Škatulky. Každý se někdy v určité škatulce ocitneme a každý máme v sobě vlastní škatulky, skrz které se díváme na svět a na druhé, možná i sami na sebe.

Vždy mi byly blízké psychoterapeutické směry nebo přístupy, které vnímají jako jeden z důležitých aspektů právě oprošťování se od škatulek. Daseinsanalýza, terapie v postmoderně… Tyto a další směry vnímají každého člověka jako jedinečnou bytost, škatulky diagnóz pro ně nejsou důležité. Diagnózu nevnímají jako klíč k porozumění člověku, ale  naopak jako možnou překážku v porozumění. 

Ano, mnohem důležitější než diagnóza je snaha o porozumění každému člověku. Setkání s každým člověkem jako s jedinečnou bytostí s jedinečnými sny, touhami, problémy, tématy, silnými a slabými stránkami (což může být také škatulka, protože i ve "slabosti" může být síla a  silná stránka nemusí vždy dělat člověka šťastným). Každý člověk má rovněž svou jedinečnou cestu životem, své vlastní pravdy a své vnímání světa, které může být odlišné od toho našeho. Ale naším cílem není najít nějakou objektivní pravdu, snažit se do ní toho druhého napasovat, snažit se změnit jeho svět a jeho vnímání, napasovat jeho názory, postoje a cíle do naší škatulky. 

Tyto přístupy jsou mi sympatické a jsem moc vděčná za to, že se v nich já i mnoho dalších kolegů a studentů pomáhajících profesí můžeme vzdělávat. 
Ale i přesto jsou tyto přístupy stále něčím, co se často bije se zdravotnickým systémem i s pravidly a zajetými kolejemi v sociálních službách. 
Bohužel někdy stále škatulky potřebujeme a není v našem zájmu se jich zcela zbavovat. Personál v nemocnici je potřebuje proto, aby pojišťovny pacientům zaplatily léčbu, Centra duševního zdraví potřebují škatulky diagnóz proto, aby mohla klientům poskytovat podporu a také proto, aby se dalo určit, kdo do jejich služby spadá. 

Kámen úrazu nastává tehdy, když nás škatulky ovládají, když nad námi mají moc, jak jsem zmiňovala již v jednom z předchozích článků. 
Co se týče diagnózy hraniční porucha osobnosti, vzhledem k nedostatečné informovanosti a vzdělávání pro pracovníky se často scvrkává na velmi malou, úzkou a ostře ohraničenou škatulku. 
Hraničáři “manipulují, jsou agresivní, problémoví, nesnaží se” atd… 

Dovolte mi tu škatulku přepsat! 
Nejedná se objektivní pravdu, jedná se o určitý úhel pohledu na určité konkrétní lidi s touto diagnózou. Na mě a na mnoho dalších lidí se zkušeností s HPO tento popis rozhodně nikdy neseděl a nikdy sedět nebude. 
Ale… Když se zamyslím nad touto škatulkou, může se jednat o momentální úhel pohledu, momentální pravdu určitých frustrovaných pracovníků. Pracovníků, kteří nevědí, co se skutečně skrývá za jednáním jejich klientů nebo pacientů. Jsou přepracovaní, jednání klientů na ně takto působí a jsou zvyklí ho takto pojmenovat. S některými klienty to skutečně nemají jednoduché. A je to v tu chvíli jejich pravda. 
Kdysi to mohla být pravda, kterou si určitý pracovník vytvořil o mně, když jsem se cítila bezradná, bezmocná, když jsem na své cestě k zotavení tápala a neviděla naději. 

Když mě někdy napadne podobná myšlenka ohledně některých klientů, většinou si vzpomenu právě na své minulé já, které bylo podobně ztracené, jako jsou teď možná oni. Vzpomenu si na svoje staré já, které rozhodně nechtělo být v jakékoliv škatulce. A rozhodně nemělo úmysl někomu ubližovat ani komplikovat práci.


Jak jsem se cítila, když jsem měla pocit, že jsem ve škatulce? 


Cítila jsem frustraci, možná i vztek. Cítila jsem se jako v pasti, do které mě někdo uzavřel. V pasti, ze které jsem se sama od sebe nemohla dostat. Cítila jsem křivdu. Vadilo mi, že musím někomu dokazovat svoji hodnotu, že musím někomu dokazovat, jak moc se o mně zmýlil. Nerozuměla jsem tomu. Přišlo mi nespravedlivé, že jednom kvůli kusu papíru, jenom kvůli číslu diagnózy se na mě někdo dívá jako na úplně jiného člověka.
A ještě větší vztek jsem pociťovala v období, kdy už jsem byla zotavená, s příznaky HPO se už neztotožňovala, ale doplácela jsem na svou upřímnost ohledně minulosti. Většinou jsem se dokázala se nad soudy druhých povznést, nenechat se ovlivňovat názory lidí, kteří o mně vůbec nic nevědí. Ale musím přiznat, že mě to minimálně zamrzelo, někdy dokonce zabolelo. Mrzelo mě, jakým způsobem je někdy v pomáhajících profesích na zkušenost s duševním onemocněním nahlíženo. Sama jsem tuto zkušenost vždy vnímala jako svou silnou stránku. Ale všechno je relativní, jak vidíte. Pro mě je moje těžká zkušenost silnou stránkou, podle někoho jiného je naopak něčím, co člověka může činit slabším a zranitelnějším.
Jak jsem se ještě cítila ve škatulce? Cítila jsem, že je opravdu velmi nespravedlivé nemít stejné šance a podmínky jako kdokoliv jiný. 

Cítila jsem, že se musím snažit daleko více než ostatní, abych vůbec šanci dostala. A někdy nezáleželo ani na tom, jak moc se snažím, kolik toho reálně dělám, jaká jsem. Někdy záleželo opravdu jenom na tom číslu diagnózy, které jsem dostala kdysi před mnoha lety.


S těmito pocity se možná většina z vás dokáže do určité míry ztotožnit. 
Každý z vás byl pravděpodobně někdy ve škatulce. Ve škatulce pilného žáka či naopak problémového dítěte, ve škatulce samotáře nebo podivína. Ve škatulce člověka, který je tady vždy pro druhé, nebo ve škatulce člověka, který druhým ubližuje. Celý svůj život žijeme ve škatulkách v očích druhých lidí. Můžeme být ve škatulce proto, jaký máme styl oblékání, jakou máme barvu pleti, věk nebo pohlaví. Můžeme být ve škatulce pracovitých zaměstnanců, flákačů, pečujících matek. Ale nic z toho nejsme skutečně my, nic z toho minimálně nevystihuje celou naši osobnost. 
Stejně jako je nesmyslné škatulkovat podle barvy pleti nebo pohlaví, nedává smysl škatulkovat ani podle diagnózy. Ale mnoho pracovníků v pomáhajících profesích to tak stále nevidí, někteří z nich se nad tím stále ani nepozastaví. Moje pravda je to, že škatulky nám brání v blízkosti, brání nám v porozumění, brání nám v setkání s druhým člověkem. Škatulky jsou něčím, od čeho je třeba se oprošťovat, pokud máme druhému skutečně pomoci. Mohou nám však dávat pocit jistoty. Zjednodušují svět a lidi, zjednodušují vnitřní světy lidí, které jsou pro nás až příliš komplikované. 


Sama mám zkušenost s tím, že jsem viděla a někdy stále vidím svět přes škatulky. Je to něco, co zná opravdu každý, sama se s tím snažím dlouhodobě pracovat. V práci s vlastními soudy mi v poslední době připadá moc užitečné DBT. 

Své škatulky můžu pozorovat, nehodnotit je, poznávat je. Ale nemusejí mě ovládat. Můžu pozorovat i škatulky, které vytvářejí druzí, můžu nehodnotit jejich soudy. Můžu se dopracovávat k tomu, že v mém životě budou škatulky ubývat. V tom všem je DBT velmi nápomocné.


Jako příklad zbavování se škatulek vidím skupinovou terapii. Sama jsem kdysi přišla na skupinu jako klient s různými škatulkami. Na první nebo na druhý pohled se mi zdálo, že si s některými lidmi na skupině neporozumím. Ale když jsem je poznávala blíž, zjišťovala jsem, že máme něco společného. V jiných případech jsme toho tolik společného skutečně neměli, ale zjistila jsem, že i přesto si můžeme navzájem prospět, strávit spolu příjemný čas, něco se od sebe navzájem naučit. I přesto, že si zcela nerozumíme, můžeme spolu vycházet. Přála bych každému zažít skupinovou terapii.
Běžný život je samozřejmě jiný, běžně nemáme možnost poznávat lidi tolik do hloubky. Často, když mám tendenci někoho hodnotit, si však vzpomenu právě na skupinovou terapii, díky které jsem spřátelila s mnoha lidmi, se kterými bych se běžně ani nedala do řeči. S lidmi, kteří by mi v běžném kontaktu možná dokonce vadili.
Odhodit škatulku je osvobozující. Přiblíží mě to k druhým, dovolí mi to blíže je poznat, snažit se porozumět jejich světu. Po odhození škatulky cítím větší blízkost s lidmi, necítím se osamělá nebo nepochopená. Co se týče klientů, odhození škatulky mi někdy pomůže v tom, lépe pochopit jejich skutečné starosti, jejich vnitřní boje, jejich skutečné přání a cíle. Rozhodně neříkám, že jsem v tom dokonalá, stále se mám hodně co učit.
Spolupráce s klienty se může zdát díky škatulkám jednodušší. Ale myslím, že klient se může  posunout spíše tehdy, když vnímá, že ho pracovník skutečně vidí, vnímá a přijímá, snaží se porozumět jemu, nikoliv diagnóze. 


My jako spolek bohužel musíme s diagnózou pracovat. Slyšela jsem názory, že destigmatizovat lidi s určitou diagnózou nepomůže, že nejdřív by musela zmizet škatulka té diagnózy jako taková. Ale škatulka diagnózy je stále přítomná, takže s ní musíme pracovat. 

V předchozím článku jsem napůl vážně psala, že sama sobě dávám novou škatulku - zotavený hraničář. 

Takže jaký je zotavený hraničář/nebo hraničář v procesu zotavení? 

Podle mých zkušeností jsou zotavení hraničáři lidé s velkou sebereflexí, kteří překonali mnoho těžkých problémů. Zotavení hraničáři prožili něco, co bych možná nazvala posttraumatickým růstem (výstižnější pojem zatím neznám). Těžké zkušenosti je tedy obohatily o něco, co by možná jinak nepoznali nebo neprožili. O určitou moudrost, větší soucit s lidmi, větší snahu o pochopení a odhození škatulek. O optimismus a víru v to, že je možné zvládnout a překonat leccos. Protože oni prošli peklem a vyšli z něj ještě silnější. 

My jsme ti zotavení hraničáři, jsme bojovníci, kteří mají co nabídnout druhým.

Další škatulkou, kterou mám celkem ráda, je “vysoce citlivá osoba”. Někdy se tomuhle tématu možná budu věnovat více, v každém případě se jedná o vlastnosti, se kterými se jako zotavený hraničář můžu ztotožnit. Už dlouho se necítím nemocná, traumatizovaná, neprožívám utrpení. Jsem citlivější, což vnímám (většinou) jako tu silnou stránku. Ale stejně jako každá škatulka má i tato svá úskalí. Když budu hodnotit druhé jako méně citlivé, můžu sklouznout do pocitů odcizení. Můžu sklouznout do představy, že druzí se ode mě výrazně liší, což mi může bránit v kontaktu nebo vztahu s nimi. To je možná to největší nebezpečí škatulek, oddělují nás od druhých.


A co tedy ta škatulka “hraničář”, správně “člověk s HPO” :) (pro ty, kteří nás zatím neznají, pojem hraničář nemyslíme vůbec hanlivě, právě naopak! :))? 

Když čtu nebo slyším stigmatizující informace, mám často tendenci vyrovnat je opakem. 
Takže hraničář je často naopak: citlivý, empatický, umělecky založený, přemýšlivý, má rád přírodu a zvířata, má sklon pomáhat druhým. 
Pro mě jsou tyto vlastnosti mnohem více pravdou než ty stigmatizující. Ale ani tyto vlastnosti se samozřejmě nedají zobecnit na všechny hraničáře. 


