Nejistě jsem zaklepala na dveře ordinace. „Pojďte dál,“ vyzvala mě vlídným hlasem psycholožka. Sedla jsem si na pohodlné křeslo, na stolku mě již čekala sklenice vody.
Schoulená v křesle, plná nervozity, ale zároveň odhodlání, jsem byla připravena podívat se minulosti do očí. „Jediná cesta ven je cesta skrz,“ připomínala jsem si. Chtěla jsem všemu znovu čelit hned. I přes veškerý strach a pochybnosti o tom, co terapie traumatu přinese. Plná naděje jsem pokaždé v křesle zavírala oči a představovala si vše, co mi psycholožka uklidňujícím hlasem říkala. Chtěla jsem opět spát bez nočních můr. Chtěla jsem se opět dívat lidem do očí. Setřást úzkost, která na mě padala, když jsem se procházela venku a stmívalo se. Nejhorší byly ty noci.


Každou noc jsem prožívala znovu a znovu tu událost. Každou noc tam byly ty ruce svírající můj krk. Často jsem se „probudila“ do spánkové paralýzy. Nemohla se pohnout, ale s otevřenýma očima jsem sledovala, jak se blíží k mojí posteli. Snažila se pohnout, zakřičet, nevěděla, kde jsem… Nemohla nic dělat, nemohla utéct. Fyzicky jsem cítila ty ruce na krku, i když nebyly reálné. Tupou bolest hlavy, i když byla jen vracející se vzpomínkou. Když se mi konečně podařilo pohnout, posadila jsem se na postel. Dlouhé chvíle seděla a dívala se do tmy, než jsem pochopila, kde jsem, že jsem v bezpečí. Že už je dlouho po všem a nikdo mi neublíží. Ráno jsem vyčerpaná jen tak tak došla na snídani, rozcvičku často vynechávala.


„Ty noci mě zabijou,“ psala jsem s trochou ironie ozdobný nápis, který jsem pak umístila na zeď nad hodiny. Ve společenské místnosti, kde se konaly ranní komunity, visely na stěnách nápisy bývalých i současných klientů, některé moudré, jiné sebeironické. „Ty rána mě zabijou,“ „Je to počasím,“ „Je to horoskopem“ , „To ne já! To moje nemoc!“ a mnoho dalších nápisů zdobilo zeď. „Nikdy se nezbavíš toho, o čem mlčíš,“ byl můj nejoblíbenější z citátů.
„Je to horor a nebudu to dál rozebírat,“ přidala jsem časem svou další typickou hlášku.
Nikdy nezapomenu na chvíle strávené se skupinou spoluklientů. Na večery, kdy jsme chodili na bowling, hráli hry. Na vtípky a vzájemné provokace. Aprílovou komunitu, kdy jsme si udělali legraci z terapeutů, přišli na ni v pyžamu a vyměnili si role – každý parodoval někoho jiného z členů. Dokázat se svým problémům zasmát a vidět je s nadhledem bylo také léčivé. Dny nabité programem a terapiemi na psychoterapeutickém oddělení rychle plynuly. Na skupinách i mimo ně jsme se navzájem podporovali. Občas vznikaly konflikty, které jsem ale vnímala jako přínosné. Nezažila jsem tam odsuzování, necitlivost, agresi. Taneční terapie byla moje srdeční záležitost a z arteterapie jsem si často odnášela cenné vhledy a postřehy. Autogenní tréning jsem musela spíš přetrpět, podobně jako funkci „budíčkáře“, který celý týden všechny budil na rozcvičku. Občas jsem se cítila trochu jako v rodině, zvlášť když nás bylo málo. Dvakrát jsem jela do Prahy na víkend, pomáhala se stěhováním. Příjezd do nového bytu po terapii pro mě byl symbolicky důležitý – nevrátila jsem se do starých kolejí, ale začala novou etapu.


V bezpečí ordinace psycholožky jsem se v průběhu pobytu pozvolna pouštěla do imaginací. Když jsem měla poprvé zavřít oči, bylo mi řečeno, abych si vybrala a představila nějaký předmět z té místnosti. Uvědomila jsem si, že si ji vlastně pořádně nemůžu vybavit. Kytka, obraz, co na něm je? Nakonec se mi podařilo vybrat a představit si alespoň něco.
Dále to byla moje oblíbená fialová barva a bezpečné místo. Výběr bezpečného místa pro mě byl ještě větší oříšek. Pokaždé, když jsem si pokoušela představit místo v Praze nebo jinde v Čechách, obraz v mé mysli se zalil tmou nebo krví. Tak jsem zkoušela vzdálenější místa. Domeček v Rakousku s přívětivou paní, kde jsem kdysi nějakou dobu pobývala. Příjemná zahrada, příjemná kuchyně, kde jsme si často povídaly. Slunečný den. Chvíli ta představa vydržela, než se do ní vplížilo opět něco ošklivého.
Hledala jsem jiné místo. Mimo tento svět. Neexistující místo, středověký hrad z mého oblíbeného seriálu. Tady jsem se cítila bezpečně. Bezpečí, které poskytoval fantastický svět, bylo v mých představách trvalé. Jen tam jsem se mohla uchýlit, aniž by mě minulost dostihla.
Byla jsem do všeho „hrr“, chtěla hned všechno změnit. Obrovská vůle žít a motivace pracovat na sobě, aby mi bylo lépe, byla darem, který jsem si z té šílené noci odnesla. Pozitivní změny, které ve mně trauma nastartovalo, bych označila jako posttraumatický růst. Psycholožka na nic ale nespěchala. Naopak trvala na tom, abychom nic neuspěchaly. Mnoho sezení bylo pouze o imaginacích bezpečného místa. Neměla jsem na sebe tlačit, neměla chtít všechno hned.
Sezení, na kterém jsem konečně pracovala v imaginacích s traumatem, přišlo až ke konci pobytu. I to bylo vedené trpělivě a nenásilně. Začala jsem s představou bezpečného místa, poté se přesunula k obrazům z noci, kdy se to stalo. Situaci jsem si představovala jako cizí třetí osoba, která vidí samu sebe a osobu, která ji ubližuje. Popisovala jsem, co vidím, co se děje, jak se Alena cítí a co potřebuje. Popisování jsem si předtím zkoušela na jiných situacích a měla ho už zvládnuté. Potom jsem si měla představit někoho blízkého, kdo se se mnou na tom místě ocitl a to, jak mi pomáhá. Další problém. Už jenom představa, že té situaci vystavím někoho jiného, pro mě byla nemyslitelná. Aby mi někdo pomohl. Abych v tom nebyla sama.


