moje pevné body mě drží nad vodou. Úplně vidím ty pevné větve stromu, které se občas zhoupnou ve větru, ale nezlomí se. A když se zlomí, znovu se člověk snaží, aby větve dorostla, a prozatím ho drží zbytek větví. Poslední měsíc se budím do úzkosti. Jako když vás někdo polije studenou vodou, voda se vám dostane do pusy a dusíte se. Třesete se zimou a chcete se zahrabat do peřin a nevylézt. Strach. Obrovský pohlcující strach, který cítíte i v konečkách prstů. Jako nějaké zvíře se chcete schoulit zpět do nory a zavřít oči. Tyhle rána jsem zažívala tolikrát, nesčetněkrát v minulosti, když jsem měla vstát do školy nebo když jsem byla v nezdravých vztazích. Ta úzkost trvala už od noci a nějakou moji část života byla přítomna 24 hodin denně. Dokonce mě posílali na injekce, ale úzkost mi byla velice věrná a já zůstávala většinou v bezpečí domova, zavrtaná do deky. Musela se řešit slovy, intenzivní terapií a pevnými body v životě, protože až na tohle úzkost reagovala. Teď je můj život nestabilně-stabilní, pevnější, ukotvenější a já zažívám radost, i když vidím i to těžší. Zvykla jsem si, že úzkost už tak často nemívám. Stala se hodně situační, chvilkovou. Přes to si musím znovu zvykat. Vždyť i v zotavení jsou díry v cestě, stejně jako v životě. Je to normální, žádná patologie. Vždyť úhledná cestička by byla nuda. Člověk by řekl, že už jsem na to expert, když mám s úzkostí zkušenost minimálně 14 let, ale když si na ni odvyknete, je pak těžké se vracet zpět. Jenže já už teď mám naštěstí zbraně, které na ni můžu použít, a někdy si s ní i povídám. ,,Tak pojď ty holka moje, co se děje?“ a obejmu ji do náruče. Mými zbraněmi je sám život. Moje silné kořeny pevně v zemi, které tam byly vždycky, jen jsem je neviděla, necítila. Je jimi můj zdravý partnerský vztah, práce, která mě baví, rodina, bezpečné místo, kde můžu být sama v tichu, moje vlastní hodnota a i stálá individuální terapie. Sdílení je často pro mě nejdůležitější, i když je třeba jen letmé a s kolegy v práci. Tohle jsou ty kotvy, které mě drží, i když je vichřice. Ale hlavní je vášeň k životu, oheň, který je tam uvnitř vždycky, i když je zrovna jen ve formě uhlíků. Vždycky je rozdýchám a znovu hoří. I přes tu úzkost či smutek tam jsou. I když si myslíte, že už dávno z nich nic nedostanete, že už jsou polité ledovou vodou nebo dokonce zakryté ledem, mají sílu se znovu probudit k životu. Pomáhají jim malé drobnosti, ty malé jiskry, které v životě můžete potkat, posbírat a vdechnout do sebe. Mluvím teď o těch malých i velkých radostech, o kterých jsem psala už v předešlých článcích. Objetí, radost z paprsků slunce, pučícího keře či cibulové květiny, které si koupíte domů v očekávání jara. Je to vaše tvořivost, sdílení s přáteli, smích, pláč, úspěch v práci či ve škole, je to nalezení smyslu života, ambice, budoucí přání vašeho zaměstnání nebo i nástup na terapii či hospitalizaci. Je to ta síla, která vás žene kupředu, i když ji zrovna nevidíte. Vždyť my máme sílu Fénixe a z popelu se dokážeme znovu zrodit. Znovu si tedy zvykám na častější úzkost a je to na prd, ale zároveň ji přijímám a zcela chápu. Teď i přes to vše vstanu, vyčistím si zuby, oblíknu se, uvařím bylinkový čaj proti stresu s nadějí, že mi trošku pomůže. Soustředím se, jak můj vnitřek zahřeje a na jazyku mě potěší sladkost medu. Těmto dnům říkám bojové. Obléknu se do brnění a jdu čelit povinnostem, samotnému dnu. ,,Hurá do boje!“ zašeptám si sama pro sebe, když se zvedám ze židle a nazouvám boty. Nemyslete si, není to žádné zvolání plné energie, je to jen šepot, i když plný strachu, přesto pevný. Převzala jsem zodpovědnost za svůj život a čelím všemu, co mě potká, protože ho mám ráda. A co mi konkrétně pomáhá v úzkosti? Rozptýlit se. Takže mi vlastně ty povinnosti dne přijdou vhod, i když jsou těžké a mám strach, že je nezvládnu, odvedu jimi trošku pozornost. No a když povinnosti nejsou, dívám se na nějaký odpočinkový seriál, upeču něco sladkého nebo pevně objímám svou milovanou. A také pojmenovat úzkost, pochopit, z čeho ji mám, mi dost pomáhá. I když vstát nedokážete, za nějaký čas ano a není to konec světa. Často se sama sobě směji a zároveň mě fascinuje, z čeho všeho ji může člověk mít. Musím se vám přiznat, z čeho ta úzkost polovičně byla. Byla ,,jen“ z toho, že mě čekalo řešení věcí s majitelem bytu. Nešlo o nic, co bych provedla, naopak. Pán mi měl zaplatit dveře, které jsem po jeho souhlasu nechala do pokoje zařídit, ale pak mi peníze najednou