Takže:
Kdo je hraničář?
Hraničář je člověk, který je většinou citlivější, což pro něj může být jak náročné, tak obohacující. Velmi intenzivně prožívá všechny emoce, ale když jsou emoce silné, často má tendenci vnímat je jako fakta a jednat podle nich (až už navenek nebo dovnitř uzavřením se, ubližováním sobě, ať už v jakékoliv formě). Často prožívá vnitřní zmatek a vnitřně se sebou bojuje, cítí se ztracený, hledá sám sebe a svou identitu. Často se cítí bezradný a bezmocný, prožívá vnitřní bolest, nebo naopak prázdnotu, od které mu někdy uleví sebepoškození či jiné impulzivní jednání. Vztahy jsou pro něj to nejtěžší téma. Může být ve vztazích v různých rolích nebo se jim vyhýbat, ale podstatné je, že má velký strach z odmítnutí a opuštění. Sám sebe, druhé a svět okolo vnímá často v extrémech, je pro něj složité najít střední cestu. Sám sebe nemá rád, může pociťovat méněcennost, pocity sebenenávisti. Důležitým tématem je pro něj nalezení vlastní hodnoty, zlepšování vztahu k sobě. Cesta k zotavení je pro něj mj. o tom, naučit se mít rád sám sebe. Může mu velmi pomoci dlouhodobá psychoterapie, podporující blízké vztahy, zájmy i pocit vlastní užitečnosti. Jeho citlivost může mít i velmi pozitivní aspekty - intenzivní prožívání radosti a lásky, sklon k umění, soucit k druhým lidem atd. 


Zní vám to o něco lépe?
Ani tahle tvrzení samozřejmě nemůžu prohlásit za objektivní pravdu (která z určitého pohledu ani neexistuje). S těmito tvrzeními se může ztotožnit mnoho lidí s HPO, ale i přesto je každý jedinečný. Každý si prožívá vlastní vnitřní boje, má své vlastní silné stránky, každý má trochu jinou cestu k zotavení. 
Co ale máme všichni společné, je to, že jsme bojovníci. Já vím, píšu to skoro v každém článku, ale mám potřebu se opakovat. :)

Diagnózou se přestaneme zabývat tehdy, až se jí přestane zabývat většina odborníků, až zmizí její strašák a pracovníci se jí přestanou bát. 
Co bych chtěla většině odborníků pracujících s lidmi s duševním onemocněním říct?
Zkuste se podívat na své vnitřní škatulky, přes které klienty vnímáte. Zkuste je pozorovat, nehodnotit, ale zamyslet se nad nimi. Zkuste je při práci s jednotlivými lidmi pouštět, tak, jak se o to snažím já, jak se o to snažíme (nejen) v CDZ. Dejte šanci lidem s různými diagnózami, i hraničářům. 

Škatulky můžeme mít různé, některé mohou být užitečné, ale v každém případě bych se ptala sama sebe, zda mně či druhým určitá škatulka pomáhá, nebo naopak škodí. 
Ať už se jedná o lidi s HPO, se schizofrenií, o lidi s kteroukoliv jinou diagnózou nebo bez diagnózy, všichni si zaslouží dostat šanci, být skutečně pochopeni, nebýt ve škatulkách. 
Já osobně vím, jaké to je, být ve škatulce, a proto pracuji právě s lidmi, kteří se také ve škatulkách ocitají. Vnímám, že přibývá lidí, kteří to vidí podobně, a jsem za ně moc ráda. Věřím, že společně leccos změníme. 


(Alenka)

„Jsi jedna z nás?“

To bylo to, co chtěla pacientka vědět a její terapeutka – Marsha M. Linehan z Washingtonské univerzity, autorka léčebného postupu, který je celosvětově používaný pro lidi se silnými sebevražednými sklony – měla připravenou pohotovou odpověď. Byla to ta, kterou používala vždy, když chtěla podobné rozhovory rychle utnout. Nehledě na to, zda se pacient ptal kvůli vlastní naději, chápavě nebo útočně poté, co zahlédl makramé zhojených popálenin, jizev a podlitin na lékařčiných rukou.  
„Myslíš, jestli jsem trpěla?“
„Ne, Marsho,“ odpověděla pacientka při setkání loni na jaře. „Myslím jedna z nás. Jako my. Protože pokud ano, dalo by nám to spoustu naděje.“  
„A tak se to stalo,“ řekla Dr. Linehan (68), když minulý týden poprvé povyprávěla svůj příběh před publikem tvořeným přáteli, rodinou a lékaři z Institute of Living (Institutu žití), Hartfordské kliniky, kde byla v 17 letech léčena kvůli extrémnímu sociálnímu vyčlenění. „Spousta lidí mě žádala, abych s tím šla ven, a tak jsem si řekla – proč ne, dlužím jim to. Nemůžu umřít jako zbabělec.“
Nikdo neví, kolik lidí okolo nás, kteří působí normálně a mají úspěšný život, žije s těžkou duševní nemocí, protože tito lidé nemají ve zvyku to o sobě rozhlašovat. Jsou příliš zaměstnáni povinnostmi, placením účtů, studiem, péčí o své rodiny – to vše během zvládání temných emocí a bludů, které by rychle zahltily kohokoli jiného.  

Aktuálně se zvyšuje počet těch, kteří rozkrývají své tajemství, protože věří, že teď je ten správný čas. Říkají, že národní systém psychiatrické péče jsou jatka dělající z pacientů kriminálníky a schovávající nejtěžší případy do pečovatelských domů a sanatorií, kde se o ně stará personál s minimálním odborným vzděláním.  
Navíc, přetrvávající stigma duševních nemocí učí lidi s těmito diagnózami vnímat se jako oběti, které uhasily ten jediný plamínek, který by je motivoval k hledání pomoci: naději.  
„Je velmi důležité bořit mýty o duševních nemocech a dávat tomu všemu podobu, která lidem ukáže, že psychiatrická diagnóza nemusí znamenat bolestivý a strastiplný život.“ říká Elyn R. Saks, profesorka z Právní univerzity Jižní Kalifornie (University of Southern California of Law), která zaznamenala svůj vlastní boj se schizofrenií v knize „The Center Cannot Hold: My Journey Through Madness“ (do češtiny přeloženo v roce 2011 jako Střed se hroutí zevnitř: Mé putování šílenstvím). „My, kteří bojujeme s těmito poruchami, můžeme mít plnohodnotný, šťastný a produktivní život, pokud máme zdroje, ze kterých můžeme čerpat.“

To obvykle obnáší medikaci, často doplněnou o terapii, určitou míru štěstí a především vnitřní sílu ovládnout své démony, pokud nejdou úplně vyhnat. Tato síla může pocházet z různých pramenů: lásky, odpuštění, víry v Boha či z dlouholetého přátelství.  
Nicméně případ doktorky Linehan ukazuje, že neexistuje žádný univerzální návod. Byla poháněna touhou pomáhat lidem, kteří měli dlouhodobě sebevražedné tendence, často jako důsledek hraniční poruchy osobnosti, nevyzpytatelným stavem, jehož součástí je často nutkání ubližovat si, sebepoškozovat se.  
„Upřímně, v tu dobu jsem si neuvědomovala, že vlastně zápasím sama se sebou“, přiznává. „Ale říkala jsem si, že je přirozené, že jsem přišla s terapií, kterou jsem tak dlouho sama potřebovala a nikdy nikde nedostala.“ „Žila jsem v pekle.“  Nejzákeřnější tvář těžké duševní nemoci poznala ve chvíli, kdy tloukla hlavou o zeď v zamčené místnosti.  
Marsha Linehan byla do Living Institute (Institutu žití) přijata 9. března 1961, bylo jí 17 let a rychle se se stala jediným obyvatelem samostatného pokoje na oddělení, které bylo známé jako „pro ty nejhorší případy“. Personál neviděl jinou možnost. Dívka si opakovaně ubližovala pálením se cigaretami do zápěstí a řezala se do rukou, do nohou i na břiše čímkoli ostrým, co jí přišlo pod ruku.  

Izolovaná místnost - malý prostor s maličkým zamřížovaným oknem, postelí a židlí - žádnou takovou zbraň nenabízela. Nicméně její nutkání zemřít akorát zesilovalo a jediné, co se dalo dělat, bylo bouchat hlavou o zeď, později i o podlahu. Tvrdě.  
„Jediný můj zážitek z těchto období je, jako by to dělal někdo jiný; bylo to jako: ‚vím, že to přichází, neovládám se, pomozte mi někdo; Bože, kde jsi?‘“, zmiňuje doktorka Linehan. „Cítila jsem se úplně prázdná, jako Tin Man (postava z knihy, která byla zakleta čarodějem- z muže se stal cínový vojáček, který si však zachoval živou duši, pozn. překladatele), neznala jsem žádný způsob, jak vyjádřit, co se ve mně děje, ani žádný způsob, jak tomu porozumět.“
Povědomí o jejím dětství v Tulse (Oklahoma) moc nemáme. Odjakživa byla vynikající studentka a talentovaná klavíristka. Narodila se jako třetí z šesti dětí těžaře ropy a jeho manželky, extrovertní dámy, která přelétala mezi péčí o děti a různými společenskými událostmi v jejich městě.  

Lidé, kteří v tu dobu Linehanovi znali, si pamatují, že jejich roztomilé dítě mělo doma často potíže, Dr. Linehan sama říká, že se vedle svých dokonalých a atraktivních sourozenců cítila velmi nedostatečná. Ať bylo původcem stresu cokoli, nikdo tomu moc nevěnoval pozornost, dokud v posledním ročníku střední školy nezůstala upoutaná na lůžko kvůli bolestem hlavy.  
Její mladší sestra, Aline Haynes, říká: „Bylo to v Tulse, v šedesátých letech, nemyslím si, že by rodiče tušili, jak mohou Marshe pomoct. Nikdo moc nevěděl, co je to psychická nemoc.“  
Místní psychiatr jim brzo doporučil pobyt v Instut of Living (Institut žití), aby se dokázali dostat k jádru problému. Tam jí doktoři diagnostikovali schizofrenii, nadopovali ji Thorazinem a Libriem a podobnými léky (léky z řady typických antipsychotik a benzodiazepinů se silně tlumícími účinky, pozn. překladatele) a podstupovala hodiny psychoanalýzy podle teorie Sigmunda Freuda. Byla připoutávána, aby mohla podstoupit elektrokonvulzivní terapii, podle lékařských záznamů absolvovala 14 „elektrošoků“ během první hospitalizace a 16 dalších během druhé. Nic se však nezměnilo a pacientka byla brzo zpět na izolaci na uzavřeném oddělení.  

„Každý z nás se děsil toho, že by tam mohl skončit“, říká Sebern Fisher, spolupacientka, se kterou se brzy spřátelily. Nicméně ať už bylo její rozpoložení jakékoli, dodává Sebern, „Marsha byla schopná podpořit všechny okolo, její vášeň pro pomoc druhým byla stejně hluboká, jako její pocity osamělosti.“
V propouštěcí zprávě z 31. května roku 1963 stálo mimo jiné, že „během 26 měsíců hospitalizace byla Marsha Linehan po většinu času nejvíc problémovým pacientem v celé nemocnici.“

Ve verších, které problémová dívka v tu dobu napsala, stojí:
Zavřeli mě mezi čtyři stěny
ale vlastně mě nechali venku
moje duše byla pohozena někde bokem
moje končetiny zmítaly se tu.

Uhodila se do hlavy, kdykoli měla příležitost a tragédie pokračovala. Nikdo neměl tušení, co se v ní odehrávalo a péče lékařů to akorát zhoršovala. Později došla k závěru, že jakákoli účinná léčba nemůže být založena na nějaké teorii, musí stát na faktech: jaká emoce konkrétně působí danou myšlenku, která pak vede k děsivému činu. Je potřeba pochopit ten bludný kruh, prolomit ho a naučit se nový vzorec chování.  
 