Tu noc jsem se v obrovské panice sama dokázala zachránit. Pohotově se dostat ven, zamknout za sebou dveře. Nazout si boty a vyběhnout, jinak na lehko oblečená, do zimní noci. Snažila jsem si dovolit představit si tam někoho dalšího. Nejlepší kamarádku, která tady pro mě po traumatické události byla. Ti, kdo mě tehdy měli chránit, byli necitliví, nepomohli nebo mi dokonce nevěřili. Policie, lékař, ti nejbližší. Traumatem často není jen samotná událost, ale i reakce okolí a blízkých, chybějící pomoc a podpora. Měla jsem však přátele, kterým jsem si mohla dovolit říct všechno. Měla jsem lidi na skupině, kteří byli obrovskou podporou.
V průběhu terapie jsem si vybavovala mnoho situací, kdy mi bylo ublíženo. Mnoho jizev, které bolely, i když už dávno nekrvácely. Rány, které se od dětství zařezávaly do duše. Ale duše mlčela. Vydržela vše, s každým mlčením se však rána prohloubila. Sebepoškozování, sebedestruktivní chování, mnoho různých příznaků duševní nemoci. Nebyla jsem hraniční jen tak. Moje porucha byla ovlivněna i posttraumatickou stresovou poruchou, událostmi, které mě formovaly. Pocity z nich vyplývající, které jsem neventilovala, ale pouze potlačovala, což s postupem času příznaky zhoršovalo. Emoce jsem obracela proti sobě, ubližovala jsem si mnoha různými způsoby. A někdy tím ubližovala i druhým, i když neúmyslně.
Traumata se netýkají pouze fyzického nebo sexuálního násilí. Často jsou to slova, která bolí. Nezájem a odmítání, které se zarývá do morku kostí. Mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti má za sebou traumatickou minulost, která je často už v dětství připravila o mnohé, narušila vývoj osobnosti. Násilí, ať už jakéhokoliv typu, je traumatem, vlivem kterého ztrácíme jistoty. Ztrácíme důvěru k lidem a ke světu. Ztrácíme pocit vlastní hodnoty. Pocit domova. Ztrácíme sebe sama. Často jsem se cítila jako ve vzduchoprázdnu, měla pocit, že vše v mém životě je nejisté. Každého mohu ztratit. Vše, z čeho mám radost, může trvat přece jen chvíli. Jistoty a vztahy se jenom rozpadaly a rozpadaly a dlouho jsem necítila jistotu ani v sobě. Všechno a všechny jsem ztrácela, držela se stébel naděje, ale i naděje odcházela. Chtěla jsem ji dostihnout, chytit a nepustit. Ale vracela se a odcházela, lidé odcházeli, život odcházel…
Tehdy na terapii jsem však věděla, že to nejhorší mám za sebou. Na svět se dívala jinýma očima, jako bych se znovu narodila. Prožívala každé nové ráno, každý nádech, každý západ slunce, jako by byl tím prvním a zároveň posledním. Postupně se znovu naučila dívat lidem do očí. Moje řeč těla přestala působit tak, jako kdybych chtěla být neviditelná. Vyplakala jsem dost slz, ale zásadní pro mě bylo objevit v sobě vztek. Dlouho potlačovanou právoplatnou reakcí na situaci a lidi, kteří mi ublížili. Uvědomění, že za mnoho událostí jsem si skutečně nemohla sama, nezasloužila jsem si je. Byla jsem obětí a někdo jiný agresorem, kterému jsem uvěřila, že jsem špatná. Že má právo mi ubližovat. Láska ale nemá bolet. Láska nezpůsobuje modřiny, láska nedusí. Ten klíč k zotavení nebyl smutek, ale vztek, který jsem si dovolila cítit a projevit. Už jsem nebyla obětí, ale bojovnicí, která má svůj život pevně v rukou. „Nejsem tím, co se mi stalo, jsem tím, kým jsem si vybral, že se stanu.“ Tento výstižný citát od Junga přesně vystihoval moji pozitivní změnu v uvažování o sobě, o zotavení a budoucnosti.


A když jsem seděla naposled v tom křesle, se zavřenýma očima a představující si traumatickou situaci jinak, začal mě zaplavovat klid. Imaginace byla u konce, zvládla jsem to. Otevřela oči, cítila hřejivý pocit na hrudníku. Překvapilo mě, jak klidně a normálně se cítím. „Děkuju…“
„Mně neděkujte, děkujte jen sama sobě.“ Pochválila mě psycholožka a dodala, že jsem schopná nyní mnohem více sebepéče a sebeochrany.
Od toho sezení noční můry zmizely. Považovala jsem to téměř za zázrak. „Jediná cesta ven je cesta skrz,“ napsala jsem nový nápis na zeď a přikreslila k němu motýlka.
Když jsem odjížděla do Prahy, cítila se výborně. Nabitá pozitivní energií a radostí jsem vylétla jako ten motýl po přeměně z housenky. Vstříc lepší budoucnosti, novému životu, novým vztahům. Zotavování samozřejmě pokračovalo dál, vztahy nebyly hned ideální, život není nikdy ideální. S láskou k sobě jsem postupně našla i lásku, která nebolí.

​

Před osmi lety jsem odcházela ze schůzky v psychiatrické léčebně v Bohnicích s novou nálepkou na čele. Vedle snílka, nerváka a vzteklouna jsem si s sebou odnášela novinku. Emočně nestabilní. Hraniční typ. “Budete to mít těžké” povídal pan doktor směrem k rodině. “Ale ona to bude mít těžší”.  Hmm. To nezní zrovna jako hezké vyhlídky do budoucna. Ale mám, co jsem chtěla. A já jsem přece chtěla vědět “co mi je”. A pak to přišlo. Že jsem silná holka (bylo mi 24). Že za žádnou cenu nesmím moc dlouho marodit a už vůbec nesmím usilovat o invalidní důchod. Ten by mě zlikvidoval. “Musíte na sobě pracovat, musíte makat, mít pevný režim, chodit do práce, plnit každodenní úkoly. Klidně si teď dejte malou pauzu, ale moc to neprotahujte. V té pauze tvořte, najeďte si na režim, lépe se vám pak bude vracet do práce.” Ještě mi po společné cigaretě venku popřál hodně štěstí a předpověděl, že mezi 40 a 50 rokem by se to mohlo uklidnit.

Odcházeli jsme, já s ovázaným zápěstím, jako ve snách. Mohlo to být horší. Pan doktor mi navrhl vysadit antidepresiva, ty prý mi nepomohou. Zvýšit dávku stabilizátoru a hlavně na sobě pracovat. Za tohle jsem byla ráda. Ta antidepresiva mi nedělala dobře. Cestou domů jsem si připadala jinak než ráno na cestě na schůzku. Trochu se mi ulevilo, ale zároveň jsem si najednou připadala nemocná. Mám diagnózu. A strach co bude. Protože i ta nejmenší povinnost mi přijde jako nezvladatelný úkol a všechno mě vyčerpává. Jak bych se vůbec kdy mohla vrátit k “normálnímu” životu? Co když to přijde znova? Vyčerpání, kolaps… Už mi nikdy nebude dobře...

Nakonec jsem navzdory doporučení pana doktora o krátké pauze marodila celý jeden rok. Byla to překvapivě máma, která přišla s tím, ať s návratem do práce nespěchám. Pokud se mi ještě nepřitíží a budu mít dost aktivit. Ať se soustředím na svoje zotavování. Nebydlela jsem tou dobou už dávno s rodiči, ale byli mi velkou oporou a vždy nablízku. Někdy bývala máma tvrdá, ten den ne. Pravidelně jsem docházela za svých psychiatrem, na psychoterapie už tak pravidelně ne. Vlastně to byla moje první psychoterapeutka, která ze mě tehdy dostala větu “Chci si odpočinout” a poslala mě za psychiatrem. Dostala jsem od něj léky, ale asi už bylo pozdě, protože jsem se pár týdnů na to stejně zhroutila, opila jsem se a na kopci si chtěla opižlat žíly tupým nožem. Do práce jsem ten den už pochopitelně nedojela. No a dál už to znáte.

Za ten rok jsem toho vlastně moc neudělala, byla jsem naštvaná a smutná, chodila jsem na procházky. Děsilo mě jít si nakoupit, moje tehdejší přítelkyně dělala skoro všechno sama. Sem tam jsem si fotila, malovala, četla. Věděla jsem, že nesmím pít, ale občas jsem neodolala. Propadala jsem se, byla jsem vzteklá a pořídila jsem si z útulku tříbarevnou šelmu, kterou mám doteď. To hodně pomohlo, starat se o živou bytost, vychovávat ji a učit, jak se správná kočka má chovat v domácnosti. První večer, kdy byla sama doma, nám skočila do kastrolu plného zelňačky. Ale to už je jiná kapitola :) Kdepak Amelie, na tu nedám dopustit, zažila toho se mnou hodně…

Rok utekl jako voda a byl čas se vrátit do reality. Nechtělo se mi. Jsem přece nemocná! V hlavě mi zněla ta slova o režimu a o tom, že to nesmím vzdát a jít do invalidního důchodu. Že by mě to zničilo. Tak jo pane doktore. Já vám budu věřit. Ukončila jsem neschopenku a po roční pauze přijala výzvu v podobě práce v kavárně. Mezi lidmi. S penězma. Žádná tréningová kavárna. Uf. Po 14 dnech jsem dostala záchvat paniky přímo na place. A pak se děly věci! Tady musím poděkovat vedení kavárny, které si mě vzalo tak trochu do prádla a naučilo mě, že do práce se chodí i když je vám zle. Že z tý postele se musí vstát. Zákazník se musí obsloužit, i když zrovna nemáte náladu. Že na vás jde panika? To ale zákazníky nezajímá. Bylo to drsný. A tehdy se psal začátek mého skutečného zotavování. V tom období přicházely neshody doma s partnerkou. V jednu chvíli jsem nechápala, jak to všechno můžu zvládat. Rozchod, kavárnu zavírali, spala jsem u kamarádů na gauči. Šílená doba. Ale taky hodně dobrá škola do života. A od té doby už to bylo jen lepší. I když jsme se nakonec rozešli, i když se kavárna zavřela. Přišla nová pracovní příležitost, nové vztahy, nové bydlení. A taky nová zklamání, to abych zase nelhala. Byla to jízda. Jízda sebeuvědomování, práce sama se sebou. Někde mezi tím vším jsem si přestala pižlat ruce. To byl obrovský pokrok. Ale moje vztekání, paniky a hysteráky byly na denním pořádku.

