Lidé s diagnózou hraniční porucha osobnosti (HPO) čelí jednomu z nejdrsnějších stigmat v
komunitě duševního zdraví. Od internetových článků označujících lidi s HPO jako "nebezpečné"
ničitele životů, po klinické odborníky, kteří na rovinu odmítají léčit pacienty s HPO, není divu, že
ti, kteří žijí s tímto onemocněním, se často cítí nepochopení a osamělí ve svém boji.
Ačkoli je stále nepochopeno mnoho ohledně HPO, je zde jeden zraňující (a nepatřičný)
stereotyp, který se objevuje znovu a znovu: Lidé s HPO jsou manipulativní.
Ale některé věci, které lidé s HPO dělají a jsou běžně vnímány jako "manipulace" (například
vyhrožování sebevraždou), nejsou tak ve skutečnosti míněny. Slovo "manipulace" naznačuje
dovedný a zlomyslný záměr, ale mnohem častěji je toto chování zoufalými, neumělými pokusy
člověka s HPO o uspokojení emočních potřeb, které byly zanedbány ve zneužívající nebo
zneplatňující (kde je jsou emoční projevy přehlíženy nebo hodnoceny jako nesprávné,
pozn.překl.) výchově.
Fakticky jsou nepříznivé zkušenosti z dětství u lidí s HPO tak běžné, že ve studii o
traumatizovaném dětství v případech HPO bylo zjištěno, že 81% subjektů má v minulosti
zneužívání dítěte - 71% sdělovalo fyzické zneužívání (týrání), 68% sexuální zneužívání a 62%
bylo svědky závažného domácího násilí.
Když dítě vyrůstá ve zneužívajícím prostředí, které nenaplňuje jeho potřeby normálního
emočního a fyzického vývoje, dítě se může naučit uchylovat se k "vynalézavým"; a nepřímým
technikám, aby získalo to, co potřebuje k přežití.
Bohužel toto naučené chování ve formativním období dítěte může způsobit problémy v
dospělosti, když se dítě konečně dostane ze zraňujícího prostředí, ve kterém vyrůstalo. V
případě lidí s HPO mohl být takový nedostatek uznání a podpory v dětství, že jediný způsob,
který znají, jak dosáhnout uspokojení emočních potřeb, je zapojení nezdravých metod, aby
přiměli okolí dát jim, co potřebují.
The Mighty promluvil s psycholožkou Dr. April Forman, která se specializuje na práci s lidmi s
HPO a vyjadřuje se takto:
Váš mozek křičí, aby jeho potřeby byly naplněny. Křičí, aby mu bylo porozuměno, křičí, aby byl
uznán, takže začněte dělat pěkně pitomé krav*ny, abyste přiměli okolí reagovat na vaše
potřeby.
Jaké typy "pitomostí" lidé s HPO dělají, aby dosáhli naplnění potřeb? Zeptali jsme se členů naší
BPD komunity, aby nám objasnili jejich chování, které je obvykle vnímáno jako manipulativní.
Nehledě na záměr, některé tyto "vynalézavé" nebo narušené způsoby chování, které mají
uspokojit potřeby, mohou být zničující a bolestné jak pro lidi s HPO, tak pro ty, kteří je milují.

Kvůli tomu, společně s náhledem z naší komunity, jsme požádali Dr. Foremanovou o sdílení
jejích tipů, jak uspokojit potřeby zdravými (a efektivními!) způsoby bez uchylování se k
narušenému chování.
Takto vysvětlují lidé z naší HPO komunity těchto pět klasických hraničních způsobů chování,
které je běžně zaměňováno za "manipulativní":

1. Potřeba soustavného ujišťování nebo uznání
"Žádám o ujištění, protože se obávám, že s někým špatně komunikuji nebo interpretuji. Ale
zjistila jsem, že někteří lidé si myslí, že to dělám proto, abych je přiměla říci to, co chci slyšet.
Ale tak to opravdu není! Pouze nemám sociální dovednosti, abych poznala, zda je má
komunikace efektivní, a často jsem pohlcena úzkostí z myšlenek a posuzování. - Kirsty D.
"Nezáměrně obviňuji lidi, aby mi řekli, co chci slyšet, protože potřebuji ujištění." - Sophie Z.

