnost, bojovnost: Díky tomu, že mám sklon se někdy vrhat do věcí po hlavě, jsem udělala spoustu chyb a zažila hodně bolesti, vždy mě to ale posunulo dál. V některých oblastech jsem se musela naučit víc krotit, abych se nevrhala do situací nebo vztahů, které mi škodí. Zároveň jsem díky své povaze byla schopná překonávat věci, ze kterých mám strach. Měla odvahu jít do nových a netradičních zážitků, poznala spoustu zajímavých a pro mě důležitých lidí. Víckrát mi bylo řečeno, že se druhým na mně líbí to, že jsem schopná se pro něco snadno nadchnout. U sebe i mnoha dalších hraničářů vidím nadšení a touhu bojovat za „lepší svět“. Angažujeme se v pomoci přírodě, zvířatům, lidem. Bojujeme za to, co je pro nás správné, nehledě na to, co si myslí většinová společnost. 3)Umělecké sklony, přístup k nevědomí a spirituálním zážitkům: Mezi hraničáři, které znám, je mnoho lidí, kteří mají umělecké nadání nebo sklony, někteří dokonce tvoří na profesionální úrovni. Já třeba miluju tanec a literaturu, zvlášť poezii, kterou jsem v minulosti publikovala. Skoro všechny moje texty vznikly, když jsem byla v depresi nebo měla těžké období, psaní pro mě mělo i terapeutický účinek. Člověk v depresi nebo v jiném těžkém psychickém stavu vnímá realitu způsobem, který může být nejen negativní, ale někdy i hluboký a podnětný. V poslední době poezii nepíšu hlavně proto, že je můj život až moc v klidu, žádné velké krize, které dřív byly vnitřním motorem pro tvorbu. Mezi hraničáři je mnoho lidí, kteří jsou také velmi intuitivní, mají snadnější přístup k nevědomí, mají zkušenosti s mimosmyslovým vnímáním a různými zážitky „mezi nebem a zemí“. Zažívat realitu „jinak“ může být obohacující, ale někdy i únikem. 4)Životní zkušenosti a optimismus: Kdokoliv s touto diagnózou, který žije, bojuje a snaží se, má můj obdiv. Často na lidech nepoznáme, čím procházejí. Můžeme někoho snadno odsoudit, že si stěžuje, ale dokud nejsme na jeho místě a nepotýkáme se s podobnými problémy, neuvědomíme si, nakolik ten člověk musí být silný. Někdy i samotné přežití vyžaduje spoustu síly. Když se podívám na svou minulost, všechno, s čím jsem musela bojovat, mě nakonec posílilo. Na jednu stranu jsem „ztratila“ roky mládí, na druhou stranu získala cenné zkušenosti, díky kterým mám více pochopení pro druhé, pro různé situace, nemoci a trápení ostatních, než kdybych si žila jako v bavlnce. Určité situace nebo krize mě často tolik nerozhodí díky tomu, že jsem si prožila větší peklo, které jsem přežila a překonala. Vím tedy, že přežít se dá leccos a když jsem zvládla peklo, zvládnu už všechno, po každé noci vyjde zase slunce. 5)Přátelství: Díky HPO jsem poznala mnoho zajímavých lidí a přátel. Duševní nemoc často také otestuje, jak pevné jsou ve skutečnosti naše vztahy, kdo za námi skutečně stojí a je přítelem v dobrém i ve zlém. Mnoho „přátel“ jsem ztratila, ty skutečné však nikdy. *Autorka článku studuje poslední ročník magisterského studia na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, pracuje jako peer konzultant. Co pro mě znamená zotavení Na kurzu pro peer konzultanty (lidi s vlastní zkušeností s duševním onemocněním) jsem se seznámila s konceptem zotavení (recovery). Zpracovávali jsme náš vlastní příběh zaměřený na duševní nemoc a na to, co nám pomohlo. Pojem zotavení se mi zalíbil, v kontextu duševní nemoci je výstižnější než „vyléčení“. Zotavení neznamená nepřítomnost nemoci, ale naučit se s ní žít a pracovat se sebou. Přestože duševní nemoc nezmizí úplně, zásadně zasáhla do našeho života, můžeme opět žít kvalitní život. Pro mě zotavení znamená třeba to, že už déle netrpím depresemi nebo výraznými výkyvy nálad, jsem spokojená ve vztazích, můžu