dát moc nechtěl, i když se jednalo o malou částku. Prostě bylo okolo toho velké divadlo a já z toho měla úzkost a ta úzkost se zapnula přesně od toho dne měsíce, kdy se to mělo znovu řešit. Takže celý měsíc jsem se několikrát do týdne s úzkostí budila. Dokonce jednou tak prudce, protože jsem se vyděsila, že mi někdo ráno klepe na dveře. Polila mě ledová voda a bušilo srdce. Ulevilo se mi, když se to tento měsíc vyřešilo a já už se tím nemusím dál zabývat. Dokonce vyjednávání o penězích šlo daleko lépe než předtím a neměla jsem pak žádné špatné pocity, jen úlevu a vítězoslavný pocit, že jsem to zvládla. Pak jsem se tomu samozřejmě zasmála. ,,Tak já skoro přes měsíc mám úzkost kvůli tomuhle?!“ Ani nevíte, kolik energie mi to vzalo. Přitom se to zdá jako úplná blbost. Píšu vám tedy tento příklad, jelikož vím o plno dalších z vás, které to vnímáte podobně, a chci vám tedy říci: ,,Nejste sami!“ Samozřejmě ta úzkost nebyla jen z toho, jelikož pár měsíců v osobním životě řeším náročnou věc, kterou nějak zpracovávám a způsobuje další část mé úzkosti, nejistoty a občas depresivní stav. Moje mamka má rakovinu. Zatím bez žádné prognózy, ale jsou tam metastáze. Nešla na jedno vyšetření včas a výsledek je tenhle. Je pro mě fascinující, jak opět má psychika okolo toho funguje. Mám často pocit, že mě moje hlava v poslední době chrání před tím těžším a dovolí mi cítit obrovskou úzkost z řešení s nepříjemným člověkem, ale nehází mě do stálé deprese ze stavu mamky. Vybere si ,,to lehčí“. Nevím, jestli je to správně, ale zvažuji všechny varianty. Na tohle se asi nedá nikdy připravit, přesto mě má hlava připravuje na vše, co může nastat. Hází mi srdce rvoucí obrázky i ty šťastné. Ale hlavně mi dávkuje ten těžký hluboký smutek, to lámání srdce na kousíčky. Myslím na citát, s kterým se poslední dobou hodně ztotožňuji. ,,Když nemůžete mít pod kontrolou to, co se právě děje, můžete mít pod kontrolou, jak na to reagujete. Tam je vaše síla.“ Takže s mamkou hodně sdílím svůj život a to, co se v něm děje. Chodím k ní každý týden a pomáhám ji se vším, co je potřeba, ale zároveň si dávám pozor, abych měla od toho všeho odstup a věnovala se dostatečně sobě. Taky jsme se s partnerkou dohodly, že k ní budeme pravidelně chodit i společně a až se oteplí, vezmeme ji autem do přírody, tam, kam může dojít pár metrů a hned si sednout. Taky chceme půjčit kolečkové křeslo, aby se s námi mohla více ,,projít“ po místech, které má ráda. Nevím, jak jsem k tomu došla a jak se to stalo, ale samu sebe chráním, abych nespadla do deprese. Takže si občas večer pobrečím nebo pociťuji panický strach, ale snažím se nezajít do hloubky. Ale hlavně si uvědomuji, že i v téhle těžké době dokážu cítit radost, není to černobílé. Párkrát depresivní stav mám a ležím vyčerpaná o víkendu na gauči, ale v pondělí se znovu zvednu a pokračuji dál. Potřebuji fungovat pro sebe, pro ni, pro celou rodinu. Pro svůj život. Vlastně si teď uvědomuji, proč si to dokážu dávkovat. Ty moje pevné body, které tak nějak mám všechny, mě drží nad vodou. Úplně vidím ty pevné větve stromu, které se občas zhoupnou ve větru, ale nezlomí se. A když se zlomí, znovu se člověk snaží, aby větve dorostla, a prozatím ho drží zbytek větví. Ten strom má přece pevné kořeny, a i když se zlomí všechny větve, znovu obroste. Takže chápu své úzkostnější období a jsem na to připravená tak, jak se na to jen člověk reálně připravit dá. S láskou ve svém srdci a květinami ve vlasech… Jaké máte v životě pevné body vy a co vám dodává sílu? *** Míša (Peer konzultantka) ***
0 Comments
 Všichni za sebou máme velmi náročný rok, který se pravděpodobně zapíše do dějin. Koronavirová krize se dotkla nás všech a pro mnohé znamenala zkoušku trpělivosti, fyzického a psychického zdraví. U nás ve spolku tomu nebylo jinak. I přesto můžeme hovořit o mnoha úspěších, kterých jsme letos dosáhli. Naše řady dobrovolníků – peerů se rozrostly. Bohužel jsme ale také přišli o naši velkou podporu a sílu v podobě jedné z našich zakladatelek. Doufáme, že se k nám brzy zase přidá - až jí to zdraví dovolí. Pro tváře spolku byl tento rok plný výzev. A to jak na poli osobním, tak na poli profesním. Ale jsme přece nějací bojovníci a tak zkoušeni osudem, jsme všechny karamboly přestáli a nenechali se odradit. Ono to totiž stojí za to. Protože navzdory osudu se spolku dařilo pomáhat tam, kde bylo třeba, šířit osvětu na mnoha místech a participovat s dalšími spolky kdykoli to jen trochu bylo možné.