2. Vyhrožování sebevraždou nebo sebepoškozením
"Bývala jsem po rozchodu v takové depresi, že jsem začala mít sebevražedné sklony, takže si
lidé mysleli, že se jen snažím zabránit jim v odchodu tím, že vyhrožuji sebevraždou. Ve
skutečnosti se natolik bojím odmítnutí, že bych raději zemřela, než abych se znovu cítila
osaměle. Vím, že to může působit jako manipulace a není to cesta, jak se vyrovnat s
rozchodem, takže teď tyhle věci řeším zdravějším způsobem." - Heather D.
"Řezání. Lidé si myslí, že je to kvůli pozornosti, nebo snaze s nimi manipulovat, aby mě zvlášť
litovali, ale doopravdy tím trestám sama sebe." - Katy W.

3. Intenzivní emocionální reagování
"Pláč. Silně věci prožívám, tak pokud cítím bolest, ukáže se to. Lidé mi říkali, že 'se jen snažím
dostat pozornost" nebo 'chci, aby se mě lidé ptali, co se děje, abych získala sympatie'. Ve
skutečnosti nenávidím to, že se snadno rozpláče před lidmi, protože já nechci, aby se ptali." -
Antasia H.
"Jeden z mých problémů souvisejících s HPO je, že mám tendenci naštvat se, pokud věci
nejsou podle mě. Nakonec mě nazývali "sobeckou"; nebo 'příliš emotivní' a skoro pokaždé jsem
odpovídala ';Omlouvám se, nemám nad tím kontrolu…'" Autumn S.
" Cítím emoce tak silně, že to vypadá jako sehrané, jako batole, které se vzteká na veřejnosti,
aby přinutilo matku mu vyhovět. Není to tak, že něco chci, pouze mám tyhle emoční výbuchy,
které se stávají, protože mám problém s regulací vlastních emocí."; - Hannah C.

4. Přílišná přilnavost nebo odtažitost
"Vždycky příliš přilnu k mé ';oblíbené osobě'. Pak, když mám pocit, že mě chce opustit, udělám
to jako první, abych se vyhnula zranění mých citů." - Glory P.
"Přitahovat lidi blíž, pak je odstrkovat, potom je zase přitahovat. Je to nekonečný kruh, kdy chci
být milovaná, ale jsem absolutně vystrašená, že mě opustí." - Megan K.

5. Dávání ultimáta
"Mít nesmyslné požadavky nebo dávat ultimáta. Je to přímo manipulativní, ale to není, proč to
dělám. Zažila jsem v životě tolik opuštění a zklamání, že jsem takové chování používala ve
snaze donutit ostatní, aby dokázali, co pro ně znamenám." - Sandi C.
Co tedy může člověk s HPO dělat konstruktivního a efektivního, aby byly jeho potřeby
naplněny?
"Lidé s HPO skutečně potřebují validaci. Opravdu potřebují pozornost a často ji potřebují víc,
než jiní," řekla Dr. Foreman pro The Mighty. "Někdy jim můžete dát veškerou pozornost světa
a… zkrátka to nestačí."
Nešťastnou ironií je, když někdo s HPO neustále používá narušené chování, aby získal validaci
v jeho mezilidských vztazích. Více tím riskují odmítnutí a opuštění od svých blízkých - něco,
čeho se lidé s HPO bojí nejvíce.
Dr. Foreman vysvětlila, že někdo s HPO, který se zdánlivě chová "manipulativně", často hledá
sociální interakce se svými blízkými, aby "spravil" něco, co sociální zpětná vazba prostě
nemůže spravit. "Lidé mohou mít pocit, že si s nimi dotyčný hraje, protože člověk s HPO si říká
o zpětnou vazbu a pozornost, která je úplně mimo 'normál'; toho, co ostatní lidé chtějí - a tedy
mají podezření na postranní motiv" řekla.

— konkrétní způsoby, jak mít úspěšné vztahy a zároveň uspokojit své potřeby, se dočtete v
pokračování článku --

Zdroj: The Mighty
Překlad: Peťula Schönacková

Všichni za sebou máme velmi náročný rok, který se pravděpodobně zapíše do dějin. Koronavirová krize se dotkla nás všech a pro mnohé znamenala zkoušku trpělivosti, fyzického a psychického zdraví. U nás ve spolku tomu nebylo jinak. I přesto můžeme hovořit o mnoha úspěších, kterých jsme letos dosáhli. Naše řady dobrovolníků – peerů se rozrostly. Bohužel jsme ale také přišli o naši velkou podporu a sílu v podobě jedné z našich zakladatelek. Doufáme, že se k nám brzy zase přidá - až jí to zdraví dovolí. Pro tváře spolku byl tento rok plný výzev. A to jak na poli osobním, tak na poli profesním. Ale jsme přece nějací bojovníci a tak zkoušeni osudem, jsme všechny karamboly přestáli a nenechali se odradit. Ono to totiž stojí za to. Protože navzdory osudu se spolku dařilo pomáhat tam, kde bylo třeba, šířit osvětu na mnoha místech a participovat s dalšími spolky kdykoli to jen trochu bylo možné.

