Jak ses dostala k práci s hraničáři?
 
Studovala jsem v Americe psychologii a dělala jsem na menší úvazek v soukromé léčebně, která byla zaměřená na dvě cílové skupiny. Jedna byla trauma a druhá poruchy příjmu potravy. Hodně velký procento z těch lidí mělo poruchu osobnosti, zejména emočně nestabilní. V tu dobu jsem neměla žádnou preferenci, co budu jednou opravdu dělat, ale ta práce mě bavila, měla jsem pocit, že ty lidi se zlepšují, neměla jsem tam ani žádný otazníky, jestli s nimi jde nebo nejde pracovat. 
 
Asi jsi ani nezažila to stigma, když jsi studovala v Americe?
 
To ne, myslím, že tam jsou taky občas takový frustrace, že ta práce je těžká a že to nejde, ale není to něco dominantního. Takže jsem nebyla nastavená na to, že ta práce nejde. Bavilo mě to, viděla jsem, že se ty lidi posouvají. Co jsem ale taky zažila a bylo pro mě pak užitečný, že tam hodně docházelo k relapsům. Ty lidi šli hodně nahoru, tehdy tam byli hospitalizovaní třeba několik měsíců. A v momentě, když se začalo mluvit o propuštění, ten klient se zhoršil. Po studiu jsem se vrátila do Čech a po několika zaměstnáních jsem zakotvila v Domě na půl cesty, kde byli mladí s těžkým rodinným zázemím nebo z ústavní péče, a občas tam někdo měl minimálně rysy poruchy osobnosti. S ním bylo v tom formátu Domu na půl cesty náročnější pracovat, ta služba nebyla připravená na to, že se tam třeba někdo řeže. A přišlo mi fajn vymyslet něco, co by pomáhalo. Rozčilovalo mě, že v léčebnách sedí roky mladý lidi, který dle mě mají potenciál žít normální životy. Ale tím, že dostanou léky a bez intenzivnější terapie půjdou ven a budou se opět cítit opuštěný a zoufalí… A zase skončí v léčebně, tím se to nezlepší, je třeba nějaká dlouhodobá systematická práce. Takže jsem se tím začala víc zabývat.
A právě v ten moment už přišla ta myšlenka: uděláme soukromou léčebnu pro ty, ani jsem to nenazývala poruchou osobnosti, pro tyhle mladý lidi, co sedí v těch léčebnách a nikdo neví, co s nima, potřebujou se naučit nějaký dovednosti, potřebujou dlouhodobou podporu, nějaký místo, kam patří… Ale jak to zařídit, když je budeme vypouštět do toho světa, aby se hned nevraceli? Jestli existuje nějaký lepší model než ten zdravotnický, hierarchický, kdy pan psychiatr je ten nejvyšší, pod ním psychologové a ti poskytují péči a o pacientovi výrazně rozhodují.  Jinej model jsem ani neznala, ale přemýšlela jsem, že není úplně nejlepší.  Vydala jsem se tedy do Anglie, hledala jsem předtím všechny možný přístupy a objevila jsem komunity pro lidi s poruchou osobnosti. V Anglii v tý době, to byl rok 2005, bylo snad třicet komunit, pobytových. Říkala jsem si: jo, to chci vidět na živo, jak tohle funguje. A jela jsem do Hendersonu v Anglii na tři týdny a úplně jsem se tam zamilovala do komunity. Já jsem tam viděla lidi, který dokážou fungovat, klienty, který tam bydlí, fungujou, vzájemně se podporujou, přebírají zodpovědnost a rostou. A přišlo mi to jako velmi dobrej model. A tak jsem přitáhla sem do ČR jejich systém práce. Ale oni tam zároveň hodně používali dramaterapii a arteterapii, kterou já moc neumím. Takže my jsme měli komunitní systém, režim s jejich pravidlama a klientskou i týmovou hierarchií, ale ten vnitřek byl trochu nakombinovanej z Ameriky. Takže ta denní náplň byla taková, jak jsem to považovala za důležitý, ať mají skupinovou terapii, ať mají psychoedukační skupiny… Takže takhle to vzniklo. A ještě jsem v tu dobu měla kamarádku, která uměla psát projekty, takže já jsem pořád poletovala, že mám tyhle nápady, a ona přišla s tou praktickou stránkou, jak to sepíšem. Napsaly jsme na Evropský fondy a dostaly na dva roky finance. A tak to začalo.
 
A kdybys mohla povědět celkově něco o komunitě, DBT centru a celkově o DBT – v čem  může být užitečný pro lidi s HPO?
 
Pro mě je komunita místo, kam ty lidi můžou přijít, být tam poměrně dlouhou dobu, u nás je to rok až rok a půl, což je dost dlouhá doba na to, aby mohli osobnostně růst a opravdu měnit věci od základu. Pro mě DBT je skvělý, i třeba tady DBT centrum. Ale DBT je dobrý pro ty, kteří se učí zacházet se specifickýma situacema ve svým životě nebo s konkrétníma potížema, který se týkají jejich poruchy (nemám teda úplně ráda to slovo porucha…). Učí se zvládat projevy poruchy osobnosti, učí se dovednosti, jak nakládat se situacemi, které jsou pro ně náročné, a ideálně, postupně se mění i jejich postoj k životu, utrpení, vztahům… Komunita je místo, kam člověk přijde, žije tam s lidma, který si vzájemně víc rozumí, protože sdílí podobný potíže. Komunita je dělaná tak, aby tam každý člověk našel svý místo ve skupině lidí, byl užitečný. Každý je tam potřeba, každý tam přináší něco, co umí. Není celá ta osobnost nemocná, naopak většina osobnosti je docela funkční. A na tom se dá stavět, ty lidi tam žijou každodenní život, přináší tam ty silný stránky. A zároveň se tam začnou projevovat i ty jejich každodenní problémy. A na tom se dá v podpůrným prostředí pracovat. Mohou o tom mluvit, více to pochopit, něco změnit, třeba i díky DBT.  Pro ty, kteří komunitu dotáhnou, je to, že zažijou, že někam patří, že nejsou úplný ničemové, ale naopak něco zvládají a někdo to dokáže ocenit – postavení toho základu, že nejsem celá špatná a nemožná, to je i dle klientů největší přínos komunity.
 
To je ten základ, který klienti nedostanou často v rodině, takže chce asi víc času, aby ho člověk vybudoval…
 
Přesně tak, oni to tam zažijou, že i když něco zvorali, ostatní nad nimi nelámou hůl, začnou víc rozumět vztahům, sobě, prakticky komunitě něco dávají a ta komunita to oceňuje. Dochází tam často k tomu rodinnýmu základu – někam patřím, někdo mě může mít rád, svět není jenom nehostinný místo, do kterýho nebudu nikdy patřit, nikomu nebudu moct věřit… Zažijou tam, že můžou věřit a nejsou spáleni, že patří a jsou užitečný, tohle je to nejcennější na komunitě. Všechno ostatní je takovej krásnej přídavek – že se naučí nový věci, že se naučí zacházet s krizema…
 
Jsou odborníci, kteří se spíš vyhýbají práci s lidma s HPO, tvrdí, že se nemůžou zotavit a nedá se s nima pracovat. Ty ale pracuješ dlouho s lidma s touhle diagnózou a vypadá to, že v tom pořád vidíš smysl. Co tě na práci s hraničáři nejvíc baví a naplňuje?
 
Pro mě je to naopak velmi nadějná práce. Klienti jsou často lidi, který přicházej ve velký bolesti, to zoufalství je hodně hluboký. A já můžu být v práci svědkem toho, že dojdou postupně k tomu, že život má cenu, že se mohou zapojit do života a do světa, že můžou mít vztahy, pracovat, být jako ostatní. A opakovaně se nám to tam děje. I já jsem měla někdy u někoho pochybnosti. A pak ten člověk po roce a půl odchází a je úplně jinej… A přijde se za pár let ukázat a má dítě a partnera. A člověk by s nima šel na kafe jako rovnej s rovným. Tohle zažívám v práci opakovaně a hodně mě to dobíjí. Pro mě ta práce má smysl a baví mě. Často jsou to lidi chytrý, šikovný, je s nima fajn komunikace.
 
To je super, že to vnímáš takhle, doufám, že si to přečte třeba někdo, kdo má zatím opačný postoj a ovlivní ho to…
 
Myslím, že bez vztahu to nejde. Práce s touhle klientelou je o tom, navázat dobrej vztah, kdy oba jste ochotní investovat do změny. Někdy máme pocit, že ten druhej se nesnaží, ale já se to snažím vidět tak, že ten člověk se obvykle trápí a ta situace, kterou má teď, mu nevyhovuje. A dělá s tou situací, co může, nás to může rozčilovat a nelíbit se nám to, ale když se dostaneme k tomu, že chce to samý, aby mu bylo v životě dobře, tak se dá najít společná řeč a společná cesta. Někdy je to těžší a někdy to jde poměrně dobře. A někdy je to opravdu trochu boj, hledání, jeden krok dopředu a dva zpátky a člověk pochybuje, že to půjde, ale chce to se ukotvovat v tom, že ten druhej taky něco chce a po něčem touží. A že dělá, co může. A to mně vždycky pomáhá se z toho vybabrat.
 