Máme za sebou úžasnou samostatnou Besedu v Brně, která měla velkou návštěvnost. Stihli jsme několik přednášek o HPO na vysokých školách a společně s organizací OKO – mobilní komunitní centrum také na školách základních. S organizací OKO jsme také spolupracovali na fotografickém workshopu pro osoby se zkušeností s duševní poruchou a na putovní fotografické výstavě. Na našem webu, který snad již brzy dostane novou a přehlednější podobu jsme zveřejnili spoustu nových článků a rozhovorů. Přeložili jsme některé důležité články z angličtiny. V létě jsme také připravili mini peer kurz na míru a zúčastnili se několika osvětových besed. Zúčastnili jsme se online projektu Ujíždíme na duši. V našem messengeru na Facebooku jsme odpověděli na více než stovku vzkazů, které se týkaly HPO. Založili jsme také naši první sbírku na Donio – Přihoď kilo hraničářům. Zde je nutné podotknout, že fundraising je pro nás stále cizí slovo, ale v roce 21 se určitě polepšíme protože už chápeme, že bez finančních prostředků to nejde. Máme za sebou také rozhovory pro rádio Wave, sdružení HateFree, či magazín A2. A také jsme se domluvili na báječné spolupráci s organizací Fokus, na kterou se již velmi těšíme. Podařilo se nám vybudovat první plnohodnotné oddělení a to rovnou oddělení pro vzdělávání, které má na starost naše zakládající členka Alenka. Letos se nám bohužel nepodařilo kvůli koronavirovým opatřením zrealizovat naplánované výtvarné workshopy. Minulý rok jsme díky Green Doors vybrali v rámci kampaně Udělej krok finanční podporu na část výbavy pro realizaci těchto workshopů, které si kladou za cíl zpřístupnit některé umělecké činnosti lidem se zkušeností, kteří například nemají dostatek financí na klasické kurzy, nebo jen chtějí trávit čas se svými blízkými při smysluplné činnosti a poznat i jiné tváře ze světa HPO. V příštím roce máme velké plány. V naší činnosti se budeme i nadále zabývat osvětou, destigmatizací a poradenstvím. Alenka se svým zbrusunovým oddělením pro vzdělávání povede dál své statečné dobrovolnice. Čeká nás plno školení, kurzů a přednášek. V plánu máme školit sociální pracovníky i zdravotníky. Část této činnosti hodláme přenést do online světa pro případ, že by nám PES nebyl nakloněn. Na programu jsou také besedy a participace s ostatními organizacemi podobně, jako tomu bylo i letos a v předešlých letech. Díky novým posilám budeme moci rychleji a pružněji reagovat na podněty veřejnosti ohledně HPO. Chystáme nový, přehlednější web a chceme zapracovat na komunikaci a pr. A ano, čeká nás i fundraising. V neposlední řadě se i tento rok hodláme věnovat překladům přínosné cizojazyčné literatury s HPO tématikou. Doufáme, že budeme moci konečně zrealizovat plánované workshopy. Do nového roku svým kolegyním přeji hlavně to, abychom se opět potkaly v plné síle a tedy i v plném počtu. Aby ti z nás, kterým se letos po dlouhé době přitížilo, doplnili svůj energetický balíček a našli znova cestu k zotavení, nebo cestu v tomto zotavení pokračovat. Abychom mohli dál pomáhat těm, kteří nás potřebují. Protože naše snaha má smysl . Moc vám děkuji za vaše úsilí a za vše, co jste v uplynulém roce v rámci spolku vykonali. A připomínám, že vy a vaše duševní i fyzické zdraví má vždy přednost přede vším. Na to nesmíme nikdy zapomínat. A vám, milým kolegům, čtenářům a fanouškům moc a moc děkujeme za podporu v jakékoli formě. Bez vás by to nešlo. Těšíme se na vás v roce 2021, přejeme vám, aby tento rok byl rokem radostným, kdy budete moci beze strachu objímat své blízké. Přejeme vám, abyste nepropadali panice a byli zdraví na duši i na těle. V každém z nás je víc síly, než si dokážeme představit. Sandra Sedlecká, zakladatelka spolku Nejsem psychopat, z.s.  Siora Photography "prozkoumejte v sobě, pokud o vysoké škole uvažujete nebo ji studujete a jste vlastně nešťastní, jestli je to pro vás opravdu ta správná cesta"Kolega v práci se mi nedávno svěřil, že se chce přihlásit na vysokou školu a udělat si bakaláře v sociální práci. Musím se přiznat, že mě to vrátilo nějak zpět nebo spíše mi to ukázalo kousek sebe, který se srovnává a cítí slabinu v tom, že vysokou školu nemá. Ale chci ji? Vtipné je, že moji nejbližší přátelé i kolegové vlastně až na jednoho či dva vysokou či vyšší odbornou školu nemají. Tak nač to srovnávání a pocit méněcennosti, když se věnuji práci, která mě baví a dává smysl? Vynořilo se to jen kvůli tomu, že člověk v mém okolí chce jít na bakaláře, a často se to objevovalo v situacích, kdy mi někdo cizí sdělil, že má diplom nebo studuje. Srovnávám se, cítím se v tu chvíli jako něco míň a říkám si, že jsem měla tu vejšku zvládnout. V tu chvíli nějaký diplom, nějaký kus papíru zcela překryje radost z práce a moji cestu. To štiplavé–měla bych, se znovu objeví. Jak by se neobjevilo, když lidé mluví často o studiu, jako kdyby se šli sklouznout na klouzačku. Pamatuji si, jak se mi spolužačka na fakultě svěřila, že až si dodělá magistra…-nevím vlastně, co následovalo, jelikož jen to, že už mi sděluje, jak dokončuje magistra, když jsme teprve spolu dva měsíce na vysoké, bylo pro mě šokující. Nebyla jediná, všichni studenti, se kterými jsem chvíli mluvila, chápali vysokou školu jako zcela běžnou věc, samozřejmost.