Máme za sebou úžasnou samostatnou Besedu v Brně, která měla velkou návštěvnost. Stihli jsme několik přednášek o HPO na vysokých školách a společně s organizací OKO – mobilní komunitní centrum také na školách základních. S organizací OKO jsme také spolupracovali na fotografickém workshopu pro osoby se zkušeností s duševní poruchou a na putovní fotografické výstavě. Na našem webu, který snad již brzy dostane novou a přehlednější podobu jsme zveřejnili spoustu nových článků a rozhovorů. Přeložili jsme některé důležité články z angličtiny. V létě jsme také připravili mini peer kurz na míru a zúčastnili se několika osvětových besed. Zúčastnili jsme se online projektu Ujíždíme na duši. 
V našem messengeru na Facebooku jsme odpověděli na více než stovku vzkazů, které se týkaly HPO. Založili jsme také naši první sbírku na Donio – Přihoď kilo hraničářům. Zde je nutné podotknout, že fundraising je pro nás stále cizí slovo, ale v roce 21 se určitě polepšíme protože už chápeme, že bez finančních prostředků to nejde. Máme za sebou také rozhovory pro rádio Wave, sdružení HateFree, či magazín A2. A také jsme se domluvili na báječné spolupráci s organizací Fokus, na kterou se již velmi těšíme. Podařilo se nám vybudovat první plnohodnotné oddělení a to rovnou oddělení pro vzdělávání, které má na starost naše zakládající členka Alenka.

Letos se nám bohužel nepodařilo kvůli koronavirovým opatřením zrealizovat naplánované výtvarné workshopy. Minulý rok jsme díky Green Doors vybrali v rámci kampaně Udělej krok finanční podporu na část výbavy pro realizaci těchto workshopů, které si kladou za cíl zpřístupnit některé umělecké činnosti lidem se zkušeností, kteří například nemají dostatek financí na klasické kurzy, nebo jen chtějí trávit čas se svými blízkými při smysluplné činnosti a poznat i jiné tváře ze světa HPO. 

V příštím roce máme velké plány. V naší činnosti  se budeme i nadále zabývat osvětou, destigmatizací a poradenstvím. Alenka se svým zbrusunovým oddělením pro vzdělávání povede dál své statečné dobrovolnice. Čeká nás plno školení, kurzů a přednášek. V plánu máme školit sociální pracovníky i zdravotníky. Část této činnosti hodláme přenést do online světa pro případ, že by nám PES nebyl nakloněn. Na programu jsou také besedy a participace s ostatními organizacemi podobně, jako tomu bylo i letos a v předešlých letech. Díky novým posilám budeme moci rychleji a pružněji reagovat na podněty veřejnosti ohledně HPO. Chystáme nový, přehlednější web a chceme zapracovat na komunikaci a pr. A ano, čeká nás i fundraising.
V neposlední řadě se i tento rok hodláme věnovat překladům přínosné cizojazyčné literatury s HPO tématikou. Doufáme, že budeme moci konečně zrealizovat plánované workshopy.

Do nového roku svým kolegyním  přeji hlavně to, abychom se opět potkaly v plné síle a tedy i v plném počtu. Aby ti z nás, kterým se letos po dlouhé době přitížilo, doplnili svůj energetický balíček a našli znova cestu k zotavení, nebo cestu v tomto zotavení pokračovat. Abychom mohli dál pomáhat těm, kteří nás potřebují. Protože naše snaha má smysl . Moc vám děkuji za vaše úsilí a za vše, co jste v uplynulém roce v rámci spolku vykonali. A připomínám, že vy a vaše duševní i fyzické zdraví má vždy přednost přede vším. Na to nesmíme nikdy zapomínat.

