1. část "Prvním krokem je iracionální myšlenky odhalit, čehož můžete kromě dotazování sebe sama docílit i identifikací s obecnou iracionální myšlenkou, se kterou se ztotožňujete." Photo by Lukas Talab Deprese, úzkostné stavy, strachy a problémy ve vztazích… To vše jsou časté problémy lidí s HPO. V posledním ročníku magisterského studia jsem se v rámci volitelného semináře učila pracovat s REBT – racionálně emočně behaviorální terapií, což je metoda, na základě které vznikla známější KBT, jejíž prvky jsou i součástí dialektické behaviorální terapie pro hraniční poruchu osobnosti. V poslední době se více zajímám i o kognitivní směry v psychoterapii – tedy směry, které pracují s myšlením člověka, využívají více různých technik, úkolů a postupů než jiné směry v psychoterapii. O své psychoterapii se více rozepíšu ještě v jiných článcích, celkově bych však řekla, že mi pomohly postupy z více směrů, i z těch kognitivních. Přestože jsem se dříve orientovala spíš na psychoterapii pracující s nevědomím, se zkušenostmi z minulosti, které nás utvářely a ovlivňují současné vztahy (s druhými i se sebou), kromě skupinové terapie mi pomohla i změna v myšlení. Určité způsoby práce na sobě, které jsem si osvojila např. na skupinové terapii, odpovídaly postupům kognitivní terapie. Práce s vlastními myšlenkami, ovlivňování toho, jak přemýšlím o sobě, o druhých a o životě, pro mě neznamenala pouze opakování různých pozitivních afirmací. Pomohlo mi postupně upravovat určitá vnitřní přesvědčení, nikoliv se násilně nutit do opačných, než mi byly vlastní. Pomohlo mi také slyšet od ostatních jejich pohled na mě, postupně ho přijímat, a tak měnit svoje smýšlení o sobě, připouštět si pozitivnější pohled na sebe. Jak vznikají deprese a úzkosti a jakou mají souvislost s naším myšlením? Jak lze s psychickými problémy pomocí REBT pracovat? Vynechám nyní komplexní teorii deprese, HPO a dalších psychických potíží. Kognitivní terapie se zaměřují na určitý úsek teorie, vycházejí z toho, že naše přemýšlení a uvažování o událostech, o druhých a o sobě, vytváří negativní psychické stavy. Člověk v hluboké dlouhotrvající depresi je často zahlcen svým stavem natolik, že možné spouštěče a myšlenky, které ho ovlivňují, často nevidí. Když jsem na tom byla nejhůř, bylo pro mě těžko představitelné, že za veškerou temnotou, která mě zaplavovala, lze najít konkrétní myšlenky, které by mohly být klíčem z mého vězení. Skutečně tam však byly a postupně jsem na ně přicházela. Některé myšlenky jsem v těžké depresi ani nepovažovala za iracionální, bez zpětné vazby okolí, skupiny a terapeuta bych je možná nezačala vidět v jiném světle. Když začínáte pracovat se svými myšlenkami, nejprve se zkuste zaměřit na situace a pocity, které se netýkají nejtěžších či nejkomplikovanějších témat. Doporučuji vybrat si jako první situaci, kterou budete rozebírat, raději zklamání z toho, že jste neudělali zkoušku, než půl roku trvající hluboké deprese či panické ataky. Na příkladu ze svého života vám vysvětlím základní body teorie a možnosti práce se svými myšlenkami. Jedná se o model A-B-C, kdy
C, tedy emoční důsledek byl strach, obavy, stres - z toho, že se se mnou už nebaví, je naštvaný, protože jsem minule zrušila naplánovaný sraz s ním, přestože jsem za to nemohla… Tohle už jsou ty myšlenky, které byly s obavami a se stresem spojené, rozjížděly se dál. Nelze ale říci, že myšlenka „je naštvaný, protože…“ by byla původní iracionální myšlenka. Tahle myšlenka se vázala k této konkrétní situaci, v jiných situacích to byly zase jiné myšlenky. Jde o to, dopátrat se toho „jádra pudla“, základní myšlenky, ze které vycházejí všechny ostatní v podobných situacích. Není to jen moje domněnka? Zeptala jsem se sama sebe na větu, která mi utkvěla z terapie. Již víckrát se mi osvědčilo položit si tuto otázku. Zřejmě to je moje domněnka, je nepravděpodobné, že by byl kamarád naštvaný. Za tím, že mi dosud neodpověděl, může být mnoho racionálních důvodů – dosud neměl čas odepsat, zapomněl na to, má problém s telefonem a zpráva mu nepřišla… Takové vysvětlení mi pomohlo. Co ale stojí za tím, že jsem se začala tolik zabývat tím, zda není naštvaný? Proč stačí taková maličkost k tomu, abych předpokládala, že se na mě druzí zlobí? V minulosti se mi to stalo, občas se na mě někdo naštval kvůli maličkosti. Cítila jsem se za to provinile a měla pocit, že je to moje vina, že jsem dotyčnému měla vyhovět. A když jsem to neudělala, měl právo na to, být naštvaný. STOP. Teď se nebudeme zabývat nejhlubšími příčinami tohoto přesvědčení. V tomto postupu na ně není prostor. Podle mého názoru je důležité uvědomovat si hlubší příčiny a pracovat s nimi, pracovat s traumaty z minulosti. Mně osobně pomáhalo pracovat s minulostí a se současností, s vlivem minulosti na můj současný stav a zároveň s možnostmi ovlivnění tohoto stavu. Pracovat s tím, co je teď, znamená i pracovat s důsledky traumat a minulých zkušeností, ze kterých vyplývajících přesvědčení o sobě, o druhých a světě. Jaké bylo tedy B, moje iracionální přesvědčení? Musím druhým lidem vždy vyhovět, aby mě měli rádi. Pokud jim nevyhovím, mají právo být naštvaní, opustit mě, potrestat mě. Myšlenka odhalena! Na to, že se nejedná o zcela závažnou situaci nebo duševní stav, byla myšlenka vlastně docela silná. Není divu, že jsem si dělala kvůli jedné zprávě takové starosti. Ale nyní vidím, jak byly iracionální. Pocity viny nasvědčují tomu, že se jedná o myšlenku, která byla hluboce spjatá s mým sebehodnocením. Pokud bych šla ještě o něco víc do hloubky, našla bych myšlenku: Jsem špatná, sobecká, když druhým nevyhovím. Silné a vlivné přesvědčení o sobě. Existují různé druhy iracionálních myšlenek. Často v nich hrají roli nároky na sebe („musím“!) nebo sebeznehodnocení („jsem špatná, když…“) Prvky iracionálních myšlenek jsou:
Než se budu zabývat možnostmi práce s těmito iracionálními přesvědčeními, uvedu nejčastější nesprávné myšlenky. Prvním krokem je iracionální myšlenky odhalit, čehož můžete kromě dotazování sebe sama docílit i identifikací s obecnou iracionální myšlenkou, se kterou se ztotožňujete.
Když si čtete tyto myšlenky, co vám na nich připadá nesprávné? Možná je to katastrofické hodnocení situací „strašné, hrozné“. Možná je to černobílé vnímání, které jako hraničáři určitě dobře znáte: „musím být úspěšný ve všem… všechno nebo nic“. Pro mě zde také bije do očí nedostatek odpovědnosti za svůj život, pasivní a rezignovaný postoj, že nic nemůžu ovlivnit: „Jaký je člověk záleží na jeho minulosti… Lidské city jsou způsobeny vnějšími okolnostmi a člověk to nemůže ovlivnit…“. Objevuje se zde mnoho „musíš“, mnoho „nezbytností“, stejně jako nároky na druhé, apod. Alenka
0 Comments
"Myslela jsem, že jsem odsouzená k pochmurnému životu, někdo musí trpět. Ale hrozně jsem se mýlila." Photo by Edu Lauton on Unsplash Už dříve jsem pociťovala, že jsem jiná. Vnímám věci jinak než ostatní a netušila jsem proč. Ovšem jen do té doby, než jsem se poprvé pokusila předávkovat. Věděla jsem, že je něco špatně a že musím něco dělat. Ale čekání na doktory bylo únavné a kolem mě mi nikdo nerozuměl. Rodina, přátelé. Všichni byli zmatení co se se mnou děje, nedokázali mi pomoct. Setkala jsem se spíše s nepochopením a odsuzováním.
Při mé první hospitalizaci jsme se dozvěděli diagnózu, jež byla hraniční porucha osobnosti. Všichni jsme se s tím učili žít. Jak já, tak mé okolí. Nevěděli, co si ke mně mohou dovolit. Buď na mě byli moc tvrdí, nebo se mnou zacházeli jak s dítětem. Po čase se ovšem našla rovnováha, také díky zlepšení mého psychického stavu. Trvalo to však dlouho. Dvě hospitalizace na psychiatrické klinice, antidepresiva, antipsychotika, psychologové, psychiatři. Tehdy jsem si myslela, že budu už navždy smutná, negativní a budu zavrhovat všechnu lásku a dobrotu, kterou jsem mohla mít. Myslela jsem, že jsem odsouzená k pochmurnému životu, někdo musí trpět. Ale hrozně jsem se mýlila. Po tom všem jsem začala od znova. Změnila školu, nebyla tolik zavřená doma a našla si nové přátele, kteří dokázali odvrátit mou pozornost od špatných myšlenek, co se mi občas ještě točily v hlavě. Dnes jsem šťastná, snažím se na své diagnóze najít ty pozitivní věci. Dokážu se lépe vcítit do ostatních, nyní nevnímám okolní svět jako špatný, ale soustředím se na to krásné a prožívám to. Samozřejmě ne vždy to jde, ale nepřestávám se snažit, když vím, že je rozhodnutí na mě, už se tolik netrápím. Je možné mít normální práci, vážný vztah. Musela jsem se naučit pracovat sama se sebou a pořád se učím. Mám radost z každého sebemenšího pokroku. Nyní mám okolo sebe lidi, kteří mě podporují a kvůli kterým se snažím být čím dál lepší. Oni jsou moji motivací, protože když mně bude špatně, jak pak budu moci pomoct druhým? Já vytvářím pocity, ne oni mě. Nebojuji proti sobě, ale proti tomu, co mě táhne dolů a brzdí. Vždy mi pomůže se na něco zaměřit, na co se chci soustředit. Činnost, do které chci dát všechno a zlepšovat se, to mě pohání. Každý někdy zakopne, důležité je vstát a zkusit to znovu. Bára ...aneb, jak jsem si ho prožila já Photo by Ian Espinosa on Unsplash "Co pro mě znamená domácí násilí? Ztráta svobody. Ztráta sebe."Jsem už téměř 2 roky od rodičů pryč, z toho 1,5 roku v terapeutické komunitě. Po ní jsem se konečně postavila na vlastní nohy a konečně vidím, co bylo špatně, jak moc omezená jsem předtím byla. Žiju svobodný život, který je vlastně z toho všeho nejtěžší. Ale teď hezky od začátku, protože jsem začala na konci! Do mých 8 let jsem žila s mámou a tátou. Pamatuju si z té doby málo, vlastně se k té době vracím teď. Byla to nevinná doba, kdy jsem prostě byla dítě. Měla jsem kamarády z našeho 4 patrového domu. Skoro pořád jsme si hráli, byla jsem odvážná a lezla po stromech, hrála večer schovku a bavila se především s klukama. Máma moc doma nebyla, byla pořád v práci. Co si pamatuju ale je, když jsme spolu tancovaly v kuchyni na taneční hudbu z té doby. Takové ty zlaté devadesátky! Taky si teď pouštím tyhle písničky a moc mě baví. Pamauju si, že táta byl doma. Neměl práci. Vlastně mě učil lásce ke knihám, k informacím. Založil mi kartičku v knihovně, pořídil mi moje první zvíře, křečka jménem Kobru (z jednoho křečka bylo dalších 10, Kobra byla totiž těhotná). Táta ale pil, občas to