„Žila jsem tam v pekle,“ říká, „a zařekla jsem se, že se tam vrátím a dostanu odtamtud i ostatní.“ 

Radikální přijetí 

Když se jednou modlila v malé kapli v Chicagu, pocítila existenci vyššího bytí.  
To bylo v roce 1967, několik let poté, co opustila nemocnici jako zoufalá dvacetiletá slečna, které lékaři dávali minimální šanci na přežití mimo ústav. Přežila, avšak stěží; minimálně jednou se pokusila o sebevraždu, ještě když bydlela s rodinou, podruhé pak když se přestěhovala do Y.M.C.A v Chicagu (Young Men´s Christian Association – křesťanské sdružení mladých lidí), kde chtěla začít „od znova“.  

Byla znovu hospitalizována v nemocnici, odkud se vrátila zmatená, osamělá a víc než kdy dřív oddaná křesťanské víře. Znovu se přestěhovala, našla si práci ve zdravotní pojišťovně, začala navštěvovat večerní výuku na Loyola University (Loyolská univerzita) a často se chodila modlit do kaple v Cenacle retreat center (centrum nabízející ubytování a možnost setkávání se s dalšími věřícími všem potřebným – pozn. překladatele).  
„Jednou večer, když jsem tam klečela a koukala ke kříži, jakoby celé místo zezlátlo a najednou jsem cítila, jak ke mně něco přichází. Byl to takový zvláštní pocit, pak jsem se jen zvedla, vrátila se do svého pokoje a řekla ‚Mám se ráda.‘. Bylo to poprvé, co jsem k sobě mluvila v první osobě. Cítila jsem se jako proměněná.“
Dobře jí bylo přibližně rok, poté znovu přišly pocity zničenosti, vyvolané ukončením romantického vztahu. Něco už ale bylo jinak. Dokázala přečkat emoční bouři, bez toho, aniž by se pořezala nebo si jinak ubližovala.  

Co se změnilo?  
Trvalo to roky studia – Ph.D. titul získala na univerzitě v Loyole v roce 1971 – než našla odpověď. Na první pohled to vypadá jednoduše: přijala sama sebe takovou, jaká byla. Několikrát se pokusila o sebevraždu kvůli propasti mezi člověkem, kterým chtěla být a člověkem opuštěným v zoufalství, beznaději a v trvalém stesku po životě, který nemohla nikdy poznat. Propast byla opravdová a nešla překlenout.  
Základní myšlenka – radikální přijetí, jak tomu teď říká – začala být čím dál tím důležitější ve chvíli, kdy začala pracovat s pacienty, prvně na klinice v Buffalu, později v rámci vlastního výzkumu. Ano, opravdová změna byla možná. Pomalu vznikající obor, který zkoumal chování, říkal, že lidé se mohou naučit novým vzorcům chování a že tato změna chování může postupem času kompletně měnit naše základní emoce.  
Jenže lidé se silnými sebevražednými sklony se snažili změnit milionkrát a vždy selhali. Jedinou cestou, jak se z toho dostat, bylo vysvětlit jim, že jejich chování a reakce dávají smysl. Myšlenky na smrt byly pouze slabý odvar toho, co prožívali.  

„Uměla skvěle pracovat s lidmi, viděl jsem to na vlastní oči.“, říká Gerald C. Davison, který v roce 1972 přijal doktorku Linehan na postgraduální studium behaviorální terapie na Stony Brook University. (Nyní je psychologem na Univerzitě v Jižní Kalifornii (University of Southern California)). „Dokázala se přiblížit k lidem fakt blízko, uměla je dostat k věcem, ke kterým se sami nedokázali vracet, bez toho aniž by jim to nebylo velmi nepříjemné.“
Žádný terapeut vám nemůže slíbit rychlou změnu či náhlé pochopení a už vůbec ne jakoukoliv formu náboženského osvícení. Nicméně Dr. Linehan teď začala stavět terapii, která stála na dvou na první pohled úplně odlišných přístupech: přijetí reality takové, jaká je, ne takové, jakou bychom ji chtěli mít a na potřebě změny navzdory této realitě a právě kvůli ní. Jedinou cestou, jak zjistit, jestli to není jen teorie, bylo vědecky ji vyzkoušet v reálném světě. A tam nebylo žádných pochybností, odkud začít.  


Překonat každý den 

„Rozhodla jsem se začít pracovat s lidmi s extrémními sebevražednými tendencemi, s těmi nejhoršími případy, protože jsou to nejvíc nešťastní lidé na světě – jsou přesvědčení, že jsou zlí, že jsou špatní, hrozní, příšerní – a já jsem věděla, že nejsou. Rozuměla jsem jejich trápení, protože jsem v tom taky byla, byla jsem v pekle bez jediné možnosti dostat se ven.“
Rozhodla se pracovat zejména s lidmi s diagnózou, kterou by dřív dala sama sobě – hraniční poruchou osobnosti, minimálně známou poruchou charakterizovanou naléhavostí, výbuchy vzteku a potřebou sebepoškozovat se, často vedoucímu k řezání nebo pálení sama sebe. V průběhu terapie mohou být hraničáři příšerní – manipulující, nepřátelští, občas zlověstně mlčí a opakovaně vyhrožují sebevraždou.  

Doktorka Linehan si ověřila, že když se pacienti začnou přijímat, alespoň z terapeutické místnosti neutíkají. Začnou vnímat, kdo jsou, že se cítí na dně, že cítí neskutečný vztek, prázdnotu a úzkost, a to mnohem silněji, než většina ostatních lidí. Na oplátku je přijímá terapeut, který ví, že při tomhle všem, co prožívají, pak řezání či jiné sebepoškozování a pokusy o sebevraždu tak nějak dávají smysl.  
Nakonec může terapeut z pacienta vydolovat závazek, že opravdu chce změnit svoje chování, příslib, že zkusí dát životu šanci. „Terapie nefunguje pro ty, co jsou mrtví“ je jeden ze způsobů, kterým k tomu přistupuje.  
Tak, jak postupovala akademickým žebříčkem, stěhujíc se z Americké katolické univerzity (Catholic University of America) na Washingtonskou univerzitu (University of Washington) v roce 1977, díky své vlastní zkušenosti pochopila, že přijetí a práce na změně byly sotva dostačující. Během prvních let v Seattlu sama občas myslela na sebevraždu, když jela do práce, i dnes ji pohlcují pocity paniky, nejčastěji, když jede skrz tunel. Tu a tam sama potřebovala pomoc terapeuta, nějakou podporu a vedení. (Nepamatuje si, že by kdy brala léky po propuštění z nemocnice.)
Její vlastní vznikající přístup k léčbě – dnes známý jako dialekticko-behaviorální terapie nebo DBT – potřeboval taky dovednosti pro každodenní situace. Závazek je těžko udržitelný, pokud lidé nemají nástroje, jak jej plnit. Půjčila si některé dovednosti z jiných behaviorálních terapií, doplnila je o některé prvky – třeba opačnou akci, během které se lidé chovají přesně opačně, než jak to cítí ve chvíli, kdy emoce je neoprávněná – a mindfulness meditaci, Zenovou techniku, během které se lidé soustředí na svůj dech, pozorují svoje emoce a následují je. (Nyní je mindfulness součástí mnoha různých terapeutických přístupů.)

Ve studiích provedených v 80. a 90. letech výzkumníci z Washingtonské univerzity i odjinud sledovali progres stovek hraničních pacientů s vysokým rizikem sebevražedného jednání, kteří jednou týdně navštěvovali DBT sezení. Ve srovnání s pacienty, kteří absolvovali léčbu s jiným terapeutickým přístupem, pacienti podstupující DBT se méněkrát pokusili o sebevraždu, méně často potřebovali hospitalizaci a častěji v terapii vydrželi. DBT je nyní používané pro široké spektrum klientů, včetně nezletilých pachatelů trestné činnosti, lidí s poruchami příjmu potravy a závislých na drogách.  
„Myslím, že důvodem, proč se DBT takhle rozšířila, bylo to, že míří na něco, co se předtím prostě nedalo vyléčit. Lidé byli ztracení, když přišlo na práci s hraničáři,“ říká Lisa Onken, vedoucí oddělení behaviorální a integrativní terapie Národního ústavu zdraví (National Institutes of Health). „Taky si ale myslím, že to, proč to oslovilo tolik terapeutů, je způsobeno charismatem Marshy Linehan, její dovedností spolupracovat s odborníky stejně dobře, jako se sebevražednými klienty.“

Nejobdivuhodnější je snad především to, že se doktorka Linehan dostala do bodu, kdy si dokázala stoupnout před spoustu lidí a říct svůj příběh, ať už se pak stane cokoli. „Jsem teď velmi šťastný člověk“, říká během rozhovoru v jejím domě kousek od univerzity, kde žije se svou adoptovanou dcerou a jejím manželem. „Samozřejmě stále zažívám propady, nicméně ne nijak víc, než kdokoli jiný.“
Poté, co minulý týden přišla se svým příběhem, navštívila zmiňovanou izolační místnost v nemocnici, kterou mezitím předělali na malou kancelář. „Podívejte, předělali okna“, říká se zvednutými dlaněmi, „je tu teď mnohem víc světla.“

Článek přeložila Marie

Odkaz na článek v originále: https://www.nytimes.com/2011/06/23/health/23lives.html?fbclid=IwAR3e9fA-Qan_puNuiRp3BBl9EKBhhZhI7UL-6AVxMKDVrbru-57D5hmxz08

Bylo 7.března 2014. Den, který mě pak tolikrát děsil ve snech. Den, kdy se všechno změnilo. Den, kdy jsem ztratila sama sebe.

Začal zcela obyčejně, typický školní den. Narušila ho však moje úplně první panická ataka. Přišla bez varování a bez zjevné příčiny. Dodnes nevím, proč přišla zrovna v tento den, ale minutou, kterou začala, už nenechala v mém životě nic tak, jak to bylo dřív. Akutní panika sice odezněla, ale nechala po sobě v mé hlavě obrovskou paseku v podobě hlasů. Najednou jsem je začala všude slyšet, pronásledovaly mě na každém kroku, křičely jeden přes druhý a co hůř, nedaly se nijak umlčet. Provázel je obrovský strach a vztek, emoce tak intenzivní, že se jim nedalo ubránit. V jednom kuse na mě křičely, že mě někdo pronásleduje, že ten chlap naproti, co na mě zírá, jen čeká, až se otočím, aby mě mohl zabít. Že učitel, kterého máme další hodinu, už vymýšlí záminku, jak mě dostat od spolužáků, aby mě mohl znásilnit. Že všichni, co se mnou jedou v autobuse, jsou proti mě společně spiknutí a chtějí mě unést a uvěznit. Že všichni kolemjdoucí na ulici na mě potají zírají a čekají na příležitost, aby mě mohli společně zabít. Že se nikdy nikdo nedozví, co se se mnou stalo, já upadnu v zapomnění a nikdo mě nebude hledat. Žila jsem v nesnesitelném strachu, který mě neopouštěl ani na jedinou chvíli. Musela jsem se neustále bát. Hlasy mě nenechaly v klidu ani ve spánku, při usínání mi ukazovaly mučivé obrazy a celé noci mě provázely děsivé noční můry a spánkové paralýzy. Začala jsem mít problémy s komunikací s ostatními lidmi – hlasy na mě pořád tolik křičely, jeden přes druhý a přitom každý něco jiného. Moje mysl musela v jednom okamžiku pobírat každý z nich zvlášť, vyhodnocovat to, co na mě křičí a někam to zařadit, až jsem zkrátka neslyšela to, co mi říkají lidé stojící naproti mě. A když jsem je slyšela, moje hlava už stejně byla tak zaneprázdněná, že neměla kapacity na porozumění slovům a vytvoření odpovědí, a já zkrátka odpovědět nedokázala. Ani jsem nevěděla, o čem se s lidmi bavím. Bylo to neskutečně frustrující. Zoufale jsem potřebovala pomoc, potřebovala jsem tomu porozumět a nějak to alespoň zmírnit, naučit se to ovládat, abych mohla fungovat. Ale tohle jsem přeci nemohla nikomu říct, vždyť by mě měli za blázna...
Ubíhal čas a mně se to vymykalo z rukou čím dál víc. Za chvíli mě hlasy začaly nabádat a nutit k tomu, abych si ublížila. A bohužel jsem záhy zjistila, že to je to jediné, co je dokáže alespoň na chvíli utišit. Tak začal můj dlouhý koloběh sebepoškozování... Díky tomu na vše přišli rodiče a peklo už nebylo jen v mé hlavě, ale také u mě doma. A já přitom stále nevěděla, proč se mi to všechno děje. Proč hlasy slyším, proč se pořád musím tolik bát, proč mi říkají, že mi chce každý muž, co se na mě podívá, ublížit. O rok později, pár dní po prvním březnovém „výročí,“ jsem naléhání hlasů podlehla a pokusila se o sebevraždu. Teď, o pár let později, jsem jim za to vděčná. Protože mi díky tomu konečně začalo docházet, odkud vítr vane. Po ošetření jsem nastoupila na hospitalizaci na dětské oddělení v Bohnicích a poprvé jsem se pokusila požádat někoho o pomoc. Při příjmu jsem paní doktorce řekla to, co jsem se tak dlouho bála vyslovit. Že mé problémy zřejmě souvisí s mnohaletým sexuálním zneužíváním, které v té době bylo stále hrozícím nebezpečím. Doufala jsem, že se mi konečně dostane pomoci, že na to konečně nebudu sama. Bohužel jsem se velice zmýlila. Paní doktorka řekla, že to raději nenapíše do zápisu, když je pro mě těžké o tom mluvit. A tím to skončilo. Pomoci jsem se nedovolala. Ani tehdy, ani nikdy jindy při mých dalších prosbách o pomoc.