A vám, milým kolegům, čtenářům a fanouškům moc a moc děkujeme za podporu v jakékoli formě. Bez vás by to nešlo. Těšíme se na vás v roce 2021, přejeme vám, aby tento rok byl rokem radostným, kdy budete moci beze strachu objímat své blízké. Přejeme vám, abyste nepropadali panice a byli zdraví na duši i na těle. V každém z nás je víc síly, než si dokážeme představit. 

Sandra Sedlecká, zakladatelka spolku Nejsem psychopat, z.s.

Poslední dobou často přemýšlím nad tím, jak věci zvládat líp nebo spíš, jak toho zvládat víc. Mám určitou kapacitu, kterou se snažím pravidelně překonat nebo jsem tedy spíše nucena ji překonávat a ťukám pravidelně na její hranice. Upřímně…jsem často vyčerpaná a proto přemýšlím nad tím, jak kapacitu zvýšit a zároveň si uvědomuji, že tím trochu padám do nějakého kopání se za moji funkčnost, která se zdá, že má asi 65% baterky. Takhle to vypadá docela pesimisticky a myslím na přirovnání poloprázdné sklenice, které vás může napadnout, ale pro mě je to přes půlku PLNÁ sklenice. Byly doby, kdy jsem měla 0%, doby kdy jsem se cítila spíš na úplně vybitý telefon, který nemá možnost nabíječky a má jen depresi s úzkostí, která ho krmí černotou a elektrickými šoky, které vás neprobudí, jen pořádně rozklepou. 
Jsem si na druhou stranu vědoma své energie a chápu ji, i když nad tím v poslední době opět přemýšlím. Roky jsem žila s úzkostí a dlouhodobou depresí, často jsem se snažila překonávat svoji nastavenou kapacitu a tím ji více vyčerpávala a točila se v kruhu. 

A teď to spíše otočím. 
Ten den nějak prožíváte, máte určité úkoly, práci, fungujete, vnímáte okolí, cítíte a tohle vše vám bere přirozeně energii a postupně se vám baterka za den vybíjí. Vím, že nejsem jediná, které tyhle úkony a cítění bere daleko více energie a pak tedy 50% energie věnuji práci, 15-20% na dopravu v MHD a další zbývající procenta pro nějaké postarání se o sebe a o svou domácnost během pracovního týdne, což například zahrnuje připravení si jídla, hygienu, domácí práce, abyste mohli v klidu fungovat v dalších dnech, měli něco čistého na sebe a nerozkládal se vám byt ve špíně. Zahrnuje to i trávení času s přáteli či rodinou. Někdy musíte jít s energií do mínusu nějakými úkony navíc nebo nějakou těžší věcí k řešení a těšíte se o to víc do klidu bytu a postele. Jsem si vědoma toho, že za den toho navnímám tolik, že mi dává smysl, že jsem pak unavená. Vstanete, připravujete se do práce, jdete na tramvaj, přestupujete na metro a pak autobus, všude jsou okolo různí lidé v různém počtu, v práci se soustředíte, vnímáte další kolegy nebo klienty, soustředíte se na práci. Během dne vnímáte taky různé zvuky z ulic, dopravy, lidí, ale hlavně máte k tomu všemu určité pocity. Zdá se toho docela dost, že? A nebo si někdo z vás může říct, že je úplně normální tohle zažívat během pracovního dne. Je to normální, ale záleží tady na tom, jestli to opravdu vše intenzivně vnímáte, úkon po úkonu, smysl po smyslu nebo jste imunnější vůči ruchům města.
Ale jsou to hlavně pocity, vaše psychika, která je v tomhle pro mě nejzásadnější, nemluvě o tom, že občas cítím jiné pocity ostatních (naštěstí už ne v takové míře, jako když jsem byla mladší). Někdy je vám špatně, cítíte úzkost nebo trošku depresi nebo jen stres, abyste ten den zvládli, pokud víte, že toho máte hodně ke splnění nebo vás čeká něco nepříjemného. To jsou ty každodenní drobné i větší překážky, které musíte v ten den překonat a trošku vám stěží celý den a vezmou víc energie. Ale je to v pořádku, tyhle všechny věci jsem se naučila lépe zpracovávat a žít s nimi. Někdy je den snazší bez emočních překážek a někdy je holt těžší a připadáte si jako bojovník nebo horolezec, který leze na Mount Everest. A proč tak moc řeším svou kapacitu a hlídám si ji? Jelikož pokud ji překročím, vím, že únava jde do vyčerpání a vyčerpání do deprese.

