"Traumata se netýkají pouze fyzického nebo sexuálního násilí. Často jsou to slova, která bolí. Nezájem a odmítání, které se zarývá do morku kostí. "Nejistě jsem zaklepala na dveře ordinace. „Pojďte dál,“ vyzvala mě vlídným hlasem psycholožka. Sedla jsem si na pohodlné křeslo, na stolku mě již čekala sklenice vody. Schoulená v křesle, plná nervozity, ale zároveň odhodlání, jsem byla připravena podívat se minulosti do očí. „Jediná cesta ven je cesta skrz,“ připomínala jsem si. Chtěla jsem všemu znovu čelit hned. I přes veškerý strach a pochybnosti o tom, co terapie traumatu přinese. Plná naděje jsem pokaždé v křesle zavírala oči a představovala si vše, co mi psycholožka uklidňujícím hlasem říkala. Chtěla jsem opět spát bez nočních můr. Chtěla jsem se opět dívat lidem do očí. Setřást úzkost, která na mě padala, když jsem se procházela venku a stmívalo se. Nejhorší byly ty noci. Každou noc jsem prožívala znovu a znovu tu událost. Každou noc tam byly ty ruce svírající můj krk. Často jsem se „probudila“ do spánkové paralýzy. Nemohla se pohnout, ale s otevřenýma očima jsem sledovala, jak se blíží k mojí posteli. Snažila se pohnout, zakřičet, nevěděla, kde jsem… Nemohla nic dělat, nemohla utéct. Fyzicky jsem cítila ty ruce na krku, i když nebyly reálné. Tupou bolest hlavy, i když byla jen vracející se vzpomínkou. Když se mi konečně podařilo pohnout, posadila jsem se na postel. Dlouhé chvíle seděla a dívala se do tmy, než jsem pochopila, kde jsem, že jsem v bezpečí. Že už je dlouho po všem a nikdo mi neublíží. Ráno jsem vyčerpaná jen tak tak došla na snídani, rozcvičku často vynechávala. „Ty noci mě zabijou,“ psala jsem s trochou ironie ozdobný nápis, který jsem pak umístila na zeď nad hodiny. Ve společenské místnosti, kde se konaly ranní komunity, visely na stěnách nápisy bývalých i současných klientů, některé moudré, jiné sebeironické. „Ty rána mě zabijou,“ „Je to počasím,“ „Je to horoskopem“ , „To ne já! To moje nemoc!“ a mnoho dalších nápisů zdobilo zeď. „Nikdy se nezbavíš toho, o čem mlčíš,“ byl můj nejoblíbenější z citátů. „Je to horor a nebudu to dál rozebírat,“ přidala jsem časem svou další typickou hlášku. Nikdy nezapomenu na chvíle strávené se skupinou spoluklientů. Na večery, kdy jsme chodili na bowling, hráli hry. Na vtípky a vzájemné provokace. Aprílovou komunitu, kdy jsme si udělali legraci z terapeutů, přišli na ni v pyžamu a vyměnili si role – každý parodoval někoho jiného z členů. Dokázat se svým problémům zasmát a vidět je s nadhledem bylo také léčivé. Dny nabité programem a terapiemi na psychoterapeutickém oddělení rychle plynuly. Na skupinách i mimo ně jsme se navzájem podporovali. Občas vznikaly konflikty, které jsem ale vnímala jako přínosné. Nezažila jsem tam odsuzování, necitlivost, agresi. Taneční terapie byla moje srdeční záležitost a z arteterapie jsem si často odnášela cenné vhledy a postřehy. Autogenní tréning jsem musela spíš přetrpět, podobně jako funkci „budíčkáře“, který celý týden všechny budil na rozcvičku. Občas jsem se cítila trochu jako v rodině, zvlášť když nás bylo málo. Dvakrát jsem jela do Prahy na víkend, pomáhala se stěhováním. Příjezd do nového bytu po terapii pro mě byl symbolicky důležitý – nevrátila jsem