Čas šel dál a já se se svými hlasy postupně smiřovala a učila se s nimi žít. Učila jsem se rozlišovat, co je skutečnost a co ne. Učila jsem se soustředit na to, co mi lidé říkají a ne na to, co se mi ozývá v hlavě. Odolávat tomu, k čemu mě hlasy navádějí. Bojovala jsem sama proti sobě.
Pak, asi po 3 letech, co se hlasy objevily, přišel zlom. K hlasům přibyla Audrey. Vlastně tam vždycky byla, už mnohem dřív než hlasy, ale já o ní nevěděla. Rozdíl mezi Audrey a hlasy je ten, že Audrey je někdo. Je to osobnost, má vlastní povahu, vlastnosti, má vlastní názory a prožívá vlastní pocity, které jsou dost často jiné, než ty mé. Je zkrátka jako každý jiný člověk, pouze s tím rozdílem, že žije ve mně. Také nám trvalo, než jsme se spolu naučily vycházet, ale časem se mi stala obrovskou oporou. Tou, kterou vlastně byla vždycky. Ona byla totiž ta, ke které jsem ve své mysli už dávno utíkala do bezpečné tmy, když jsem nedokázala unést to, co se dělo v tom reálném nebezpečném světě. Nechala jsem vytrpět tělo to, co muselo, a duší jsem utekla za Audrey, která mě chránila. Vím, že bez ní bych to nezvládla.

Začala jsem chodit na terapie ke skvělému panu terapeutovi, který mě postupně učil, jak se svými hlasy a s Audrey mám pracovat. Přestala jsem se snažit je všechny potlačit. Místo toho jsme začali spolupracovat a posilovat silné stránky každého z nás ku prospěchu všech. Snažíme se vzájemně podporovat a chránit, dávat si prostor a respektovat se navzájem. Učíme se neničit jeden druhého. Snažíme se pochopit svět. A společně bojujeme za život, ne jen za přežití. Není to vždy jednoduché, občas pro někoho z nás přijde něco tak silného, že nás to semele všechny, naše kousky neudržíme pohromadě a rozpadnou se. Ale pak je zase poskládáme dohromady a držíme se dál. A takhle den za dnem poznáváme sami sebe a společně hledáme cestu zpět. Zpět ke mně samotné. Ke každému z mých rozbitých kousků. A já jsem šťastná, že i přes neustálé překážky, které s sebou hlasy i Audrey přinášejí, na to celé nemusím být sama, ale mám je.


Audrey

Když jsem byla poprvé v 17 letech hospitalizována, objevila jsem nový vesmír. Kolik existuje věcí a slov, o kterých jsem doposud neměla tušení! Hospitalizovaná jsem byla od září do prosince. Naučila jsem se mluvit o tom, co se mi děje a to, že to není „stěžování si“, jak jsem to doposud brala. Naopak to byla jediná cesta k tomu, aby mi mohl někdo pomoci od veškeré té bolesti, se kterou jsem se již tak dlouho potýkala sama a bez výsledků. Mohla jsem mluvit o tom, jak se cítím, i o sebevraždě strýce, otevřeně a bez strachu, že mi to bude akorát vyčítáno nebo zakazováno. Zjistila jsem, že moje bolesti mají názvy a dá se s nimi pracovat. Nicméně času, který trávíte s ostatními pacienty, je mnohem více než toho, který trávíte s lékaři. Od ostatních pacientů jsem se toho naučila hodně – kde se pořezat, aby to personál nezjistil, které žiletky jsou nejostřejší, a jak lépe schovat jídlo, které nechci jíst, případně kam kamery nevidí, a tak se tam dá dobře cvičit. Moje závislost na sebepoškozování a posedlost hubnutím však byla silnější, než jakou šlo v tamějších podmínkách zvládnout, a tak mě po více než třech měsících propustili. To bylo poprvé, kdy mi někdo řekl, že už fakt neví, co se mnou. Od té doby se to opakovalo ještě nesčetněkrát. Vybavena informacemi o hraniční poruše osobnosti a papírem se seznam dalších diagnóz jsem se vydala do světa. Rodiče mi zakázali intr, chtěli mě mít doma pod kontrolou. Já jsem se tam ale vrátit nedokázala, a tak jsem se nastěhovala ke kamarádce a její rodině, která mě během hospitalizace hojně navštěvovala, a vzniklo mezi námi silné pouto. Na rozdíl od rodičů jsem měla pocit, že jejich maminka se mi snaží pomoct, že tu pro mě je. Ve skutečnosti to byl jen další útěk z místa na místo bez toho, aniž bych si uvědomovala, že sebe a svoje bolesti si přestěhuji s sebou.  

Podařilo se nám najít v množství pražských gymnázií jedno, které mě vzalo do druhého pololetí bez známek z prvního. Svůj „vysněný“ gympl v Olomouci, kam jsem se těšila několik let předem, už jsem se styděla jen navštívit a dořešit tam poslední záležitosti. V Praze jsem od začátku měla nastavený individuální plán a škola se mi snažila vyjít vstříc, jak jen to šlo. Druhák jsem sice dokončila, měla jsem štěstí na kantory i spolužáky, nicméně vnitřní bolesti stále neubývalo. Úzkosti z pobytu mezi vrstevníky byly čím dál silnější. Ač se to ve skutečnosti nedělo, strašně jsem se bála dalšího odmítnutí, nepochopení a zavržení. Často jsem se v době vyučování toulala v zapadlých koutech Prahy, aby mě nemohl potkat nikdo, kdo věděl, že mám být v tu dobu přítomna na vyučování. Stejným způsobem jsem v průběhu čtyř let studovala další dva ročníky.
 
Na radu ošetřující lékařky z nemocnice jsem vyhledala ambulantní péči. Vyzkoušela jsem několik psychiatrů, psychologů a terapeutů, ale měla jsem pocit, že mi nikdo pořádně nerozumí nebo že mi sezení nepomáhají, a tak jsem nikde nevydržela dlouhodobě. Jakékoli léky jsem dostala, nezabíraly, nebo mi po nich bylo špatně, a tak se pořád hledaly jiné varianty. Pokud mi nějaké seděly a udělalo se mi líp, vysadila jsem je s tím, že už je nepotřebuji. Život jako by najednou byl jednou velkou horskou dráhou. Nálady, myšlenky, vztahy se měnily tak rychle a prudce, že jsem to často ani nestihla postřehnout. Zároveň se stále stupňovala vnitřní prázdnota, která byla naprosto zavalující. Všechno bylo perfektní nebo příšerné, černé nebo bílé. Někteří lidi byli úžasní a jiní hrozní. S nikým jsem se moc nebavila, ti hrozní byli nebezpeční a ti úžasní byli tak dobří, že moje ponížené já je nemohlo ani oslovit. Přece by se někdo nezahazoval s takovým odpadem, jako jsem já. Tímto způsobem jsem promrhala možnosti pomoci od více lidí, kteří mi ji nabízeli. V tu dobu jsem víc viděla svou poníženost a to, že nejsem hodna komunikace s nimi než to, že mi nabízí podporu. Upnula jsem se na kamarádku, u které jsem bydlela, a na její maminku, i tam však začala komunikace postupně váznout. Uzavírala jsem se víc a víc do sebe, svoji vnitřní bolest jsem řešila sebepoškozováním, nejedením a nebo přejídáním a následným zvracením. Nejvíc peněz jsem utrácela za žiletky, projímadla a léky na hubnutí. Zacházelo to čím dál hlouběji. Věcem, kterých jsem se bála, jsem se začala vyhýbat. Tento mechanismus mi fungoval perfektně a ušetřil mi spousty pro mě nepřekonatelného stresu a strachu z některých situací. Brzy se však ukázal jako jedna z věcí, která prostě nemůže fungovat dlouhodobě, ale už jsem nevěděla, jak s tím přestat.  

Ještě během druháku jsem začala navštěvovat stacionář pro lidi s poruchami příjmu potravy. Pomohlo mi to, ale jen na chvilku. Byl tam kladen velký důraz na pravidla a na změnu, což pro mě vždycky bylo důležité, dělat všechno podle pravidel a hlavně se měnit k lepšímu, tak abych vyhovovala. Z dlouhodobého hlediska to tak pro mě bylo spíš ubližující než prospěšné.

V následujících třech letech jsem byla hospitalizována ještě šestkrát. Můj život se scvrkl na střídání tří měsíců v léčebně a tří měsíců zoufalého dohánění učiva. Hospitalizace jsem vždy trávila na uzavřených odděleních, bez terapií, pro ty jsem údajně nebyla vhodná. Jediná léčba, kterou nemocnice nabízely, obnášela vysoké dávky léků, které mi utlumily sebevražedné myšlenky. Bohužel mě vždycky utlumily celou, byla jsem chodící nic. Sebepoškozování bylo ústředním tématem, které doktoři řešili, nic jiného jako by ode mě neslyšeli. Problémy s jídlem, úzkosti, všechno to zůstávalo v původním stavu, případně horší. Když se jim podařilo řezání léky utlumit, propustili mě, že víc se mnou udělat nemohou. Pracně jsem léky vysadila, abych byla schopná se učit a naskočila do svého běžného velmi vysokého tempa, které mě během krátké doby dostalo zpět do krizových stavů, někdy až psychózy a tím do léčebny. Stále jsem se snažila studovat, dlouho trvalo, než jsem se nechala poprvé přemluvit k tomu, abych školu na chvíli přerušila. Nenáviděla jsem se za to, tak moc jsem chtěla normálně fungovat, a tak strašně moc mi to nešlo. Během hospitalizací jsem byla pro lékaře číslo své primární diagnózy, „efšedesáttrojka“, a mezi hospitalizacemi jsem se cítila jako nic. Neměla jsem nikoho, u koho bych cítila, že mě má rád, že tu pro mě je i bez toho, aniž by mě poslal na léčení, když se svěřím s tím, co se mi honí hlavou. I když takoví lidé okolo mě byli, nedokázala jsem to v tu dobu vůbec vnímat. Byla jsem dost posunutá mimo realitu, aniž bych byla schopná si to uvědomovat.

Zkoušela jsem hledat pomoc jinde než na uzavřených odděleních nemocnic. Hledala jsem sociální služby, stacionáře, psychoterapeutické skupiny, chráněná pracovní místa. Jakmile jsem se ale zmínila o diagnóze HPO, nebrali. Ačkoli jsem nikdy nebyla výbušná, agresivní, vulgární, promiskuitní ani nespolehlivá, bylo to jedno. Nikoho nezajímalo, že opravdu umím chodit včas, plním povinnosti a hraniční mám především své vnitřní prožívání, nikoli vnější projevy. Všichni hraničáři pro ně patřili do jednoho pytle, byli to narušitelé, které ve svých službách nechtěli. A pokud jsem našla programy, které byly pro lidi s poruchami osobnosti určené, byla jsem příliš těžký případ nebo jsem tam nemohla kvůli poruchám příjmu potravy. Přišlo mi, že kombinace HPO a PPP nemá místo snad nikde, čím dál víc jsem věřila ve svou zbytečnost, nechtěnost a nemilování hodnost, kterou jsem si nesla z dětství. Nepatřila jsem nikam.  