Ale aby to nevyznělo tak těžce, v ten den vnímáte plno krásného. Všímáte si barev listů na stromech, jak se červenají bobule na keřích, pozorujete poslední květy tohoto roku, vnímáte sluneční paprsky, jak vás hřejí na obličeji nebo čerstvý mrazivý vzduch i tiché ulice se stromy, když se mezi nimi proplétáte na hlavní. Vychutnáte si dobré jídlo nebo něco sladkého, vnímáte, jak pijete teplý čaj s medem a zahřeje vás. Někdy zažijete i nějaký úspěch v práci nebo osobní, něco co vám vytvoří úsměv na tváři, zasmějete se s kolegy nebo se naučíte něco nového, potěšíte toho nejbližšího nebo oni vás, strávíte chvilku, pokud povolí kapacita s přáteli nebo obejmete partnerku. A i když jdete do mínusu nebo energii vyčerpáte úplně celou, víte, že prostě další den musíte trošku víc zvolnit, vyspat se a zrušit třeba schůzku s přáteli nebo rodinou, abyste měla kapacitu na další dny a znova se nabila pro další dny fungování v práci i osobním životě.

Jsou to takové kompromisy sebepéče, které jsem se musela naučit, abych se mohla věnovat práci, která mě dokonce i baví a naplňuje a abych zvládala každodenní úkony života. A i když někdy kapacitu překračuji, snažím se pak o to víc odpočívat. 
​
Prosím nebojujte se svojí energií, nepřetěžujte se, pokud to jde už za zdravou míru vaší kapacity. Každý to má jinak nastavené a neznamená to, že je to špatně. Jsme nějak nastaveni, něco těžkého jsme prožili, museli se vyrovnat s velkou zátěží nebo nás zlobí fyzické zdraví. Každý má kapacitu nastavenou jinak a je důležité přijít na to jak, abyste s tím mohli dál pracovat a věnovat se věcem důležitým pro váš spokojený život.
A jak se nabíjím kromě spánku a ticha v bytě? Dostatečným časem sama se sebou, klidnými víkendy s partnerkou a objímáním, aktuálně pečením a vyráběním dárků, celoročně kreslením, někdy tancem, chvílemi s přáteli a rodinou, v přírodě nebo lenošením na gauči a sledováním zajímavého seriálu.
 
A co nabíjí vás?

*Míša

​

Pověz mi něco o sobě a o svojí sbírce.

Je mi 21, studuju literaturu na výšce v Hradci. Sbírku jsem napsala začátkem tohoto roku, když jsem byla v nemocnici potom, co jsem měla takovou delší suicidální epizodu, kdy jsem se už ztrácela v realitě a potřebovala jsem pomoc odborníků.

Jak ses dostala ke psaní?

Já jsem psala od mala, od deseti let. Začalo to tak, že jsem už tenkrát nerozuměla svým pocitům a snažila jsem se v tom najít smysl, když se to aspoň rýmovalo, dávalo mi to nějaký řád. Nepíšu
pravidelně, ale když mi není nejlíp, tak se z toho vypíšu.

A psala jsi někdy i prózu, nebo čistě básničky?

Prózu jsem taky psala, ale tím, že jsem psala, když mi bylo hůř, tak to úplně nedávalo smysl, hodně jsem se v tom ztrácela. A ty básničky mi v tom dávaly pořádek.

Povíš mi něco o tom, jak se u tebe projevovala hraniční porucha osobnosti?

Ze začátku, na to jsme došly na terapii, že už někdy v osmi letech se už začaly objevovat první
náznaky. Pamatuju si, že jsem se dost stranila lidí a měla jsem pocit, že nikomu nemůžu věřit, což jsou dost silný pocity na osmiletý dítě. A gradovalo to v průběhu let. Když mi bylo třináct, nejvíc se rozjela sociální fobie, kdy jsem nemohla ani vylézt z pokoje. A když mi bylo patnáct, stranila jsem se kolektivu, nevyhledávala jsem ostatní, protože jsem zkoumala, co je se mnou špatně. A teď začátkem roku to vygradovalo úplně, že jsem měla suicidální sklony.

A byla jsi nějakou dobu hospitalizovaná…

Byla jsem hospitalizovaná v Hradci, byla jsem tam dva měsíce.

Jakou máš zkušenost s hospitalizací, pomohlo ti to?