Tohle už vlastně navazuje na další téma, které by mě zajímalo – co bys doporučila odborníkům, kteří pracují s lidma s HPO, ale mají pocit, že to nezvládají nebo že to nemá cenu? Třeba sociálním pracovníkům, pro které jsi dělala kurz…
 
V tomhle hodně pomáhá DBT. I v přijetí toho faktu, že klient se chce změnit, ale nemá k tomu dostatek zdrojů, dovedností, potýká se s překážkama, který brání změně. Když děláme prevenci relapsu, mapujeme, co se konkrétně dělo v situaci, když se člověk neřídil naší dohodou nebo předsevzetím a nepodařilo se mu zvládnout určitou náročnou situaci. V DBT je to řetězová analýza. Opravdu se podívat na to, co se děje, co se doopravdy stalo, co ten člověk zkoušel, proč to nešlo – neumí to nebo tam byly nějaké překážky? Je dobré si celou situaci opakovaně podrobně mapovat, abyste nedělali dokola tu stejnou chybu. Hledat společné řešení, malé kroky.  Důležité je nechytit se do toho cyklu, že já ze sebe šťavím maximum doporučení a klient mi akorát říká: „no jo, ale…“. Anebo příště přijde s tím, že stejně nic z toho nefunguje. Takže hodně se pídit po tom, proč to nefunguje, co se děje, jak to ten klient prožívá. A často se tam najde odpověď; někdy to může být i to, že nemáte stejnej cíl. Že pro něj není tak důležitý to, na čem pracujete. Je to o tom dopodrobna si mapovat, co se v těch situacích děje. A když už dojdete k nějakýmu závěru, že něco se stane příště jinak, tak pokud to to nestalo, neodmávnout to tím, že je to blbý řešení nebo se klient nesnaží. Ale podívat se, co se tam konkrétně stalo, kdy ten klient nezafungoval. A zároveň si všímat toho, kdy zafungoval, kdy udělal něco dobře, třeba se sebepoškodil o hodinu později, protože do tý doby zkusil pět věcí, který nezafungovaly stoprocentně, ale oddálily to… Umět se nad tím zastavit a vyhodnotit i tuhle část. A v ten moment je terapie úspěšná, jdeme dál, je to proces růstu. Tohle je důležitý a dá se z toho čerpat povzbuzení pro obě strany.
 
A jak vidíš situaci tady v ČR co se týče sociálních služeb, psychoterapie, CDZtek (atd.) pro lidi s HPO? V čem vidíš nedostatky, co by se dalo zlepšit a jak?
 
Obecně mám spíš dobrý pocit. Ne z toho, že je všechno skvělý, ale že to jde dobrým směrem. My když jsme začínali v roce 2005, tak jsem cítila, že to postavení lidí s PO je, že s nimi nikdo nechce pracovat, že jejich potenciál pro změnu je velmi malý a že je nelze dávat do skupiny.  A že my, kdo jsme se o to chtěli pokoušet, jsme se museli zbláznit. A dneska se ten postoj u mnoha lidí mění. Je tam ochota hledat nový způsoby, zkoušet nový typy terapií, přijde mi, že tohle se hodně posunulo. Hodně lidí chce otvírat programy pro lidi s PO, takže to nastavení jde dobrým směrem. Znám mladý lidi, kteří vycházejí ze škol a chtějí dělat s lidma s PO. Nejdou do toho s nastavením, že jsou to příšerný lidi, kterým nejde pomoct, ale naopak s tím: ty mě zajímají, s těma chci dělat… Takže myslím si, že bude líp a líp. Potíž jsou zdroje, který do toho jdou, jsou omezený, služeb je málo.  A člověk, který má PO, potřebuje minimálně individuální terapii jednou týdně…
 
A ještě často na pojišťovnu…
 
Přesně, často nemají zdroje, takže potřebujou terapii a ideálně k tomu něco jako DBT, kde se učí zacházet s konkrétníma věcma v životě, s konkrétníma potížema. Jak řešit krizi, jak se vyznat v sobě. To může být i dynamická skupina, ale stejně k tomu mám ráda to DBT, který dodává konkrétní věci, co můžu dělat v určitý situaci. A k tomu stabilního individuálního terapeuta, který klienta provádí tím procesem, a když má propad, je tam nějaký základní vztah. A myslím si, že tohle je v současnosti pro většinu lidí nedostupný. Nemají peníze, je omezený počet terapeutů, kteří jsou ochotní s těma klientama pracovat. Takže tohle vidím jako hlavní potíže, pomoci je málo. A další krok by byla intenzivní práce s dětma na školách.
 
S tím úplně souhlasím, říkám si, že kdyby se nějaký techniky z DBT nebo něco na ten způsob učily už na základkách nebo kdyby byl předmět vyloženě zaměřený na duševní zdraví... Myslím, že děti by se takhle naučily se sebou pracovat a ubylo by dětí a dospívajících, který se řežou, opíjí nebo experimentují s drogama… Tyhle problémy se ve věku dospívání hodně rozvíjí a děti často nemají šanci naučit se zacházet s pocity jinak. Zvlášť když to mají třeba těžký v rodině a nikdo je nenaučí zdravě zacházet s pocity…
 
Naši klienti nemají ani tolik společný příšerný rodinný zázemí, o někoho pečovali moc, o někoho málo, někdo byl týranej, ty zázemí jsou různý. Ale konstanta je tam šikana, oběti šikany a problémy, který se projevovaly celou školní docházku. Nikdo to neřešil nebo to řešili, ale ne úplně dobře. Třeba individuálním plánem, máme x klientů, kteří střední školu studovali na individuálním plánu, do školy vůbec nechodili, jen na přezkoušení.   Takový člověk místo, aby se dostával do kolektivu a mezi děti, do normálního života, tak se vyčleňuje na nějakou speciální kolej toho, co nefunguje, kterýmu všichni vychází vstříc, aby vůbec přežil.  Ale výsledek je ten, že pak v osmnácti tyhle výhody přestanou. A ten člověk je naprosto nepoužitelnej pro tenhle svět, nemá základní dovednosti, jak zvládat stres, úzkosti, vztahy, každodenní situace.  Líbil by se mi na školách speciálně vzdělanej člověk, který by se těmto dětem věnoval.  Učil je něco ala techniky DBT, ale nemusí to být jen DBT. Komunikační dovednosti, schopnost pracovat se stresem, s úzkostí, trochu víc rozumět vlastním emocím… V Anglii teď začínají s všímavostí na školách, dokonce to snad zavedli jako předmět a má to výsledky… U nás nemusí být taková revoluce, že se zavede povinný předmět, ale vytipovávat děti, které nezvládají a posílat je do speciální skupiny, kde se to s nimi bude řešit, probírat, nacvičovat…
Sehnat péči pro děcka s problémy je těžké. Programů je málo. Individuální psychoterapie je dobrá, ale nestačí…Děcka se potřebujou vyvíjet v dětský skupině.  A když z kolektivu vypadnou a chodí si povídat k psychologovi…
 
Kde získají pocit toho přijetí, že někam patří?
 
Jo, dospělák je přijme, to je skvělý, ale že mě přijímá moje parta, ta identita, že jsem schopnej někam patřit, že nejsem z Marsu, ale jsem člověk jako každej jinej, to dostávají v sociální skupině. Skupinový programy pro děti strašně chybí. Takže otevřít skupinu, kde se bude učit komunikovat, postavit se za sebe a zvládat vztahy, to by se mělo učit. A myslím, že by bylo míň problémů, zneužívání drog, sebepoškozování, šikana, partičky, tohle všechno by se dalo snížit… Takže tohle je další krok, který by se měl podniknout, na to nemám kapacitu, ale kdybych byla mladá, volila bych teď takovou kariéru, protože ta prevence by byla skvělá… Takže získejte nějaký mladý duše, který mají chuť a energii tohle dělat a bude méně lidí, který budou potřebovat komunity…
 
Chtělo by to i programy pro učitele, třeba už na základních školách…
 
Rozpoznat, když se něco děje, podpořit a odeslat na správný místa by měl každý učitel umět. A pak právě mít odborníka, který už s těma děckama umí kvalifikovaně pracovat.
 
Všímám si toho, že jak se o HPO učí na některých školách, je to často výčet příznaků, ale často v to vzdělávání zatím chybí, dostat se k podstatě a k tomu, čím se lidi s určitým problémem skutečně trápí. Kdybys měla hodně stručně popsat, čím si tví klienti procházejí, co skutečně prožívají a co je trápí, co by to bylo?
 