přehnal. Mám jednu vzpomínku, kdy jsem odmítala jíst rajskou omáčku s osmaženými špekáčky. To mě dokopal. Nevím, kolik mi bylo. V tom bytě, kde jsme bydleli, jsem měla obrovský pokoj. Měla jsem spoustu hraček. V té době mí rodiče chodili hodně na pivo. Někdy jsem šla s nimi, vlastně většinou jsem chodila s nimi a pak jsem se vracela domů sama. Jednou se ale stalo, že jsem byla opuštěná před domem. Nevím, jak to vzniklo. Byly mi asi 4 a nemohla jsem najít rodiče. Doma nebyli. V žádné hospodě, kam chodili, nebyli. Nakonec jsem čekala pozdě do noci před domem, kde jsme bydleli. Tehdy nebyly mobily, abych jim zavolala. Vybavuju si docela živě ten strach, který jsem cítila. Můj nástup na základní školu nebyl nijak těžký. Taťka mě v první třídě vodil do školy a ze školy. Rozuměl si s mou třídní učitelkou. Ale pak nastal zvrat. Moje máma odešla od táty. Vlastně si toho z té doby nepamatuju moc. Jen vím, že jsem byla u tety na prázdninách a pak jsem se dozvěděla, že bydlím jinde. U mámy a jejího přítele, otčíma. Bydlela jsem blíž ke škole, ale nic dobrého na tom nebylo. Kluci z okolí mi začali nadávat, že jsem Gorila. Bála jsem se vycházet ven a pak to dopadlo tak, že mi házeli hlínu do oken. Jeden kluk na mě chtěl poslat i svého psa. Bála jsem se být venku. Ve škole to začalo být náročné kvůli třídní učitelce. Neschvalovala to, že jsem u mámy, ponižovala ji přede mnou a před celou mojí třídou. Ponižovala i mě, když jsem dostala z něčeho 5. Pamatuju si jednu urážku, když jsem neměla úkol. Řekla mi: „Nejsi hubená jak párátko, tak aspoň ty úkoly bys mohla nosit.“ Urážky a ponižování na moji váhu jsem slyšela i od svých rodinných členů a i od spolužáků a i od kluků ze čtvrti. Pak doma to začalo být náročné, otčím mě začal ponižovat a moje máma se k tomu přidávala. Nikde jsem nebyla v bezpečí. Táta hodně pil v té době, pamatuju si pár facek, co jsem od něj dostala, když jsem ho navštívila. Můj únik byly knížky a nové informace, které jsem mohla čerpat. Pak jsem přešla na druhý stupeň a třídní učitelka ubyla, ale za to ponižování od dalších spolužáků přibylo. Ale ve škole se mi dařilo. Škola mě bavila. Doma to bylo těžké. Přítel mamky jezdil na víkendy domů a v té době to byla muka. Nikdy mě ale neuhodil. Jen nadával a ponižoval. Jak moc jsem si přála, aby mi radši jednu vrazil. Ještě mám zážitek s vyhazovem z domů, ale to bylo dřív než na 2. stupni. Kradla jsem rodičům peníze, protože jsem nechtěla chodit do školy a místo toho jsem chodila do města. Když to máma a otčím zjistili, vyhodili mě z domu. Musela jsem tehdy k tátovi, který pil a měl odpojenou teplou vodu a plyn. Moc si to nepamatuju, jen vím, že jednou za čas jsem tajně mohla k mamce se jít vykoupat, když otčím nebyl doma. Pak jsem se nějak ocitla u babičky, i mamka se tam odstěhovala od otčíma a to si už nepamatuju, po nějaké době jsme se zas odstěhovaly k otčímovi. Tak teď zpátky ke 2. stupni. Taťka se odřízl na pár let a pak někdy okolo 8. třídy se se mnou spojil. Měl práci a trávila jsem s ním hodně času, ale tajně. V té době jsem věděla, že chci na střední do Brna, co nejdál od rodičů. Máma mi nevěnovala vůbec žádný čas. A s otčímem? To bylo zvláštní. Někdy to bylo fajn, rozuměli jsme si. A někdy to bylo to největší peklo na Zemi. Odešla jsem na střední doopravdy do Brna. Bylo to finančně náročné, ale máma s otčímem se mě snažili zajistit aspoň materiálně na základní škole. Jednou mi bývalý spolužák ze základky řekl, že mě považovali za nejbohatší. Na střední se to zhoršilo. Měla jsem 100 kč na týden, takže jsem se živila z čínských polívek. Víkendy byly peklo. Otčím byl horší a horší. V prvním ročníku střední táta ztratil práci díky alkoholu a od té doby to bylo taky těžké. Byla jsem jeho vrba. Když to vypisuju, je mi hrozně těžko. A to nejsem u konce. Během střední se mi rozjely pocity smutku. Teď to vnímám tak, že jsem si na střední mohla vydechnout a prožít tu všechnu bolest a smutek z šikany a z rodiny. Začalo sebepoškozování. Rozjely se mi pocity méněcennosti. Moje největší téma – moje hodnota a to, že ji často nevidím. Doma to ale neskončilo. Tím, že jsem byla na intru, se to zhoršilo, protože jsem byla doma jen na víkendy a otčím také byl jen o víkendech doma. Takže nejdřív jsme se přetahovali o máminu pozornost, po nějaké době jsem to vzdala. Ale ponižování a urážky se násobily. V 17 mě čekal další vyhazov z domu. Táta mě pro změnu citově vydíral: Když nepřijdeš, tak si něco udělám… Nejradši bych si půjčil od kamaráda revolver… V 17 jsem začala brát první antidepresiva a také tam byl první pokus o sebevraždu. Na chvilku se to uklidnilo, ale pak otčím vnuknul mámě myšlenku, že ji tím chci ubližovat a vrátilo se to do stejných kolejí. Já byla pokornější, nechtěla jsem nikoho zatěžovat. Můj pokus o sebevraždu jsem udělala na intru, takže mě pak vyhodili. Já měla dojíždět, jenže jaksi se mi rozjela sociální fobie a já nezvládala jezdit do školy. I otčím se uklidnil. Pak to bylo do maturity v pohodě, jen táta byl zahlcující. Volal mi klidně pětkrát denně. Po maturitě jsem se zhroutila, snažila jsem se držet, jak nejvíc to šlo, a pak jsem padla. Následovala první hospitalizace. Ta moc nepomohla, spíš se rozrostla sociální fobie a já pak nikam nechodila. Což samozřejmě provokovalo otčíma víc než cokoliv. Takže si stěžoval a nadával mi, že jsem pořád doma. Bylo to pořád to stejné. Urážky, ponižování, nadávky. Dokázala jsem se namotivovat natolik a utekla jsem studovat do Prahy. Šlo to. To nejhorší přišlo po prváku. Vrátila jsem domů na prázdniny. Byla jsem hodně unavená ze zkoušek. Otčím měl nemocenskou. Už jsem si odvykla na nadávky, tak to byla smršť. Ale v tom období jsem právě ztratila tu svobodu. Nejdřív se mi rozbila postel, takže jsem spala na matraci v obýváku. Otčím mi nejdřív zakazoval chodit do ložnice, pak do kuchyně. Nedokážu popsat, co se dělo ve mně. Je to tři roky a je to bolestivé. Každopádně jsem ztratila svobodu a chuť žít. Nakonec jsem utekla do léčebny, kam mi pomohl můj psychiatr. Volala jsem s ním tehdy a řekl mi, že chce, abych žila. V léčebně jsem se nakonec vzpamatovávala, ale nevzpamatovala se úplně. Během pobytu v léčebně mi mamka oznámila, že už se nemám vracet domů, že mě tam otčím nechce. Další rána. Zkusila jsem jít zpátky na intr a do školy, ale nešlo to. Nedokázala jsem fungovat a žít. Rozhodla jsem se umřít. Kamarádka mě nakonec přemluvila, ať zkusím komunitu. Nejlepší řešení v životě! Co pro mě znamená domácí násilí? Ztráta svobody. Ztráta sebe. Teď jsem volná a svobodná a uvědomuju si, že právě tu svobodu jsem neměla. Z toho všeho, co jsem si prožila, tak ta ztráta svobody byla nejhorší. Teď žiju a vlastně neumím to. Byla jsem neustále utiskována něčím, spíš někým. Na jednu stranu se to může zdát jako výhoda a vlastně v něčem byla. Měla jsem jasně dané, co můžu a nemůžu. Ale říkám Vám, že to bylo prostě špatně ty hranice. Teď se učím být svobodná a vytvářet si své hranice. Vytvářet samu sebe. Je to ten nejtěžší úkol na světě. Učit se být sama sebou v 25 letech. Hledat, co mě baví. Proto se vracím do doby, kdy jsem žila s tátou a mámou, to jsem ten kus svobody měla. Psychický a fyzický teror jsem díky terapiím zvládla, ale pořád jsem citlivá na křik a to, když mě někdo ponižuje. Nebo se to blíží ke snižování mé hodnoty. Zaujímám obranný postoj anebo spíš ten únikový postoj. Dřív jsem se shazovala a svoji hodnotu neměla. Teď se učím být v takových situacích. Teď mě provází flashbacky (záblesky z minulosti), prostě jen tak se objeví. Je to vytěsněná vzpomínka nebo prostě něco, co jsem si neuvědomovala, že tam bylo jinak. Například u rodičů jsem se moc nemohla otáčet na posteli v noci, protože vrzala. Za to mi bylo vynadáno. Tahle vzpomínka se mi vybavila, když se teď otáčím na své posteli, ve svém pokoji, v bytě, který mám v pronájmu. A vlastně se můžu otáčet, ale vždycky jsem taková napjatá, jestli odněkud nepřijde křik, že to nemám dělat. Zjistila jsem taky, že je pro mě bezpečnější spát na zemi, protože nejdu slyšet a je mi to víc přirozené. Nebo třeba mám hrozný strach dělat chyby v čemkoliv, protože jsem vždycky za to dostala smršť nadávek, takže jsem se vyhýbala všemu, kde bych mohla chybovat. Teď se učím přijímat to, že můžu dělat chyby. Je to zatraceně těžké. Ty flashbacky jsou náročné a bolestivé, občas jen prostě sedím a brečím, co všechno jsem musela zkousnout, abych mohla přežít a že vlastně je hrozně těžké všechno měnit a někdy se mi fakt nechce. Ale na druhou stranu vidím to jako mimořádnou příležitost budovat sebe a své návyky, koníčky, názory od základu. Třeba teď se obklopuju v pokoji svíčkama, baví mě mít svíčky, ale nikdy jsem nemohla. Doma to nešlo a jinde, kde jsem byla, byly zakázané. Domácí násilí může přestat, ale neseme si následky s sebou jako nějakou kouli u nohy. Není to to násilí samo o sobě, ale je to to, co nás brzdí, co nám nahání strach. Často se mi děje, že jsem vzbudím, když slyším hlasy. Jsou to mé spolubydlící, musím si to opakovat jako mantru, abych se uklidnila. Ale někdy nezáleží, kdo to je, ale to, že je to nějaký hlas, mě děsí. Doma u rodičů jsem si nemohla dovolit ztratit kontrolu, musela jsem být ve střehu. Konečně si můžu dovolit cítit i vztek za to všechno, čím jsem si musela projít. Protože domácí násilí mi nevytvořilo rány na duši, ale vytvořilo mi nepopsatelnou závislost na té bolesti, kterou jsem vyhledávala s tím, že to už bude jiné. Ale přijala jsem i tu bolest, protože to bylo aspoň něco. Teď cítím volnost od toho všeho a můžu říct: Jsem, do prdele, naštvaná. Nikdo nemá právo ubližovat druhé bytosti. Svoboda. Hodně se mi to spojilo s tématem 17. listopad. Vlastně v tu dobu mě to někdy napadlo. Svoboda neznamená bezhraniční volnost. Když se řekne svoboda, vybavím si k tomu zodpovědnost. Jsem svobodná, ale zároveň zodpovědná. Nebyla jsem dřív ani jedno. Nebo spíš jsem to měla prostě jinak. Byla jsem svobodná tam, kde jsem měla být zodpovědná. A byla jsem zodpovědná tam, kde jsem měla být svobodná. Jsem totiž zodpovědná za to, co dělám, ale jsem svobodná v tom, co můžu dělat. Jsem zodpovědná za to, co udělám se svým životem a jsem svobodná ve svém rozhodnutí, co s ním udělám. (A.) Alenka vyzpovídala Jiřku, autorku blogu Jak se stávám ženou. Photo by Viktor Hanacek