Rozhodně. Když je člověk úplně ztracený a neví, co mu je, tak je docela úleva, když zjistí, že mu teda něco je, že to není jen nějaký přelud. Pomohlo mi to v tom, že jsem se naučila sama na sobě pracovat, o tom to je. Není to o tom, že tam člověk přijde, něco ho osvítí a najednou je zdravý, ale musí na tom pracovat. Ani tak nemá záruku, že se to povede, ale důležité je v tom setrvat a věřit, že to překoná.

A co ti nejvíc pomohlo v tom, začít na sobě pracovat?

I to prostředí tam. Jak jsme tam všichni měli nějaké problémy, na jednu stranu to bylo depresivní, ale na druhou stranu to bylo hodně přátelský. Říkala jsem si, že možná tady všichni nemáme stejné problémy, ale všichni jsme v háji, tak pojďme s tím něco dělat, nenecháme se v tom vzájemně. Když někomu bylo hůř a někomu líp, tak jsme se navzájem tahali nahoru, a paradoxně z nemocnice mám přátele, které bych za nic nevyměnila. Hodně mi to dalo.

A po hospitalizaci jsi navštěvovala (nebo navštěvuješ) ještě nějakou psychoterapii?

Momentálně jsem v dlouhodobé psychoterapii a medikaci také užívám. Hraničářství je v podstatě na celý život, když to tak řeknu, psychoterapie je důležitá součást. Myslím, že bez toho z toho nejde vybruslit. Ty myšlenkové vzorce jsou tak pevně uvázané, že rozvázat je dát zabrat, a rozhodně na to člověk nemůže být sám.

V tom videu na tvé facebookové stránce hodně zmiňuješ stigma a to, že je potřeba o duševním
zdraví mluvit, destigmatizovat psychické problémy. Setkala ses sama se stigmatem, třeba ze strany kamarádů nebo školy?

Pamatuju si, že první stigma bylo, když jsem se svěřila v patnácti kamarádce, že mám nějaké
problémy. A druhý den jsem přišla do školy a všichni si o tom povídali, dělali si z toho srandu. Ale já jsem vážně potřebovala pomoc. A potom u maturity, napoprvé jsem ji nedala, protože jsem tam chytla panický záchvat, chytla jsem ho vlastně i podruhé v září, ale nějak jsem to udělala. Doteď si pamatuju, jak kolem mě šla profesorka a ani mi nepogratulovala. Místo toho řekla, že čekala něco víc.
I když viděla, že se tam klepu, že ze sebe nemůžu nic dostat. Tak to je takový bod, kdy jsem si
uvědomila, že v tomhle je nutná nějaká edukace. V tu dobu jsem si to vyčítala, že jsem neschopná.

Jaké máš plány do budoucna? Chtěla bys dál psát?

Určitě. Psaní je můj koníček už delší dobu, takže bych se tomu ráda věnovala dál. Samozřejmě vím, jak je těžké uplatnit se jako spisovatelka, takže bych k tomu ještě připojila další věci, které ráda dělám a naplňují mě. Jako třeba modeling. Dost lidem přijde, že to k sobě nesedí, hraničář a modelka. Ale je to o tom, že si říkám, že nemám co ztratit. Počítám s tím, že se kdykoliv můžu vrátit tam, kde jsem
byla. V tom bodě na tom budu líp, když budu mít myšlenky na to, co mě bavilo dřív a k čemu se chci vrátit, než kdybych měla nějakou práci, která by mě akorát štvala. Takže dělám to, co mě baví a dělám to naplno, dokud můžu.

A už jsi někdy zkoušela modeling?

Jo, jsem teď pod agenturou a dělám s nimi modeling a jsou skvělí, o těch mých problémech vědí a vždycky jsem se na ně mohla obrátit, vždycky mě vyslechli. Je to pro mě taková druhá rodina.

Děláš přehlídky nebo spíš fotky?

Spíš fotky, i když přehlídku jsem taky měla.

A chtěla bys dělat i něco souvisejícího s literaturou, kterou studuješ?

Určitě. Bavilo by mě mít vlastní časopis a věnovat se tam tématům, kterým se moc nevěnujeme tady v Česku. Něco takového tady chybí. Je dobře, že máme na sociálních sítích mnoho účtů, které se tomu věnují, ale tištěná forma je taky důležitá. Už jenom z toho hlediska, že hodně lidí, kteří nechápou tyhle problémy, jsou starší generace. A starší generace tištěnou formu bere víc.