Připadala jsem si, že tam absolutně nepatřím. V roce 2015 jsem se opravdu pokusila o Karlovu Univerzitu obor Sociální práce. Cítila jsem se hrozně důležitě a hlavně více jako součást společnosti. Pamatuji si, jak jsem měla hospitalizaci přesně naplánovanou, musela ji stihnout do určitého termínu, abych druhý den mohla nastoupit na zápis a začlenit se mezi ostatní vrstevníky. Když to vidím zpětně, napadá mě nadšená parašutistka, která se vrhne z letadla bez padáku. Vrhla jsem se do toho opravdu po hlavě. Ne že by má hospitalizace nebyla úspěšná, myslím, že se mi rozhodně na chvíli ulevilo, nabrala jsem tam nové síly a motivaci, jenže ta se po chvíli nějak v tom reálném světě rozplynula. Člověk se prostě nezbaví všech těch těžkých mraků za takovou chvíli, vždyť některé ani neví, že tam má. Připadala jsem si nabuzená jak nějakým lékem, který ihned vyprchá po návratu domů. Nebudu zastírat, že mě samotná myšlenka, že začínám vysokou školu a zařizuji si sama všechny věci okolo, dávku nabuzení na chvíli nedodala. Cítila jsem se hodně dobře a měla pocit, že jsem se začlenila mezi normálně fungující lidi. Byla jsem na sebe v těch okamžicích pyšná. Ujížděla jsem na té myšlence a představě, cítila jsem ji v kostech, byla na dosah ruky, na špičce jazyka. Vyčerpání a depresivní stavy jsem se snažila přehlížet. Konečně jsem se nemusela bát říct, co dělám, odpověď na tuhle otázku byla pravdivá a jelikož mi v té době bylo 20 let, zcela normální. Vytvořila jsem si růžový svět, začátek nové etapy života, návrat do společnosti. Taky vám z toho vyplívá, že jsem šla studovat jenom kvůli tomu, abych mohla bez úzkosti na otázku, co teď dělám, bezpečně odpovědět? Abych odfoukla všechny ty těžké mraky, které se samozřejmě odfouknout jen tak nedaly? A protože jsem si myslela, že když studujete, patříte do společnosti a nemusíte se cítit jako něco míň? Vytvořila jsem si zcela průkazné alibi na moje duševní onemocnění, které jsem měla černo-bíle na papíře, dokonce s razítkem, fotky z imatrikulace a index! Ha! Patřím mezi vás, jsem normální! A jak vypadalo mé studium? Asi ne moc standartně… Nedokáži ani popsat, jak těžké a doslova bolestné bylo pro mě vydržet na přednášce. I když mě většina témat opravdu zajímala. Chtěla jsem být v pomáhající profesi, chtěla jsem se stát sociálním pracovníkem a následně psychoterapeutkou, ale páni, vydržet přednášku bylo mučení. Hlavu jsem měla jako ve svěrači, pocit že vyletím z kůže, nedokázala jsem se soustředit. Po přednášce jsem se odplazila těžce domů na gauč. Časem jsem začala na přednášky chodit míň a míň a zůstávala vyčerpaná v posteli. Zvládla jsem alespoň udělat zkoušku z Psychologie a Rizikových skupin, jak by ne, když jsem to vše tak důvěrně znala. Na začátku druhého semestru jsem už z postele vstát nedokázala, deprese mě zcela pohltila. Můj život pak dalších pár měsíců vypadal tak, že všechnu tu bolest a prázdnotu jsem se snažila zaspat. Ale člověk si to vše musel projít, aby se dostal na správnou cestu, a tou cestou pro měl byl denní stacionář na 9 měsíců, kde jsem se mohla začít věnovat intenzivněji sama sobě, všem svým traumatům, bolesti, prázdnotě a neutíkat od toho. Ale co bylo nejdůležitější, mohla jsem pociťovat naději, že možná zotavení existuje. A proč vlastně tady sdílím svoji zkušenost s VŠ? Protože jsem si myslela, že vysoká škola je něco, co člověk v životě musí splnit a vím, že nejsem jediná, kdo se opakovaně cítí jako něco míň, protože ji nezvládl nebo ji nemá. Nastoupila jsem na vysokou školu hlavně proto, abych patřila více do společnosti a mohla v klidu bez úzkosti odpovídat na otázku, co dělám. Bylo u mě na prvním místě, že jdu studovat, protože chci/je to mé přání? Ne. I když je pravdou, že jsem se chtěla věnovat pomáhající profesi v oboru sociální práce a následně cestu směřovat na psychoterapeutický výcvik, na prvním místě bylo přesvědčení, že člověk má mít bakalářský titul a strach z otázek, co tedy vlastně dělám. Měla jsem pocit, že je určeno, že člověk má po střední škole vystudovat bakaláře, magisterské už je dobrovolné, ale vřele se doporučuje. A když nejdete studovat, jdete pracovat, nic o depresi, plácání se v úzkosti, traumatech a věnování se léčení vaší duše, jsem nečetla, neslyšela, není na to čas, místo v tomhle uspěchaném světe zaměřeném na výkony. Musím se teď tomu smát, jak šíleně to zní a jak vlastně daleko lidsky mi připadá ta těžší varianta s léčením vaší duše. To, že pokud řešíte svoje zdraví a natolik vám ovlivňuje spokojenost v životě, vaše fungování, vůbec vaše