Jak je to dnes? Vztekám se pořád, ale o něco méně. Už nemívám tolik paniky ani hysterie, občas to přijde, ale většinou to zažehnám hned v zárodku. Pracuji s lidmi, s velkým množstvím lidí v oddělení informací, což přiznávám, je docela stres, ale beru to jako součást tréninku - naučila jsem se tady zvládat krizové situace a navíc je to stabilní zaměstnání se slušným finančním zázemím a to se hodí na cestě za velkými sny :)
Hodně tvořím a hlavně ve fotografii jsem udělala ohromný kus práce. Spolupracuji na řadě zajímavých kulturních projektů, založila jsem si malou živnost. Mám spokojený a harmonický vztah založený především na komunikaci, ano, to je nesmírně důležité, umět správně komunikovat. A pozor, už tři roky nezobu stabilizátory. Nemám vůbec žádnou medikaci. Před časem jsem zase začala chodit na terapie a zdá se, že mi to nějakou dobu vydrží. Hodně cestuji, učím se správně dýchat, správně se stravovat, zaměřuji se na hledání rovnováhy a klidu. Začala jsem se o hraniční poruchu zajímat, hledat lidi jako já.  Založila jsem náš spolek Nejsem psychopat a i když to vypadalo, že z toho nic nebude… Mrkejte na to! Velký dík patří hlavně mým kolegyním, které na tom teď opravdu tvrdě makají! Díky holky!

Taky mi hodně v mém růstu a zotavování pomohla změna přístupu k ostatním lidem, k blízkým, známým i k cizím. Nezahlcuji se zbytečně informacemi a občas si dopřeju digitální detox. Vzdělávám se v oblastech o které se zajímám a ve své snaze nebrat si věci osobně a mít nadhled jsem pokročila opravdu daleko, hlavně za poslední rok. Z ničeho nic jsem přestala kouřit. Cigareta byla moje berlička. Už ji nepotřebuju a o alkoholu ani nemluvím. Něco jako sklenička na kuráž už je taky minulost. Méně se oddávám snění o nemožném a více se soustředím na svoje blízké. Ta frustrace je pak vážně menší :) a oni mají pochopitelně radost. Dělám domácí práce sama a “bez říkání”. Zní to jakoby to psalo dítě? Inu...přes všechna ta svoje trápení jsem prostě zapomínala. Nehledě na to, že mě to nebaví! Ale nakonec je přece fajn si v klidu udělat nějaké ty úkoly a potěšit ostatní. A potěšit tak i sebe.

V posledních měsících mi sice nebylo nejlépe, ale zde je nutno brát v potaz, že byla zima (za mě teda fuj, jako každej rok) a byla jsem v dlouhé izolaci po chirurgickém zákroku v čelisti. Což byla otrava, ale musím se pochlubit, že jsem v tomto období začala více poslouchat a méně mluvit (já jsem ani moc mluvit nemohla), hodně jsem četla a rozšiřovala si obzory v komunikaci s ostatními. Je to těžké, ale když mě někdo začne rozčilovat, počítám do 5, nadechnu se, a pak klidným hlasem promluvím.

Když to vezmu kolem a kolem a prolítnu si těch 8 let v roli hraničáře, tak nevidím peklo. Vidím za sebou ohromný kus práce, bolesti, ale taky podporu blízkých, pokoru, které jsem se na své cestě naučila (to je hodně dobrá vlastnost) a hlavně vidím, že nic není nemožné, cokoli jsem si umanula se nakonec splnilo. Někde to trvalo třeba i několik let, ale ze zkušenosti už teď vím, že když něco opravdu moc chcete, tak se vám toho dostane. Jen je potřeba se nevzdávat. Pomozte svým blízkým a řekněte jim to. Řekněte jim, ať nemají strach, že jste tu pro ně a že je milujete takové jací jsou. Že společně budete pracovat na tom, aby se zotavili a aby mohli žít obyčejnej, spokojenej život. Protože to jde a je paráda sledovat výsledky :)

A hlavně nezapomenout na komunikaci a relax!
Komunikujte se svým hraničářem! Učte ho, jak má reagovat ve vypjatých situacích a naopak se i vy učte co je třeba udělat, když nebude mít svůj den. A pokud můžu něco ještě na závěr poradit, pak je to abyste relaxovali. Učte se relaxovat, naučte sebe i svého hraničáře správně dýchat. Mějte spolu klidnou mysl, oddávejte se každý den aspoň pár minut sladkému nicnedělání. Nespěchejte a naučte se žít teď. Co bylo bylo, co bude bude. Teď je nejdůležitější. A nezapomínejte na kvalitní spánek. Dopřejte si před ním nějaký rituál, poslech hudby, dechové cvičení nebo meditaci. To platí pro všechny bez ohledu na to, jestli mají nebo nemají diagnózu! Pamatujete na začátek mého článku, kde píšu o tom, co mi řekl doktor? Že se to zlepší mezi 40 a 50 rokem? Teď je mi 32 a ke zřetelnému zlepšení u mě začalo docházet před 4 lety. Takže, jak s oblibou říkám, nepropadejte panice!

Sandra

​

Čím víc se sebou hraničář pracuje, tím víc si uvědomuje, že mnoho věcí je obtížné změnit, změny nelze docílit ze dne na den, je to postupný proces. Proces, během kterého zažívá radost z pokroků, ale i propady nebo situace, které ho hodí zpátky. Mnohokrát může spadnout na dno, mnohokrát v sobě musí najít sílu, pokračovat dál a nevzdat to. Uvědomuje si však i to, že jeho spokojenost v životě záleží do velké míry na tom, jak s tím, co má v sobě, zachází.
 
Osobnost nelze zcela a od základu změnit, i přes dlouhodobou terapii si uvědomuji, že určité zkušenosti, které mě utvářely, vlastnosti a zděděné rysy, budou vždycky mojí součástí. Za některé vlastnosti, které ke mně patří, jsem svým způsobem ráda – bez nich bych to nebyla já.
 
Svoje „hraničářství“ vnímám z části tak, že jsem zkrátka svá.
 
Dnešní společnost má sklon na vše, co se vymyká, dívat se jako na poruchu. Na druhou stranu svým způsobem každý se nějakým způsobem vymyká od normy (vlastně... co to vůbec je norma?). Asi neexistuje člověk, který by měl všechny osobnostní rysy v průměru. Svým způsobem jsme možná všichni trochu „narušení“. I odlišnost a různorodost je třeba. Někdo je více introvertní, někdo extrovertní. Někdo je prudší povahy, někdo zase klidnější. Mít poruchu znamená možná „jen“ to, vymykat se v určité oblasti natolik, že vlastnost nebo rys ovlivňuje negativně naše vztahy k druhým a k sobě. Naše fungování ve světě, naše zdraví a spokojenost.
 
 
To, že lidé s hraničními rysy většinou trpí, není jen tak. Když vezmeme v úvahu pohled, že společnost jako taková je svým způsobem nemocná, pokud by fungovala jinak, lidé by se v ní cítili jinak.
Naše společnost nám říká, že být citlivý je špatně. Naše společnost nám říká, že musíme být dokonalí. Zároveň bychom měli splynout s davem a neodlišovat se.
 
Začít se cítit ve světě dobře pro mě znamenalo vykašlat se na to, co si myslí a říká mnoho lidí, a důvěřovat sobě a svému vnímání. Vykašlat se na to, že se musím změnit, musím být lhostejnější, méně citlivá a více nedůvěřivá, přizpůsobit se davu a hlavně nevyčnívat. „Tenhle svět není pro mě,“ říkala jsem si dřív, než jsem pocítila jako to je, být ráda sama sebou. Přes veškerou lhostejnost, osamělost a předsudky, které ve společnosti vnímám, svým způsobem jsem tady našla své místo.
 