se věnovat práci, která mě baví... Mám radost ze života a jsem schopná o sebe pečovat lépe než dřív. Zlepšilo se moje sebevědomí a mám se ráda. Ušla jsem kus cesty od té depresivní, ztracené holky, která si ubližovala a nechtěla žít. Pokaždé, když můžu předat něco ze své zkušenosti a naději těm, kteří nevěří, že by mohlo být lépe, jsem za to moc ráda. Cesta k zotavení je samozřejmě u každého jiná, nelze podat obecný recept, pouze nasměrovat, co pro sebe může člověk udělat, aby mu bylo lépe. Nedokážu říct, jak dlouho „trvalo“ mé zotavení než jsem došla tam, kde jsem teď. I předtím, než jsem se dostala k terapii, která mi pomohla nejvíce, bylo mnoho fází, které mě připravovaly k tomu, abych na sobě skutečně zapracovala a můj život se změnil k lepšímu. Mnoho věcí mi pomáhalo, i když to v tu chvíli ani tak nevypadalo. Mnoho střípků, které se postupně skládaly, a přispěly k mému procesu zotavení. I ve chvílích, kdy jsem jen „brečela na rameni“ kamarádce, že nic nemá cenu, jsem byla na cestě k zotavení. I ve chvílích, kdy jsem brečela jen za zavřenými dveřmi. Moc si přeju, aby všichni ti, kteří si myslí, že je vše ztracené a už nikdy nebude lépe, věřili, že bude. Vím, že i z pekla, které se zdá být nekonečné, se dá dostat. Moje cesta k zotavení začala už v pubertě, když se u mě rozjely psychické problémy. Přestože jsem nevěděla, co mi je, byla naprosto bez informací a pomoci, vyrovnávala jsem se s tím nejlíp, jak jsem tehdy uměla. Uzavřela jsem se do sebe a byla tichý snílek. Proč ne. Tehdy mi to pomáhalo přežít. Měla jsem svůj vlastní vnitřní svět, kam jsem utíkala, stejně jako do přírody. Neměla jsem komu se svěřit, ale své pocity vyjadřovala alespoň jiným způsobem. Psaní pro mě bylo dlouhou dobu největší svépomocí a terapií. Měla jsem v sobě zdravé části, na kterých se dalo stavět. Měla jsem své zájmy, které mě bavily, chvíle, kdy jsem se cítila dobře. Když přišly těžší deprese, i to jsem často ztrácela. Držela jsem se však sebemenších jiskřiček naděje, stébel, vzácných chvil, kdy můj svět nebyl zcela černý, jako klíště. Měla jsem v sobě mnoho bolesti. Bolest, kterou jsem se donekonečna snažila vybrečet, vyřvat, později i vypovídat. Jeden čas, když jsem shodila masku toho, že jsem v pohodě, jsem mohla být hodně zahlcující. Zdálo se, že to nikam nevede. Sdílet s někým, že je mi špatně. Opakovaně psát lidem, volat, vyprávět o svých stavech. Ale i tohle období mělo svůj smysl. Dokud si člověk nepřipouští své bolesti a snaží se dělat, jako by nebyly, nezmizí. Rozuměla jsem sobě, brzo měla vhledy do svých stavů, ale dlouho měla pocit, že toto poznání vůbec nepomáhá. Byla to dlouhá fáze, kdy se zdálo, že „vím už vše“ a stejně se nic nemění. Bolest byla bezedná, nevyčerpatelná, nic ji nemohlo utišit, možná jen na chvíli. Prášky na hlavu nebyla moje cesta, ale každý to má jinak. Osobně vnímám léky jako dočasnou berličku, v případě depresivních stavů, úzkostí, myšlenek na smrt někdy nevyhnutelnou… Mohou pomoci, a proto je někdy i doporučuji, i když dodávám, že základem zotavení by pro HPO měla být psychoterapie. Kousky skládanky do sebe pomalu zapadaly, alespoň něco se měnilo. Že jsem někde jinde než před časem, jsem si uvědomila na své první terapii. Nebyla ještě zcela úspěšná, moje zotavení bylo na déle, zasela do mě však naději. Zpětné vazby na skupině, kdy mě druzí vnímali jinak, než jsem viděla sebe sama, upozorňovali na chvíle, kdy bylo vidět, že mi je dobře… Začala jsem postupně přemýšlet jinak. Všímat si chvil, kdy je mi lépe nebo mám skutečně radost. Černobílé vidění se začalo měnit a já si začala všímat toho, kdy mi během dne bylo dobře a proč, místo toho, aby pro mě byl každý den špatný. Všímat si