žití, je přece naprosto logické, že se mu budete věnovat. Nebo pokud vůbec na vysokou školu nechcete, je naprosto v pořádku tam nejít. Jak bych se mohla věnovat pomáhající profesi, když jsem nejdřív musela pomoc sama sobě? Když někdo řeší fyzické zdraví, nemůže kvůli tomu studovat, je to pro většinu lidí více srozumitelné, nepozastavíme se nad tím natolik jako nad člověkem, který řeší zdraví psychické a potřebuje léčit duši. Vždyť nejsme stroje nastavené na výkony a tituly, i když je nám to často naznačováno nebo máme pocit, že to tak je. Jsme z masa a kostí, máme sny, přání, limity, ale hlavně pocity. Můžete se ptát, když jsem si tedy nějak už pomohla, uplynulo 5 let od mého pokusu na VŠ, kdy jsem byla pěkně v háji, proč jsem se na školu nevrátila a nezkusila ji? Myslím, že prostě vysoká škola není pro mě, možná mám nějaké své osobní limity, přes které to nejde. A není vlastně zdravé si přiznat, že byste vysokou školu nezvládli, pokud vás to nějak výrazně často nedeptá a nemrzí? I přes občasné vracející se pocity, že bych měla, když školu někdo zmíní, cítím, že to není moje cesta a tím neříkám, že se to nemůže změnit. Nedávno jsem si dokonce zkusila, jaké je to být na přednášce, a i přes velký zájem o téma, jsem si myslela, že budu muset odejít dřív, jelikož se hlava ocitla opět ve svěrači, i když jsem depresi nepociťovala. Vím, že ještě tenhle svůj kousek musím více prozkoumat, ale světe div se, k tomu co mě baví a naplňuje žádný titul nepotřebuji! Vrátila jsem se ke snu pomáhající profese a uchopila mě zcela z jiné strany. Nějak ta správná cesta si mě našla, směřovala jsem k ní vlastně od těch dvou úspěšně splněných zkoušek na vysoké škole-všechno jsem to moc dobře znala přes svoji vlastní zkušenost. A kdo říká, že si v budoucnu třeba neudělám psychoterapeutický výcvik? Nebo možná zůstanu tím ,,pankáčem“ bez titulu a přes to se v sociálních službách budu pohybovat. Věnuji se tomu, co mě baví a to je pro mě nejdůležitější. Hlídám si svoji kapacitu a limity, zajišťuji si tím stabilnější duševní zdraví a tím i spokojenost v životě. A cítím se nějak vyčleněna ze společnosti? Jak šokující a uklidňující bylo zjistit, že lidé se zkušeností s duševním onemocněním jsou součást společnosti! Možná můžeme být více křehčí, můžeme mít specifické potřeby, abychom mohli fungovat, ale co víc lidštějšího může být? Mám naopak pocit, že víme něco víc než lidé, kteří žádné propady ve svém zdraví nezažili. Plno z nás se totiž naučilo, jak přežít. A není to vlastně jedna z těch nejzákladnějších a nejpotřebnějších věcí, co v životě musíte znát? Naučili jsme se nebo se učíme, jak se odrazit ode dna, protože ten odraz bude směřovat k daleko spokojenějšímu a kvalitnějšímu životu a naučíte se, jak žít i přes vaše těžkosti. Hrozně moc obdivuji ty, kteří dokázali vystudovat školu, bez i s duševním onemocněním, ty, kteří školu přerušili nebo se k ní vrátili po letech a dokončili ji. Obdivuji ty, kteří zjistili, že vysoká škola není cestou pro ně, nechtějí se ji věnovat a vydali se jinou. A hrozně moc obdivuji ty, kteří si uvědomili svoje vlastní hranice a limity přes které studium vysoké prostě nejde a věnují se i bez titulu profesi, která je baví. Takže prosím prozkoumejte v sobě, pokud o vysoké škole uvažujete nebo ji studujete a jste vlastně nešťastní, jestli je to pro vás opravdu ta správná cesta a nenaplňujete jen očekávání okolí, nebo si jen nemyslíte, že vysokou prostě musíte splnit vlivem společnosti. Zastavte se, pokud si potřebujete vytvořit prostor pro léčení vaší duše. Zastavte se, pokud potřebujete více času na rozhodnutí, kam vaše kroky povedou. Je v pořádku to nezvládnout a zvládnout místo toho jinou cestu. Míša (Peer konzultantka)  Max Bender Poslední dobou často přemýšlím nad tím, jak věci zvládat líp nebo spíš, jak toho zvládat víc. Mám určitou kapacitu, kterou se snažím pravidelně překonat nebo jsem tedy spíše nucena ji překonávat a ťukám pravidelně na její hranice. Upřímně…jsem často vyčerpaná a proto přemýšlím nad tím, jak kapacitu zvýšit a zároveň si uvědomuji, že tím trochu padám do nějakého kopání se za moji funkčnost, která se zdá, že má asi 65% baterky. Takhle to vypadá docela pesimisticky a myslím na přirovnání poloprázdné sklenice, které vás může napadnout, ale pro mě je to přes půlku PLNÁ sklenice. Byly doby, kdy jsem měla 0%, doby kdy jsem se cítila spíš na úplně vybitý telefon, který nemá možnost nabíječky a má jen depresi s úzkostí, která ho krmí černotou a elektrickými šoky, které vás neprobudí, jen pořádně rozklepou.