se do starých kolejí, ale začala novou etapu. V bezpečí ordinace psycholožky jsem se v průběhu pobytu pozvolna pouštěla do imaginací. Když jsem měla poprvé zavřít oči, bylo mi řečeno, abych si vybrala a představila nějaký předmět z té místnosti. Uvědomila jsem si, že si ji vlastně pořádně nemůžu vybavit. Kytka, obraz, co na něm je? Nakonec se mi podařilo vybrat a představit si alespoň něco. Dále to byla moje oblíbená fialová barva a bezpečné místo. Výběr bezpečného místa pro mě byl ještě větší oříšek. Pokaždé, když jsem si pokoušela představit místo v Praze nebo jinde v Čechách, obraz v mé mysli se zalil tmou nebo krví. Tak jsem zkoušela vzdálenější místa. Domeček v Rakousku s přívětivou paní, kde jsem kdysi nějakou dobu pobývala. Příjemná zahrada, příjemná kuchyně, kde jsme si často povídaly. Slunečný den. Chvíli ta představa vydržela, než se do ní vplížilo opět něco ošklivého. Hledala jsem jiné místo. Mimo tento svět. Neexistující místo, středověký hrad z mého oblíbeného seriálu. Tady jsem se cítila bezpečně. Bezpečí, které poskytoval fantastický svět, bylo v mých představách trvalé. Jen tam jsem se mohla uchýlit, aniž by mě minulost dostihla. Byla jsem do všeho „hrr“, chtěla hned všechno změnit. Obrovská vůle žít a motivace pracovat na sobě, aby mi bylo lépe, byla darem, který jsem si z té šílené noci odnesla. Pozitivní změny, které ve mně trauma nastartovalo, bych označila jako posttraumatický růst. Psycholožka na nic ale nespěchala. Naopak trvala na tom, abychom nic neuspěchaly. Mnoho sezení bylo pouze o imaginacích bezpečného místa. Neměla jsem na sebe tlačit, neměla chtít všechno hned. Sezení, na kterém jsem konečně pracovala v imaginacích s traumatem, přišlo až ke konci pobytu. I to bylo vedené trpělivě a nenásilně. Začala jsem s představou bezpečného místa, poté se přesunula k obrazům z noci, kdy se to stalo. Situaci jsem si představovala jako cizí třetí osoba, která vidí samu sebe a osobu, která ji ubližuje. Popisovala jsem, co vidím, co se děje, jak se Alena cítí a co potřebuje. Popisování jsem si předtím zkoušela na jiných situacích a měla ho už zvládnuté. Potom jsem si měla představit někoho blízkého, kdo se se mnou na tom místě ocitl a to, jak mi pomáhá. Další problém. Už jenom představa, že té situaci vystavím někoho jiného, pro mě byla nemyslitelná. Aby mi někdo pomohl. Abych v tom nebyla sama. Tu noc jsem se v obrovské panice sama dokázala zachránit. Pohotově se dostat ven, zamknout za sebou dveře. Nazout si boty a vyběhnout, jinak na lehko oblečená, do zimní noci. Snažila jsem si dovolit představit si tam někoho dalšího. Nejlepší kamarádku, která tady pro mě po traumatické události byla. Ti, kdo mě tehdy měli chránit, byli necitliví, nepomohli nebo mi dokonce nevěřili. Policie, lékař, ti nejbližší. Traumatem často není jen samotná událost, ale i reakce okolí a blízkých, chybějící pomoc a podpora. Měla jsem však přátele, kterým jsem si mohla dovolit říct všechno. Měla jsem lidi na skupině, kteří byli obrovskou podporou. V průběhu terapie jsem si vybavovala mnoho situací, kdy mi bylo ublíženo. Mnoho jizev, které bolely, i když už dávno nekrvácely. Rány, které se od dětství zařezávaly do duše. Ale duše mlčela. Vydržela vše, s