Začtěte se do povídání o šikaně, o tranzici, o cestě k zotavení a osvětových aktivitách, ve kterých se Jiřka angažuje Nejdřív bych se ráda zeptala na to, čemu všemu kromě školy se věnuješ… A jak se ti to daří všechno stíhat - přijde mi, že toho máš opravdu hodně, podle toho, co máš uvedené na profilu – dobrovolnictví, politika… Ono se může zdát, že toho mám hrozně moc, ale je to taková iluze, část z těch aktivit dělám v menším množství, třeba dvě hodiny za týden. Kdybych měla dát příklad, tak ve svém volném čase dělám právě tu politiku – občas nahážu něco na twitter, občas děláme na těch mediálních výstupech, to je práce na pár hodin… Je to kontinuální práce, ale nemusím na tom dělat najednou třeba šest hodin v kuse. Záleží, jestli máme zrovna schůzi, záleží, jak je opozice zrovna aktivní, jak jsou schůze zastupitelstva a tak… A mluvíš v rámci politiky třeba i někde na veřejnosti? Když se dělala kampaň v rámci komunálních voleb, tak jsem se hodně zapojovala, rozdávala Pirátské listy a bavila se s občany o tom, co máme v programu. Jinak dělám spíš sociální sítě a mediální výstupy online, ale třeba se k tomu taky jednou dostanu. Tak to je super… Četla jsem, že děláš i dobrovolníka u Greenpeace… Ano, máme pražskou lokální skupinu, byla jsem na jedné přímé akci, na dobrovolnickém dni, když je třeba s něčím pomoct nárazově, tak pomůžu… Vymalovávala jsem jim třeba jednu místnost… 😊 A taky se angažuješ v osvětě o šikaně… To bylo tak, že když jsem začínala psát ten svůj blog, tak tím hlavním tématem byla tranzice, chtěla jsem o ní šířit povědomí… Jednou jsem napsala na blog, co se stalo na mojí bývalé škole, jak probíhal ten proces, že jsem odtamtud musela odejít. A ten blog vzbudil velké ohlasy. Mezi kamarády, mezi studentstvem, dokonce ho sdílel Eduin, dostalo se to daleko… A v tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle téma je taky něco, co bych chtěla sdílet. Uvědomila jsem si, jak málo lidí o tom mluví. Najednou mi chodily zprávy jako: „To je úžasný, že o tom mluvíš, nikdo o šikaně nemluví…“ Pak jsem psala status na facebooku v podobném znění, projížděla jsem facebook, jestli tohle už někdo dělá, něco jako Nevypusť duši na téma duševního zdraví… Zjistila jsem, že nějakou osvětu udělala Linka bezpečí, projekt Nenechte to být… Já jsem ale chtěla, aby bylo něco studentsky iniciativního, tak jsem založila stránku „Zastavme šikanu“ a vytvořila prezentaci na téma šikana ve škole. Jednou jsem ji už odprezentovala a budu se ji snažit odprezentovat na co nejvíc místech. Myslím, že ten studentský pohled je hodně důležitý. A jak to bylo vlastně u tebe s šikanou? Kdy začala, jak se projevovala, jaké u tebe měla důsledky? Šikana u mě začala už ve školce, kdy na mě byly děti agresivní a hnusný… Na základce to už bylo výraznější, agresor kontroloval ten kolektiv a jeho myšlení o mně. A já jsem byla vždycky dost senzitivní, tak jsem na to dost reagovala… Bylo jednodušší mě rozbrečet a dostat do víru emocí. A tohle se opakovalo až do střední. Nikdy se účinně nezasáhlo, nikdy se to neřešilo… Říkalo se, že si za to můžu sama, protože jsem byla jiná. A já si to potom začala dost brát za své, bylo toho hodně a já jsem to už nevydržela. Už se mi nechtělo ani být, zbyla už jen bolest z toho, jak mi lidi ubližovali. Naštěstí mi bylo umožněno odejít z toho kolektivu a začít se léčit. Občas se to vrátí, že mě někdo začne šikanovat a já reaguju čím dál senzitivněji, už toho bylo hodně a je to pro mě těžké zpracovávat. Hodně se to zlomilo ve chvíli, kdy jsem si kolem sebe začala tvořit bezpečné prostředí, lidi, kteří mě mají rádi. Tak ve chvíli, kdy mě z toho bezpečí vytrhne nějaká šikana, bolí to ještě víc, ještě víc se z toho zhroutím. Nedávno jsem se z toho zhroutila a zavolala si záchrannou službu. To se stalo teď nedávno? V říjnu… Došlo k nějaké miskomunikaci mezi mnou a spolužáky, oni na to zareagovali tak, že si vytvořili nějakou tajnou skupinu na messengeru… A já jsem na to zareagovala tak, že jsem se zhroutila. Doma to taky nebylo úplně v pohodě, tak jsem to celkově nezvládala. A na tvé současné škole se to nějak řeší, reagovali na to učitelé? Řešilo. Oni se ve finále omluvili a slíbili, že se to už dít nebude. A už se to neopakovalo. A i teď se sleduje, co se ve třídě děje. Je tam i ta bariéra, že jsem starší, navíc jsem trans, musíme si na sebe nějak zvyknout. Plus začínají zjišťovat, že mám duševní problémy, což je pro ně taky šok. Je to složité, ale snažíme se s tím nějak pracovat, i v rámci výuky. Mluvím o tom s psycholožkou, ve škole… Co může být podle tebe řešením problémů s šikanou, samozřejmě nejlépe, aby k ní vůbec nedocházelo? Nejvíc by pomohlo, kdyby byla škola upřímná sama k sobě. Z průzkumu společnosti Scio vychází, že dvě třetiny žáků zažívají nějakým způsobem šikanu, ale zároveň 94% učitelů si myslí, že se jich to týká málo nebo vůbec. To mi připomíná i problematiku duševního zdraví, celkově mi přijde, že mají často školy tendenci přehlížet, co se žákům a studentům děje… Kdyby byly školy k sobě upřímné a schopné si přiznat, že se šikana stala a je nutné to řešit, můžou si na to pozvat externí odborníky, měly by dokonce podle metodiky… Měly by a často to nedělají, jak jsem slyšela i od psychologů, kteří se věnují šikaně… No, to je velký problém. Ta bagatelizace je tam viditelná. Na školách, na kterých jsem byla, se ten problém hodně bagatelizoval. Docházelo tam k tomu, že to prostě hodili na oběť. Což se v mým případě přesně stalo, hodili to na mě. Že já si můžu za to, že mě natlačili na plot během hodiny tělesné výchovy… Spousta škol to taky chtějí řešit rychle, hlavně, aby to nebylo, přeskakují kroky, které by měly dělat… A pak je druhá věc – když už ten problém je, tak se snaží o to, řešit ho ideálně pohledem soudu. Ale nesnaží se zabezpečit tu oběť, což by měl být první úkol. Nechají tu oběť, aby byla dál šikanovaná. A pak to uzavřou tím, že dají třídní důtku tomu pachateli. Ale to už je šikana zase někdy jinde a můžou směle otevřít nové vyšetřování. Myslíš, že cesta, jak to všechno změnit, je i v prevenci, osvětě? V přednáškách, kterým se věnuješ? Určitě. Důležité je říct, že šikanu jako takovou nezastavíš. Šikana je a vždycky bude. Co se dá dělat, je zabránit důsledkům. V českém prostředí se předpokládá, že šikana je něco normálního, způsob, jak se k tomu stavíme, je ten, že se to nějak přečká. Protože se to prostě dít bude. To je přístup, který vyhovuje všem, jen ne tomu, kdo šikanu zažívá. Protože ten z toho může mít vážné psychické problémy až do konce života. Ta šikana, pokud se děje dlouho, tak oběť může získat dojem, že je správné, že k tomu dochází. Že to je pro ni trest. Takže to může vést až do hlubokých depresivních epizod… A u tebe to došlo někdy taky až do takové míry, kdy sis myslela, že to je správné? Teď se snažím na terapii přesvědčit sebe sama, že nejsem odpad. To je podle mě hlavně důsledek té šikany. Když ve škole pořád omílali, jak jsem k ničemu, zůstalo mi v hlavě, že to tak nějak je, i když to tak není, nechci to tak. Jsou to takové okovy, který vás přivážou k zemi… a není kam jinam jít. Takže ti hodně pomohla terapie… Určitě. Jednak jsem se musela zbavit sociální fobie. Moje přirozená reakce na šikanu byla schovat se před tím. A vzhledem k tomu, že jsem neměla ani doma podporu v tomhle ohledu, tak jsem se schovávala do závislosti na počítačových hrách. A to mě sociálně izolovalo a dělalo ze mě sociálně neschopného člověka. Chtělo to postupně ze mě dělat člověka, který je schopný sociálně fungovat, stále to není ideální, ale jsem schopná vykonávat spoustu aktivit… Měla bych ale problém hledat si zaměstnání, ta sociální fobie tam ještě stále trochu je, stále mám problém třeba telefonovat… A s tou hodnotou… Pomalu si dovoluju pečovat o sebe, přestat si myslet, že nemám nárok na nic. Hlavně tím, že kolem sebe vytvářím bezpečné prostředí… Přijde mi, že jsi už udělala určitě hodně velké pokroky, protože jsi naopak hodně otevřená, mluvíš o těžkých věcech i na veřejnosti… Já vždycky říkám, že mi hodně pomohlo, začít o tom mluvit. Když něco dáte na veřejnost, tak vám spadne takový kámen ze srdce, že už to vědí všichni, že už je to v pohodě. Ve chvíli, kdy lidé kolem mě byli schopni přijmout, že jsem hraniční autistka - i když ne úplně oficiálně, tu diagnózu mi nejdřív sebrali, pak mi ji zase dali, tak je to komplikované… Každopádně že jsem minimálně hraniční, hyperaktivní, do toho si ještě procházím změnou pohlaví… Když tohle lidi přijmou, už je nemůže nic překvapit… Na druhou stranu se snažím ukazovat svoje kvality, že se snažím, neflákám, jsem empatická, nebojácná… Nebojím se s lidmi diskutovat… Mně právě přijde dost odvážné, že potom, co sis prošla šikanou, musela měnit školy, jsi byla schopná nastoupit do nový školy, navíc s tím, že měníš pohlaví… A celkově o tom mluvíš otevřeně, ještě navíc před spolužáky, kteří jsou mladší, jsou na jiné vlně… Jaký pro tebe byl vlastně ten přechod? Nějakou dobu jsi nebyla ve škole, prošla sis terapií, Kaleidoskopem… Měla jsi obavy, když ses vracela do školy? Když jsem odešla z té původní střední, tak jsem byla na pracáku a chodila na stacionář, pak jsem byla tři měsíce v terapeutické komunitě. Nedokončila jsem ji kvůli tranzici. Vyřešila jsem si tam to, co jsem potřebovala, ještě doteď řeším akorát téma vlastní hodnoty. Když jsem začala psát ten blog, myslela jsem, že ho nikdo nečte. Ale pak jsem zjišťovala, že se šíří nejen mezi žáky, ale i pedagogy. Takže si musím dát pozor na to, co tam napíšu 😊. Moji spolužáci můj blog evidentně čtou a nejen oni, čte ho evidentně půlka školy. Tak se snažím o škole až tolik nepsat, protože vnímám, že to je nějakým způsobem v klidu. Mohla jsem tam přijít jenom s tím, že jsem trans, ale tím, jak jsem otevřená, tak jsem prozradila i to, že jsem lesba. A to už pro ně bylo naprosto nestravitelný. Asi se báli, že bych jim něco udělala, to je moje hypotéza 😊. Ale zase je to pro učitele určitě velká lekce osvěty. Třeba díky tobě můžou trochu změnit svoje postoje. Myslím, že už teď je hodně mění, já tak trochu nastavuju standardy, protože jsem první případ tranzice v té škole. I pro spolužáky je hodně nastavuju. Třeba včera, když jsme měli imatrikulační ples, jsem dost zářila. V té situaci mě skutečně viděli