Jsem si na druhou stranu vědoma své energie a chápu ji, i když nad tím v poslední době opět přemýšlím. Roky jsem žila s úzkostí a dlouhodobou depresí, často jsem se snažila překonávat svoji nastavenou kapacitu a tím ji více vyčerpávala a točila se v kruhu. A teď to spíše otočím. Ten den nějak prožíváte, máte určité úkoly, práci, fungujete, vnímáte okolí, cítíte a tohle vše vám bere přirozeně energii a postupně se vám baterka za den vybíjí. Vím, že nejsem jediná, které tyhle úkony a cítění bere daleko více energie a pak tedy 50% energie věnuji práci, 15-20% na dopravu v MHD a další zbývající procenta pro nějaké postarání se o sebe a o svou domácnost během pracovního týdne, což například zahrnuje připravení si jídla, hygienu, domácí práce, abyste mohli v klidu fungovat v dalších dnech, měli něco čistého na sebe a nerozkládal se vám byt ve špíně. Zahrnuje to i trávení času s přáteli či rodinou. Někdy musíte jít s energií do mínusu nějakými úkony navíc nebo nějakou těžší věcí k řešení a těšíte se o to víc do klidu bytu a postele. Jsem si vědoma toho, že za den toho navnímám tolik, že mi dává smysl, že jsem pak unavená. Vstanete, připravujete se do práce, jdete na tramvaj, přestupujete na metro a pak autobus, všude jsou okolo různí lidé v různém počtu, v práci se soustředíte, vnímáte další kolegy nebo klienty, soustředíte se na práci. Během dne vnímáte taky různé zvuky z ulic, dopravy, lidí, ale hlavně máte k tomu všemu určité pocity. Zdá se toho docela dost, že? A nebo si někdo z vás může říct, že je úplně normální tohle zažívat během pracovního dne. Je to normální, ale záleží tady na tom, jestli to opravdu vše intenzivně vnímáte, úkon po úkonu, smysl po smyslu nebo jste imunnější vůči ruchům města. Ale jsou to hlavně pocity, vaše psychika, která je v tomhle pro mě nejzásadnější, nemluvě o tom, že občas cítím jiné pocity ostatních (naštěstí už ne v takové míře, jako když jsem byla mladší). Někdy je vám špatně, cítíte úzkost nebo trošku depresi nebo jen stres, abyste ten den zvládli, pokud víte, že toho máte hodně ke splnění nebo vás čeká něco nepříjemného. To jsou ty každodenní drobné i větší překážky, které musíte v ten den překonat a trošku vám stěží celý den a vezmou víc energie. Ale je to v pořádku, tyhle všechny věci jsem se naučila lépe zpracovávat a žít s nimi. Někdy je den snazší bez emočních překážek a někdy je holt těžší a připadáte si jako bojovník nebo horolezec, který leze na Mount Everest. A proč tak moc řeším svou kapacitu a hlídám si ji? Jelikož pokud ji překročím, vím, že únava jde do vyčerpání a vyčerpání do deprese. Ale aby to nevyznělo tak těžce, v ten den vnímáte plno krásného. Všímáte si barev listů na stromech, jak se červenají bobule na keřích, pozorujete poslední květy tohoto roku, vnímáte sluneční paprsky, jak vás hřejí na obličeji nebo čerstvý mrazivý vzduch i tiché ulice se stromy, když se mezi nimi proplétáte na hlavní. Vychutnáte si dobré jídlo nebo něco sladkého, vnímáte, jak pijete teplý čaj s medem a zahřeje vás. Někdy zažijete i nějaký úspěch v práci nebo osobní, něco co vám vytvoří úsměv na tváři, zasmějete se s kolegy nebo se naučíte něco nového, potěšíte toho nejbližšího nebo oni vás, strávíte chvilku, pokud povolí kapacita s přáteli nebo obejmete partnerku. A i když jdete do mínusu nebo energii vyčerpáte úplně celou, víte, že prostě další den musíte trošku víc zvolnit, vyspat se a zrušit třeba schůzku s přáteli nebo rodinou, abyste měla kapacitu na další dny a znova se nabila pro další dny fungování v práci i osobním životě. Jsou to takové kompromisy sebepéče, které jsem se musela naučit, abych se mohla věnovat práci, která mě dokonce i baví a naplňuje a abych zvládala každodenní úkony života. A i když někdy kapacitu překračuji, snažím se pak o to víc odpočívat. Prosím nebojujte se svojí energií, nepřetěžujte se, pokud to jde už za zdravou míru vaší kapacity. Každý to má jinak nastavené a neznamená to, že je to špatně. Jsme nějak nastaveni, něco těžkého jsme prožili, museli se vyrovnat s velkou zátěží nebo nás zlobí fyzické zdraví. Každý má kapacitu nastavenou jinak a je důležité přijít na to jak, abyste s tím mohli dál pracovat a věnovat se věcem důležitým pro váš spokojený život. A jak se nabíjím kromě spánku a ticha v bytě? Dostatečným časem sama se sebou, klidnými víkendy s partnerkou a objímáním, aktuálně pečením a vyráběním dárků, celoročně kreslením, někdy tancem, chvílemi s přáteli a rodinou, v přírodě nebo lenošením na gauči a sledováním zajímavého seriálu. A co nabíjí vás? *Míša Nikdy jsem vztahy neřešila, ani mě nenapadlo nějaký mít. Bylo to mými problémy? Částečně ano. Nejdřív jsem neměla vůbec kapacitu o tom přemýšlet, jelikož těžké deprese a úzkosti mi nedaly prostor na takové věci vůbec myslet, zajímat se o to, ale díky intenzivní psychoterapii ve stacionáři jsem postupně odkrývala věci, co vlastně v životě chci a hlavně, kým jsem.  Pamatuji si, jak jsem poprvé v bezpečí komunity řekla, že jsem na holky. Bylo mi 21 let. Myslím si, že to byl taky jeden z důvodů, proč jsem vztahy moc neřešila. Vždycky mi tam totiž něco chybělo, připadalo mi neuvěřitelný a divný mít vztah s opačným pohlavím. No jak by ne, když jsem teplá a pokoušela se o nějaké románky s kluky. Jenže já to opravdu nevěděla, neměla jsem v té době někde nějaký příklad ženského páru. Ani v televizi ani v mém okolí jsem nic takového neviděla a možná by mě to trklo, kdyby ano. V té době jsem se ale hledala, nevěděla, kdo jsem, a tak asi v ten správný čas přišlo moje prozření a ulevilo se mi. Jak se mi ulevilo! Vše začalo dávat smysl! Jsem na holky! Huraaa!