Strašně důležitý je, abychom ty lidi neházeli do škatulek a kategorií, důležitý je, vydat se s tím člověkem na cestu, jak to má on. Ale co mi tam přijde podstatný u lidí s HPO, je hluboký nepřijetí sebe sama. Takový to lidový „já se nemám rád“. To mně přijde jako jedna ze základních věcí. A obrovská obava, že ostatní mě nemají rádi. A když už uvěřím, že mě někdo má rád, tak obrovská potřeba toho člověka mít a obava, že ho ztratím…
 
Tohle už zní lidsky, ale když si čteš vyloženě dg. kritéria, tak vlastně nevíš, co je za tím…
 
Přemýšlím, jak by se to dalo udělat u diagnostických kritérií, přemýšlím, jak je popsaná třeba i schizofrenie, tak to taky neodpovídá tomu, jaký ty jeho bludy jsou a proč tam jsou. Myslím, že každý dobrý terapeut se musí kultivovat. Pokud člověku chci pomoct, musím mu porozumět, to je jedinej způsob, jak se s ním vydat na cestu, která vede z toho ven… Přes diagnostický kritéria to nepůjde.
 
Setkala ses se stigmatizací lidí s HPO? Jaký má na člověka vliv a dopad?
 
Když máš hraniční poruchu, přístup ke všemu je horší, pokud to sděluješ… Psychiatři neberou. Psychoterapeuti neberou…
 
Sociální služby neberou…
 
Máš pravdu, nejvíc sociální služby neberou. V tomto ohledu se s tím setkávám. I sama sebe jsem při tom načapala. Volám někam, že potřebuju, aby si vzali klienta do péče, a říkám: „ale má poruchu osobnosti“. Už čekám, že ty klienty odmítnou. Jsem na to už podprahově připravená, že říkám „ale má poruchu osobnosti… ale je dobrej“. A začnu je přesvědčovat… „není to, co jste si okamžitě vybavil, je vlastně funkční, spolupracuje“ a tak dále. Takže setkáváme se s tím hodně, i já takhle funguju a někdy si to ani neuvědomuju.
 
A setkala ses s tím, že k tobě přišel klient, který byl zničenej z toho, že ho všude odmítají nebo z toho, jak se k němu chovají? Mám pocit, že když se ten člověk už tak nemá rád, potřebuje zapracovat na sebeúctě a třeba deset odborníků za sebou ho odmítne, tak tím spíš se sebestigmatizuje. A třeba už po tom všem pomoc nevyhledá...
 
Taky jsem se s tím setkala. Ne vždy je to takhle pojmenovaný, ale velmi častý je: „Vy mě stejně taky nepřijmete nebo vyhodíte, protože se mi to stalo už stopadesátkrát jinde a tady to nebude jiný.“
Myslím, že pokud k odmítnutí dojde, mělo by to být na základě konkrétního jednání toho klienta a mělo by mu to být vysvětleno.  Často jsou klienti odmítání jen na základě diagnózy. Diagnóza hraniční poruchy je stigmatizující. Nese sebou konotaci problémů, řadu mýtů…  Bohužel, když klienta odmítnu na základě diagnózy, tak nepřímo předávám informaci, že je na něm něco nepřijatelného.  Je to složitá otázka. Někteří terapeuti opravdu lépe pracují s jinou klientelou a odmítají, protože vědí, že by neposkytli tu nejlepší možnou péči. Každý máme typy klientů, se kterými se nám pracuje hůř, nemusí to být jen předsudek, ale i třeba nedostatek zkušeností s určitým typem klientů. Pro někoho je zase třeba těžké pracovat s někým, kdo se opakovaně ohrožuje na životě. Myslím, že ve všech těchto situacích je důležité to krátce vysvětlit a poskytnout kontakt na někoho, kdo pomoci může.
 
Jeden z mýtů je, že lidi s HPO vědomě manipulují a chtějí tak druhým ublížit. Kvůli těm mýtům se někteří odborníci obávají pracovat s hraničáři. Dalším mýtem bývá třeba agresivita lidí s HPO. Jak vidíš tyhle mýty, proč vznikají?
 
Jádrem toho je vzájemný nepochopení. Slovo manipulace nemám ráda. Je to takový flastr, který neodpovídá tomu, co se děje. Někdy se děje to, že klient v nějakým intenzivním emočním rozpoložení prezentuje, co se mu děje a nevnímá v tu chvíli okolí. Já teď trpím, mně je zle, já to asi nepřežiju… Tohle opravdu hluboce zažívá. A něco pouští ven typu: „Když se mnou nestrávíš večer, tak já asi umřu“. Klient mluví o svý zkušenosti, takhle to cítí. A vůbec neslyší, co dopadlo k tomu druhýmu do klína. Ten druhý, který je u sebe, slyší: on mě vydírá. Ten klient to tak v tu chvíli vůbec nevidí, jen sděluje, jak se cítí a chce pochopit, jak je mu hrozně. Děje se nám to i v komunitě. Obě strany mají určitou validitu, je třeba se v tom potkat, propojit. Většinou je cesta, jak se v tom dohodnout. Když klientovi řekneme, že na nás dopadá tahle část, kouká na nás a řekne, že to tak nemyslel. Takže to není cílený a účelový, je to hlavně zoufalý. Takže je třeba to komunikovat, nevzít jen to, jak to na mě teď působí. Když se mi stane, že jsem rozčílená na klienta, pomůže mi podívat se na to jeho očima. Když se do něj vžiju, dovedu si představit, že tohle říkám. A že chci pochopení a společný přemýšlení, co budu dělat. S lidma s HPO je to někdy na dřeň, je to někdy otázka života a smrti. A to nás děsí. A to zvyšuje pravděpodobnost našeho vzájemnýho neporozumění.
 
Dalším mýtem je to, že jsou lidi s HPO agresivní. Já to tak ale nevnímám, myslím, že většina z nich spíš ubližují sobě. A když už projeví navenek vztek, je to v situaci, kdy cítí extrémní odmítnutí nebo ohrožení. Třeba když je člověk s HPO hospitalizovaný na oddělení, kde se cítí omezovaný, je mu špatně, personál mu řekne něco protivnýho… A pak ten člověk vybuchne a hned je za agresivního. Ale přitom je to hodně o kontextu, jinak se ten člověk chová třeba úplně normálně… Jak tohle téma vidíš ty?
 
Nemám zkušenost, že hraničáři jsou agresivní. Mám zkušenost, že mají problém s hněvem. Buď ho projevit, že ho vůbec nedokážou projevovat. Další část je, že ho projevují směrem k sobě, cítí k sobě intenzivní nenávist. A pak je část, která tzv. „vybuchuje navenek“. A moje zkušenost je taky, že je důležitej ten kontext. Často se ten člověk cítí nepochopený, ukřivděný, je často citlivější na nějakou emoční reakci, ale když toho člověka už delší dobu znám, není tak těžké vypozorovat a porozumět tomu, co se tam děje.
 
My jako spolek se snažíme ukazovat lidi s HPO v jiném světle, že nejsme černobílí, že máme spoustu silných stránek. Nedá se to říct samozřejmě obecně, ale jakých silných stránek si všímáš u svých klientů s HPO?
 
Pro mě je tam určitá emoční vnímavost. V knihách se píše „nedostatek empatie“…
 
…Ale výzkumy mluví spíš o opaku…
 
Přesně. Pro mě je tam někdy v první fázi spolupráce „neschopnost empatie“ v tom, že člověk je někdy tak zahlcenej sám sebou, že ten zrak má ponořenej dovnitř a nevidí ostatní. A v momentě, kdy se klienti stabilizují, zklidní, začnou otáčet zrak i ven. A pak jsou talentovanější než běžná populace ve vnímavosti druhých. Pro mě je v nich spousta energie. Ze začátku může být destruktivní, ale když se tu energii podaří přetočit do konstruktivna, je tam obrovská síla pro změnu, pro tvoření, ten drive je velkej… To je něco, co mě baví, přetvářet tu energii do něčeho, co pak jde dobrým směrem, k tomu, aby člověk rostl… Tohle jsou věci, co mi tam hodně vyvstávají, potom je tam samozřejmě spousta individuálních věcí.
 
Co bys vzkázala lidem s HPO, kteří jsou momentálně úplně na dně, marně hledají naději na zotavení, a jejich rodinným příslušníkům, kteří v tom taky tápají?
 
Že je naděje na změnu. I když to často prožívají tak, že to utrpení je nekonečný a nikdy se nic nezmění. Bude to trvat, ale naděje na změnu je. Pro mě ty lidi mají potenciál žít kvalitní život se vztahy a se vším všudy. Znám dnes už plno lidí, kteří žili v zoufalství a beznaději a dnes se jim daří, zažívají dobré věci, jejich život má pro ně smysl.  Je to o tom, vyhledat pomoc. Opravdu intenzivnější pomoc, minimálně skupinový program plus individuál.
 

(Alenka)

Vždy jsem měla v hlavě více hlasů.
Je tam Ta První, nejlepší, věčný optimista, milovaná, hrdina, spasitel.