lepších chvil způsobilo, že jich najednou přibývalo. I poté přišly propady, myšlenky na sebevraždu… ale bojovala jsem. Velký zlom u mě nastal tehdy, když jsem byla v situaci ohrožení na životě – tentokrát ne sama sebou. V té situaci mi spousta věcí, které jsem racionálně věděla, došly emočně. V tu chvíli jsem cítila jen strach o život a obrovskou touhu žít – která už zůstala. Pocítila jsem, že v hloubi duše se mám ve skutečnosti ráda. Pocity sebenenávisti, u HPO hluboce zakořeněné, jsou však něčím, co vzniklo v průběhu dětství a „není to naše“, nejsme to my. Zpětně jsem za extrémní zážitek, který mě na jednu stranu traumatizoval, ale na druhou stranu otevřel oči, vděčná. Pocítila jsem svou zdravou část, která byla něčím víc než pudem sebezáchovy. V tu chvíli jsem zoufale, neskutečně, chtěla žít. Tento zážitek pro mě byl motorem v práci na sobě. Na terapeutické oddělení jsem dorazila plná touhy žít a bojovat za spokojenější život. Vnímala jsem, že moje sebedestruktivní sklony jsou výsledek mé minulosti, ale že budoucnost může být jiná. Pocítila jsem, že ji mám ve svých rukou. A tak jsem pracovala s traumatem, s minulostí, s tím, jak mě ovlivňovala. Pracovala jsem na současných vztazích a upouštěla od těch nezdravých. Psycholožka mi ke konci terapie řekla, že jsem už mnohem víc schopná sebepéče a sebeochrany. Výstižné. Přestala jsem mít zapotřebí ubližovat si různými způsoby. Vytvářela zdravější vztahy, ať už skrze napravující zkušenost na skupině, nebo v běžném životě. Pomalu začala sebe sama víc oceňovat, byla už lépe nastavená na to, přijímat pozitivní pohled na sebe. Některé věci přijala jako svou osobnost, která jiná nebude, ale jsem to já. Jiné věci, pro můj život škodlivé, postupně měnila. Učila se pracovat se svými myšlenkami a domněnkami. A i po intenzivní terapii pokračovala změna na sobě dál… Zotavení je cesta, která stále nekončí. To vše by bylo na dlouho, v následujících článcích se budu zabývat konkrétními tématy a oblastmi, které jsou pro HPO těžké, ale lze na nich pracovat. Nedílnou součástí mého zotavení byla i pomoc ostatním skrz vlastní zkušenosti, angažování se v informování a osvětě o HPO. Být tady pro druhé a dělat něco, v čem vidíme smysl, je pro mnohé z nás léčivé. *Autorka článku studuje poslední ročník magisterského studia na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, pracuje jako peer konzultant. A je hraničář. ,Permanentně zapomínám, že jsem "hraničář".
Život plyne a překvapuje mě svou jednoduchostí. Chodím do práce, z práce domů. Doma zasedám k počítači a pracuji pro své vlastní klienty, ve snaze být nezávislým profesionálem. Být freelancerem. Nebo beru fotoaparát a jedu fotit reportáž, či portrét. Někdy jedeme na výlet. Před tím, než den skončí si počtu, společně povečeříme, pohladím kočku. Usínám vedle spřízněné duše. Všechno je tak jednoduchý a přirozený. Kupuju si věci, vyrážím za kulturou. Poslouchám hudbu, sleduju filmy, užívám si výstavy. Jím dobrá a zajímavá jídla. Tvořím. Mám poměrně přirozené reakce na situace, se kterými se denně potýkám. Jsem introvert, takže svou energii směřuji dovnitř. Snadno se unavím. Větší společnost lidí, hluk a shon mi rychle vybíjí baterie, ale není problém se dobít. Už jsem se naučila říkat ne. Už se dobrovolně netrýzním, abych vyhověla ostatním za každou cenu. Možná se rozruším nebo vzteknu rychleji, než bych měla, ale to není nic s čím bych si neporadila. Směju se a vnímám, že se mám dobře, že jsem šťastná. Občas mi někdo z blízkých připomene, jak dalekou cestu jsem ušla. Jak moc jsem na sobě pracovala a stále pracuji. Ohlédnu se... A skutečně! Vidím tu ztracenou bytost, která hledala útěchu v alkoholu, v sebepoškozování