Nyní zkusím popsat, co mi zatím dalo nebo dává, být „hraniční“, jakých pozitivních aspektů si více všímám na hraničářích, které znám (naprosto zobecnit však samozřejmě nelze).
 
1)Intenzivní prožívání pozitivních pocitů: stejně jako vnímám intenzivně smutek, vnitřní bolest cítím celou svou duší i celým svým tělem, stejnou intenzitou cítím radost, nadšení, náklonnost. Přes veškerou stabilitu, které jsem docílila, myslím, že i tak jsou moje pocity o něco více proměnlivé než je průměr. Nyní však vnímám, že intenzivní pocity a prožívání mohou být i dar.

1)Citlivost k druhým: možná ne všichni a ne vždy jsme citliví k druhým. Když je někdo příliš zahlcený svým prožíváním a stavy, může být v tu chvíli sobecký a bezohledný. U mnoha hraničářů ale celkově vyšší citlivost vnímám, stejně jako sklon využít ji v pomáhající profesi. Je třeba docílit i nadhledu a držet si své hranice - z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, být prožíváním druhého až příliš zahlcen a zapomínat na sebe. Nejsem ani zdaleka jediná, kdo si tohoto pozitivního aspektu všiml. I v publikaci Hraniční porucha osobnosti a její léčba od Grambala, Praška a Kasalové, si můžete přečíst kapitolu o „obětavém chování“ hraničářů, jejich sklonu pomáhat druhým.
 
 
2)Impulzivita x spontánnost, bojovnost: Díky tomu, že mám sklon se někdy vrhat do věcí po hlavě, jsem udělala spoustu chyb a zažila hodně bolesti, vždy mě to ale posunulo dál. V některých oblastech jsem se musela naučit víc krotit, abych se nevrhala do situací nebo vztahů, které mi škodí. Zároveň jsem díky své povaze byla schopná překonávat věci, ze kterých mám strach. Měla odvahu jít do nových a netradičních zážitků, poznala spoustu zajímavých a pro mě důležitých lidí. Víckrát mi bylo řečeno, že se druhým na mně líbí to, že jsem schopná se pro něco snadno nadchnout. U sebe i mnoha dalších hraničářů vidím nadšení a touhu bojovat za „lepší svět“. Angažujeme se v pomoci přírodě, zvířatům, lidem. Bojujeme za to, co je pro nás správné, nehledě na to, co si myslí většinová společnost.
 
3)Umělecké sklony, přístup k nevědomí a spirituálním zážitkům: Mezi hraničáři, které znám, je mnoho lidí, kteří mají umělecké nadání nebo sklony, někteří dokonce tvoří na profesionální úrovni. Já třeba miluju tanec a literaturu, zvlášť poezii, kterou jsem v minulosti publikovala. Skoro všechny moje texty vznikly, když jsem byla v depresi nebo měla těžké období, psaní pro mě mělo i terapeutický účinek. Člověk v depresi nebo v jiném těžkém psychickém stavu vnímá realitu způsobem, který může být nejen negativní, ale někdy i hluboký a podnětný. V poslední době poezii nepíšu hlavně proto, že je můj život až moc v klidu, žádné velké krize, které dřív byly vnitřním motorem pro tvorbu. Mezi hraničáři je mnoho lidí, kteří jsou také velmi intuitivní, mají snadnější přístup k nevědomí, mají zkušenosti s mimosmyslovým vnímáním a různými zážitky „mezi nebem a zemí“. Zažívat realitu „jinak“ může být obohacující, ale někdy i únikem.
 
 
4)Životní zkušenosti a optimismus: Kdokoliv s touto diagnózou, který žije, bojuje a snaží se, má můj obdiv. Často na lidech nepoznáme, čím procházejí. Můžeme někoho snadno odsoudit, že si stěžuje, ale dokud nejsme na jeho místě a nepotýkáme se s podobnými problémy, neuvědomíme si, nakolik ten člověk musí být silný. Někdy i samotné přežití vyžaduje spoustu síly. Když se podívám na svou minulost, všechno, s čím jsem musela bojovat, mě nakonec posílilo. Na jednu stranu jsem „ztratila“ roky mládí, na druhou stranu získala cenné zkušenosti, díky kterým mám více pochopení pro druhé, pro různé situace, nemoci a trápení ostatních, než kdybych si žila jako v bavlnce. Určité situace nebo krize mě často tolik nerozhodí díky tomu, že jsem si prožila větší peklo, které jsem přežila a překonala. Vím tedy, že přežít se dá leccos a když jsem zvládla peklo, zvládnu už všechno, po každé noci vyjde zase slunce.
 
5)Přátelství: Díky HPO jsem poznala mnoho zajímavých lidí a přátel. Duševní nemoc často také otestuje, jak pevné jsou ve skutečnosti naše vztahy, kdo za námi skutečně stojí a je přítelem v dobrém i ve zlém. Mnoho „přátel“ jsem ztratila, ty skutečné však nikdy.


*Autorka článku studuje poslední ročník magisterského studia na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, pracuje jako peer konzultant.
​
                                                                        

​Míša absolvovala intenzivní terapii ve stacionáři pro hraniční poruchu osobnosti v Esetu.
V rozhovoru se s námi podělí o svou zkušenost jak to v Esetu funguje a co jí pobyt přinesl. Startujeme!

Pověz mi nejdřív něco obecně o stacionáři. Jak dlouho stacionář trvá, jak to tam probíhá?
Je to na devět měsíců, pět dní v týdnu, je to program od rána do dvou nebo do tří. Je tam jasnej řád, jasně danej rozvrh. Každej den je nějaká terapie, hlavně skupinová terapie, což je nejdůležitější pro nás všechny. Začíná to tím, že je ranní komunita, každej řekne, co dělal přechozí den, jak se cítí. Je tam s námi sestřička, která to vede. Každej má nějakou službu a po přestávce je skupinová psychoterapie.



Jak říkáš, že každej den má určitej řád, nějaká pravidelnost v těch aktivitách ti pomáhala?

Jo, musím mít rozvrh a pravidelnost. Je to jistota, nepřekvapí mě to, cítím se v tom bezpečně. Takhle to měli i další lidi, někdo s tím měl problém, někdo ne, ale nebyla jsem jediná, kdo to vyžadoval. Prostě to byla jistota.

Nejdůležitější jsou určitě skupiny. Co bys o nich řekla? Co ti to dalo, jak ses na nich cítila?

Hlavně jsem nebyla sama. Člověk si myslí, že je v tom sám, prožívá věci, který si myslí, že by neměl prožívat, a pak zjistí, že pět deset lidí to prožívá stejně, má podobný zážitky, prožívání.

To je určitě léčivý faktor sám o sobě.

To jo, to určitě. A pak ty zpětný vazby, zkušenosti. Nejsou to přímo rady, spíš takový sdílení toho problému nebo toho pocitu, kterej je vlastně stejnej.

Kolik bylo členů skupiny? Vyhovoval ti počet lidí, kolik vás tam bylo?

Stacionář má omezenou kapacitu, maximálně devět lidí. Na začátku, když jsem tam přišla, nás bylo sedm nebo osm. Pak lidi odcházeli, ke konci jsme tam byli jenom v pěti. Víc mi vyhovovalo, když nás tam bylo míň. Na každýho se dostane, každý má víc času na sdílení toho, jak se cítí. Čím míň nás je, tím delší má každý zpětnou vazbu od sestřičky a terapeutky. A taky se cítí samozřejmě bezpečněji. Není v tom takový chaos, tolik se samozřejmě nestydíš.

Pamatuju si, když jsem byla na terapeutickým oddělení, a jednu dobu nás tam bylo jenom pět, tak jsme si dělali srandu, že jsme rodina, přidělovali jsme si role… Ale přišlo mi to právě takový příjemný, blízký.

Přesně. Stala se taková hezká věc, když jsme měli arteterapii a byli jsme jen čtyři. Měli jsme téma živly a všichni se dohodli, jakej živel každej z nás je, takže jsme na to tak hezky přišli.

Jaký jsi byla živel?