A potom Ta Druhá, poslední, nejhorší, věčný pesimista, zloduch, ničitel.

Nikdy se na ničem neshodly. Jak vypadám, jaká jsem, zda mě mají lidi rádi. Pořád se hádají. Chvíli vyhrává ta první, potom ta druhá. Někdy udrží prvenství týdny, jindy vteřiny.

Po tom, co se ta druhá odmítla vzdát asi rok, jsem si udělala výlet do blázince. Tam jsem našla Tu Třetí. Ta není poslední, je třetí. Bere to jako pořadové číslo a nebere si to osobně. Snaží se brát Tu První i Druhou s nadhledem a pochopením. Někdy jí pracovně říkám ta dospělá.

Chci je mít ráda všechny stejně, jako byste měli svoje děti, ale ne vždycky to jde.

Ta První: „Tohle bude dílo, nejlepší, co jsem kdy napsala, to musím poslat do světa, aby si to mohli všichni přečíst a žasnout nad mojí moudrostí.“

Ta Druhá: „Proboha, o co se to zase snažíš, akorát se ztrapníš. Nedej bože, že bych to dala přečíst, to by nás poslali hned zpátky do blázince.“

Ta Třetí: „Dílo světového měřítka to nebude, ale je to od srdce a třeba to může někomu pomoct, stejně jako mně pomohlo sdílení ostatních.“

Nerozumíte tomu? Buďte rádi. Zkusím to přiblížit. Napadá mě jedna situace s mojí nejlepší kamarádkou.

Známe se už 13 let, bydlely jsme spolu, byla se mnou, když se se mnou rozcházela první, druhá, …, dvanáctá, teď už opravdu ta pravá láska, zkrátka jsme toho spolu hodně zažily. Řekli byste, že jsem si jistá, že mě má ráda? Jasně že jo, jsem přece její nejlepší kámoška, borka z vesmíru, co by si beze mě počala. Na druhou stranu, je jí mě možná jen líto, a proto se se mnou baví. Takže, ať je to vůči ní jakkoli nefér, ne jistá si nejsem.

Je před Vánoci (moc hektická doba, já vím), chtěla jsem ji vidět, postěžovat si, jak je ten svět ke mně zase nefér. A ona si neudělala čas, no chápete to? Na mě? No, co si dovolila: Vystudovala medicínu, takže teď pracuje jako mladá doktorka v Boleslavi a tři hodiny denně dojíždí tam a zpátky do Prahy. Prý pak v týdnu nemá čas… O víkendu si dovolila slavit s přítelem výročí. Když už to vypadalo že se sejdeme, tak si dovolí onemocnět. To určitě udělala naschvál, aby mě nemusela vidět.

Doufám, že chápete mírnou nadsázku, bohužel doopravdy jen mírnou. Podobné myšlenky mi hlavou opravdu proběhnou. Ta Druhá se svým výčtem zločinů, je podporovaná Tou První, která říká a tohle si dovolí zrovna k Tobě? Holky se navzájem škodolibě podporují v představách.
Když je zrovna u kormidla Ta Třetí, dokáže hašteření předešlých dvou sledovat i s humorem.
Spolupráce nám s holkama pořád trochu nejde. TaP a TaD se pořád snaží svrhnout TuT, ale pracujeme na tom společně a statečně.
.
.
Ta Čtvrtá (ADHD): „Proboha kolik je hodin? Už jsem měla být dávno pryč! Kde mám telefon, boty a hlavu? Zapomněla jsem prádlo v pračce! A kam že to jdu?“
 
BlackCat

 
Rozhovor s psychologem Mgr. et Mgr. Stanislavem Milotinským, který se věnuje práci s lidmi s emočně nestabilní poruchou osobnosti v rámci Denního stacionáře primariátu komunitní péče. Stacionář je určený pro klienty do 30 let, probíhá zde strukturovaný skupinový program na principech dialektické behaviorální terapie, o kterém si můžete přečíst víc v předchozím rozhovoru s klientkou stacionáře. Kromě práce psychologa v psychiatrické nemocnici se Stanislav zabývá tématem psychedelik, společně s pár kolegy založil Českou psychedelickou společnost.
 
Jak ses dostal k práci s lidma s HPO?
 
Když jsem začal pracovat v Bohnicích, zjišťoval jsem, jak je těžké pro personál pracovat s lidma s poruchou osobnosti, hlavně s HPO. Bylo mi to dost líto, protože jsem v nich viděl lidi, který hrozně trpěli, a nepřišlo mi, že by to byla jejich chyba. A slyšel jsem hlášky typu: „Oni si to teď vymýšlí, ty mají pořád něco, ty přeháněj, chtějí s náma manipulovat, to je pozornostní“… Mně to lezlo krkem. I přesto, že práce s lidma s emočně nestabilní poruchou umí být náročná, a ne každej je motivovanej na sobě pracovat, přišlo mi to vůči nim nefér. Na jednu stranu chápu ten personál, mají spoustu práce, jsou to většinou dobrý lidi, dělají, co můžou… Ale občas, když je ten kontakt s pacientem náročnější, jim to leze na nervy… Obecně ale chybí ten základ – neučí se to na školách, neučí se to nikde, a pak lidi nevědí, jak s těma lidma s poruchou osobnosti pracovat. A jsou z toho bolavý obě strany.
 
Já se taky setkávám s podobnými výroky personálu v psychiatrických nemocnicích. Občas slyším, že mluví o lidech s HPO pouze jako o diagnóze. Co bys doporučil někomu, kdo pracuje v nemocnici a má při práci s lidma s hraniční poruchou osobnosti takový problém?
 
Tady je hodně úhlů pohledu. Ten úhel pohledu, který není vidět zvenčí, je, že všichni, co pracujeme v nemocnici, jsme dost blbě placený, pokud lidi neslouží večerní služby, který jsou hrozně namáhavý. Třeba když jsi sestřička nebo zdravotní bratr a denně k tobě přijdou stovky kontaktů, někdo je na tebe i hnusnej a jsi už vyčerpanej. Tak i když jsi sebelepší člověk se sebevětší chutí pomáhat, tak už na tebe jde to vyčerpání a začneš zjednodušovat. A pak z člověka, kterýmu mají původně všichni zájem pomáhat, se stane diagnóza. Je jednodušší být v kontaktu s diagnózou než s celým člověkem, z diagnózy je pak už nějaká věc a neosobní přístup. Myslím, že za to hodně může ten systém, jak jsou lidi přepracovaný a jak mají málo peněz, protože peníze motivujou.
Druhá věc je, že některý lidi nezvládají kontakt s někým, kdo je jinej než on. Lidi s HPO dokážou být proměnlivý stejně jako každej z nás, akorát je to intenzivnější. A některý lidi nejsou vnitřně nastavený na to to zvládat. Pokud něčemu nerozumíš, něco nepřijímáš nebo se něčeho bojíš, jdeš vůči tomu. A když „to něco“ je člověk, tak jsi na něj nepříjemná. I já to tak někdy mám, sám jsem si toho všimnul, že když jsem byl vyčerpanej, z lidí se pro mě taky stával „psychotik“, „schizofrenik“… Ale protože jsme to ve škole hodně probírali, dával jsem si na to pozor. A když se přistihnu při tom, že z člověka je pro mě diagnóza, snažím se vrátit do toho, aby to pro mě byl zase člověk. Ale vlastně je to složitější a vyžaduje to spoustu energie.
 
Co je pro tebe zásadní při práci s lidma s HPO? Co může dělat i vyřízený, přetížený personál, aby to pomohlo k lepší komunikaci?
 
Pro mě ten největší zlom byl v tom, ale trvalo mi to asi rok, pochopit, že z velký části si lidi HPO ty obtíže nevymýšlí, že doopravdy takhle hodně trpí. Pro člověka, který tyhle obtíže nemá, je to nepředstavitelný. Pokud někdo nebyl zneužitej, nezažil nějaký obrovský trauma nebo těžkou výchovu plnou samoty a bolesti, je pro něj nepředstavitelný pochopit, kolik bolesti a zoufalství ty lidi prožívají. Taky mě to štvalo a kolikrát jsem si říkal: to snad není možný, to si musí vymýšlet… Ale potom jsem to řešil na supervizích, když jsem si to dovolil přijmout a uvěřil jsem, tak se to u mě zlomilo. Namísto toho zpruzení tam pro mě byl soucit a chuť jim pomáhat, protože mi to přišlo hodně nefér, že lidská bytost musí prožívat tolik bolesti. To byl ten okamžik, kdy jsem si řekl, že bych chtěl pracovat s lidma, který mají tyhle obtíže.
 
Takže myslíš, že u personálu celkově může pomoct, když v sobě docílí většího soucitu s pacienty a budou se snažit pochopit, co ty lidi skutečně prožívají?
 