Rodina, u které jsem byla, mi během jedné z dalších hospitalizací oznámila, že se mám odstěhovat. Nechtěli mě jednoho rána najít mrtvou. Chápala jsem to, i přesto jsem se cítila příšerně. Další lidi nade mnou zlomili hůl. Jsem beznadějná. Přerušila jsem školu a odstěhovala se zpět k rodičům. Brzy jsem si našla brigádu, která se později stala zaměstnáním. Pracovala jsem v kuchyni v kavárně, milovala jsem to tam. Brzo jsem si našla svůj byt a přišlo mi, že se vše začíná obracet k lepšímu. Po pár měsících jsem se však opět nechala polapit pařáty anorexie, a i když jsem každý týden měla individuální terapii, nestačilo to. Opět jsem se propadla do svých bludných kruhů, v práci jsem dostala výpověď a byt jsem musela pustit. I tak to pro mě byl první nadějný záblesk – poprvé jsem neskončila v nemocnici po zásahu někoho zvenčí, ale sama jsem si domluvila pobyt na psychoterapeutickém oddělení s programem pro PPP. V tu dobu to byla devátá hospitalizace a já se zařekla, že už je poslední. Poprvé mi přišlo, že i přes to, že jsem na psychiatrii, je se mnou jednáno jako s člověkem a ne jako s problémem. Dala jsem se do kupy natolik, že jsem se vrátila do Prahy do školy, přestěhovala se na internát a chvíli šlo všechno hladce. Jakmile jsem však naskočila do svého klasického režimu s plnou zátěží – studium, přípravy na maturitu, brigády, péče o vztahy a snaha být v tom všem zase perfektní, opět jsem se propadla. Díky bydlení na internátu u sester dominikánek jsem pomalu začala poznávat lidi z církve a bylo mi s nimi velmi dobře. Když jsem měla pocit, že už je zase všechno na spadnutí a že se znovu nevyhnu nemocnici nebo pokusu o sebevraždu, došlo mi, že okolo sebe mám lidi, na kterých mi záleží. Měla jsem vztahy, ve kterých mi bylo dobře, a nechtěla jsem o ně přijít. „Utéct“ do stavů derealizace, k bludným představám, a tím se dostat znovu do nemocnice by znamenalo, že se tyto vztahy opět přeruší, a to jsem nechtěla. Začala jsem hledat, jaké jiné možnosti mám, než nechat ze sebe udělat salát.  

Nemám tušení, díky čemu jsem si vzpomněla na Kaleidoskop. Když mi komunitu před čtyřmi roky doporučovali poprvé, zavrhla jsem to velmi rychle. Nejsem na tom přece tak špatně, abych potřebovala být někde zavřená 18 měsíců. Když jsem se teď podívala, kolik měsíců už jsem byla v nemocnicích a k ničemu to nevedlo, bylo jasno. I když jsem měla podanou přihlášku k maturitě, pravděpodobně bych se jí vyhnula jako v tu dobu všemu nepříjemnému. Neměla jsem žádná velká očekávání, chtěla jsem to jen zkusit jako jednu z dalších možností, neměla jsem co ztratit. Jídlo jsem v tu dobu měla celkem pod kontrolou, a tak jsem v celkem krátkém čase nastoupila.
 
Komunita mi změnila život, přesto to však pro mě nebyl tak významný zlom, jak jsem o tom slyšela mluvit ostatní úspěšné klienty. Strávila jsem tam 14 měsíců. Byl to obrovský boj. Ze začátku jsem ani já sama, ani někteří lidé okolo mě nevěřili, že to tam zvládnu, že tam vydržím déle než první měsíc. Častokrát jsem měla chuť jednoduše utéct, pořád mi bylo zle, nemělo to smysl, nic nemělo smysl, stejně jako kdekoli jinde, ani tady se mi nechtělo žít. Postupně se to ale zlepšovalo a nakonec jsem prošla 5 fází pobytu z šesti. Nicméně vnitřní bolest, kterou jsem trvale prožívala, tam stále byla. To, co jsem se v komunitě naučila, bylo, jak s touto vnitřní bolestí pracovat, aby byla natolik snesitelná, že s ní můžu fungovat během dne. To hlavní, co mi komunita dala, bylo přijetí mých problémů pouze jako mojí součást od ostatních. Nebyla jsem číslo diagnózy, byla jsem Marie, kterou mají ostatní rádi. To, že mám problémy, znamenalo, že na nich budeme společně pracovat a ne, že mě kvůli tomu všichni zavrhnou. Zjistila jsem, že mě lidé mají rádi, že mi věří a že to samé můžu vnímat i já k nim. Pamatuji si, jak mi bylo, když jsem poprvé slyšela větu „mám tě ráda“ a dokázala jí uvěřit i to, jak těžké pro mě bylo vyslovit to stejně. I teď, když si na to vzpomenu, se mi hrnou slzy do očí. Postupně jsem se taky dostala zpět ke svým emocím, které byly po mnoho let někde zašité. Nevěřila jsem, že je ještě někdy můžu najít. Díky laskavé a zároveň důsledné a pevně ohraničené péči, kterou jsem dostávala od terapeutů i ostatních klientů, jsem svoje emoce našla a dokázala si je dovolit. Naučila jsem se je nerozdělovat na dobré/vhodné a špatné/nevhodné a pracovat s nimi tak, aby mohly přicházet a zároveň mě svou intenzitou úplně nepřeválcovaly. Zkoušela jsem se pohybovat ve vztazích jinak, než do té doby, ale tam se mi moc změn očividně udělat nepodařilo. V určitých ohledech jsem teď díky komunitnímu režimu ještě mnohem úzkostnější, než kdy dřív. Alespoň s tím už teď umím pracovat a neužírá mě to zevnitř. Nabyla jsem spousty dalších dovedností a schopností, které teď nezvládnu všechny vyjmenovat a posunula jsem se tak, jak bych se asi neposunula za celý život s terapií jednou týdně.  

Z komunity mě nakonec předčasně vyhnala anorexie a to, že když jsem během odchodových fází ochutnala klasické tempo života, komunita na mě už byla příliš pomalá a já se nemohla dočkat, až se zase do všeho vrhu ve své obvyklé rychlosti a extrémnosti. S tím, jak jsem o sebe během komunity začínala pečovat, přišlo i více sportu a obecně pohybu, který mi najednou dělal dobře. Nebyla to hnusná povinnost, které se věnuji kvůli hubnutí. I tak se ale váha pohnula pro mě vytouženým směrem a tak, jak jsem se celou komunitu více méně v této oblasti držela a touhám po hubnutí průchod nedala, teď už to nešlo. Spirála hubnutí se roztáčela čím dál rychleji, mě bylo s méně kily subjektivně lépe, měla jsem radost, že to jde, a tak jsem z komunity utekla, abych mohla pokračovat. Nechtěla jsem se dočkat toho, že budu vyhozena, protože „PPP do komunity prostě nepatří“. S vnitřním nastavením „tentokrát to určitě zvládnu“ jsem z komunity odešla.  

Nevím, jestli to byla chyba a co všechno by teď bylo jinak, kdybych ten poslední závěrečný kousek dotáhla. Nicméně následující měsíce byly „jízda“. Od terapie jsem si chtěla dát pauzu, a tak jsem v tom zase zůstala sama. Ze začátku jsem měla tři různé brigády, do toho jsem už téměř vůbec nejedla a několik hodin denně cvičila. Přestala jsem se vídat s přáteli, které jsem po komunitě měla. Bála jsem se, že by chtěli, abych jedla. Zašla jsem mnohem dál, než kdy dřív. Po fyzické stránce už mi bylo příšerně, byla jsem slabá, vyčerpaná, nešťastná. Údajně jsem hrozně i vypadala, což jsem ale vidět nedokázala. Když doktorka začala vyhrožovat hospitalizací, která by byla v době plánované dovolené, začala jsem přibírat sama. S každým přibraným kilem jsem „nabírala“ i depresi. Sice jsem přibrala a pro okolí už jsem díky tomu zase byla v pohodě, uvnitř mě to ale umíralo víc, než kdy dřív. Zároveň jsem se znovu vrátila do školy. V tomto období nade mnou zlomilo hůl i několik lidí, kteří se mnou všechny předchozí období a dlouhé roky vydrželi. Všechny pocity prázdnoty, nenávisti vůči sobě, zklamání a beznaděj byly zpět v plném rozsahu a já nevěděla, jak se s nimi popasovat. Zvládla jsem si neublížit v mnoha situacích, nakonec to však bylo číslo na váze, které mě donutilo sáhnout si na život.
 
Mnohokrát jsem si říkala „jsem na dně, tak teď se z něj už jen odrazím a dál už to půjde“. To se však nikdy nestalo, myslela jsem si, že se jen dostatečně nesnažím. Ono to však nebylo to opravdové dno, to přišlo až po tomto pokusu o sebevraždu, loni na podzim. Během krátké hospitalizace, která potom následovala, jsem si uvědomila strašně moc věcí. Myslím, že právě díky této události přišel ten zlom, na který jsem tak dlouho čekala. Teď už vím, že jsem ho tak zoufale vyhlížela marně. On totiž nepřišel z vnější, musela jsem si ho sama v sobě vytvořit.  

Nejdůležitější pro mě bylo asi uvědomění, že já sama jsem jediná, kdo mi opravdu může pomoct kdykoli a kdekoli. Racionálně jsem to věděla už dávno, teprve v emočně nabitých dnech v nemocnici se mi to podařilo prožít. Mnohokrát jsem si ověřila, že pomoc od ostatních někdy prostě nepřijde a musím si dokázat pomoct sama. Jak to mám ale udělat, když všechny kapacity jsem věnovala ostatním a pro mě samotnou už mi nic nezbývá? Celou dobu, co jsem podstupovala nejrůznější terapie, jsem si říkala, že to dělám pro sebe. Ve skutečnosti jsem to dělala pro to, abych byla lepší studentka (dcera, sestra, kamarádka,…) a tím pádem to bylo pro ostatní. Sice jsem pracovala na sobě, na svých dovednostech, ale vše to bylo jen proto, abych lépe obstála nárokům z venku. Abych byla lepší. Teď to všechno dělám proto, aby mi bylo dobře. Začala jsem dělat věci pro sebe a podle sebe.  Vím, kdo jsem, co jsem „já“. Neznamená to, že jsem přestala brát ohled na ostatní nebo se jim věnovat. Neznamená to, že jsem se stala sobeckou nestvůrou tak, jak jsem si to vždycky představovala, že by to bylo. Jediné co teď je zásadně jinak je to, že si vážím sama sebe a nenechám sebou úplně zametat, nechci se totálně rozdat pro ostatní, pokud by to znamenalo, že v tom budu zase akorát šíleně trpět. Nechci se nechat úplně vyčerpat službou ostatním. Díky komunitě vím, že je to tak v pořádku, a jsem za to ráda. Kromě toho, že vím, že chci žít, jsem dokonce schopná říct, že se mám ráda a znám svou hodnotu, kterou mám stejně tak, jako ji pro mě vždycky měli a stále mají lidé okolo mě.  

Tato uvědomění mi přinesly do mého prožívání a žití spoustu změn. Nebolím, nebo alespoň ne tolik jako dřív. Proměnily se mi i vztahy s okolím. I když jsou to často prudké změny, vidím, že to jde k lepšímu. Přicházím o vztahy, které přestože pro mě byly velmi důležité, byly velmi toxické a ničivé. Naopak buduji silnější a zdravější vztahy. To, kvůli čemu jsem před dvěma lety šla do komunity, se začíná dít. Stále mám témata, především ohledně rodiny, která zůstávají zavřená někde hodně hluboko. Ještě na ně asi není čas, ale věřím, že i ta se někdy zpracují. Začínám se cítit dobře. Spokojeně a šťastně. Samozřejmě, není každý den ideální a propady přichází, už to však není nic, co bych brala jako konečnou, něco, co se mnou bude napořád a nemám šanci se toho zbavit. Teď to dokonce vypadá, že po sedmi letech na střední škole dodělám maturitu, ač to byl boj. Mám naději a s tou se můj svět po dlouhé době začíná otáčet správným směrem a správnou rychlostí.  