Já jsem byla země. Všichni jsme se na tom hezky shodli a bylo to takový, že ty vazby byly ještě silnější.

Tak to je super. Vnímám z toho co říkáš, že ti určitě pomohly hodně vzájemný vztahy ve skupině. Dalo by se říct, že sis z toho něco přenesla do života? Třeba že na základě toho, že ses tam cítila přijímaná, se změnil tvůj postoj k sobě, promítlo se to do vztahů?

Co mě tam pořád udivovalo, že ty lidi mě tam mají rádi. Že jsem dostávala zpětný vazby o tom, jaká jsem. Když jsem tam přišla, vůbec jsem nevěděla, jaká jsem. A když jsem to věděla, bylo to negativní: jsem špatná. To bylo to jádro. A najednou jsem získávala zpětný vazby, jak mě tam lidi vidí, a vlastně mě tam měli všichni rádi… a rozšiřovali to. Uvědomila jsem si, že to jsem vlastně já: věděla jsem to nebo tušila, ale neviděla jsem to. To mi hodně pomohlo. Zvýšit sebevědomí, uvědomit si sama sebe, jaká jsi a tvoje jádro.

To jsem měla podobný a k tomu jsou skupiny dobrý… Dostaneš tam víc zpětný vazby než na individuálu. Má to svoji sílu, když celá skupina má k tobě vztah, vidí tě jinak než ty sama sebe, a potom se to proměňuje…
Co se týče konkrétních témat, který jsi řešila, v čem ti pomohly právě ty náhledy ostatních?

Nejzásadnější věc, kterou jsem tam řešila a prožila si to tam, bylo sexuální napadení. Tam jsem zjistila, že se to fakt stalo, že já jsem za to nemohla, že je to hodně hnusný. Předtím jsem to zlehčovala, snažila se brát s nadhledem, že to neexistuje, že se to nestalo. Jednou na skupině jsem se otevřela a najednou jsem to vyslovila. To bylo poprvý, já jsem to nikomu neřekla, nikdo to nevěděl. A najednou na skupině to ze mě vypadlo. Nevím co se řešilo zrovna za téma, ale v tu chvíli jsem to vyslovila, prožila si tu bolest. Tím, že jsem to tam sdílela, jsem si to hodně vyřešila. Hodně jsem se pročistila a nějak našla zase cestu k sobě.

K tomu mě napadl citát, který to dost vystihuje. „Nikdy se nezbavíš toho, o čem mlčíš“. Taky mi pomohlo v práci s traumatem o tom mluvit. Oběť násilí o tom často mlčí, a to pak způsobuje prohloubení traumatu. Důležitý je to sdílet, je super, že u vás na stacionáři byla taková atmosféra, důvěra mezi váma.
Pracovala jsi s tím i nějak dál, třeba individuálně? Nebo ti nejvíc pomohlo říct to na skupině, dostat to nějak ven?

No, říct to. A pak se to samozřejmě ještě dlouho čistilo, měla jsem nějaký flashbacky nebo jsem cítila po těle ruce nebo takový věci, který se tam děly. Ty pocity se mi vracely na novo, cítila jsem to, jako bych to prožívala znova. Ale všechno tohle jsem si musela projít, v bezpečí toho stacionáře. A tím se to pročistilo. Fakt čas je nejlepší na tohle. Nemohla jsem toho člověka odstřihnout úplně, musela jsem s ním být v kontaktu, abych věděla, kdy se vrátí, kde bude, abych pak nebyla překvapená. Byl to kamarád, u kterýho bych nečekala, že by tohle udělal. A po čase, asi tři měsíce před skončením stacionáře, jsem si ho dokázala zablokovat, úplně odebrat ze života. A od tý doby jsem neměla flashbacky, nic. Tu vnitřní bolest, ty pocity spojený s tím jsem neměla. Takže díky tomu se to vyřešilo.

Tak to byl hodně velký posun. Dřív jsi vlastně mluvila o vnitřní bolesti a nevěděla, z čeho to pramení a nemohlo to odejít, takže tam je vidět tahle souvislost.  
Ještě se tě zeptám na téma vztahu k terapeutům. Kolik jste tam měli vlastně terapeutů? Byli tam pravidelně? Jak tě ovlivnil vztah s nimi?

Byla tam s náma jenom jedna terapeutka a sestřička. Takže to bylo super v tom, že věděla denně, co se děje, znala nás. To bylo super, že se věci nemusely opakovat nebo vysvětlovat nikomu, že ten člověk věděl souvislosti. Měla jsem problém s tím, že jsem se bála jejích reakcí, přece jen ten člověk je pro mě autorita. Bála jsem se reakcí soudů, že toho dělám málo, že něco nemám cítit a tak. A že musím něco dokázat. Ze začátku jsem s tím bojovala, ale pak jsem se dokázala zaměřit na tu terapii, na sebe, na to, co potřebuju. Další členové mi k tomu pomohli, často tam terapeut jenom občas něco řekl nebo nás někam navedl, ale často jsme to vedli tak nějak my. To mi pomohlo se od toho oprostit, přestat se bát, že mě ten člověk odsoudí. Přitom je to úplná blbost, je to psychoterapeut. Ale nějak jsem to takhle pořád měla.

To je taky pochopitelný. U HPO bývá důležitý vztah k autoritám a terapeut je taky ta autorita… Může to pramenit ze vztahu k rodičům, z toho, že ses třeba v rodině  bála nějakýho hodnocení, a teď to vnímáš na tom terapeutovi. A pak pomůže, když se to prolomí.
Ještě mě napadlo se tě zeptat, jestli jsi tam dostala někdy negativní reakci, kritiku – a jak jsi ji vnímala, jestli ti to něco dalo nebo tě to naopak odradilo… Skupiny bývají hodně o přijetí, ale vím, že někdy pomůže i negativní zpětná vazba.

Byl tam takovej moment, kdy jsem byla nemocná a neměla jsem vyřešený to jídlo nějak. A tím jak jsem měla tu chřipku, tak jsem samozřejmě nejedla. A pak jsem tam přišla, všimli si, že jsem hodně zhubla. A jedna členka, která taky řešila poruchy příjmu potravy, mi na to dávala zpětný vazby, že to vidí a že se o mě bojí. Já to všechno vím, ale potřebovala jsem to, co jsem už věděla, znovu slyšet a uvědomit si to. Ta motivace nebyla bohužel kvůli mně, ale věděla jsem, že si to jídlo musím vyřešit, abych tam mohla dál pokračovat. Řekl mi to psychoterapeut i sestřička, že se mám na to zaměřit, abych mohla dál pokračovat.

Takže v tu chvíli bylo možná těžký si to připustit…

… že už je to za tou hranou.

…Ale pak ti to pomohlo v tom uvědomění.
Zeptám se, co se týče jiných aktivit a služeb, co tě tam zaujalo nebo bavilo? Mluvila jsi o tý arteterapii…

Arteterapie byla jednou v týdnu, vždycky jsme dostali nějaký téma a byla tam s náma sestřička. Měli jsme témata jako můj dům nebo co v terapii získávám, co ztrácim. Rodinu… všechny možný témata. Pro mě tohle bylo důležitý vyjádření emocí skrz kreslení… Tím si tu situaci prožít a dát ji na papír. Hodně jsem se soustředila sama na sebe, nebyla to skupinová práce. Pak byly důležitý zpětný vazby na to, co tam ostatní vidí, co to může být, jak to vidí. To bylo hodně zajímavý, něco co bys neřekla že tam je, tam bylo. A nejlepší byly zpětný vazby od sestřičky, která z toho vytáhla to nejdůležitější, a řekla ti to. A hodně jsme se tam o sobě dozvěděli, i o ostatních.

A stávalo se ti někdy, že se ti nějaký téma ze skupiny propojilo s tou arteterapií? Sama mám takový zkušenosti z terapeutickýho oddělení, kdy jsem mluvila o něčem na skupině a pak na arteterapii mi k tomu něco docvaklo…

U nás ten den byl rozdělenej tak, že arteterapie byla jako první a skupina až potom. Ale někdy se otevřelo nějaký téma na arteterapii a pak se řešilo na něčí skupině. A taky se mi stávalo, že jsem na arteterapii vyjádřila nějakou věc, kterou jsem taky nikomu třeba neřekla.  A tam se to zjistilo a pak se na to navázalo.