jako ženu, zatímco do školy nechodím každý den v sukni, takže to není tolik vidět, ale tady to bylo očividný. Může to být lekce jak pro spolužáky, tak pro učitele. Tak na tu tranzici bych se tě chtěla taky zeptat. Nejdřív by mě zajímalo, jestli ses už od mala cítila jako holka a jestli třeba i to mohlo podnítit vznik šikany, že jsi byla „jiná“ v tomhle ohledu. Možná to trochu mohlo ovlivnit, necítila jsem se komfortně v těch sociálních situacích. Ale řekla bych, že jsem byla jiná i jiným způsobem, než že jsem se cítila jako holka. Ale cítila jsem to hodně brzo, ve školce nebo v první třídě, třeba že bych chtěla prsa, že je na tom něco trochu zvláštního… Ale tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost, myslela jsem, že je na to brzo. Pak v pubertě jsem tomu věnovala trochu pozornost, ale všichni mi říkali, že to je pubertou. Ani po pubertě se to nezměnilo, tak jsem to začala řešit, něco si o tom našla… Nejdřív jsem začala pokukovat po šatech, nechtěla jsem nosit klučičí oblečení, měla jsem růžovou tašku... Něco jsem si o tom vygooglila, říkala si, že jsem asi nebinární. Nedokázala jsem si připustit, že bych byla čistá žena, nevěděla jsem, že to jde. Ale když jsem zjistila, že to jde, rozhodla jsem se, že budu čistá žena. Dost mi pomohlo, že jsem zjistila, že bych nebyla šťastná ani jako ajťačka, původně jsem chtěla dělat v IT. Ale zjistila jsem, že to není prostředí, ve kterém bych chtěla dělat, spíš se teď soustředím na diplomacii, psychologii, humanitní vědy. Jak probíhá tranzice? Vím, že nejdřív se dělají různá psychologická vyšetření… Ano, dělají… V době, kdy jsem to řešila a zároveň ta šikana byla hodně na vrcholu, skončila jsem ve stacionáři pro adolescenty. Hodně jsem tam řešila tu šikanu. A ze školy přišel výsledek vyšetřování, že za všechno můžu já. A to pro mě byl takový hřebíček do rakve. V tu chvíli jsem se zhroutila, nechtěla jsem moc žít, volala jsem o pomoc, ať mě teda někam zavřou. A tím, že jsem si přiznala, že jsem holka, se to zlepšilo. Najednou jsem si uvědomila, že aspoň některé z těch pocitů se dají racionálně vyřešit. A dostalo mě to do euforie. Vydržela jsem ve škole ještě další dvě měsíce, ale po těch dvou měsících, kdy mě terorizovali pro změnu doma, jsem se chtěla zabít. Rodiče se s tou tranzicí těžko smiřovali? Nebo tam byly ještě další problémy? Ne, rodiče s tím neměli problém, spíš jde o to, že my s mámou a se ségrou jsme jiné osobnosti. Já dokážu druhým naslouchat, být nápomocná a empatická. Došlo tam k tomu, že určitou nekompatibilitou jsme si nechtěně ubližovaly. A zvlášť v době tranzice a když se všechno tohle dělo. Já už jsem to taky vyhrocovala, nevěděla, jak reagovat na ty situace, a pak se to vyhrotilo až natolik, že jsem se chtěla zabít. A jak se cítíš psychicky teď? Jsem na tom určitě lépe, celkově mám stabilnější život, stabilnější zázemí, které jsem si vytvořila, kamarády, zájmy. Chodím na psychoterapii, mám pro co žít, mám cíle, za kterými si jdu. Vím, že nejsem tak špatná, jak mi říkali. Ale ještě to není úplně ideální. V pátek mě pustili z Bohnic, byla jsem tam kvůli tomu, že se semlelo hodně věcí. Vyhrotilo se to až tak moc, že jsem se nechala sama hospitalizovat. Každopádně je super, že si umíš říct o pomoc… To je daný vnitřně tím, že mám ty cíle, které chci splnit. Potřebovala jsem ten pocit bezpečí, tak jsem si ho zajistila. Ještě mi pověz, jaké máš plány a cíle do budoucna, třeba co se týče studia… Táhnou mě hodně dva směry. Jednak jak píšu, táhne mě žurnalistika a média a tak. Druhý směr, kterým bych se mohla vydat, je ta diplomacie, mám sklony k diplomatickému jednání, hodně mě baví vyjednávat. A pak ještě třetí směr, pomáhající profese. Tyhle všechny tři směry by mě bavily, ráda bych studovala, uvidím, k čemu se ve finále přikloním. Taky bych ráda, aby můj blog nějak vydržel. A doufám, že ta moje práce k něčemu bude. Ráda bych se v tom dál nějak rozvíjela, jazykově a dovednostně. Hodně pokukuju po zkouškách CAE, ale to je asi na dýl. Napadá tě ještě něco důležitého, co jsi předtím nezmínila? Možná co se týče těch psychických důsledků šikany… Zpočátku dlouho nikdo nevěděl, co se děje. Dlouho se to přehlíželo, moje psychické problémy se přisuzovaly tomu, že jsem byla v pubertě. Naštěstí jsem se dostala do Kaleidoskopu, kde uznali, že to puberta není, že je to něco, s čím je třeba pracovat. Nakonec jsem dostala diagnózu HPO, což mi pomohlo. Mohla jsem na tom začít pracovat, zaměřila jsem se na problémy a vzorce, které potřebuju vyřešit. U mě je to hodně o tom vytváření bezpečného prostředí a nasávání toho, že nejsem odpad, že jsem normální lidská bytost. Tohle je potřeba nasát a potřebuju v tom být dlouho, je to hlavní vzorec, který musím změnit. Jinak telefonování s kamarády, v tom mi zabraňuje sociální fobie. Píšu si deníčky, které mi mají zvyšovat hodnotu, snažím se pečovat o svoje tělo. Pořád se snažím zbavovat následků šikany. Jednou týdně mám terapii, do toho se snažím se sebou terapeuticky pracovat sama. Ještě mě čeká dost práce. A napadá mě ještě jedna věc. Stává se mi, že psychologové tvrdí, že bych neměla být trans, když mám psychické problémy. Lidi si často myslí, že člověk s HPO automaticky neví, kým je. U mě je to ale tak, že vím, kdo jsem. Mám spíš problém s tou vlastní hodnotou a s emocemi. Nebo se mi stává, že lidi zpochybňují, že mám hraniční poruchu osobnosti kvůli tomu, že si procházím změnou pohlaví. Tranzice se u mě projevovala daleko dřív, pocity nedostatku vlastní hodnoty až později. Je potřeba tyhle dvě věci od sebe oddělovat. Nepochybuju o tom, že jsou lidi, kteří mají problémy s identitou vlivem psychických problémů, ale je potřeba se na to dívat individuálně. https://www.jaksestavamzenou.cz/  Moment, kdy dostanete diagnózu...Pro někoho úleva, že našel pojmenování pro svoje těžkosti. Pro někoho jiného možná nálepka, díky které změní pohled na sebe a i ostatní na něj začnou pohlížet jinak.
Co pro mě znamenala diagnóza HPO a jak ji vnímám teď? Vidím sama sebe stále jako hraniční? To, jak jsem pohlížela na svou diagnózu, mělo svůj vývoj. Prošla jsem si několika fázemi, ve kterých se můj pohled na diagnózu proměňoval, což se pokusím shrnout v následujícím textu. Ještě, než dojdu k tomu momentu, kdy mi byla HPO diagnostikovaná, vrátím se v čase ještě o něco dál. Už v pubertě jsem cítila, že jsem nějakým způsobem jiná než ostatní. Nedokázala jsem to tehdy pojmenovat a vlastně doteď váhám, jak tu jinakost popsat, čím ji vysvětlit. Bylo to způsobeno těžkými problémy, se kterými jsem se v tak mladém věku potýkala? Byla jsem v něčem příliš vyspělá a v jiných věcech naopak nemohla dospět? Bylo to zkrátka o tom, že jsem měla jiné zájmy než mí vrstevníci, přemýšlela jsem nad životem jinak a ve svém věku až „příliš“ do hloubky? Měla jsem jiné osobnostní nastavení než většina, a proto pro mě bylo těžší potkat lidi, kteří by byli na stejné vlně? Byla jsem zkrátka vysoce citlivá? K vysoké citlivosti se ještě vrátím. Když už psychologie pojmenovává a „škatulkuje“ to, co je nějak „nezdravé“ nebo „patologické“, jsem upřímně moc ráda za to, že se čím dál víc dostává prostor i pro pojmenování vlastností a rysů, které mohou být naopak darem. Vysoká citlivost je skutečně dar, nejedná se o duševní onemocnění, ale o jiný způsob vnímání a zpracování informací, kterým se nyní i zabývají výzkumy. Díky vysoké citlivosti můžeme vnímat pocity intenzivněji, můžeme vše prožívat velmi hluboce, do hloubky nad věcmi přemýšlet. Více soucítit s ostatními. Vysoká citlivost s sebou nese i určitou kreativitu nebo umělecké sklony. Problém je však v tom, že se týká menšího procenta populace, společnost jako celek není vysoce citlivá. A myslím si, že spousta psychických poruch vzniká právě i díky střetu „příliš“ citlivých duší se zbytkem společnosti. S rodinou, která někdy neumí zacházet s projevy citlivého dítěte. Se školními kolektivy, ze kterých jsou děti, které jsou něčím odlišné, často vyloučeny. Se společností, která vidí sílu naopak v tom, nepřipouštět si pocity a neprojevovat je. Co je vlastně za škatulkou HPO? Nejsou hraničáři jen extrémně citlivé duše, které od mala nenacházeli potvrzení pro svoje pocity? Možná je HPO jen pojmenováním pro citlivé lidi, kteří od dětství zažívali mnohdy traumata a nepřijetí. A kombinace citlivosti a traumat podnítila vznik jejich problémů. Ale přestanu na chvíli filozofovat a vrátím se k sobě. Už v dospívání jsem se tedy cítila jiná, odmítaná, osamělá. Připadala jsem si jako z jiné planety, necítila jsem, že sem patřím, že mám na světě své místo. Provázela mě obrovská osamělost, pocity nepatřičnosti a hledání důvodů, proč tomu tak je. Hledání skupiny, kam bych mohla patřit, lidí, pro které by byla moji odlišnost naopak něco výjimečného nebo zajímavého. Hledání lidí, kteří by mě měli rádi. Poznala jsem spousty různých skupin, se kterými jsem se chtěla ztotožnit, ale skoro vždycky to dopadlo tak, že jsem zjistila, že tudy cesta nevede. Nejdřív jsem se chtěla ztotožňovat s určitou skupinovou identitou, ale pak si většinou uvědomila, že by to pro mě bylo spíš svazující. Nechtěla jsem, aby nějaká skupina definovala to, kým jsem, nechtěla jsem, aby mi někdo diktoval, jak mám myslet. Což se často dělo např. v různých duchovně zaměřených skupinách. A i když jsem si nakonec našla dobré kamarády, spíše to byli jednotlivci, pořád mi nějak chyběla ta skupina, kde bych se cítila jako doma. Zároveň jsem se dlouhé roky hodně trápila, pro svoje stavy neměla dostatečné pojmenování nebo „ospravedlnění“. Podle své rodiny jsem neměla žádný problém, a tak jsem se cítila provinile kvůli všemu tomu peklu, které jsem prožívala. Myslela jsem, že nemám právo na své pocity. Deprese ani úzkosti dostatečně nevysvětlovaly vše, co jsem prožívala. O diagnóze HPO jsem četla už na gymplu, ale tehdy jsem usoudila, že na mě nesedí. Podle literatury, kterou jsem tehdy četla, mi přišlo, že bych musela být nechtěné a odmítnuté dítě, musela bych se projevovat agresivně a střídat pocity lásky a nenávisti k druhým. Ne, tohle jsem nebyla já. Byla jsem „tichý hraničář“, který cítil nenávist spíše k sobě. Když už jsem střídala pohledy na druhé lidi, bylo to pro mě spíš v rovině „jsi nejlepší, nejvíc mi rozumíš“ nebo naopak „vůbec mě nechápeš, ale asi budu