A proč to všechno píšu? Chtěla bych šířit osvětu. Snažím se sdílet destigmatizační příspěvky na sociálních sítích, chtěla bych psát články a v únoru jsem nafotila první sadu svých fotografií, které bych ráda použila v projektu o sebepoškozování a problémech s jídlem. Chtěla bych, aby se k co nejvíce lidem dostávalo, že něco jako duševní zdraví existuje a že někteří lidmi mezi námi, naši kolegové nebo spolužáci, mohou mít nějaké problémy. A že to není nic, co by si zasloužilo odvržení. Chtěla bych, aby svět věděl, že lidi s psychickými problémy jsou stejně lidmi, jako ti ostatní. Věřím, že mluvit o těchto problémech, šířit osobní zkušenosti a pravdivá fakta pomůže nejen široké společnosti, ale i těm, kteří sami se sebou bojují a netuší, že jim lze pomoct a že v tom nemusí být sami. Doufám, že i mezi odborníky se co nejdřív začne rozpouštět bariéra „s hraničáři nepracuju, to nemá smysl“. Možná, že kdyby mi někdo poprvé nabídl pomoc v 10 letech při prvních problémech, nemusela bych se v tom babrat víc než třetinu života. Taky ze své zkušenosti vím, jak mi pomohlo a do teď pomáhá sdílení lidí, kteří měli stejné potíže jako já a teď už se mají v rámci možností fajn. Mají normální život, partnera, práci. To bych chtěla světu ukázat a nabídnout. Chtěla bych do širokých sfér sdílet naději, že s hraniční poruchou osobnosti (nebo s člověkem s hraniční poruchou osobnost) se dá žít. Třeba jinak, než úplně snadno a běžně, ale dá.  
 
(Marie)

https://www.facebook.com/marievhlave/
https://www.instagram.com/marievhlave/

Když mi psychiatr poprvé řekl, že jsem nejspíš hraniční, kývla jsem a reagovala velkým povzdechem. ,,Toho jsem se přesně bála. '' vypadlo ze mě. Hodně jsem se zajímala o psychologii, takže jsem v tu chvíli dobře věděla, co to znamená. A taky jak moc pomluv a stigmat kolem této poruchy je. A samozřejmě, že to bude běh na dlouhou trať.

Ten začal v podstatě už když jsem byla malá. Stále je pro mě těžké si to v některých chvílích přiznat, že se to skutečně dělo, nicméně máma mne i mladší sestru od útlého věku fyzicky i psychicky týrala. Táta byl často pracovně pryč a o ničem nevěděl. Přes ním jsme modřiny schovávala, bála jsem se, že by nás opustil a už se nevrátil kvůli ní. V mých osmi letech se rodiče rozvedli a nás přidělili mámě. Ta na mě i sestru vyvíjela nátlak, že se zabije, když přijde i o nás. A tak jsem dál mlčela. Začala u mne obsedantně kompulzivní porucha. Každý večer jsem si musela říkat před spaním desítky vět, které měly zabránit tomu, aby nás máma bila. Měla jsem kvůli tomuto rituálu problémy se spaním, protože jich bylo víc a víc. Tady také začaly myšlenky na sebevraždu.

Upnula jsem se na školu. Začal u mne pocit, že musím být nejlepší ve třídě, jinak jsem podle sebe nebyla nic. Když jsem dostala špatnou známku, sesypala jsem se. Poté na Gymnáziu to bylo to samé. Musela jsem ve svých očích být nejhezčí, nejchytřejší, nejhodnější, prostě nejlepší. Ale to samozřejmě nešlo. Většinu času jsem si přišla naopak nedokonalá - takže nejhorší, nejodpornější a podobně. V tu chvíli jsem si ubližovala a myslela na smrt. Zhoršovaly se čím dál víc moje úzkosti. Také jsem přestala jíst. Musela jsem být pochopitelně i nejhubenější.

To přešlo v pubertě v hodně těžkou bulimii. Stala se ze mě troska. Měla jsem jedny z nejlepších známek ve třídě a byla jsem dle společnosti až moc dokonale hubená, nicméně v mé hlavě se odehrával denní teror. Nenáviděla jsem se ještě víc než předtím. Bylo mi zle z toho, co mne má porucha nutila neustále dělat. Nezvládla jsem se na sebe ani podívat do zrcadla. Každý den jsem si zoufale přála zemřít, v podstatě jsem skrz bulimii páchala pomalou sebevraždu. Bylo mi čerstvých patnáct, ale měla jsem pocit, že můj život už měl dávno skončit.

A v tu chvíli přišla změna. Tak dokonale hraniční, řekla bych dnes. Ze dne na den jsem si řekla: a dost. Perfekcionismus mne zničil. Dle společnosti jsme byla dokonalá, ale přesto jsem trpěla víc než kdy jindy. Měla jsem vztek na společnost, na mámu, na systém. A ze dne na den se tak ze mě zrodil punkáč. Potrhala jsem si džíny, popsala batoh, obarvila vlasy a začala na všechno kašlat. Skládala jsem básně o anarchii a opíjela se s kamarády na koncertech, kde jsem později začala i hrát. Jedla jsem tak, jak se mi zachtělo a školu jsem vždycky prospala. Upřímně moc nevím, jak jsem vlastně gympl a maturitu zvládla. Učitelé si mysleli, že jsem začala brát drogy, protože si neuměli tu náhlou změnu chování jinak vysvětlit. Hodně spolužáků mě kvůli tomu odepsalo. Přitom to vůbec nebyla pravda, že bych něco brala. Ale dá se říct, že tohle osvobození mi v tu chvíli zachránilo život.

Pochopitelně to není krásný konec pohádky. Po nějaké době jsem začala trpět opět těžkými úzkostmi a depresemi. Zase jsem se postupně začala ničit. Na chvíli mi hodně pomohl můj nový přítel, který mě ve všem chápal, ale má sebedestrukce neskončila. Každou malou hádku s ním jsem trávila úplným psychickým zhroucením. V slzách jsem mluvila o sebevraždě, která mi v tu chvíli přišla jako jediné východisko. Sebemenší problém pro mne znamenal zhroucení. Potom přišla má první hospitalizace a já se dozvěděla svou diagnózu.

Začala jsem v maturitním ročníku chodit po propuštění z léčebny do denního stacionáře pro poruchy osobnosti v Bohnicích. Tam vše šlo velmi dobře, ale po dvou měsících, co jsem ho navštěvovala, mne opustil přítel, který už mé stavy nezvládal. A já se pokusila zabít předávkováním. Bylo to celkem těsné, ale zachránili mě. Přítele jsem milovala nade vše. Přišlo mi, že s nikým nebudu mít už tolik věcí společného, že mi nikdo už takhle nemůže rozumět. Neustále jsem brečela a myslela na smrt, i v léčebně, kde jsem musela být. Přítel se ke mě po propuštění z léčebny s omluvami vrátil, že beze mne nezvládne být. A ve stacionáři jsem pokračovala.

Potom se ale všechno začalo pomalu zlepšovat. Nejvíc mi zde pomohlo, když jsem díky psycholožce pochopila, že vztek je v pořádku. Kvůli mámě jsem jakýkoliv projev vzteku potlačovala ve strachu, že budu jako ona. Ale ten se potom převtělil v mojí hlavě v hroznou úzkost a bolest a já ho obracela proti sobě. Naučila jsem se postupně ho projevovat a dostat ven. V hádkách už jsem byla schopná nejen bez emocí opakovat svůj argument, ale problém řešit a emoce ze sebe skutečně dostat.

Už jsem se nesesypávala. Zároveň jsem pochopila, co všechno v mé hlavě jsou jen ohlasy máminých nadávek a ponižování. Došlo mi, že to nejsem opravdu já. To byl velmi zásadní zlom. Také jsem pochopila, že můj panický strach z opuštění ze strany přítele je způsobený tím, že mě po rozvodu vlastně opustil táta, protože o ničem zlém nevěděl. A že se bojím, aby se to nestalo znovu.

Časem jsem se nenáviděla míň a míň, až to přešlo v to, že jsem schopná říct, že se mám ráda. To bylo ještě před dvěma lety naprosto nemyslitelné. Sebevražedné myšlenky už nemám vůbec. Vím, že i kdyby mě teď přítel opustil, bude to velmi těžké, ale není to konec všeho. Už dokážu vidět nějaké řešení a budoucnost bez něj. Dříve mi jen pomyšlení na život bez něj způsobilo úzkost.

Jím normálně, dokonce i beru vedle běžné stravy železo a další látky, jelikož mi bulimie v patnácti způsobila velkou chudokrevnost. Dříve bych něco takového pro sebe opravdu udělat nezvládla.

Zlepšilo se moje štěpení (černobílé vidění reality) všeho kolem, hlavně mého přítele. Už jsem se postupně naučila s tím pracovat.

Naučila jsem se vidět to, že mě mé okolí má rádo. Dříve mi přišlo, že se se mnou lidé baví z lítosti. Nebo proto, že nikoho jiného nemají. Teď vidím, jak moc pro mne ostatní dělají, i když by nemuseli.

Mám kapelu, učím se vedle kytary hrát i na bicí a momentálně se připravuji na přijímačky na VŠ, jelikož mi ta současná nevyhovuje. Pořídili jsme si s přítelem pejska, který mi denně přináší spoustu radosti. Nevěřila bych, že se před svými dvacátými narozeninami dostanu až takhle daleko. Moje cesta tu nekončí, stále na sobě pracuji, ale z toho nejhoršího jsem venku. Opravdu to je možné. Jen se nesmíte nikdy vzdát.

(Natálie)

Jak ses dostala k práci s hraničáři?
 
Studovala jsem v Americe psychologii a dělala jsem na menší úvazek v soukromé léčebně, která byla zaměřená na dvě cílové skupiny. Jedna byla trauma a druhá poruchy příjmu potravy. Hodně velký procento z těch lidí mělo poruchu osobnosti, zejména emočně nestabilní. V tu dobu jsem neměla žádnou preferenci, co budu jednou opravdu dělat, ale ta práce mě bavila, měla jsem pocit, že ty lidi se zlepšují, neměla jsem tam ani žádný otazníky, jestli s nimi jde nebo nejde pracovat. 
 
Asi jsi ani nezažila to stigma, když jsi studovala v Americe?
 