každým mlčením se však rána prohloubila. Sebepoškozování, sebedestruktivní chování, mnoho různých příznaků duševní nemoci. Nebyla jsem hraniční jen tak. Moje porucha byla ovlivněna i posttraumatickou stresovou poruchou, událostmi, které mě formovaly. Pocity z nich vyplývající, které jsem neventilovala, ale pouze potlačovala, což s postupem času příznaky zhoršovalo. Emoce jsem obracela proti sobě, ubližovala jsem si mnoha různými způsoby. A někdy tím ubližovala i druhým, i když neúmyslně. Traumata se netýkají pouze fyzického nebo sexuálního násilí. Často jsou to slova, která bolí. Nezájem a odmítání, které se zarývá do morku kostí. Mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti má za sebou traumatickou minulost, která je často už v dětství připravila o mnohé, narušila vývoj osobnosti. Násilí, ať už jakéhokoliv typu, je traumatem, vlivem kterého ztrácíme jistoty. Ztrácíme důvěru k lidem a ke světu. Ztrácíme pocit vlastní hodnoty. Pocit domova. Ztrácíme sebe sama. Často jsem se cítila jako ve vzduchoprázdnu, měla pocit, že vše v mém životě je nejisté. Každého mohu ztratit. Vše, z čeho mám radost, může trvat přece jen chvíli. Jistoty a vztahy se jenom rozpadaly a rozpadaly a dlouho jsem necítila jistotu ani v sobě. Všechno a všechny jsem ztrácela, držela se stébel naděje, ale i naděje odcházela. Chtěla jsem ji dostihnout, chytit a nepustit. Ale vracela se a odcházela, lidé odcházeli, život odcházel… Tehdy na terapii jsem však věděla, že to nejhorší mám za sebou. Na svět se dívala jinýma očima, jako bych se znovu narodila. Prožívala každé nové ráno, každý nádech, každý západ slunce, jako by byl tím prvním a zároveň posledním. Postupně se znovu naučila dívat lidem do očí. Moje řeč těla přestala působit tak, jako kdybych chtěla být neviditelná. Vyplakala jsem dost slz, ale zásadní pro mě bylo objevit v sobě vztek. Dlouho potlačovanou právoplatnou reakcí na situaci a lidi, kteří mi ublížili. Uvědomění, že za mnoho událostí jsem si skutečně nemohla sama, nezasloužila jsem si je. Byla jsem obětí a někdo jiný agresorem, kterému jsem uvěřila, že jsem špatná. Že má právo mi ubližovat. Láska ale nemá bolet. Láska nezpůsobuje modřiny, láska nedusí. Ten klíč k zotavení nebyl smutek, ale vztek, který jsem si dovolila cítit a projevit. Už jsem nebyla obětí, ale bojovnicí, která má svůj život pevně v rukou. „Nejsem tím, co se mi stalo, jsem tím, kým jsem si vybral, že se stanu.“ Tento výstižný citát od Junga přesně vystihoval moji pozitivní změnu v uvažování o sobě, o zotavení a budoucnosti. A když jsem seděla naposled v tom křesle, se zavřenýma očima a představující si traumatickou situaci jinak, začal mě zaplavovat klid. Imaginace byla u konce, zvládla jsem to. Otevřela oči, cítila hřejivý pocit na hrudníku. Překvapilo mě, jak klidně a normálně se cítím. „Děkuju…“ „Mně neděkujte, děkujte jen sama sobě.“ Pochválila mě psycholožka a dodala, že jsem schopná nyní mnohem více sebepéče a sebeochrany. Od toho sezení noční můry zmizely. Považovala jsem to téměř za zázrak. „Jediná cesta ven je cesta skrz,“ napsala jsem nový nápis na zeď a přikreslila k němu motýlka. Když jsem odjížděla do Prahy, cítila se výborně. Nabitá pozitivní energií a radostí jsem vylétla jako ten motýl po přeměně z housenky. Vstříc lepší budoucnosti, novému životu, novým vztahům. Zotavování samozřejmě pokračovalo dál, vztahy nebyly hned ideální, život není nikdy ideální. S láskou k sobě jsem postupně našla i lásku, která nebolí.