Kdyby mohli být třeba na vašich besedách a nahlídnout do toho prožívání, že to není výmysl, že když někdo desetkrát přijde na sesternu, protože je vyřízenej, tak je fakt vyřízenej, tak by jim to mohlo pomoct přistupovat míň kriticky. Ale zároveň v tom chci hájit i ty pracovníky, někdy jsem sám vyčerpanej, protože ten zdravotnickej systém z nás sdírá kůži. Tak je těžký zareagovat vždycky empaticky, protože máme co dělat, abychom se drželi na nohách.
 
Teď bych se na chvíli ráda věnovala psychedelikám. Založil jsi - nebo spoluzaložil - Českou psychedelickou společnost. Zajímalo by mě, jak ses k tomu dostal a jak ses dostal k zájmu o psychedelika celkově…
 
Studoval jsem magistra ve Spojených státech a měl jsem spolužáky, kteří říkali: „měli jsme LSD nebo houby, bylo to skvělý…“ A já si vždycky říkal, že jsou to feťáci. Ale když jsem si o tom načetl nějaký výzkumy, zjistil jsem, že jsem žil ve světě předsudků, že tyhle látky zvaný psychedelika mají obrovský potenciál, kterej se dřív zkoumal. A ten výzkum byl před těma x rokama znovu rozjetej. Tak jsem zkusil od těch spolužáků salvii divinorum, která byla legální, pak jsem zkusil LSD. Samozřejmě jsem v té době neznal pravidla bezpečnýho „setu a settingu“, ale měl jsem to štěstí, že jsem chodil po kampusu a miloval jsem přírodu. Cítil jsem se tak napojenej na přírodu, že to byl nejkrásnější pocit v mým životě. Zjistil jsem, že to, co jsem považoval za lásku, byla frakce lásky. Tak jsem plynule zkoušel dál a dál, až jsem se ocitnul v Portoriku, kde jsem makal na vegetariánský farmě, kopal jsem tam záhonky a měl jsem tam možnost vyzkoušet ayahuascu. A ta mně brutálně srazila hřebínek. Já jsem byl tehdy takovej nafrněnej, měl jsem dobrý známky, studoval jsem v Americe, byl jsem tak trochu namachrovanej šulínek. A ta ayahuasca mě propleskla, hodila mě na kolena a měl jsem možnost zažít, kolik toho mám v sobě nepořešenýho. A dala mi nahlídnout do toho, co je to pokora a po jaký cestě můžu jít. Po týhle zkušenosti jsem byl rozhodnutej, že chci dostat psychedelika do péče pro lidi. Přijel jsem domů a vygooglil „psychedelika v Čechách“ a tady prostě nic. Získal jsem kontakt na Tomáše Páleníčka, vedoucího psychedelického výzkumu v Praze, napsal jsem mu, že bych k němu moc rád chtěl do výzkumu a že budu klidně vytírat chodby, když mě tam vezme. A on řekl, že klidně, tak jsem pod ním psal diplomku.
A jednou jsem uspořádal akci s psycholožkou, která podává Ayahuascu v Peru. A na závěr akce jsem řekl, že bych rád založil nějakou společnost, kde bychom řešili transpersonální věci a psychedelika. A pak za mnou přišla spousta lidí, začali jsme se bavit. S jednou další kolegyní, Ritou Kočárovou, jsme to dali dohromady a vytvořili základní koncept. A pak se přidali další lidi, bez nich by to nebylo možný, pomohli to dostavět. A tak jsme vytvořili tři čtvrtě roku na to Českou psychedelickou společnost, která se pořád rozvíjí. Ale celý to bylo motivovaný tím, že jsem viděl, jaký mají psychedelika potenciál.
 
Psychedelika mají potenciál v léčbě různých psychických potíží, dokonce i závislostí. Setkávám se i s lidma s HPO, kteří je chtějí vyzkoušet, ale někteří úplně sami, bez podpory terapeuta. Zajímalo by mě, co si o tom myslíš. A celkově mě zajímá tvůj názor na téma HPO a psychedelika. Může to hraničářům pomoct nebo spíš uškodit?
 
Na tuhle otázku můžu odpovědět ve dvou rovinách. Jedna je vědecká a druhá jsou moje domněnky, který jsou založený na něčem, co vím, a zároveň na nějakých přáních.
Primárně chci ale říct, že psychedelika sama o sobě nic moc nevyřeší. Léčba spočívá v tom, že člověk znovu navazuje bezpečný vztahy, což mu pomáhá léčit často hluboká zranění. Na to je nutný nezapomínat. Součástí léčby psychedeliky je právě psychoterapie, kde je navázaný vztah v běžným stavu vědomí. Osobně vidím hlavní práci ne v psychedelickém stavu, ale pak mimo něj, kdy svůj život řeším s druhou osobou a vše integruju. Na tohle lidi často zapomínají a myslí si, že pár psychedelických zážitků všechno vyřeší.  Zrovna pro lidi s HPO jsou vztahy často velmi ohrožující, tak mají tendenci si vše řešit raději sami. Tudy ale cesta bohužel nevede, protože opět říkám, že léčí vztah s druhým člověkem a se sebou samotným.
Na tý vědecký rovině aktuálně neexistují žádné výzkumy, kde by se řešilo podávání psychedelik nebo MDMA konkrétně lidem, kteří mají emočně nestabilní poruchu osobnosti (nebo já o nich aspoň nevím). Víme, že v 60. letech se dávalo LSD lidem, kteří měli schizofrenii, ale podle aktuálních diagnostických kritérií by to byla spíš HPO. A tam bylo vidět, u člověka, který byl psychotický, ale pravděpodobně měl HPO, že po 100 LSD sessions se údajně vrátil do běžnýho stavu fungování. Nebyl úplně bez obtíží, ale výrazně mu to pomohlo. Ale byl dva roky hospitalizovaný a pořád mu byla dávána nějaká péče. Ale to jsou jednotlivci, my nemáme žádný data, abychom mohli říct, jestli to pomáhá nebo nepomáhá. A naopak jsou výzkumy, kde se podávalo MDMA a byli tam lidi s HPO, kteří říkali, že nemají tuhle poruchu, až potom se zjistilo, že ji mají. A víme, že jim to uškodilo. Že to, co pomáhalo lidem bez tý poruchy, jim fakt škodilo.
Takže nemáme tady nic jasnýho, ale teoreticky, to říkám jako moje přání, když koukáme na PO jako na multitrauma, kterým si člověk projde – absence lásky, nějaký poškození, nějaký genetický inklinace k tomu… A když koukneme na psychedelika jako na něco, čím se můžeme dostat do hluboký minulosti, dostat se k věcem, který si ani pořádně nepamatujem… Tak teoreticky tohle by psychedelika mohla umožnit, jít postupně a tak hluboko, aby se ta hluboký traumata řešila… Teoreticky tam ten potenciál může být, ale je třeba si uvědomit, že když je někdo takhle od ranýho dětství traumatizovaný, tak už tam máme i takový neuronový spoje. Víme, že psychedelika podporují neuroplasticitu, že se můžou měnit ty cesty, ale nevíme, jestli takhle masivně. Nevím, jestli bych mluvil o nějaký stoprocentní úzdravě, to spíše ne. Takový výzkumy jednou budou, že se lidem s HPO budou dávat psychedelika v nějaký míře. A moje naděje je, že když se houby nebo MDMA budou podávat bezpečně, tj. terapeutický pár, muž a žena, ty lidi možná budou hospitalizovaný… Protože znám spoustu lidí, co si vzali MDMA a otevřelo jim to takovou bolest, že jim to velmi nepomohlo. Tak kdyby byli hospitalizovaný a mohlo se s nima neustále pracovat, tak myslim, že nějaký věci, který by se třeba v terapii jinak ani nenaťukly, tak by se mohly pořešit.
Ale rozhodně je tam obrovský nebezpečí, že se otevřou takový věci, na který ten člověk nebude připravenej, nebude na ně dost silnej, může mu to uškodit. Slyšel jsem o lidech s HPO, kteří si sami vzali psychedelika a byli v pohodě, ale slyšel jsem i o těch, kterým to uškodilo. Nicméně léčba by měla spočívat primárně právě v dlouhodobé psychoterapii a ne pouze v psychedelických stavech.
 
Uškodilo ve smyslu nějakých sebevražedných sklonů nebo třeba psychotických stavů?
 
Ano, slyšel jsem o psychóze, o masivním zvýšení sebevražedných ideací a vůbec tendencí k tomu. Sami si třeba vzali houby nebo „emko“ a otevřelo jim to spoustu bolesti, na kterou nebyli připravený. A když tohle cítíš, ta mysl sklouzne k tomu, co už znáš – takže k těm sebevražedným myšlenkám. Takže doopravdy je tam riziko samoužívání. Já bych nedoporučoval nikomu jít do toho bez terapeutickýho páru, který ví, jak ti pomoct, což je ale aktuálně nelegální a lidi na to nemají vzdělání ani zkušenosti.
 
Takže možná jedině někde v zahraničí?
 