Ještě bych se chtěla zeptat na HPO celkově – jak se u tebe projevovala a jestli po těch devíti měsících terapie se dá říct, že jsi nějakým způsobem zotavená… Jak vnímáš HPO předtím a teď?

No, já jsem vlastně nevěděla, co to je a odmítala to, protože to já nejsem. Prostě jsem se v tom neviděla a byla jsem jiná, nezapadala jsem do toho obecnýho předpokladu. Díky stacionáři jsem se naučila víc s tím žít, přijmout to, že nejsem sama, že to mají i ostatní. Že nejsi jedinej blázen na světě. U mě se to vždycky projevovalo tím, že ty emoce jsou prostě větší, dvojnásobný, než prožívá asi většina.

Na přednášce o poruchách osobnosti se mi líbilo, že naše lektorka měla pochopení pro to, že reagujeme podle emocí, který jsou zesílený oproti jiným lidem, a kdyby někdo byl v naší kůži, tak by to taky nesnesl.
Takže emoce jsou rozhodně intenzivnější…

… intenzivnější a dřív jsem to nepřijímala a neviděla se v tom, protože jsem tichý, klidný hraničář, který má tu agresi otočenou proti sobě. A pokud jsem vztek hodně cítila k někomu, tak jsem ho otočila proti sobě a potlačila. A pak jsem byla naštvaná na sebe, že to nemůžu prožít, že jsem v právu, ale vlastně nakonec, že za to můžu já. V konfliktu, i když jsem v právu, cítím, co by ten druhý mohl cítit a cítim ty věci za něj, a tak vlastně nemůžu na něj být naštvaná, protože on by třeba cítil nějaký odmítnutí. Takže vlastně to cítění za druhý.

Hmm, to taky znám…
A ještě nějaký další projevy,  jako třeba sebeubližování…?

Jo, to určitě… V tom stacionáři už to nebylo tolik, stalo se mi to jen párkrát, co se týče třeba řezání, to jsem si tam docela vyřešila. Ale spíš ubližování v hlavě, myšlenky proti sobě: že jsem to nejhorší na světě, odpad společnosti, že jsem špatnej člověk, nic si nezasloužim…

… to taky souvisí s depresema, který jsou u nás víc chronický a tolik nereagují na léčbu…

Přesně, další věc jsou právě ty deprese. Teď už vím, proč se dějou, většinou je to způsobený buď okolnostma, někdy třeba jen počasím. Někdy si řeknu, proč tohle teď cítím, ale třeba je jen blbý počasí počasí a nemusí tam něco být, něco velkýho, prostě se to spustí a je to… Díky tomu stacionáři teď už dlouho nemám nějakou delší depresi. Teď se trošku obávám podzimu a zimy, poprvý budu na to sama. Předtím jsem to zažila na stacionáři, přišla jsem tam depresivní a dlouho jsem tam byla depresivní, denně. A pak se to vyčistilo a na jaře jsem si říkala, že už jsem měla nějaký delší období, kdy mi bylo dobře…. Ale teď se vlastně bojím, že jsem na to sama, i když nejsem…! Nevím co od toho očekávat, na druhou stranu jsem na to zvědavá. Z toho hlediska, že mě zajímá psychologie, jsem i zvědavá. Jak budu reagovat, co na tom můžu zjistit pro sebe. Někdy ta deprese přijde a člověk neví proč to je, prostě to přijde. Ale už se s tím dá nějak žít a není to tak intenzivní.

V práci s depresema ti teda pomohlo hodně to přijetí…

Jo, člověk s tím hodně bojuje nebo si myslí, že to tak nemá být… Já jsem byla na to pořád naštvaná, nespokojená, tu depresi jsem otočila proti sobě, že já za to můžu, že jsem zkažená a to jádro je špatný a tak… Ale tím že jsem zjistila, že ostatní lidi to mají ve skupině stejně nebo podobně, tak jsem vlastně zjistila, že je to v pořádku a že se to děje i ostatním… Je to v pořádku, i když je to těžký… Tím jak jsem to přijala, tak už to nebylo tak hrozný. Bylo mi špatně, ale věděla jsem, že to přijde a odejde a že mám na sebe bejt hodnější, mám to všechno vzít pomalu a vim, že to přejde.

Vím, že pro hodně lidí je těžko představitelný, být takhle dlouhou dobu na terapii, třeba těch devět měsíců. V čem bylo pro tebe přínosný být v dlouhodobý intenzivní terapii? Potřebuje ji z tvého pohledu člověk s HPO?

Já si to myslím, myslím si, že jo. Protože máme toho tam hodně, máme tam plno nánosů, který se potřebujou vyřešit. Samozřejmě, za těch devět měsíců se všechno nevyřeší. Něco se otevře, něco se zjistí, na něčem se zapracuje, něco se pročistí, ale něco taky ne. Už na začátku jsem byla upozorněna terapeutkou, že to není stacionář pro vyléčení. Že jsem někde na začátku a posunu se jen třeba o dva centimetry.

To zní docela pesimisticky. Já teda myslím, že ses posunula daleko víc… Ale chápu, jak to myslela. Takže doporučuješ pro lidi, kteří už takovou terapii absolvovali, aby pokračovali dál na individuálu nebo měli nějakou sociální službu, něco, čeho se chytit…

Určitě. Ale zase chci upozornit, že ne každej je na těch devět měsíců, na tu cestu tý terapie, připravenej. Ne pro každýho je to správnej čas, aby na sobě pracoval. Měli jsme tam různý věkový skupiny. Třeba já jsem tam byla nejmladší a dlouho byla třeba o osm let úplně nejmladší. Takže každej to má nastavený jinak, někomu se to otevře v tomhle věku, někomu později a je to hrozně individuální. Není nic špatně, není nic dobře.

Taky jsem to měla tak, že v určitým období, kdy jsem šla do terapie, jsem na to nebyla úplně připravená a tolik mi to nedalo. A později, kdy se odehrálo spoustu jiných věcí, byla jsem v trochu jiný fázi a měla dost věcí srovnaných v sobě, tak jsem na to byla víc připravená.

To jsem si tam taky hodně uvědomila a pomohlo mi to získat svoji vlastní hodnotu v tom, že jsem nejmladší a dokázala jsem to, co někdo jiný nevydržel. Byli tam za tu dobu dva nebo tři, který to nezvládli a ukončili to. Utekli z toho a byli daleko starší. A to mi dodávalo sebevědomí, že jsem v tomhle věku (když jsem začínala, bylo mi 21) zralá na to, aby se něco posunulo. Ten stacionář byl takovej záchrannej kruh, kterej přišel vážně načasovaně, v tu chvíli jsem to fakt hodně potřebovala a fakt hodně to pomohlo. Pořád jsem opakovala, že mě to vlastně zachránilo a jsem hrozně za to vděčná.


Kdybys měla vypíchnout tři věci, který ti to dalo, co bys vybrala?

Uvědomění sebe, jaká jsem. Vlastní hodnoty, že jsem důležitá
Druhá věc, že hraniční porucha osobnosti je v pořádku, že to mají ostatní, že nejsem jediná na světě a je dalších plno lidí na světě, který to prožívaj stejně.
Že dokážu pracovat v kolektivu, i když jsou tam věkový rozdíly, jsem člověk, stejně jako oni., že mezi ně patřím, dokážu s nimi pracovat.


Co bys doporučila někomu, kdo se spíš izoluje, nevyhledává pomoc, má spíš špatný zkušenosti se sdílením, nedůvěřuje…? Z tvýho pohledu, kde jsi teď…

No, nevim, jestli by ten člověk byl ochotnej to vůbec zkusit… Ale kdyby byl ochotnej to zkusit, ať to zkusí. Byla tam jedna členka, která se izolovala, byla roky doma a právě díky stacionáři začala vycházet ven, protože musela prostě dojet do stacionáře. A byla zodpovědná, stejně jako já, takže to chtěla dotáhnout do konce. A tím zase navázala kontakt s lidma, to, že začala vycházet ven. Ale každej má ten správnej čas jindy a neví se kdy, může se zkusit vrátit… Ale je to tam postavený tak, že jsou tam určitý pravidla a nemůže se 10x vracet. Dostane jednu šanci a buď ji využije nebo ne.