0 Comments
Jaro Nám přineslo spoustu energie a inspirace a my vám přinášíme na oplátku optimistický článek o vlastních zkušenostech se zotavováním.Před osmi lety jsem odcházela ze schůzky v psychiatrické léčebně v Bohnicích s novou nálepkou na čele. Vedle snílka, nerváka a vzteklouna jsem si s sebou odnášela novinku. Emočně nestabilní. Hraniční typ. “Budete to mít těžké” povídal pan doktor směrem k rodině. “Ale ona to bude mít těžší”. Hmm. To nezní zrovna jako hezké vyhlídky do budoucna. Ale mám, co jsem chtěla. A já jsem přece chtěla vědět “co mi je”. A pak to přišlo. Že jsem silná holka (bylo mi 24). Že za žádnou cenu nesmím moc dlouho marodit a už vůbec nesmím usilovat o invalidní důchod. Ten by mě zlikvidoval. “Musíte na sobě pracovat, musíte makat, mít pevný režim, chodit do práce, plnit každodenní úkoly. Klidně si teď dejte malou pauzu, ale moc to neprotahujte. V té pauze tvořte, najeďte si na režim, lépe se vám pak bude vracet do práce.” Ještě mi po společné cigaretě venku popřál hodně štěstí a předpověděl, že mezi 40 a 50 rokem by se to mohlo uklidnit. Odcházeli jsme, já s ovázaným zápěstím, jako ve snách. Mohlo to být horší. Pan doktor mi navrhl vysadit antidepresiva, ty prý mi nepomohou. Zvýšit dávku stabilizátoru a hlavně na sobě pracovat. Za tohle jsem byla ráda. Ta antidepresiva mi nedělala dobře. Cestou domů jsem si připadala jinak než ráno na cestě na schůzku. Trochu se mi ulevilo, ale zároveň jsem si najednou připadala nemocná. Mám diagnózu. A strach co bude. Protože i ta nejmenší povinnost mi přijde jako nezvladatelný úkol a všechno mě vyčerpává. Jak bych se vůbec kdy mohla vrátit k “normálnímu” životu? Co když to přijde znova? Vyčerpání, kolaps… Už mi nikdy nebude dobře... Nakonec jsem navzdory doporučení pana doktora o krátké pauze marodila celý jeden rok. Byla to překvapivě máma, která přišla s tím, ať s návratem do práce nespěchám. Pokud se mi ještě nepřitíží a budu mít dost aktivit. Ať se soustředím na svoje zotavování. Nebydlela jsem tou dobou už dávno s rodiči, ale byli mi velkou oporou a vždy nablízku. Někdy bývala máma tvrdá, ten den ne. Pravidelně jsem docházela za svých psychiatrem, na psychoterapie už tak pravidelně ne. Vlastně to byla moje první psychoterapeutka, která ze mě tehdy dostala větu “Chci si odpočinout” a poslala mě za psychiatrem. Dostala jsem od něj léky, ale asi už bylo pozdě, protože jsem se pár týdnů na to stejně zhroutila, opila jsem se a na kopci si chtěla opižlat žíly tupým nožem. Do práce jsem ten den už pochopitelně nedojela. No a dál už to znáte. Za ten rok jsem toho vlastně moc neudělala, byla jsem naštvaná a smutná, chodila jsem na procházky. Děsilo mě jít si nakoupit, moje tehdejší přítelkyně dělala skoro všechno sama. Sem tam jsem si fotila, malovala, četla. Věděla jsem, že nesmím pít, ale občas jsem neodolala. Propadala jsem se, byla jsem vzteklá a pořídila jsem si z útulku tříbarevnou šelmu, kterou mám doteď. To hodně pomohlo, starat se o