Co ti pomáhá jako prevence zhoršení psychického stavu? Co děláš, když cítíš, že ti už není nejlíp, ale není to ještě na hospitalizaci?

V tomhle je to těžké. Občas vím, že něco přichází, ale nevím, kdy to přijde, jako když je zamračeno a nevíte, kdy se rozprší. Snažím se chodit ven, domlouvat se s lidma. Vím, že jakmile si řeknu, že půjdu ven sama, záleží to jen na mně. A mám tendenci na to kašlat. Když to záleží ještě na někom dalším, vím, že půjdu a že mi to udělá dobře. A takhle se to snažím vždycky uvázat na nějakou situaci nebo člověka, abych měla ten závazek, že to musím splnit. Vím, že v těch stavech se můžu tak obrátit, že nikam nepůjdu a zalezu.

Co bys vzkázala někomu, kdo zažívá psychické potíže, ale dosud se o tom neodvážil mluvit nebo vyhledat pomoc?

Já bych řekla, že důležité je začít, a je jedno kde. Jestli to řeknete někomu, komu opravdu věříte,
nebo jestli půjdete za oblíbeným učitelem, vyhledáte školní psycholožku… Tak je to dobrý začátek, člověk nemusí jít hned za terapeutem, do nemocnice. Ale když je hůř a situace si to žádá, tak proč ne.

O tom to je – proč ne. Nejde o nic víc, než když jdete k obvoďačce, je to úplně to samé a mělo by se to takhle brát.

Je ještě něco důležitého, co bys chtěla dodat?

Asi jenom to, že když má člověk podezření, že by mu mohlo něco být nebo se necítí dobře, tak by měl pomoc vyhledat. Nikdy není moc brzo na to, vyhledat pomoc. Naopak by se to mělo řešit včas, pak to občas dopadá hodně špatně. Je to totéž, jako když si narazíte ruku a nevíte, jestli je zlomená, tak si to jdete nechat zkontrolovat. Stejně by se mělo zacházet s psychickým zdravím.

(Alenka)

Naše další respondentka se jmenuje Sára a je jí 26 let. Pochází z malé obce v Podkrkonoší a 6 let žije v Praze. Aktuálně hledá práci v sociální oblasti. Ráda maluje a kreslí, věnuje se taneční improvizaci, má ráda oranžovou barvu a zvířata.
 

1. Jaké formy terapie/léčby využíváš a jak dlouho?
​
Mám medikaci, asi 2 roky. Chodím na individuální terapii, dohromady už 6 let. Taky rok chodím na skupinové terapie, byla jsem i hospitalizovaná v Bohnicích.


2. Co tě přimělo vyhledat odbornou pomoc?

Kompletní zhroucení, přestala jsem fungovat, měla jsem úzkosti ze všeho, jen jsem spala.


3. Jak ti terapie pomohla? Změnil se díky terapii tvůj život, tvoje fungování?

Pomohla mi hodně, ale je to dlouhá práce. Pomohla mi hlavně skupinová terapie. Můj život se změnil hlavně v tom, že už v sobě emoce tak nehromadím a dřív řeším svoje problémy. Také se tak nestydím za svoje emoce a myšlenky.


4. V jaké oblasti vnímáš největší posun?

Více rozumím sama sobě a svým emocím. Díky tomu vnímám velký posun v kvalitě mých vztahů. Také už si nepřijdu tolik vyčleněná ze společnosti.


5. Pokud jsi navštěvoval skupinovou terapii - Co ti dala skupina jako taková?

Pocit, že někam patřím. Tam jsem poprvé v životě uvěřila, že by mě někdo mohl přijímat, takovou jaká jsem. Dala mi pocit, že mám hodnotu jako člověk, naučila mě, že každý člověk má svoje silné a slabé stránky a že na situace se dá koukat z mnoha úhlů.


6. Co pro tebe bylo v terapii nejtěžší?

Přijmout, že nejsem oběť, že mám zodpovědnost za to co se mi v životě děje a můžu to ovlivnit. Hlavně se smířit s tím, jak dlouho jsem žila v té roli oběti.


7. Na co z terapie vzpomínáš v každodenním životě nejčastěji?

Na jednu větu. Mám Tě rád takovou, jaká jsi, a nechci Tě změnit. To byl pro mě fakt silný moment, uznala jsem, že možná nejsem celá špatně a že mě někdo může mít rád jen proto, že existuju.