Aktuálně to není legální nikde v zahraničí, pokud nejdeš na nějakou ayahuascovou ceremonii v jižní Americe, kde ale opět chybí ten bezpečný dlouhodobý mezilidský kontakt, který je právě pro lidi s takovými problémy to zásadní. Jsou státy, kde je povolený podhoubí, ale tam máš taky ty skupinový zážitky. Ono je to hrozně variabilní, někomu to může pomoct a někoho to může rozsekat. Já osobně tam vidím tu možnost, ale ta možnost tam má otazník a možná se změní časem na to, že to nepomůže. Já tam tu naději mám, ale rozhodně desetkrát podtrhnu, že je důležitej ten bezpečnej „set a setting“ a mít tam možnost okamžitý hospitalizace. A nikdy nezapomínat na to, že léčí vztah a ne psychedelická látka samotná.
 
A kdybys věděl o někom, kdo má zkušenost s HPO a je zotavený, spoustu let stabilní… A má nějaký téma, který v sobě řeší, a třeba z toho důvodu by to chtěl zkusit – v tomhle případě bys psychedelikum doporučil?
 
Tak já to hlavně nedoporučuju vůbec, protože je to samozřejmě nelegální… Ale kdybych nad tím uvažoval, tak bych si řekl, že pokud je ten člověk nějakou dobu stabilní, tak je v něčem pevnější, ale furt je tam to riziko, že to pro něj bude náročnější zážitek. I když je zcelenej, tak může být poskládanej víc křehce. Ale je to tak individuální, že těžko říct. To nám snad poví budoucí roky výzkumu. Ale upřímně můžu říct, že to je jeden z důvodů, proč jsem tady na stacionáři, doufám, že budu mít jednou možnost dělat výzkum s MDMA pro lidi s HPO. Proto se učím jeden styl práce a pak chci dělat další. Ale jak říkám – dělat to strašně bezpečně a opatrně…
 
A co si myslíš o tématu HPO a závislost na návykových látkách? Já se setkávám s tím, že to jde často ruku v ruce. A ta závislost často komplikuje zotavení. Co je pro tebe zásadní v zotavení, pokud hraničář bojuje i se závislostí?
 
Tady se přiznám, že mám relativně malý zkušenosti, nikdy jsem nepracovat na závislostech a lidí, kteří by byli fakt závislí, tady na stacíku moc nemáme. Takže tady můžu spíš teoretizovat. Na závislost koukám jako na nástroj, kterým si člověk snaží ulevit, pomoct, je to nějaká sebemedikace. Pokud by se chtěl zotavit, je důležité pochopit, že závislost není efektivní, škodíš si tím, není to trvalý řešení. Takže první krok by byl si přiznat, že to není efektivní řešení. Ale pochopit, jaký jsou ty mínusy a potom najít jiný alternativy, který by zkoušel, zjistil, že fungují, a řídil by se jima.
 
Mám dotaz ještě ke stacíku – teď už to bude rok (rok a půl v době publikování rozhovoru), co jste ho s Eliškou Hrbkovou otevřeli. Jaká je zatím vaše zkušenost, jaký z toho máš pocit?
 
Cítím se vděčně, že můžu poslouchat příběhy těch našich klientů, často jsem až ohromenej tím, jak jsou odvážný a silný. Protože když někdo prožívá takový množství utrpení, ale vždycky zvedne tu hlavu a jde dál, a přitom má na zádech 200kilový batoh, který lidi bez takových traumat nepoznali, pro mě je to ohromně motivující. A já si pak říkám, že když lidi, kteří si prožili tohle, na sobě takhle makají, tak to já přece taky dokážu. Ke klientům mám respekt a jsem jim vděčný, obdivuju je. Tak to je pro mě každotýdenní vzpruha.
A z hlediska toho stacionáře, když na sobě ty lidi pracují, dělají doma činnosti, který zadáváme a zadávaj si ještě vlastní, tak to dost pomáhá. Kdyby byla korelace mezi tím, jak kdo maká a jak se mu uleví, řekl bych, že to je třeba 0,6, je to hodně spjatý. Těm, kdo makají, se tady zpravidla uleví. Ale pak jsou lidi, který jsou na tom hodně špatně a skupiny pro ně ještě nejsou dělaný. Potřebují si najít bezpečný rámec v individuální terapii, získat aspoň trochu pocitu bezpečí. A možná by pro ně byl lepší ten Kaleidoskop na rok. Tam by získali nějakou odolnost, aby ty dovednosti mohli aplikovat v životě. Měli jsme tu klienty, kterým skupinový rámec nevyhovoval. Celkově mám radost, jakou práci tady s Eliškou děláme, jsou ale i lidi, kterým ten náš styl nevyhovuje. Beru to tak, že se to snažíme dělat co nejlíp, ale nejsme dokonalí, taky máme svoje chybky. A někdy to holt nejde dohromady, my a někteří klienti, to se stává… Ale obecnej pocit je hrozně příjemnej. Mám radost, že se lidem ulevuje, že tady potkají nový kamarády… A že vidíme tu změnu.
 
To je skvělý. A jsem ráda, že jsi zmiňoval i tu sílu klientů, že i tohle tě dokáže nějak motivovat. Chtěla jsem se zeptat ještě na další silný stránky tvých klientů s HPO – o tom se tolik nemluví. A my jako spolek se o tom snažíme mluvit, o tom, že nejsme černobílí, aby na to lidi začali pohlížet trošku jinak. Mluvíme o tom, že každý člověk je individualita a každý člověk má svoje silný a slabý stránky nehledě na škatulku diagnózy. A snažíme se vyzdvihovat právě ty přednosti. Takže - je ještě něco dalšího, čeho si všímáš na různých svých klientech, jejich silný stránky?
 
Tak hlavně diagnóza je jenom diagnóza a všichni, kdo nám sem chodí, jsou primárně lidi. A každý člověk má v sobě něco skvělýho a něco náročnějšího. Tu perspektivu diagnózy mám až někde za rohem a primárně vidím to lidství. Ale co ty naše klienty spojuje, je obrovská vnitřní výdrž, i přesto, že tady pořád slyšíme: „mně nebude líp“. Ale nevzdávaj to většinou, zvednou se, zkouší to dál. Ta vnitřní síla a neúnavná touha po zdraví je pro mě silná. Nebo vděk za důvěru a za kontakt. Spousta klientů jsou hodně zraněný. Ale když cítí to bezpečný prostředí a můžou se otevřít, tak vidím, jak z lidí, který jsou vystrašený, vyrostou sebevědomý lidi, který mají co říct a mají příjemný srdce, se kterým chci být v kontaktu. Což má každý člověk, ale tady je to takový intenzivnější tím, jak vidíme tu uzavřenou stránku a pak tu otevřenou.
 
V tom mi přijde rozdíl mezi tou hospitalizací, kdy ten personál klienty nezná jinak než v krizových stavech. A potom, když se klient dál někde léčí a zotaví se, tohle už nemají možnost vidět.
 
Na těch akutních příjmech vidíme to nejtěžší, čím si ten člověk v životě prochází. Pak mají ty pracovníci naprosto zkreslenou představu, ale není to úplně jejich chyba. My to tady můžeme vidět, jaký jsou jiný, když dostanou prostor a bezpečný prostředí.
A ještě k tomu vztahu a psychedelikám mě napadla další důležitá věc. Když lidi berou psychedelika sami, může to být přínosný, ale my lidi jsme hlavně vztahový bytosti, je to přirozená lidská potřeba být ve vztahu. A když někdo bere psychedelika sám, může se ještě víc uvrtat ve svý bublině. A pomůže mu naopak prožít to s druhým člověkem, znovu tak obnovit tu lidskou důvěru a kontakt. Když obnovuješ vztah, obnovuješ důvěru, život a lásku v sobě.
 
Jakou terapii bys kromě vašeho stacionáře doporučil (ať už v rámci nějaké organizace nebo jiný terapetický směr)? V poslední době jsem slyšela hodně o schematerapii, ale v ČR teprve začínají výcviky v tomhle směru…
 
Tady v Čechách máme skvělej Kaleidoskop, jsou první, kteří zavedli DBT, jsou nejzkušenější. To je za mě určitě první volba, ať už jejich roční pobyt nebo stacionář. Ti jsou pro mě vzor. Slyšel jsem, že Magdalena dělá DBT (pozn.: organizace věnující se lidem s duální diagnózou, tedy i lidem s HPO, kteří se potýkají navíc se závislostí). Taky jsem slyšel o schematerapii, že má dobrý výsledky v zahraničí a výzkumnou evidenci, ale těch terapeutů v Čechách zatím není moc.
Ve světě se používá „na přenos zaměřená psychoterapie“ od Kernberga, kterou tady používají možná někteří dynamicky orientovaní terapeuti.
Zároveň v posledních měsících vnímáme velkou změnu, kdy většina našich klientů, kteří k nám nastupují, už mají vlastní individuální psychoterapii, což jsme dříve neregistrovali. Myslím, že je to dost tím, že naše mladší generace si hledá nové informace ohledně léčby, takže už je mnohem přijímací vůči lidem s emočně nestabilní poruchou osobnosti.
 