živou bytost, vychovávat ji a učit, jak se správná kočka má chovat v domácnosti. První večer, kdy byla sama doma, nám skočila do kastrolu plného zelňačky. Ale to už je jiná kapitola :) Kdepak Amelie, na tu nedám dopustit, zažila toho se mnou hodně… Rok utekl jako voda a byl čas se vrátit do reality. Nechtělo se mi. Jsem přece nemocná! V hlavě mi zněla ta slova o režimu a o tom, že to nesmím vzdát a jít do invalidního důchodu. Že by mě to zničilo. Tak jo pane doktore. Já vám budu věřit. Ukončila jsem neschopenku a po roční pauze přijala výzvu v podobě práce v kavárně. Mezi lidmi. S penězma. Žádná tréningová kavárna. Uf. Po 14 dnech jsem dostala záchvat paniky přímo na place. A pak se děly věci! Tady musím poděkovat vedení kavárny, které si mě vzalo tak trochu do prádla a naučilo mě, že do práce se chodí i když je vám zle. Že z tý postele se musí vstát. Zákazník se musí obsloužit, i když zrovna nemáte náladu. Že na vás jde panika? To ale zákazníky nezajímá. Bylo to drsný. A tehdy se psal začátek mého skutečného zotavování. V tom období přicházely neshody doma s partnerkou. V jednu chvíli jsem nechápala, jak to všechno můžu zvládat. Rozchod, kavárnu zavírali, spala jsem u kamarádů na gauči. Šílená doba. Ale taky hodně dobrá škola do života. A od té doby už to bylo jen lepší. I když jsme se nakonec rozešli, i když se kavárna zavřela. Přišla nová pracovní příležitost, nové vztahy, nové bydlení. A taky nová zklamání, to abych zase nelhala. Byla to jízda. Jízda sebeuvědomování, práce sama se sebou. Někde mezi tím vším jsem si přestala pižlat ruce. To byl obrovský pokrok. Ale moje vztekání, paniky a hysteráky byly na denním pořádku. Jak je to dnes? Vztekám se pořád, ale o něco méně. Už nemívám tolik paniky ani hysterie, občas to přijde, ale většinou to zažehnám hned v zárodku. Pracuji s lidmi, s velkým množstvím lidí v oddělení informací, což přiznávám, je docela stres, ale beru to jako součást tréninku - naučila jsem se tady zvládat krizové situace a navíc je to stabilní zaměstnání se slušným finančním zázemím a to se hodí na cestě za velkými sny :) Hodně tvořím a hlavně ve fotografii jsem udělala ohromný kus práce. Spolupracuji na řadě zajímavých kulturních projektů, založila jsem si malou živnost. Mám spokojený a harmonický vztah založený především na komunikaci, ano, to je nesmírně důležité, umět správně komunikovat. A pozor, už tři roky nezobu stabilizátory. Nemám vůbec žádnou medikaci. Před časem jsem zase začala chodit na terapie a zdá se, že mi to nějakou dobu vydrží. Hodně cestuji, učím se správně dýchat, správně se stravovat, zaměřuji se na hledání rovnováhy a klidu. Začala jsem se o hraniční poruchu zajímat, hledat lidi jako já. Založila jsem náš spolek Nejsem psychopat a i když to vypadalo, že z toho nic nebude… Mrkejte na to! Velký dík patří hlavně mým kolegyním, které na tom teď opravdu tvrdě makají! Díky holky! Taky mi hodně v mém růstu a zotavování pomohla změna přístupu k ostatním lidem, k blízkým, známým i k cizím. Nezahlcuji se zbytečně informacemi a občas si dopřeju digitální detox. Vzdělávám se v oblastech o které se zajímám a ve své snaze nebrat si věci osobně a mít nadhled jsem pokročila opravdu daleko, hlavně za poslední rok. Z