8. Co bys vzkázal někomu, kdo nad terapií uvažuje, ale zatím žádnou nevyhledal?

Jděte do toho. Může to být na začátku děsivý, ale pozitivní dopady to může mít úplně pro každého. Nemyslím, že terapie jen pro duševně nemocné. Stejně jako k zubaři chodíme na prevenci, tak bych zavedla i preventivní terapii. :) 

Další z našich respondentů si přál vystupovat anonymně pod jménem Rebi.
Rebi má 40 let a žije v Praze. Pracuje jako ajťák v pojišťovně, baví ho cestování a práce s počítačem. Jinak koníčků moc nemá a je to právě jedna z věcí, co ho trápí. Má rád vodu, i když se jí zároveň trochu bojí (hloubky pod sebou) a to je asi tak všechno.
 

1. Jaké formy terapie/léčby využíváš a jak dlouho? 

Léčím se všehovšudy od svých 20 let, kdy jsem byl hospitalizován v blázinci po nejspíš demonstrativním pokusu o sebevraždu. Přes různé léky a terapie jsem nakonec dokonvergoval do zařízení Kaleidoskop, kde k pomáhání hraničářům využívají DBT (dialekticko-behaviorální terapie).
 

2. Co tě přimělo vyhledat odbornou pomoc? 

Víceméně jsem k tomu dospěl nedobrovolně tou hospitalizací v blázinci, takže to nebyl můj vědomý úmysl, ale spíš nebylo zbytí než začít mé depresivní stavy, sebevražedné myšlenky a sebepoškozující činy začít nějak řešit.
 

3. Jak ti terapie pomohla? Změnil se díky terapii tvůj život, tvoje fungování? 

Pomohla a stále mi pomáhá. Především mi pomohla vyznat se víc sám v sobě, zjistit, co právě prožívám a trochu mi pomohla i zjistit, proč to právě prožívám. Navíc mi k tomu dala techniky, kterými mohu své prudké výkyvy emocí ovlivňovat tak, aby mě už tolik nepřiměly k impulzivnímu a sebepoškozujícímu jednání. Prostě mi pomohla víc být v kontaktu sám se sebou, tím lépe rozpoznat co (ne)chci a mít se asi i víc rád, i když to mi stále moc nejde.
 

4. V jaké oblasti vnímáš největší posun? 

Asi v tom, že se nesebepoškozuju, alespoň ne nějak viditelně.
 

5. Pokud jsi navštěvoval skupinovou terapii - co ti dala skupina jako taková? 

Pomohla mi naučit se ty techniky, které jsem zmiňoval v bodu 3. Samozřejmě mi pomohlo i poznat lidi, kteří se potýkají se stejnými nebo podobnými problémy – to mi pomohlo době, prostě že v tom nejsem na ty problémy sám.
 

6. Co pro tebe bylo v terapii nejtěžší? 


Pravidelně docházet a plnit úkoly, které mi byly dány, abych se naučil ty techniky, které mi pomáhají.

 
7. Na co z terapie vzpomínáš v každodenním životě nejčastěji? 

Občas si vzpomenu na některého člověka ze skupiny. Často vzpomínám na ty techniky, které nás na terapii učili.
 

8. Co bys vzkázal někomu, kdo nad terapií uvažuje, ale zatím žádnou nevyhledal? 

„Počítej, že to bude těžké. Je mi jasné, že hledáš úlevu, ale ta přijde později, zato trvaleji, než ta, jakým způsobem ji získáváš doteď. A věř mi – nebudeš na to sám/sama!!!“
 
Naučil jsem se, že pro to, aby se situace zlepšila, musíš něco udělat a to znamená vynaložení většího úsilí ze začátku – ostatně je to koneckonců změna. Ale můžu potvrdit, že ta změna stojí za to, a proto se vyplatí prostě zatnout zuby (i když si myslím, že to nedokážu) a zkusit to a po malých krůčcích vytrvat. Možná nedosáhnu úplně přesně cíle, kterého jsem chtěl dosáhnout, ale i to, že jsem se přiblížil, je důležité a myslím, že je to furt lepší, než zůstávat v ubíjející rutině, která Tě poškozuje.
 
A ten klid, souznění sama se sebou a navíc i občas radost z toho, že žiješ – to prostě stojí za tu námahu!