To ne, myslím, že tam jsou taky občas takový frustrace, že ta práce je těžká a že to nejde, ale není to něco dominantního. Takže jsem nebyla nastavená na to, že ta práce nejde. Bavilo mě to, viděla jsem, že se ty lidi posouvají. Co jsem ale taky zažila a bylo pro mě pak užitečný, že tam hodně docházelo k relapsům. Ty lidi šli hodně nahoru, tehdy tam byli hospitalizovaní třeba několik měsíců. A v momentě, když se začalo mluvit o propuštění, ten klient se zhoršil. Po studiu jsem se vrátila do Čech a po několika zaměstnáních jsem zakotvila v Domě na půl cesty, kde byli mladí s těžkým rodinným zázemím nebo z ústavní péče, a občas tam někdo měl minimálně rysy poruchy osobnosti. S ním bylo v tom formátu Domu na půl cesty náročnější pracovat, ta služba nebyla připravená na to, že se tam třeba někdo řeže. A přišlo mi fajn vymyslet něco, co by pomáhalo. Rozčilovalo mě, že v léčebnách sedí roky mladý lidi, který dle mě mají potenciál žít normální životy. Ale tím, že dostanou léky a bez intenzivnější terapie půjdou ven a budou se opět cítit opuštěný a zoufalí… A zase skončí v léčebně, tím se to nezlepší, je třeba nějaká dlouhodobá systematická práce. Takže jsem se tím začala víc zabývat.
A právě v ten moment už přišla ta myšlenka: uděláme soukromou léčebnu pro ty, ani jsem to nenazývala poruchou osobnosti, pro tyhle mladý lidi, co sedí v těch léčebnách a nikdo neví, co s nima, potřebujou se naučit nějaký dovednosti, potřebujou dlouhodobou podporu, nějaký místo, kam patří… Ale jak to zařídit, když je budeme vypouštět do toho světa, aby se hned nevraceli? Jestli existuje nějaký lepší model než ten zdravotnický, hierarchický, kdy pan psychiatr je ten nejvyšší, pod ním psychologové a ti poskytují péči a o pacientovi výrazně rozhodují.  Jinej model jsem ani neznala, ale přemýšlela jsem, že není úplně nejlepší.  Vydala jsem se tedy do Anglie, hledala jsem předtím všechny možný přístupy a objevila jsem komunity pro lidi s poruchou osobnosti. V Anglii v tý době, to byl rok 2005, bylo snad třicet komunit, pobytových. Říkala jsem si: jo, to chci vidět na živo, jak tohle funguje. A jela jsem do Hendersonu v Anglii na tři týdny a úplně jsem se tam zamilovala do komunity. Já jsem tam viděla lidi, který dokážou fungovat, klienty, který tam bydlí, fungujou, vzájemně se podporujou, přebírají zodpovědnost a rostou. A přišlo mi to jako velmi dobrej model. A tak jsem přitáhla sem do ČR jejich systém práce. Ale oni tam zároveň hodně používali dramaterapii a arteterapii, kterou já moc neumím. Takže my jsme měli komunitní systém, režim s jejich pravidlama a klientskou i týmovou hierarchií, ale ten vnitřek byl trochu nakombinovanej z Ameriky. Takže ta denní náplň byla taková, jak jsem to považovala za důležitý, ať mají skupinovou terapii, ať mají psychoedukační skupiny… Takže takhle to vzniklo. A ještě jsem v tu dobu měla kamarádku, která uměla psát projekty, takže já jsem pořád poletovala, že mám tyhle nápady, a ona přišla s tou praktickou stránkou, jak to sepíšem. Napsaly jsme na Evropský fondy a dostaly na dva roky finance. A tak to začalo.
 
A kdybys mohla povědět celkově něco o komunitě, DBT centru a celkově o DBT – v čem  může být užitečný pro lidi s HPO?
 
Pro mě je komunita místo, kam ty lidi můžou přijít, být tam poměrně dlouhou dobu, u nás je to rok až rok a půl, což je dost dlouhá doba na to, aby mohli osobnostně růst a opravdu měnit věci od základu. Pro mě DBT je skvělý, i třeba tady DBT centrum. Ale DBT je dobrý pro ty, kteří se učí zacházet se specifickýma situacema ve svým životě nebo s konkrétníma potížema, který se týkají jejich poruchy (nemám teda úplně ráda to slovo porucha…). Učí se zvládat projevy poruchy osobnosti, učí se dovednosti, jak nakládat se situacemi, které jsou pro ně náročné, a ideálně, postupně se mění i jejich postoj k životu, utrpení, vztahům… Komunita je místo, kam člověk přijde, žije tam s lidma, který si vzájemně víc rozumí, protože sdílí podobný potíže. Komunita je dělaná tak, aby tam každý člověk našel svý místo ve skupině lidí, byl užitečný. Každý je tam potřeba, každý tam přináší něco, co umí. Není celá ta osobnost nemocná, naopak většina osobnosti je docela funkční. A na tom se dá stavět, ty lidi tam žijou každodenní život, přináší tam ty silný stránky. A zároveň se tam začnou projevovat i ty jejich každodenní problémy. A na tom se dá v podpůrným prostředí pracovat. Mohou o tom mluvit, více to pochopit, něco změnit, třeba i díky DBT.  Pro ty, kteří komunitu dotáhnou, je to, že zažijou, že někam patří, že nejsou úplný ničemové, ale naopak něco zvládají a někdo to dokáže ocenit – postavení toho základu, že nejsem celá špatná a nemožná, to je i dle klientů největší přínos komunity.
 
To je ten základ, který klienti nedostanou často v rodině, takže chce asi víc času, aby ho člověk vybudoval…
 
Přesně tak, oni to tam zažijou, že i když něco zvorali, ostatní nad nimi nelámou hůl, začnou víc rozumět vztahům, sobě, prakticky komunitě něco dávají a ta komunita to oceňuje. Dochází tam často k tomu rodinnýmu základu – někam patřím, někdo mě může mít rád, svět není jenom nehostinný místo, do kterýho nebudu nikdy patřit, nikomu nebudu moct věřit… Zažijou tam, že můžou věřit a nejsou spáleni, že patří a jsou užitečný, tohle je to nejcennější na komunitě. Všechno ostatní je takovej krásnej přídavek – že se naučí nový věci, že se naučí zacházet s krizema…
 
Jsou odborníci, kteří se spíš vyhýbají práci s lidma s HPO, tvrdí, že se nemůžou zotavit a nedá se s nima pracovat. Ty ale pracuješ dlouho s lidma s touhle diagnózou a vypadá to, že v tom pořád vidíš smysl. Co tě na práci s hraničáři nejvíc baví a naplňuje?
 
Pro mě je to naopak velmi nadějná práce. Klienti jsou často lidi, který přicházej ve velký bolesti, to zoufalství je hodně hluboký. A já můžu být v práci svědkem toho, že dojdou postupně k tomu, že život má cenu, že se mohou zapojit do života a do světa, že můžou mít vztahy, pracovat, být jako ostatní. A opakovaně se nám to tam děje. I já jsem měla někdy u někoho pochybnosti. A pak ten člověk po roce a půl odchází a je úplně jinej… A přijde se za pár let ukázat a má dítě a partnera. A člověk by s nima šel na kafe jako rovnej s rovným. Tohle zažívám v práci opakovaně a hodně mě to dobíjí. Pro mě ta práce má smysl a baví mě. Často jsou to lidi chytrý, šikovný, je s nima fajn komunikace.
 
To je super, že to vnímáš takhle, doufám, že si to přečte třeba někdo, kdo má zatím opačný postoj a ovlivní ho to…
 
Myslím, že bez vztahu to nejde. Práce s touhle klientelou je o tom, navázat dobrej vztah, kdy oba jste ochotní investovat do změny. Někdy máme pocit, že ten druhej se nesnaží, ale já se to snažím vidět tak, že ten člověk se obvykle trápí a ta situace, kterou má teď, mu nevyhovuje. A dělá s tou situací, co může, nás to může rozčilovat a nelíbit se nám to, ale když se dostaneme k tomu, že chce to samý, aby mu bylo v životě dobře, tak se dá najít společná řeč a společná cesta. Někdy je to těžší a někdy to jde poměrně dobře. A někdy je to opravdu trochu boj, hledání, jeden krok dopředu a dva zpátky a člověk pochybuje, že to půjde, ale chce to se ukotvovat v tom, že ten druhej taky něco chce a po něčem touží. A že dělá, co může. A to mně vždycky pomáhá se z toho vybabrat.
 
Tohle už vlastně navazuje na další téma, které by mě zajímalo – co bys doporučila odborníkům, kteří pracují s lidma s HPO, ale mají pocit, že to nezvládají nebo že to nemá cenu? Třeba sociálním pracovníkům, pro které jsi dělala kurz…
 
V tomhle hodně pomáhá DBT. I v přijetí toho faktu, že klient se chce změnit, ale nemá k tomu dostatek zdrojů, dovedností, potýká se s překážkama, který brání změně. Když děláme prevenci relapsu, mapujeme, co se konkrétně dělo v situaci, když se člověk neřídil naší dohodou nebo předsevzetím a nepodařilo se mu zvládnout určitou náročnou situaci. V DBT je to řetězová analýza. Opravdu se podívat na to, co se děje, co se doopravdy stalo, co ten člověk zkoušel, proč to nešlo – neumí to nebo tam byly nějaké překážky? Je dobré si celou situaci opakovaně podrobně mapovat, abyste nedělali dokola tu stejnou chybu. Hledat společné řešení, malé kroky.  Důležité je nechytit se do toho cyklu, že já ze sebe šťavím maximum doporučení a klient mi akorát říká: „no jo, ale…“. Anebo příště přijde s tím, že stejně nic z toho nefunguje. Takže hodně se pídit po tom, proč to nefunguje, co se děje, jak to ten klient prožívá. A často se tam najde odpověď; někdy to může být i to, že nemáte stejnej cíl. Že pro něj není tak důležitý to, na čem pracujete. Je to o tom dopodrobna si mapovat, co se v těch situacích děje. A když už dojdete k nějakýmu závěru, že něco se stane příště jinak, tak pokud to to nestalo, neodmávnout to tím, že je to blbý řešení nebo se klient nesnaží. Ale podívat se, co se tam konkrétně stalo, kdy ten klient nezafungoval. A zároveň si všímat toho, kdy zafungoval, kdy udělal něco dobře, třeba se sebepoškodil o hodinu později, protože do tý doby zkusil pět věcí, který nezafungovaly stoprocentně, ale oddálily to… Umět se nad tím zastavit a vyhodnotit i tuhle část. A v ten moment je terapie úspěšná, jdeme dál, je to proces růstu. Tohle je důležitý a dá se z toho čerpat povzbuzení pro obě strany.
 
A jak vidíš situaci tady v ČR co se týče sociálních služeb, psychoterapie, CDZtek (atd.) pro lidi s HPO? V čem vidíš nedostatky, co by se dalo zlepšit a jak?
 
Obecně mám spíš dobrý pocit. Ne z toho, že je všechno skvělý, ale že to jde dobrým směrem. My když jsme začínali v roce 2005, tak jsem cítila, že to postavení lidí s PO je, že s nimi nikdo nechce pracovat, že jejich potenciál pro změnu je velmi malý a že je nelze dávat do skupiny.  A že my, kdo jsme se o to chtěli pokoušet, jsme se museli zbláznit. A dneska se ten postoj u mnoha lidí mění. Je tam ochota hledat nový způsoby, zkoušet nový typy terapií, přijde mi, že tohle se hodně posunulo. Hodně lidí chce otvírat programy pro lidi s PO, takže to nastavení jde dobrým směrem. Znám mladý lidi, kteří vycházejí ze škol a chtějí dělat s lidma s PO. Nejdou do toho s nastavením, že jsou to příšerný lidi, kterým nejde pomoct, ale naopak s tím: ty mě zajímají, s těma chci dělat… Takže myslím si, že bude líp a líp. Potíž jsou zdroje, který do toho jdou, jsou omezený, služeb je málo.  A člověk, který má PO, potřebuje minimálně individuální terapii jednou týdně…
 
A ještě často na pojišťovnu…
 
Přesně, často nemají zdroje, takže potřebujou terapii a ideálně k tomu něco jako DBT, kde se učí zacházet s konkrétníma věcma v životě, s konkrétníma potížema. Jak řešit krizi, jak se vyznat v sobě. To může být i dynamická skupina, ale stejně k tomu mám ráda to DBT, který dodává konkrétní věci, co můžu dělat v určitý situaci. A k tomu stabilního individuálního terapeuta, který klienta provádí tím procesem, a když má propad, je tam nějaký základní vztah. A myslím si, že tohle je v současnosti pro většinu lidí nedostupný. Nemají peníze, je omezený počet terapeutů, kteří jsou ochotní s těma klientama pracovat. Takže tohle vidím jako hlavní potíže, pomoci je málo. A další krok by byla intenzivní práce s dětma na školách.
 