ničeho nic jsem přestala kouřit. Cigareta byla moje berlička. Už ji nepotřebuju a o alkoholu ani nemluvím. Něco jako sklenička na kuráž už je taky minulost. Méně se oddávám snění o nemožném a více se soustředím na svoje blízké. Ta frustrace je pak vážně menší :) a oni mají pochopitelně radost. Dělám domácí práce sama a “bez říkání”. Zní to jakoby to psalo dítě? Inu...přes všechna ta svoje trápení jsem prostě zapomínala. Nehledě na to, že mě to nebaví! Ale nakonec je přece fajn si v klidu udělat nějaké ty úkoly a potěšit ostatní. A potěšit tak i sebe. V posledních měsících mi sice nebylo nejlépe, ale zde je nutno brát v potaz, že byla zima (za mě teda fuj, jako každej rok) a byla jsem v dlouhé izolaci po chirurgickém zákroku v čelisti. Což byla otrava, ale musím se pochlubit, že jsem v tomto období začala více poslouchat a méně mluvit (já jsem ani moc mluvit nemohla), hodně jsem četla a rozšiřovala si obzory v komunikaci s ostatními. Je to těžké, ale když mě někdo začne rozčilovat, počítám do 5, nadechnu se, a pak klidným hlasem promluvím. Když to vezmu kolem a kolem a prolítnu si těch 8 let v roli hraničáře, tak nevidím peklo. Vidím za sebou ohromný kus práce, bolesti, ale taky podporu blízkých, pokoru, které jsem se na své cestě naučila (to je hodně dobrá vlastnost) a hlavně vidím, že nic není nemožné, cokoli jsem si umanula se nakonec splnilo. Někde to trvalo třeba i několik let, ale ze zkušenosti už teď vím, že když něco opravdu moc chcete, tak se vám toho dostane. Jen je potřeba se nevzdávat. Pomozte svým blízkým a řekněte jim to. Řekněte jim, ať nemají strach, že jste tu pro ně a že je milujete takové jací jsou. Že společně budete pracovat na tom, aby se zotavili a aby mohli žít obyčejnej, spokojenej život. Protože to jde a je paráda sledovat výsledky :) A hlavně nezapomenout na komunikaci a relax! Komunikujte se svým hraničářem! Učte ho, jak má reagovat ve vypjatých situacích a naopak se i vy učte co je třeba udělat, když nebude mít svůj den. A pokud můžu něco ještě na závěr poradit, pak je to abyste relaxovali. Učte se relaxovat, naučte sebe i svého hraničáře správně dýchat. Mějte spolu klidnou mysl, oddávejte se každý den aspoň pár minut sladkému nicnedělání. Nespěchejte a naučte se žít teď. Co bylo bylo, co bude bude. Teď je nejdůležitější. A nezapomínejte na kvalitní spánek. Dopřejte si před ním nějaký rituál, poslech hudby, dechové cvičení nebo meditaci. To platí pro všechny bez ohledu na to, jestli mají nebo nemají diagnózu! Pamatujete na začátek mého článku, kde píšu o tom, co mi řekl doktor? Že se to zlepší mezi 40 a 50 rokem? Teď je mi 32 a ke zřetelnému zlepšení u mě začalo docházet před 4 lety. Takže, jak s oblibou říkám, nepropadejte panice! Sandra Deprese toho hodně "nakecá". Nevěřte tomu, co deprese říká, ale ani ji nepodceňujte! Deprese patří mezi problémy, se kterými se potýká mnoho lidí s hraniční poruchou osobnosti. V kombinaci s nedostatečným pocitem vlastní hodnoty celkově, sebedestruktivními sklony, pocity méněcennosti a sebenenávisti, může deprese udělat ze života peklo. Co se honí hlavou člověku s depresí, jak se cítí? Deprese vám našeptává spoustu lží o sobě – lži, kterým věříte. Věříte, že jste ten nejhorší člověk