já ta špatná“. Tehdy jsem se našla více v závislé poruše osobnosti, která popisuje určité rysy, které na mě seděly, ale mohou souviset i s HPO. Ale pak přišla vejška a začala jsem se tématem HPO více zabývat. Nacházela jsem sama v sobě hraniční sklony, říkala to i odborníkům, ale ti mě nejdřív neslyšeli. Byla jsem pro ně příliš potichu, než aby mě viděli jako hraniční? Byla jsem pro ně příliš slušná, fungující a bezproblémová? Tehdy jsem si vlastně hodně přála, aby někdo uznal moji diagnózu. Aby alespoň odborníci uznali, jak moc trpím, jak moc špatné to se mnou je. Aby se někdo staral, abych dostala péči. Abych dostala potvrzení toho, že si problémy nevymýšlím. Že nejsem špatná ani neschopná, ale mám skutečný problém. A tak jsem to eFko nakonec dostala. Cítila jsem úlevu a byla za diagnózu vlastně ráda. Na jednu stranu pro mě byla vysvětlením mých problémů, vodítkem, díky kterému jsem na sobě mohla pracovat. Na druhou stranu jsem tehdy byla až příliš „zaseklá“ v určitém rezignovaném postoji. A tu diagnózu jsem vnímala i jako důvod, proč mi vlastně nemůže být dobře. Začala jsem se s diagnózou až příliš ztotožňovat. Na jednu stranu mi poskytla vědomí, že nejsem sama, kdo prožívá takovým šíleným způsobem. Našla jsem díky ní spřízněné duše, se kterými mě nespojují pouze podobné problémy, ale podobný způsob prožívání a podobné zájmy. Ale tehdy jsem se chtěla za každou cenu ztotožnit i s lidmi, kteří měli alespoň tehdy úplně jinou cestu. A já jsem to nevnímala. Ztotožňovala jsem se i s chováním, které nebylo úplně moje, nebyla jsem to já. Zažívala jsem možná určitý stav svobody, kdy jsem si konečně dovolila jednat někdy nevhodně, dávat emoce víc najevo navenek. Ale dělala jsem i další věci, které mi ubližovaly. Byla jsem více sebedestruktivní, více impulzivní, častěji jsem pila, zneužívala léky, nechala si ubližovat. Část mě si říkala, že to je vlastně v pohodě, když mám tuhle diagnózu. Ztotožňovala jsem se s problémovým člověkem, s těžkým případem, kterému jen tak něco nepomůže. Asi jsem to potřebovala, protože většinu života jsem musela hrát, jak jsem šťastná a spokojená, že mě nic netrápí. Ale zároveň to bylo dost nebezpečné a nezodpovědné, hlavně k sobě. Později, když nastal v mém životě velký obrat k lepšímu, právě i díky událostem, které dopadly málem tragicky, jsem se přestala s diagnózou ztotožňovat. V tomto období jsem ji vlastně spíš odmítala. Byla jsem hrdá na to, jak moc jsem se posunula a že HPO už není mým hlavním problémem, jak mi bylo řečeno i na terapii. Nacházela jsem se v jiných skupinách než mezi lidmi s HPO. Ale nelze úplně odmítat něco, co bylo a stále je nějakým způsobem mojí součástí, odmítat část svého příběhu. A jak to vnímám teď? Součástí mojí práce je mluvit otevřeně o svém příběhu, o duševní nemoci a zotavení. Zároveň souzním s přístupy, které využíváme právě i u nás v práci s lidmi s duševním onemocněním. Diagnóza by neměla být nálepkou, která předurčuje život člověka. Nikdo z odborníků by neměl člověku vnucovat, že se nemůže zotavit, nemůže dosáhnout svých cílů, nemůže dělat, co ho baví, jen proto, že má nějakou nálepku. Diagnóza má někdy obrovskou moc a člověk, který ji dostane, se někdy ztotožní se stigmatem této diagnózy, ztotožní se s tím, co mu vnucují někteří odborníci, ztotožní se s pohledem svých známých na duševní onemocnění, s pohledem společnosti. Přestane vidět sám sebe jako člověka, který je stejně hodnotný jako ostatní, který má stejné možnosti a silné stránky jako kdokoliv jiný. Někdy přestane i doufat, že se zotaví. Žádná nálepka by neměla mít takovou moc. Diagnóza by měla člověku pouze pomáhat – v tom, že není se svým problémem sám, v tom, že ví, na čem může pracovat, má o co se opřít. Může vyhledat terapii, která se na jeho problém specializuje. Diagnóza ale nemůže definovat život člověka! Takže momentálně pro mě obecně žádné diagnózy nejsou důležité. Důležitější než čistě medicínský nebo psychologický pohled je vidět za diagnózy, individualitu každého člověka. Není nikde psáno, že se z HPO nedá úplně vyléčit (ve smyslu, že už člověk nebude splňovat kritéria diagnózy, naopak jsou výzkumy potvrzující, že to možné je). Není nikde psáno, jak dlouho a jakým způsobem na sobě člověk musí pracovat, aby se cítil zdravý/zotavený/spokojený… Žádná diagnóza nepředurčuje to, jaký bude mít člověk život. Takže milí hraničáři, můžete být tím, kým chcete být, můžete být šťastní a spokojení. Žádná nálepka není reálnou překážkou v tom, abyste dosáhli svých cílů, mohli dělat vysněnou práci nebo mít rodinu. Každý jste jedinečný člověk, se spoustou předností a potenciálu, i potenciálu se zotavit. Cestu k zotavení máte každý v sobě a je vždy jedinečná, objevujte ji, navzájem se inspirujte, ale nenechte si ji vymluvit. Pokud bych měla říct, jestli mám pořád reálně tuhle diagnózu: ne, nemám. Ale vlastně je mi už i jedno, jak to vidí který odborník, co mám nebo nemám v papírech. Občas přemýšlím nad tím, jak mluvit sama o sobě: jestli jako o hraničáři nebo o někom, kdo je zdravý. Za HPO se však nestydím a určité rysy vnímám stále jako svou součást, která mi už neubližuje, ale pomáhá (třeba ta vysoká citlivost). Takže jsem si vytvořila novou „škatulku“: zotavený hraničář 😊 Jediné, co jsem v článku více neupřesňovala, je rozdíl mezi vyléčením a zotavením. V článku na téma zotavení vysvětluji, co znamená ten pojem pro mě. Vyléčení je spíše lékařský pojem, nepřítomnost nemoci, tedy v tomhle případě nepřítomnost příznaků HPO. Zotavení je dlouhodobý hluboký proces a vývoj, cesta každého člověka s duševními problémy s naplněnému a spokojenému životu. Zotavení pro mě znamená osobnostní rozvoj, práci na sobě, která nemá jasně ohraničený konec, vždyť člověk se vyvíjí a roste celý život. Když však říkám, že jsem zotavená, znamená to pro mě životní spokojenost, naplnění v práci a ve vztazích. Neznamená to, že už nikdy nebudu mít krizi nebo problém, ale že mám v sobě vybudovanou určitou vnitřní stabilitu a zdroje, ze kterých můžu v těžších obdobích čerpat. Zotavení nemusí znamenat nepřítomnost nemoci, ale kvalitní život i přes určitá omezení způsobená nemocí. Ale pro mě osobně zotavení znamená i to, že už nezažívám to zdánlivě nekonečné utrpení způsobené příznaky HPO, tedy i to, že na mě diagnóza jako taková už příliš nesedí. *Alenka Pokračování článku o tom, jak se dá přežít/prožít škola nebo práce. Photo by Thought Catalog on Unsplash Nestabilní mezilidské vztahy Hraničáři, pro které jsou typické problémy ve vztazích, tyto těžkosti mohou prožívat nejen v partnerských vztazích, ale i ve školních a pracovních kolektivech. Mohou být těmi, kterým je ubližováno, mají problém uhlídat si vlastní hranice a ozvat se, když jim něco vadí. Mohou být také více impulzivní a snadno vybuchnout. Tyto dvě možnosti se vzájemně nevylučují, hraničář většinou vybuchne právě s případě, když se cítí odmítnutý, ukřivděný nebo zraněný. Pro jejich problémy ve vztazích bývají typické domněnky („ostatní mě nenávidí, nechápou, neberou...“) a projekce – promítání svých vlastních pocitů vzteku, sebenenávisti a méněcennosti do druhých. To vše komplikuje jejich vztahy ve škole i v práci, což přispívá ke zhoršení psychického stavu. Následky jako nedokončení školy nebo časté změny zaměstnání nejsou výjimkou. Pro hraničáře může být práce i škola dalším místem, kde bojují – ať už navenek s druhými nebo vnitřně. Někteří hraničáři popisují problém vycházet se svými spolužáky nebo kolegy, těžko zvládají vztek, mají pocit, že jsou druzí proti nim a křivdí jim. Často je realita jiná a jedná se o projekce vztahu k sobě a pocitům, které si sami v sobě neuvědomují. Jiní hraničáři si nedovolí projevit vztek ani vlastní názor, prosadit si pro ně přijatelnější podmínky v práci. Mají tendenci setrvávat i v nevhodných podmínkách a pocity nepochopení nebo křivdy drží v sobě, což je vnitřně sžírá. I ten jinak nejklidnější hraničář však může překvapit a vybuchnout, když je toho na něj už příliš. Sama jsem byla vždycky spíš nekonfliktní, ale někdy pro mě bylo těžké vydržet v kolektivu, kde jsem se cítila jako “černá ovce”, osamělá a odmítnutá. Mnoho hraničářů, které znám, říkají, že do každého kolektivu zapadali velmi obtížně. Osobně se i nyní, bez domněnek a silného strachu z odmítnutí, cítím v kolektivu lidí někdy jiná. Jak říkám svým kamarádům hraničářům, ta jinakost může být i pozitivní, nechtěla bych úplně splynout s davem, zapadnout na úkor ztráty sebe. I když mě občas zamrzí, že do některých kolektivů nezapadám, dokážu s druhými vycházet, aniž bych se cítila odmítnutá. Porozumění sobě pro mě bylo základem změny. Vztahy jsou pro hraničáře těžké téma, ale lze na nich pracovat. Nízké sebevědomí a pocity beznaděje Nízké sebevědomí a sebedůvěra je pro HPO typická. Mnoho hraničářů kvůli nervozitě a pochybnostem o sobě nezvládají pracovní pohovory a zkoušky, na které jsou výborně připraveni. Školní i pracovní výkon bývá často horší než jejich schopnosti. Výše uvedené pochybovačné a sebekritické myšlenky člověku s HPO často jedou v hlavě jako kolovrátek, což brání projevení skutečných schopností a potenciálu. Negativními reakcemi okolí se nízké sebevědomí ještě prohlubuje. Svým způsobem se ani nedivím těm, kteří po mnoha neúspěšných pokusech studium nebo hledání dobré práce vzdali. I u mě to chtělo odvahu, dvakrát znovu nastoupit do školy a zkusit to znovu. Ale znám i hraničáře, kteří museli např. opakovaně měnit střední školu, kvůli hospitalizaci v léčebně byli vyloučeni, kvůli duševním problémům opakovaně odmítáni u zaměstnavatelů. Čím víc neúspěšných pokusů, selhání nebo stigmatizace člověk zažije, tím méně sebevědomí, vůle a motivace mu zbývá. Jak vidíte, všechny aspekty „selhávání“ hraničářů ve škole a v práci se navzájem doplňují a prolínají. Někdy se mohou zdát jako začarovaný kruh, ale nezoufejte, je z něj cesta ven! Nejen já mám tu zkušenost, že se vyplatí snažit se znovu, vytrvat a bojovat odznova, i když je to těžké. Kreativita a přemýšlivost U mnoha hraničářů si všímám souvislostí s inteligencí, tvořivostí a problémy ve škole či v práci. Potřeba hledat smysl v tom, co děláme, potřeba prostoru pro vlastní tvořivost a nápady, umělecké vlohy a odlišné hodnoty… To vše může být další komplikací v úspěšném fungování a spokojenosti. Když jsem