a ve vydírání druhých. Nezazlívám jí to. Vím, že prožívala bolest, která se nedá vyčíslit. Nelze ji vyjádřit. Zkrátka ji nelze změřit. Můj současný život je v podstatě pohádka. Ano, jsem frustrovaná. No a jak! Ale frustrace k životu patří. Já ale svůj život řídím, já rozhoduji, co udělám a co ne. Některé věci, které mě dnes frustrují zkrátka musí ještě nějakou dobu být, abych předešla jiným, horším frustracím. Jak to tak vypadá není důvod "vyšilovat". Ale to bych nesměla mít HPO! Život je fajn, zrovna jsem si pořídila další radost do výbavy fotografa, klient odeslal platbu za fakturu a mám před sebou volný víkend. A najednou PRÁSK! Leknu se! Třesu se po celém těle a je mi na zvracení. Slzy se tlačí ven. Nesnáším sebe, svůj život a nechci být. Co se to děje? Skoro všechno je perfektní! Tak proč se cítím, jakoby mě sežrala monstrózní kráva a já jsem procestovala všemi jejími žaludky? A pak jejím trávícím traktem, střevy ven, do hromady hnoje. Hromada se propadá a s ní i půda. Zarůstám do hlíny někde pod zemí. Nemůžu dejchat... A tak dále a tak dále. Jasně, že se začnu vztekat, co to jako má znamenat? Chvíli mi trvá, než mi dojde, že to k tomu prostě patří. Zase jsem zapomněla, že HPO je součástí mýho života a i když už "hraničáře" v sobě znám a umím ho ovládat, někdy se přihlásí. Řešení? Nechám ho ať se vyřádí. Je to pro něj odměna za to, že mne už několik let nepotopil v práci. Že se drží stranou, když řeším důležité věci a že neútočí na lidi, na kterých mi záleží nebo na klienty. Chvíli se bude realizovat, a pak toho nechá. Každý máme právo na to občas podlehnout slabosti. Ať už s diagnózou, nebo bez ní. Denně čelíme stresu, snažíme se být sami sebou, bojujeme za svoje místo ve smečce. Já například pořád vyvíjím nějakou činnost protože se bojím, že když přestanu tak mne "to" přepadne. Jenomže "to" si cestu vždycky najde. A nakonec je nějaké krátké "to" lepší, než třeba vleklá nemoc. Takže někdy "to" raději poslechnu a pustím "tomu" nějakou depresivní hudbu, nebo film, ať se v "tom" můžu trochu poválet a ono to nakonec samo odejde. Jak ale poznat, kdy si mohu dovolit "plíživou" (termín, který použil Filip Topol pro "špatnou náladu", nebo i pro začínající depresi, nebo zkrátka pro bolest duše) připustit k tělu a nechat ji, aby se mě na čas zmocnila a prošla skrze mne? A kdy jí naopak nesmím dovolit vkročit dál a musím jí rychle vypakovat? To už je individuální. Já jí to dovolím například když vím, že nemám žádné povinnosti. Nesmí mne vystavit nebezpečí, že bych přišla o práci, nebo klienta. Ani mne nesmí poňoukat k tomu, abych se vykašlala na rodinu a blízké. Každý si sám musí nastavit svoje priority. Například, když jsem doma, venku je hnusně a nikdo po mně nic nechce, můžu si dovolit se trochu přestat hlídat. Ale sama musím poznat, kdy je případně čas na odborníka. Z praxe vím, že nesmím těmto stavům podléhat déle, než 72 hodin (ani jednou se ale nesmí stát, že bych trpěla nechutenstvím, které nedovedu pokořit, nebo za celý den vůbec nevstala z postele). Pořád musím mít kontrolu. I když si dovolím tomu podlehnout a trochu si to "dát" společně s filmy jako například The Wall, Alien nebo The shinig, musím být vždy já ten, kdo má navrch. Musím být vůdce ve svý psycho smečce. Takže ano, ať si vaši milí hraničáři někdy tu plíživou k tělu klidně připustí, ale vždy mějte na paměti, že jim nesmí bránit se najíst, vykonat potřebu, ohrozit jejich práci nebo vztahy s vámi a jinými blízkými. V opačném případě vyhledejte pomoc na naší stránce s důležitými kontakty. *Autorkou článku je hraničář Sandra, umělec, vztekloun a věčný snílek, která projekt "Nejsem psychopat" s pomocí ostatních autorů založila. |