na světě, který nemá žádnou hodnotu, že by bylo lidem lépe bez vás. Depresí jsem trpěla dlouhé roky. S odstupem nyní mohu popsat několik lží, kterým jsem věřila. Nyní vidím jejich absurdnost. Pomohlo mi, když jsem místo depresi naslouchala těm, kdo mě mají rádi, lidem na skupinové terapii, terapeutům – tedy všem, kdo mě viděli jinak. Tímto způsobem jsem i já začala měnit pohled na sebe. 1. Jsi ošklivá Hraničáři jsou často perfekcionisté, podceňují se, jsou na sebe tvrdí. Když jsem byla v zajetí deprese, připadala jsem si často zkrátka „celá špatná“. Své nedokonalosti jsem viděla jako pod lupou. Připadala jsem si špatná, protože nejsem dokonalá, proto, že nejsem jako všichni, ale odlišuju se. Znám mnoho hraničářů (a především hraničářek), které jsou na sebe přísné, co se týče vzhledu. Hodnotí se jako ošklivé nebo tlusté, mají sklon k poruchám příjmu potravy, chtějí dosáhnout vysněného ideálu dokonalosti a myslí si, že jinak se sebou nemohou být spokojené, nenajdou si partnera, nikdo je nebude mít rád... Všechny moje kamarádky, které samy sebe díky HPO a depresi vidí zkresleně a tvrdí o sobě, že jsou ošklivé, jsou z mého pohledu hezké. Nemusí mít postavu jako modelky, mohou mít nadváhu, nezapadají do „ideálu“ krásy, který nám cpou média, ale jsou své a krásné takové, jaké jsou. Sama jsem se také cítila kolikrát ošklivá, zvlášť když jsem vlivem deprese neměla ani sílu se upravit, umýt si vlasy nebo jakkoliv řešit své oblečení. Cítila jsem se ošklivá i tehdy, když mi to lidi kolem mě vyvraceli, byl o mě zájem, když mi to evidentně velmi slušelo. Deprese nám může říkat „Musíš vypadat takhle, abys byla krásná“. Omyl. Nemusíme vypadat jinak ani být nikdo jiný. Jediné co musíme je přijmout se a mít se rádi takový, jací jsme. Pracovat na sebepřijetí, které nepřijde ze dne na den. Jsem přesvědčená, že líbit se může člověk s každým typem postavy a osobně mám jiný pohled na krásu než je dnes „ideál“. Krásu vidím v originalitě, odlišnosti, přirozenosti a celkovém vyzařování člověka. Každý člověk může být hezký, i když třeba ne pro všechny. Pokud tohle čte někdo, kdo má podobné myšlenky, vězte, je to lež. 2. Jsi hloupá, zlá, horší než ostatní lidi Deprese toho hodně nakecá. Zkazíte zkoušku – a hned jste hloupí. Udělali jste v životě pár chyb a někomu ublížili – jste zlí. Typické je srovnávání se se všemi - zde bych opět zdůraznila totéž, co jsem popsala výše. Každý jsme originál se svými přednostmi a chybami, se svými talenty a schopnostmi. Nikdo není dokonalý a nemusí vědět a umět všechno, být jako někdo jiný. Moje hraniční deprese spočívala v tom, že jsem se cítila horší než ostatní, že se nevyrovnám nikomu, koho znám. Ne, nebyla to pravda. Pomáhá odstup a uvědomění, že i druzí mají své problémy, chyby, i ten nejúspěšnější člověk je víc než tvář, kterou ukazuje okolí. Často mi skutečně pomohla zpětná vazba od ostatních. Zatímco jsem sama sebe viděla jako špatnou a neschopnou, ostatní na mě oceňovali mnoho vlastností. Může vás dokonce překvapit, že ti, se kterými se srovnáváte, se srovnávají s vámi a chtějí být jako vy. Deprese znamená naprosto zkreslené vnímání sebe sama. Lži, které mohou postupně utichat, když si je ověřujeme. 