Napadá tě ještě něco, co bys chtěl dodat?
 
Jestli tohle budou číst lidi, kteří ještě nevyhledali pomoc, tak bych řekl, že u spousty lidí je ta pomoc možná, i když si myslí, že je to beznadějný. Někdo jim pomůže, možná my, možná někdo jinej, možná taky ne, to nelze slíbit, ale naděje tady je. Lidi, co přicházeli k nám, často říkali, že si mysleli, že jim není pomoci. A odcházeli za tři měsíce s tím, že se mýlili.
 

Jak tedy iracionální myšlenky přepracovat? 


Je třeba zpochybnit platnost své iracionální myšlenky logickými důvody a přepracovat iracionální myšlenku na myšlenku více odpovídající realitě. 
V případě své myšlenky B bych postupovala takto: 

1. Musím druhým lidem vždy vyhovět, aby mě měli rádi. Pokud jim nevyhovím, mají právo být naštvaní, opustit mě, potrestat mě.
2. Jsem špatná, sobecká, když druhým nevyhovím. 

Někdy není třeba myšlenku od základu měnit, ale přemýšlet nad tím, co je na ní zdravého, co se může ponechat. U 1) může být zdravou částí potřeba mít dobré vztahy s druhými, potřeba lásky. To je naprosto normální lidská potřeba. Vzhledem k tomu, že jsem však příliš často zažívala podmíněnou lásku, zafixovala jsem si v sobě to „musíš“. V práci s myšlenkou je třeba poupravit to, v čem je extrémní – tedy slova jako „strašné“, „hrozné“, „nutné“, „musím“ nebo „vždy“.
Zeptám se sama sebe na několik otázek. Skutečně musím lidem vždy vyhovět, aby mě měli rádi? Není to tak. V lidských vztazích to tak nefunguje, jedná se o špatný předpoklad. Možná jsem to tak prožívala v minulosti, teď je to ale jiné. Jaké vztahy mám se svými dobrými přáteli, jak by to viděli oni? Ne, skutečně by mě neopustili a nevytrestali za to, když jim jednou zruším schůzku, zvlášť, když jsem neměla jinou možnost. Přátelé mají pochopení pro to, když jsem nemocná nebo pro další důvody, kvůli kterým jim nemohu vyhovět. Musela bych konkrétnímu kamarádovi v jednom kuse rušit schůzky a nemít k tomu pochopitelný důvod, aby byl objektivně naštvaný nebo se se mnou nebavil.  Myšlenku mohu upravit takto. (U jiných myšlenek s katastrofickým vyzněním lze místo „je strašné, pokud se stane…, nezvládnu to“ říci např.: „bude to nepříjemné, pokud se stane …, ale dá se to zvládnout.“)

1. NEMUSÍM druhým lidem vždy vyhovět, aby mě měli rádi. Pokud jim někdy nevyhovím, pochopí to.

Nebo: Pokud jim nevyhovím, mohou být nespokojení a naštvaní, ale to už je o nich, není to můj problém. 
I druzí někdy reagují přehnaně a pro začátek může být těžké věřit tomu, že přátelé pochopí, pokud jim nevyhovíte. Skuteční přátelé by neměli mít problém pochopit naši situaci a důvody, proč jsme jim nevyhověli, když nás mají rádi. Skuteční přátelé se snaží vidět situaci i z našeho úhlu pohledu, vcítit se do nás. Je možné, že nás někdy nepochopí, je možné, že vznikne nedorozumění. Pokud jsme jim však srozumitelně sdělili objektivní důvody, proč jim nemůžeme vyhovět, ale i přesto jsou naštvaní, možná mají oni iracionální očekávání směrem k druhým. Nikdo není dokonalý, i druzí mohou mít svá iracionální přesvědčení. S tím však my nic nenaděláme. V naší moci jsou naše iracionální přesvědčení, iracionální myšlenky ostatních jsou zase v jejich moci. Nemůžeme přebírat zodpovědnost za problémy jiných a nemusíme se cítit špatně kvůli jejich nárokům, které s námi nesouvisí.
Sebeznehodnocování

Další věc je, že lidi s HPO sami sebe hodnotí často velmi kriticky, znehodnocují sami sebe, když neodpovídají svým přehnaným očekáváním, postrádají soucit k sobě. Je důležité prominout si, že nejste dokonalí, přiznat si, že vaše očekávání jsou přehnané. Dovolit si nedokonalost, která je lidská, skutečná a často krásná. Přijmout, že stejně jako ostatní máme svá omezení. Prominout si, že jste vždy nevyhověli, že nikdo nemá kapacitu vždy vyhovět. Ti, kteří vás v minulosti odmítli či potrestali, pokud jste jim nevyhověli, sami nebyli v pořádku. Je třeba v sobě zvnitřnit postoj, že je přirozené myslet i na sebe a na své potřeby, které se někdy neslučují s potřebami okolí, ale jsou platné minimálně stejně, jako ty jejich. Jsou vaše a vy máte právo myslet na sebe, starat se o sebe, vyhovět svým přáním a potřebám – na tom není nic špatného ani sobeckého. 
Myšlenky a domněnky je užitečné si ověřovat. Kolikrát se mi velmi ulevilo, když se někdo divil dotazu, zda na mě není naštvaný a odpověděl: „proč?“ Pomohlo mi to si uvědomit, jak moc iracionální myšlenka byla. 

Podívejte se na postupné upravování hlubší iracionální myšlenky: 

Iracionální myšlenka: Jsem špatná, sobecká, když druhým nevyhovím. 

O něco přijatelnější myšlenka: Když druhým nevyhovím, je to pro mě nepříjemné, protože je pro mě důležité, aby mě měli rádi. Mám strach, že mě mít rádi nebudou.  Mám ale právo nebýt vždy dokonalá a schopná ve všem vyhovět.

Další, již racionální myšlenka: Když druhým nevyhovím, mohou to vnímat jako sobectví, ale každý má právo myslet i na sebe.

Skutečně zdravá myšlenka: Když druhým nevyhovím, nevypovídá to nic o mé sebehodnotě, o tom, jaký jsem člověk. Nejsem dokonalá a není v mých silách vždy vyhovět, i když ráda pomáhám druhým. 
Výsledná racionální myšlenka může vypadat takto: Nejen že je nereálné být dokonalá a vždy vyhovět druhým, někdy je i třeba nevyhovět, pokud požadavky druhých odporují mým momentálním potřebám. Zasloužím si myslet na sebe a pečovat o sebe, když to potřebuji. 

Až přijde příště situace, která u vás vede k iracionálním myšlenkám, v případě, že jste se zabývali jejich rozborem, je pravděpodobné, že dokážete iracionální myšlenku  dříve identifikovat. Práce s myšlenkami se samozřejmě nedá natolik urychlit, aby vás hned přestaly napadat. Kroky nebo krůčky k zotavení spočívají v tom, že si myšlenek začnete více všímat, zapojovat častěji “racionální mysl”, tím pádem i  lépe zvládat negativní emoce s nimi spojené. Pokud jste dosud bývali zahlceni např. depresivním prožíváním na základě neúspěchu, které trvalo velmi dlouho, díky uvědomění si iracionálních myšlenek se ta doba pravděpodobně začne zkracovat. “Nojo, teď se vnitřně zase shazuju,” uvědomíte si ve více situacích, “ale to už jsem přece rozebírala… Ta špatná myšlenka o sobě, to není pravda,” začne vás postupně čím dál častěji napadat. A začnete se opravovat: “Skutečně vždycky nemusím uspět, pořád jsem dost dobrá...” A čím víc si budete iracionální myšlenky uvědomovat, čím častěji vás budou napadat racionální myšlenky, kterými je začnete upravovat, tím víc je sjednotíte s vaším smýšlením o sobě, tím více jim začnete věřit. Postupně se dopracujete k pozitivnějšímu smýšlení o sobě a zdravějšímu prožívání.


Na závěr přidávám ještě výstižnou tabulku „Hledání alternativních myšlenek“ a její překlad.