byla na gymplu, věnovala jsem se raději svým vědeckým a uměleckým zájmům než se učila povinnou látku, měla jsem vnitřní problém učit se něco, v čem jsem neviděla smysl. V tématech, kterými jsem se sama zabývala, jsem naopak vnímala výuku jako nedostatečnou nebo omezující. Sama jsem psala, ale rozebírat básně mě nebavilo, protože to pro mě ztrácelo kouzlo, atd. Výuka některých předmětů pro mě byla „nutným zlem“, které jsem musela nějak skousnout. (Jako však asi pro většinu vrstevníků ☺.) Hnacím motorem pro mě tehdy byly moje sny a cíle – to, že si po gymplu budu moct sama vybrat VŠ a studovat obor, který mě táhne. Kdybych však studovala cokoliv jiného, motivaci bych pro to neměla a nejspíš na VŠ dlouho nevydržela. Nejasná identita a cíle Základním příznakem HPO je nejistota ohledně vlastní identity, zájmů a cílů. Pro člověka s HPO může být tedy volba studijního oboru nebo zaměstnání složitější. Někteří hraničáři častěji mění školy, zaměstnání nebo obor. Podle mého názoru je to v dnešní době časté a pochopitelné. Na jednu stranu mnoho svobody, možností a informací, na druhou stranu velké nároky společnosti, která nás neučí skutečně poznat sami sebe. Znám mnoho lidí (i bez HPO nebo jakékoliv diagnózy), kteří nejsou spokojeni v oboru, který vystudovali, delší dobu hledají svou cestu. Přišli si na to, že k volbě oboru byli ve skutečnosti dotlačeni rodinou, očekáváním druhých, zvnitřnělým postojem společnosti. Společnosti, která nám vnucuje, že naše hodnota spočívá v kariéře, v tom, kolik vyděláváme peněz. Často lidé pochopitelně potřebují víc času, aby našli to, co je skutečně „jejich“. Hraničář s křehčí identitou, který se může hledat déle než ostatní, snadněji přijme za svou identitu někoho jiného – tedy zájmy, cíle a hodnoty, které mu nejsou vlastní. Nespokojenost v práci, která se pro něj nehodí, se logicky odrazí na psychickém stavu a tím pádem i fungování. Co může pomoci? Přestože problémů, kterým musí hraničář ve škole či v práci čelit, je mnoho, se vším lze pracovat. Osobně pro mě byl největším posunem a obohacením rok, když jsem si dala pauzu od VŠ. Jen díky tomu, že jsem si dopřála čas a prostor pro terapii, mohla jsem docílit toho, aby mi fungování nestěžovaly šílené psychické stavy, abych se cítila lépe sama se sebou a díky tomu i v kolektivu. Velmi důležité je zjistit, kam to člověka skutečně táhne, poslouchat ve volbě školy a povolání cit a intuici, nejen rozum a svoje okolí. Někdo je šťastný v práci s pravidelným režimem, který u HPO často pomáhá. Někdo nevydrží v práci s mnoha lidmi, preferuje pracovat spíše sám. Někomu sedí kreativní práce s nepravidelnou pracovní dobou a větší svobodou. Prací na sobě lze ovlivnit mnohé, ale určité vlastní nastavení, osobnost a vlohy je třeba přijmout a následovat – jinak by byl člověk nešťastný. Překračovat různá vnitřní omezení a strachy, ale zároveň respektovat sebe, je pro mnohé cestou ke spokojenosti v práci. Moc bych to přála každému… Pokud vás momentálně psychický stav omezuje natolik, že je pro vás nezvládnutelné studovat nebo pracovat plný úvazek, není nic špatného na tom, zkusit zažádat o invalidní důchod, využít pomoc organizací pro lidi s duševní nemocí. Např. Baobab poskytuje program pro studenty, kteří mají vlivem duševní nemoci problémy při studiu, několik dalších organizací se věnuje pomoci v hledání a poskytování práce lidem s duševním onemocněním – např. Green doors, Fokus. Tyto organizace poskytují i nácviky dovedností potřebných v práci. Užitečné může být v tomto ohledu i DBT centrum Kaleidoskopu, kde můžete rozvíjet své komunikační schopnosti, frustrační toleranci, úroveň mindfulness, naučit se lépe pracovat se svými emocemi. *Alenka  Photo by Kristopher Roller on Unsplash Kdo může vykonávat psychoterapii a na co si dát při výběru terapeuta pozor?
Závěr první části se týkal především individuální terapie, dále se budu zabývat skupinovou a popíšu různé směry v psychoterapii. Ještě dodám, že psychoterapii smí vykonávat pouze odborník s psychoterapeutickým výcvikem, psychiatr nebo psycholog. Ne každý psychiatr nebo psycholog má psychoterapeutický výcvik, výcvik však může mít i odborník v jiné pomáhající profesi, např. sociální pracovník nebo zdravotní sestra. Ne každý terapeut má smlouvu s pojišťovnou, což je taky důležité předem zjistit, pokud nemáte zrovna peněz na rozhazování. Tato informace by měla být uvedena na webových stránkách psychoterapeuta. Ceny terapií se jinak pohybují cca od 500 do 1000 za sezení. Výběr odborníka bych pečlivě zvážila, existují šarlatáni, kteří se na internetu prezentují jako terapeuti, ale ve zkušenosti mají třeba jenom kurz reiki, metody RUŠ, a podobných metod. (Nejen) své zkušenosti s alternativními metodami léčby popíšu v jednom z dalších článků, rozhodně nejsou jen pozitivní. Osobně nejsem proti alternativním metodám, volila bych však někoho, kdo má zároveň psychoterapeutické vzdělání. Neodborný přístup „terapetů“, kteří nemají povědomí o duševních nemocech, může klientovi více uškodit než pomoci. Vzhledem k nedávný kauzám typu Aktip se bohužel ukazuje, že někdy ani titul z medicíny nebo psychologie nezaručuje kvalitní péči a lidský přístup. Tím samozřejmě nechci nikoho strašit ani odrazovat od alternativní léčby, záleží na konkrétních terapeutech a jejich přístupu. Celkově určitě doporučuji ověřené kontakty, ať už z našich stránek nebo přes doporučení a zkušenost někoho známého. Skupinová terapie Zatímco výhodou individuální terapie je čas, který můžete využít plně pro sebe a vlastní témata, terapie ve skupině je sezením s dalšími pěti či deseti členy. Počet členů je různý, většinou ne víc než 12. Skupinu vede obyvkle dvojice terapeutů. Výhodou skupin je intenzivnější práce se vztahy, zpětné vazby, kterých dostává klient mnoho od celé skupiny. Pokud spolu s individuálem zvolí člověk i skupiny, změny na sobě jsou celkově rychlejší. Podobně jako na individuálu zde může klient získat korektivní zkušenost. Jeden z léčivých faktorů skupiny je tzv. korektivní rekapitulace primární rodiny. Mnoho lidí (a právě i s HPO) se ve skupině cítili jako v rodině, pro někoho je to první taková zkušenost v životě. A právě to nás může posouvat dál, když vidíme, že jsme někde přijímaní, druzí nás oceňují, mají nás rádi… Ale poskytnou i upřímnou zpětnou vazbu, když jim něco vadí na našem chování. A tak můžeme měnit nezdravou komunikaci ve vztazích na zdravější. Dostávat jiné pohledy na různé životní situace. Když bych se vrátila k příkladu problému s partnerem, ve skupině třeba můžu zjistit, že partner třeba celou situaci vidí jinak. Třeba reaguje nepřiměřeně proto, že ho vyvádí z míry zase něco na mém chování. Můžu se do něj víc vcítit a uvědomit si, že měl podobně jako já od dětství problémy v rodině. Z toho vyplývají podobně jako u mě určité naučené strategie chování, které nám brání v komunikaci. Také nemusí být pravda moje domněnka, že mě nemá dostatečně rád a dostatečně si mě neváží. A pak přijdu domů, upřímně se partnerovi svěřím se svými pocity, bez obviňování, bez hodnocení, jenom jak to cítím. A partner to ocení, vyříkáme si vše přímo… A zjistíme, že mnoho věcí je nedorozumění, že je třeba víc spolu komunikovat. Nebo dojdu k závěru, že se skutečně nepotkáváme, máme příliš odlišné priority, já chci něco změnit, ale on ne… A i když to bolí, bylo by pro mě destruktivní v tom vztahu setrvávat… Skupinová terapie je nejen z mého pohledu a zkušeností mnoha lidí, ale i podle výzkumů, pro hraničáře účinná. Vzhledem k tomu, že kámen úrazu jsou u HPO často právě nestabilní vztahy, ze kterých vyplývají další problémy, skupinová terapie může být důležitým klíčem ke změně. Docházkové skupiny se konají většinou 1x týdně (trvání cca 1,5 h), někdy 2x do měsíce. Co se týče skupinové psychoterapie, doporučuji skupiny v Esetu, Fokusu Břevnov, Břehové, v Kaleidoskopu – to všechno jsou zařízení, které přijímají klienty s HPO. Intenzivnější formou skupinové psychoterapie jsou stacionáře, psychoterapeutická oddělení a terapeutické komunity. Stacionář Stacionář je psychoterapeutický program na půl dne, který zahrnuje většinou komunitu (setkání všech členů, kde každý vypráví, jak se včera měl a jak se cítí), skupinovou psychoterapii, někdy individuální psychoterapii, arteterapii nebo jiné expresivní terapie (malování, tvoření, hudba, tanec, atd.) Často zahrnuje i oběd, někdy si klienti sami vaří. Vzhledem k tomu, že do stacionáře se dochází ve všedních dnech, je třeba mít možnost i pár měsíců nepracovat. Kaleidoskop nabízí ale i stacionář pro pracující, což je méně intenzivní program 1x za týden trvající tři hodiny. Stacionáře, které doporučuji: Horní Palata (program na 7 týdnů), Eset (9 měsíční stacionář pro HPO, ale mají i 3 měsíční stacionáře, do kterých mohou přijmout člověka s poruchou osobnosti po domluvě s jeho psychiatrem), Kaleidoskop (program pro nepracující i pracující). O zkušenostech se stacionářem v Esetu si na stránkách můžete přečíst rozhovor. Psychoterapeutické oddělení, terapeutická komunita Jedná se o psychoterapeutický pobyt na 6-10 týdnů (délka je různá), zahrnuje také každý den komunity, skupiny, expresivní terapie, individuální terapii. Psychoterapeutická oddělení jsou v rámci psychiatrických nemocnicí, funguje to v nich však jinak než na jiných odděleních. Na psychoterapeutickém oddělení jsem rozhodně neměla pocit, že bych tam byla „zavřená“, propustky jsou každý všední den i o víkendu. Psychoterapeutické oddělení, které doporučuji: ze zkušeností jiných lidí Horní Beřkovice, Olomouc, psychoterapeutické oddělení v rámci PN Bohnice. Z vlastní zkušenosti především Šternberk, kam ale v poslední době téměř neberou hraničáře. Lze ale zkusit to domluvit přes svého psychiatra nebo psychoterapeuta, který jim může napsat a zavolat, pokud usoudí, že se do programu hodíte. Terapeutická komunita Kaleidoskop (jediná pro PO v ČR): ještě intenzivnější forma skupinové psychoterapie, klient v komunitě bydlí 1 rok až 1,5 roku. Chystá se ale i zkrácená komunita pro klienty, kteří si nemůžou rok terapie dovolit. Na komunitu navazuje následná péče v Praze – stacionář, individuální terapie Směry v psychoterapii, tj. způsoby, kterým psychoterapeut pracuje (individuálně i skupinově) Nehledě směru konkrétního psychoterapeuta je vždy