Častá věc v průběhu zotavení nebo zotavování jsou relapsy. Sklouznutí do nějakýho stavu, kdy se po dlouhý době pořežeš nebo jsi v depresi… Jak jsi to vnímala ty? Mně vždycky přijde důležitý říct, že zotavení není předvídatelný proces, dochází k propadům a neznamená to nic špatnýho, že nejsi na dobrý cestě… Prožívala jsi to taky?

Já si myslím, že jo. Tím pracováním na sobě byly ty reakce a deprese pořád snesitelnější a snesitelnější. Sice jo, bylo to hodně blbý, ale už jsem nespadla tak hluboko, že bych to všechno obrátila proti sobě a vnímala to jádro špatný. Ve chvíli, kdy už jsem byla nahoře a ten relaps se stal, jsem byla překvapená a bylo to těžký. Byla jsem překvapená a zmatená, proč se to vlastně děje a časem jsem se naučila s tím pracovat v tu chvíli, takže to už tak hrozný nebylo. Není to hrozný v tom, že vím, že to bude zase lepší. Bude to trvat třeba dva dny nebo týden, ale bude to lepší.

Určitě je v tu chvíli důležitý uchovávat si tu naději a vědomí toho, že teď ti není úplně dobře, ale už to není takový propad jako dřív a bude to lepší, protože jsi na dobrý cestě…
Tak ještě poslední otázka: jestli bys dokázala najít něco pozitivního na hraniční poruše nebo co ti daly ty zkušenosti, i když byly těžký…

Pozitivum je určitě cítění těch emocí… Vždycky jsem byla hodně empatická, ale tím jak jsem prožívala emoce druhých, vím, co ten člověk prožívá nebo jak se může cítit. A že jsem zažila to nejhorší, co člověk zažívá a že to znám… Tak to je důležitý, že mě to jako člověka hodně posunulo a jsem vlastně na druhou stranu za to vděčná, protože je to velkej osobnostní růst. A že si hodně těch věcí uvědomuju díky tomu všemu co se stalo.

Pokud máte zájem dozvědět se o Esetu více, navštivte jejich stránky Klinika Eset


*Autorka článku studuje poslední ročník magisterského studia na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, pracuje jako peer konzultant. A je hraničář. 

​

​Na kurzu pro peer konzultanty (lidi s vlastní zkušeností s duševním onemocněním)
jsem se seznámila s konceptem zotavení (recovery). Zpracovávali jsme náš vlastní příběh
zaměřený na duševní nemoc a na to, co nám pomohlo. Pojem zotavení se mi zalíbil, v
kontextu duševní nemoci je výstižnější než „vyléčení“. Zotavení neznamená nepřítomnost
nemoci, ale naučit se s ní žít a pracovat se sebou. Přestože duševní nemoc nezmizí
úplně, zásadně zasáhla do našeho života, můžeme opět žít kvalitní život. Pro mě zotavení
znamená třeba to, že už déle netrpím depresemi nebo výraznými výkyvy nálad, jsem
spokojená ve vztazích, můžu se věnovat práci, která mě baví... Mám radost ze života a
jsem schopná o sebe pečovat lépe než dřív. Zlepšilo se moje sebevědomí a mám se ráda.

Ušla jsem kus cesty od té depresivní, ztracené holky, která si ubližovala a nechtěla
žít. Pokaždé, když můžu předat něco ze své zkušenosti a naději těm, kteří nevěří, že by
mohlo být lépe, jsem za to moc ráda.

Cesta k zotavení je samozřejmě u každého jiná, nelze podat obecný recept, pouze
nasměrovat, co pro sebe může člověk udělat, aby mu bylo lépe.

Nedokážu říct, jak dlouho „trvalo“ mé zotavení než jsem došla tam, kde jsem teď. I
předtím, než jsem se dostala k terapii, která mi pomohla nejvíce, bylo mnoho fází, které
mě připravovaly k tomu, abych na sobě skutečně zapracovala a můj život se změnil k
lepšímu. Mnoho věcí mi pomáhalo, i když to v tu chvíli ani tak nevypadalo. Mnoho střípků,
které se postupně skládaly, a přispěly k mému procesu zotavení. I ve chvílích, kdy jsem
jen „brečela na rameni“ kamarádce, že nic nemá cenu, jsem byla na cestě k zotavení. I ve
chvílích, kdy jsem brečela jen za zavřenými dveřmi.

Moc si přeju, aby všichni ti, kteří si myslí, že je vše ztracené a už nikdy nebude
lépe, věřili, že bude. Vím, že i z pekla, které se zdá být nekonečné, se dá dostat.

Moje cesta k zotavení začala už v pubertě, když se u mě rozjely psychické
problémy. Přestože jsem nevěděla, co mi je, byla naprosto bez informací a pomoci,
vyrovnávala jsem se s tím nejlíp, jak jsem tehdy uměla. Uzavřela jsem se do sebe a byla
tichý snílek. Proč ne. Tehdy mi to pomáhalo přežít. Měla jsem svůj vlastní vnitřní svět, kam
jsem utíkala, stejně jako do přírody. Neměla jsem komu se svěřit, ale své pocity
vyjadřovala alespoň jiným způsobem. Psaní pro mě bylo dlouhou dobu největší svépomocí
a terapií. Měla jsem v sobě zdravé části, na kterých se dalo stavět. Měla jsem své zájmy,
které mě bavily, chvíle, kdy jsem se cítila dobře. Když přišly těžší deprese, i to jsem často
ztrácela. Držela jsem se však sebemenších jiskřiček naděje, stébel, vzácných chvil, kdy
můj svět nebyl zcela černý, jako klíště.

Měla jsem v sobě mnoho bolesti. Bolest, kterou jsem se donekonečna snažila
vybrečet, vyřvat, později i vypovídat. Jeden čas, když jsem shodila masku toho, že jsem v
pohodě, jsem mohla být hodně zahlcující. Zdálo se, že to nikam nevede. Sdílet s někým,
že je mi špatně. Opakovaně psát lidem, volat, vyprávět o svých stavech. Ale i tohle období
mělo svůj smysl. Dokud si člověk nepřipouští své bolesti a snaží se dělat, jako by nebyly,
nezmizí.

Rozuměla jsem sobě, brzo měla vhledy do svých stavů, ale dlouho měla pocit, že
toto poznání vůbec nepomáhá. Byla to dlouhá fáze, kdy se zdálo, že „vím už vše“ a stejně
se nic nemění. Bolest byla bezedná, nevyčerpatelná, nic ji nemohlo utišit, možná jen na
chvíli. Prášky na hlavu nebyla moje cesta, ale každý to má jinak. Osobně vnímám léky
jako dočasnou berličku, v případě depresivních stavů, úzkostí, myšlenek na smrt někdy
nevyhnutelnou… Mohou pomoci, a proto je někdy i doporučuji, i když dodávám, že
základem zotavení by pro HPO měla být psychoterapie.

Kousky skládanky do sebe pomalu zapadaly, alespoň něco se měnilo. Že jsem
někde jinde než před časem, jsem si uvědomila na své první terapii. Nebyla ještě zcela
úspěšná, moje zotavení bylo na déle, zasela do mě však naději. Zpětné vazby na skupině,
kdy mě druzí vnímali jinak, než jsem viděla sebe sama, upozorňovali na chvíle, kdy bylo
vidět, že mi je dobře… Začala jsem postupně přemýšlet jinak. Všímat si chvil, kdy je mi
lépe nebo mám skutečně radost. Černobílé vidění se začalo měnit a já si začala všímat
toho, kdy mi během dne bylo dobře a proč, místo toho, aby pro mě byl každý den špatný.
Všímat si lepších chvil způsobilo, že jich najednou přibývalo. I poté přišly propady,
myšlenky na sebevraždu… ale bojovala jsem.