3. Nikdo tě nemá rád. A pokud někdo přece jen má, drž se od něj dál Depresivní hraničář často od sebe odhání lidi. Nevěří, že druzí skutečně mají zájem o kontakt s ním, že ho mají rádi, že ho jeho partner miluje. „Mám tě rád,“ řekl mi blízký člověk. „Ale co když lže? Nebo co když to říká jenom ze soucitu?“ našeptávala deprese. Osobně jsem většinou věřila, že mě mají rádi ti, které jsem znala dlouho a dobře. Ti, u kterých jsem se mnohokrát mohla přesvědčit o tom, že tady jsou pro mě a jejich náklonnost je upřímná. Měla jsem problém spíš s lidmi, kteří se se mnou chtěli seznámit, které jsem znala krátce – u nových lidí našeptávala deprese o sto šest. V nejtěžších obdobích jsem měla tendenci se izolovat, protože jsem byla přesvědčená, že jinak ostatním ublížím. Že na mě musí být deprese poznat na první pohled, vyzařuju něco negativního, čím mohu ublížit každému, s kým přijdu do styku. Lež. Lidem, kterým na vás záleží, neubližuje vaše přítomnost, může jim ublížit naopak spíš to, když se izolujete. Mohou mít strach, když se jim neozvete, jestli je vše v pořádku. Skutečné přátele neotravují vaše problémy a nepřestanou vás mít rádi kvůli depresi. 4. Nikdy nebudeš mít partnera, rodinu, práci, o kterou stojíš (atd…) „Jsem přesvědčená, že nebudu mít stabilní vztah a rodinu. To je něco, co není pro mě,“ říkala jsem jednou psychiatričce. „Ale budete. Vsadíme se?“ odpověděla tehdy. Nyní mám stabilní vztah a věřím tomu, že jednou budu mít i rodinu (zatím to není priorita). Šťastný vztah a rodina není něco, co je pro hraničáře „zapovězené“ – jak jim deprese může našeptávat. Co se týče práce a studia, ze začátku VŠ jsem se podceňovala. Deprese nechtěla připustit jinou variantu, než že jsem oproti všem svým spolužákům neschopná, špatná, nezvládnu dokončit školu a nikdy se nedostanu ke své vysněné práci. Lež. Nyní jsem v posledním ročníku magisterského studia, školu určitě nějak doklepu. Co se týče práce v oboru, jsem víc než spokojená. 5. Všem by bylo bez tebe lépe Lež, která může vést až k pokusu o sebevraždu. Pokud to čte někdo, koho deprese dohnala až k takovým myšlenkám – není to pravda! Svěřte se někomu blízkému, vyhledejte pomoc! Pro blízké nebo známé hraničáře nebo člověka v depresi, který takové myšlenky vysloví – nepodceňujte to, nikdo takhle nemluví jen tak! Jedná se o závažný problém a váš blízký potřebuje pomoc. Doufám, že tento článek bude užitečný právě i těm, kteří sami depresi neznají, ale trpí jí někdo z jejich blízkých. Tyhle všechny lži byly dlouho mojí součástí. Od svých blízkých jsem často potřebovala ujištění, že to tak není, slyšet od nich ocenění. Dlouho jsem se neuměla sama ocenit, sama pochválit, sama sebe přesvědčit, že jsem dost dobrá. To, co je zdravému člověku dáno automaticky, si hraničář musí často dlouho vybudovávat. Abych sama v sobě zvnitřnila tu část, která o sebe pečuje, má se ráda a dokáže se ocenit, potřebovala jsem nejen terapii, ale i celkově podpůrné prostředí. Důležitou část mého zotavení představují i přátelé, kteří za mnou vždy stáli, snažili se mi porozumět. Nebyla jsem pro ně nemocí, ale přese všechny mé stavy a projevy za tím vždycky viděli mě – připomínali mi, že mě vidí, připomínali mi, kdo jsem a že skutečně nejsem špatná. *Alena |