důležitý vztah, empatie a přijetí, terapeut by neměl klienta nálepkovat a pohlížet na něj skrz diagnózu. Následující seznam psychoterapeutických směrů obsahuje ty hlavní, které mohou být podle (nejen) mých zkušeností hraničářům nápomocné. Důležitý je nejen směr terapeuta, ale především to, jak si vzájemně sednete. Ne všichni terapeuti pracují s HPO, někteří terapeuti zrovna nemusí přijímat nové klienty. Někdy je tedy třeba být trpěliví, než najdete takového terapeuta, který vám bude vyhovovat. KBT (kognitivně behaviorální terapie) - Zaměřená na změnu myšlení a chování - Pracuje s automatickými negativními myšlenkami, které jsou často příčinou negativních psychických stavů - nikoliv situace jako takové, ale přesvědčení člověka o těch situacích způsobují úzkosti a deprese - Myšlenky se často týkají nároku na sebe, na druhé lidi, černobílého vidění situací, apod. - Pracuje se s přesvědčeními člověka o sobě, s jeho vnitřní řečí (často jsou to přesvědčení o vlastní nedostatečnosti) - Technika expozice: vystavování se situacím, kterých se člověk bojí (např. při fobiích, panických stavech, posttraumatické stresové poruše…) - Zaměřená hlavně na úzkostné poruchy (úzkosti, panickou poruchu, obsedantně kompulzivní poruchu, posttraumatickou stresovou poruchu) a deprese - Strukturovaná, klient dostává různé úkoly, píše si deník - Nepracuje do hloubky s minulostí, což může být nevýhodou - Osobně ji vnímám jako přínosný směr, ale v kombinaci s dalšími přístupy - Individuální i skupinová forma DBT (dialektická behaviorální terapie) - Vyvinuta přímo pro lidi s HPO - Zakladatelka Marsha Linehan sama poruchou osobnosti trpěla, takže měla i vlastní zkušenosti s tím, co hraničářům pomáhá a co v terapii potřebují - Vychází z KBT, ale i z východní filozofie - Podstatou je rozvoj mindfulness (všímavosti) - podle výzkumů jsou na tom psychicky lépe hraničáři, kteří mají vyšší úroveň mindfulness - Práce ve skupině i individuálně - Zahrnuje čtyři bloky: Mindfulness, efektivita v mezilidských vztazích, regulování vlastních emocí, stresová tolerance - V ČR se využívá zatím pouze v Kaleidoskopu (v komunitě i ve stacionáři) - Mnoha lidem s HPO skutečně pomáhá Hlubinná psychoterapie - Psychoanalýza, analytická psychoterapie podle Junga, apod. - Pracuje se se zážitky z minulosti, z dětství, se vztahy s rodiči, které ovlivnily vývoj naší osobnosti, s nevědomím - Zapojuje práci se sny a s imaginacemi - nikdy jsem nedocházela vyloženě k psychoanalytikovi nebo analytickému psychoterapeutovi, ale hlubinně psychologická literatura mě obohatila (zejména Jung a jungiáni) - Individuální forma, ale lze využít její prvky i ve skupině Psychodynamická psychoterapie - Skupinová psychoterapie vycházející z psychoanalýzy - Důraz na vztahy v minulosti, které mají vliv na současné vztahy - Do vztahů „tady a teď“, které jsou patrné ve skupině, zasahuje „tam a tehdy“ (dřívější vztahové zkušenosti) - Cílem je získávat na vztahy náhled, pojmenovávat je a na základě korektivních zkušeností měnit tak, abychom v nich byli spokojenější - Většina skupinových terapií je alespoň částečně psychodynamická - Někdy bývá dvojice terapeutů např. psychodynamický terapeut a daseisanalytik - Podle mých zkušeností velmi účinná Daseinsanalýza - Nevychází z teorií osobnosti, ale z filozofie (Heidegger, Husserl, Patočka) - „dasein“ (použil Heidegger) znamená „pobyt“, „bytí tady“, ale má i mnoho dalších překladů - Návrat k věcem samým, nechává je tak, jak jsou - Zkušenost člověka neredukuje na teoretické konstrukty - i když pracuje také s minulostí klienta, odmítá např. pojmy vycházející z psychoanalýzy - neřeší diagnózy, ty vnímá jako škatulky, důležitá je individuální zkušenost člověka - klient není tlačen k tomu, aby řešil něco konkrétního, tématy jsou současnost i minulost, možnosti a potenciál člověka, to, co je nyní pro klienta důležité - Individuální i skupinová forma, osobně mi velmi seděla skupina vedená daseinsanalytikem a psychodynamickým terapeutem i individuální daseinsanalýza Integrativní a eklektické směry - Kombinuje metody z více směrů - Podle mých zkušeností má kvalitní terapeut často integrativní přístup, i když v něm nemusí mít výcvik, ale zná více metod a kombinuje je podle potřeb klientů Párová a rodinná terapie - Psychoterapeutická práce s partnery nebo celou rodinou - Mohu doporučit v případě vážnějších vztahových nebo rodinných problémů, v případě, kdy HPO nebo jiná duševní nemoc ovlivňuje vzájemné soužití, v případě, kdy rodina nerozumí vašim problémům nebo naopak vy chcete lépe pochopit duševní problémy někoho blízkého *Alenka  Tento článek je věnovaný lidem, kteří se nacházejí v náročné životní situaci nebo prožívají nepříjemné psychické stavy, ale nevědí, na koho se obrátit. Všem, kteří váhají, zda se obrátit na psychologa, mají dosud pochybnosti o tom, zda by jim psychoterapie mohla být nápomocná. Byla vám diagnostikovaná hraniční porucha osobnosti nebo máte podezření, že jí trpíte? Cítíte, že potřebujete pomoc, ale nevíte, kde ji hledat? Potýkáte se s jinými psychickými potížemi nebo máte podezření na psychické problémy u vašeho dítěte nebo blízkého člověka? V článcích o psychoterapii se vám pokusím objasnit její podstatu, odpovědět na otázky, které si pravděpodobně pokládáte. Následující informace vám mohou pomoci usnadnit rozhodování, zda psychoterapii vyzkoušet a jak si vybrat tu správnou pro sebe nebo vašeho blízkého. V jakém případě vyhledat psychoterapii?
Všichni se během života potýkáme s různými překážkami, krizemi a těžkými obdobími. Ztrácíme blízké lidi, je pro nás těžké najít životní směr, máme o sobě pochybnosti. Negativní emoce jako reakce na těžké zkušenosti jsou normální a přirozené. Záleží však na tom, jak dlouho trvají, nakolik nám ovlivňují život. Zda mění naši osobnost, znemožňují nám fungovat, udržovat blízké vztahy, zkrátka žít plnohodnotný život. Pokud váháte, zda vyhledat odborníka na duševní zdraví, položila bych si několik otázek. 1)Trvá moje zvýšená sklíčenost/úzkost/výkyvy nálad/jiné potíže už několik týdnů beze změny? 2) Nevidím (už) jasnou souvislost mezi těžkou životní událostí a mými problémy? Přetrvává těžký psychický stav i přesto, že se zdá všechno v mém životě navenek v pořádku? Trápím se kvůli událostem, které se staly už dávno, natolik, že si s tím nedokážu poradit a žít takto dál? Nevnímám, že by se objektivně stalo něco těžkého, ale přesto se cítím psychicky zle? 3) Nepomáhají mi metody, pomocí kterých jsem si vždy dokázal pomoci proti stresu nebo v těžkém období? 4) Nepomohla mi ani podpora blízkých lidí, kteří mi jinak dokážou zvednout náladu? 5) Nedokážu fungovat jako dřív – v práci, v domácnosti, ve vztazích? 6) Je pro mě psychický stav, ve kterém jsem, neúnosný? 7) Změnil jsem se? Mám pocit, že už nejsem tím (veselým, klidným…) člověkem, kterým jsem býval dřív? 8) Dává mi najevo okolí, že jsem se změnil? Pokud jste alespoň na některé z otázek odpověděli ano, vypadá to, že by vám odborná pomoc byla ku prospěchu. Je třeba zmínit, že pokud se cítíte v akutní krizi, je možné využít některé z krizových center nebo krizových linek, které máme uvedeny v rubrice „Kontakty“. Psycholog nebo psychiatr na krizovém centru vás kromě okamžité podpory může nasměrovat mj. na konkrétní psychoterapeuty nebo psychoterapeutická zařízení, kde vám mohou pomoci s problémy, které vás tíží. Kdy vyhledat pomoc pro svého potomka? Někdy se setkávám s rodiči, kteří mají podezření na psychické problémy u svého dítěte nebo dospívajícího. Tématu duševních poruch u dětí a dospívajících jsem věnovala samostatný článek. Obecně mohu doporučit se svým potomkem otevřeně komunikovat, ptát se ho, zajímat se. Pokud vaše dítě popisuje problémy, se kterými si neví rady a nelze je vyřešit za podpory rodiny, na odbornou pomoc bych se určitě obrátila. Pokud se např. sebepoškozuje, zneužívá návykové látky, mluví o nesnesitelných pocitech nebo myšlenkách, pokud má silné úzkosti, které mu zabraňují chodit do školy a fungovat, potřebuje pomoc. Tyto problémy nezmizí samy od sebe a je nebezpečné zavírat před nimi oči. Někdy dítě nebo dospívající nemluví/neumí mluvit o svých pocitech, projevuje je spíše chováním. Problémové chování jako je záškoláctví, přílišná drzost nebo dokonce agresivita, podobně jako nezvyklá uzavřenost do sebe, jsou důležitými signály, že něco není v pořádku. V článku o psychických problémech v dětství a dospívání se zabývám tím, jaká je hranice mezi normálními projevy dospívání a duševními problémy, uvádím varovné signály, které je třeba brát v potaz. Uvědomuji si, že pro rodiče musí být velmi náročné přiznat si, že jeho dítě má psychické problémy. Zejména pro rodiče, kteří o této problematice nejsou dosud dostatečně informovaní, duševní zdraví je pro ně tabu a návštěva psychologa nebo psychiatra něčím nemyslitelným. Z vlastní zkušenosti mohu však říct, že mi nejvíc ublížilo nepřijetí mých problémů a nedostatečná snaha o jejich řešení ze strany rodiny. Kdybych se dostala k odpovídající léčbě už v pubertě, kdy u mě duševní problémy propukly, věřím tomu, že bych se mohla docela rychle zotavit. Místo toho jsem musela vždy fungovat jako zdravá a bylo mi vnucováno, že si vymýšlím a žádnými problémy netrpím. Vedlo to u mě k prohlubování problémů a dalšímu rozvoji duševní nemoci. U každé psychické nemoci je důležitá včasná léčba. Co bych chtěla vzkázat rodičům dětí s duševními problémy? Skutečně je nepodceňujte. Není žádná ostuda vyhledat odbornou pomoc, přestože je u nás duševní zdraví stále značným tabu. To, že vaše dítě má problémy s psychikou, není doživotní ortel. Včasná pomoc může leccos zlepšit a často i poměrně rychle. Čím dřív se dítě naučí se svými nepříjemnými stavy pracovat, tím dřív může žít opět normální život. Puberta je obdobím, ve kterém je osobnost velmi tvárná, leccos se může pokazit, ale i upravit. Pokud se psychické potíže dobře podchytí, dítě bude mít podporu rodiny, je pravděpodobné, že problémy se plně vyřeší. Pokud si stále nejste jisti, zda váš potomek odbornou pomoc potřebuje, můžete se obrátit na modrou linku pro rodiče, případně zavolat do krizového centra (viz naše „Kontakty“). Co to je psychoterapie a jaké jsou její typy? Mnoho lidí váhá vyzkoušet psychoterapii kvůli tomu, že si vlastně neumí zcela představit, co