S tím úplně souhlasím, říkám si, že kdyby se nějaký techniky z DBT nebo něco na ten způsob učily už na základkách nebo kdyby byl předmět vyloženě zaměřený na duševní zdraví... Myslím, že děti by se takhle naučily se sebou pracovat a ubylo by dětí a dospívajících, který se řežou, opíjí nebo experimentují s drogama… Tyhle problémy se ve věku dospívání hodně rozvíjí a děti často nemají šanci naučit se zacházet s pocity jinak. Zvlášť když to mají třeba těžký v rodině a nikdo je nenaučí zdravě zacházet s pocity…
 
Naši klienti nemají ani tolik společný příšerný rodinný zázemí, o někoho pečovali moc, o někoho málo, někdo byl týranej, ty zázemí jsou různý. Ale konstanta je tam šikana, oběti šikany a problémy, který se projevovaly celou školní docházku. Nikdo to neřešil nebo to řešili, ale ne úplně dobře. Třeba individuálním plánem, máme x klientů, kteří střední školu studovali na individuálním plánu, do školy vůbec nechodili, jen na přezkoušení.   Takový člověk místo, aby se dostával do kolektivu a mezi děti, do normálního života, tak se vyčleňuje na nějakou speciální kolej toho, co nefunguje, kterýmu všichni vychází vstříc, aby vůbec přežil.  Ale výsledek je ten, že pak v osmnácti tyhle výhody přestanou. A ten člověk je naprosto nepoužitelnej pro tenhle svět, nemá základní dovednosti, jak zvládat stres, úzkosti, vztahy, každodenní situace.  Líbil by se mi na školách speciálně vzdělanej člověk, který by se těmto dětem věnoval.  Učil je něco ala techniky DBT, ale nemusí to být jen DBT. Komunikační dovednosti, schopnost pracovat se stresem, s úzkostí, trochu víc rozumět vlastním emocím… V Anglii teď začínají s všímavostí na školách, dokonce to snad zavedli jako předmět a má to výsledky… U nás nemusí být taková revoluce, že se zavede povinný předmět, ale vytipovávat děti, které nezvládají a posílat je do speciální skupiny, kde se to s nimi bude řešit, probírat, nacvičovat…
Sehnat péči pro děcka s problémy je těžké. Programů je málo. Individuální psychoterapie je dobrá, ale nestačí…Děcka se potřebujou vyvíjet v dětský skupině.  A když z kolektivu vypadnou a chodí si povídat k psychologovi…
 
Kde získají pocit toho přijetí, že někam patří?
 
Jo, dospělák je přijme, to je skvělý, ale že mě přijímá moje parta, ta identita, že jsem schopnej někam patřit, že nejsem z Marsu, ale jsem člověk jako každej jinej, to dostávají v sociální skupině. Skupinový programy pro děti strašně chybí. Takže otevřít skupinu, kde se bude učit komunikovat, postavit se za sebe a zvládat vztahy, to by se mělo učit. A myslím, že by bylo míň problémů, zneužívání drog, sebepoškozování, šikana, partičky, tohle všechno by se dalo snížit… Takže tohle je další krok, který by se měl podniknout, na to nemám kapacitu, ale kdybych byla mladá, volila bych teď takovou kariéru, protože ta prevence by byla skvělá… Takže získejte nějaký mladý duše, který mají chuť a energii tohle dělat a bude méně lidí, který budou potřebovat komunity…
 
Chtělo by to i programy pro učitele, třeba už na základních školách…
 
Rozpoznat, když se něco děje, podpořit a odeslat na správný místa by měl každý učitel umět. A pak právě mít odborníka, který už s těma děckama umí kvalifikovaně pracovat.
 
Všímám si toho, že jak se o HPO učí na některých školách, je to často výčet příznaků, ale často v to vzdělávání zatím chybí, dostat se k podstatě a k tomu, čím se lidi s určitým problémem skutečně trápí. Kdybys měla hodně stručně popsat, čím si tví klienti procházejí, co skutečně prožívají a co je trápí, co by to bylo?
 
Strašně důležitý je, abychom ty lidi neházeli do škatulek a kategorií, důležitý je, vydat se s tím člověkem na cestu, jak to má on. Ale co mi tam přijde podstatný u lidí s HPO, je hluboký nepřijetí sebe sama. Takový to lidový „já se nemám rád“. To mně přijde jako jedna ze základních věcí. A obrovská obava, že ostatní mě nemají rádi. A když už uvěřím, že mě někdo má rád, tak obrovská potřeba toho člověka mít a obava, že ho ztratím…
 
Tohle už zní lidsky, ale když si čteš vyloženě dg. kritéria, tak vlastně nevíš, co je za tím…
 
Přemýšlím, jak by se to dalo udělat u diagnostických kritérií, přemýšlím, jak je popsaná třeba i schizofrenie, tak to taky neodpovídá tomu, jaký ty jeho bludy jsou a proč tam jsou. Myslím, že každý dobrý terapeut se musí kultivovat. Pokud člověku chci pomoct, musím mu porozumět, to je jedinej způsob, jak se s ním vydat na cestu, která vede z toho ven… Přes diagnostický kritéria to nepůjde.
 
Setkala ses se stigmatizací lidí s HPO? Jaký má na člověka vliv a dopad?
 
Když máš hraniční poruchu, přístup ke všemu je horší, pokud to sděluješ… Psychiatři neberou. Psychoterapeuti neberou…
 
Sociální služby neberou…
 
Máš pravdu, nejvíc sociální služby neberou. V tomto ohledu se s tím setkávám. I sama sebe jsem při tom načapala. Volám někam, že potřebuju, aby si vzali klienta do péče, a říkám: „ale má poruchu osobnosti“. Už čekám, že ty klienty odmítnou. Jsem na to už podprahově připravená, že říkám „ale má poruchu osobnosti… ale je dobrej“. A začnu je přesvědčovat… „není to, co jste si okamžitě vybavil, je vlastně funkční, spolupracuje“ a tak dále. Takže setkáváme se s tím hodně, i já takhle funguju a někdy si to ani neuvědomuju.
 
A setkala ses s tím, že k tobě přišel klient, který byl zničenej z toho, že ho všude odmítají nebo z toho, jak se k němu chovají? Mám pocit, že když se ten člověk už tak nemá rád, potřebuje zapracovat na sebeúctě a třeba deset odborníků za sebou ho odmítne, tak tím spíš se sebestigmatizuje. A třeba už po tom všem pomoc nevyhledá...
 
Taky jsem se s tím setkala. Ne vždy je to takhle pojmenovaný, ale velmi častý je: „Vy mě stejně taky nepřijmete nebo vyhodíte, protože se mi to stalo už stopadesátkrát jinde a tady to nebude jiný.“
Myslím, že pokud k odmítnutí dojde, mělo by to být na základě konkrétního jednání toho klienta a mělo by mu to být vysvětleno.  Často jsou klienti odmítání jen na základě diagnózy. Diagnóza hraniční poruchy je stigmatizující. Nese sebou konotaci problémů, řadu mýtů…  Bohužel, když klienta odmítnu na základě diagnózy, tak nepřímo předávám informaci, že je na něm něco nepřijatelného.  Je to složitá otázka. Někteří terapeuti opravdu lépe pracují s jinou klientelou a odmítají, protože vědí, že by neposkytli tu nejlepší možnou péči. Každý máme typy klientů, se kterými se nám pracuje hůř, nemusí to být jen předsudek, ale i třeba nedostatek zkušeností s určitým typem klientů. Pro někoho je zase třeba těžké pracovat s někým, kdo se opakovaně ohrožuje na životě. Myslím, že ve všech těchto situacích je důležité to krátce vysvětlit a poskytnout kontakt na někoho, kdo pomoci může.
 
Jeden z mýtů je, že lidi s HPO vědomě manipulují a chtějí tak druhým ublížit. Kvůli těm mýtům se někteří odborníci obávají pracovat s hraničáři. Dalším mýtem bývá třeba agresivita lidí s HPO. Jak vidíš tyhle mýty, proč vznikají?
 
Jádrem toho je vzájemný nepochopení. Slovo manipulace nemám ráda. Je to takový flastr, který neodpovídá tomu, co se děje. Někdy se děje to, že klient v nějakým intenzivním emočním rozpoložení prezentuje, co se mu děje a nevnímá v tu chvíli okolí. Já teď trpím, mně je zle, já to asi nepřežiju… Tohle opravdu hluboce zažívá. A něco pouští ven typu: „Když se mnou nestrávíš večer, tak já asi umřu“. Klient mluví o svý zkušenosti, takhle to cítí. A vůbec neslyší, co dopadlo k tomu druhýmu do klína. Ten druhý, který je u sebe, slyší: on mě vydírá. Ten klient to tak v tu chvíli vůbec nevidí, jen sděluje, jak se cítí a chce pochopit, jak je mu hrozně. Děje se nám to i v komunitě. Obě strany mají určitou validitu, je třeba se v tom potkat, propojit. Většinou je cesta, jak se v tom dohodnout. Když klientovi řekneme, že na nás dopadá tahle část, kouká na nás a řekne, že to tak nemyslel. Takže to není cílený a účelový, je to hlavně zoufalý. Takže je třeba to komunikovat, nevzít jen to, jak to na mě teď působí. Když se mi stane, že jsem rozčílená na klienta, pomůže mi podívat se na to jeho očima. Když se do něj vžiju, dovedu si představit, že tohle říkám. A že chci pochopení a společný přemýšlení, co budu dělat. S lidma s HPO je to někdy na dřeň, je to někdy otázka života a smrti. A to nás děsí. A to zvyšuje pravděpodobnost našeho vzájemnýho neporozumění.
 
Dalším mýtem je to, že jsou lidi s HPO agresivní. Já to tak ale nevnímám, myslím, že většina z nich spíš ubližují sobě. A když už projeví navenek vztek, je to v situaci, kdy cítí extrémní odmítnutí nebo ohrožení. Třeba když je člověk s HPO hospitalizovaný na oddělení, kde se cítí omezovaný, je mu špatně, personál mu řekne něco protivnýho… A pak ten člověk vybuchne a hned je za agresivního. Ale přitom je to hodně o kontextu, jinak se ten člověk chová třeba úplně normálně… Jak tohle téma vidíš ty?
 
Nemám zkušenost, že hraničáři jsou agresivní. Mám zkušenost, že mají problém s hněvem. Buď ho projevit, že ho vůbec nedokážou projevovat. Další část je, že ho projevují směrem k sobě, cítí k sobě intenzivní nenávist. A pak je část, která tzv. „vybuchuje navenek“. A moje zkušenost je taky, že je důležitej ten kontext. Často se ten člověk cítí nepochopený, ukřivděný, je často citlivější na nějakou emoční reakci, ale když toho člověka už delší dobu znám, není tak těžké vypozorovat a porozumět tomu, co se tam děje.
 
My jako spolek se snažíme ukazovat lidi s HPO v jiném světle, že nejsme černobílí, že máme spoustu silných stránek. Nedá se to říct samozřejmě obecně, ale jakých silných stránek si všímáš u svých klientů s HPO?
 
Pro mě je tam určitá emoční vnímavost. V knihách se píše „nedostatek empatie“…
 
…Ale výzkumy mluví spíš o opaku…
 
Přesně. Pro mě je tam někdy v první fázi spolupráce „neschopnost empatie“ v tom, že člověk je někdy tak zahlcenej sám sebou, že ten zrak má ponořenej dovnitř a nevidí ostatní. A v momentě, kdy se klienti stabilizují, zklidní, začnou otáčet zrak i ven. A pak jsou talentovanější než běžná populace ve vnímavosti druhých. Pro mě je v nich spousta energie. Ze začátku může být destruktivní, ale když se tu energii podaří přetočit do konstruktivna, je tam obrovská síla pro změnu, pro tvoření, ten drive je velkej… To je něco, co mě baví, přetvářet tu energii do něčeho, co pak jde dobrým směrem, k tomu, aby člověk rostl… Tohle jsou věci, co mi tam hodně vyvstávají, potom je tam samozřejmě spousta individuálních věcí.
 
Co bys vzkázala lidem s HPO, kteří jsou momentálně úplně na dně, marně hledají naději na zotavení, a jejich rodinným příslušníkům, kteří v tom taky tápají?
 
Že je naděje na změnu. I když to často prožívají tak, že to utrpení je nekonečný a nikdy se nic nezmění. Bude to trvat, ale naděje na změnu je. Pro mě ty lidi mají potenciál žít kvalitní život se vztahy a se vším všudy. Znám dnes už plno lidí, kteří žili v zoufalství a beznaději a dnes se jim daří, zažívají dobré věci, jejich život má pro ně smysl.  Je to o tom, vyhledat pomoc. Opravdu intenzivnější pomoc, minimálně skupinový program plus individuál.
 

(Alenka)