Jenže to nebylo vše. Jsem na holky a mám duševní onemocnění. Takové dvojité stigma ve společnosti. A jak s tím začít randit, když v tu dobu stále bojujete se sociální fóbií, bojíte se nepřijetí/odmítnutí a vaše sebevědomí se dostalo jen z mínusu na nulu (ovšem i to je pokrok, že)? To je skoro nemožné! Ale nebylo. Zaplula jsem do světa inzerátů a jak to dopadlo? Myslím, že ta první se se mnou rozešla asi po dvou měsících, jelikož jsem nevypadala moc jako lesba - bála se heterosexuálního úprku (což se mi tahle jejich obava opakovala a sakra jako jak nevypadám jako lesba? To musíte mít určitou image, abyste mohly milovat ženy?!), ale taky neměla čas, jelikož byla stále v práci a stejně tak se nejspíš bála, že se bude muset o mě starat, když jsem tedy psychicky nemocná. Zkrátím to. Opakovaly se mi ty podobné typy žen. Měly v sobě určitou agresi. Ano, u té druhé jsem se bála, že mi dá pěstí. I když byly o 8-12 let starší, nevěděly, co vlastně chtějí a byly všechny nespokojené se svým životem, ale nedělaly nic proto, aby byly spokojenější a vinu kladly lidem okolo. Hlavně mně. Snažila jsem se rozvíjet vztah, aby tomu druhému v něm bylo dobře. Ale kde jsem byla já? Dala jsem se vždy automaticky do role pečovatele, člověka, který se jim snaží ukázat nějakou cestu, a zároveň se snažila potlačovat samu sebe, jelikož mě nepřijímaly se vším. Abych byla konkrétnější, nepřijímaly moji introvertnost, to, že někdy mám úzkost z větší společnosti lidí nebo z určitých situací, že jsem častěji unavenější a občas může nastat krátkodobá deprese. Nejvtipnější na tom je, že nikdy vlastně nezažily mé úplné špatně, jelikož jsem ho v sobě držela a dovolila si ho, až když jsem byla sama. Takže jsem se snažila v tichosti bojovat s úzkostí, depresí a s nízkým sebevědomím, zároveň to potlačovala a měla neustále strach z odmítnutí a opuštění. No jak by ne, když jsem vlastně stále za mé sebemenší projevy úzkosti či deprese byla trestána odmítáním?! Ve výsledku jsem ve vztahu byla skoro vždy jen já, anebo v něm zůstala sama. Jaký to může být vztah, když je v něm jen jeden? Bylo špatně, že jsem nechala sebou manipulovat, že jsem potlačovala samu sebe a dala se až na poslední místo, že jsem se vždy snažila vše chápat, ale nikdy jsem nebyla pochopena a necítila se v bezpečí říct, co cítím a jak zle mi s nimi často je. Já jsem přece ta psychicky nemocná, ony ne, nemusí nic se sebou dělat, mi bylo naznačováno i řečeno. Tyhle vztahy trvaly 2-3 měsíce a vždy to ukončila druhá strana. Nedávno jsem dokonce našla deník, který jsem si občas psala. Týkalo se to jednoho vztahu, té, které jsem se bála, že mi jednou jednu vrazí. Zapisovala jsem si tam znaky emocionálního zneužívání a manipulace, dokonce tam byl krásný případ, u kterého jsem strachy zadržela dech. Ach Míšo, Míšo, proč tohle nebylo tím velkým vykřičníkem, abys z toho toxického vztahu odešla a zbytečně se nevyčerpávala? Kde byla tvá hodnota? No…ještě jsem ji v té době nezískala. Můj delší první vztah trval dva roky, odjely jsme do ciziny, zasnoubily se, ale i přesto mě nikdy nepřijala s mým duševním onemocněním, přehlížela ho a já si nikdy nedovolila, abych mé špatně projevila naplno. Jaký měla tedy úmysl, když mě žádala o ruku a věděla o tom všem? Ale díky tomu všemu jsem zjišťovala, že i když jsem bojovala s duševním onemocněním, tak jsem ve výsledku byla spokojenější, stabilnější v životě jak ony a věděla, co od vztahu chci. Jsem vděčná za tuhle životní školu ve vztazích, která mě posunula dál k mému zotavení a doufám, že i ony našly smysl a klid v životě. Moje duševní onemocnění sice nedefinuje to, kým jsem, ale je mou součástí a když to ten druhý odmítá či přehlíží, odmítá a přehlíží mě. Člověk tak moc chce lásku, že je schopen potlačit sám sebe. Toužila jsem po přijetí, respektu a bezpečí, ale nenacházela. Naštěstí nastal další zlom v mém zotavení. Když jsem se vrátila zpět do ČR a procházela si bolestivým rozchodem, začala jsem se věnovat sama sobě. Začala jsem objevovat své koníčky, terapii a trávila čas s přáteli a rodinou. Ovšem nebylo to hned, následoval další velice krátký vztah/nevztah, kde jsem opět potlačila samu sebe, i když to byl poprvé člověk s duševním onemocněním a měl HPO jako já. Hodila jsem se do role té silnější a měla strach vůbec říct, že mi je špatně, protože mi bylo řečeno, že se jí to hnusí, což bylo celkem nefér od člověka, který daleko častěji prožíval depky z různých situací. Opět v tom bylo nepřijetí, odmítání a já se vše snažila chápat a polykala zranění. Neměla jsem vůbec začínat vztah s někým, kdo nemá v sobě ukončený vztah předešlý, i když jsem byla ujišťována, že to skončilo dávno, s člověkem, který neví, co chce, ale to, že to byla kamarádka, kterou jsem už pár let znala (tedy myslela, že znám), bylo omluvou v mé hlavě. Omlouvala jsem to sama sobě i ostatním. Pamatuji si ty reakce mých přátel, když jsem jim ukazovala naše šílené konverzace. ,,Ta tě přece nemůže mít ráda, když se k tobě takhle chová!