Velký zlom u mě nastal tehdy, když jsem byla v situaci ohrožení na životě –
tentokrát ne sama sebou. V té situaci mi spousta věcí, které jsem racionálně věděla, došly
emočně. V tu chvíli jsem cítila jen strach o život a obrovskou touhu žít – která už zůstala.
Pocítila jsem, že v hloubi duše se mám ve skutečnosti ráda. Pocity sebenenávisti, u HPO
hluboce zakořeněné, jsou však něčím, co vzniklo v průběhu dětství a „není to naše“,
nejsme to my. Zpětně jsem za extrémní zážitek, který mě na jednu stranu traumatizoval,
ale na druhou stranu otevřel oči, vděčná. Pocítila jsem svou zdravou část, která byla
něčím víc než pudem sebezáchovy. V tu chvíli jsem zoufale, neskutečně, chtěla žít.

Tento zážitek pro mě byl motorem v práci na sobě. Na terapeutické oddělení jsem
dorazila plná touhy žít a bojovat za spokojenější život. Vnímala jsem, že moje
sebedestruktivní sklony jsou výsledek mé minulosti, ale že budoucnost může být jiná.
Pocítila jsem, že ji mám ve svých rukou. A tak jsem pracovala s traumatem, s minulostí, s
tím, jak mě ovlivňovala. Pracovala jsem na současných vztazích a upouštěla od těch
nezdravých. Psycholožka mi ke konci terapie řekla, že jsem už mnohem víc schopná
sebepéče a sebeochrany. Výstižné. Přestala jsem mít zapotřebí ubližovat si různými
způsoby. Vytvářela zdravější vztahy, ať už skrze napravující zkušenost na skupině, nebo v
běžném životě. Pomalu začala sebe sama víc oceňovat, byla už lépe nastavená na to,
přijímat pozitivní pohled na sebe. Některé věci přijala jako svou osobnost, která jiná
nebude, ale jsem to já. Jiné věci, pro můj život škodlivé, postupně měnila. Učila se
pracovat se svými myšlenkami a domněnkami. A i po intenzivní terapii pokračovala změna
na sobě dál… Zotavení je cesta, která stále nekončí. To vše by bylo na dlouho, v
následujících článcích se budu zabývat konkrétními tématy a oblastmi, které jsou pro HPO
těžké, ale lze na nich pracovat.

Nedílnou součástí mého zotavení byla i pomoc ostatním skrz vlastní zkušenosti,
angažování se v informování a osvětě o HPO. Být tady pro druhé a dělat něco, v čem
vidíme smysl, je pro mnohé z nás léčivé.​

*Autorka článku studuje poslední ročník magisterského studia na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, pracuje jako peer konzultant. A je hraničář. 
​

,Permanentně zapomínám, že jsem "hraničář".

Život plyne a překvapuje mě svou jednoduchostí. Chodím do práce, z práce domů. Doma zasedám k počítači a pracuji pro své vlastní klienty, ve snaze být nezávislým profesionálem. Být freelancerem. Nebo beru fotoaparát a jedu fotit reportáž, či portrét. Někdy jedeme na výlet. Před tím, než den skončí si počtu, společně povečeříme, pohladím kočku. Usínám vedle spřízněné duše. Všechno je tak jednoduchý a přirozený. Kupuju si věci, vyrážím za kulturou. Poslouchám hudbu, sleduju filmy, užívám si výstavy. Jím dobrá a zajímavá jídla. Tvořím. 

Mám poměrně přirozené reakce na situace, se kterými se denně potýkám. Jsem introvert, takže svou energii směřuji dovnitř. Snadno se unavím. Větší společnost lidí, hluk a shon mi rychle vybíjí baterie, ale není problém se dobít. Už jsem se naučila říkat ne. Už se dobrovolně netrýzním, abych vyhověla ostatním za každou cenu. Možná se rozruším nebo vzteknu rychleji, než bych měla, ale to není nic s čím bych si neporadila. Směju se a vnímám, že se mám dobře, že jsem šťastná. Občas mi někdo z blízkých připomene, jak dalekou cestu jsem ušla. Jak moc jsem na sobě pracovala a stále pracuji. Ohlédnu se... A skutečně! Vidím tu ztracenou bytost, která hledala útěchu v alkoholu, v sebepoškozování a ve vydírání druhých. Nezazlívám jí to. Vím, že prožívala bolest, která se nedá vyčíslit. Nelze ji vyjádřit. Zkrátka ji nelze změřit. 

Můj současný život je v podstatě pohádka. Ano, jsem frustrovaná. No a jak! Ale frustrace k životu patří. Já ale svůj život řídím, já rozhoduji, co udělám a co ne. Některé věci, které mě dnes frustrují zkrátka musí ještě nějakou dobu být, abych předešla jiným, horším frustracím.  

Jak to tak vypadá není důvod "vyšilovat". Ale to bych nesměla mít HPO! 

Život je fajn, zrovna jsem si pořídila další radost do výbavy fotografa, klient odeslal platbu za fakturu a mám před sebou volný víkend. A najednou PRÁSK! Leknu se! Třesu se po celém těle a je mi na zvracení. Slzy se tlačí ven. Nesnáším sebe, svůj život a nechci být. Co se to děje? Skoro všechno je perfektní! Tak proč se cítím, jakoby mě sežrala monstrózní kráva a já jsem procestovala všemi jejími žaludky? A pak jejím trávícím traktem, střevy ven, do hromady hnoje. Hromada se propadá a s ní i půda. Zarůstám do hlíny někde pod zemí. Nemůžu dejchat... A tak dále a tak dále. 

Jasně, že se začnu vztekat, co to jako má znamenat? Chvíli mi trvá, než mi dojde, že to k tomu prostě patří. Zase jsem zapomněla, že HPO je součástí mýho života a i když už "hraničáře" v sobě znám a umím ho ovládat, někdy se přihlásí. Řešení? Nechám ho ať se vyřádí. Je to pro něj odměna za to, že mne už několik let nepotopil v práci. Že se drží stranou, když řeším důležité věci a že neútočí na lidi, na kterých mi záleží nebo na klienty. Chvíli se bude realizovat, a pak toho nechá. 

Každý máme právo na to občas podlehnout slabosti. Ať už s diagnózou, nebo bez ní. Denně čelíme stresu, snažíme se být sami sebou, bojujeme za svoje místo ve smečce. Já například pořád vyvíjím nějakou činnost protože se bojím, že když přestanu tak mne "to" přepadne. Jenomže "to" si cestu vždycky najde. A nakonec je nějaké krátké "to" lepší, než třeba vleklá nemoc. Takže někdy "to" raději poslechnu a pustím "tomu" nějakou depresivní hudbu, nebo film, ať se v "tom" můžu trochu poválet a ono to nakonec samo odejde. 

Jak ale poznat, kdy si mohu dovolit "plíživou" (termín, který použil Filip Topol pro "špatnou náladu", nebo i pro začínající depresi, nebo zkrátka pro bolest duše) připustit k tělu a nechat ji, aby se mě na čas zmocnila a prošla skrze mne? A kdy jí naopak nesmím dovolit vkročit dál a musím jí rychle vypakovat? To už je individuální. Já jí to dovolím například když vím, že nemám žádné povinnosti. Nesmí mne vystavit nebezpečí, že bych přišla o práci, nebo klienta. Ani mne nesmí poňoukat k tomu, abych se vykašlala na rodinu a blízké. Každý si sám musí nastavit svoje priority. Například, když jsem doma, venku je hnusně a nikdo po mně nic nechce, můžu si dovolit se trochu přestat hlídat. Ale sama musím poznat, kdy je případně čas na odborníka. Z praxe vím, že nesmím těmto stavům podléhat déle, než 72 hodin (ani jednou se ale nesmí stát, že bych trpěla nechutenstvím, které nedovedu pokořit, nebo za celý den vůbec nevstala z postele).
Pořád musím mít kontrolu. I když si dovolím tomu podlehnout a trochu si to "dát" společně s filmy jako například The Wall, Alien nebo The shinig, musím být vždy já ten, kdo má navrch. Musím být vůdce ve svý psycho smečce.

Takže ano, ať si vaši milí hraničáři někdy tu plíživou k tělu klidně připustí, ale vždy mějte na paměti, že jim nesmí bránit se najíst, vykonat potřebu, ohrozit jejich práci nebo vztahy s vámi a jinými blízkými. V opačném případě vyhledejte pomoc na naší stránce s důležitými kontakty.

*Autorkou článku je hraničář Sandra, umělec, vztekloun a věčný snílek, která projekt "Nejsem psychopat" s pomocí ostatních autorů založila.
​