to vlastně je a jak by jim mohla pomoci. V čem by mi pomohlo hodinu se svěřovat se svými problémy, když se můžu vypovídat kamarádce u kafe? říkáte si možná. Psychoterapie není jen o tom se „vykecat“. Psychoterapie je rozhovor, při kterém vás psychoterapeut vede k porozumění sebe sama, bez hodnocení vám naslouchá a přijímá vás jako jedinečnou osobnost. Možná znáte ty dlouhé rozhovory s kamarádkami, kdy probíráte vztahové problémy. Kamarádka je obvykle na vaší straně, pokud jste ze vztahu nešťastná, podpoří vás a případně poradí, „ať se na toho idiota vykašlete“. (Totéž samozřejmě platí i pro muže, i když u nich celkově vnímám silnější vliv stereotypu, že musí všechno vydržet a „nebrečet“.) Teď to samozřejmě zjednodušuji, osobně mám zkušenosti s rozhovory s kamarádkami o vztazích, které šly hodně do hloubky… Ale pořád je to kamarádka, váš blízký člověk, zatímco psychoterapeut je někdo nestranný s nadhledem. Například pokud řešíte právě problém s partnerem, poskytne vám pochopení a podporu podobně jako kamarádka, ale bude vás vést k tomu, co je za tím problémem. Ano, může to být tím, že máte zkrátka zatím „smůlu na chlapy“ a špatně jste si vybrala partnera… Ale… proč tedy ve vztahu setrváváte, pokud je tak špatný? Jaké jsou hlubší příčiny toho, že jste zrovna s tímhle partnerem? Vztahy se nedějí náhodně a pokud má někdo už popáté „smůlu“ na partnera, je pravděpodobné, že si vybírá podvědomě partnery z určitého důvodu. Pokud jde o vztahy, vyplatí se často v terapii jít do minulosti, často jsou to zážitky z dětství a dospívání, které ovlivňují naše vztahy v dospělosti. Často jsou to vztahy s rodiči nebo mezi matkou a otcem, které ovlivňují výběr partnerů. A v terapii často prožijeme „aha“ moment, kdy se nám vyjasní určité souvislosti a všechno do sebe zapadne. Důležité je však nejen uvědomění příčin svých problémů, ale i vnitřní změna. Řekla bych, že většina lidí v průběhu psychoterapie mění svůj vztah k sobě. Svoji vnitřní řeč, která často pramení z toho, jakým způsobem s námi mluvili rodiče nebo jiné autority. Máme v sobě část, která je hodnotící a sebekritická, mnoho „automatických myšlenek“, kterými shazujeme sami sebe. Důležitá je tedy změna smýšlení o sobě a vnímání sebe sama. Pro většinu lidí, které znám, bylo v terapii zásadní docílit toho, aby se začali mít rádi, přijímat sami sebe takoví, jací jsou. V průběhu dětství a dospívání nám bylo často vnucováno, že děláme spoustu věcí špatně, že se máme chovat jinak, máme být jako ostatní. Mnoho lidí se začne nenávidět, přizpůsobuje za každou cenu, ztrácí svou jedinečnost. Psychoterapie nám pomáhá objevit, že to, kdo jsme, je v pořádku. Skloubit „být sám sebou“ se vztahy s druhými. Někdy trvá dlouho, než se vůbec dostaneme k sobě. Chce to prokousat se vším, co nejsme. Odhalit masky, které nosíme, uvědomit si, kdy se chováme podle představ druhých. Psychoterapie je o vztahu mezi terapeutem a klientem, který je léčivý, protože může poskytnout tzv. korektivní zkušenost. Můžeme díky němu zažít odlišný vztah s autoritou, než jsme měli se svými rodiči, s učiteli, s lidmi, kteří nás v minulosti ovlivnili. Můžeme v něm zažít přijetí, což nás samo o sobě posune ve vztazích dál. Terapeutický vztah pracuje s pocity, které se objevují u klienta směrem k terapeutovi, ale i naopak. Na příklad zrovna u hraničářů je třeba pracovat se strachem z odmítnutí, opuštění, které se můžou ve vztahu k terapeutovi promítat. Terapeut pracující s lidmi s HPO musí být připravený ustát emoční reakce klienta, které vyplývají z jeho strachů. Na to, že pro hraničáře může být těžké se otevřít nebo naopak terapeuta zahltí silnými emocemi. Hraničář může pochybovat, zda ho terapeut skutečně přijímá a rozumí mu, pochybovat o terapii a zejména o svém potenciálu zotavit se. Může reagovat impulzivně, být vzteklý, sebepoškozovat se, mluvit o sebevraždě. Může si terapeuta idealizovat a být na něm závislý. V případě i domnělého opuštění nebo ztráty důvěry naopak terapeuta devalvovat (shazovat). Terapeut musí být připravený na určitou rozporuplnost projevů, na proměnlivost a sílu emocí. A za všech okolností za klientem stát, nevzdávat to s ním. Protože hraničář to často vzdává sám se sebou, mohl se již setkat s odmítnutím ze strany terapeutů, nepřijetím do terapie na základě diagnózy. Pokud hraničář najde terapeuta, který ho bezpodmínečně přijímá a věří v jeho zotavení, vede ho k uvědomění si vlastní hodnoty, dějí se často zázraky. Ze začátku terapie probíhají většinou jednou týdně, postupně se intenzita snižuje. Záleží však na konkrétním problému klienta.  Photo by Viktor Hanacek Začalo to v dubnu 2017. Od obvodní lékařky jsem dostala antibiotika na zánět dutin. Byla jsem celkově přetažená – nový přítel, zamilovanost, nová stresující práce, perfekcionistický šéf, nová diagnóza mého táty… Hodně věcí najednou. Doma v posteli to na mě začalo padat. Nemohla jsem usnout, v hlavě se mi točily nejrůznější myšlenky, moje tělo přestalo stíhat moji hlavu – celé to ve mně vřelo, točilo se. Když jsem zavřela oči, viděla jsem Ježíše na poušti.
Nepomohla ani procházka na čerstvém vzduchu, nepomohl ani přítel, který se o mě přijel starat. Z nemoci jsem se jakž takž sebrala a zase na sebe zatlačila – tentokrát jsem se šla připravovat na doktorát do Klementina. Dneska si vzpomínám, jak jsem se v té knihovně klepala, jak se mi chodby točily sem tam… Nakonec mě sebrala kamarádka a odjely jsme do Karlových Varů na „vejšlap“. Neusnula jsem ani tam, nepomohl Neurol, který mi obvoďačka napsala. Byla jsem vyčerpaná. A tak jsme se po telefonátech s krizovou intervencí a s mojí terapeutkou dohodly, že pojedu na ambulanci na psychiatrii do Bohnic. Potřebuju se vyspat! V Bohnicích jsem stále opakovala to samé: potřebovala bych se vyspat, nechte mě tu na chvíli odpočinout si… Doktoři mi ze začátku nechtěli věřit – při „výsleších“ jsem se usmívala i přesto, že jsem skoro čtyři dny nespala. Věděla jsem, že jsem jen ve špatné fázi a že se z toho rychle seberu. Nakonec to ale trvalo a trvá déle, než jsem si zpočátku myslela. Z Bohnic mě kamarádka doprovodila na psychiatrickou ambulanci Ke Karlovu. Šoupli mě na to nejhorší oddělení, kde mi sebrali všechny osobní věci, ale to základní udělali – dali mi silnější prášek na spaní a já spala bůhvíkolik hodin. Konečně jsem si odpočinula. Pak jsem cestovala mezi odděleními, nakonec jsem skončila mezi depresivními poruchami, na oddělení 5. Na psychiatrii do mě ládovali hrsti prášků na uklidnění, které brzy začaly působit. Také nastavovali dlouhodobou léčbu – antipsychotika a stabilizátory nálady. Z psychologických testů vylezlo, že mám schizoafektivní poruchu a prodělala jsem superpsychózu. Dnes je to zhruba rok a čtvrt od mé první zkušenosti s psychiatrií. Do minulosti už bych se nevracela. Byly to asi ty nejhorší časy, které jsem v životě prožila, a také ta nejtěžší životní zkouška – pro mě i pro mé blízké. Prošla jsem tříměsíčním stacionářem v psychosomatické klinice. Tam mi hodně pomohli. Jsou tam neskuteční odborníci, vnímaví, neodsuzující lidé, kteří pracují s citem a porozuměním. Moje obtíže se vrátily v zimě 2018 – opět jsem vzala práci, která byla příliš náročná a složila jsem se z toho. Zůstala jsem v depresi asi 12 dní v posteli. Nastoupila jsem do dalšího stacionáře, tentokrát v Psychiatrické klinice Ke Karlovu. Stacionář mi pomohl na chvíli zastavit, uklidnit se, úzkosti polevily... Ve stacionáři jsem potkala mnoho nových lidí a po třech měsících pokračuji ve terapii individuální, a to dvakrát týdně. Našla jsem si skvělého psychoanalytika, se kterým rozebíráme moje sny, momentální rozpoležení, rodinné vztahy... Jednou za měsíc také docházím ke své ambulantní psychiatričce – stále totiž musím brát léky: slabou dávku antipsychotik a antidepresiva. Moje paní doktorka si myslí, že schizoafektivní poruchou netrpím, i když někdy prý vykazuji psychotické symptomy. V lednu mi byla diagnostikována porucha nová – emočně nestabilní porucha osobnosti – hraniční typ. A co si myslím já? Pomalé krůčky Dnes je mi dvacet sedm let. Za těch dvacet sedm let se toho stačilo stát poměrně hodně – ve třinácti letech se mi rozvedli rodiče, kteří mají dodnes velmi chladné vztahy. S tátou jsem měla vždy komplikovaný vztah. V patnácti letech jsem si našla o sedmnáct let staršího muže, se kterým jsem byla celé čtyři roky. Poté jsem se začala naplno věnovat škole a své práci – ve třetím ročníku jsem odjela na Erasmus do Bordeaux, v Čechách jsem spoluzaložila úspěšnou neziskovou organizaci, do toho všeho jsem chodila s klukem s bipolární poruchou – inu, bylo toho hodně. Nakonec jsem dokončila magisterské studium ve francouzském Lille, psala jsem poezii… Vždy jsem byla zvyklá jet na sto padesát procent. A pak to všechno bouchlo – celková přetíženost organismu. Asi nejvíce mě trápí úzkosti. Jsou to takové nepříjemné stavy, které sama neovládám, jsou tu, tíživé a plíživé. Jsem schopná se rozklepat z každé prkotiny, i když teď hodně pomáhají antidepresiva... Někdy mě také trápí sebedestruktivní myšlení a strach ze strachu: „co by kdyby“... Na všechno mi hodně pomáhá terapie, i když jsem po ní velmi unavená. Skupinové psychoterapie bych doporučila každému, kdo se nebojí lidí a rád se ostatním svěří. Není to jednoduchá cesta, ale mně velmi pomáhalo vědět, že jsou lidé, kteří mají podobné obtíže a že se jednou týdně můžeme prát společně. Pomáhá mi také sauna a pravidelný odpočinek. Vyhýbám se stresu. Prozatím chodím do práce, ve které sice vydělávám málo peněz, ale zato jsem v klidu. Pracuji jako peer konzultantka ve spolku Dobré místo v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích. Naštěstí mám pořád mámu, která mě podporuje, a také chápajícího přítele, který mi dnes a denně stojí po boku a je tu, když je mi nejhůř. V červnu 2018 mi byl přiznán invalidní důchod třetího stupně. Nechápu to jako ústupek, ale jako pomoc, když by mi bylo nejhůř. Úzkosti se totiž v létě začaly projevovat i tělesně – po ránu je mi občas špatně od žaludku. Neklesám ale na mysli. Chodím do kostela, cvičím jógu, dýchám. S paní doktorkou postupně stahujeme léky, beru jich mnohem míň než během hospitalizace… Vše se zlepšuje, ale jde to pomalými krůčky. Někdy je hůř, jindy lépe. Tak jako v životě každého. T.S. 
|
RSS Feed