“ Mi znělo ještě dlouho hlavou, ale přesto bylo těžké si to připustit, když si říkáte, že je to přece vaše kamarádka a byla u těch předešlých vztahů, kterými jsem si prošla, přece se nemůže chovat podobně. Každý to má u HPO namíchaný jinak, ale tohle mě hrozně překvapilo, najednou to byl úplně jiný člověk než předtím. Myslím, že byla natolik v háji, že si neuvědomovala, jak moc mi ubližuje, ale byla moje chyba, že jsem to neřekla už na začátku. A zas a znovu, byla chyba být ve vztahu s člověkem, se kterým vám není dobře a shazuje vás. (Já vím, já vím.) A asi tady přišla ta poslední kapka, za kterou jsem moc vděčná. Chtěla jsem se rozejít, ale předběhla mě a mně se ulevilo. Finální bod zlomu zotavení ve vztazích nastal. Dva týdny jsem smutnila, ale pak najednou místo deprese přišla velká úleva a já začala cítit obrovskou úctu k sobě a své hranice. Skrz tanec jsem se propojila se svým tělem a začala se mít naplno ráda. Od té doby jsem neměla žádnou depku ve vztahu. Díky těmhle zkušenostem jsem zjistila a potvrdila si, že dokážu být stabilní. Moje deprese se stala časem už ,,jen,, situační a byla pak opakovaně z nespokojenosti ve vztazích, z krizových či stresových situací, které život přináší, stejně tak úzkost. Těmi roky a zkušenostmi se přetransformovala.Takže když je vám blbě a nevíte proč, řekněte si upřímně, jestli s kým koho milujete, jste šťastní. Pokud ne, bude to nejspíš jeden z faktorů. I přes to vše jsem stále věřila, že spřízněná duše existuje, a jelikož jsem vytrvalý kozoroh, znova jsem dala inzerát a ona si mě opravdu našla. S velkým potěšením s vámi sdílím, že přijetí našeho duševního onemocnění v partnerském vztahu opravdu jde. Prostě to nesmí být blbec! Našla si mě opět starší žena, jenže úplně jiná než ty předešlé. Je to zcela pozitivní člověk, spokojený se svým životem! Už od začátku jsem cítila přijetí. Přijetí toho, že jsem klidná a často tichá, že si dokážu všímat maličkostí, které se ostatním můžou zdát moc malé na to, aby jim přinesly radost. Najednou jsem neměla potřebu říkat hned na začátku poznávání se o svém duševním onemocnění, nebála se, kdy to praskne, jelikož jsem byla sama sebou a tím pádem mi bylo dobře. Brala jsem to tak, že buď si mě ten člověk zamiluje, nebo prostě půjdu dál, neměla jsem žádná očekávání, ale hlavně jsem měla ráda samu sebe! Počkala jsem, až pozná, jaká opravdu jsem bez nějaké nálepky a po měsíci a půl jsem jí řekla celý svůj příběh zotavení. Když jsem se ji svěřovala, třásl se mi ze začátku hlas. Chytla mě v jednom okamžiku za ruku a držela, dokud jsem to nedořekla. Pak mě objala, nepustila a děkovala, že jsem jí to řekla. Přijala to, zajímala se o to a nechala si to vysvětlit. Váží si mé cesty a toho, kam jsem to dotáhla, a vidí mě jako velice silnou ženu, která traumata dokázala překonat a naučila se s tím žít. Už nemám pochybnosti, jestli mě ten druhý miluje, nemám strach z odmítnutí a nebojím se opuštění. Nemám žádné růžové brýle. Podporuje mě a já ji a dáváme sami sobě dostatečně prostoru na svoje vlastní koníčky, který vyhovuje nám oběma. Myslela jsem, že takovéto klišé, jak najdete člověka a pasujete k sobě jako dvě skládačky či puzzle úplně neexistuje, ale teď vím, že ano. Oslavily jsme spolu už půl roku, ale už od první hodiny jsem sama sebou a to je to nejdůležitější. A nejlepší na tom je, že mě díky tomu miluje a nebojí se mi to dávat dostatečně najevo. Není tím důvodem, proč mi začalo být dobře, tím důvodem jsem byla já a moje přijetí, ale je tím důvodem, proč jsem šťastná v našem vztahu, a je další podporou v mé stabilitě. Byla skoro stejně nadšená z mého plnění si snu být peer konzultantem a podporovat lidi na cestě k zotavení. Když mě přijali do Dobrého místa, pamatuji si, jak mi napsala, jak je na mě pyšná, a já měla slzy dojetí. Nedávno se mě dokonce sama od sebe zeptala na krizový plán, kdyby mi bylo někdy hůř. Tohle je opravdu zdravý partnerský vztah a jsem za něj opravdu vděčná, je mou odměnou za roky úsilí a cesty k zotavení nejen ve vztazích. Míša Rozhovor s básnířkou Badjalou Diaby o její tvorbě, zkušenostech s psychickými |
RSS Feed