 
Alenka

Deprese, úzkostné stavy, strachy a problémy ve vztazích… To vše jsou časté problémy lidí s HPO. V posledním ročníku magisterského studia jsem se v rámci volitelného semináře učila pracovat s REBT – racionálně emočně behaviorální terapií, což je metoda, na základě které vznikla známější KBT, jejíž prvky jsou i součástí dialektické behaviorální terapie pro hraniční poruchu osobnosti. V poslední době se více zajímám i o kognitivní směry v psychoterapii – tedy směry, které pracují s myšlením člověka, využívají více různých technik, úkolů a postupů než jiné směry v psychoterapii. O své psychoterapii se více rozepíšu ještě v jiných článcích, celkově bych však řekla, že mi pomohly postupy z více směrů, i z těch kognitivních. Přestože jsem se dříve orientovala spíš na psychoterapii pracující s nevědomím, se zkušenostmi z minulosti, které nás utvářely a ovlivňují současné vztahy (s druhými i se sebou), kromě skupinové terapie mi pomohla i změna v myšlení. Určité způsoby práce na sobě, které jsem si osvojila např. na skupinové terapii, odpovídaly postupům kognitivní terapie.
Práce s vlastními myšlenkami, ovlivňování toho, jak přemýšlím o sobě, o druhých a o životě, pro mě neznamenala pouze opakování různých pozitivních afirmací. Pomohlo mi postupně upravovat určitá vnitřní přesvědčení, nikoliv se násilně nutit do opačných, než mi byly vlastní. Pomohlo mi také slyšet od ostatních jejich pohled na mě, postupně ho přijímat, a tak měnit svoje smýšlení o sobě, připouštět si pozitivnější pohled na sebe. Jak vznikají deprese a úzkosti a jakou mají souvislost s naším myšlením? Jak lze s psychickými problémy pomocí REBT pracovat? 
Vynechám nyní komplexní teorii deprese, HPO a dalších psychických potíží. Kognitivní terapie se zaměřují na určitý úsek teorie, vycházejí z toho, že naše přemýšlení a uvažování o událostech, o druhých a o sobě, vytváří negativní psychické stavy. Člověk v hluboké dlouhotrvající depresi je často zahlcen svým stavem natolik, že možné spouštěče a myšlenky, které ho ovlivňují, často nevidí. Když jsem na tom byla nejhůř, bylo pro mě těžko představitelné, že za veškerou temnotou, která mě zaplavovala, lze najít konkrétní myšlenky, které by mohly být klíčem z mého vězení. Skutečně tam však byly a postupně jsem na ně přicházela. Některé myšlenky jsem v těžké depresi ani nepovažovala za iracionální, bez zpětné vazby okolí, skupiny a terapeuta bych je možná nezačala vidět v jiném světle. 
Když začínáte pracovat se svými myšlenkami, nejprve se zkuste zaměřit na situace a pocity, které se netýkají nejtěžších či nejkomplikovanějších témat. Doporučuji vybrat si jako první situaci, kterou budete rozebírat, raději zklamání z toho, že jste neudělali zkoušku, než půl roku trvající hluboké deprese či panické ataky. Na příkladu ze svého života vám vysvětlím základní body teorie a možnosti práce se svými myšlenkami.  

Jedná se o model A-B-C, kdy 

• A je aktivující událost
• C je emoční důsledek 
• a B je iracionální přesvědčení nebo myšlenka, která pocity způsobila či prohloubila. Emoční důsledky událostí tedy často nejsou způsobeny událostí jako takovou, ale našim přesvědčením o ní. 

Použiji situaci, která pro mě bývala docela běžná. Mívala jsem iracionální strach, že je na mě někdo blízký či známý naštvaný. Možná objektivní situace A byla: kamarád mi neodpověděl na zprávu.
C, tedy emoční důsledek byl strach, obavy, stres - z toho, že se se mnou už nebaví, je naštvaný, protože jsem minule zrušila naplánovaný sraz s ním, přestože jsem za to nemohla… Tohle už jsou ty myšlenky, které byly s obavami a se stresem spojené, rozjížděly se dál. Nelze ale říci, že myšlenka „je naštvaný, protože…“ by byla původní iracionální myšlenka. Tahle myšlenka se vázala k této konkrétní situaci, v jiných situacích to byly zase jiné myšlenky. Jde o to, dopátrat se toho „jádra pudla“, základní myšlenky, ze které vycházejí všechny ostatní v podobných situacích. 
Není to jen moje domněnka? Zeptala jsem se sama sebe na větu, která mi utkvěla z terapie. Již víckrát se mi osvědčilo položit si tuto otázku. Zřejmě to je moje domněnka, je nepravděpodobné, že by byl kamarád naštvaný. Za tím, že mi dosud neodpověděl, může být mnoho racionálních důvodů – dosud neměl čas odepsat, zapomněl na to, má problém s telefonem a zpráva mu nepřišla… Takové vysvětlení mi pomohlo. Co ale stojí za tím, že jsem se začala tolik zabývat tím, zda není naštvaný? Proč stačí taková maličkost k tomu, abych předpokládala, že se na mě druzí zlobí? V minulosti se mi to stalo, občas se na mě někdo naštval kvůli maličkosti. Cítila jsem se za to provinile a měla pocit, že je to moje vina, že jsem dotyčnému měla vyhovět. A když jsem to neudělala, měl právo na to, být naštvaný. STOP. Teď se nebudeme zabývat nejhlubšími příčinami tohoto přesvědčení. V tomto postupu na ně není prostor. Podle mého názoru je důležité uvědomovat si hlubší příčiny a pracovat s nimi, pracovat s traumaty z minulosti. Mně osobně pomáhalo pracovat s minulostí a se současností, s vlivem minulosti na můj současný stav a zároveň s možnostmi ovlivnění tohoto stavu. Pracovat s tím, co je teď, znamená i pracovat s důsledky traumat a minulých zkušeností, ze kterých vyplývajících přesvědčení o sobě, o druhých a světě. 
Jaké bylo tedy B, moje iracionální přesvědčení? Musím druhým lidem vždy vyhovět, aby mě měli rádi. Pokud jim nevyhovím, mají právo být naštvaní, opustit mě, potrestat mě. 
Myšlenka odhalena! Na to, že se nejedná o zcela závažnou situaci nebo duševní stav, byla myšlenka vlastně docela silná. Není divu, že jsem si dělala kvůli jedné zprávě takové starosti. Ale nyní vidím, jak byly iracionální.
Pocity viny nasvědčují tomu, že se jedná o myšlenku, která byla hluboce spjatá s mým sebehodnocením. Pokud bych šla ještě o něco víc do hloubky, našla bych myšlenku: Jsem špatná, sobecká, když druhým nevyhovím. Silné a vlivné přesvědčení o sobě.

Existují různé druhy iracionálních myšlenek. Často v nich hrají roli nároky na sebe („musím“!) nebo sebeznehodnocení („jsem špatná, když…“) 

Prvky iracionálních myšlenek jsou:

• Nezbytnost („Je nutné, aby vždy…“)
• Nepřípustnost („Bylo by nepřijatelné, kdyby…“)

 

• Nároky na sebe: „Musím být… např. dokonalý.“

 

• Nároky na druhé: „Musí se ke mně vždy chovat hezky, jinak je zlý.“

 

• Nároky na situace: „Život musí být spravedlivý, snadný a bez nesnází, jinak je hrozný.“

Než se budu zabývat možnostmi práce s těmito iracionálními přesvědčeními, uvedu nejčastější nesprávné myšlenky. Prvním krokem je iracionální myšlenky odhalit, čehož můžete kromě dotazování sebe sama docílit i identifikací s obecnou iracionální myšlenkou, se kterou se ztotožňujete. 

1. Je naprosto nezbytné, aby všichni důležití lidé v mém životě mě měli rádi a souhlasili se mnou.
2. Je naprosto nutné, abych byl výkonný a úspěšný ve všem, co dělám.
3. Někteří lidé jsou špatní a zlí a je nutno je usvědčit a potrestat.
4. Je strašné, když se věci vyvinou jinak než si člověk přeje.
5. Lidské trápení a lidské city vůbec jsou způsobeny vnějšími okolnostmi a člověk to nemůže ovlivnit.
6. Člověk má mít věci či okolnosti, které ho mohou ohrozit nebo mu ublížit, stále na mysli.
7. Je snazší se obtížným situacím či povinnostem vyhnout než se s nimi potýkat.
8. Člověk vždycky potřebuje někoho silnějšího, než je sám, kdo ho podpoří a dokáže rozhodnout věci lépe než on. 
9. Jaký člověk je, záleží na jeho minulosti. Protože minulost nelze změnit, nelze ani změnit vlastní povahu, prožívání a chování.
10. Pokud mají druzí lidé problémy nebo se chovají nevhodně, je nezbytné dělat si s tím starosti a zabývat se tím.
11. Pro každý lidský problém existuje nějaké dokonalé řešení a je hrozné, když je člověk nenalezne. 

Když si čtete tyto myšlenky, co vám na nich připadá nesprávné? Možná je to katastrofické hodnocení situací „strašné, hrozné“. Možná je to černobílé vnímání, které jako hraničáři určitě dobře znáte: „musím být úspěšný ve všem… všechno nebo nic“. Pro mě zde také bije do očí nedostatek odpovědnosti za svůj život, pasivní a rezignovaný postoj, že nic nemůžu ovlivnit: „Jaký je člověk záleží na jeho minulosti… Lidské city jsou způsobeny vnějšími okolnostmi a člověk to nemůže ovlivnit…“. Objevuje se zde mnoho „musíš“, mnoho „nezbytností“, stejně jako nároky na druhé, apod.

​Alenka